Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Díl patnáctý

Autorka bude vděčná za komentáře, stejně tak za to, že veškeré chyby omluvíte, případně na ně upozorníte(a to se přece nevylučuje, no ne?). :)

S poznámkou, že každý den a každé dílo nemusí být přece perfektní.

 

Svým způsobem se takhle trestal. Už ani nevěděl, za CO. Věděl ŽE. To stačilo.
Teď, když byl sám, si mnohem víc uvědomoval, jak mu jeho svěřenci chybí. Doufal, že pokud tohle nepřežije, postarají se o ně. Doufal, že byť mu teď nesnesitelně chybí, vědí, že to všechno dělá pro ně. Nebo alespoň že se to časem dozví. Cítil, že ještě neudělal vše pro jejich bezpečí a pro trvalý chod jeho institucí. Svěřil je do rukou svých přátel. Důvěřoval jim. Téměř se modlil, aby jej aspoň oni nezradili. Ne takhle.
Na této výpravě, na těchto výpravách procestoval opravdu hodně míst. Poznal různé osudy a sledoval různé životní styly. Byl tomu rád. Nemusel se zapojovat, pokud nechtěl. Naopak když chtěl, byl vítán. Nepokrytě mu to vyhovovalo.
Pokud bychom tvrdili, že Harry pouze chodil od domu k domu a bavil se „kulturou“, lhali bychom.
Většina jeho vynucené „dovolené“ spočívala v nahánění vlkodlaků a upírů pod Garmoniným velením. Jen část byla zaplněna poznáváním nových lidských přátel.
Harry se však zaměřil na něco mnohem, ale mnohem užitečnějšího, co změnilo postoje víc než jednoho člověka, vlkodlaka či upíra v budoucnosti.
Začal totiž vyhledávat různé samotné a samostatné upíry a bavit se s nimi. Jen bavit. Nebo s vlkodlaky.
Snažil se je přivést na jednu myšlenku. Zatím jen zlehka, protože moc dobře věděl, jak to s nimi v dnešní době vypadá. Ale začal. To bylo to hlavní.
Naháněl je po lesích, ulicích, skalách a pokaždé je musel dohnat, chytit a přeprat, aby vůbec poslouchali. Vždy to nakonec dopadlo zdárně, takže za pár měsíců měla Garmona po nějakých třiceti roztroušených tlupách a Harry měl okolo padesátky známých upírů a čtyřicítky přátelských vlkodlaků. Přátelé, na které Garmona zjevně chtěla zapomenout.
***
Dobrák Popletal. Idiot!
Z nudy projevil ctnost. Takovou, o jakou by mu nikdy nikdo nestál. Ale stalo se a Vy mu sled událostí příštích nemůžete vyčítat. Co na tom, že je idiot? Prostě je to mistr, bývalý ministr Popletal.
Ale vraťme se.
Klátivou chůzí kráčí po chodbě. Ztemnělé. Tiché.
Na hlavě oblíbenou buřinku. Na sobě červenomodročerný hábit. Na tváři potměšilý úsměv. Trochu udýchaně si stoupne před dubové dveře. Chvíli počká, vydýchá se. Následně zaklepe.
„Dále,“ vyzve ho energický hlas z ředitelny.
„Můžu, pane řediteli?“ zeptá se podlézavě.
„Ale jistě, Korneliusi, pojďte.“
Zavře dveře a přišourá se až ke stolu.
„Nevěděl jsem, že z vašeho oddílu může kdokoli otevřeně přijít a vystoupit jako živý člověk.“
„Vždyť vy to nikde vykládat nebudete,“ laškovně na něj mrkl.
„Asi máte pravdu, nemám to v úmyslu. O co se tedy jedná?“
„O vašeho oblíbence. Dělá mi neskutečné problémy.“
„Mého koho?“ usmál se vlídně ředitel, o vlídnosti však nesvědčily jeho oči bez obvyklých jiskřiček. Spíš vypadal unaveně.
„No... Vašeho oblíbence, Albusi! Oblíbence! Harryho Pottera!“
„Toho mrtvého?“ optal se nekompromisně ředitel nyní již s ledovým výrazem i slovy, která mrazila.
„Mrtvého? Jak mrtvého! Zatím žije, tedy pokud ho neuškrtím,“ nervózně si hrál na hrdinu a pousmál se. „A proto jem tady. Aby se to nějak nezvrtlo.“
„Nezvrtlo?“ předstíral zájem ředitel.
„Zdrhnul mi! A vy na něj budete muset nasadit toho svého špiona! Okamžitě, dokud ještě máme šanci, že se nám úplně neztratí.“ Sundal si z hlavy buřinku a začal s ní nervózně otáčet v prstech.
„Takže popořádku, “ vzdychl unaveně Brumbál „Vy se celou dobu snažíte do tisku nasadit zprávu, že je Harry mrtvý, snažíte se, aby tomu všichni uvěřili.“
„Ano, ANO! A vy mi to úspěšně kazíte…“
„..a teď ho mám jít hledat JÁ, aniž bych měl jakýkoli důkaz, že se Koglan nepožene za přeludem?“
„Tak zaprvé, oba moc dobře víme, že Koglan je jen vrcholek ledovce, a za druhé, kdo tady vůbec mluví o Koglanovi?!“
„Koho tedy máte na mysli?“
„Koho, koho! To jsou mi otázky! Severuse Snapea, přece!“
„Ten už dávno...“
„Albusi, poslouchejte…“
„Vy poslouchejte…!“
„Nekřičte tady na mě…! Jste s Potterem oba stejní!“
Brumbálovi se zajiskřilo v očích. Zčásti naštvaně, zčásti pobaveně, zčásti potěšeně a z části lehce udiveně.
„Možná, Korneliusi. Rozhodně si od vás nenechám poroučet; nekřičím na vás. Harry na tom bude zjevně také tak, že?“
„Jako..?“
„Že si nenechá poroučet a ani že na vás nekřičí…“
„Hm, heh… Neporoučím vám, vy to moc dobře víte. Měl byste mi děkovat, že jsem vám konečně potvrdil vaši DOMNĚNKU ohledně života vašeho oblíbence,“ bojácně ignoroval zmínku o Potterově a Brumbálově chování.
„Co tím chcete naznačit?“ podíval se na něj rentgenovým pohledem ředitel.
„Nic! Vše, co jsem vám potřeboval sdělit, jsem řekl.“
„Pak tedy předpokládejme, že absolutně netuším, o čem mluvíte. Začněte od začátku,“ vyzval ho.
„Proč si rád hrajete na hloupého, Brumbále?!“ čelo se mu orosilo. „Já vás nechápu.“
„To není zapotřebí, já jen, aby nevzniklo nějaké nedorozumění. Co vím, nikdo mi o tom, co Harry dělá, nedal žádný oficiální přehled… Už vůbec mi nikdo neřekl, že by snad měl být naživu.“
„A co ti vaši špehové?!“ začal Popletal hláskem pištivým, téměř hysterickým.
„Dejte mi o jejich existenci důkaz… Prokazatelný,“ zvedl obočí a vyčkával.
„To přece mezi námi není třeba…“ odpověděl po čase, který si vybral, aby se alespoň částečně uklidnil.
„Rád bych si tedy vyslechl vaši verzi věci.“
„Má verze je, že jste zbytečně riskoval životy nás všech jen proto, abyste měl Pottera pod drobnohledem.“
„Pokud potřebujete POMOC, Korneliusi, radil bych vám, abyste začal vyprávět a nemařil zde můj drahocenný čas.“ Změřil si ho takovým pohledem, že se musel Popletal posadit.
„Dobrá, dobrá… Vy vážně nemáte rád zprostředkované informace, že?“ podíval se mu poplašeně do očí.
Brumbál jeho pohled přívětivě opětoval. Zatím.
„Tedy, ehm…. Já… Ach…“
„Nejlépe bude, když začnete od začátku,“ řekl Brumbál naprosto klidně a opřel se do křesla.
„Když tehdy Potter odešel z Bradavic, bylo to na mou žádost o pomoc.“ Začal o něco klidněji hovořit.
„Já mu říkal, že mi nebude dělat problémy, když za vámi příjdu a vysvětlím vám, proč odchází, případně že vám řeknu, že se vás zeptám, jestli by se nemohl Potter vrátit, až bude po akci…“
„Po jaké?“ přerušil ho Brumbál.
„Víte…“ zdráhal se Popletal.
„Korneliusi, měl byste jít s pravdou ven…“
„Garmona, bývalá žena Fenrira Šedohřbeta, dostala se k moci. K větší, než jsme mohli bez Pottera zvládnout. Vždyť víte, všechna ta ocenění, všechny ty školy... Snad nikdo kromě vás a jeho samotného ani neví, kolik toho všeho má…“ a rukou naznačoval ty věci, jako by to byla hromádka hnoje, které se štítí dotknout, byť k ní má určitý respekt.
„Mohu vás ujistit, že ani já to nevím…“
„Domníval jsem se, že až sem přijdu a požádám ho o to, vyrazí mě… Sice vypadal trochu mimo, ale nemusel jsem ho ani pořádně přesvědčovat. Přijal to a vyrazil mě, ale s tím, že podá u vás výpověď… Nevěřil jsem vlastním očím, natož uším… Chápejte, nepředpoklád-“
„Dobrá. A dál?“ zeptal se netrpělivě Brumbál.
„No... Dál… Dal jsem mu náležitou funkci. A on... Já nevím, vždycky byl podivín… V dobrém slova smyslu, samozřejmě, “ ohlédl se napjatě po Brumbálovi. „On.. My... Prostě, párkrát jsme Garmonu honili na jejích výpravách... Po jejích sídlech. V Norsku, protože... Tam teď máme hlavní tábor. Ona... Ona se tam přestěhovala… Se... Se svými vlkodlaky. A my... Párkrát jsme ji napadli a zdárně a párkrát ona nás. A... Pozabíjela pár našich členů… A... Harry... On se občas ztrácel. A posledně, když... Já nevím.. Když jsme ji přepadli, ona... Ona utekla. Ale nikdo z našich tehdy nebyl ani zraněn. Bylo to to nejúspěšnější, co jsme kdy podnikli. A potom... On se Harry občas ztrácel, to jo, to ano. Ale... Do měsíce se většinou vrátil. A… A-ale teď… Už to bude téměř půl roku… A my ho potřebujeme zpátky. On… My… Bez něj ji nedostaneme.“
Na Brumbála se za celou tu dobu nepodíval, uvědomuje si, že je Harry jeho nejmilejší student. Snad dokonce přítel. Obával se, co by v Brumbálových očích spatřil při přiznání, že Harryho „ztratili“. Snad také proto teď vypadal, jako by uběhl maratón. Proto se tak zakoktával a zadrhával.
„Kdyby nebylo toho, že se sem-tam dozvíme, že někoho z Garmoniných lidí, tedy vlkodlaků či upírů zabil, nevěděli bychom, jestli ještě žije,“ vyšel s pravdou ven.
„Upíři? Měl jsem dojem, že to mají být jen vlkodl-“
„Ano!“ skočil mu Popletal do řeči a horlivě při tom přikyvoval.
„Tak to skutečně bylo, jenže ona si našla další spojence. A my... Tehdy nás překvapili nepřipravené,“ zkroutil Popletal obličej v grimasu. Pamatoval si jako dnes, jak nechutné bylo jen líčení té události od jeho ,poddaných‘. Tedy členů jeho skupiny.
Nemohlo se to však rovnat bolestivé grimase Brumbála, který si jako jeden z mála dokázal představit, jak strašné to muselo být pro Harryho. Pak ho něco napadlo.
„A vy jste ho za každé jeho úspěchy náležitě odměnil, že?“
„Jistě, jistě,“ horlivě přikyvoval. Obraz Phinease Nigeluse si pomyslel, že toho člověka už teď musí neskutečně bolet za krkem. Jenže byl Zmijozel. Neřešil to.
„Takže jste ho náležitě trestal za jeho neúspěchy…?“ zpytavě na něj pohlédl s přimhouřenýma očima.
„Nóóó…“ Popletal zmlkl. Celá Brumbálova kancelář ztichla.
„Takže, Popletale, proč jste sem přišel? Pro zisk? Co za to chcete? Galeony? Slávu? Moc?“
„Ne!“
„Ne? Nic z toho, o co jste ještě nedávno usiloval?“
„To je jinak… Vy jste si to vysvětlil….“ Popletal, rudý v obličeji, bílý jako stěna, vypadal na omdlení.
„Špatně?“ zeptal se Brumbál takovým tónem, jaký by od ředitele Bradavic čekal málokdo.
„Tak tedy nashledanou.“
„Co?“ Popletal byl naprosto zmatený.
„Pokud jste mi přišel pouze oznámit, že se vám ztratil bystrozor, kterého stejně jen využíváte, sdělil jste mi to. Já vám za tuto...“
„Takže ono z toho nic nekáp-“
„Ujišťuji vás, Popletale, že máte spousty mých srdečných díků. Vše, čeho se ode mě ještě kdy dočkáte. Nashledanou…“
Vyprovodil ho ze své kanceláře drtivým pohledem. Měl starost. Velkou.
V něčem, co mu neměl potřebu přiznávat, měl ale pravdu. Harry se dostává do situací, které zvládne psychicky jen málokdo. Věřil mu a důvěřoval, to ano. Jenže potřeboval víc. Pokud mu tedy to víc byl schopen Brumbál poskytnout, neváhal.
Už už se zvedal z křesla, když se jeho dveře jemně otevřely. Za nimi profesorka McGonagallová. Stejně bílá jako stěna, výraz obličeje vypovídal o nedávném šoku.
„Tak proto jsi nechtěl novinám ani Harryho přátelům nic říct…“ v jejích očích četl něco usvědčujícího.
„Minervo…“ hlesl.
„Ne, Albusi… Dnes ne.“ Tak, jako se objevila, zase zmizela. Zanechala za sebou jen takovou bolest, jakou ukazovaly její oči.
Zklamal ji, zase… Tentokrát se hodlal o to postarat. Vysvětlit jí to. Ale až později. Musí jí to vysvětlit. Jenže Harry měl dnes přednost. Byl v nebezpečí. Brumbál to cítil. Ne jako tehdy, když za ním poslal Severuse poprvé na základě informací od jeho staronových špehů.
Cítil, že se něco blíží. K něčemu se schyluje. Jen ještě přesně netušil, o co jde.
Bradavický ředitel vždy oplýval svým bystrým úsudkem, skvělou logikou a dedukcí. Ani tentokrát se nemýlil. I když je fakt, že pravda se tentokrát skrývala za mlhavým závojem.
Tomu závoji se často mezi lidmi říká osud.
Ten nás vždy svede tam, kam chce on sám, a neohlíží se dokonce ani na tak skvělého muže, jakým byl, je a bude Albus Percival Wulfric Brian Brumbál.
***
„Ševéééééé!“
„Melisso! Nešišláš, můžeš mi prozradit jeden jediný důvod, proč tak przníš mé jméno?“ podíval se na ni káravě a povytáhl obočí.
„ ,Przníš‘?“ zauvažovala.
„Tak co jsi chtěla?“ zeptal se dřív, než ho stačila zbombardovat dalšími otázkami, z kterých na půlku odpověď neznal a na půlku odpovídat nechtěl.
Melissa sebou trhla, protože si jen o chvíli později uvědomila, že se jí Severus na něco ptal a ona neposlouchala.
„No já…“ nadechla se, co však chtěla říct, už se Severus nedozvěděl.
Do třídy vpadl Brumbál, ne nepodobný velké vodě.
„Severusi, můžeš na moment?“
„Pane řediteli?“podíval se na něj Snape trochu zvláštně, protože vycítil, že se něco děje. Na to, že mu už od rána nebylo dobře, jaksi pozapomněl. V závěsu za ním profesorka Prýtová.
„Děti, tohle je paní profesorka, která se o vás teď chvíli bude starat, ano?“
Severusovi se něco nezdálo. Pohladil Melissu po hlavě s pohledem stále upřeným na Brumbála.
Vyšel s ním za dveře, poté šli mlčky až do ředitelovy pracovny.
„Posaď se,“ vyzval ho Brumbál.
A Severus, zpozoruje, že dnes by moc kontrovat neměl, se usadil do křesla naproti řediteli.
„Severusi, musíš jít. Musíš odsud odejít, hledat a najít Harryho. Již delší dobu cítím, že je v nebezpečí…“
„Ale pane řediteli…“ Severus se nestačil ani nadechnout, v tváři směsici údivu, nepochopení a chuti vyvracet, která sahala až za hrob.
„Severusi, ach, prosím. Jsem unavený. Nehraj to na mne…“
„O čem…“
„O tom, že tady byl Popletal. Ne, není mrtvý ani nic jiného. Ostatně tohle víš od svého špióna. Popletal je mistr odboje proti novému, objevivšímu se zlu. Zlu, proti kterému teď brojí Harry. Živý Harry. Řeknu ti radši vše, co si uvědomím, že vím, aby potom nenastalo nějaké nedorozumění,“ čím déle Brumbál mluvil, tím unaveněji a sklíčeněji vypadal i se cítil.
„Od samého začátku vím, že je Harry naživu, a i kdyby nebyl… Nevím, nejspíš bych nevěřil. Tehdy ten dopis, díky kterému jsem tě poslal Harryho hledat… Ano, byl od špiona. Ano, nechával jsem ho hlídat. A ano, možná jsem to neměl dělat. Nevím… Mám o něj strach, Severusi. Nevysvětlitelný, nepopsatelný. Cítím, že se s ním něco děje, a opravdu se bojím, aby se mu něco nestalo. Ty... Jsi nejlepší, jak ostatně naznačil Popletal. Vyhodil jsem ho. Řekl jsem mu, že tě za Harrym posílat nebudu. Vlastně jsem mu možná neodpověděl… Nevím, ale vypadal, že pokud mu Harryho přineseš živého a zdravého, byl by ochoten ti za to poskytnout Merlinův řád první třídy. Věz, že já ti bránit nebudu. Pokud to bude cena za Harryho život, v nejmenším mě nenapadá důvod, proč bych ti měl bránit v něčem, po čem už řadu let tak toužíš. Jen mi ho přiveď zpět, Severusi.“
„Pane řediteli…“ zašepotal Severus překvapeně, než se ale stačil ozvat znovu nebo jen dopovědět myšlenku, opět jej Brumbál přerušil.
„Naprosto mi nevadí, nikdy se tě na to ani nezeptám, pokud to tak budete s Harrym chtít… Severusi, nezáleží mi na tom, že jsi upřednostnil krýt Harryho před pravdou. Přede mnou…“ podíval se na něj takovým způsobem, tak zvláštním, jako by mu to bylo opravdu jedno…
„Jen ho, prosím, přiveď.“
„I kdybych chtěl… nenechá se. Já... Nemohl jsem vám nic říct…“
„ Nemíním po tom pátrat, chlapče…“ zastavil ho slovy i gestem ruky.
„On se nenechá přivést…!“
„Pak tě budu muset požádat o daleko větší oběť. Zůstaň s ním, dokud se nevrátí…“
„On utekl? Tedy myslím i od Popletala?“
„Tak nějak.“
„Potom nebude chtít společnost. Teprve ne tu moji!“
„Severusi... Ty víš, jak být u něj, i když nechce. Proto tě o to žádám.“
„Co ten váš... Jak že se to... Koglan?!“
„Již dlouhou dobu tvrdí, že chce jít do důchodu.“
„Je mu třicet,“ řekl skepticky a zchladil Brumbála pohledem Severus.
„No právě,“ usmál se Brumbál, bylo v tom něco smutnějšího než obvykle.
„Oč bych pak byl... Oč BUDU jiný, když budu Pottera sledovat, plížit se za ním… Budu jako ti vaši slizcí a laciní špióni,“ zeptal se po chvíli ticha.
„Jsi jeho pří…“
„By jsem!“ zarazil ho rázně.
„To se nezmění.“
„Tak proč se tak strašně bojíte o vaše přátelství?“
„V tom je něco jiného,“ namítl Albus.
„Jiného?“ vyskočil z křesla. „Jiného mezi vámi? Jiného mezi námi? Mezi kým a kým?!“
Přecházel po ředitelně jako rozzuřený lev, jako had, kterého dráždili bosou nohou, následně jej uvěznili do terária s mřížkou jako poklopem a ze zubů mu odstranili téměř všechen jed.
„Severusi, chlapče… Vztah mezi námi třemi navzájem ani mezi každým z nás zvlášť nemůžeš porovnávat. Ani bych ti to nedoporučoval.“
„Proč ne?!“ blýskl po něm pohledem a zastavil se v mašírování po místnosti.
„Ty víš moc dobře, proč ne…“
Severus se jal znova přecházet po místnosti. Teď se zastavil zcela nečekaně a zase se zadíval na Brumbála, který celou dobu mlčel.
„Proč jste nepokračoval v tom kázání? Proč jste to nedopověděl?“
„Nemyslím si, že by to bylo třeba. Ty sám nejlépe víš, co se mezi vámi pokazilo, a nejlépe také víš, jak se s ním usmířit. Víš moc dobře, co k tobě cítí, i přes to, že si nechceš připustit, že by tě stále ještě mohl někdo mít rád.“
„Teď mluvíte, jako bychom se s Potterem pohádali na líbánkách,“ Severus se zatvářil nad tou představou tak kysele, že víc už to snad ani nešlo.
„Teď se to snažíš zlehčovat, protože se bojíš. Máš strach z toho, že je to pravda, stejně tak z toho, že by to někdy mohlo přestat či pominout. Radši se uzavřeš do sebe, než aby sis nechal ublížit. Jen měj na paměti, že je to mnohem zbabělejší, než bych od tebe čekal.“
„Bude to takové jako minule… Tehdy jsem ho ani nedohnal. V žádném z těch okamžiků, kdy jsem ho honil, jsem jej ani na malou chvíli nezahlédl. Nechtěl, takže…“
„Nebude. S okamžitou platností odvolávám Koglana. Nebudu ho sledovat, pokud budu vědět, že je v pořádku.“
„Odvoláte ho i tehdy, když odmítnu?“
„Ale ty… Cože?“
„Já popravdě nevím, Brumbále.“
„Severusi…“
„Beru si čas na to, odmítnout.“
„Co prosím?“
„Můžete mne vyhodit,“ při tom, když to vyslovil, si uvědomil, jak hluboce by ho to zasáhlo, kdyby to opravdu ředitel udělal, takže pokračoval o něco mírnějším a smířlivějším tónem, „na to máte plné právo. Já vám v tom naopak nemohu nijak zabránit. Na druhou stranu vy mě v žádném případě nemáte šanci donutit jít kamkoli a dělat cokoli navíc, co se netýká výhradně mé výuky. Nic, co po mně chcete a je nad její rámec, nemusím poslouchat. Proto si beru čas. Chci si to promyslet.“
„Severusi…“
„Albusi, v tuto chvíli opravdu netuším, jestli to udělám, nebo ne. Jestli to chci udělat. Prosím, dejte mi ten čas.“
„Dobrá, asi je to i tak víc, než jsem čekat měl a mohl,“ povzdechl Brumbál.
„A Albusi,“ otočil se ještě Severus na ředitele v polovině jeho pracovny, ze které měl namířeno pryč - do sklepení a do kabinetu.
„Ano?“ podíval se na něj ještě unaveněji.
„Jak ho mám dostihnout, tedy... kdybych se rozhodl jít?“
„Nemám obavy, že jej nedostihneš.“
„Já ano. Nevíte, co mi to dalo, než jsem ho našel a stíhal tehdy.“
„Jenže tentokrát o sobě raději vědět nedáš, že?“ naznačil mu Brumbál.
„To stejně neřeší, jak jej najít a dostihnout. Ani to, jak ten jistý rozestup udržet, aniž by mi unikl.“
„Já to nechávám na tobě. Kdykoli budeš potřebovat pomoc, můžeš přijít, Severe.“
„Nashledanou,“ kývl na něj Severus a už se téměř dotýkal kliky u dveří, když…
„Severusi…?“
„Ano?“ otočil se tak rychle, že jeho plášť tou setrvačností ještě chvíli vlál ve vzduchu.
„Ty můžeš přijít kdykoli.“ Podíval se na něj pevně a jeho slova byla myšlena tak smrtelně vážně, jak je Severus v tuto chvíli cítil. Donutila ho, byť to často nedělával, jen v poslední době se ho zmocňoval pocit, že to dělá čím dál tím častěji, sklonit hlavu. Zamrkal, pokýval hlavou s očima upřenýma stále na rudý koberec v ředitelně a pak tak rychle, jak jen dokázal, odešel z místnosti.
Byť mu to možná ředitel nevysvětlil tak jasně, jak by za normálních podmínek zajisté udělal, měl Severus celkem jasnou představu, co se děje. I vzhledem k předešlým pár hádkám tušil, že ředitel ví, že není Potter mrtvý, stejně tak jako věděl, že mu Severus nesmí nic říct.
Dle ředitelova výrazu dokonce spolkl poznámky o tom, že není žádná Potterova chůva a že jsou stovky, možná tisíce lidí, kteří by tu práci udělali za něj a možná s větším nadšením. Věděl totiž, co Brumbála vedlo k tomu, aby se s tímhle obrátil na něj, na Severuse Snapea, bývalého dvojího agenta.
Kdysi býval nejlepší, přece…
Už ani za obživlého Merlina by nepřiznal, že je vlastně rád, že pokud se jedná o ty důležitější věci, na(ne)štěstí včetně Pottera, je rád, že se Brumbál obrací o pomoc k němu.
***
,To bychom měli, teď ještě Minerva…‘ promnul si oči a začal vymýšlet nějaký OPRAVDU HODNĚ DOBRÝ plán, aby se na něj nezlobila, nebo ještě něco horšího. Byl přesvědčen, že vědět, co to horší znamená, nechce…

12.02.2008 11:39:47
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one