Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Díl čtrnáctý, věnovaný nové čtenářce, Breile♥

TO V ZÁVORCE NEČTĚTE!

(To víte, děti, drooooooozně dlouhý.... To já jen, abyste pak neměli noční můry... A tak.. A abyste si stačili vyčistit zoubky, aby Vám pak maminka nevynadala, že surfujete po netu a neděláte to, co máte...)

JÁ VÁM TO ŘÍKALA....!

Já a můj sarkasmus... NE! To nemá být nadpis! :D Vy jste hrozní.. Proč prostě nejdete číst a čtete(zajímavé slovní dilema, že?) tyhle cynické žvásty?!

Já Vás OPRAVDU nechápu...

Tak jo, pamatujete si ty staré, dobré, krátké? Ne... Osvěžím Vám paměť.

Kdosi jemně zaklepal na dveře.
„Kdo je?“ zvolal Popletal.
„Potter,“ozval se Harry.
„Co tady chcete?“ udiveně vystrčil hlavu ze dveří do chodby.
„Mohu dál?“
„Pojďte,“ řekl, pustil jej dál, ale rozhlédl se, jestli je někdo jiný z chodby nepozoruje. Nepozoroval. Odlehčeně povzdychl a zavřel.
„Chci jít pryč.“
„Nikdy. To je vše? Nashle...“
„MISTŘE!“
„Pottere... Zavázal jste se…“
„Ne, NEZAVÁZAL!“
„Ale ano!“
„Jak moc si necháte říct, když řeknu, že mě tady stejně neudržíte?“
„NE! Pottere, to jsme si nedomluvili! V žádném případě!“
„Mistře, já hraji sám za sebe…“
„Ano, podle toho to vypadá. Všichni…“
„NE! Popletale,“zvýšil hlas, „já nejsem povinován zůstávat s Vámi. Nechte si to alespoň projít hlavou. Nepotřebujete posilu jen tady. A já… Nemohu zde zůstat.“
„Máte...“
„Stop! Pokud mi nedovolíte jít, uteču. I kdybyste si to hlavou projít nenechal.“
„To je přece absurdní!“
„Ne tak, jako dívat se na ty prázdné obličeje. A ani tak, jako dívat se na vaše naštvané obličeje.“
„To vyřešíme.“
„Myslíte?“ zeptal se značně nedůvěřivě, téměř se to blížilo přístupu McGonagallové versus troll.
„Vím,“ řekl a doufal, že to vyznělo pevně a rozhodně.
Nevyznělo. Spíš ubožácky.
„Podívejte, uděláme to takhle. Dám vám měsíc. Do té doby byste měl být schopen najít náhradu a já ještě jednou táhnout na sever do jejího sídla. Poté odejdu. Budu se toulat po světě. Vyhledám zbylé odtržené tlupy. Ale sám. Souhlasíte?“
„No, já nevím, Pottere, popravdě to jen komplikujete…“
„Nevíte? Asi máte smůlu. Komplikuji? Ne víc, než to umíte zkomplikovat vy. Teď mne omluvte. Mám na práci zahrát si šachy. Hm… Když jsem teď pro změnu ten oblíbenec…“ a s úšklebkem na rtech odešel z Popletalovy kanceláře.
Ten nestačil ani reagovat.
V tuto chvíli bylo Harrymu jedno, kdo si myslí, že utíká. Bylo mu srdečně jedno, jestli ho bude bývalý ministr vydírat. Chtěl pryč. A hned.
I za cenu, že by na sebe měl svést všechnu špínu světa.
***
Výpravy trvaly krátce. Každý sbalil nejnutnější pro přežití. A šlo se na sever.
Přituhovalo tam. Vítr byl studený. Žádná pokrývka je nezahřála. Neměla šanci. Jen touha po pomstě.
Pomstě, kterou Harry tak neuznával. Pomstě, která mu byla tak vlastní a přitom tak cizí.
Pochopení nečekal. Neměl proč jej čekat… Navíc musel uznat, že už o něj vlastně ani nestojí. Prostě dělal, co uznal za správné a vhodné. A neohlížel se. Ne v boji.
Les, který procházeli křížem krážem aby objevili Garmonino sídlo, byl rozlehlý. Stromy vysoké. Každý už se těšil, když ne rovnou domů, tak do tábora víc na jihu určitě. Altaelva, řeka, která protékala v okruhu, kde to Harryho skupina prohledávala, byla část Garmonina zastíracího manévru. Kus jejího sídla totiž stál na ní. Harry, když na to společnými silami přišli, si jen pomyslel něco o mrše, která zbohatla neprávem. Ostatně tak to bylo u většiny.
Pokaždé, když objevili sídlo, ať už starší nebo mladší, bylo o něco větší a rozlehlejší než předchůdce. Harry se tomu vždycky podivoval. Něco mu nehrálo už delší dobu. Teď se ovšem hodlal soustředit na cíl - tedy na zničení sídla a co nejvíce obyvatel v něm.
Východní část sídla. Stála tam, kam už ranní mlha přes husté stromy nedopadla.
Západní část sídla. Na Altaelvě.
Obrovská travnatá plocha, na níž byly stovky malých přístřešků. Ne, ty nedůležité části své pomsty nechávala venku. Jen pár „šťastlivců“ mělo tu čest sdílet s ní to obrovské a přepychové sídlo. Téměř prázdné sídlo naplněné jen nechutně drahým majetkem. Spíš přecpané.
Severní vítr. Ospalé ráno. Ponocující vlkodlaci a upíři teď spali jako nemluvňata. Pár kouzel. Zlomení zátarasů a překážek v jejich přímé cestě směrem k sídlu.
Nikdo se neprobral. Také měli po zátahu na jednu mudlovskou část Norska, kdo by nebyl vyčerpaný?!
Sídlo pokaždé tak špatně zabezpečené a přitom jim Garmona pokaždé unikla dřív, než ji stačili vůbec spatřit.
Plížení. Ze všech stran. Vniknutí do budovy. Obklíčení každého možného i nemožného únikového východu. Harry v čele.
Vniknutí do téměř skvostného paláce. Tam zpomalili.
Před nimi byla obrovská vstupní hala. Harry Garmoninu přítomnost cítil. Spala.
Další, co se mu dostalo do podvědomí, byla hala.
Téměř kýč. Ovšem s vedením ženské ruky tak nějak nebil do očí. Dalo se to snést.
Podlahu této haly tvořila zdařená napodobenina mramoru. Černého a bílého. Do mozaiky. A dlaždice byly o dost větší, než bylo obvyklé.
Ve středu haly ležel červený koberec, mozaika byla tedy vidět jen po stranách, kam koberec nedosáhl.
Hned vedle vstupních dveří z třešňového dřeva byl stolek. I ten byl provedením z třešně. Na něm dost vysoká pyramida nádherně řezaných skleniček se zlatým okrajem. Paprsky slunce se na nich odrážely přímo vražedně. To nebylo slunce ani v plné ráži.
Veškeré poličky, stoly a stolky, veškeré dřevěné vybavení této místnosti bylo laděno do nenásilné rudé.
Naproti dveřím bylo velké, vzestupné schodiště, které se mírně stáčelo napravo. Úplně nahoře kopírovalo kousek stěny.
Stolky, na kterých byly položeny skleničky, vyhlížející stejně jako ty z pyramidy, měly navíc rudý obsah. ,Víno,‘ jak za pár chvil naznačil nenápadně ústy další z Harryho skupiny.
„To je z toho, že si neověřují, KTERÝM pozůstalým vyplácí odškodné,“ ušklíbl se Erik, který náhle vpadl do haly se svou skupinou. Ta začala všechno drasticky prohledávat. Včetně nespočtu dveří, které byly jen dole. Některé vedly do opuštěného sklepa.
„Pššt,“ podíval se na něj Harry káravě.
„Tak?“ podíval se na něj Erik po pár minutách netrpělivě. Harry si ještě dovolil se na pár sekund zamyslet, než se podíval na Erika a přikývl hlavou na souhlas.
Erik pozvedl stříbrný kůl, který ne náhodou držel v ruce a zakřičel: „Na něěěěěěěěěěěěěěěěěěěěěěěěěěěěěěě!“.
Všichni se na tento povel rozběhli ke svým protivníkům. Ti v domě okamžitě vyrazili nahoru. Ti venku brali útokem zbytek.
Cítil, jak se probudila. Také cítil, že ji to vcelku překvapilo. Nečekala je tady. Ne dnes. A přesně cítil moment, kdy tam nechala všechny své stoupence napospas jim.
S trhnutím jej probudilo až tříštící se sklo. Uvědomil si, kde je a že by měl začít bojovat, stejně tak si dobře uvědomil, že nějaký hrr idiot rozbil tu překrásnou skleněnou pyramidu.
Burácení. Křik. Zděšený. Nadšený. Tříštění skla. Vítězství. Tentokrát na Harryho straně. Rychlý návrat do tábora.
***
„Ale no tak, zůstaň! Co ti tady bude chybět, hmm?“ ptal se jej rozjařený Popletal.
„Děkuji, myslím, že jsem si to nerozmyslel.“ V ruce sklenici. V mysli šedý opar zlých myšlenek a vzpomínek.
Byli uprostřed jakés-takés oslavy na počest toho, že toto byla první bitva, kde neztratili ani jednoho člověka.
Harry se z této nepřirozené a divné události vytratil velmi rychle.
Přesněji po půl hodině.
Věděl, že ho chtěli, protože věděli stejně dobře jako on, že pokud chce, dokáže svést ty nejlepší bitvy i války. Jenže on nechtěl. V tom byl problém.
S podivným sebezapřením si uvědomil, že naprosto nestojí o to, aby byl důležitý. Nechtěl, aby mu někdo dlužil stejně tak, jako nechtěl být dlužníkem. Ne v téhle společnosti, z jejíž pokrytectví se mu dělalo zle. Nestál o ně. Nestál o společnost. Ne…
Protože stejně tak dobře, jako si uvědomoval, že ho teď milují za vítězství, si pamatoval doby, kdy jej nenáviděli za prohru. Chtěl poznat jeden jediný důvod, proč by s nimi měl mít soucit. Následně slitování.
Existovaly důvody. Jenže on už si je v poslední době nevybavoval. Stejně tak si nevybavoval, jak kdysi miloval lidi.
Zradili jej. To ano, ale nebyl to pravý důvod, proč je přestal milovat nebo přinejmenším mít k nim vztah. Byly to ty výrazy, ta gesta… Způsob smýšlení, kterým se mu zprotivili. A jak rádi věřili věcem předhozeným od novinářů. Pokrytci.
Už mu to bylo jedno. Ať si věří čemukoli.
Nebylo to podstatné.
Už ne.
Odešel. Bez upozornění. Přesně na hodinu, jak slíbil… Měsíc. A spousta dalších před ním.
Doufal, že mu bude stačit jiná společnost. Zjistil, že se spletl. Potřeboval nikoli změnit prostředí, ale samotu. Věděl, že je to jen období, jako si byl skálopevně jist, že by bez lidí žít dlouho nechtěl. Bez lidí a bez vzpomínek. Jeho vzpomínky však vyčerpávaly natolik, že prostě potřeboval na chvíli úplnou pauzu. Úplně vypnout a úplně nemyslet. Tušil, jak sobecky to zní. Jak sebestředný teď musí ostatním připadat. A neskutečně se těšil, až tyhle pocity odezní. Nemohl ovšem čekat, že se to podaří jen tak samo. Tak tomu prostě pomohl.

08.02.2008 12:28:34
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one