Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Díl sedmnáctý

Občas míjíš Ty mě…

“Slečno Crockwaldová, kdybyste byla jediná na planetě, já bych umíral, nedopusť Merlin takovou situaci, a vy byste mi měla zachránit život svými lektvary, radši bych zemřel, než abych se dotkl byť jediným prstem vašeho takzvaného lektvaru, který je spíše než cokoli jiného v této chvíli patvarem!” vyslovoval jasně, zřetelně a mučivě pomalu každé slovo do ztichlé sklepní místnosti, kde se odehrávala toho dne třetí hodina lektvarů se známým milovaným ředitelem Zmijozelu.

Do tohoto nastalého ticha tiše natahovala studentka třetího ročníku Mrzimoru. Jakmile se profesor otočil ke svému stolu, přiklonila se ke své spolužačce její přítelkyně s pokusem o její utěšení.

“No tak, neplač, Giselle, to bude v pořádku,” šeptla a hladila ji při tom po vlasech. V tu chvíli se na ně znova otočil jejich profesor a ona poznala, že udělala chybu. Okamžitě se narovnala, přestala svou přítelkyni hladit a vyděšeně hleděla do jeho očí. Jen chvíli, jeho pohled totiž vydržel málokdo.

“Strhávám každému z narušitelů hodiny dvacet bodů, slečno Crockwaldová, slečno Darwaightová.”

“Ale to...!”

“A slečno Pettinightová,” dodal s potěšeným, slizkým úsměškem Snape.

***

“Odcházíš?” zeptala se sklesle Melissa.

“Já…” jeho odpověď přerušil hlouček dětí, přicházejících do místnosti.

“Děkuji, že jste přišli,” kývl na ně a provrtal je unaveným pohledem.

“Co jste potřeboval, pane profesore?” zeptala se Antoanetta.

“Jen organizační věci,” odpověděl.

“Lžete…”

“Lžeš nám?” podívala se na něj Melissa smutně.

“Ne, nelžu,” odpověděl Severus s pohledem upřeným na Natálii, černovlasou dívku, která ho ze lži obvinila.

“Ne? Tak tedy jaké organizační věci?” opětovala statečně jeho pohled.

“Na nějaký čas odejdu. Pan ředitel mě pověřil prací mimo Bradavice a já se nebudu moci vrátit dřív, než je splním.”

“Odcházíš?”

“Ne, Melisso, jen mě pan ředitel …”

“Říkala jsem, že lže…”

“Už se nevrátí,” ozvalo se ode dveří. Stál tam Stuart s velice temným pohledem, který upíral na závěsy.

“Proč by se nevrátil?! Když říká, že se vrátí, tak se vrátí…” načepýřil se Jan.

“Nikdo, kdo odtud odešel, se nevrátil. Respektive nikdo, kdo se loučil s námi. Nikdo, komu jsme za to stáli,” odpověděl Janovi Alex.

“To nemůže být pravda, vy nás jen strašíte a zkoušíte! Je to pitomost, proč bychom vám to měli věřit?!” začala pomalu natahovat Markéta. “Že ano, Severusi? Že je to hloupost?” dívala se na něj stejně prosebně jako Jan, Eriel a Alice.

Jeho rozhodné jistě a napomenutí o tom, že pitomost se neříká, přerušil Stuart.

“To víš, že je to pravda! To víš, že to není pitomost! Nemáš nejmenší šanci, ale my si pamatujeme. Pamatujeme si na Harryho. My si vzpomínáme na Harryho Pottera, který slíbil, že se vrátí. A kde je mu teď konec?”

Náhle všichni škubnutím otočili hlavu směr zvuk tříštěného skla. To Melissa, celá bledá, upustila čajovou konvici s teplým čajem na zem. Ani nikdo nestačil zaznamenat, že by odcházela z blízkosti Severuse.

Ten byl v okamžiku u ní a snažil se z ní páčit, co se jí stalo.

Když slabě pípla, že nic, odstranil všechny střepy i s čajem, vděčný, že se k ničemu z řečeného nemusí vyjadřovat.

Melissa dostala do tváří barvu o pár minut později uvelebená na Snapeově klíně. Vše bylo zamluveno dlouhým rozpravováním a vysvětlováním jiných věcí. Severus přislíbil, že jim bude po řediteli, jak jen to bude možné, posílat zprávy.

S ujištěním, že se vrátí, odešel ze třídy rovnou balit.

Ne že by mu to děti nějak zvlášť věřily, alespoň ti starší. Mladší věřily v jeho slova a starší tušily, že s jeho rozhodnutím nehnou.

Za necelé dvě hodiny se starší vrátily zpět do svých pokojů.

***

Albus hodně dlouho přemýšlel nad tím, co má vlastně Minervě říct. Rozhodl se, že pravda tentokrát bude nejlepší volbou. Navíc… Není to směšné? Proč by se měl ospravedlňovat, když vlastně ani nic vědět neměl?

“Protože jsi věděl, Albusi! V tom je rozdíl! Velký. Obrovský! Diametrální!”

“Rozdíl? Já mohu za to, že se mi Harry nechce svěřovat? Že radši…”

“A nemůžeš snad?” vyjela na něj, až jí přeskočil hlas. Dívala se způsobem přímo vražedným.

Nikdo se ti nechce svěřovat, Albusi! Tak se vzpamatuj! Rozdíl je v tom, že Harry ti, jako jeden z mála, vzdorovat může. Nebo k tomu spíš našel odvahu. Tu, která nám ostatním jaksi schází.”

Kdyby toho byl Albus Brumbál schopen, teď by nespíš naprázdno otevíral a zavíral pusu.

Takhle na ni pouze hleděl s neurčitým výrazem a bez řeči.

“Vůbec mi to neulehčuješ,” povzdechla si nakonec Minerva.

“Minervo…” zašeptal Albus sotva slyšitelně s náznakem útěšného tónu a možná i něco víc. Pochopila.

“Ne, Albusi, dnes ne…” pokusila se vstát. Jakmile se vymrštil na nohy i Brumbál, opět si sedla. Díval se na ni nevěřícně. Ona na něj stylem: pokud odejdu, nebudeš-mě-pronásledovat. “To říkáš pokaždé. Kdy ano, Minervo? Jednou bychom si to vyjasnit měli, stojím o to!”

“Jednou. Snad...”

“Ne jednou, teď! Jednou může být příliš pozdě. Proč to nechápeš?”

“Kdo říká, že to nechápu? Spíš to chápu víc než ty.”

“Vážně?”

“Jedno jsi, za celou tu dobu, za celých neuvěřitelných několik desítek let, co spolu žijeme v Bradavicích, nepochopil, Albusi! Pokud to začneme řešit, pokud o tom budeme mluvit, může se stát, že už tě nikdy nebudu chtít vidět. Byla by to škoda, nemyslíš? Radši odsunu pravdu, než abych to slyšela a soudila tě!”

“To je vcelku pokrytecké přátelství, nemyslíš?”

“Možná… Lepší pokrytecké než žádné. Chceš vážně riskovat i to, i ten zbytek, to přátelství, které mezi námi tak dlouho a s celkovým úspěchem vládne?”

“Minervo, prosím…”

“Já prosím, Albusi. Nežádej to po mně…”

Dlouho mlčeli. Poté si dlouho povídali. Jen mluvili. Nakonec to ředitel zhodnotil.

“Já tě nechápu, Minervo. Co to je? Výměna rolí? Nemohu uvěřit, že se s tím málem dokážeš spokojit.”

“Žena se občas dokáže spokojit s opravdovým málem,” kývla na něj zástupkyně, vstala, obdarovala ho patřičným záhadným úsměvem a odešla.

A Albus byl opět nucen uznat, že tohle je jeden z těch momentů, kdy Minervu opravdu a upřímně obdivuje. Nezáleží na tom, jestli má pravdu, nebo se mýlí. Ale stojí si cílevědomě za svým a snaží se, aby plošně ublížila co nejméně lidem. I za cenu, že bude trpět sama. Dlouho, předlouho se díval na dveře, kterými odešla.

***

Severus si dobalil pár zbývajících věcí. Připraven k odchodu zamířil do ředitelny.

“Ale? Krátký, účelný hovor?”

Severus věděl, že takové bývají mezi Brumbálem a McGonagallovou časté. Takže jim tak začal říkat.

“Jak ses rozhodl?”

“Najednou nezáleží na ničem jiném?”

“Co tím…?”

“Nějak často se ptáte, alespoň v poslední době, slovíčkem “co”. Že neuhádnu, která profesorka se špičatým kloboukem, dlouhým, zeleno černým hábitem, přísně sevřenými rty, brýlemi a očima, které by dokázaly vraždit, za to může?”

“Nechej toho, Severusi. Dnes tě o to žádám, nemám náladu.”

“Aléé, to je asi poprvé v životě.”

“Dívám se, že alespoň někdo se vrací do starých známých, zajetých, jízlivých kolejí.”

“Zato já si všímám, že z nich někdo vybočuje.”

“A tvé rozhodnutí zní…?”

“Vezmete si ji?”

“Cože?” Brumbálův pohled vypadal nepatřičně zmateně. I chování.

“Nic, jen říkám, že už jsem se rozhodl.”

Brumbál nabral barvu a dostal do plic vzduch. Něco takového bylo, navíc od Severuse, neočekávané. O ničem takovém ani nezauvažoval. Částečně ho jeho otázka popudila. Takticky ji ovšem přešel, jako by otázku doopravdy pouze přeslechl.

“Jak tedy, smím-li to vědět.”

“Vědět? Věděl jste to již od samého začátku moc dobře! Víte, že nemohu odmítnout.”

Brumbálovy myšlenky se teď na chvíli zaměřily jinam, za to byl Severusovi vskutku vděčný.

“Vím, že je to na tobě. Pokud jsi měl zdání, že nemůžeš odmítnout, kvůli mně to bylo jen z části. Z jedné poloviny.”

“A ta druhá? Polovina?” zvedl obočí.

“Svědomí a vaše přátelství. A ještě obava.”

“Obava?”

“O jeho život, chlapče,” podíval se na něj příkře.

“Ale to…” kroutil hlavou.

“Ne, Severusi, ty o něj máš strach. Myslím, že oba víme, proč.”

“Kvůli Lily?” zeptal se po chvilce zamyšlení.

“Kvůli němu, povaze jeho otce a duši jeho matky,” poopravil jej.

Díval se na Brumbála, nic neříkal. V podstatě ani nebylo co. Hodlal odejít, pokud už nenavrhne Brumbál další téma k hovoru.

“Chlapče, kam jdeš?” zeptal se udiveně Brumbál, když jej přistihl v pokusu o zvednutí se z křesla. Severus tedy těžce dopadl zpět a podíval se na něj.

“Měl jsem dojem, že to je již vše, pane řediteli.”

“To se ani nerozloučíš? Víš, jak dlouho možná budeš pryč?”

“Doufám, že se vrátím brzy.”

“Já také, ale… Jeden nikdy neví.”

“Doufáte kvůli Potterovi?”

“Severusi!” napomenul ho Brumbál káravým tónem.

“No tak, odpovězte. Nebojte, nebudu si to brát osob…”

“Kdybych měl jen polovinu z obvyklých sil, tvé tvrzení by mě snad i bavilo vyvracet a potvrzovat ti, že jsem tě nikdy nepřestal mít o nic méně rád. Dnes ale opravdu nemám sílu na takové hlouposti, když ty moc dobře víš, že tě mám mnohem radši, než bych kdy byl schopen vypovědět, stejně tak jako ty mě, a s Harrym to má co dočinění až ve druhé fázi. Ta první je jen a čistě tvá!”

“Druhé fázi?” ušklíbl se.

“To ti snad vysvětlím jindy…”

“O čem se tedy chcete na rozloučenou bavit?” zeptal se s ušklíbnutím nad tou sentimentalitou čišící z podstaty věci.

“O ničem, například…” tváří mu na okamžik přešla grimasa, která na jeho obličeji vytvořila podivný obrazec, a poté na utvrzení svých slov gestem ruky obkroužil něco, co se velmi zmiňovanému nic podobalo.

Tak tedy tlachali hodiny o ničem.

Severus se zvedal k odchodu, když se Brumbálovi vrátilo něco na mysl.

“Severusi…”

“No?” podíval se na něj udiveně.

“Nepřemýšlel jsem o tom.”

“O čem?” byl vpravdě zmatený a po právu. Probrali toho tolik…

“O tom, že bych ji snad měl požádat o ruku. Já... nechci, aby ses o tom vícekrát zmiňoval,” zadíval se na něj vážně.

Nebýt to Severus Snape, nejdřív by se dotyčný rozesmál. Poté ztuhl.

Severus Snape teď ale nikoho jiného na svém místě nepotřeboval, vzhledem k tomu, že věc mínil vyřešit po snapeovsku. Hned, jak se vrátí…

***

Tři kufry. Mrazivý vzduch v plicích. Poslední pohled na Bradavický hrad.

Tušil… Dlouho se sem nepodívá. Jeho domněnka nebyla od věci. Skutečně Bradavický hrad neměl na delší dobu spatřit.

Vydal se ze svahu dolů k brance. Šest hodin ráno. Slunce ještě spalo. Ale zdálo se být svolné… dnes ještě pár paprsky prohřeje několik srdcí i rukou.

Branka na dohled. Hagridova hájenka taktéž. Deset metrů, pět metrů, dva metry. Kousek a Severus se dotkl vrátek, která ho dělila od dalšího, nežádaného dobrodružství. Vše ve jménu pitomého-praštěného-potrhlého-Pottera, věčného nezodpovědného děcka, které musí furt strkat ten svůj frňák, kam nemá.

,Mám si to snad vyčítat? Jeho manýry? Dětinskost? Povahu jako z argentinské telenovely?!‘

,A víš, že bys mohl?‘

,Netuším a drž zobák, nikdo se tě na nic neptal!‘

,Fajn.‘

,Proč mi ten hrozný spratek spadl na krk? Zrovna mně? Země čítá kolik milionů, miliard obyvatel, a on si umane znát se se mnou!‘

,A ten Brumbál!‘

,Jo! Ten Brumbál... Bradavický hrad čítá několik desítek profesorů, kteří by mi mou roli záviděli, a on si pošle mě!‘

,Neslýchaná drzost!‘

,Je nezodpovědný…‘

,A drzý…‘

,A namyšlený!‘

,A nerozvážný…‘

,A lehkomyslný!‘

,A lehkovážný...‘

,Jak z nějaké pohádky!‘

,Jako z hororu!‘

,Komupak se to podobá?‘

,Tak našly by se dvě takové postavy, že?‘

,Zním si divně, svědomí… Je poledne. Já došel do Nikam s Nijakou postelí… Je noc v Nikde, ležím v Nijaké posteli a nemůžu usnout. Začíná mi asi vážně strašit ve věži. Nikdy předtím jsem si pro sebe nepovídal.‘

,Někdy to začít muselo… Vraťme se k Potterovi.‘

,Proč to dělá? Já měl pocit... Nevím!‘

,Připouštíš i tu minimální možnost, že za to můžeš?‘

,Ne…! A i kdyby, to přece nevysvětluje jeho přemrštěnou reakci!‘

,Ne?‘

,NE! Ne. Protože… Protože…‘

,Pro minulost?‘

,Co?‘

,Proč si myslíš, že to dělá?‘

,Spíš nechápu sebe, že se bavím s tebou… Teda... se sebou.‘

,Že ti straší, přeskočme. Mysli, Severusi!‘

,To po mně chceš ty?! Tedy já?‘

,Ach... Pro něco to zjevně udělal.‘

,Kvůli mně? Minulosti? Proč v noci vůbec ležím a myslím na Pottera?!‘

,Připouštíš TY vůbec, mezku jeden, že je to, ať chceš či ne, člověk, který JE hoden úvahy? Tvé úvahy?‘

,Jinak bych o něm zjevně neuvažoval..‘

,Zjevně.‘

,Jeho reakce…‘

,…třeba nebyla přemrštěná vůči okolnostem.‘

,Není normální aby se z trucu neukázal několik let! Ani já snad nejsem dostatečný důvod! Nemyslíš?‘

,Leda že…‘

,Hmmm?‘

,Leda že by to nebylo kvůli tobě!‘

,Jistě, že ne! Co říkám od začátku! Co třeba to, že nahání Merlin-ví-kde další stoupence zla?‘

,Zajisté důležitá a nezastupitelná role v jeho odchodu.‘

,A proto o tom nikomu neřekl…‘

,Věříš tomu?‘

,Na to se mě už dlouho nikdo neptal.‘

,Na co?‘

,Jestli věřím…”

,Vidíš. Co si neuděláš, to nemáš aneb pokud se sám sebe nezeptáš, jestli věříš, nikdo to za tebe neudělá.‘

,To je pravda. Já už ale nevěřím.‘

,Hm...‘

,Hm CO?‘

,Nevěřím ti, že nevěříš, věřím ti, že si to neuvědomuješ.‘

,Hmmm.‘

PO DELŠÍ ODMLCE

,Jistě… I tobě dává smysl, že jediný důvod je nahánění nových stoupenců… Jen se na to podívat takhle,‘ ozval se ironický hlásek.

,Proč jsem přestal mít nadhled?‘

,Záleží ti na něm!‘

,Proč by mi mělo záležet na někom, komu nezáleží na mně?!‘

,… a vést o něm po půlnoci monologický dialog se svým desátým lepším já je toho důkazem, že? Důkazem pravdivosti a opravdovosti.‘

,Myslíš, že jsi lepší?‘ optal se Severus jízlivě.

,Jistě… Lepší než to tvé já, které má sklony k depresím nebo k Pánovi zla…‘

,Nebo sebepoškozování…‘

,Tos‘ řekl ty…‘

,Nikdy jsem netušil, že mám i své bláznivé já…‘

,Možná, kdybys nás nestřídal jako ponožky…‘

,Tak co?‘

,Upřímně u tebe vydrželo nejdéle tvé ironické já v závěsu se sarkastickým já…‘

,A upřímně - naštěstí tě taky hned zítra pošlu k ledu…‘

,Hmm…‘

,Všechny mé já mě doposud nechaly do tří hodin usnout…‘

,Wow, rekord? To abych do tebe ještě něco dostal, než mě přestaneš vnímat…‘

,Například?‘

,Byla, ta tvá já, pěkně drastická… Já ti něco povím. Nejsem ten, kdo ti vrací zase a znova zlé sny. Na důkaz toho se dnes poprvé po mnoha letech vyspíš klidným, párhodinovým spánkem. Teď poslouchej… Mně nikdy nedokážeš poslat k ledu. Stejně, jako se budeš muset smířit se sebou. Nikoho z nás k tomu ledu tedy poslat nedokážeš. Pottera nevyjímaje. To z tebe dělá to, co jsi. Proto v tobě Potter vidí tak skvělého a úctyhodného přítele a proto poslal Brumbál právě tebe. Hluboko uvnitř sebe to víš.‘

,To popírám…Byl bych pak stejný jako Nebel…‘

,Jsi protivný! Spi už…‘,Stejně je to divné. Povídat si pro sebe už opravdu nikdy nemíním. Jsem skoro jak Potter!'ošil se ještě a zkřivil ústa, jako by polkl citron. To už ale upadal do v poslední době nejdelšího a nerušeného spánku.

***

Když se probral, monolog, který vedl, si pamatoval tak matně, že jej s úspěchem prohlásil za výplod jeho fantazie těsně před spánkem. Co už popřít nedokázal, alespoň ne tak jednoduše, byl fakt, že se tak dobře nevyspal hodně dlouho a po této noci se už opět hodně dlouho nevyspí.

Začal probírat plán. Jakýkoli. Netušil, odkud začít. Nestopoval řadu let. Úpěnlivě doufal, že si to zase pěkných pár (set) let nezopakuje.

Vyvedlo ho z míry, že si absolutně nepamatoval, jaké to je začít od úplné nuly. Jak ho měl najít? Bez čehokoli? To, co považoval za dobrou vzpomínku začínání od nuly, byl pokroucený, nepoužitelný, odporný, léty deformovaný, myšlenkový chuchvalec, který nebyl hoden ani odpadkového koše.

Symbolicky jej vzduchem prohodil do koše neurčité, světlé, zajisté odporné barvy. Třeba sladce světle růžové… Takové té s šedou příměsí. Nebo ne. Křiklavě růžová! Z té se chce občas člověku taky zvracet. Vědom si toho, že překládání, zakládání, vybalování, zabalování, nabalování, přemýšlení za stolem na nepohodlné židli a vyrábění vlaštovek mu nijak nepomůže začít - přestal s neúčelnými, zbytečnými činnostmi. Naopak začal usilovně přemýšlet o jakékoli nějaké účinnosti a ustal s tím s hrozivým poznáním, že-nic-nevymyslel!

Méněcennost, kterou pociťoval, jej deprimovala a přiváděla ho ke stavům zuřivosti. Jak má Pottera s takovou najít? Jeho špioni a zvědi nepřipadali v úvahu. Ty za ním mohl poslat rovnou Brumbál. Svoje, vycvičené a zvyklé válet se po nocích v blátě a přes den být…

Jako blesk z čistého nebe, jako by si na něco vzpomněl. Ztuhl, oči se mu rozšířily nenadálým pochopením. Napřímil se na té ohavnosti, na které doposud seděl. To je ono… Stín.

Nebude to lehké. Co ale v životě je? Tedy v jeho životě… Poznal, že si teď ujasnil jednu z nejdůležitějších priorit. Pokud se chce Potterovi dostat obrazně řečeno pod kůži, pokud chce, aby o něm nevěděl, pokud ho má jen jaksi vnitřně vycítit, ale nevypudit z dosahu, musí být… jeho stínem.

Nikdy nic víc. Ne, když jej bude pronásledovat a ne, když se ho pokusí přimět k návratu. Ještě stále si nebyl jistý, jak by Potter na jeho přítomnost zareagoval. Věděl, že tenhle človíček má velké problémy s odpouštěním byť i jen maličkostí.

Další, co mu vytanulo na mysli, bylo taktéž předpokládané konstatování..

Nebude muset být ,jen‘ stínem, bude muset být stínem stínu. Ne snad, že by si myslel, že ho konečně pochopil… Jen... Ty zvěsti, ty, které neměli potvrzené a dostaly se do Bradavic jako pouhopouhá fáma… Potter toho prý umí víc, než se zdá. Hmm. Nejdřív nevěřil. Jenže teď? Jistý si byl jen tím, že netuší, co od Pottera může čekat. Zároveň poznal, jak moudrý je to předpoklad. Dokonce lepší, než měl Voldemort, který si pokaždé namlouval, že zná všechny nejlépe a že mu nikdo nedokáže uspokojivě lhát. Protože... Protože je dobrý. Ne, nejlepší. Jeho krach.

Teď? Musí vymyslet něco. Nějaký plán… Plán odchytu… páry nad hrncem. Jako jeho trhlý kmotr…

V této výpravě totiž Severus Snape opravdu pozná, co o Harrym Potterovi ví a o čem se jen mohl domnívat, že to ví, protože neměl ani zdání... To ne jen o Potterovi, co hůř - sám o sobě.

***

Dívat se na to ze všech stran, úhlů pohledu a možných rizik jej už víc než nudilo. Vše se jednou omrzí. On chtěl akci. Teď. Couvnout, jak mu tak nenadále bystře proletělo hlavou, nemohl. Když se tedy Potter nevzdá dobrovolně a bude utíkat jako nějaká divoká zvěř, co mu jiného zbývá, než Pottera nahánět? Nyní opravdu musí. Sbalení mu nečinilo problém. To, že neměl důvod vybalovat, přejděme bez povšimnutí. I kdyby nakrásno chtěl, neměl to kam vybalit. Proto bylo mnohem lepší si takové přechodné bydliště najít a ,zařídit‘. Dříve či později ho totiž tamější podmínky donutí k pohybu. A pohyb je to, co bude v té nekonečné fázi sledování nejdůležitější.

Vzhůru za Potterem.

***

“Ale pane řediteli… Nač mu to bude?!”

“Jak to myslíš, Severusi? Pravda je vždy…”

“VY máte co kázat o pravdě, zrovna VY!” rozkřikl se na něj ošklivě Severus.

“Měl bys to respektovat právě pro mé zkušenosti, Severusi.”

“Měl bych mu zbytečně ubližovat? To si snad děláte legraci. To zkrátka nemůžete myslet vážně,” obešel si stůl a hleděl zuřivě do pomněnkových očí.

“Ale myslím,” odpověděl, klidně hledě do tmavých studen naproti sobě.

Z jeho hrdla se vydralo cosi. Chrčivý, přerývaný zvuk. Jakoby se mu nedostávalo vzduchu.

“Brumbále…” začal vážně. Snahu o klidný tón mu překazil vzdouvající se vztek.

“Severusi…” statečně vzdoroval.

“Pane řediteli, profesore,” kýval na oba aktéry mladý Potter, vstoupiv nenadále do místnosti.

Severusovi, pozorujícímu Harryho pobledlou tvář, se udělalo nevolno od žaludku. Div, že nestál přímo na Brumbálovi, teď to ale vypadalo, že z křesla, kterého se stále pevně držel, spadne.

,Kruci,‘ prohnalo se mu hlavou jako blesk z čistého nebe, bělejší než stěna se s vypětím všech sil od Brumbálova křesla přece jen odtrhnul a narovnal se.

,Tohle se nemělo stát. Už vůbec ne takhle.‘

“Mám pro vás nějaké dokumenty,” kývl na Brumbála hlavou, přišel ke stolu, hodil je na ně, na místě se otočil a už ho nebylo.

,Co to mělo…‘ zmateně se po sobě s Brumbálem podívali. Ne… Tohle by v žádném případě nečekal. Scény, výčitky, snaha o pochopení, křik, dokonce pláč. To ano... Ale on... si odejde.

Ze vzpomínek ho vytrhlo pronikavé zahoukání a dvě oči, jantarové, které ho už delší dobu pozorovaly. Měl ten dojem, ovšem nechtěl být paranoidní. Byť právě díky tomu si nejednou zachránil holý život.

Pokud by nechtěl být opatrný, tak tohle by byl moment, kdy by si oddychl. Spolkl veškeré takové chutě a šel dál.

“Pottere?”

“Ano?”

“Co… co tady děláte?”

“Dívám se.”

“Díváte? Z věže?”

“Ano, vypadá to tak.”

“Jste v pořádku?”

“Neměl bych být?”

“To… Ne… Já…”

“Ano?” podíval se na něj zkoumavě, oči odrážely to, co výraz nedal znát. Vnímal Severuse jen částí své bytosti. Tou druhou se toulal kdesi úplně jinde.

“To… Co jste… Já…”

“Nehrajte si,” otočil se a odešel.

Bez pohledu. Znova bledý. Jen tak odcházel málokdy. Nebo už ani ne? Věděl s jistotou - dříve to bývaly scény. Severuse to rozhodně z rovnováhy vyvedlo. Tušil, co měl vědět…

Cesta lesem a pěšky byla více než náročná. Zvláště pak pro někoho, kdo si odvykl na túry. Řadu let žil převážně v hradu, využíval tamního pohodlného života.

Každý kamínek, každý kořínek, všechno cestu jen zdržovalo a přidávalo mu práci.

Kořeny Mandragory, blána z dračího srdce. Šestkrát zamíchat po směru hodinových ručiček, ztlumit plamen pod kotlíkem. Přidat vlas jezerního člověka, zamíchat dvakrát proti směru hodinových ručiček.

Nebyl v tomto lektvaru sběhlý, to je fakt, ale nebyl ani začátečník a s jeho zkušenostmi by se měl i tento lektvar povést na poprvé. Jak všichni víme - stačí i chvilka nepozornosti a… Dílo zkázy je na světě.

“Pane profesore?” Harry zaklepal na laboratoř a vstoupil. Zavřel za sebou.

Severus, plně zabrán do lektvaru, si jej nevšiml. Zato Harry si všiml, co Snape dělá a málem se nestihl ani odlepit od země. Naštěstí - jako bývalý bojovník ve válce, famfrpálový chytač a mladík se zkonsolidoval poměrně rychle, no stejně mu to přišlo nepatřičně pozdě. Nedal šanci ani šoku z hned několika hledisek. Tím prvním mohlo být zajisté, že se tak radikálně někdo jako Snape spletl. Tím druhým byl nedostatek času.

Jeden skok, druhý skok, nabral Snapea a vší silou se snažil odskočit co nejdál od kotlíku – což mu dělalo značné problémy díky Severusovi, který se s ním ještě ve vzduchu snažil zápasit, a nedostatečné rychlosti – při tvrdém dopadu na zem sebou pořádně práskli, ale výbuch, který zazněl od kotlíku ještě před jejich dopadem, a následné rozprsknutí tekutiny po všech možných i nemožných koutech místnosti je ochromil oba dva a to tak, že dokonale. Teď teprve si dovolil Harry ztuhnout. Severusovi stačily na pobledlé tváři naskákat rudé fleky.

“Co to provádíte?” div ho nezabil hlasem.

“Za... zaza... zachraňuji vám život, přece,” Harry vypadal na omdlení, nicméně se statečně držel.

“A jste si doufám při své troufalosti jistý, že právě tohle nebylo-v-plánu?” díval se na něj pohledem nájemného zabijáka.

“Ono to b – b – bylo v p – p – plánu?”

“Vstaňte,” přikázal.

“Sssscs,” zanaříkal, když se málem připozabil o keř, který přehlédl.

Bude si muset dávat větší pozor.

…jednou ale se mu vpád Pottera opravdu vyplatil…

Pero ptáka fénixe, roh z jednorožce, blána z dračího srdce.

Ruka se mu při přidávání ingredience mírně chvěla. Tu ruku zastavila jiná, mladší.

“Nedělejte to,” ozvalo se mu u ucha.

Potter byl nepatrně starší a vyhlížel rozumněji, než v předešlé vzpomínce.

“Proč?” chtěl vědět a snad ani nevnímal.

“Vybuchne to. A zraní spousty studentů i na druhé straně školy.”

“Ale…”

“Já vím, že chcete. Nedělejte to. Prosím. Prosím… Prosím,” šeptal mu neustále do ucha. Pohled upíral na Snapeův profil.

Tedy do doby, než se odvrátil od kotlíku a podíval se Potterovi do očí. Dlouho, předlouho se jimi měřili a nemohli se jeden od druhého odtrhnout.

Potterova ruka stále držela tu Severusovu. Pokud by teď opravdu chtěl skončit se svým pokusem, dal mu šanci, aby to udělal na úrovni Zmijozela. Tak proč teď NEMĚL odvahu se ani hnout? Proč to všechno bolelo zrovna teď a tak intenzivně?

Společně tu poslední ingredienci, tu, která mohla zabít nebo vyléčit, položili na pracovní stůl.

Tak dlouho už Severus neviděl sluneční světlo ani si k sobě nepustil jiného živého tvora. Temné období? On nemíval temné období, ale temný život. Co by se mělo hned tak najednou měnit?

“Víte, o co víc si vás vážím?” optal se Pottrer nepřiměřeně jemně a Severus okamžitě vycítil, že to nebude chtít slyšet.

“O tohle,” přejel Harry zatemněnou místnost zeleným, pronikavým pohledem, až skončil na odložené ingredienci. Poslední. Pak zmizel a zavřel za sebou dveře. Severus sjel po stěně pozpátku na zem. Složil hlavu do dlaní.

Škoda, že nemůže používat koště ani nic podobného. Teď, například, už se začíná stmívat a krajina dostává mrazivý nádech. Musí si někde roztáhnout stan. Musí!

Pokud si myslel, že když půjde do lesa, ve kterém Potter delší čas přebýval, a pozná jeho zvyky, mýlil se, jak jen mohl. Potter po sobě opravdu nezanechával nějak zvlášť znatelné stopy a Severusovi to tím pádem ještě ztížil.

Jmenovaný si roztáhl stan tam, kde se domníval, že by ho nikdo nehledal. Tedy uprostřed pole. Na stan použil mimo jiné krycí kouzlo. A čekal do svítání.

Přece jen se mu podařilo několik charakteristik vypozorovat. Terno bylo, když konečně, po dnu a zhruba devatenácti hodinách, našel ohniště. Blýsklo se mu v očích. Může začít s lektvarem.

Lektvar barvy proměnlivé. Kousek Potterova zachyceného hábitu od ohniště. Měděná lžička. Něco blyštivého, kulatého a neustále se otáčejícího kolem vlastní osy. Občas to i vypadalo, že z předmětu vylétávají malé zlaté kuličky, mohlo to být ale jen zdáním. A jakoby ve vzduch kolem koule se otáčely několikery zlaté a stříbrné osy. Vzduch kolem koule byl poněkud hustší než v okolí a přístroj vypadal křehce a jemně.

Severus všechno položil na to, co kdysi bývalo kmenem stromu, teď to ale bylo mrtvé a uschlé a... neuvěřitelně smutné.

Vytáhl z vnitřní kapsy hábitu cínový nožík. Snažil se oškrábat z hábitu kousek látky. Konečně se mu snaha vyplatila. Na měděnou lžičku nakapal lektvar proměnlivé barvy a do něj setřel o lžičku látku. Mírně provířil kapalinu, aby se do ní dostala i esence z látky. Vše dělal s takovou precizností a tak přesně. Kdekdo by mu to záviděl. A ne zrovna, že by se takoví lidé nenašli. Pro Severuse jako by to byla přímo přirozenost.

Na blyštivou kouli nakapal lektvar ze lžičky.

Nenadále se předmět roztočil ještě rychleji, až začal vibrovat. Vibrování stále sílilo a Severus sám musel uznat, že takhle se ještě nikdy nechoval. Potter byl vážně dobrý ve skrývání. Ne jen v něm.

Z chvilkové roztržitosti Severusovy mysli ho vytrhlo náhlé cuknutí přístroje. Vzal jej opatrně do ruky. Přístroj se stále chvěl, konečně ale vytáhl něco jako ručičku, která se záhy proměnila v šipku.

Severus se v tom okamžiku odtrhl očima od přístroje a zaostřil oči směrem, kterým ručka ukazovala. Dokonce přimhouřil oči, jakoby toho, kterého hledá, mohl zahlédnout v dáli mezi stromy. Nezahlédl nic. Přesto vypadal potěšeně. Složil veškerou aparaturu. Vyrazil. Tentokrát za jasným cílem. Naštěstí. Vymyslet tohle mu trvalo na jeho vkus přece jen dlouho.

***

I když už měl jeho stopu, Potter si ji maskoval tak dobře, že musel po cestě vytáhnout přístrojek asi ještě třikrát, aby se ujistil, že nejde z cesty. Poté, když už byli dokonce ve stejné zemi, asi pětkrát, a když už byli ve stejné lokalitě, asi tak dvacetkrát. Ale vyplatilo se. K Severusovu přímo úžasu ho našel. A měl co dělat, aby se tak, jak tam teď stál, k němu nerozběhl a buď se mu “nevyplakal na rameni” nebo ho přímo “nezabil”. S vypětím posledních sil se ale zastavil, zhluboka nadechl a uklidnil. Teď potřebuje klid, rovnováhu a soustředění. Dával si to za živý cíl. Za úkol nad úkoly. Za mnohem důležitější poslání, než měl u Voldemorta.

Dlužil to nejen Brumbálovi a Potterovi, ale taky sám sobě. Bylo až s podivem, že k tomuhle přišel.

Nyní se tím ovšem nehodlal zabývat. Nyní měl na starosti úplně jiné věci. Důležitější.

Ani nevěděl, kdy dospěl k dalšímu z četných rozhodnutí. Snad to bylo právě teď, když ho uviděl. Svým dětem nenapíše. Jejich dětem, opravil se vzápětí při pohledu na Pottera rozdělávajícího oheň. Neudělá to pro jejich bezpečnost... Nikdo, kdo v téhle situaci nebyl, nevěděl, jak těžké to rozhodnutí pro Severuse bylo.

***

Až teď měl možnost uvažovat, kde že se to vlastně nacházejí. Bulharsko… Poblíž Silistry. Co tady, pro Merlina, dělá? Pomáhá s kácením stromů?!

Časem se Severus přestával ptát sám sebe, co a proč podnikli. Tedy, Potter podnikal (s ním v patách). Jejich cesty byly tak různorodé a nečekané, chaotické, mohlo by se na první pohled zdát. Sebevíc byly jejich cesty bláznivé a náročné, pro Severuse bylo téměř nemožné s ním držet krok. Právě pro tu soustředěnost už moc nevnímal, že jejich další cesta byla na nějaký mys. Mys Dobré naděje. Úchvatné rostliny všemožných barev, tvarů a druhů na dosah ruky. Kdyby chtěl, mohl by si jich nabrat, kolik bylo libo. Stačilo jen sehnout se a celá jeho kariéra… jeho objevy… On měl ale oči jen pro mladíka blížícího se k útesu. Po nějaké době se zastavil a shlédl.

Hleděl dolů na krásnou, průzračnou vodu. Byl to už oceán? Atlantský oceán? Nebo si právo na tuhle část vody vzali jiní a pojmenovali ho moře? Nevěděl. Cítil v kostech slaný vzduch. Hlubokými nádechy bral okolní slanost a životodárnost. Životodárnost? Zarazil se. Kdyby měl teď přemýšlet, co všechno se mu děje za zády… Ne, takhle dnes smýšlet nebude. Nesmí, má totiž schůzku. Dvě schůzky, budeme-li konkrétní.

Ještě poslední pohled na tu nepopsatelnou nádheru. Zaposlouchání se do křiku racků. Poslední sekunda věnovaná odpočinku. Poslední možnost hledět tváří tvář nádheře. Otočil se. Nekompromisně. Cítil, jak ho krása viděného táhne zpět. Hmatatelně si uvědomoval, že on odchází, ale to místu zůstává. Že ho ani zbla nezajímají problémy jeho samotného. Dokonce ani okolního světa.

Harry se neohlédl. Kousek dál, tam, kde si byl jistý, že ho nikdo neuvidí, se s tichým prásk přemístil.

Severus, schován za exotickou rostlinou, se přemístil hned za ním.

Na těch dlouhých výpravách, kdy se mu Potter ztrácel pravidelně na tři až pět hodin z očí, někdy litoval, že Brumbál poslal zrovna jeho. Nebyl-li by to Brumbál, snad by Severus své snažení už dávno vzdal. Poslal by do háje všechnu taktiku a techniku, kterou tak nesmírně dlouho vypracovával. Vykašlal by se na jím vymyšlené, vylepšené přemísťování, spočívající v přemístění se s dotyčnou osobou o pár desítek metrů dál bez hluku. S čistým svědomím by zasvětil do těchto tajů všechny ochotné poslouchat. Vše jen aby nemusel Pottera hlídat. Vše jen pro trochu klidu.

Neboť čím déle ho sledoval, tím více si uvědomoval, jak moc nechutné to je. Jak neuvěřitelně ho deptá, že ví, s kým má Potter těch několik hodin denně čest, a ne vždy na zrovna vábných místech. Přesto nemůže ani hnout brvou, aby se neprozradil.

Největší důsledek Severusovy nechutě stejně spočíval v uvědomění si, jak moc si chce Potter bránit své soukromí. O to víc palčivě pociťoval tu nechuť. Nechuť, která ho vypouzela z Potterova dosahu, i když o něm nevěděl. Neměl o něm zdání. Severus se vždy a bravurně napojil na lidi, kteří o něm nevěděli, aby je mohl lépe kontrolovat. Většinou se mu to podařilo do týdne. Byl to třetí měsíc a Potter si stále nezvykl na bytí v jeho přítomnosti.

Napojoval se s nimi magickým spojením a základ úspěchu spočíval v nevypuzení magického já jeho protějšku i přes to, nebo spíš právě proto, že o něm neví. Potterovi se zásadně nechtělo s ním nic mít. Nespolupracoval.

Když se Severusovi na sklonku třetího měsíce podařilo jeho obrany přece jen probourat, a to čistě jen náhodou, div že ho tehdy Potter neodhalil, že se neprozradil, připadal si spíš než vítěz, spíš než cokoli jiného jako vrah a zloděj.

Probourání nebylo dobrovolné, spíš násilné a Severus to vnímal jako své velké mínus. Kdyby se na něj někdo chtěl napojit teď, nedělalo by mu to takové potíže, jako Severusovi před pár dny.

S tímhle se mu bude žít o ten zbyteček ještě ,lépe' než doposud, mohl by si pomyslet ironicky. Ale nepomyslel. Svou soustředěnost plně upínal na chlapce a na nuance, které, jak doufal, by mu daly znát, jestli je opravdu potřeba zakročit či nikoli. Zatím to potřeba nebylo a Severus byl tomu nesmírně rád, zároveň už jeho pozornost nedoznávala tak skvělých výsledků jako na začátku.

Když spolu prošli snad celým Ruskem, Japonskem, Čínou, Barmou, Laosem, Malajsií, Libyí, Čadem, Jihoafrickou republikou, Tanzanií, Etiopií, Egyptem, Cote D‘Ivoire, Australským Severním teritoriem, Západním teritoriem a Queenslandem, Bolivií, Uruguayem, Paraguayem, Ekvádorem a Mexikem, nepředpokládal, že by se mu mělo stát něco teď. Šli mrazem, deštěm, větrem, kroupami, blátem, močály pod jasnou, zamračenou, proměnlivou oblohou. Za celou tu dobu si ani jeden z nich nepostěžoval.

Bylo to přes půl roku, tím si byl jist, ale po nějakém čase doznal, že přehled o čase ztratil. Potter navštěvoval spousty domů, spousty lesů, hor, pastvin, polí, proláklin, luk, remízků, skal a podobných útvarů, vyhledával upíry a vlkodlaky. Promlouval s nimi hodiny, dny, někdy se zdrželi i týdny, jen aby jednotlivce přesvědčoval o připojení se k němu v odboji proti Garmoně.

Podařilo se. Zatím pokaždé.

Severus také vycítil, že sbírá informace o nějakém silnějším, lepším, více vůdčím upírovi. Nevěděl ale, o co tady jde. Až jednou…

Bylo to v Kanadě, Britské Kolumbii. Našel si ho sám. Nečekaně.

***

Upír, Potterem tak dlouho hledaný, se konečně objevil. Zjevil se náhle a nečekaně, že sebou Potter se Severusem v těsném závěsu trhl. Pohled krvavý, až nečekaně krvežíznivý. Na sobě rudočerný háv. Přes hlavu kápi, ve které nebylo vidět nic víc a nic méně než jeho špičaté, lesknoucí se zuby a ty krvavé oči.

Severus, připraven kdykoli zakročit, se tichounce tiskl ke stromu. Vyčkával.

Upír si kápi sundal. V matném měsíčním světle, které ještě víc tupily stromy kolem nich, měl vzezření nepřátelské a krvelačné. Skoro, jako by mu vadilo, že jej vyrušili u večeře. Skoro jako by si neuvědomoval, že přišel sám a dobrovolně.

“Já jsem…” začal Harry tak bázlivě, až jej měl chuť Severus nakopnout. Takhle už s lidmi ani jinými živými bytostmi dávno nejednal.

“Já vím, kdo jsi, Harry Pottere, ale na mě tohle neplatí,” okřikl ho upír se zjevnou nechutí.

Vlasy hnědé, ulíznuté u pleti téměř bílé s nádechem šedi, na hlavě shora pleš, uši vyčnívající, vyhlížející ostře.

“Tak tedy nevíš, co po tobě chci,” Potter to oznámil a Severus se konečně trochu uvolnil.

“Co chceš?” štěkl.

“Pomoc.”

“Pomoc?” upír se začal asi po vteřině rachtavě smát.

“Harry Potter, velký dobyvatel, chlapec, který přežil, a chce pomoc od... takové lůzy, jako jsem já? Hohó… To by se mí přátelé nasmáli!”

“Když jsem jim to říkal, nesmáli se,” podotkl Harry a se zjevným potěšením zaznamenal, že tohle vzalo upírovi vítr z plachet.

“Vždyť ani nevíš, jak se jmenuji!” vřískl. “Jak po mně tedy můžeš něco chtít?”

“Nepotřebuji znát tvé jméno, tvá pověst tě předchází.”

“Tebe taky.”

“Ano…” připustil prostě.

“A chceš, abych o tobě smýšlel tak, jak historky káží?”

“To je tvá volba, Halamartare,” řekl ostrým, sykavým a přesto nicneříkajícím tónem Harry.

“Hale?” upír pozvedl jedno ze svých hustých obočí.

Harry na to odpověděl mírným úsměvem.

“Dobrá, dobrá, povězte mi, pane Pottere, co víte o skřetech?”

“Z Gingottovy banky?”

“Ano, o těch…”

“Vrtkavá toť stvoření.”

“NE! To nemyslím,” z každého dalšího upírova slova bylo cítit, jak velkou nechuť musí potlačit, aby s Harrym mluvil.

“Tak mne tedy naveďte přesněji, Halamartare, já nevím, kam tím míříte,” Harryho hlas byl vlídný a shovívavý, a přesto v něm zaznívalo něco, co Severus na tu dálku nedokázal identifikovat.

“Co o nás zvířatech vůbec víte, Pottere?” upír měl zjevně chuť ho dostat hned teď, tady a bez okolků.

“Já vám stále nerozumím, kam tím míříte?” pozvedl obočí jako by ho vyzýval k vysvětlení.

“Míním tím,” upír supěl, ale stále se ještě držel na uzdě, “že tak jako většina kouzelných tvorů jsou nepochopená stvoření od kouzelníků, tak jako nikdy nebudou svobodní, dokud kouzelníci budou mít hlavní práva, tak přesně tak, pane Pottere, nedostanete nikdy platné a pravé slovo do žádného z nich, upíry počínaje, vlkodlaky konče. Och ano, já vím, co děláte. Vaše snaha ale přijde vniveč, dokud neuděláte něco za NAŠE práva a NAŠE svobody!”

“A co vaše povinnosti? Na ty jste jaksi zapomněl.”

“Nečekejte ode mne víc pomoc, sbohem.” Zavířil pláštěm a zmizel Harrymu v temnotě. Ten se okamžitě vzpamatoval a běžel za ním tak rychle, že je Severus dostihl až někde u tamního jezera v nelibé pozici. Harry před upírem jménem Halamartar couval.

“VY nás nikdy nedokážete pochopit.”

“Zato Garmona ano, nemýlím-li se?”

“Garmona, pane Pottere, je jedna z nás. VY ne…”

“A kolik centimetrů mě dělí od napravení této... drobnosti?” mluvil tak smířeným tónem. Jako by od samého počátku jeho výpravy sem nečekal nic jiného.

“DROBNOST? Co si o sobě vůbec myslíš? Ty nádhero! Nepochopil jsi, že ať už ti dal slib kdokoli, na nich to nezáleží ani z poloviny?”

“A na kom tedy?”

“Do toho ti nic…”

“Není?”

“NE!”

“No tak… Mohu vám pomoci, ale očekávám od vás to samé!”

“Pomoc? Ty a chceš nám pomoct? Nebuď směšný… Nikdy to na tobě…”

“Drákula?”

“CO?” upír byl vyvedený z míry, ale když jeho mozek stačil zpracovat to, co zaslechlo ucho, začal se opravdu a nepokrytě bavit. Smál se na celé kolo, prohýbal se a Harrymu se zdálo, že dokonce brečí smíchy. Hýkal. Pak, jako když uhodí z děla, jeho smích utichl. Narovnal se, tvář smrtelně bledou, vyhlížející až vztekle a divoce.

Lesem, zaznamenávajícím veškerý neobvyklý pohyb, bylo vše slyšet třikrát tak hlasitě. Přesto si to neuvědomoval upír, Potter ani Snape.

“Přesně…”

“Prosím?”

“I když o nás vůbec nic nevíte, máte ten dojem, že jste nás poznali. TO byl ten důvod, proč jsi mě chtěl najít, Pottere. Myslíš si, že mám větší moc než ti, které jsi doteď o svém velkém a velkolepém plánu informoval. Ano, mám větší moc. Ne, nejsem Drákula. Vždyť ty nemáš ani pojem o tom, co to Drákula je a co představuje. Ani netušíš, proč někteří upíři hůlky vlastní a jiní ne. Nechápeš nás a nepochopíš. Nikdy.”

“Nikdy neříkej nikdy.”

“Víš ty vůbec, co to je pro nás upíry, když se dozví, co všechno si o nich ta špína, mudlové, myslí? Ty historky a báchorky o česneku, o křížích, o svěcené vodě a o slunečním světle? Jak si nás vůbec můžou brát do pusy, když o nás nic neví? Jakým právem si nás do pusy berete vy, kouzelníci?!”

“Ne všichni jsou stejní. Jak si ale můžete do pusy brát mudly vy, když o nich také nic nevíte? Jakým právem? Každý máme svou pravdu, je to tak? Tak o co se tady snažíte?”

Tentokrát Potter zahnal na ústup upíra a Severus to pozoroval z té nejbližší dálky, na jakou si troufnul, se zatajeným dechem.

“Přejeme si totéž, ne? Copak nevidíte, co s vaším druhem dělá? Jak je využívá?”

“Třeba se chtějí nechat využívat…”

“A vy? Co chcete vy?”

“To není podstatné!”

“Pro mě ano!”

“Ale pro mne ne!”

“Dejte mi šanci… Víte, že nedělá dobré věci, a taky víte, že já chci to nejlepší pro vás… Tak proč si nepřejete vidět to a přijmout?”

“Už je pozdě…”

“Není pozdě, pokud to nedopustíte a nepřipustíte vy. Pokud řeknete dost.”

“Nikdy ti nikdo neřekl, kdy je čas ustoupit?”

“Já neustupuji. Ne, pokud vím o své pravdě.”

“Zajisté. Ta je přece ta nejlepší a nejsprávnější…”

“Nikoli. Nejpromyšlenější a pravdě se nejvíce blížící.”

“Zase vyhrál kouzelník?”

“Pokud to dopadne, jak má, vyhrajeme všichni.”

“Tomuhle snad ani vy nevěříte.”

“Věřím,” zahleděl se mu do očí. “Jinak bych nic takového nepodnikal.”

Severusovi se neskutečně ulevilo, když odtamtud Potter zamířil pryč - mohl jít taky.

***

Procestovali ještě celou Kanadu. Neuvěřitelně únavné. Ve výsledku měli nějakých dalších šedesát upírů a sto dvacet vlkodlaků, ale slova Halamartara jim nedávala spát ani jednomu.

Pokud je to skutečně tak, jak tvrdí, celá cesta byla na nic. Vše vniveč! Skvělá vyhlídka…

Další skvělá událost se odehrála v New Yorku, městu upírů. Tam, kde si dovolili, co jinde nepřipadalo v úvahu. Svobodná země, svobodný upír, spousta příležitostí… zabíjet. Nicméně: Nestrávili zde ani den, a…

***

Vidí, jak k němu přilétá sýček obecný. Schopnost myslet se mu zpomaluje na minimum, zato srdce mu teď buší neúprosně rychle. Sýček se k němu snáší, jako kdyby Harry čekal na smrt. Věděl, že čeká. Vždy to dělali takhle. Vždy poslali na tuhle práci sýčka obecného. Nebyla šance, že by ho hledal někdo jiný. Tady a teď ne. Přistál mu na přichystané ruce, v zobáku vzkaz. Jednoduchý, potvrzující. Nechtěl a věděl, že musí.

Pane Pottere, dostavte se co nejdříve k jakémukoli mudlovskému telefonu. Až budete na místě, pošlete sovu nazpět. Děkujeme.

Měl tady práci a nesměl, snad ani nechtěl odejít, zároveň věděl, že musí.

Rozechvělými prsty sebral sluchátko telefonní budky a poslal sovu zpět k obloze. Ta se vznesla. Ještě tři čtyři sekundy sledoval její vzlet, potom se s tichým puf rozplynula.

V sluchátku nečekaně zazněl ženský hlas, až sebou Harry trhl.

“Haló, haló?”

“Ano?”

“Pan Potter?”

“Ano.”

“Bydliště neurčité, bývalý pobyt v Bradavicích, držitel…”

“Ano, ano, to všechno jsem, co jste mi tedy chtěli?” zamračil se na svůj odraz v budce při představě, že by mu TEĎ měl někdo vyjmenovávat jeho zásluhy.

“Zažádal jste si přiřazení našeho stálého pacienta, pana Zlatoslava Lockharta, k vašemu jménu?”

“Ano.”

“Místo pana… hmm,… pana Ronalda-”

“JO!”

“Nehulákejte na mě! Já vám nic neudělala! To VY po nás chcete laskavost!”

“Dobrá, omlouvám se, co se tedy děje?”

Harrymu málem utrhlo ucho, když slyšel nějaké neskutečně silné šustění látky, ječení a práskání sluchátkem snad o stůl. Poté zaslechl jiný, taktéž ženský hlas. Byl hlubší, afektovaný, chladný, protáhlý a jakoby méně účastný.

“Pane Pottere, je nám líto, ale musíme vám oznámit, že pan Zlatoslav Lockhart, pacient trvalého pobytu, zařazený k vaší kartě, byl dnešního dne ráno v osm hodin třicet pět minut nalezen mrtev na pokoji. Příčina se zjišťuje. Očekáváme, že se postaráte o jeho pohřeb, nebo že nás alespoň informujete, komu bychom ho měli svěřit. Čekáme na vaše vyjádření a peníze na náklady za pohřeb a hostinu v případě vaší neúčasti. Upřímnou soustrast.”

Zaklapla sluchátko a Harry byl jako v transu.

Naprosto přesně věděl, proč volali jemu a ne nikomu jinému. Cítil se za Lockhartův stav stejně zodpovědný jako kdysi Ron a když ten pak zemřel, nechal Lockharta přiřadit ke své takzvané ,kartě‘. Právě pro takové případy. Chtěl vědět, kdy zemře. Stejně tak, kdyby se jeho stav zlepšil, v což už nedoufal. I snad kdyby něco potřeboval. Zkrátka chtěl o něm mít přehled. Zasáhlo ho to i přes ten fakt, že už ho nespatřil na vlastní oči roky. Teď je mrtvý…

Položil sluchátko stejně, jako před chvílí čarodějka z nemocnice Svatého Munga, které do té doby držel šokovaně v ruce.

Zašel do postranní uličky a s hlasitým prásk se přemístil.

Když došel ke svému dočasnému stanovišti, sedl si na židli a tupě zíral na stůl. Ne, teď ještě nechtěl myslet na to, že Brumbála, jako ředitele Bradavické školy čar a kouzel, a spousty dalších pozvou na pohřeb stejně jako jeho samotného. Či snad že je bude muset zvát on sám. Stejně jako všechny profesory Bradavic. I kdyby nechtěl. Tahle smrt nebyla jen jeho věcí. Ale to asi žádná.

Ne... teď na to ještě nechtěl myslet ani o ničem přemýšlet…

Povzdech do prázdné místnosti. Slzy, které jsou zadrženy v očích, a mlžný pohled z okna, kde - jak by byl schopen přísahat - ještě před chvílí svítilo sluníčko.

***

To neviděl člověka, který ho celou tu dlouhou dobu sledoval. Neviděl by snad ani draka chrlícího z obrovitánské tlamy oheň, kdyby před ním teď stál. Natož jednoho opravdu dobrého špiona. Sledujícího a pozorujícího…

***

Plno lidí.

Mumraj, na pohřeb téměř nevhodný.

Spousta známých i méně známých tváří. Stoly. Květiny. Dámy v černém.. Některé podezříval, že se sem dostavily jen a jenom kvůli jeho pověstné povrchní kráse. Pamatoval si, jak lidé stávali frontu na jeho knihy. Knihy, na které neměl právo, jen teď už na tom záleželo o tolik méně.

Jídlo. Pití. Stoly, které se pod tím vším prohýbali. Brumbálovi domácí skřítci, kteří poslušně obsluhovali přítomné. Hudba. Pomalá, táhlá. Správně melancholická na pohřeb.

Nejsmutnější na tom faktu bylo to, že zde nebyl ani jeden jediný člověk opravdu truchlící pro jeho smrt. Spíš se všichni kochali tím vším okolo. Jak moc to Harry nenáviděl. Jak moc nenáviděl JE.

A potom…

Brumbál, McGonagallová a Snape. Přišli tiše do místnosti rozlohou dvou famfrpálových hřišť. Postávali teď před jedním ze stolů s jídlem. Nebylo zase až tak divné, že si jich všiml málokdo. Až když Harry v ruce držel skleničku s nějakou barevnou, neidentifikovanou tekutinou, až tehdy je zahlédl. Bylo to v polovině hostiny. Brumbál se právě někomu omlouval, pohled stále stáčeje jeho směrem, že nemohli přijít dřív. McGonagallová se také dívala na člověka, se kterým Brumbál mluvil, byť mlčela.

Harry se mihl a přímo utekl před pohledem Snapea. Rozpovídal se s Clarissou, čarodějkou půvabnou, ale neskutečně ukecanou.

Vyhýbal se členům profesorského sboru, jak jen mohl. I když věděl, že oni pozorují převážně právě jeho. Obě strany věděli, že se s nimi Harry nechce vidět. Tím si byl Harry jist.

Naštěstí pro něj měl tolik práce s organizací, že se zahlédli maximálně z opačného konce sálu.

Spousta falešných přání upřímné soustrasti, spousta otázek, proč Harry zařizoval pohřeb právě jemu, tomu, na kterého se zapomnělo. Žádná odpověď. Ironie? Nebo osud?

Jedenáct hodin. Téměř půlnoc. Harry měl jistotu postradatelnosti jeho osoby.

Zahlédl koutkem oka Brumbála, jak se naklonil k nějaké Harrymu neznámé čarodějce a něco jí šeptá do ucha. Mladá drobná čarodějka mu věnovala pohled, přikývla a mířila k Harrymu.

Severus, který viděl, že na Lockhartův pohřeb se sešly jen pijavice, harpyje a podobná stvoření, která se rozhodně nepodobala lidem, měl ale přece jen jiný náhled na věc než Harry. Viděl jednoho člověka, jak truchlí pro lidský život. Měl to štěstí, že směl říci alespoň jeden. Stejně tak viděl, jak se mladá čarodějka přibližuje k Harrymu a šeptá mu do ucha vzkaz od Brumbála. Cítil celý večer, jak nesnadná je pro Harryho jejich přítomnost. Litoval, že nemůže být zase jen stínem.

Viděl, jak jí Harry věnoval udivený pohled, pokýval hlavou, z čehož vyrozuměl, že jí děkuje, a čarodějka odspěchala pryč.

Ještě chvíli se díval do skleničky se svým pitím. Potom vzhlédl. Pohled upřel na Brumbála. Poměrně dlouhý a plný, plný smutku. Oči se mu zalily opět slzami. To sice Severus na tu dálku vidět nemohl, nicméně to věděl. Potom mírně zavrtěl hlavou v nesouhlas. A Brumbál zrak, nyní také neskonale smutný, sklopil na zem.

Tohle všechno byl ještě Severus Snape schopný pozorovat a analyzovat. Potom ale udělal Potter pro něj něco nepředvídatelného a zdánlivě nepochopitelného.

A vzduch se zastavil.

A lidé mezi tou nepřekonatelnou dírou zvanou propast procházeli.

Procházeli mezi nimi.

A čas se zastavil.

Harryho oči spočinuly na Severusovi. Ten se na něj také podíval. Měřili se pohledy pevnými jako skála snad ani ne vteřinu, pro ně to ale bylo jako hodiny mluvení.

Jako by snad teď věděli do detailu, na co ten druhý myslí, a zároveň mysleli na to samé.

Bylo to kouzelné a strašidelné, mocné a nekonečné a tak zvláštní. Ale byla to realita. Nesmazatelná. Nepopsatelná. Bez záště, bez minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Prostě jen byla. Ještě úsek okamžiku než si oba uvědomí, že teď a tady JE. Že to nepopřou a nezruší, sebevíc by chtěli. Bylo mezi nimi něco. To něco jim nemohl nikdo vzít. O tom něčem nikdy nemluvili a nikdy se o něm ani nezmiňovali. Ale bylo to. To bylo to hlavní, to bylo to, na čem záleželo, ať se bude dít cokoli.

Pohledy tak pevné, plné smutku. Zklamání. A něčeho dalšího, zvláštního.

A lidé procházeli.

A dav procházel.

A pro ně, Severuse a Harryho, jako by se čas zpomalil, ostatním jakoby naopak zrychlil.

Harry mrkl. Odvrátil pohled. Potřásl hlavou, aby si ji pročistil. Sklenici položil na stůl a zmizel za stěnou.

A čas se srovnal - přirovnatelné ke skoku do ledové vody.

Teď si dovolil mrknout i Severus a zvlažit tím oči. Ty, které ho zase podezřele pálily.

Věděl. Oba věděli.

03.03.2008 09:56:10
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one