Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Beta.reader : Šárka

Postavy:Severus Snape, Harry Potter, další

Doba: Po válce

Pozn. autorky:Hrubě nerespektuji smrt Albuse Brumbála a sedmý díl. Já vlastně vůbec kde co nerespektuji, takže budu psát, jak se mi to bude hodit, a už sem tohle info nepřiřadím… :o)

 

Ve sklepní místnosti probublávaly lektvary. Každý měl jinou konzistenci, zápach i barvu. Profesor lektvarů procházel mezi lavicemi studentů s úšklebkem. Jak typické. Nemohl si pomoci, tohle ho už unavovalo. Necítil se na to seřvat ani nebelvírské. Stárnul snad?

„Své vzorky odevzdejte na můj stůl a běžte.“

To bylo pro studenty vysvobození. Všichni do jednoho velmi rychle nalili své ,výtvory‘ do zkumavek a ještě rychleji sbalili své saky paky a vypadli z učebny.

Severus se ani neohlédl, zamkl učebnu lektvarů, vešel do svého kabinetu. Jak byl unavený, otrávený ze všedního života. Nechuť se promítala ve všem, co dělal. Sedl si za stůl na křeslo. Zavřel oči, promnul spánky. Vytáhl odkudsi ze stolu štosy pergamenů a začal opravovat.

Po půl hodině, asi devíti stech pergamenech (a z toho osmi sty padesáti oznámkovaných T jako Troll) se zvedl, urovnal pergameny do dvou stejných hromádek na ,,před“ a ,,po“ (popravě), přešel místnost, hodil do téměř vyhaslého krbu zelený prášek a zeptal se: ,,Mohu na okamžik, Albusi?''

„Ale jistě, jen pojď…“ ozvalo se nazpátek.

Severus vypadl z krbu v ředitelově pracovně. Skvostný Fawkes seděl tichounce na svém místě. V ředitelně byla ještě Minerva, která právě do Albuse hučela, že by si měl odpočinout.

„Á, Severus. Máš již pro mne ten lektvar?“ z Albusova hlasu byla čitelná úleva, že ho přišel kolega od lamentování Minervy vysvobodit.

„Ještě ne, pane řediteli, ale do dvou dnů by mohl být hotov.“

„To jsem rád, potřeboval jsi něco?“ zeptal se ředitel, nedbaje podrážděného odfrknutí profesorky McGonagallové.

„A tak to je vždycky, no doufám alespoň, že přijdeš na večeři.“

„Zajisté, Minervo, neměj obavy,“ usmál se na ni přívětivě, okázale přehlížel, že to nebyla otázka.

Už to dále nekomentovala.

Nechal ji odejít.

S tichým cvaknutím dveří osaměli.

„Takže, Severusi?“

„Přišel jsem se jen zeptat, jak pan ,kolega pokročil se svou prací…“

„Neměl by ses jít zeptat ty sám – osobně, Severusi? Když nic jiného, bylo by to zdvořilé. Vzhledem k tom-…“

„Možná ano, Albusi, ale nehodlám… Pokud něco víte, mohl byste mi to snad říci vy…?“ přerušil jej ne zrovna uctivě Snape.

„Ne, nevím zhola nic, Severusi, Harry se mi nesvěřuje již několik měsíců, žádá čas. Měli bychom mu jej poskytnout.“

„A když to nezvládne?“ povytáhl obočí.

„Já mu věřím,“ to bylo rozhodné. I kdyby nechtěl věřit, co řekl Brumbál, to bylo dáno. Vždy. Na Brumbálovi by teď jen málokdo poznal, že vzpomíná na stejnou větu, kterou musel kdysi ,uklidňovat‘ (spíše chlácholit [a stejně to nepomohlo]) Harryho. Zatímco se mu tyto myšlenky honily hlavou, provrtával Snapea svýma pomněnkovýma očima a zdálo se, že kam se podívá, hází malé pobavené jiskřičky.

„Trochu důvěry, chlapče, trochu důvěry. Harry si ji rozhodně zaslouží.“

„Ale…“ díval se mladší kouzelník na staršího stále s notnou dávkou nedůvěry, i přesto však jeho temné oči vypadaly smířeně Alespoň zatím.

„Pokud se od něj chceš něco dozvědět, budeš muset jít za ním ty, Severusi, nehodlám se s ním hádat.“

Tak, a bylo to.

„Zatím nashledanou,“ otočil se na podpatku, směr dveře.

Pobavené oči jej vyprovázely ze dveří a když se za ním zavřely, Brumbál se ohlédl za sebe po Fawkesovi. Usmál se.

***

Tak to ne. V. Žádném. Případě. Nehodlal za Potterem jít a nehodlal se doprošovat. Ostatně, kdyby ho potřeboval, nebo po něm něco chtěl, či mu snad chtěl něco sdělit, ví, kde jej najít. A mezitím půjde doopravovat ty písemky (!).

Otevřel dveře, mrštil jimi tak, že se kameny málem rozpadly, o něco ,,tišeji“ je za sebou zavřel, přešel ke stolu, počal opravovat.

Po další půlhodině strávené nad těmi pitomostmi, vymyšlenými těmi ještě tupějšími hlavami jej vyrušil tupý úder na dveře, zaklepání a následné otevření dveří.

„Koho to zase čerti…?“

Ztichl, když ve dveřích uviděl černou (dubovou – nezměnil se) palici, zelené pronikavé oči s čitelnou omluvou, ale nic víc v nich již nevyčetl (že by se přece změnil?). Snad jen, že jiskřičky, které tyto oči kdysi projasňovaly, se vytratily spolu s úmrtími jeho přátel neznámo kam… Zelenočerný hábit povlával setrvačností.

„Mohu na okamžik, pane profesore?“ zeptal se se smutným úsměvem na rtech.

 

16.12.2007 13:07:11
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one