Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Předlouhý-díl dvanáctý

Pour les toutes... ♥

 

„To mě potěš!“
„Taky vás rád vidím.“
„Proč vás sem přidělili?“
„Jsou to idioti.“
Pousmání. Kdysi by to byl výbuch smíchu, dnes se mohl radovat i z pousmání.
„S čím mám pomoct?“
„Umíte vyměňovat pleny?“
„Nebylo by něco s lektvary?“
„Uhm, jistě… Uvařte něco proti chřipce.“
Snape mu věnoval pohled, ve kterém se mísilo pobavení s naštváním, a přemístil se ke stolku s nachystanými přísadami.
„Takže…?“
„Takže…“
„Co na to říkáte?“
„Že je Brumbál idiot.“
„Myslím, jak se vám líbí prostředí.“
„Ono je tady nějaké významné prostředí?“
„No tak!“ zamračil se na něj Potter.
„No tak? NO TAK!“ naklonil hlavu mírně na stranu. Pár pramenů mu spadlo do obličeje. Mírně zatřepal hlavou, aby ty otravy dostal z obličeje. „Vždyť už je to třetí taková instituce a vy se tváříte, jako by to bylo poprvé.“
„VŽDY je to poprvé,“ věnoval mu záhadný úsměv.
A z prosluněné místnosti ho COSI vytáhlo. Výjev se změnil, slovy klasika.
„Pottere! Uhněte!“ řval na něj zrovna Moody.
„Co?“ podíval se na něj zamračeně Potter.
Severus, sledující hrozbu, se snaží rychle přiblížit k Potterovi a strhnout jej na stranu, jeho úmysl je zmařen jiným ze Smrtijedů. Sám je povalen na zem. Na poslední chvíli Pottera strhne jeden z dalších členů Řádu.
Místo se mění. Je venku. Na nějakém kopci. A Potter s ním. Téměř na něj nedohlédne. Tak sytá je tma s nádechem červánků. Takovou už hodně dlouho nezažil. Pohled upírají směrem, kde tuší klesání kopce, na kterém stojí. Výjev se mění. Všude kolem oslňující světlo. Ve chvíli, která byla snad kratší než zlomek sekundy se výjev opět mění. Tentokrát nic nevidí, nic neslyší. Má jen pocit. Zvláštní pocit. Ne špatný, už vůbec ne dobrý. Něco se děje.
„Harry!“ vykřikne a v polospánku se prudce posadí na posteli. Má zrychlený dech i tep. To se mu nestalo už hodně dlouho. Je zpocený. Vyčerpaný. Chvíli se snaží uvědomit, co se stalo a kde je. Po pár sekundách se mu to podaří. Klesne zpět do postele. Jeho mozek pracuje naplno. O to je znepokojenější. Už si ani nepamatoval, že by se mu něco takového přihodilo. Že by byl po probuzení dezorientovaný. A ani ty další projevy ne. Z únavy mu ovšem po delší statické práci (nicnedělání) opět klesnou víčka a na další dvě hodiny usíná, aby se probudil a nepamatoval si nic víc než znepokojivý pocit.
,Užitečné,‘ pomyslím si.
Přirozeně že je. Nemůže přesně říci, co byl sen a co se doopravdy stalo. Navíc, když si nepamatoval? Nemuselo ho nic trápit.
***
„Cos přinesl?“ podíval se na Fawkese přívětivě Brumbál, pohladil jej a vzal si obálku.
Fawkes mezitím usedl na své bidýlko v rohu místnosti.
Otevřel, přelétl ji očima. Znepokojeně stáhl obočí. To není dobré. Vůbec. Jeho pohled byl čím dál tím chmurnější.
,Musím něco dělat.‘
Někdo klepe na dveře.
„Dále!“ slyší sám sebe vyzývat cizince ke vstupu. K nevítanému vstupu.
Někdo vstoupí a něco mu neustále žvatlá do ucha. Měl by poslouchat a opravdu se o to snaží, ale nerozumí ani slovo. ,Co teď? Co mám dělat? Je tohle panika? A proč? Vždyť se NIC neděje! Nesmysl… Nemožnost… Hloupost! Pitomost! Ne… To ne…‘
„Albusi!“ nereagoval. A Minerva si nepamatovala, že by někdy nereagoval. Popošla k němu blíž. Stále ji nevnímal. Nezaregistroval její přítomnost. Chtěla se zlobit, dokud nezachytila výraz jeho tváře.
Ten člověk byl mimo. Opatrně obešla jeho psací stůl. Předklonila se k němu a chytla ho za ruku, která pevně svírala opěradlo jeho křesla. Přímo ji šokovalo, že byla ledová. Jeho ruka NIKDY nebyla ledová. Vzpamatovala se, jak nejrychleji mohla. Ať je to cokoli, cítila, že ji bude potřebovat.
„Albusi?“ snažila se odtrhnout jeho ruku z opěradla, ale nepodařilo se.
„Albusi, co se děje?“ vzdala svůj pokus odtrhnout ji a klekla si před něj, jak jen to šlo, když přímo před ním stál (v tuto chvíli zavazel) stůl. Její hlas byl klidný, hřejivý, procítěný. Ale Albus se i nadále věnoval jen a pouze svým myšlenkám.
Dívala se mu přímo do očí a snažila se, jak jen mohla, aby se na ni podíval.
A opravdu, upřený pohled ho vytrhl z nekonečně valícího se proudu myšlenek a vrátil zpět na židli, na které celou tu dobu seděl a ztrácel čas…
,Idiot!‘ pomyslel si a něco z toho se odrazilo i v jeho očích. Smutných očích. Ztracených očích.
Až teď byl schopen její pohled opětovat naplno…
„Al…“ zadrhla se. Něco ji zastavilo.
„Harry…“ zašeptal zlomeným hlasem. Měl v ústech vyschlo. Hlas, jindy tak vlídný a přívětivý, dodávající odvahu, teď podivně škrábal a drtil. Jakoby někdo otevíral rozvrzané, seschlé, dubové dveře.
A jí došlo něco, co tušil její mozek, ale její srdce jí nedovolilo něco takového dostat do podvědomí.
Rychle vstala. A Albus se pomalu, jako by ho to všechno, jako by ho život zmáhal víc, než ukazoval navenek, také postavil. I když se tentokrát nepatrně hrbil, byl stále vyšší než Minerva, a tak musela zvednout hlavu a se slzami v očích se mu dívala ze sotva deseti centimetrů do těch jeho. Chtěla, aby jí to vyvrátil. Chtěla, aby řekl, že se spletla. Dívala se na něj. S prosbou. Obrovskou, nesplnitelnou prosbou, jen, aby řekl ,ne‘. I když tušila, i když celou svou bytostí věděla, že to nic jiného být nemůže.
Albus intuitivně, i když byla jeho intuice poněkud otupená, vycítil, že ona ví. Poznala. Poněkud nepatrně kývl hlavou. Za tu přirozenou intuici ji obdivoval. I když byla spousta dalších věcí...
Snad zlomek sekundy trvalo než se navzájem pevně sevřeli v náručí. Minerva nestačila zareagovat tak rychle jako ředitel, takže zcela přirozeně ruce, které nestihla položit kolem jeho krku, vytáhla z prostoru mezi nimi teď a objala ho. Byla mu oporou. A on se podvolil, uvolnil se a v tomhle objetí přijal pasivnější roli. Opřel se o ni. Oba svůj stisk zesílili. A v ten moment byla ta místnost naplněna do té doby největší bolestí. Největší do té doby, ne však největší jako takovou.
***
„Ale Ševie! Co to je! Jak nám můžeš něco říkat, když moc dobře víš, že nemáme ponětí, o čem mluvíš a jak to myšlíš! No Ševie! To je od tebe fakt hnusný!“
„Můžeš mi laskavě říci, o čem to tady pořád lamentuješ? Nestíhám… A nešišlej!“
„Co to je ta ‚práce‘! Ta, cos říkal!“
„Co? Sisyfovská?“ pozvedl obočí.
„Jo!“ zamračila se na něj malá Melissa.
„Nemohli bychom to rozebírat jindy? Pospíchám.“
„Teď!“
„Mel, podívej se, já mám, na rozdíl od vás, PRÁCI. A očekává se ode mne, že ji budu PLNIT. A to dost dobře není možné, když mě nenecháte odejít,“ mluvil velmi výmluvně a velmi pomalu, aby mu rozuměl i ten nejtupější tvor na planetě.
„A kdybys to tady neokecával, mohls‘ už dávno PRACOVAT,“ řekla Melissa trucovitě.
„Okecávat? Hnusný? Mohls'? Melisso, přestává se mi líbit tvůj slovník!“
„On se ti někdy líbil?“ pozvedla obočí. „Tak ho vylepši!“ zamrkala na něj, jakože ona nic.
„A CO dělala Eriel?“ zeptal se s mírným úšklebkem.
„Nóó… Snažila se vytáhnout z výlevky ten dudlík,“ zamyslela se.
„A jak?“ nadzvedl pobaveně obočí.
„Drátem?“
„Jakým?“
„Ocelovým.“
„Jakým?“
„Dlouhým.“
„Jakým?!“
„Rovným.“
„A jak?“
„Nepřetržitě!“ očka jí zářila.
„Melisso! Jak?“
„Bez kouzel,“ povytáhla uraženě bradičku. Tohle ji moc bavilo a on si to jen tak zkazí!
„Takže?“
„Takže?! Stejně to nechápu.“
„Tak se snaž, a pokud na to do večera nepřijdeš, dej vědět. Vysvětlím to. Jo a… Dnes k vám někdo přijde. Další kamarád.“ Přes ohlušující, zvědavé otázky se sebral a nekompromisně odešel.
***
Pro někoho věčnost, pro jiné zase jen chvíle. Tak dlouho trvalo jejich objetí. A Brumbálovi se mihla hlavou poslední možnost. Poslední záchytný bod. Naděje... Naděje jménem:
,Severus!‘
A jako by ho tou myšlenkou přivolal. Ještě se od sebe ani nestačili odtrhnout a Severus Snape, v celé své kráse, napochodoval bez klepání do místnosti.
Jakmile ty dva zahlédl, sklopil zrak, aby je snad nevyrušil. Broukl si pod nosem: „A já myslel, že je ředitelna průchozí místnost. Příště si raději zamkněte,“ a s potutelným úsměvem na ně konečně pohlédl. Potutelný úsměv mu v tu chvíli ztuhnul. Ruce, které měl do té doby za zády, spustil podél těla. S nevyřčenou otázkou hleděl po čemkoli a komkoli, kdo by mu ji zodpověděl. Obsáhl v rekordním čase místnost.
Brumbál, který nechal své ruce volně kolem profesorky. Ta se jen otočila směrem, kde stál Snape.
,Zvláštní výjev. Smutný a krásný,‘ proběhlo mu hlavou. Stejně jako ,Co se to tu děje?' druhý vnitřní hlásek zvítězil.
Brumbál ,výjev' přetrhl v pár vteřinách. Pustil profesorku a s divokým výrazem se přibližoval ke Snapeovi. Slova jen vyštěkával.
„Ty… Sibiř… Okamžitě. HNED!“
„Co?“ Severusovi málem spadla čelist. Byl chápavý hoch, inteligentní, ale tohle nějak uchopit nedokázal.
Zabodl pohled do McGonagallové. Ale odpovědi se mu nedostávalo.
„Co tady ještě děláš? Hm! Copak jsem to neřekl dost jasně?!“ a už jej podrážděně vystrkoval ze dveří.
„Albusi! Nedělej to… Vždyť víš… Ani nevíš!“ zoufale.
„Ale vím!“ blýsklo se mu v očích.
„Vždyť…“
„Nic takového jsem neřekl!“
„Tak JAK?“ zeptala se nevěřícně.
„On MUSÍ...!“
„O co tady, pro všechny skřety v Gringottově bance, jde?!“ ozval se konečně Severus.
„Harry je mrtvý...“ „Harry se ztratil,“ řekli dvojhlasně.
„Není!“ podíval se na ni Albus.
„Co?“ stále nechápavě.
„Harry se ZTRA-TIL.“
„A on byl někdy nalezený? Myslel jsem, že o něm nic nevíte..?“
Albus mu věnoval velmi káravý pohled.
„Severusi, Severe! SEVERELE! Snad si OPRAVDU nemyslíš, že jsem Harryho nenechával hlídat již od té doby, co odešel…? Ano, ne vždy jsem o něm měl zprávy, a uznávám, že ze začátku mému zvědovi trvalo hodně dlouho, než jej byl schopen stíhat. Do teď jej našel vždy do dvou týdnů, po tom, co jej ztratil. Ale nyní je to víc než měsíc! Občas se vydává za nezvěstného, ale je to příliš dlouho. Severusi! Nesmíš ho tam nechat!“
„Cože?“ zeptala se téměř pisklavě hysterickým hláskem Minerva.
„Myslel jsem, žes CHTĚLA vědět, kde je a co se s ním děje...?“
„Ano! Ale to ti nedává právo, Albusi! Nemáš právo jej špehovat!“
„A co mám podle vás dělat?“ ignoroval ji Severus.
„Jsi jeden z nejlepších!“
„Špehů?“
„Stopařů!“
„Och… Máte pravdu, mám na to celý život!“
„Nedělej si legraci! Řekl jsem přece, že posledně ho viděli na Sibiři.“
„Sibiř?“
„Sibiř.“
„Sibiř…“
„Sibiř!“
„Potěšující. A?“
„Pokud bys ho tam chtěl nechat TY, jako že ti to nevěřím, a chtěl jej vydávat třeba i za mrtvého, což ti věřím ještě méně, nechtěj, NEUDĚLEJ to alespoň MNĚ! Snažně tě prosím, najdi ho.“
„Je vám jasné, že je to ztráta času, profesore?“
„Seve…“
„Omluvte mne,“ s mírnou úklonou si šel balit nezbytné.
„Klidně si mě ignorujte! Víš co... Já už ti vážně nerozumím,“ spráskla profesorkla naštvaně ruce a následovala Severuse.
***
„A pane řediteli… Až je budete dnes mít, vysvětlete jim, co je Sisyfovská práce…“
„Mám jim něco vzkázat?“
V Severusově mysli se odehrával boj, který byl na očích patrný.
„Ne,“ zavrtěl nakonec hlavou a už jej nebylo.
***
Oproti očekávání najít Pottera nebylo snadné. Škrábal se všemi možnými i nemožnými podmínkami. Větrem, sněhem, deštěm, mrazem, vedrem, blátem…, lesem. Les byl opravdu únavný. Jediné pozitivum bylo, že se dalo dobře chránit před čímkoli v nějaké propadlině nebo dutině pod stromy. A to všechno, ta únavná cesta byla podniknuta jen proto, aby jej to vyplivlo kdesi. V kdesi byl malý, odporně zapáchající hotýlek. Měl odpornou starorůžovou fasádu. Odporná střecha se téměř propadala. Když opatrně vstoupil, okamžitě poznal, že to není hotel, že to hotel BYL. ODPORNÝ hotel. A dle odporného zatuchlého zápachu si z toho udělali malý, skromný, odporný domeček ty nejodpornější kreatůry, bezdomovci (z většiny opilí, zfetovaní nebo obojí), prostitutky a podobné. Prostě odporné. V životě si tolikrát slovíčko ,odporné‘ neopakoval, a už ani nechtěl. Ve skutečnosti ale vnímal všechno mnohem méně, spíše jen okrajově a povrchně, než si uvědomoval. Měl jiný cíl, od kterého jej ani to ,odporné svinstvo‘ nedokázalo odradit.
Myslel si, že ho jeho smysly zradily. Je to nepravděpodobné. Ne však nepravděpodobnější, než že se tady, zrovna TADY, Potter ubytoval. Potter byl buď opravdu dobrý, anebo nebyl za ta léta Snape zvyklý na takové cvičné honičky po lesích a horách. No vážně.. Léta praktického ,nicnedělání‘, jak s oblibou nazýval strávený čas v Bradavicích. Také s notnou dávkou ironie a nadsázky, protože jinak to nešlo. Teď si plně uvědomoval rozsah dopadu jeho práce tam. Co by ho dříve na této výpravě skolilo, teď zvládal s nadhledem a naopak, co by mu na této cestě za Potterem dříve nedělalo nejmenší problémy, teď zvládal s odřenýma ušima. Měl vážně dost. To se mu kdysi stát nemohlo. Zlenivěl.
Při té myšlence se mu blýsklo nepopsatelně sebekriticky v očích. Na druhou stranu… Na Bradavice si opravdu stěžovat nemohl. Bavilo ho poznávat jiný rozsah, než měl dřív. A porovnávat.
***
Jeho špiónský čich jej dovedl do třetího patra polorozpadlé, přesto teplé budovy. Rozhodně tam bylo víc teplo než venku.
Podíval se obezřetně nalevo a vydal se chodbou vpravo. Dveře pokojů byly po obou stranách. Někdy téměř rozpadlé, ale svůj účel ještě plnily. To bylo pro obyvatele této ruiny dostačující.
Vybral si třetí rozpadlinu od konce napravo. Tedy, i když se mu to slovo k něčemu takovému příčilo, dveře.
,Trefa! Paranoik jeden. Nikdy nespát v krajním pokoji. No alespoň něco se u bystrozorů učí.‘
S povytaženým obočím se díval na něco, co mohlo dříve být považováno, s velkou dávkou fantazie, za kosmetický stolek s rozbitým zrcadlem. Vystrčil hlavu na chodbu, viděl, že se nikdo nedívá a rychle, ale tiše zavřel dveře. Popošel ke stolku a věnoval dlouhý a zamyšlený pohled obálce, která na něm ležela.
,Proč by tady Potter nechával něco, co by jej prozradilo? To se mu nepodobá. Co to k čertu vymyslel? Fajn, Harry, já budu hrát tvou hru.‘
Natáhl se po obálce. V momentě, kdy se jí dotkl konečky prstů (které se k ní přibližovaly velmi, ale velmi pomalu), něco prasklo v pravém horním rohu místnosti. Uleknutím nadskočil. Věnoval jeden ošklivý pohled rohu, na kterém ještě zpoloviny byla vidět omítka, z té druhé pak trámy, které byly v solidním stavu. Důvod, proč se ještě hotýlek nezřítil k zemi. Pak se, jako by nic, vrátil k obálce na stole. Byla čistá, nepopsaná.
Otevřel ji. V ní byl jakýsi pergamen. Rozevřel ho a to písmo bilo do očí na první pohled. Ano, nikdo jiný nedrápal takhle.
Začínalo to slovy: „Ty, jež jsi našel tento dopis a čteš tyto řádky,“ ,občas vážně bez fantazie, pane Pottere,‘ ušklíbl se pro sebe. Dál číst nechtěl. Chtěl odsud a to HNED. Netušil, z jakého důvodu se cítí jako malá ryba ve velkém teráriu. Taky tak lapal po dechu? Směšné, vždyť ryba do terária*) nepatří. O čem to tu, kruci, uvažuje?!
,Ven! Hned!‘ bily jeho smysly na poplach, ale jeho zodpovědnost a ještě NĚCO jej přikovaly a on se nemohl z místa ani pohnout.
Nejdřív se mu chtělo panikařit, ale to s velkou dávkou sebekritiky okamžitě zamítl. Takže jediné, co mu zbývalo, bylo soustředit se. Něco, co shledal, že již dlouho postrádá. Soustředění. Přemýšlel sekundu či dvě a pak mu pohled opět padl na dopis. Cítil z něj magii. Hm, to mohl čekat. Omyl, to MĚL čekat. A jestli to byla nějaká Potterova past, nějaká léčka, do které se zapletl, klidně může být co nevidět po něm. Chvíli si s tou magií hrál a zkoumal ji. Hned na to si začal nadávat do paranoiků on sám. Necítil víc než kouzlo, které ho nutilo číst dál.
,Toť vše, Pottere? Tak jak chcete…‘
Mysl opět přiměl zaostřit na dopis.
Ty, jež jsi našel tento dopis a čteš tyto řádky,
věz, že jsi hledal a našel. Bingo, blahopřeji! Tak snadné to ale mít nebudeš. Vím o tom pronásledovateli a vím, že patří Brumbálovi. Tak, jako Ty. Ať už mě našel můj věčný stín, nebo Brumbál poslal někoho lepšího, či snad patříš mezi mé nepřátele, máš obrovskou smůlu. Tím, že čteš tyto řádky, se také zavazuješ k naprostému mlčení.
Smůla, což? Takže šup šup a padej se obléct na můj, zajisté velkolepý, pohřeb. Že nechápeš? To Tě opravdu upřímně lituji. V tom případě ovšem netuším, jak ses mohl dostat až tak daleko. Ale nevadí, že? Já Ti to vysvětlím hezky pomalu a po lopatě. TY neřekneš absolutně NIKOMU o tom, cos na své cestě našel. Jsi totiž vázán kouzlem mlčenlivosti. Těšil ses na případnou odměnu? Hm, smůla… Kdybys přišel o sekundu dřív! Chytil bys mě. Ještě teď jsou uhlíky v krbu žhavé, pojď, sáhni si…
A Severuse dopis, který prozatím nepokračoval, skutečně donutil přijít ke krbu a sáhnout na uhlíky. Byly teplé, ale pro někoho, kdo dokázal sestavit takový dopis, určitě nebyl problém ohřívací kouzlo. Jakékoli kouzlo. K Severusově velmi malému překvapení se dopis začal dopisovat. Čekal to... Co taky jiného?
… jsi-li chytrý, napadlo Tě ohřívací kouzlo. Jsi-li hloupý, skončil jsi někde v půli dopisu, což znamená, že Tě není třeba ani přesvědčovat, ani zasvěcovat. Jak Tě tedy přesvědčit, že jsem tady skutečně před chvílí byl? Nijak. Mé jediné přání je Tě zdržet, abys mě nemohl dostihnout a nebyl schopen mě opět vyhledat. Skromné, že? Tak o čem si budeme vykládat, hm?
Tak třeba o počasí. Je zima. Hrozná zima…U Vás možná nebyla, ale u nás je neustále. Před chvílí trochu sprchlo. Doufám, žes moc nezmokl. Nemíním Tě Brumbálovi vrátit nachlazeného. Chápej… Neodpustil by mi to. Určitě Tě využívá i na jiné věci, než jen sledovat mě. Co z toho máš? Jak z toho vůbec něco můžeš mít? Jak z toho může KDOKOLI něco mít? Proč jim dělá radost, špehovat mě? Ne, vím, to nebyla iniciativa Brumbála, a protože čteš i již právě tyto řádky, je mi naprosto jasné, že to není ten idiot z Baffala, Ty že nejsi ten idiot z Baffala, který mě měl na starost doteď. Copak si Brumbál opravdu neuvědomuje, jak moc riskuje, když za mnou ty zvědy posílá? Nenechají mě spát. Občas se i zapomenou a jen tak na mě tupě hledí zpoza stromů.
Já nedělám čistou práci a nedělám ani záslužnou práci. Stačila by jedna neopatrnost, jedna hloupost z jeho či snad jejich strany a bylo by po nich. A hádej, KDO by za to opět mohl. Ne, že by mi to vadilo, to opravdu ne…. A kdo jsi vlastně Ty? Co je Tvůj cíl? Jak silný se cítíš být, žes mě, VELIKÉHO - OBROVSKÉHO - MEGAMONSTRÓZNÍHO – VYVOLENÉHO - POTTERA dostihl? Protože určitě cítíš triumf… I když se o něj s nikým nemůžeš podělit, triumf to je, to Ti klidně uznám a podepíšu.
Jen si na mém místě teď, prosím, představ sebe. Já jsem na místě lovce, Ty jsi má zvěř. A já tě dostanu, to si piš! Teď si přímo vyzkoušíš být na mém místě. Jsem již dost daleko, tak se mě nepokoušej najít, buď tak laskav….
Přeji příjemnou cestu zpět a… sladké sny. Pozdravuj Brumbála. OH! To ode mne bylo ošklivé, že? Škoda, že ho pozdravit nemůžeš…
S pozdravem věnovaným jen a jenom Tobě, Harry J. Potter
Tentokrát se ozvalo hlasitější prásk v levém horním rohu, kde byla tma. Dopis začal doutnat. Jeho rožky jakoby se k sobě samy přiletovaly. Jako by to ani nebyl pergamen, ale kus kovu. A Severus byl přinucen udělat poslední věc. Vložit si tento kus sletovaného něčeho do kapsy.
Potom ho to úplně normálně propustilo. Cítil, že z něj spadly okovy, které ale do té doby nepociťoval.
„Pitomý, patetický Potter,“ ulevil si. Odpovědí mu bylo ticho místnosti.
Naštvání mu vydrželo tak dvě minuty, kdy po místnosti házel nevraživé pohledy a nadávky takového rázu, že by si i ti nejvzdělanější a nejváženější lidé mohli myslet, že mluví jinou řečí.
Znenadání se začal uvolněně a procítěně smát na celou místnost, kterou náhle viděl v úplně jiném světle. Prohlédla jeho smíchem. Jako on sám. A tomu smíchu rozuměl jen on sám a ještě jeden... člověk...
*)Pozn. autorky: Vy, jež neznáte rozdíl… Do terária patří pavouci, křečci.. Ti, jež nemají žábry, ale plíce, jako my, lidé. Do akvária se potom dávají ryby, želvy… To jen pro přesnost a porozumění. ;)
***
Harry viděl, že do budovy vstoupila jeho ,stráž‘, kterou vláčel po celém lese. A ty tři dny, které strávil v té zřícenině, mu ohromně dodaly sílu. Nebo to byl ten dopis, kterým si, celkem nespravedlivě, vylil zlost na tom člověku? Netušil. Každopádně se cítil o něco lépe. A rozhodně ne provinile.. Když mu neviděl do obličeje. Pokrčil jen tak do vzduchu rameny.
Už se stmívalo. Ještě chvíli sledoval stíny, které se míhaly v jeho pokoji. Byly matné a nezřetelné… Ale byly. Takže se mu to podařilo. ,Past sklapla.‘
Vítr se zvedal. Přenášel sem a tam osudy lidí. Zapisoval je do korun stromů, do jejich listí. Do trávy, mechu a do okolí. Všeho tady bylo poskrovnu, ale bylo to tu.
Ony o tom nebudou hovořit. Ony ne. Byly mnohem skromnější než lidé a mnohem lépe se jim dalo něco svěřovat. Tito tiší společníci, jak by se dali s trochou nadsázky nazývat, mohli vypovědět vše, ale neudělali to. Na rozdíl od počasí, lidí, ročních období a podnebí byli skromní. Nebyli pomstychtiví ani zákeřní. Nevraceli údery. A dalo se jim krásně svěřovat. To šlo málokomu. Už vůbec se nešlo svěřovat lidem. Ti podvedli. Podvedli i sami sebe. Tak jak jim pak má věřit příroda? A jak má pak přírodě věřit člověk? Člověk by neměl být tak pokrytecký, zákeřný, hloupý a smělý. Ale toho nedocílí jednotlivci. To musí chtít všichni. Ale na to druh, popisem člověk, stavěný nebyl. Kde se stala chyba? Kdo začal tento nekonečný, nepřetrhnutelný kruhový řetězec? A je jednotlivec opravdu tak slabý? A nebo si to jen rádi namlouváme?
Vítr se opíral o muže, stojícího před polorozpadlou budovou... Na něm nebylo zřetelné, jakou má sílu. Nehnul se ani při tom největším poryvu. Černý plášť, který měl téměř po zem, jej ovšem zrazoval.
... Cítil, kam se chystá. Cítil, že se netěší. Mohl mu dodat odvahu tak, jako jej mohl zdrtit. Ale neudělal ani jedno. Proč? Na to lidský rozum nestačí. Můžeme chtít pochopit nepochopitelné, ale měli bychom dávat větší pozor na to, abychom tím neztratili život. To už mladý muž věděl. Těžce za to poznání zaplatil, občas to opomíjel, ale věděl to.
Stmívalo se... Osud muži nepřál. A přát nebude. Hříčka? Možná… Co to nějaký soumrak zajímá.
Muž-pozorovatel, pro nezávislého pozorujícího, hleděl někam do dáli. Nevnímal okolí. Zjevně byl zaujat tou tečkou tam někde. Jak mohl náhodný pozorující tušit, že se z nádvoří dívá do jednoho velmi konkrétního okna? Neviděl přece žádné okno. Muž-pozorovatel vypadal možná hloupě a možná trochu sentimentálně. Sám nevěděl proč. Proč tak vypadá, proč tam ještě pořád stojí, ale především, proč se tak hloupě a sentimentálně cítí.
Pravda byla někde trochu jinde. Ale to ke své smůle nevěděl náhodný pozorující, pozorovatel ani subjekt pozorování. Jak krásně se občas dokáží role otočit. Jaká to ironie osudu!
Ještě moment či dva a muž svůj zrak spustil z pokoje. Vydal se proti větru tam, kam měl namířeno. Ani náhodný pozorující jej už nesledoval. Šel si po svém...
***
Severus se po delší době vydal na cestu zpět. Tahle cesta byla rozhodně kratší.
Jen jediná noc v lese. Ale bylo dobře, že právě tam. To kouzlo, tu kletbu, kterou na něj, tedy na ten dopis, krom jiných samozřejmě, Potter použil, zrušil hned první den. ,Měl to z krku.' Musel uznat, že byla ošklivá, že ji pro něj bylo snadné odstranit, ale že jiným by zajisté zabrat dala. Byla nenápadná a rozhodně nepřidávala na dobrém spaní.
Takže jediné, co mu po zlikvidování této rafinované kletby zaměstnávalo mysl, bylo to, co bude, až se vrátí do Bradavic.
Má se vážně pokusit sdělit Brumbálovi, co se dozvěděl?
Má pomoci Potterovi?
A co když se rozhodne to Brumbálovi neříct? Jak potom bude reagovat na to, že to celou dobu věděl?
A pokud by skutečně pomohl Potterovi, co kdyby se s ním něco stalo? To by mu neodpustil nejen Brumbál a děti, to by si sám neodpustil do konce svých dní. A kdyby se nakonec odhodlal Brumbálovi říct pravdu, povede se mu to vůbec? Dokáže Potterova zaklínadla a kletby přemoci? Tolik otázek… Tolik „A“ „KDYBY“. A jak to tak bývá, odpověď žádná…
Z toho všeho, ze zkoumání pro a proti, co má říci a co ne, byl nakonec tak zmožený a zničený, vyčerpaný a vyždímaný, že i kdyby Pottera viděl v jakémkoli stavu, v jakémkoli stadiu rozkladu, nemohl by se tvářit hůř.
01.02.2008 06:44:10
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one