Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Beta.reader : Šárka

Sedmý díl

Tak především. Nechtěla jsem ji uveřejňovat hned dnes, ale tohle je na počest Severusových naroznin. Proto je tato kapitola, která tímto nekončí, ale bude pokračovat dalším dílem, věnována hlavně jemu. Potom dlouho nic, a za to se omlouvám, až potom je věnována mé další čtenářce - Šárce. Doufám, že se nebude zlobit. :) Původně totiž byla věnována jen jí. Ale tak... Když má ty narozeniny. Slibuju, sice nevím jak, ale ještě to napravím. ;)

(A taky, když budu chtít něco dopsat, i kdyby to trvalo 3 měsíce, neuveřejním to! :D)

Bylo pondělí, pět hodin ráno. Bradavický hrad spal. Spal, ale pár výjimek by se zde našlo. Například Ufňukaná Uršula... Kvílela na záchodcích. Okolní obrazy byly zvyklé spát pro jistotu jinde. Krvavý Baron. Ale ten nespal nikdy. Protiva chystal další šprýmy před učebnou obrany. Skorobezhlavý Nick. Phineas Nigelus. Armando Dippet.

Ale nejvíc nás asi zajímá někdo, kdo už byl půl hodiny vzhůru. Celou noc se mu nepodařilo usnout klidným spánkem – jako tomu nyní bývalo často. Převaloval se až do půl páté a pak to prostě vzdal. Jen ležel, v rukou držel matčin prsten a bylo mu jasné, že se ho musí co nejdříve zbavit. Ale jak? Nejen že nevěděl, jak to provést, co víc, nevěděl, jak k tomuhle kroku přemluvit sám sebe. Asi si bude muset promluvit s Brumbálem. Tohle téma ovšem nebylo to jediné, které dnes ředitele Zmijozelské koleje sužovalo. Děti... A spousta práce. A on vážně netušil, co by měl v kterých hodinách s kým dělat. Měsíc. Pche... Ten mu nemusel ředitel ani dávat, bylo mu to na nic. A když zvážil, že se ani nepokusil propracovat nějaké téma do obrany, do jeho obrany, zvedal se mu z něho samotného žaludek. To bude pěkný týden.

Bradavický ředitel také nespal. Sepisoval a připravoval jisté pergameny na dnešní den. Měl na sobě tmavomodrý hábit a na tváři soustředěný výraz. Pracoval tiše, rychle. Najednou melodicky zapěl fénix Fawkes. Mohlo být něco po půl sedmé. Na pohovce sebou kdosi trhnul. Vzápětí se prudce posadil. Ospale se snažil zaostřit směrem na ředitele. Ten tento pohyb zaregistroval opravdu rychle.

,,Dobré ráno, Minervo,” pozdravil ji přívětivě ředitel.

,,Dobré,” odpověděla se smíšenými pocity zástupkyně.

,,Jak jste se dnes vyspala?”

,,Dobře. Albusi, co tady, u Merlinovy brady, dělám?”

,,Nechtěl jsem vás po tak dlouhé a náročné konverzaci budit,” podíval se na ni omluvně.

,,V pořádku. Půjdu,” řekla a začala vstávat.

,,Minervo?”

...

***

Severus nešel na snídani. Asi by ji nepozřel. Jak je možné, že je tak nervózní? Skoro se to rovnalo tomu, když přišel poprvé do Bradavic. A přece se to nedalo srovnávat. První hodinu začal jako obvykle. Lektvary.

Později, když si tento den vybavoval, zjistil, že si toho moc nepamatuje. Netušil, kolik dal trestů, kolik odebral bodů, kolik kotlíků vybuchlo, a ani si nepamatoval, kolik jeho žáků skončilo na ošetřovně. Pamatoval si jediný pocit. Poznání. A to, pro něj s podivem, v dobrém slova smyslu.

Jako další měl mít obranu. Třetí ročník. Právě ten, s kterým skončil lektvary.

Jediným pohybem hůlky zlikvidoval to, co Protiva chystal už od včerejšího večera. Vešel do prázdné učebny. Rozhlédl se. Zvláštní, kdysi by dal za tohle cokoli. A kdysi taky netušil, co tohle ,,cokoli” znamená. Dnes si až palčivě uvědomoval, že by za tuhle třídu nedal ani zlámaný svrček. Ach, ta ironie!

Zazvonilo. Pustil ,děti‘ dovnitř. Sedl si za katedru. Všichni se na něj znepokojeně dívali. Profesor zatím dělal, že netuší, že by měl začít on. Jedna z dívek se přihlásila.

,,Ano?” zeptal se nevrle.

,,Pane profesore, máme probírat rozdíl mezi metamorfomágem a vlkodlakem.”

,,Vážně?” zeptal se sarkasticky.

Dívka znejistěla, uhnula pohledem na lavici a zarytě mlčela až do konce hodiny.

,,Tak kdo z vás mi může povědět ten rozdíl?” k jeho údivu se zvedly téměř všechny ruce.

,,Tak třeba vy,” ukázal na kluka z Nebelvíru s blond vlasy.

Takhle tedy začal jaksi samovolně probírat učivo. Dost ho překvapilo, jak dobře dokázal Potter naučit látku a že tyhle děti byly opravdu připraveny. Co víc, ony chápaly, o čem mluví. Do jednoho. Něco, co si myslel, že už ve škole neuvidí.

Zbytek hodin probíhal v poklidu Snapeovi vlastnímu. Děti nedaly, tedy alespoň Severusovi, najevo, jak moc je odchod profesora Pottera mrzí. Severus se naproti tomu snažil být klidnější a vyhýbat se tématu ,,Potter”.

Problém se ovšem dostavil po klasickém, ,,oficiálním” vyučování. Od dvou do pěti hodin měl mít ,,kroužek volné konverzace”. Kdyby ho někdo viděl, když si tento bod četl v rozvrhu, asi by si myslel, že nutně bude během pěti vteřin zvracet. Tak znechuceně vypadal. Ve skutečnosti byl jen zoufalý. Co si měl povídat s prváky? PRVÁKY?! Jako jeho ,,morální opora” ho tam napoprvé měl zavést Brumbál. A představit... A všichni prváčci se upřímně zděsili, když Brumbál vmanévroval Snapea do čela jejich kruhu.

,,Váš nový profesor, který bude Harryho zastupovat, děti,” mile se na ně usmál.

Jeden z roztomilých prváčků zvedl ruku.

,,Ano, Davide?” zeptal se mile.

,,A kdy se vrátí profesor Harry?” zeptal se příliš nevinně a naivně ubohý David.

Hned nato ho Snape probodl takovým pohledem, který stačil zaznamenat jen David, že mu bylo jasné, že už se na nic tak pitomého v životě nezeptá.

Severus svůj pohled hned poté upřel na Brumbála, vyměnili si významné pohledy, nato Brumbál rozumně odpochodoval pryč.

,,O čem se chcete bavit?” zeptal se Severus dětí přímo. Pomíjeje to, že se tady Potterovi říká ,,profesor Harry”. A tak se začaly rozebírat rodinné vztahy, přátelské vztahy, rivalita mezi kolejemi (což bylo trefné, vzhledem k tomu, že zde byly všechny koleje prvního ročníku), historie mudlovského i kouzelnického světa, kterou se měli učit až někdy v posledním ročníku, a různé důležité, ale i malicherné věci. Po nekonečných třech hodinách Severus, bývalý obávaný profesor, celý zničený otevřel dveře učebny a odplachtil, jak nejrychleji mu únava dovolovala, do kabinetu, umořený od energických mladých duší. Po něm se z učebny rozprchl jako na povel houf rozesmátých a uvolněných dětiček.

O půl šesté měl mít praktiku z obrany. Nechal je, aby procvičovali sami. Poté, v půl sedmé, měl kroužek pro bystrozory. Zeptal se, co probírají, a nechal je, ať si dělají, co chtějí. Ve čtvrt na osm je rozpustil. Celý schvácený se podíval, co má teď. Doufal, že už nic. A v tom si s hrůzou uvědomil, že úplně zapomněl na to, že měl zajít před osmou ranní k Hagridovi a že má jít ještě do tříd pro děti od osmi do deseti let. Promnul si spánky. Zámířil k ,,učebnám”. (S neblahou předtuchou si uvědomil, že slovíčko ,,má” bude teď časovat častokrát.)

Tam to vypadalo jako po výbuchu. Vše bylo rozházené a Sinistrová, která je do té doby měla mít, se krčila v rohu. Když ho uviděla, vymrštila se, sebrala své věci ze stolu, a když kolem něho profrčela rychlostí kulového blesku, sykla na něj: ,,Hodně štěstí, profesore, jediný, kdo je dokázal zkrotit, byl Potter, ” hodila na něj vražedný pohled a už byla nenávratně pryč. Hluk, který se místností rozléhal, byl k nesnesení a s narůstající Severusovou bolestí hlavy neskloubitelný. Pohlédl na zdemolovanou místnost a zakřičel: ,,TICHO!”

Toto kouzelné slůvko způsobilo hned několik rozkošných věcí. Tak zaprvé. Nastalo ohlušující ticho. Na místnost jako by použili kouzlo pro zastavení času. Všechny děti otočily své hlavinky na jediného profesora Bradavic, který k nim, do jejich ,,Kutlochu”, nikdy ani nevkročil. A to v jediném momentu. Drobná hnědovlasá dívka, která měla evidentně něco málo přes osm let, otevřela pusu a veškeré jídlo jí z ní vypadlo. Obrovský medvěd, o kterého se přetahovali chlapec s dívkou, dopadl s tlumeným žuchnutím na zem. Devítiletý chlapec, který seděl za stolem, se začal viditelně třást.

,,Kde je profesor Brumbál?” zeptal se přidrzle nějaký desetiletý zrzek.

,,A kde pan Harry?” optala se nějaká osmiletá oprsklá blonďatá ,nádhera'.

,,Má práci, od teď jej i pana Pottera zastupuji já. Nějaké otázky? Dotazy? Připomínky? Stížnosti? Ne? Skvěle!” řekl takovým tónem, který opravdu, ale opravdu nepřipouští žádné otázky. Nehledě nato, že je nenechal ani nadechnout. Na nějaké protesty tedy teprve nedal čas.

,,Pokud se vám něco nelíbí, klidně si běžte stěžovat řediteli. A teď nastolíme pravidla,” podíval se na ně s úšklebkem.

A ten vypadal tak, že si každé i z těch přidrzlejších dětí řeklo ,,Ajéje”. A svým způsobem měly pravdu. A to do té míry, že s nimi už jen málokdy měla profesorka Sinistrová nějaké problémy.
01.02.2014 00:31:31
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one