Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Pátý díl

P.S. Chtěla bych ho jednak věnovat Danušce, aby měla hodně sil a inspirací pro další psaní. A pak své první čtenářce Barče. Děkuji. :)

Beta.reader : Šárka

…Bylo opravdu zvláštní, jak uměl být tenhle člověk nevděčný. A nevyzpytatelný. Užuž jste doufali, že ho znáte a… A nic! Udělal něco nepředvídatelného.

Kruci…! Nejsem dokonalý, ale on se chová čím dál tím hůř. A to nemluvě o…

„Pane profesore…“

„PANE!“

„Co je? Co se děje?“ Harry se otočil za hlasem těsně před dveřmi svého vlastního kabinetu. Z úvah ho totiž vytrhla malá druhačka z Mrzimoru.

„Dole u vstupu na vás někdo čeká, pane. Prý je to naléhavé.“

„A víte, kdo to je? Představil se?“

„Ne pane, je mi líto,“ otočila se a odešla.

„Kdo to může být?“

***

„Harry! Rád vás opět vidím.“

„To samé se o mně rozhodně říct nedá, Popletale.“

Odpovědí mu byl přidušený smích. Trochu moc falešný, umělý…

„Mohli bychom si pohovořit někde o samotě?“ podíval se nervózně na procházející a zdravící studentku třetího ročníku Havraspáru.

„Jistě, pojďte za mnou…“

***

„Harry, potřebujeme vás a vaše znalosti. Vaši školu života. Kdyby to nebylo nutné, ne…“

„Tak dobře.“

„Co?“ zeptal se překvapeně Popletal.

„Říkám: Tak DOB-ŘE!“

Asi by to nikdy jindy neudělal, ale pociťoval, že potřebuje čas a prostor mezi všemi svými známými. Ať si třeba myslí, že zase utekl. Jemu to bylo jedno. Prostě potřeboval přemýšlet, což nebylo v Bradavicích dost dobře možné.

„Dám tedy vědět Brumbálovi, že si tě půjčuji na jednu z akcí…“

„Ne, myslím, že pro krytí bude nejlepší, když podám něco jako výpověď. A teď, když dovolíte, Korneliusi, mám tady ještě nějakou práci. Zatím…“

„Ale…“ koktal Popletal.

„Nashledanou.“

A tak se Popletal zvedl.

Harry jej pohledem vyprovázel ven, a když za sebou zavřel, vzal ze šuplíku ve stole přesně dva pergameny.

Jeden byl určen pro ředitele školy. A ten druhý jeho nejlepšímu známému, protože… Jak se dá říkat někomu, kdo vám nevěří a chová se k vám prakticky jako ke kusu hadru? Ne, měl ho stále rád. Ale potřeboval si vše srovnat v hlavě a dával tím prostor i Severusovi vyjádřit se a promyslet si, jestli nevěřit mu byla ta nejlepší volba.

Pane řediteli,

S největší lítostí Vám oznamuji, že podávám dnešním dnem okamžitou výpověď. Velmi mě to mrzí. Důvody jsou…

Druhý byl ale zajímavější pro nás pro všechny…

Drahý Severusi Snape,

nevěříš mi a nedůvěřuješ. A já bláhový už doufal, že je veškeré tohle období za námi. Mýlíš se ve mně víc, než si myslíš. Nemám JAK Tě přesvědčit. A ne, nechci, aby naše přátelství bylo čímkoli vázané. Snad proto Ti teď dám prostor na rozmyšlenou. Dávám výpověď. Odjíždím. Nepřeji si, abys mě jakýmkoli způsobem hledal, ne. Jen chci, abys přemýšlel. A uznal… Uznal, že jsem se změnil. Uznal, že nejsem takový idiot, za jakého mě máš. Uznal, že nejsem slaboch. Uznal, že nejsem ani můj otec a ani má matka. Ale především, abys uznal, že život jde dál. A my s ním. Nebere ohledy. Nestaví. A Ty, Ty, drahý Severusi, také ne… Měl bys začít ŽÍT… Ať chceš nebo ne… Přestaň, prosím, brát život tak vážně. Stejně jednou v ruské ruletě prostřelí kulka i Tvou hlavu. A Ty prohraješ. Život se totiž NEDÁ vyhrát a já už nevím, jak jinak bych Ti v tomto ohledu mohl pomoci.

Promysli si, co je ve Tvém životě to nejdůležitější a jestli není naplnění Tvého života příliš liché.

Vzpomínáš, jak jsi mi jednou řekl, že nemá smysl ohlížet se na minulost? Že ji nevrátíme? A já musím uznat, že jsi měl tehdy pravdu, drahý Severusi. Ať už bylo cokoli… Neohlížej se a jdi dál. Doufám, že se časem shledáme. A doufám, že alespoň v některých věcech z Tebe bude jiný člověk.

P.S. Na důkaz svých slov Ti do obálky dávám Tvůj prsten, protože ať už s ním uděláš cokoli, je Tvůj.

S nezměrnou úctou, která pro mě, ať už si teď myslíš cokoli, nikdy neztratí na své váze

HJP

Dopsal to. Neměl sílu to po sobě číst. A neměl momentálně ani sílu přemýšlet o tom. Vložil pergamen do obálky a k němu přiložil zlatý kroužek se zlatým řetízkem.

***

Když se loučil, měl pocit, že ředitel věděl daleko víc, než by byl ochoten přiznat. Když procházel prázdnou chodbou, měl smíšené pocity. A když míjel dveře do chodby, kde byla laboratoř i kabinet profesora lektvarů, jako by trhal část svého srdce, ve kterém byl profesor nesmazatelně zapsán. Byl víc než přítel. Ale musel si přece uvědomit, že se ledacos změnilo. A že on, Harry, není zvířátko, které musí zůstat po vůli všech na jednom místě, aby kontrolovali každý jeho krok (i když tomu se vyhýbal obratně, to ano…). Ano, jako by už teď cítil, jak moc ho tímto krokem zraňuje.

Na rozloučenou měl ještě jeden ďábelský plán, hodný spíše Zmijozelu. Severus Snape se dozví, že odešel, od ředitele. V žádném případě neobjeví dopis dříve než fakt, že Harry Potter, profesor, odešel z Bradavické školy čar a kouzel. A pak dopis najde ležet…

***

Severus Snape utíkal po chodbě jako splašený kůň. Porážel studenty. Jejich velmi udivené pohledy ho doprovázely. Severus Snape, ředitel Zmijozelské koleje, obávaný profesor lektvarů, občasný zástupce Obrany proti černé magii, nositel Merlinova řádu první třídy, přece NIKDY po chodbě neutíká a co i obrazy pamatují, ani nikdy neutíkal.

Vpadl do ředitelny. Vyděšená McGonagallová převrhla kalamář.

„Kde je?“ sykl na ni udýchaný Severus.

„Kdo?“ sjela ho Minerva ledovým pohledem.

„Je pryč, podal výpověď, Severusi,“ to právě sestupoval Brumbál ze schodů ve své pracovně.

„Jak…? Kdy…? PROČ…?!“Severus Snape KOKTAL. Minerva radši uhnula pohledem, aby nevyprskla smíchy.

„To já nevím, musíš se zeptat jeho.“

„Fajn, tak… Kde ho mám hledat?“

„To netuším…“

„COŽE, Albusi? Ty nevíš, kam Harry…?“

„Ne Minervo, jestli jste si toho nevšimla, Harry se mi už nějaký ten pátek nesvěřuje.“

„Ano, ale vy přece vždycky víte, kde ho…“

Tohle už Severus neslyšel. Nevnímal je od odpovědi, že Albus neví, kde Harryho najít. Otočil se a vystřelil rychlým krokem. Směrem k Harryho, jak se vzápětí dozvěděl, prázdnému kabinetu a prázdnému pokoji.

První myšlenka byla, že ho, Severuse Snapea, zase všichni opustili. A ta, která následovala, byla, proč se KRUCI lituje?!

S myšlenkami jinde se, neznámo jak, dostal do svých pokojů. Ze zamyšlení ho vytrhla obálka.

najde dopis ležet na nočním stolku.

Vzal ji do rukou a třikrát převrátil v prstech. Pak jedním energickým pohybem roztrhl, vzal dopis a četl. Poprvé. Pak podruhé. Tomu, co čte, nevěřil ani potřetí. Když začal číst počtvrté, uslyšel tlumené žuchnutí. To jak nedával pozor na obálku, kterou držel v druhé ruce, povolil tím pádem svůj stisk a prstýnek s řetízkem vypadl na koberec. Sehnul se a vzal jej do rukou. Obálku teď držel v ruce s dopisem, prsten v té druhé, volné ruce. Převracel ho v prstech a nevěřil tomu, co vidí. ŽE to ještě vidí. Ale spíš myslel na toho, který jej měl ještě do předešlého dne v úschově.

Zaslechl jemné zaklepání na dveře a šramot otevíraných dveří. Nepodíval se tím směrem, jeho oči lpěly stále na prstenu.

Zato Brumbálovy oči se viditelně usmívaly.

„Přebereš po Harrym hodiny, Severusi, máš radost?“

Neodpověděl. Pohledem uhnul na sytě vínový koberec jeho směrem. Dal mu tak vědět, že to bere na vědomí. Brumbál za sebou při odchodu zavřel. Severus, celý pobledlý, zůstal ještě hodně dlouho stát.

 

21.12.2007 13:49:05
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one