Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Čtvrtý díl

Beta.reader : Šárka

Někdy si přál nebýt člověk. Někdy si přál nebýt kouzelník. Někdy nechtěl být nitrozpytec. Někdy vlastně ani jedno z toho. A jeho deprese se násobila tím, že byl vším z těchto možností. A vlastně nebyl ničím.

Nebyl obávaný profesor, jen ta troska, co z něj zbyla. Alespoň to si o sobě myslel.

Sedl si do křesla ke krbu. Jak dlouho to bylo… Jak hrozně dlouho od doby, kdy byla válka. Jak dlouho od doby, co Potter ztratil své přátele. A i přes své rozhodnutí, že se v minulosti nebude pitvat, začínal vzpomínat. Jak to vlastně tehdy bylo? Tehdy, než Potter vyhrál Válku? Než zabil Voldemorta? Než osvobodil lidi a i jeho samotného? Ach, ti lidé… Ti nevděční, hloupí… Ale ne, to je zbytečné. Až moc. Věděl, že se na Pottera všichni po válce vykašlali. Když potřeboval pro změnu pomoc on, nebyli tady. Bylo zajímavé sledovat Pottera před i při boji.

„Harry, musíš se soustředit na to, kam ta kletba poletí…“ hustila do něj zrovna Hermiona.

Accio Hermionina sponka!“ zašeptal právě Ron za Hermioninými zády a Hermiona se po něm nakvašeně podívala.

„Vrať mi ji, Ronalde!“

„Pojď si pro ni,“ a začali se honit jako malé děti. A Harry se smál. Od srdce. To bylo snad naposledy, co se takhle smál. Už ani jeden z nich nevěděl, že je sleduje pár černých očí.

***

„Pane Pottere, pan ředitel si přeje, abyste k němu okamžitě šel.“

„Tak jdeme…“ řekla rozesmátá Hermiona, která právě povalila Rona do trávy a ukořistila svou sponku.

„Ne,“ to byl rozkaz, který nepřipouští námitek.

„Tak jdeme, Pottere, nebo tady hodláte zůstat navěky?“ zdvižené obočí.

„Ne, pane,'' řekl Harry a vydal se za svým profesorem. Při tom si pomyslel: „Určitě radši, než jít s vámi.“

***

„Harry, chci, abys věděl, jak moc mne to mrzí. Nikdy jsem…“ ředitel se viditelně zadrhl.

Harry pátral očima po všem možném, ale když i Snape vypadal nějak přístupněji, než u něj bylo zvykem, začal se obávat.

„Špatné zprávy, pane řediteli?“

„Smrtijedi napadli Zobí ulici. A s ní ještě další tři.“

Ticho. Tíživé ticho, nic víc. Když už to nevypadalo, že z kohokoli cokoli vypadne, ujal se slova opět ředitel.

„Byl to opravdový masakr. Téměř nikdo nepřežil. Mezi mrtvými byli i tvůj strýc a bratranec. Tvá teta ještě nebyla nalezena.“

„To to nikdo nevěděl dopředu?'' narážel Harry na Snapea.

„Ne, Harry, nikdo.“

„A nemyslíte, že je jeho postavení, jako Smrtijeda…“

„Teď bys měl myslet na něco jiného, ne, Harry? Nemusíš se…“

„A na co? Mám je litovat?“ bolest v jeho očích byla čitelná komukoli, kdo by se do nich teď chtěl dívat, ale nikdo se nenašel. Ředitelův zrak byl sklopen. Snape se díval zamyšleně z okna.

„Vy, pane profesore, vy víte nejlépe, jak to je. Nemíním kvůli nim ronit krokodýlí slzy. Ano, nejspíš, až mi to OPRAVDU dojde, budu vám vyčítat, že jste s tím nic neudělali, ale teď? Ne. Nemám chuť, ani sílu. A jestli to je vše, moc rád bych se prošel, pokud vám to nevadí.“

„Harry…“

Pozvedlé obočí.

„Běž…“

Už bral za kliku, když…

„…a buď opatrný, Harry.“

Přikývl a zavřel za sebou až nepěkně tiše.

***

O tři měsíce později, když Smrtijedi napadli nepřipravené Prasinky a ta povedená trojka s ‚vůdcem‘ Harrym a Brumbálem v čele Řádu jim šli na pomoc, přišla o život dost brutálně Grangerovic holka. Mladý Weasley se z toho zhroutil. Tehdy ho Severus pomocí lektvarů několik týdnů hrabal z apatie, deprese… Z příšerných stavů. Jen tak mimochodem se dozvěděl, že už od prvního dne, kdy jej propustili z ošetřovny, začal cvičit a připravovat plán, jak Hermionu pomstí.

V jedné z bitev se mu to i povedlo. Ovšem z nepozornosti nebo proto, že už mu úplně přeskočilo, nedával si pozor a zavraždil ho další ze Smrtijedů. Potter byl zlomený. Vypadalo to, jako by se teď za ně za oba chtěl pomstít taky. Brumbál se ho snažil umoudřit, ale moc to nepomáhalo. Snažil se o to i Snape s McGonagallovou, ale on pořád tvrdošíjně cvičil jak magii, tak mudlovské způsoby boje. Od rána od půl sedmé do dvanácti hodin do noci. A vůbec se neostýchal vpadnout do kterékoli porady, hodiny či do Velké síně s tím, že něčemu nerozumí a že by to potřeboval okamžitě vysvětlit. A to dělal všem profesorům, ředitelem počínaje, Filchem konče.

Jeho teta dosud nebyla nalezena.

Och ano. A pak konečně přišla Válka. Severus nechtěl vzpomínat na ta jatka, která se tam konala. Ani na Voldemorta, ani na ty postavy a tváře, které snad zabil on sám. Ne, teď bylo mnohem důležitější si vybavit všechny detaily toho, co se stalo po pádu Toho-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit.

***

Harry a Severus. Odvěcí rivalové. Nepřátelé. Spojenci? Snad… Zády k sobě. Smrtijedi umírali. Na neštěstí jich nepadlo před Voldemortem tolik, aby nezabíjeli zoufale, riskantně a nesmyslně i po jeho smrti. Akt čiré zoufalosti. Byli vyčerpaní. Členové Řádu, Smrtijedi… Všichni. Ale ti dva teď bojovali jako jeden a díky nim padlo mnoho dalších Smrtijedů, kteří byli tak bláhoví, že pozvedli hůlky zrovna proti nim, a tak nebezpeční vůči ostatním. A pak. Severus sebou trhl tak nepředvídatelně… Harry se zděšeně otočil. Cítil to, protože se zrovna zády opírali jeden o druhého. Otočil se. Severus padal. Bylo to jako ve zpomaleném filmu. Na poslední chvíli ho Harry zachytil. Tím, že přestali bojovat dva nejlepší z jejich řad, měl Řád mnohem více namáhavé práce. A to taky proto, aby ubránili ty dva. A Smrtijedi měli evidentní převahu.

„Co to bylo za kletbu, profesore, NO TAK!“ zařval Harry ve snaze probudit umírajícího Snapea.

„Běžte… pomoct… ostatním, Pottere,“ zachraptěl tak neznámě děsivě Snapea.

Jediné, co mohlo stoprocentně účinkovat proti téměř čemukoli, byly slzy Fawkese, který byl v nedohlednu. Harry zavřel oči, soustředil se na to, aby jej přivolal. Přece se mu to už párkrát povedlo. Povedlo se i tentokrát.

Fénix vypadal hrozivě oškubaně a zmoženě. Slétl na Severuse a uronil tři slzy přesně včas.

Severusova víčka se zachvěla, ale měl horečku a byl znatelně oslaben. Zjevně Fawkes nestačil. Bylo to něco, co potřebovalo delší léčení. Nebo prostě něco. Ale žil, to bylo hlavní.

Snape přes znatelné potíže upřel oči na Harryho s jasnou otázkou, kterou ovšem chlapec přehlédl. Snažil se najít cestu ven z tohoto pekla.

„Pottere…“ zachraptěl Snape sotva slyšitelně.

Harry ho však slyšel a podíval se na něj.

Pšššš. Profesore, dostanete se z toho. Nesmíte se vysilovat, protože nejdřív odsud musíme vypadnout, pomůžete mi?“

Pokýval hlavou.

„Na tři se zvedáme, ano? Raz…“

Byl by ochoten přísahat Merlinovi. Netušil, jak se odtamtud dostali. Jediné, co si z té nekonečně dlouhé cesty pamatoval, bylo, že viděl mnoho známých tváří. Tváře, které nejevily známky života. Měl pocit, že občas, když nebylo zbytí, přešli i přes nějakého mrtvého člověka.

Konečně se před nimi rozprostřel tábor, který byl zařízen jako provizorní ošetřovna.

„Pottere, budou vás potřebovat tam…“ zachraptěl unaveně a pohodil hlavou, směrem k jejich cestě, kterou právě přišli.

„Ticho!“

***

Harry Snapea opatrně položil na lůžko a už se otáčel, že se vrátí zpět, když už si ho Poppy převzala do péče.

„Pottere, vraťte se zpět…“

Harry se otočil, ale nehnul se.

„…prosím.“

Vydal se tedy šouravými kroky zpět k jeho lůžku.

Poppy…“ a netrpělivým gestem ruky jí naznačil, že má odejít. Uposlechla.

Když Harry došel až těsně k jeho lůžku, strhl ho Snape přímo na něj za ruku, kterou pak nepustil.

„Dvě věci, Pottere… Zaprvé. Proč jste mi, ksakru, zachraňoval život?“

„A proč jsem to neměl dělat?“

Jak prosté…

„Ale no tak. Nevěřím vám, že jste mě začal mít v oblibě jen proto, že už víte jistě, že jsem Brumbálův člověk.“

„A proč ne? Rozhodně si myslím, že je to dost dobrý důvod k tomu, zachránit vás. Kdo by to pak vysvětloval Brumbálovi?“

Harry musel uznat, že na to, že ještě před chvílí umíral, má dost dobrou vyřídilku, a když jeho stisk zesílil, Harry kapituloval. Stejně by ho nepustil, než by se dozvěděl pravdu. Celou…

„Další věc. Jsme si kvit, ne?“ pobledl.

„No a pak…“

Snapeův stisk ještě zesílil.

„Pak co…?“

„A pak… Už nechci, aby kdokoli trpěl, když nemusí,“ a Harryho oči, které do té doby tápaly po podlaze a po všem jiném, jen aby se nemusely dívat na Snapea, se na něj konečně upřely.

A Severus v nich viděl i to, o co nestál. Kromě nekonečné pravdy, kterou Harry vkládal do jeho rukou, viděl v jeho očích, v Lilyiných očích, jak moc vyhasly. Z přetrpěných ztrát. Z toho, kolikrát se musel dívat na to, jak jeho vlastní přátelé umírají. A jeho stisk povolil. Než si to stačil uvědomit, chlapec byl opět na odchodu.

Harry se nakonec přece jen otočil a zeptal se: „A ta druhá věc?“

Severus se podíval na něj, na konečky svých prstů a pak zase na Harryho a řekl: „Dávej na sebe pozor…“

Harry přikývl a zmizel. Už neslyšel, jak Severus tiše dodal „…Harry“.

Bylo to tak zvláštní. Jako by konečně měl přítele. A věděl, že až se vrátí, a nepřipouštěl si, že by se odtamtud už Harry vrátit nemusel, bude mít s kým mluvit. Nechtěl mít přátele. Nechtěl mít něco, na čem mu záleží. Bylo to tak lehčí. Ale s tímhle nově objeveným vztahem už nemohl nic dělat. Prostě tu byl. Nenávratně. A on po tak dlouhém, vyčerpávajícím dni upadl do spánku se znepokojivými úvahami, ovšem konečně s úsměvem na rtech. Poslední, co zahlédl, byla blížící se Poppy

 

16.12.2007 13:10:55
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one