Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Díl devátý

Věnování: Šárce. Důvod(y)? Skvělé...! Zaprvé jsem slíbila, že jí tamto věnování vynahradím. Potom... čte a komentuje pravidelně. Asi z ní opravdu udělám své dvorní zlatíčko. Ale toho si nevšímejte... Sice netuším důvod, ale asi budu naměkko! :'D(,budu' si přeložte jako ,jsem'-to kdyby Vám to náhodou nedávalo smysl...)

,Vyžvejkni se, kotě,' že jo? No dobře.. Budu se řídit tím, že nesnáším dlouhé předmluvy. Tady máte svůj balíček... Čeká, až si ho rozbalíte. ;)

A vězte! Nebude to vždy tak rychle po sobě.

P.S. Když říkám ,,páry NEBUDOU'', lžu jen MINIMÁLNĚ!

Život jde dál IX

Brumbál o Harryho slovech uvažoval vskutku dlouho. Uznal, že má v něčem pravdu. Navíc, děti Severuse bavily víc než cokoli, co do té doby dělal. Byl to už týden od Harryho „přepadovky“. A Brumbál ho pozoroval čím dál tím častěji svým rentgenovým pohledem. I McGonagallová si toho všimla. Domnívala se však, že i kdyby se na to Albuse zeptala, neodpověděl by jí. A tak to nechala víceméně plavat.

Ve všem, co od té doby Severus dělal, byl jakýsi příliv energie. Rozhodl se.

Vše bylo vyřešeno daleko dřív, než ovšem Albus Percival Wulfric Brian Brumbál ve své prozřetelnosti předpokládal.

Přesně dva měsíce, půlnoc, pondělí. A Severus Snape, který právě demoluje dveře jeho pracovny svým výbušným příchodem. Brumbálovi na tomhle ale nezáleželo. Nikdy si nezakládal na osobním vlastnictví. Nebyl ani tak pošetilý, aby si snad myslel, že jsou to jeho dveře navěky. Jeho dveře, jeho pracovna, jeho přístroje. Jak příhodně výstižné.

„Pane řediteli,“ začal udýchaně.

„Severusi, posaď se, prosím.“

„Ne, dokud si mě nevyslechnete.“

„A co máš na srdci?“

„Potřebuji se okamžitě zbavit toho prstenu,“ a hodil před něj na stůl zlatý kroužek.

„Ano?“ povytáhl ředitel obočí.

„Ať už mi s tím hodláte pomoci, či nikoli. A v tom případě bych si vybral tři dny volna…“

„Já se o to postarám, Severusi.“

„…protože jestli mě nepustíte… Co?“

„Postarám se o to.“

„Aha,“ zaraženě si ho přeměřil pohledem.

„A nevybereš si tři dny, ale pouze jeden den volna. Od této chvíle přebíráš po Harrym jen konverzaci v pondělí, středu a neděli, obranu a všechny děti pod deset let. Spokojen?“

„Co?“ podíval se na něj vyděšeně Severus.

„Tvé hodiny samozřejmě nepočítám. Jsou i nadále tvými. Musíš si odpočinout, chlapče. Vypadáš bídně. Mou zkouškou jsi prošel úspěšně,“ parodoval ředitel Harryho slova, i když to nebylo myšleno tak, jak to možná znělo.

„Vy mě vyhazujete?“ zděšeně.

„Tvářím se tak?“ pobaveně.

„No…“ nejistě.

„Co no?“ pobaveněji.

„Když mi postupně berete mé předměty,“ sebevědomě nejistě.

„Nechávám ti ty, které ti přirostly nejvíc k srdci. Něco se ti na tom nezdá? Něco je špatně?“ nejpobaveněji.

„Ne, pane,“ konsternovaně.

„Tak vidíš.“

„Hm.“

„Severusi, nechci tě vyhodit, chci ti pomoct. Ten prsten… zničím jej ještě dnes. A ty hodiny… Zabavil ses. Řekni, kolikrát za tyto tři měsíce ses litoval? Pochybuji, že jsi to stihl. A pokud, rozhodně ne v té míře jako kdysi. Neměl jsi na to čas. Jestliže jsem dal všanc tvé momentální fyzické zdraví a pocity, věř, že to mnohonásobně vyvážilo tvé deprese a psychické zdraví! Riskoval jsem, ale neztratil. Právě naopak. Získal. A troufnu si tvrdit, že ne jen já. Stálo to za to, tak se tak laskavě netvař!“ a v jeho očích zazářily tak teplé a silné plameny, které uměly podržet i ničit, že si ani Severus Snape nedovolil zpochybnit jeho tvrzení. Tentokrát hřály a s nimi se dostalo Severusovi ujištění, že jej ředitel podrží.

***

Další den, když se s Brumbálem míjeli, řekl mu v pochodu na chodbě, že je po všem. Diskrétně, ale výstižně…

***

Dny byly pro Severuse snesitelnější. Od jisté doby utíkaly. Na co ovšem vzpomínal neustále, byl Harry. Harryho dopis. Harryho minulost. Harryho přítomnost. Harryho děti. Harryho přátele. Harryho chování. Harryho jednání. Harryho budoucnost. Co vlastně věděl o Harrym? Věděl, co si myslet o jeho otci. A pořád si stál za svým v ohledu, že jablko nepadá daleko od stromu. Ovšem Harry přece nebyl JEN Jamese. Tyhle myšlenky ale rychle zaplašil. Ha! Ten kluk pitomá měl asi pravdu. On není ani jeho otec a ani jeho matka. Tohle bylo tak nesmírně těžké. Jak měl nechat minulost, když se s ní doposud plně nevyrovnal? Někdy měl zkrátka přePotterováno

Ať už si to bradavický profesor lektvarů uvědomoval či nikoli, v jeho životě nastávalo pár zásadních změn. Změn, které měly přijít dříve či později, ale přece. A začátek by se dal dobře zmapovat. Je na vás, kterým z konců budete dávat za vinu události budoucí. Válce? Poválečnému stavu? Harryho příchodu do Bradavic? Harryho založené organizaci pro nejmenší děti? Harryho odchodu z Bradavic? Harryho… dopisu? Je to TAK prozaicky jednoduché. A já to nechávám na vás. Ale NE! Stop! Obrázek si udělejte, až bude konec. Prosím… Takhle by to nebyla až taková zábava.

***

Byl leden. Rok a půl po Harryho odchodu. Pomiňme Harryho občasné omrzliny z Islandu, kde naháněl zloduchy.

Skupinka přátel se dobře bavila před hlavním táborem. Až příliš. Protivník se přece nemá podceňovat, že? Škoda. A chyba. Velká. Neodpustitelná. A hádejte, čí… Harryho.

Ten den to měl na povel. Malá přátelská hádka se změnila v malou přátelskou bitku. Sněhovou. Nikdo nedával pozor. Všichni se po roku a půl ve střehu potřebovali odreagovat. Domnívali se, že konečně našli rozlehlé sídlo Garmony a jejích poskoků. A zničili jej. Neověřovali to. Až příliš podlehli pomyšlení na domov a klidný spánek ve svých postelích se svými partnery.

Jejich otupené smysly příliš pozdě zaznamenaly vlkodlaka, který se vrhl po mladé, roztržité, bledolící čarodějce jménem Fabola. Padla v kaluži krve k zemi. Mrtvá. Z úkrytu vyběhla další stovka vlkodlaků. V okamžiku všichni popadli své hůlky a začali bojovat. Po boji, který trval jen krátce, se rozutekli a schovali. Patroni skupin a vrchní velitelé každý zvlášť, ostatní ve dvojicích nebo ve skupinách.

Všichni měli svůj osobní tábor. Harry s jedním kolegou v odlehlé části lesa. Nevytopená promrzlá chatrč. A začalo se ochlazovat. Největší chlad však cítil Harry uvnitř sebe. Měl pravdu. Zase. V této chvíli začal moc dobře chápat Brumbála a to, jak hrozně to musí nenávidět. Pravda? Pche! Nevděčná mrcha! Kdyby jen věděl dřív. Nemusel by se ptát. Možná by přežilo víc lidí. Možná… Kdyby… ‚Jsem ubožák,‘ pomyslel si.

O týden později

„…půjdeme vpřed formací střela…“ zaslechl muž přicházející do místnosti, jestli se tomu tak dalo vůbec říkat, jejich nového hlavního tábora.

„Střela? Csss! Pozabíjí nás! Který idiot vymyslel střelu?“ vešel rychlým krokem, jak mu to jen hůl dovolovala, do místnosti.

„Já, Moody,“ ozval se Potter. Muž si jej přeměřil. Vypadalo to, že chce říct něco mnohem uštěpačnějšího, než z jeho úst nakonec vypadlo.

„Volá tě mistr, Pottere, měl bys tam jít,“ řekl Moody.

„Nemám mistra,“ odsekl Harry.

„Je značně rozrušený, to snad chápeš i ty, ne?!!“

„Chtěl, abych mu pomáhal, dělám to. Co po mně ještě chce?“

„Pottere, o tom už jsme snad mluvili na začátku, NEJSI tady z donucení!“ vložil se Erik.

„A KDO KSAKRU MULUVÍ O…?!“

„TICHO!“ zavrčel Moody.

„Dost. Stačí, Pottere, mělo by ti přece být jasné, že tohle je pořád MISTROVA akce. A jako taková – TY jsi jí podroben. Ne MISTR! A měl bys mít víc respektu vůči autoritám,“ řekl Moody.

Harry nejdřív zčervenal. Jeho myšlenky se honily tryskem. Pak zbrunátněl. Nešlo to zastavit. Zbledl. To se přece nedá! To, KSAKRU, NEMŮŽOU myslet vážně… Třískl s tím, co měl v ruce, o stůl a jako střela vystřelil z místnosti, narážeje při odchodu do Erika, Moodyho i do jedné z dalších čarodějek, která mlčela jako hrob a nic mu nikdy neudělala. Plachtu stanu rozrazil takovým způsobem, že kdyby to byly dveře, již by nebyly. Ztratil se do neznáma.

O tři a půl hodiny později, které svědomitě propřemýšlel, se přidal ke své skupině. Šla formací beta. Betu tak stonásobně zrychlili. Do dalších tří hodin, kolem půlnoci, přišli zezadu do JEJICH sídla. Do Garmonina sídla. I přesto, že neměl povolení, vstoupil na jejich pozemky. Úplněk nebyl. Měli tedy jistotu, že se tak maximálně utkají s čaroději. Když se přiblížili téměř k domu, všichni se zastavili a čekali na rozkazy. Ale ty ještě chvíli nepřicházely.

Harry cítil, kolik mužů, žen a dětí sem ti vlkodlaci dotáhli. Ty zrůdy se bavily kolektivním díváním se na zabíjení lidí. Cítil ve své hlavě jejich tváře a cítil jejich strach. Neměli slitování. On ho mít taky nebude.

„Rozkaz zní,“ uslyšeli po krátké přestávce Harryho hlas, „zabít všechny co nejtišeji a kouzla nepoužívat až do doby vyzrazení. Vaším druhým rozkazem je: přežít a to bez zranění!“

„Rozkaz!“ řekli téměř všichni a svorně.

Vkradli se do domu. A zabili všechny, kteří tam ten den byli, podřezáním hrdla. Byla to jatka a Harry si uvědomoval, že by neměl cítit takovou úlevu. Jen si nějak nemohl pomoct. Směrodatné bylo, že tam Garmona ten den náhodou nebyla. Výprava tedy pokračovala dál. A dál, a dál, a dál…

***

„A víš, žes úplně zamluvil už tisíce věcí?“ zeptala se vyčítavě Eriel.

„Tisíce? To snad ne…“ podíval se na Eriel pobaveně Severus.

„Ale jo!“ stál za ní Derick. Obočí, na důkaz svých slov, stáhl k sobě. V tomto momentě vypadalo jako dva blesky, které se brzy střetnou, a bude velká bouřka.

„Tak co například?“ povzdech.

„Například to, jak děláš TO…“ a Eriel ukázala na dveře.

„Co?“ zeptal se Severus nechápavě a přitom na rukou drncal s malou Melissou. Za povšimnutí stojí i to, že v druhé ruce měl láhev s mlékem, které do ní momentálně nemohl dostat (proč asi?), a přes černý hábit bílou zástěru.

„Jak to, že se za vámi zavřou samy?!“ povzdechla si.

„Co takhle neverbální kouzla? Anebo přirozená magie? Třeba je mám vycvičené? Třeba se mě pokaždé leknou? Na rozdíl od VÁS…“ obsáhl pohledem celou místnost.

„HA-HA! Zase si z nás děláš šoufky!“ vyčetla mu.

„Šoufky?“ pozdvihl obočí.

by spíš zajímala ta pověst ohledně pana ředitele a paní zástupkyně – měli se brát?“ ozval se ode dveří hlas Annety.

„HALE! Kdopak nám to přišel na návštěvu? Kdopak si to na nás vzpomněl?“ zeptal se uštěpačně Stuart.

Aňííí!“ začal k ní cupitat malý Jan. Ta jej na poslední chvíli zachytila, než se skácel k zemi a vzala ho na ruce.

„Co tady děláte? Koho máte teď? Kdo vás hlídá? To zas bude průšvih. Nemyslete si, že to za vás budu řešit!“ vychrlil na ni Snape.

„Nebudete muset, máme profesorku Trelawneyovou,“ podívala se na něj všeříkajícím pohledem. Jeho tváří se mihla nejdřív úleva, potom údiv, rozhořčení nad tím, že to, jaká je ve skutečnosti ta stará čarodějnice, dojde i malému děcku, až k pobavení.

„Zajímalo by mě to, když to už za chvíli pro mě bude aktuální,“ pokrčila rameny.

„A co?“ zeptal se pobaveně.

„No… Budu přece chodit do školy…“ zrozpačitěla.

„Aha, já myslel, co přesně chcete vědět,“ dobře se bavil, bylo to znát na jeho hlase.

Anna víc rudá být nemohla.

„Aha.“

Hmm?“

„Myslela jsem na to, jestli si ji opravdu měl brát?“ podívala se na něj s jasnou otázkou.

„Budu vás muset zklamat, slečno, já to nevím a nikdy jsem po tom nepátral. Je to JEJICH věc. A pokud se o tom chcete dozvědět něco bližšího, ale hlavně pravdivého, měla byste jít přímo za zdrojem,“ on uměl opravdu bravurně naznačit, že jsou některé otázky nevhodné.

„To jako…?“

„Buď profesor, nebo profesorka. Ano.“

„Tak dík,“ řekla naštvaně, položila ještě Jana na křeslo, otočila se a byla v tahu.

Na rozdíl od puberťáků v něm děti neevokovaly tu iracionální potřebu strhnout jim hřebínek. Jak mu to teď připadalo dětinské! S nimi si ovšem nedokázal pomoct.

Prapodivná idyla. Severus si nikdy nepomyslel, že by mohl děti přesvědčit, obzvlášť tak malé, aby ho poslouchaly. Ale ony poslouchaly. A měly ho RÁDY. I s jeho chybami… Neviděly je snad pro své mládí? Nevěděl… Blázni a děti přece říkají pravdu, ne? A ony ho měly rády. Nepochyboval. Z jakých důvodů, o tom raději nepřemýšlel. Ale měly. Nezištně. Nepopiratelně. Bezelstně. Tak, jak by od nikoho jiného než dětí čekat nemohl. Daly mu naději. Důvod žít. Ony mu nikdy nedaly příležitost, aby se nezařadil či nepatřil mezi ně. Za to jim byl nesmírně vděčný. Nedaly mu znát, jak moc se jim stýská po Harrym. Nesrovnávaly je. Alespoň ne nahlas. Až na pár poznámek, jako by Harry nebyl. Chtěl, aby byly jeho. Tak moc. Vlezly mu neuvěřitelně pod kůži. Občas by s nimi sice nejraději vytřel podlahu, ale (a to většinou) když něco jen tak řekly nebo udělaly, by je popadl a objal. I když to ON přece NEDĚLÁ. Nechtěl, aby byly jeho závislost. Tohle měl utnout už dávno. Vždy, když mu na někom záleželo, odešel. Cítil, že mu NĚCO protéká mezi prsty. A cítil, jako by to bylo ve spánku, že ať se snaží sebevíc, nemůže svou dlaň sevřít. Tak bezmocný. Protéká mu TO mezi prsty. Stačilo by přece sevřít dlaň. Nepustit TO dál. Bylo to ale takhle snazší? Pro jeho momentální pocit, bylo opravdu snazší nechat je, aby mu takhle řídily život? Co pak? Co až odejdou?

Tím TO totiž byla jeho vůle, jeho dost dobré sebeovládání. Ale především LÁSKA. To, co se snažil tak dlouho nevyhledávat. To, před čím zavíral dveře. A to, které si našlo cestu. Ne vstupními branami jeho srdce, jak to bývá obvyklé, ale docela malými, často opomíjenými vrátky jeho zahrady. Těmi, které taktéž zatloukl a tak, jako většina, na ně zapomněl. A to byla ta chyba v jeho jinak bezchybném plánu. Trámy, které tehdy použil, ztrouchnivěly a rozpadly se. Pak už chyběl jen krůček. PODNĚT. A to byly děti, které si místo v jeho srdci našly zcela samovolně. A čekaly jako toulavá koťátka, vpravdě jen chvíli, v jeho „zahrádce“, než je pustil dál. Tento konec byl zpečetěn už TAK dávno a přece… Zasáhl Severuse nepřipraveného.

Nechtěl se o kohokoli z nich dělit. Nemohl. A už vůbec-ne-s-Potterem! Chtěl je mít pro sebe. Navždy…

16.01.2008 19:24:28
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one