Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Neuvěřitelné...(A kraťounké. :D)

Díl třináctý

Magická třináctka. :)

A tento díl věnovaný opět Šár. Ale prozřetelně(tedy pro mě...). Ne proto, že by byl tak skvělý, úžasný, něčím výjimečný. Dokonce ani ne proto, že to Šár neustále čte a komentuje(a musím se hrdě pochlubit, kritika není tak strašná, jak by být mohla. A i kdyby byla..).

To vše sice je pravda. Já jí to však věnuji z úplně jiného důvodu...

A to z toho, že ty mé ,,rozmary'', nálady a výkyvy statečně zvládá... Dokonce není naštvaná. Je stále milá. Má spostu dalších kladných vlastností(i záporných, jako každý :D), ale těm to kdyžtak věnuji jindy... . Trpělivost je to slovo, které hledám. :) A skvěle se s ní komentuje. :D

Prostě proto, že je poklad a spisovatelská opora.

Jo a taky proto, aby si nemyslela(a to jednou pro vždy), že je každý jiný koment víc vítán, než ten její! Te teda NE!

Pour Toi. :) ♥

A propos... Omluvte mou dlohou rozpravu na začátku... Já to nemám ráda, Vy(nikdo) to nečtete... Takže...

Omlouvám se. :)

 

Neuvěřitelné...(A kraťounké. :D)

A jak se pak má Brumbál tvářit, když uvidí v takovém stavu Severuse Snapea, že?
„Nebyl jsi pryč ani měsíc! Tak co?“
„Do ředitelny! Hned!“ zavelel Severus.
***
„Od koho vám přišel ten vzkaz?“
„Od Fawkese.“
„Nemyslím si!“
„Ano?“
„Albusi!“
„Severusi,“ hlas měl až podezřele klidný a vyrovnaný.
„Nechte té frašky alespoň dnes!“
„Dnes?“
„Od KOHO-“
„A tvá domněnka zní?“
„Chci, abyste to řekl sám.“
„To víš, že jsem dal Harryho hlídat!“
„Špehovat?“
„To by mě nenapadlo.“
„Skvěle!“
„Co se stalo s Harrym?“
Blýsklo se mu v očích. Začal vidět podezřele zamlženě a oči jej pálily. Byly to potlačované slzy? Ano. Ne však takové, jaké bychom si mohli myslet. Ne. Proč? Hmm... Zajímavá otázka.
Ty slzy znamenaly pokoření. Nemohl to Brumbálovi říct. Nechtěl. Na druhou stranu nechtěl, aby tak ohavným způsobem Brumbál trpěl. Naštvání se mísilo s touhou po svobodě a vytvářelo podivný nutkavý pocit sklopit zrak. Podřídil se. Sklonil hlavu. Jak v tuto chvíli Pottera nenáviděl. NE, že by byl nucen vyloženě lhát. Ten parchant nechal na něm, jakou lež či pravdu zvolí. NA NĚM. To bylo těžší. Nemohl to na něj svést. Ne tak jednoduše. Pravidla byla jasná. Vlastně pravidlo. Nesměl říct pravdu.
Ve skutečnosti se Severus nestihl převléct, umýt, vůbec nic. Asi by na to ani neměl. Ne, dokud nedokončí tento odporný rozhovor od začátku do konce.
S překvapením zaznamenal, že Brumbál nemluví. Dívá se na něj s nevěřícím výrazem. Mihne se mu obličejem NĚCO. Fawkesovi náhle projde hrdlem tak krásný a přitom smutný, táhlý tón. Jediný. V něm jsou slyšet snad obavy všech na celé zemi. Nebo jen ty Brumbálovy? To, co prozrazuje Fawkesovo hrdlo, je znát jen na očích obou mužů.
Stojící Brumbál náhle padne do křesla. Sinalý ve tváři.
„To přece…“ zamlžený pohled upírá ke stolu.
A Severusovi, k jeho úžasu, dojde, že si to ředitel vyložil jinak. Netušil, že by to mohlo takhle vyznít… Že se to mohlo.. To přece… Jak?
Podívá se zmateně do těch jasně modrých očí.
***
„Nesmí se to nikdo dozvědět.“
„Chcete lhát?“ vyděšeně se na něj podívala McGonagallová a ostatní pohledy se také stočily jeho směrem.
„NE, jen nebudeme říkat, že víme, že je mrtev.“
„A jak to víme? Chci říct…“ozval se někdo další.
„Radši nemluvte,“ ozval se z rohu místnosti chladný Snapeův hlas. Zastavil tak všechny komentáře tohoto typu.
„Ale…“
„Copak je tak těžké splnit mi jedno přání?“
V tomto duchu se nesl rozhovor v ředitelově pracovně s profesory Bradavic.
Trelawneyová v rohu místnosti, se sklenkou sherry v ruce, tiše a ztrápeně štkala. Madame Pomfreyová ani profesorka Prýtová na tom nebyly o mnoho lépe. Přece jen, znaly ho od dětství. Koho by to nesebralo?
***
„Albusi, pomiňme to, že jsem ti nikdy nerozuměla a vím s naprostou jistotou, že to není a nebyla má chyba...“ začala hovor po odchodu všech ostatních členů profesorského sboru.
„To ne...“ připustil Albus.
„… jenže tohle už přeháníš!“ podívala se na něj pohnutě. Rozčilení vyjadřovalo každé její gesto.
„A TY vážně chceš, aby se na něj, na nás na všechny, vrhli novináři? Rita Holoubková? Láskorádová?“
Chvíli mlčela. „Ne…“
„Tak vidíš!“
„Ale nemyslíš, že je hloupost, aby se to nedozvěděli jeho…“
„Sežrali by nás zaživa!“
„To tě předtím nikdy a nijak nezajímalo!“
„Časy se mění!“
„Brumbále!“
„Nebudu o tom diskutovat!“ to znělo rázně. Ne však tak rázně jako PRÁSK, které se ozvalo ode dveří, kterými právě vyšla profesorka přeměňování.
***
Měla důvod a věděla o něm. Když naposledy použil tuto větu, sice v úplně jiné souvislosti, ale to nevadí, používal ji často, kul nějaké pikle. Nějaké, které se nakonec nezamlouvaly nikomu. Prospěly, to ano. Ale za cenu ztrát.
Ó Merline! Jak dobře ho znala.
***
„Ševéééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééé!“ už z dálky na něj volala Melissa. Běžela po chodbě přímo naproti němu, div že se nepřerazila. Rozevřela ručky a skočila na něj. Sehnul se a vzal ji do náručí.
Za ní už běželi další, kteří nebyli tak rychlí jako ona. A všichni do jednoho se na něj pověsili.
„Co je to ta Sisyfovská práce?“
„On vám to pan ředitel neřekl?“
„My to chtěly slyšet od tebe,“ řekly děti sborově.
Nad tím jen s mírným úsměvem pokroutil hlavou.
***
„Kdo to tady měl přibýt?“ zeptala se zvědavě Melissa o dvě a půl hodiny později ve společném dětském pokoji.
„Oni…?“ blýsklo se mu v očích.
„Ne,“ zakroutila hlavičkou.
„Omluv mne,“ řekl a vstal z pohodlného a vyhřátého křesla.
Mířil na ošetřovnu.
„Můžete mi laskavě prozradit, kde je?“ vyštěkl na ošetřovatelku, která leknutím div nedostala infarkt. Odnesla to nádoba s čajem a lektvar, který nesla na pokoj. Stříbrným táckem mrštila o stůl.
„Vy pitomče! Nemůžete přijít JEDNOU VE SVÉM VŠIVÉM ŽIVOTĚ NORMÁLNĚ, NORMÁLNĚ ZAKLEPAT A ZEPTAT SE SROZUMITELNĚ, JAKO NORMÁLNÍ ČLOVĚK?! CO VÁS TO DOMA UČILI?! JSTE BLÁZEN! MĚL BYSTE SE LÉČIT! CO SI O SOBĚ VŮBEC MYSLÍTE?!“ seřvala ho nejvrchnější z vrchních ošetřovatelek Bradavic. Z toho křiku, který se nesl snad po celém hradě, bolely ošetřovatelku hlasivky a naskákaly jí rudofialové fleky na tváři. Ostatní to přežili s bolestmi uší.
„Co si o sobě myslíte, ženská?! Nevřískejte tady na mě! VÍTE, CO SI MYSLÍM?! MYSLÍM SI, ŽE KDYŽ SE JEN TAK ZTRATÍ HOLČIČKA, MĚL BY MI TO NĚKDO OZNÁMIT! Co jste s ní udělali?!“ jeho hlas se také rozléhal po širém okolí, ale na hlasový fond Pomfreyové opravdu neměl.
„CO?!“ zaječela ještě.
„Říkám,“ teď už ji doslova vraždil pohledem, „ že se vám ztratilo dítě, ŽENSKÁ!“ nasadil o poznání klidnější tón, jeho mimika však o klidu nesvědčila.
„A to jaké? Máte na mysli nějaké konkrétní? Nebo tady jen tak, pro Merlinovy spodky, tlacháme?!“ pozvedla obočí a nerudně začala uklízet střepy. Pro Severuse z neznámého důvodu bez hůlky. Ošetřovatelka však věděla, co dělá. Jednak se potřebovala uklidnit a potom… Dívat se tomu bláznovi teď do očí nevěstilo nic dobrého.
Brumbál ji varoval. Říkal, že když tady tu malou nenajde, bude zuřit.
„Dočkám se?!“ zeptal se už nadmíru naštvaně.
„Je ve Francii.“
„A to proč?“ vytáhl navztekaně obočí.
„Proto,“ zahudrovala pod nosem Pomfreyová.
„Bude se tam mít lépe,“ vstoupil do místnosti Brumbál.
Snape otočil hlavu na Brumbála ve dveřích.
„Severusi, vím, Harry by to nedopustil,“ při těch slovech se Pomfreyová i se střepy klidila do kanceláře. Ne však na dlouho.
„Tak tedy?“
„Víš, že už tak jsou těžké časy…“
„Ne těžší, než byly. A i tehdy byste nic takového neudělal.“
„Ach, chlapče…“
„Co máte v plánu?“ šokoval opět Brumbála svou výbornou dedukcí.
„A ty?“
„A ven! Já mám práci! Pacienti potřebují odpočívat! Ven!“
„Nedělejte ze sebe větší semetriku, než jste,“ zchladil ji Severus.
„JÁ A SEMETRIKA?! VY JEDEN HNUSNÝ, ODPORNÝ, PRAŠTĚNÝ NETOPÝRE! CO SI MYSLÍTE, ŽE VÁM TY VAŠE DRZOSTI BUDOU PROCHÁZET?! KDO SE O VÁS STARAL, KDYŽ JSTE SE VĚČNĚ S TĚMI PITOMCI PŘIZABÍJELI?! KDO VÁS VĚČNĚ DÁVÁ DOHROMADY, KDYŽ SI JDETE KDO-VÍ-ODKUD! KDO VÁM NESUTÁLE…“ teď už ji musel sám Brumbál držet, aby se na profesora lektvarů nevrhla.
„A pak že ten, kdo tady ruší, jsme my! KDO TADY POŘÁD VŘÍSKÁ JAKO NA LESY?! Kdybyste pořád nepoštěkávala, ti pacienti by ani v nejmenším neměli šanci poznat, že přišla návštěva! Jste jako budík! Siréna! Hurikán! Zklidněte se trochu, hysterko!“
„JÁ…! NO TO DOVOLTE! TEDA DOVOL! CO SI MYSLÍŠ, ŽE JSI ZA FAKANA?! DRZÝ…! NESLÝCHANÉ! ZNALA JSEM TĚ JAKO MIMINO! Starala jsem se o tebe, když ti bylo nejhůř! Já mám plné právo ti tykat! A co ty?! Jak si to ten svět vůbec představuješ?! Co si myslíš?! Jsi sebestředný! A doplatíš na to!“
„VY…….!“
„Tak dost! Jdeme, Severele!“ i přes Brumbálův ledový hlas, kterým by jej jindy okamžitě zkrotil, v něm stále vřela žluč. Nemohl si pomoci a až do té doby, dokud na chodbě nezahnuli s ředitelem každý jinam, si pořád frflal pod nosem ty nejsprostší nadávky. A že Pomfreyová nezůstávala pozadu.
Severuse uklidnila až chladná chodba sklepení a mysl Pomfreyové přikovala svou důležitostí její práce.
***
Z rozčílení si na, jak jí říkal, Yoxillhu vzpomněl až ten den v podvečer, tedy o dvě hodiny později... Přes krb se dostal do ředitelny.
„Ano?“
„Co je s ní? Proč zde nezůstala…“
„Už jsem ti to řekl.“
„A já vám to nevěřil a neuznal.“
„Já tobě mám věřit?“
„Pokud mi nevěříte, je to konec,“ usoudil nakonec moudře.
A čekal. Na odpověď.
„Severusi…“
„Věříte?!“ vyjel ostře.
„Věřím...“ odpověděl ledabyle.
„Tak?“
„Co?“
„Proč mi to neřeknete?“
„A ty? Proč mi něco tajíš?“
„Já?! A to... Víte co? Jedu pro ni!“
„Ne!“
„Proč?“
„Už třeba jen z toho důvodu, že správu nad dětmi, které jsou zde, mám já.“
„Vy mi to zakazujete?“ zeptal se napůl naštvaně, napůl nevěřícně.
„Pokud to bude nutné..“
„JE!“
„Pak ano, zakazuji.“
„Nemáte právo!“
„Právo se, drahý chlapče, přeceňuje. Nedáš si citrónový čaj?“
„Právo je v našem světě základní lidské privilegium!“ ignoroval nějaký pitomý čaj.
„Omyl, právo je výsada. Výsada, která bývá vytahována až příliš často a příliš neuváženě.“
„Omezujete svobodu!“ namítl.
„Dávám lepší život!“
„Co by jí tu chybělo?!“ zeptal se až zoufale.
„Vzduch, než řekneš něco dalšího, přemýšlej.“
Ano, mohl začít práskat věcmi, argumentovat, vyčítat. Ale mělo to smysl? Smysl s Brumbálem? Ne, respektoval ho natolik, že se nepřel. Ještě stále v naštvání se přemístil k oknu. Právě k tomu, ze kterého se Harry díval, když přemýšlel o svém kmotrovi. O svém mrtvém kmotrovi. To ale vědět nemohl. A vlastně ani pozemky Bradavic nevnímal. Viděl je v jakémsi mlžném oparu. Brumbálova kancelář byla jedna z mála míst, kde si dovolil na chvíli spustit téměř všechnu nitrobranu a přemítat. O věcech, o lidech, o čemkoli. Věděl, že když mu to Brumbál povolil, když mu povolil a doporučil zamyslet se v klidu, nedovolil by si narušit jeho soukromí. Věděl, že dokud je tady jen s Brumbálem, je v bezpečí. Nepřipraveného by ho Brumbál nezpytoval. To věděl. Mohl se na to spolehnout. ,Další jistota v jeho životě,‘ uvědomil si.
„Harry by to nedopustil, jak jste ostatně řekl,“ začal znenadání.
„Já vím.“
„Takže toho zneužíváte? Toho, že tady není?“ blýsklo se mu v očích.
„Myslíš?“ zeptal se smutně.
„Ne,“ odpověděl po delší pauze sklíčeně.
„Tedy doufám, že mi nechceš říct, že Harryho smrti využívám,“ řekl vážně a zpytavě. Téměř se to blížilo naštvání.
„A využíváte?“ ignoroval to.
„A ty?“
„A co já?“
„Ztratil jsem přehled.“
„Já taky.“
„Kam tento rozhovor směřuje?“
„Do Francie.“
„Ne.“
„Brumbále!“
„Nedovolím ti ji sem přinést…“
„Kolik mě to bude stát?“začínal být až zoufale naštvaný.
„Nedovolím ti ji sem převézt TEĎ. A ne, uráží mě, že si myslíš, že po tobě budu na oplátku něco chtít.“
„Vždycky to tak bylo.“
„Vždy jsi to tak vnímal.“
„Tak se tedy začněme bavit o něčem jiném!“ a vztekle sebou hodil do křesla naproti tomu ředitelovu.
„Jak je vůbec možné, že jen tak necháváte Pottera sledovat? A bude toho víc! No?“
„Je to pro jeho dobro.“
„Jeho nebo vaše?“
„O čem…?“
„Čím jste ho donutil prve tady zůstat? A vlastně i podruhé? Je na tomto hradě vůbec někdo, koho jste sem nedonutil jít násilím?“
„To nedělám.“
„A zářným příkladem je Potter a já.“
„Nemluv o Harrym.“
„Proč? Snad necítíte výčitky?“
„Nemluv o něm v přítomném čase, pokud bys mi nechtěl říci něco jiného!“
„A co třeba? H? “
„Pravdu, například…“
„Já myslel, že pravda je výsada! A vy tu výsadu vlastníte?! Co já vím, patent na ni nemáte!“
„Naši špehové se nám možná smějí za zády, ale ví víc než my. Dobrá věc je, že se to z nich dá snadno vytáhnout,“ řekl něco, co Severusovi nemohlo hned tak dojít, a přesto…
„A vy…! … “ teď mu sklaplo. Zjistil, jak daleko zašli. A vůbec se mu to nelíbilo. Měl dvě možnosti. Zůstat a riskovat nebo se sebrat a odejít. Nemožné však bylo obojí. Přiměl se, aby paniku, která se ho začala zmocňovat, potlačil do nejspodnější vrstvy své mysli. Stejně by nepomohla…
Věděl, že on ví, že ví… Tušil dost dobře i Potterova opatření proti kterýmkoli nežádaným špiónům navíc. Brumbál tedy musel udělat i víc, než Severus tušil, že by mohl.
Cítil jeho pohled. Rentgenový.
S vědomím naprosté neschopnosti vybrat neexistující správnou odpověď…
Co si myslíte, že si nakonec vybral?
Sám sebe přesvědčoval, že neměl na výběr. Zapracovalo i jeho povědomí o tom, že teď Pottera víc než kryje. Jenže… Bylo tak snadné, jak se zdálo, říci…?
***
Harry opravdu neměl mnoho času na přemýšlení. Přesto se našly chvilky, našly se sekundy.
Zrovna ho něco napadlo. Severus jej kdysi nařkl, že nemá mnoho vrstev mysli. Tehdy měl snad i pravdu. Ovšem bylo tu něco, co si uvědomil nedávno. Sice to, že se z něj v boji stává opět ten tupec, použil Severusova slova, protože vhodnější nenašel, který nemyslí a nepřemýšlí, ale koná. Za předpokladu, že by myslel, buď by ho to stravovalo, dokud by se sám nezničil (,Sebedestrukce, moc pěkné slovo,‘ mihlo se mu v očích pobavení), a nebo by dělal velitelské chyby. Další možnost byla nenásilné otravování mysli. Nesměl se rozptylovat. Překvapila ho spíš ta druhá část. A to ta, že ne jen boj, ale život vůbec ho nutí mít více vrstev mysli. Jinak by nepřežil. Jak zvláštní, že se téměř vypíná, aby byla zachována podstata. Alespoň si myslel, že se vypíná. Proč? Protože jediné, co měl za úkol, bylo chránit. Nic dalšího, žádné další rušivé elementy si k tělu nepřipouštěl. Tak, jako o životě nepřemýšlel v boji, o boji a smrti nepřemýšlel v životě. Ne moc.
Ale podvědomí je silné. Silnější, než si kdo z nás uvědomuje. Umí si nebezpečně hrát a pohrávat. Ten, jenž si to nepřipustí, je o to chudším člověkem.
Do jisté doby byl Severus. Do jisté doby i samotný Albus. Do nějaké doby Harry.
Další útok… Zase nečekaný… Zase nemilý… A ztráty šly opět do desítek… Hm? Co říct? Garmona měla tentokrát nečekaně navrch. Přece jen… Nepočítali s vlkodlaky posilněné upíry. Ano, upíry, jejich bývalými spojenci.
Přežil by seřvání Popletala, vzhledem k jeho nedůležitosti. Přešel by vyčítavé poznámky a pohledy od spolubojovníků. Také se o něj nestarali… Kdysi.
Něco mnohem horšího si však připustit nechtěl. Alespoň dokud procházel ztichlou chodbou plnou nevraživých, útočících, soucitných, lítostivých a především neupřímných pohledů.
Sotvaže zapadl zámek na dveřích jeho pokoje v hlavním táboře v Popletalově vlastnictví, svezl se po nich dolů. Jeho mysl ochromil nepřetržitý proud valících se myšlenek a vzpomínek. Každá z nich jej ochromila. Každá z nich ho přepadla nepřipraveného a každá z nich zabodávala jednu ledovou kru do jeho ztrápeného srdce a duše. Zakázal si o tom přemýšlet v přítomnosti lidí a zakázal si jakkoli připustit chybu v jejich společnosti. Jenže! MERLINE?! Och proč?! ŘEKNI!
„Oni mají pravdu…“ vyšlo z jeho ochraptělých úst do místnosti plné tmavomodrého světla. Tak tmavého tmavomodrého světla…
Více než teď si snad nikdy neuvědomoval, jak moc byl pravdivý jeho předpoklad… Neměl se sem vracet. Tehdy, když toho muže lapil do pasti. Tehdy, když jej pokradmu sledoval ze zahrady domu, která nebyla začarována neviditelností. Dokonce ten týden, který se honili navzájem jako děti… Šance! A on ji promrhal.
TAKOVÁ IRONIE!
Měl jít s ním.. Měl se vrátit k Brumbálovi… Měl…
„Měl jsem…“ zašeptal ještě a v jeho hlase bylo slyšet, jak moc, kolik věcí si ze svého života vyčítá. Kdysi si jejich řeči nijak k tělu nepouštěl. Teď na něj všechno spadlo jako obrovský balvan. I to, co mu neměli šanci vyčíst jiní lidé, protože o tom neměli ani zdání…
Jak hluboko se lze propadnout do sebenenávisti? Sebekritiky?
,Sebelítosti,‘ jak si vzápětí uvědomil.
Kde je to dno, od kterého se každý musí mít právo odrazit? Ne! Není právo… Takový pojem neexistuje... Jinak by žili…
„A já byl nejspíš mrtev,“ řekl to poslední, než usnul vyčerpáním na podlaze.
Alea iacta est… Kostky jsou vrženy.

05.02.2008 16:58:30
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one