Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Beta.reader : Šárka

Třetí díl

„Pane řediteli…“

„Harry, rád Tě vidím, no konečně, posaď se.“

Strnul v půli kroku. Evidentně to, dle ředitelovy reakce, došlo i jemu, protože po pozvání se na něj vlídně pousmál.

„Dámy a pánové, dnešní porada může začít.“

„A co Severus, ten nepřijde?“

„Severus má nějaké neodkladné povinnosti, kterými jsem ho zaměstnal, drahá Molly, omluvte jej pro dnešek, prosím. A nějaké novinky, Arture? Slyšel jsem, že je to v poslední době na ministerstvu nahnuté. Rufus prý řádí jako černá ruka.“

„Ano, Albusi, evidentně to nezvládá…“

Kruci, úplně na poradu zapomněl, což se moc hodilo i Brumbálovi, jinak by ho tam nedostal ani heverem. A to samé se nutně muselo stát i jeho ještě zpozdilejšímu následovníkovi. Otevřel dveře, evidentně šokovaně strnul na okamžik na místě. Pak, jakoby nic, se vmáčkl do stinného koutu místnosti.

„Omlouvám se… Albusi,“ pokynul muž hlavou směrem k řediteli, na někoho Snapeova kalibru až příliš vyčítavě.

„Ale, copak, Severusi, práce se vydařila rychleji, než bylo v plánu?“ Minerva, užívající si své momentální převahy, se zabodávala do muže ostře ironickým, pobaveným pohledem.

„Ano, Minervo, což se, o někom, kdo nemá práci žádnou, nemůže tvrdit, že?“ sjel ji ledovým pohledem.

Severusi, děkuji, že jste si udělal čas. Minervo, může Artur pokračovat? Arture, prosím…“ vyzval jej Albus bez čekání na odpovědi.

Artur, do té doby mluvící, se díval poděšeně, nechápavě, jako by nevěděl, co se v místnosti právě přihodilo, a nevnímal krátký dialog obou profesorů. Nicméně si odkašlal a pokračoval směrem k Brumbálovi dál.

Harry nedával pozor. Od včerejška Snapea neviděl. Vypadal zničeně. Jako vymačkaný, všemi nádechy zmožený, seschlý, vyčerpaný, nemocný a snad o sto let starší netopýr. Proč, pro Merlina, musela být ta otravná porada, na kterou by normálně nepáchlo víc z nich, zrovna v tak nevhodnou chvíli?! A teď ani nebude mít příležitost odchytit si Brubála dřív než ostatní. A kdyby to snad záviselo na něm. Ne, Brumbál si na celý den odletí do Francie a nikomu nic neřekne. Celý on.

„...přijali nového zaměstnance. Podíváme se na něj, je zvláštní. Mám obavy, Albusi. Co když je to jen špeh?“

Z koutku, kde právě Snape dělal, že dělá, se ozvalo pohrdavé odfrknutí, ale žádný komentář nenásledoval.

Harry byl myšlenkami jinde (vrátil se na zem při odfrknutí Snapea a na kousíček rozhovoru Artura a Brumbála, ale jinak se neobtěžoval). Jen to utvrdilo to, že když byl tázán, jen přikývl (takže zhruba třikrát). Byl myšlenkami u velice konkrétního předmětu. U jistého prstenu…

„Pokud je to tedy vše, přeji příjemný zbytek večera,“ loučil se právě Brumbál (evidentně domluviv) s řádem.

Zůstali jen dva. Harry a Severus. Dívali se na sebe, jako by si přinejmenším ukradli lektvar a zabili kočku. Každý čekaje, co ten druhý provede a především, kdo že si to s Brumbálem promluví dřív.

„Jako malé děti…“ broukl si Brumbál.

„Co prosím?“ ostře se zeptal Snape.

„Že se tady neuklízelo, že je tady plno smetí. Tak, co ode mne vy dva potřebujete? Severusi…? Harry…?“

Ani jeden se evidentně neměli k odpovědi, či jakékoli jiné konverzaci.

„Tak tedy dobrá. Pokud nic nepotřebujete, půjdu spát. Dobrou…“

„Zase utíkáte, Brumbále?!“ otázal se protentokrát ostře Harry.

„Ale ne, drahý chlapče, to snad…“

„Ať vypadne, potřebuji si s vámi promluvit,“ Snape (mile).

„On má jméno,“ syčivě Harry.

„Vážně? Zlatý chlapec? Hrdina? Nebelvír?“ pobaveně (spíš ironicky odfrknul) Snape.

„Chtěl jsem s ním mluvit už od včerejška,“ zkouší Harry.

„A já asi tak tři roky,“ zamítá Snape.

„Je to nutné!“ zoufale Harry.

„Ano, nutnější, než to vaše,“ Snape obrátí důležitost na sebe.

„Jsem zaneprázdněn. Nemohu tady být dlouho,“ nakvašený Harry.

„To já také ne,“ razantně Snape.

„Nespal jsem tři dny.“

„Já třicet let.“

„Jsem šokován, jste umělec, profesore. Ale na to nemám náladu. Brumbále…“

„Ano, Brumbále, jsem starší, moudřejší a zkušenější. Znáte mě déle, komu dáte přednost?!“ dořekl Snape s pohledem stále na Harrym. Oba se měřili pohledy dvou lvů lovících jednu kořist.

Brumbál si povzdechl. Znělo to unaveně. Až moc. Harryho pohled na něm spočinul. Byl bledší než obvykle. A zjevně z toho byl vykolejený i Harry, když se Snape podíval, kam směřuje jeho pohled.

„Omlouvám se,“ řekli oba naráz. Dívaje se na Brumbála, tuto shodu nekomentovali absolutně nijak.

„Pane řediteli…“ začal Harry.

„Harry, co potřebujete tak nevyřešitelného, že se sami nedokážete rozumně domluvit? Hm?“ zatímco mluvil, posadil se na křeslo, ve kterém seděl při zasedání řádu. Vypadal tak staře a sklesle. Snad jako nikdy předtím.

„Chtěl jsem po vás, abyste si s… tady kolegou promluvil o prstenu jeho matky.“

„A já chtěl, abyste to nedělal. Abyste ho nepodporoval v nějakém hloupém utěšování. Bylo by to zbytečné.“

„Není přece žádná příšernost, že jste měl svou matku rád. A že jste chtěl zachovat její prsten, je jen pochop…“

„Neznáte mě, nepleťte se mi, jednou pro vždy, do života. Jasné?! Zlikvidoval jste prsten, který byl plný černé magie. Udělal jste svou práci a chcete mi tvrdit, že vy, zrovna VY litujete toho, že jste zničil i to poslední, co mi po ní zbylo?! To vám nevěřím.“

„Idiote!“ tak zněla Potterova odpověď a pro Severuse byla jako políček. Jako přejít z vyhřáté postele rovnou do sněhem zaváté londýnské ulice plné mrazu.

Možná, že si konečně uvědomil, že to Potter říká tak, jak to myslí. Možná, že když tehdy řekl, přímo jemu do očí, že již nechce, aby někdo kolem něj trpěl, myslel tím i (a především) Severuse. Možná, že se ve svých unáhlených rozhodnutích o tomto chlapci („mladém muži“, opravil si pro sebe) přece jen spletl. Co teď už ovšem věděl s určitostí, že „možná“ a „kdyby“ měl zvažovat předtím, stejně jako svá neuvážená slova a jeho odsouzení. Jeho souzení, co je „dobré“ a „zlé“. Protože teď, jak s určitostí nevěděl, na čem byl, teď věděl, že Pottera víc než jen zklamal. Věděl, že jej ztratil. Že ať už by se (i když on to přeci nedělá…) omluvil, vzal svá slova zpět, ať by udělal cokoli na světě, tohle zůstane. Zůstane to mezi nimi napořád. A nesmaže to sebelepšími omluvami a výčitkami, i když nepochyboval, že ty se (s vydatnou pomocí Brumbála), jistě také brzy dostaví. A co mu tohle všechno řeklo? Jediný pohled do Potterových vyčítavých očí. Očí, které jasně říkaly, že to přestřelil a snad i něco v tom smyslu, že si snad nemyslí, že je jediný na světě, kdo něco ztratil.

„Pane řediteli,“ kývl na něj. Otočil se a odešel.

To vše se stalo snad ve zlomku vteřiny, ale pro ně to bylo jako věčnost.

Brumbál chtěl svého skoro-syna pokárat, chtěl mu vysvětlovat. Chtěl toho tolik. Ale znal ho. A proto, i s tím vědomím, že mu ještě přitíží, jen zavrtěl hlavou a vzdálil se do svých komnat.

Brumbál mlčel, bylo to zlé. Moc zlé. Moc, moc zlé. Horší, než kdyby řekl tisíce vyčítavých slov. Jeden pohled na něj stačil. Odešel…

Muž v černém v místnosti osaměl. Snad jen ty obrazy mu dělaly ,,kulisu k životu“. Jinak by ani nepostřehl, že žije.

 

16.12.2007 13:08:42
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one