Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Díl devatenáctý

Věnováno:

V první řadě bych toto chtěla věnovat Kaye a Hope, človíčkům, kteří byli stateční a hrdě se přihlásili ke čtení.

V druhé linii by to pak byli mí dva tajní společníci, první je Potterák, který zatím čte a vstřebává první kapitoly - až dočte, napíše a já to respektuji.

V třetí linii by věnování patřilo Šárce, mé stálé, věrné čtenářce, která si čtení VYBÍRÁ; je laskavá a ochotná, když ji otravuji s betareaderem - ochotně se mi nabídla. Prostě děkuji a přeji mnoho zdaru Ty-víš-kde. ;)

Do čtvrté linie posadím ty čtenářky, které psaly, komentovaly, ale buď není čas nebo je já-nevím-co. Nicméně netuším, jestli ještě čtou či nikoli. Každopádně jim také děkuji a přidávám je sem (ony snad ví, kdo jsou...).

Do páté a neposlední linie patří ti, kteří četli, čtou a číst budou, byť se k tomu otevřeně nepřihlásí. Pokud někdo takový je, také děkuji...

Abych to završila - asi už věnování moc rozdávat nebudu; povídka má být pro všechny a jako takové to berte tak, že je věnována Vám všem dohromady i každému jednotlivci zvlášť. Děkuji za Vaši ... přízeň? :)

Assez

Kdyby to snad později měl k něčemu přirovnávat, tedy honbu za Potterem, nahánění upírů a vlkodlaků za Potterem a s Potterem, kdyby do toho všeho zahrnul i tu prokletou poslední bitvu - přirovnal by to k zašedlému plátnu a Potterův pád k následně puštěnému zpomalenému filmu. Stejně zašedlé jako to plátno byly i vzpomínky na boje, hledání, stopování a zabíjení těch smeček. A přesná definice pro Potterův pád by plně odpovídala zpomalenému filmu.
Severus se, jak nejrychleji mohl, rozběhl k padajícímu Harrymu, uvědomuje si, že pokud spadne z té strže, zemře. Nebylo to hloupé, když právě viděl, jak ho skrz naskrz probodl šíp s jedem?
Plášť, hábit i vlasy za ním v té rychlosti (a dílem i kvůli větru) zuřivě vlály.
Tak rychle ještě v životě neběžel, uvědomil si; ještě víc se divil, že ho tělo, které prožilo před pár sekundami takový otřes, poslouchalo tak perfektně.
Něco, co by mu trvalo pět sekund – tu vzdálenost – překonal během jedné a setiny sekundy a zachytil tak Harryho těsně před pádem.
Jeho hábit byl prosáklý krví. Oči kalné a tak nekonečně vzdálené.
„Takže život jde dál, pane Pottere?“ zachraplal a snažil se jakkoli upoutat jeho pozornost. Harry se přece jen vpil do jeho očí.
„Jak pro koho,“ namáhavě dýchal, o to hůř se mu mluvilo. Stejně mu věnoval úsměv.
„Ticho, za chvíli bude dobře,“ rychle chňapl pod hábit, nahmatal lahvičku s protijedem a vytahoval ji. Zuby chytil špunt a trhnutím ho odstranil, vyplivl. Nalil by ho Harrymu do úst, kdyby právě v ten moment neproletěl lahvičkou šíp a nevyrazil ji Severusovi z ruky. Lahvička letěla vzduchem a Severus nebyl schopen ji zachytit. S osudovým prásk se roztříštila o kraj strže. Padala dolů. Severus se ji nesnažil ani zachytit. I kdyby ji spravil a její obsah vrátil zpět do ní, bylo by pozdě. Tato směs nesměla být v kontaktu se vzduchem déle než deset sekund a rozhodně nesměla být vystavena jiným příměsím, než jaké obsahovala.
„Tady nemůžeme zůstat, musíte mi pomoct,“ vzpamatoval se poměrně rychle.
Z Harryho hrdla se vydral chrčivý zvuk, téměř jako by se zasmál. Nebylo to ale jasně rozeznatelné.
Severus se ho neptal, zvedl se a zvedl i Harryho; za mnohonásobného hlasitého ,prásk‘ viděl a slyšel přemisťovat se všechny Harryho lidi co nejdál odtud. Přemístili se taky. Přímo před dveře do Harryho úkrytu ve středu Norska. Severus ho zatáhl dovnitř na dřevěnou podlahu a jen tak automaticky máchl hůlkou, aby zažehl oheň v krbu.
„Pottere, poslouchejte,“ byl mu věnován mlžný, nesoustředěný pohled.
„Musím vám vytáhnout ten šíp z vaší hrudi, ano?“ dostalo se mu nic neříkajícího přikývnutí – mladý muž už zřejmě nijak zvlášť realitu nevnímal. To bylo něco, co Severus nemohl potřebovat. Něco mu došlo.
„Tak, teď zlomím ten šíp – ostrou špičku, dobře? Abych ho potom mohl vytáhnut. Ano?“ všechno se odehrávalo na tvrdé podlaze. Severus odlomil špičku – Harryho si přidržoval vsedě – prozkoumal ji. Ano, tenhle jed znal. A ano, na tenhle jed byl protijed. Naneštěstí ten, který příhodně odkapával někde daleko odtud ze strže do kořenů stromů.
„Teď vás budu potřebovat,“ natáhl se k hadře pohozené na zemi. „Zakousněte se. Bude to bolet,“ hadr mu nacpal do pusy. Pravou ruku mu položil na hrudník a levou rukou chytil šíp trčící z jeho hrudi. Zapřel se nohama o podlahu a trhnutím na jedenkrát šíp odstranil. Všiml si, že stojí. Harry se svalil na podlahu, oči zavřené. Severus si k němu okamžitě klekl a začal ho profackovávat.
„Vstávat, slyšíte?! VSTAŇTE!“
Obloha byla stále zatažená. Začalo mírně poprchávat, ale vítr, který byl čím dál tím rychlejší, sem brzy donese velkou bouřku. Mraky byly téměř nad nimi. Vyvolávalo to iluzi – jen natáhnout ruku a dotknete se jich.
Harryho víčka se zachvěla. Byl pobledlý, zpocený a bylo na něm patrné, že trpí.
„Skvěle,“ oddychl si Severus pro sebe. „Poslouchejte, ten šíp byl otrávený. Chtěl jsem vám dát protijed. No tak, nespěte! Poslouchejte! Pokud se nám podaří neusnout, můžete to překonat… Ale nesmíte -“
„Nám?“ nadechl se neopatrně Harry a tvář mu zkřivila bolest.
„Víte, co to znamená?“ upřel na něj kalný pohled. „Já… to nezvládnu,“ zasmál se až mrazivě bolestně. Z pusy mu vytryskl pramínek krve. Zuby měl od ní celé červené. Severus si v duchu zanadával. Tohle není dobré.
„Ale zvládneš,“ zašeptal.
„Ani při té největší únavě se mi tak neklížil…“
„Řekl jsem, že zvládneš,“ v Severusových očích byla patrná bouřka, i když nebyla tak čitelná jako ta, která zuřila venku. Ta dávala jasně najevo své „pobouření“.
„Nezvládnu to… sám.“
„Nejsi sám.“
„Mohu?“
„Hmm?“
„Co ten prsten? Znič.. Zničil jsi ho?“
Severus se na Harryho nepodíval. Vzal hůlku, mávl jí a před koberec vyčaroval kožešinu. Odlevitoval Harryho na ni, sám si sedl a hlavu mu položil na své nohy.
Potom se podíval do těch očí, pokýval hlavou v neforemném ano; po chvíli přestal. „Ano. Tedy… ředitel se o to postaral.“
„To je dobře.“
„Ano.“
Harry zase zavíral oči únavou. Severus to zachytil včas.
„Pojď si povídat,“ vyzval ho prostě.
„O čem?“ zachraplal unaveně.
Severus chvíli uvažoval.
„Víš, že nevím, o čem si mám s tebou povídat?“
„Co děti?“ padla Harryho první otázka.
„Jsou… v pořádku.“
„V pořádku?“
„Ano. Oni…“
„… si na mě pamatují?“ podíval se na Severuse tak prosebným pohledem, že Severus zkrátka nemohl říci ne. Kývl hlavou na souhlas.
„Harry, nespi!“ to bylo snad o sekundu později.
„Proč?“
„Co?“ podíval se na něj Severus zmateně, světlo z ohně dělalo jeho obrysy ještě ostřejší a řezanější, temnější.
„Proč se mi snažíte zachránit život? Vždyť… musíte vidět, že umírám. Tohle navzdory všemu a všem nemám šanci přežít!“
„Tohle navzdory všemu a všem přežít musíš.“
„Ne, já… máš ponětí, jak to bolí?“
„Já… Zvládneš to.“
„Jak?“
„Povídej si se mnou,“ vyzval ho opět.
„Dobře,“ zamyšleně pohlédl na strop; ležel na zádech a čím déle byl vzhůru, tím více ho bolela snad každá část těla.
,Přímá úměra,‘ proletělo mu hlavou jako blesk, kdyby mohl, zasmál by se.
„Víte, co je až směšně zarážející? Nebo… Já nevím, poradíte mi?“
„Hmm?“
„Ještě… nedávno jsem chtěl od těch pokrytců a zbabělců pryč. Teď se bojím…“
„Čeho?“
„Co když se na mě zapomene?“ vpil oči, zelené, kalné do těch Severusových, utrápených, momentálně nevěřících očí. Dalo se tomu, co právě téměř nezaslechl, uvěřit? Stěží… A to to ani zdaleka nekončilo.
„Já… Ne, pořád ještě jsem nezapomněl na to, jak se zachovali. Ale… přece jen je těžko uvěřitelné, že by takoví byli všichni, ne? Nebo… jsem naivní? Myslet si tohle? Před smrtí? Já… nikdy bych si ani nedokázal představit, jak těžké může být odhadnout lidi. Myslel jsem… hhh… že jsou dobří, zlí a něco mezi. To přece není pravda, že? Já je nechápu a už teď je mi jasné, že se bojím jejich zapomenutí. Proč? Nechápu to… Nechápu tolik… A oni... Já… Proč jsou tak nesnesitelně povrchní? Proč nedokáží… ? Proč nenechají… ? A… Tak hrozně mě nebaví se omlouvat… Oni neumí… Já chtěl chvíli klid… Trochu samoty… urovnat si… Omlouvám se! Nemůžu,“ z oka mu vytryskla slza. Osamělá se kutálela, až dopadla na Severusovy kalhoty. Přehodil s chmurným pohledem a vráskou mezi obočím přes Harryho plášť. Černý.
„Znám je, vím, že… nejsou vždy takoví, jaké bychom je mít chtěli,“ shlížel na Harryho s pořád stejně zachmuřeným pohledem.
Kdyby tohle nebyla skrýš kouzelníka, asi by ten vítr dávno tenhle přístřešek srovnal se zemí. Takhle dál vzdoroval svému nepříteli – větru, dešti.
„Taky tě už přestalo bavit se všem za všechno omlouvat? Závidět? Přát si? Důvěra… Křehká věc, viď? Jak příšerné je něco hledat a nevědět co, což? Já to zažil… Lidé… Města… Rodiny… Oni… Očekávají, víš? Že ano? Očekávají, že za ně jejich hrdina vše vyřeší…“ při slově ,hrdina‘ měl v hlase tolik pohrdání, kolik Severus za tu celou dobu, co ho znal, nezaznamenal.
„Přitom já už za ně nevyřeším nic… Co potřebují? Slova podpory? Nemám je… Slova víry? Ztratil jsem ji… Vzletné myšlenky a slova? Kde bych je nabral? V jejich hřejivé a přející náruči? Css..“ pohledem sklouzl na Severusův hábit – respektive na jeden jeho černý knoflík. Na tváři měl křivý, pro něj tak nepřirozený úsměv.
„Myslíš si, že od tebe potřebuju vzletná slova?! To si myslíš?“ v hlase byla cítit počínající panika – viděl, jak mu krvácí z úst, viděl, jak mu každé slovo, každé doznání činí nezměrné potíže, deptala ho všechna ta dřívější síla a energie, která nyní z chlapce hmatatelně a viditelně odtékala spolu s jeho životem.
„Já potřebuju tebe,“ donutil ho vzhlédnout a vpil se do něj očima takovým způsobem, jakým by mu házel lano do říše mrtvých. TY oči mu nedovolovaly odejít do věčných lovišť. Nedovolovaly mu odejít na věčný spánek. Co teď? Jak si má poradit? Když ví, že tohle všechno je jen z poloviny závislé na jeho vůli, která se nerozhodla.
Jak moc by vítal úlevu smrti. Na druhou stranu - jak moc se mu nechtělo umírat zrovna teď. A věděl, že čím déle tápe, tím menší šance je, že jeho vůle a rozhodnutí budou něco znamenat v konečném důsledku.
Jak se má, pro živoucího Merlina, rozhodnout?
Trpěl. Dávalo mu to ale právo, aby kvůli takové ,malichernosti‘, kvůli němu, trpěli i jiní?
Už nevěděl, co dělat…
„Věříš, Severusi?“
Odpovědí mu bylo ticho.
V místnosti živě poskakovaly plameny ohně z krbu. Byl to to jediné, co v této chvíli vypadalo šťastně.

16.03.2008 13:44:41
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one