Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


(Laskavý, obětavý a trpělivý) Beta.reader : Šárka♥

Osmý díl - pokračování sedmého

Věnování vynahradím příště.

 Úterý, středa a čtvrtek probíhaly nad očekávání dobře. Alespoň pro Severuse. Z jediných dvou možných důvodů. Buďto ty dny byly opravdu tak klidné, nebo byl Severus už tak ohučený, že to ani nevnímal.

V úterý před vyučováním šel za Hagridem. Omluvit se mu a poptat se, jestli by nemohl svou „indispozici” nějak „vynahradit”. Hagrid ho vyhodil s tím, že to zvládá a že si má jít radši lehnout, že vypadá strašně. („A takhle to dopadá. Ještě ta děcka by se mohla sama pohlídat,” pomyslel si Severus a šel zpět do hradu.)

Jak si uvědomil, dnes z něj měl být poslíček.

Někteří sponzoři, kteří byli až nechutně bohatí i po válce, byli přesvědčováni Harrym, že by bylo i „pro ně samotné výhodné, kdyby si občas vzpomněli na ty chudinky děti a hodili jim pár drobných. Média jsou přece mocná”. Když chtěl Potter něčeho dosáhnout, Severus ho nepoznával. A že to až tak často nebylo. Ale ano, když Potter zakládal Školku a Dětský domov v čarodějnickém světě, uviděl u něj Severus věci nevídané. Například: když mluvil s kouzelníky a čarodějkami vskutku bohatými, stal se z něj skvělý manipulátor. Tehdy od něj Severus zaslechl ta památná slova. Když pak zjistil, o JAK nemalou částku se jedná, divil se, že ho ti zbohatlíci nevyhodili z jejich kruhů. Ale ono se tak opravdu nestalo.

A ten tón! Harry byl tak nezúčastněný a tak chladný, když mluvil o těch dětech. Jako by mu na tom ani nezáleželo. Uměl být vtipný, vážný, racionální, iracionální, ironický, sarkastický, houževnatý… A to všechno jen kvůli dětem. Snape se tehdy domníval, že to byla přetvářka. Maska, za kterou schoval svou nejistotu, ale mohl se jen domnívat, že?

Svou jistotu měl získat o něco později. A to pár dnů po založení. Měl Harrymu něco zanést a on byl právě u dětí a seznamoval se s nimi. Tehdy byl tento Dětský domov a Školka jen v Bradavicích.

chtěl vstoupit, ale něco ho dovnitř nepustilo a on zůstal skryt před pootevřenými dveřmi, kam má poprvé oficiálně vstoupit až tento pátek. Viděl Pottera, jak si s nimi povídá, a viděl Pottera, jak mu září oči. Byl očividně nadšen, že se mu podařilo pro ty děti vybudovat něco takového právě v kouzelnickém světě. Aby se už nemusely schovávat tak, jako kdysi musel on. Tak, jako kdysi musel Tom Rojvol Riddle. A pak se z něj stal Pán zla. Ne, Harry si opravdu nemyslel, že tohle byl jediný důvod, proč se z něj stal obávaný Lord Voldemort. Ale také s určitostí věděl, že mu to rozhodně nepomohlo. Chtěl, aby měly děti, když přijdou o domov, kam jít.

V ten den z něj čišelo tolik energie, kolik u něj Severus neviděl od smrti jeho přátel.

Nepamatoval si sice, co to bylo za papír, který měl Harrymu přinést, ale s určitostí věděl tři věci. Věděl, že v ten den se po dlouhé době sám pousmál. Věděl, že to v něm zanechalo hřejivý pocit, který už dlouho nezažil a hřál jej víc, než si tehdy uvědomil. A věděl, že ty papíry, které mu měl zanést, ten den Harry nedostal.

Jeho poznatky o těchto věnovaných penězích končily tím, že zbohatlí rodiče (a nejen ti) dětí chodících do Bradavic pravidelně dávali slušné sumy každé této instituci. Upřímně – nechtěl vědět, čím je Potter drží v šachu. Byl si jistý, že by se mu to nezamlouvalo. Dobrovolně to totiž nedělají, nedělali a s největší pravděpodobností ještě hodně dlouho dělat nebudou. Ne tahle generace.

Po té, co skončil, jak že tomu říkal? Oficiální vyučování? Oh ano, oficiální vyučování. Po oficiálním vyučování ho čekala praktická část obrany, kroužek pro bystrozory, teorie nauky černé magie a konverzace, šel za Poppy, dvě hodiny strávil na ošetřovně pomáháním. Měl přesně patnáct minut padla. Pak šel s dalšími dětmi do lesa. Věděl jen, že Potter o téhle hodině nechal nějaké poznámky Brumbálovi, nebo mu je dokonce přeposlal po některé ze sov.

Spolu si tuto hodinu naštěstí odbyli hromadně – dvě koleje naráz, více ročníků. Následně: Zmijozel s Nebelvírem a Havraspár s Mrzimorem. Prváci až čtvrťáci v úterý – Zmijozel a Nebelvír. Ve středu to samé Havraspár a Mrzimor. Ve čtvrtek Nebelvír a Zmijozel od pátého do sedmého ročníku. Po nich pátý až sedmý ročník Mrzimor a Havraspár.

Sice netušil, co si z jeho výkladu budou v takovém počtu pamatovat, ale byl rád, že tohle šlo rychle. Jak měl synek zjistit, přepočítal se. Hned v úterý mu oznámili, že když něco v lese potřebují, Potter s nimi chodí okamžitě a prakticky kdykoli. („Tak tady je kámen úrazu,” pomyslel si.)

Od Brumbála, kterého hned po veškerém vyučování navštívil, zjistil, že na cestu se musí vydat později, aby ho neokrad, a že k tomu dostane přiděleného bystrozora. Jen protočil oči.

Na cestu se vydal o půl desáté. Mudlovským autem. Ještě že uměl řídit. Byť to zrovna potřebné nebylo, vzhledem k tomu, že si vypomáhali s nějakým středně starým bystrozorem kouzly.

Když k dětem přijelo jeho auto, jak se později na těchto cestách od bysrozora dozvěděl, a vystoupil z něj Severus, vypadaly, že jsou v šoku. Byly zklamané, že neviděly jako obvykle svého oblíbence Harryho. V tom je vždy vyhnaly jejich ošetřovatelky do postelí s tím, že je nesmírně pozdě a že mají už dávno spát. A tak se to opakovalo třikrát. Pokaždé poslechly. Severus předal ošetřovatelkám peníze a vyjel s mudlovským autem zpět, do Bradavic („Konečně vše vyřízeno,” povzdechl si o půl druhé ráno). Někde uprostřed cesty k Bradavicím zaparkoval na odlehlém místě auto a přemístil se do Prasinek. Odtud šel přímo do hradu. Bystrozor se postaral o auto.

Středa byla volnější. Oproti úterku rozhodně. Oficiální hodiny začínaly v deset, takže se mohl vyspat. Končil v jednu. Od dvou měl konverzaci, a protože třeťáci byli málomluvní, pustil je o hodinu dřív. Jen nad tím mávl rukou. S Poppy stihl ošetřování, s Hagridem byl na péči, ale tam se práce ani nedotkl. Se „zbytkem světa” úspěšně přetrpěl spolunažívání. Maraton mu končil v učebně pro děti od osmi do deseti let. Všechny zahnal do postele a sám se usadil za stůl. Do půl hodiny usnuly všechny děti, do hodiny Severus. Předtím stačil aktivovat strážné kouzlo, které by ho vzbudilo v případě, že by se někdo z nich probral.

V čtvrtek se dělo to samé s malými obměnami. Za zmínku snad stojí jen to, že prváci v konverzaci byli jednak nejsdílnější a jednak nejnadšenější. Čím vyšší ročník měl, tím víc byly puberťáci otrávenější, že něco takového musí absolvovat.

Nastal pátek. Třída dětí pod osm let. Jakmile tam přišel, všechno, co mělo nohy, se na něj okamžitě vrhlo a chtělo vykládat pohádku. Jak si všiml, dnes tady střídá přímo Brumbála.

„To je váš nový kamarád, jmenuje se profesor Snape, ale myslím, že mu nebude vadit, když mu budete říkat Severus. Hodně štěstí, chlapče,“ popřál mu uštěpačně a odešel. Už neviděl, jak moc vražedný pohled na něj Snape vrhá.

Plošííím!! Poháááďku!“ šišlalo jakési tříleté dítě.

„A o čem? Já žádnou neznám,“ zamračil se.

Jakťo, že nežnáš poháďku, Ševie?“ zašišlalo na něj nějaké jiné tříleté dítě.

„No…“

„Řekněte nám něco o profesorce McGonagallové a profesoru Brumbálovi. Je pravda, co se povídá?“ zeptalo se sedmileté dítě zvědavě.

„A co se povídá?“ posadil se do předpřipravené židle, vzal dvě tříleté děti ze země na ruce a podíval se na sedmiletou holčičku, která se posadila na kožešinu před něj.

„To, že spolu profešor a profešorka chodí, pšece,“ řeklo jiné, zhruba pětileté dítě, jehož přední zub hrozil, že se každým okamžikem vzdálí do věčných lovišť.

„Chodí?“ zeptal se nechápavě. Všichni začali horlivě přikyvovat.

„Ne. Vlastně ano. Já nevím… Je to něco složitějšího, řekl bych. A vůbec, odkud…?“

Zbytek jeho otázky přerušil křik jednoho z dětí v postýlce a vzbudil další dvě.

„Kde je profesorka? Já je přece nemám na starost,“ podíval se na děti. Ty jen kroutily hlavou, že netuší. Sundal tedy děti ze svých kolenou a šel k jedné z postýlek. Podíval se do ní a zjistil, že je to holčička. Podíval se do druhé, tam byl kluk a ve třetí ležela zase holčička. Odhadl, že začala brečet ta první. Měla kolem šesti měsíců a asi měla naděláno v plenách. Severus k ní přičuchl a ušklíbl se.

„Jistě…“

Nemínil TO uklízet. Ovšem nechtěl, aby se té malé něco v rukách Trelawneyové stalo, a tak ji raději přebalil sám. Zbývajícím dvěma dětem vyčaroval chrastítko. Zabralo to, „daly pokoj”. Podíval se zpět na šestiměsíční holčičku, pak na její kartu a zase zpět na ni.

„Ahoj Melisso,“ řekl až nebývale něžně, „já jsem Severus.“

Malá se na něj pousmála.

Hodil na ni ještě jeden zkoumavě-hodnotící pohled a otočil se na zbývající děti. Tři kluci, čtyři dívky.

Všichni zaregistrovali jeho pohled. Otočili se na něj.

„Nechcete se mi představit?“ nadhodil.

Ve vteřině už všichni, krom tří nejmenších, seděli v kruhu.

„Já jsem Alex,“ řekl pětiletý kluk s vykotlaným zubem.

„Já šem Eriel,“ řekla tříletá dívka, která se na něj prve vrhla. Seděla po Alexově pravici.

„Alice,“ řekla také tříletá dívka, která žádala pohádku jako druhá.

Antoanetta, říkají mi Anna nebo Anetta,“ řekla sedmiletá, dlouhovlasá blondýnka, která žádala informace.

„Já jsem Derick,“ usmál se na něj mile šestiletý, hnědovlasý pacholek.

Stuart, Stuí,“ podíval se mu do očí pětiletý Stuí, pak uhnul pohledem.

„Natálie,“ řekla plaše poslední dívka s černými vlasy. Mohlo jí být kolem šesti sedmi.

„A tohle jsou Melissa, Jan a Markéta,“ kývl směrem k postýlkám Derick, který se ujal slova.

„Těší mě,“ začal Severus vážně, „já se jmenuji, jak už vám pan ředitel Brumbál říkal, Severus. Budu tady zastupovat profesora Pottera.”

„My jšme še o váš bavili. S panem žeditelem,“ řekla Eriel.

„I profesorem Potterem,“ řekla Alice.

Kto je profešor Pottel?“ zeptala se nechápavě Alice.

„Profesor Harry,“ odvětili současně Anna, Derick a Stuí.

„Tak bavili,“ nadhodil pobaveně Severus, ignorujíc poznámku o Potterovi. „A co vám říkal?“ otočil se na děti. Tak se spolu bavívali ještě dlouho a častokrát. Vždy, než je něco nebo někdo přerušil. Nebo než začalo jedno z dětí brečet.

Dodatečně se dozvěděl, že ten den Trelawneyová chytá svůj dar vidění, a tedy nemá čas na něco tak přízemního, jako jsou děti. A protože si JE Severus až k neuvěření oblíbil, nic nenamítal, že na to kašlala Trelawneyová.

Celé soboty a neděle se opět věnoval jenom ‚jejich nejmenším‘. Ty dny s ním býval ještě někdo další. Ty dny mu „narušovali” jen šesťáci a sedmáci, které taky moc nebavila konverzace. A jak Severus pomalu ale jistě zjišťoval, ty dny se stávaly jeho nejoblíbenějšími.

***

Erik si pro Harryho opravdu přišel za necelé dvě a půl hodiny. Mezitím se Harry se značnými potížemi osprchoval, převlekl se do riflí a polokošile a vybalil si.

Po chodbách šli v tichosti. Erik ho zavedl úplně dolů, do sklepa. Něco zamumlal směrem ke stěně a ta se rozestoupila. Rychle vešel do otvoru a Harry hned za ním.

V místnosti už byla konverzace v plném proudu. Jen málokdo si všiml, že přišli.

Erik Harrymu ukázal na volné židle u podlouhlého stolu plného jídla, pití a lidí. Harry se posadil téměř k čelu, k bývalému ministru Popletalovi.

„Tak?“ podíval se na něj, když se Erik usadil.

Popletal se v tichosti přidal.

„Jak už zajisté víš, potřebujeme tvou pomoc, jinak bys tu nebyl.“

„To nebyl,“ souhlasil Harry.

„Hm. Ale ty chceš chránit ty svoje děti, že jo? Tak drž radši zobák. Snad si nemyslíš, že nás to baví, nahánět někoho, kohos' měl chytit sám.“

„Mýlíš se, Eriku. Já měl zabít pouze Voldemorta. To ostatní nebyla má věc a stále není.“

„Na to, že ses nechal zapsat jako bystrozor, si troufáš.“

„Bývalý, Eriku,“ oznámil naprosto klidně Harry.

„Eriku, nech toho a uveď ho do děje. Nechceme přece, aby odešel, že ne?“ podíval se na něj káravě Popletal.

„Ale on…“

„Dost! To si vyřešíme, až už ho nebudeme potřebovat,“ v tom se jakoby zasekl, kousl do jazyka a začal se překotně omlouvat. Harry to ignoroval a začal pokládat sám jasné otázky.

„Kdo to je a co chce?“

„Bývalá manželka Fenrira Šedohřbeta. A chce…“

„Co?“ zeptal se Harry zdráhavě, poněvadž tušil.

„Pomstu,“ dořekl za Popletala Erik.

Všichni u stolu utichli a dívali se na ně.

Harryho prázdný pohled mířil před něj na talíř.

„A Vy, tuším, chcete vytvořit skupiny, které po ní půjdou. A chcete to po mně.“

„Nikoli po , po NICH,“ řekla drobná, mladičká, bledá čarodějka rázně.

„Jak se jmenuje?“

Garmona,“ odpověděla čarodějka.

Harry se na ně podíval. Byla to prazvláštní skupinka mladých a starých, bývalých a stávajících zaměstnanců ministerstva. Některé znal Harry snad celé věky, jiné v životě neviděl.

„A kde budeme hledat?“

„Různě. Máme nějaké informace, že se zdržuje v severním Norsku. Takže hlavně tam.“

Harry přikývl. Pustili se pomalu a v tichosti do večeře. Někdo na opačném konci stolu začal rozhovor a pomalu se místnost opět zaplnila cinkáním a mluvením.

„Jak dlouho se znáte?“ zeptala se zničehonic bledá čarodějka a kývla na Harryho s Erikem.

„Dlouho,“ odvětil Erik.

„Od mých patnácti.“

„A odkud?“ podivila se.

Harry s Erikem se na sebe podívali a ušklíbli se.

„Z ministerstva, jsem bývalý zaměstnanec,“ chopil se slova Erik.

„Jaké místo jste zastával?“

„Vrátný,“ odpověděl Harry.

„Bezpečnostní služba,“ řekl Erik.

Vrátný, Pottere, je tak maximálně u mudlů,“ málem po něm hodil čajovou konvicí, no naštěstí se ovládl.

„Takže to už bude asi…?“ snažila se napravit tíživé ticho

„Asi, hm, já nevím, do třinácti let. Ale pozor, to jsme spolu prohodili asi tři slova,“ odpověděl tentokrát Harry.

(„A moc se na tom doteď nezměnilo,“ zaslechl Harry Erika frflat pod nos.)

„Aha. Já jsem bystrozorka. Před dvěma měsíci jsem skončila výcvik,“ pochlubila se.

„Skvěle,“ zaregistroval Erik.

Harry se na bledolící čarodějku zkoumavě zadíval. V jeho očích se zračila ze všeho nejvíc lítost. Ona si jej dál nevšímala, bavila se se sousedem po své pravici. Uvědomoval si, narozdíl od ní, jak velké je to pro ni riziko. V boji jí nedával moc velké šance. Ne, že by ji snad podceňoval, to ne. Pravda je, že je to roztržitá, nevybouřená, potrhlá holka, která si s největší pravděpodobností potřebuje dokázat, že časem bude patřit do „elity“. Ale přesto přese všechno by jí byla škoda. S jejím rozhodnutím pomáhat jim ovšem nic neudělá.

Jak rád by tohle všechno, tu elitu vyměnil za normální a spokojený život. Ale to nešlo, takže litovat se postrádalo smysl.

Začal se opět věnovat svém jídlu, které už bylo úplně studené.

Po deseti minutách ho přerušil čaroděj po jeho pravici, kterého také ještě neviděl.

„Proč si tak, pane Pottere, jedete s Erikem po krku?“

Harry ho obdařil zkoumavým pohledem, pak pozvedl jedno obočí. Gesto tak vlastní jeho dlouholetému profesorovi.

„Zastáváme jiné ideologie. Máme jiné cíle. Jiné zkušenosti. A nesouhlasíme navzájem se všemi našimi kroky. To jest vše,“ odpověděl Erik za Harryho.

Nebyla to tak docela pravda, ale nechal neznámého čaroděje při tom. Pravda byla, že mu Erik, který ministerstvo miloval a udělal by pro něj vše, vyčítal, že se dobrovolně vzdal možného vysokého postavení na ministerstvu. Nedokázal pochopit jeho slabost pro děti. To totiž nedokázala většina lidí. Další problém byl, že si Erik myslel, že se vzdal svých povinností, které vyvstávaly z toho, že JE bystrozor a že zabil Voldemorta. Myslel si, z nevysvětlitelného důvodu, že po něm uklízí. Že uklízí to, co Harry „rozházel“. Byly by se našly i další věci, ale na to Harry momentálně neměl čas.

„Kdy vyrážíme?“ zeptal se, jakmile všichni dojedli, Popletala.

„Až za měsíc. Musíme ještě vše připravit.“

„A s kým kdo půjde?“

„To nevíme. Asi máte pravdu, pane Pottere, budeme chtít rozdělení po vás,“ odvětil bývalý ministr.

„Jisté je, že vůdci půjdou společně nebo každý sám. A vy mezi ně patříte,“ sjel jej ledovým pohledem Erik.

„Tak fajn. Měsíc? Můžu si tedy ještě něco zařídit…“

„Ale jistě, jen se na dlouho nevzdalujte. Nezapomeňte, mudlové se občas vyptávají víc, než by měli,“ řekl Popletal a poté všechny rozpustil.

***

Celé Bradavice, kromě pár lumpů, spaly.

K hradu se plížila postava v černém hábitu. Šla rychlým, nesoustředěným krokem přes vlhkou trávu přímo do hradu. Neuvědomovala si, že tím, že nechá svůj hábit vláčet po trávě, nasává hábit čím dál tím víc vody. Zdálo se, že spěchá, protože má v hradu nějaký úkol.

Bradavická brána jej okamžitě vpustila. Poznala dlouholetého známého. Jeho kroky mířily přímo k malým dětem.

Když vstoupil do místnosti, propukla vřava.

Všichni ve třídě pod osm let a nyní i děti z vedlejší třídy, které ho viděly přicházet, se na něj vrhly.

Pššš, ššš, koho máte za dozor dnes?“

Plofešóla Šňápa,“ odpověděla mu šišlající Eriel.

„Koho?“ zeptal se značně nechápavě Harry.

„Profesora Snapea,“ odpověděla znovu Anna.

„Byl u Melissy celou noc. Měla horečku. Postaral se. Už je v pořádku. Nechtěl, abychom něco dostali i my, tak ji odvedl do vedlejší místnosti,“ ukázala na chodbu na protější dveře.

„Aha,“ podíval se na ni Harry vděčně a začal se vroucně vítat s každým z nich.

Po bouřilivém přivítání si všechny posadil do kruhu.

„Kdy še vlátíš, Hally?“ zeptala se smutně Alice.

„On še pšeče vlátil!! Hušo, jinak by tu nebyl!“ řekla rozčileně Eriel.

Harry se smutně po všech podíval.

„Takhle o Alici nemluv, Eriel,“ podíval se na ni káravě, sklopila oči, „Alice má pravdu, lásky, já se přišel rozloučit. Alespoň na delší dobu. Odjíždím daleko odtud a netuším, kdy přijedu zpět.“

Mluvil tiše, jakoby zlomeně. Všichni se k němu namačkali a začali objímat tu část Harryho těla, ke které měli přístup. Harryho rozesmálo, když mu některé z dětí začalo objímat nohu a nerozbrečel se jen proto, že to nechtěl dělat těžší dětem. Ještě chvíli si polohlasně povídali. Harry jim místopřísežně slíbil, že se vrátí, a potom je všechny uložil do postýlek. Vzhledem k tomu, že bylo půl třetí, zabrali okamžitě a všichni.

Uložil i zbývající dva nejmenší.

Harryho kroky teď mířily do protější místnosti. Vstoupil.

Bylo to jako dívat se na prapodivně krásný obrázek, který vás svou záhadností táhl blíž.

Melissa ležela v postýlce, oči otevřené a smála se na Harryho. Pod ní, na židli usazený, opřený rukama o lavici, spal obávaný profesor lektvarů.

Jeho tvář byla utrápená a strhaná, ovšem ve spánku podivně uvolněná. Nad tím Harry stáhl tvář v bolestnou grimasu.

V místnosti, ve které se nacházeli, nebyl krb. Bylo zde poměrně chladno. Harry prozkoumal Melissu, zjistil, že horečku už nemá, a přitáhl jí peřinku k tělíčku.

Severusovi, kterému spadalo do ustaraného obličeje pár černých pramenů, přehodil Harry lehce, aby jej snad nevzbudil, deku přes záda a neposlušné prameny odhrnul jemně z obličeje. Musel být opravdu na pokraji svých sil, když se ani po tomhle všem neprobral.

Harry se naposledy podíval něžně na Melissu, ustaraně na Severuse, pokýval hlavou a vzal za kliku.

Poslední jeho cesta vedla do ředitelny. Tam spali ředitel a o něj opřená zástupkyně v pohodlné sedačce. Harry přes ně taktéž přehodil deku. Už se chystal odejít, když ho zastavila tichá ředitelova prosba.

„Dávej na sebe pozor, Harry,“ zašeptal tak, aby neprobudil McGonagallovou.

„Budu,“ řekl Harry a podíval se mu pevně do očí. Ředitel tento pohled opětoval.

„A, pane řediteli, prosím, nenechávejte všechno na Severusovi, ať už je to jakákoli vaše zkouška vůči němu. On... Obstál,“ podíval se na něj tím dosud nejpevnějším pohledem.

Otočil se na podpatku a byl pryč. Zanechal za sebou jen přemýšlivé ticho.

 

12.01.2008 10:36:44
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one