Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Díl desátý

Věnování: Všem, kteří budou ochotni číst...

„Severusi! Stůj, no tak! Nechovej se…“

„Jak?“ otočil se profesor, až za ním plášť divoce zavlál.

„Tak jako teď! Jsi jako dítě!“

„Cs!“

„Nejsi ani ochotný...“

„CO?! Poslouchat pořád to samé? Ne. To OPRAVDU nej…“

„Posloucháš mě?“

ANO! NEUSTÁLE. Až si myslím, že se mi to víckrát nevyplatilo.“

„NE! Ty posloucháš, ale NESLYŠÍŠ!“

„To…!“

„Až budeš ochotný připustit si pravdu, přijď. Mé dveře jsou ti vždy k dispozici,“ řekl neupřímně ředitel, rychle se otočil a odešel.

„Rozkopat dveře!“ zamumlal vztekle Severus a odešel opačným směrem. Chudáci prváci, které měl na dvouhodinovce ten samý den o pár minut později.

Důvodem Severusovy a Albusovy roztržky nebylo nic víc a nic míň než zase-ten-prokletý-Potter. Alespoň tak si to vykládal, tak se tvářil a tak to cítil Severus. A vypadal přesně na míru dle problému uražený.

***

„No tak, Albusi, co se děje? Poznám přece, když se zlobíš,“ snažila se ho povzbudit k povídání Minerva.

„Já? A zlobit se? NIKDY!“

„Už se chováš jako Severus. A NEMUSÍŠ kvůli tomu na mě KŘIČET!“

„Omlouvám se. Víš dobře, že na TEBE nekřičím.“

„Ne, máš pravdu, jen si na mě vyléváš zlost.“

„A to není správné, že?“ podíval se na ni ředitel smutnýma psíma očima.

„Ne, to není,“ odpověděla mu zamračeně, „ale stejně bych moc ráda věděla, co za tím vězí. NE! Počkat! Já přece vím. Severus! A nejspíš mi to nemůžeš říct, protože to patří do těch částí tvého života: příliš-tajné-pro-cizí-NEZASVĚCENÉ-lidi…?“

„Nebuď taková…“

„A jaká? Místo abys byl rád, že má konečně Severus o zábavu postaráno, do něj pořád-jen-ryješ! Nic se ti nelíbí. Nic ti není dost dobré!“ začala divoce rozhazovat rukama a dostávala se do ráže. Ze stolu, na kterém doposud seděla, se vymrštila závratnou rychlostí. Albus také vstal ze svého křesla.

„Prosím, nech toho. Netušíš, co se stalo.“

„Ano. A zjevně se to nedozvím,“ mluvila tichým, ledovým a lhostejným hlasem.

„Minervo, pochop přece. Nemám právo…“

„…mi lhát!“ dokončila za něj přidušeným hlasem a otočila se na odchod.

„Minervo,“ ředitel se k ní přihnal takovou rychlostí, jakou by to nezvládl ani dvacetiletý mladík, natož muž v tak pokročilém věku. Když ji dohnal, chytl ji zezadu pravou rukou za její pravou paži, otočil čelem k sobě a přitáhl.

„Omlouvám se ti, netušíš, jak mě to mrzí,“ začal s těžkým srdcem.

„Jenomže ty už nic jiného neumíš, že? Albusi?“ dívala se se slzami v očích do těch jeho jasně modrých. Byla mezi nimi mezera dvaceti centimetrů. On její pohled, ze kterého létaly hněvivé jiskřičky, pevně opětoval. Až po pár sekundách, které trvaly jako rok, si uvědomil, jak blízko sebe jsou. Nepatrně se odtáhl. Ne však dost nepatrně, aby si toho nevšimla ona. Když si to uvědomila, vytrhla svou ruku z jeho sevření a strčila do něj, až udělal krok zpět. Potom se k němu naklonila přední částí těla, zůstala však stát nohama přesně na tom samém místě.

„Problém byl, Albusi, vždycky v tom, že ses musel rozhodovat mezi více možnostmi, což ti evidentně nikdy nesvědčilo, ale především NEŠLO. A nejde dodnes. Pokud jde o mě, dávno jsem se zařídila tak, aby ses TY nemusel rozhodovat a JÁ abych vůbec ŽILA. Když něco vyčítáš Severusovi nebo Harrymu, měl by sis uvědomit, že jsi stokrát, ne-li tisíckrát horší než oni oba dohromady. Dávej si pozor, Albusi Brumbále, abys je neztratil, jako… Ach! O co se to snažím!?“ narovnala se. „Ty se NIKDY nezměníš. Pak se ale, příteli, nediv…“ otočila se a rychlým krokem odešla. Při zavírání dveří, a to se ani nemusela namáhat, s hromovým prásk sletěl jeden z citlivých přístrojů ze stolu a ozvěnu dveří následovalo tříštění onoho přístroje.

„Tak, to bychom měli…“ ozval se Phineas Nigelus ze svého rámu.

„Odpustí mi někdy?“ otočil se ředitel na Armanda Dippeta, nevšímaje si Phinease.

„Mě se, hochu, na ženy neptej…“ odvětil s dobromyslným úsměvem bývalý bradavický ředitel.

„Za to já bych měl pár rad…“ ozval se Sir Caddogan, naparuje se při každém slovu.

„Děkuji,“ schladil ho Brumbál jediným ledovým pohledem.

***

„Co se stalo?“ přiklonil se k němu při obědě druhého dne velkodušně Snape, když viděl, že se s nikým nebaví, nikdo nezatáhl do hovoru jeho a je podivně tichý. A co víc, McGonagallová jej ostentativně ignorovala a on se střetnutí s ní vyhýbal, seč mohl.

„Nic,“ odvětil Brumbál po pár vteřinách zaskočeného ticha, protože opravdu nečekal, že by jej dnes kdokoli mohl vyrušit při „rozjímání“, zvláště pak Severusův hlas po tom všem.

„Jste si tím jist, pane řediteli?“ zeptal se jej značně podezřívavě.

„Naprosto,“ utrhl se na něj ředitel.

„Jak myslíte,“ protáhl nedůvěřivě.

Ředitel na to nic neřekl a dál se nimral v jídle. Po asi pěti deseti minutách už to Severus nevydržel.

„Chtěl jste, abych - až za vámi příště přijdu - byl schopen naslouchat tomu, co říkáte. Jsem…“

„Co?“ zeptal se zmateně.

Jsem schopen vám naslouchat,“ řekl pomalu a rozvážně.

„Skvěle,“ řekl o něco odlehčenějším, ne však méně ztrápeným hlasem a ne dost přesvědčivě.

„Brumbále?“ ozval se po dalších pěti minutách Severus, když bylo do té doby ticho.

 

„Hmm?“ ,to byla opravdu bravurní odezva‘, stačil se ředitel zkritizovat sám.

„Nepohádal jste se s McGonagallovou kvůli mně, že ne?“ zašeptal. Přeměřil si jej pátravým pohledem. Usoudil, že trefil.

Pokud tuhle otázku McGonagallová slyšela, nekomentovala ji.

„Ne!“ vzpamatoval se ve zlomku sekundy ředitel. Severus byl však rychlejší.

Lžete,“ zavrčel.

„Ne… já… Severusi…“ nedokončil, když: „TICHO TAM! To nemůže být klid a pořádek už ani na obědě?!“ zařval Severus na celou síň, která doslova burácela. Po Snapeově “povšimnutí si” na tento hluk a ledovém pohledu, kterým počastoval každého z nich, se místnost na tři minuty ponořila do absolutního ticha. Pak se rozhovor jakoby nic rozproudil znova.

„Myslím, že bude moudré si o této záležitosti promluvit v klidu a soukromí mé pracovny,“ povzdechl si a vstal.

Severus, se soustem na půl úst, se na něj konsternovaně podíval, lítostivě si prohlédl talíř, který nedojedl, mrštil vidličkou o stůl a začal si nadávat, že s tím nepřišel buď dřív nebo později… Škoda oběda.

***

“Tak?” povytáhl Snape obočí.

“Co?” optal se nesoustředěně ředitel.

“Na to bych měl dobrou odpověď, jen nevím, jestli byste ji náležitě ocenil…” zkusil Severus.

“Co?” zeptal se roztržitě.

“Ale nic… Takže, Brumbále, proč jste se pohádal s McGonagallovou kvůli mně?”

“Kdo něco takového tvrdil?” upřel na něj zmatený pohled.

“Nikdo, pochopil jsem to sám…” odvětil.

“Ne, Severusi, byl bych domýšlivý a hloupý, kdybych si myslel, že to bylo jen kvůli Tobě.”

“To děkuji…”

“Oh, tak jsem to nemyslel… Já, promiň, Severusi…”

“V pořádku, hlavně už se neomlouvejte.”

“Promiň, ” vyletělo z něj automaticky.

Severus mu věnoval shovívavý pohled a samolibě se ušklíbl.

“Takže,co jste mi chtěl říci?”

“Vím, že teď nejspíš nejsem ve stavu, kdy bych…”

“Ne, to nejste,” skočil mu do řeči Severus,

“…” podíval se na něj káravě ředitel, “…kdy bych měl někomu kázat. Ach Severusi, podívej se, jak se chováš k těm dětem.”

“Teď vám nejspíš nerozumím, ” začal opatrně.

“Máš k těm dětem až nezdravý vztah. A naneštěstí to odhalí jen dobrý nitrozpytec. O to je to pro tebe horší,” začal unaveně. Sev ho nepřerušoval. “Já, jak víš, tě znám již léta. A cítím, že se snažíš mít je pro sebe. Jen pro sebe. A myslím, že víš lépe, než kdokoli jiný, že to není dobré…”

“Ale, pane profesore,…” než se stačil zeptat, přemýšlel.

“…jak jste..?”

“Co bylo to včera? Nespal jsi tři dny a místo toho, aby sis odpočinul, proseděl jsi celou noc u dětí a sledoval jsi, jak spí…”

“Ale…”

“A TEĎ mě nepřerušuj, to NENÍ všechno…” zamračil se na něj ředitel.

“… když tě madame Pomfreyová vyhodila z ošetřovny, že tě VYSTŘÍDÁ, aby sis mohl odpočinout, a to podotýkám, po osmi dnech!, ty ses jako malý vplížil na ošetřovnu zezadu… Když jde o ty děti, neznáš přítele! Nenecháš si poradit. Jsi majetnický. Dusíš! Ony si to možná zatím neuvědomují. Tuhle posedlost nedokáží odlišit, ale co až vyrostou? Taky k nim nikoho krom sebe nepustíš? Měl by ses naučit ustupovat!” zakončil ředitel rázně.

Po dvou a půl hodinách, kdy se Severus díval na šarlatový koberec se zamlženýma očima a přemýšlel a Albus začal vyřizovat nějaké pergameny, řekl ředitel Zmijozelu zastřeným hlasem : “Já vím,” rychle se zvedl a opustil ředitelnu s očima na podlaze, div že se nezabil o nějaký stolek.

Brumbál jej vyprovodil zamyšleným pohledem. Po jeho odchodu odložil brk, který stále třímal v ruce, a dlouho se díval z okna na jasně modrou oblohu. Venku bylo krásně. Jen škoda, že to Severus bude brát jako provokaci…

***

V lese se to teď pěkně rozproudilo. Harry divoce mával rukama. Všichni okamžitě, dle jeho pokynů, zamířili svým určeným směrem. S vlkodlaky teď běželi o závod. A ne jen s vlkodlaky. Běželi i s větrem o závod. Harry je naháněl ze zadní části, Erika poslal napravo a Popletala nalevo. ,KONEČNĚ‘ blýsklo se Harrymu v očích, když je předběhli a vlkodlaci byli v pasti uvnitř jakéhosi umělého lidského kruhového vězení. Zvítězili. Protentokrát.

***

Po týdnu, který se nesl v duchu tíživé atmosféry, se kterou nechtěl mít nikdo nic společného a do které se nikdo nechtěl zaplést, to opět nevydržel Severus.

“Pane řediteli, mohu?’’ zaklepal na dveře a nahlédl dovnitř.

“Jistě, Severusi,’’ odpověděl ještě zbědovaněji než před týdnem Brumbál.

Severus vstoupil a pečlivě za sebou zavřel.

“O co tady s McGonagallovou jde?’’

“O nic,’’ odpověděl ředitel pohotově.

“Ale, pane řediteli,…’’

“A TY by ses do toho neměl už vůbec plést,’’ řekl a začal se znovu zabývat pergameny, které měl rozložené na stole.

Severusovi se mihl hlavou nápad.

“Jak myslíte,’’ řekl, mírně se uklonil a odešel.

Ředitel se nestačil divit. Ovšem nechal to a začal se opět věnovat své práci.

***

Severusovy kroky mířily do kabinetu McGonagallové. Zaklepal.

“Dále!” ozvalo se rázně.

“Oh, Severusi, to jsi ty?” vypadala překvapeně.

“Mohu?” zavřel za sebou dveře a rukou naznačil, že se chce posadit na křeslo před ní.

“Ale jistě, jistě,” řekla značně otráveně a prohlížela si jej vražedným pohledem ještě, když usedal.

“Takže, kdo je to tentokrát? Montalaguaque? Andersongothová?” začala.

“Nic takového,” prohlížel si ji zamyšleně.

“Tak?” povytáhla obočí.

“Například: tento týden nemáš absolutně cit pro rošťárny a pro zločiny. Tu vybuchneš za každou maličkost a tam tě nerozhodí ani zdemolování kabinetu nového profesora...”

“...který si to také zasloužil, idiot jeden!” zahuhlala naštvaně pro sebe.

“... a víš moc dobře, že nejde o to, jetli to JE nebo NENÍ idiot... Jsi profesorka. Ředitelka nebelvírské koleje. Zástupkyně ředitele. A ty na všechno již týden kašleš. Jak to potom má vypadat? Přestaň! Přestaň s tou sebelítostí!”

“Takže! Když TOBĚ odejde Potter, můžeš klidně hysterčit... Když se TOBĚ dějí křivdy, můžeš se utápět v sebelítosti, dokud tě to nepřestane bavit, nebo dokud tě z toho NĚKDO nevytáhne. Každý v okruhu sta mil kolem tebe musí chodit po špičkách a každý kolem tebe musí skákat! Ale jakmile se to - ó, POZOR! - opět TOBĚ nehodí, nemůžu si řešit věci po svém!” její hlas přidával na síle i na rychlosti.

“Ale já si SVÉ záležitosti budu řešit po SVÉM. A TY se do toho nepleť a už VŮBEC mi neříkej CO-MÁM-DĚLAT, TY sobecký, egoistický, sebestředný parchante!” křičela na něj. Jakmile popadla dech, řekla mrazivě: “A teď VYPADNI!”

“Ne.”

“Co PROSÍM?!”

“Mohu se jen domnívat, co jste si udělali. A já po vás nechci nic víc než usmíření. Neprospívá to nikomu z nás. Chci, abyste šla se mnou. Šla se mnou za ním. Není přece důvod, a to vám vysvětlí sám, se kvůli mě hádat.”

“Kdo ti řekl, že kvůli tobě?” podivila se.

“Vydedukoval jsem to.”

“Och, jsi vážně sebestředný,” pohled upřela na nebe za oknem, “kdybych tě neznala tak dlouho, řekla bych, že i hloupý.”

“Tak proč...?”

“Pro něco, co už je dávno mrtvé a pohřbené.”

“Potom nemá smysl to vytahovat,” namítl logicky.

“Možná časem zjistíš, že je dobré si občas stát za svým i přes to, že je to mrtvé, zakopané a pohřbené. Snad proto, že to nikdy neodešlo,” sklouzla pohledem z nebe na Severuse.

“Neměli byste se hádat. Ať je to cokoli.”

“My se hádáme. Ať už to tak vypadá, či ne..”

“Ne takhle,” namítl slabě.

Mlčela. Přemýšlela. Nechal ji.

“Severusi, zapřísahám tě... Nech to být. Časem...”

“ ,Časem‘ je příliš pozdě.”

“Ach...”

“Ano?”

“Půjdu za ním. Ale bez tebe.”

“Nepohádáte se zase?”

Podívala se na něj unaveně.

“Uvidíme,” usmála se.

“Minervo, vy víte, že mi na vás obou záleží... Ať už se tvářím jakkoli. Byla by škoda, kdybyste se kvůli malichernosti rozešli ve zlém,” domlouval jí.

“Malichernost,” odfrkla si.

“!”

“Severusi, nech to na mě, prosím,” upřela na něj pohled.

“Dobrá. Půjdu,” přikývl unaveně.

“Severusi!” zastavila ho s rukou na klice.

“Ano?” otočil se na ni.

“Omlouvám se,” upřímně a s patrnou lítostí se mu podívala do očí.

Přikývl.

Tentokrát mířil opět do ředitelny.

***

“Severusi...”

“Řediteli... řekněte jí pravdu.”

“Pravdu?”

“Pravdu. O mě, o čemkoli. Bude-li to nutné, odproste ji. Hlavně to už zase nezkažte!” hodil na něj vzteklý pohled.

“On sem má někdo přijít?” hrál s ním hru.

“Brumbále!” nevypadal, že by si chtěl hrát. “Přesvědčil sem ji, aby si s vámi promluvila. A vy jí vysvětlíte, PROČ bylo špatné, že jsem byl tolik zainteresován dětmi. Protože pokud to znovu pokazíte,” předklonil se k Brumbálovi přes stůl a téměř vrčel, jak byl naštvaný, “vyřídím si to s vámi osobně,” odrazil se od stolu, na který přenesl svou váhu, napřímil se a rychle zamířil z místnosti pryč.

“Vězte, že je to pro vaše dobro,” řekl ještě a práskl za sebou dveřmi.

“A ne jen pro to vaše, protože ještě chvíli takováhle atmosféra, a já se stěhuji dobrovolně na Sibiř,” ušklíbl se a vydal se směrem k svému kabinetu. Ani netušil, jak blízko byl budoucnosti.

***

O pár hodin později zaklepal kdosi na ředitelovu kancelář. Nezdržoval se s vyzváním a vešel rovnou dovnitř.

Brumbál zvedl unavené oči k snad ještě unavenějším.

“Minervo,” kývl jí na pozdrav.

Mlčela. Snažila se nějak začít, ale nedařilo se jí najít buďto správnou výčitku, nebo vhodnou omluvu. Takže mlčela. A čekala...

“Posaď se,” vybídl ji.

Nesedla si však na křeslo před ředitelem, ale do pohodlně vyhlížející pohovky při jedné ze stěn.

Brumbál ještě naškrábal pár slov do posledního pergamenu, položil brk a vstal. Přešel kancelář a zastavil se při profesorce. Vzhlédla k němu. Klekl si před ni.

“Odpusť.”

“A co?”

Ostrý nádech. “Já nevím, asi všechno.”

“Asi?”

“Nemohu se ti omlouvat za něco, co necítím jako svůj prohřešek. Alespoň ne vůči tobě.”

“Přenášíš to do svého nynějšího života, Albusi. Merlin ví, že se to tedy týká i mě.”

“A chceš vědět, co bylo důvodem naší roztržky se Severusem?”

“Již ti dal svolení?” usmála se, věděla, že to nenechá jen tak.

“Něco na ten způsob.”

“Pokračuj.”

“Severus zastával nezdravě majetnický postoj k dětem,” povzdechl.

“A?”

“A? A bylo by ho to zničilo! Časem...”

Na tváři profesorky McGonagallové se mihla grimasa. Obsahovala neutuchající štěstí, bolest, vědění, vzpomínky, výsměch, prosbu, lítost. Obsáhla snad větší část jejího života. To na ní tak miloval, toho si na ní tak cenil. Nikdo jiný se takhle zatvářit neuměl. Jisté bylo to, že v téhle chvíli vypadala nádherně.

“Co to znamená?” zeptal se nechápavě.

“Albusi!” nevydržela to a vybuchla uvolněně smíchy. Obrazy na stěnách se po sobě poplašeně otáčely.

“No tak... Minervo, co se děje?” to už cukaly koutky úst i Brumbálovi. To ho však přešlo v momentě, kdy se ještě stále smějící se McGonagallová postavila z křesla na odchod.

“Minervo!”

“Albusi...” otočila se na něj a v jejích očích byly jiskřičky naprosté radosti, “... myslím, že v mém životě byli celkem již tři muži, kteří zastávali ,nezdravý postoj k dětem', byli ,majetničtí' a ,dusili je svým dohledem'. A co vím, ještě TO nikoho z nich, a dokonce ani ty děti, nezničilo. Bravo...! Hádej, kdo jsou asi tak ti tři rytíři? Drahý Albusi!” a vlepila mu na líci polibek. “Jsou to tři nesmírně citliví lidé. A já, abych tak pravdu řekla, si myslím, že byť jsem se do TOHOHLE chodu občas vměšovala, nebylo to nic platné. TY jsi už přišel na to, že pokud je nechceš ztratit, je tvou povinností se s nimi domluvit. A teď na to musí přijít zase oni. Ale to jim nevysvětlíš TY. Pochopí to, až když se ozvou jejich svěřenci. Teprve tehdy budou ochotní dělat kompromisy. A udělají je rádi, protože jim na nich bude záležet. Do té doby, řekla bych, na tom jejich děti budou závislé. A popravdě... Má to tak být.”

“Minervo McGonagallová!” zastavil ji hlas ředitele Bradavic.

“Ještě něco?” otočila se prudce. To už u ní byl Brumbál. Opět mezi sebou měli dvacet centimetrů.

“Zlobíš se?” naklonil se k ní blíž.

Zaváhala. Ještě moment či snad dva setrvali v této pozici.

“Nemohu se zlobit na něco, co nepovažuješ za svůj prohřešek vůči mě,” zašeptala a zmizela.

Brumbál zůstal v této pozici. Potom se otočil na Dippeta. Ten pokrčil rameny.

“Phineasi?”

“Ano, pane řediteli?” zeptal se zvědavě.

“Co myslíte, bude tady ještě dusná atmosféra?”

Phineas Nigelus se na něj zvláštně podíval. Pak, jako by to měli Zmijozelové v krvi, se nepatrně ušklíbnul, věnoval mu záhadný úsměv a zmizel. Nejspíš na svůj druhý portrét.

Věnováno památce Albuse Percivala Wulfrica Briana Brumbála a jeho životním chybám, stejně tak jako jeho životním triumfům.

20.01.2008 13:11:32
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one