Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Díl osmnáctý

Občas se míjíme navzájem…

Co vlastně teď?
Věděl, že jej viděli jeho známí, ministr, dokonce přišel i Popletal na ten slavný pohřeb. Ale jak se má zachovat teď? Už nemohlo být pochyb o jeho životě. Tudíž jakákoli anonymita byl přebytečný luxus.
Který si navíc nemohl dovolit.
Kráčel po chodbách s nejasným cílem, který ve svých představách formoval a dotahoval k dokonalosti.
Zaklepal.
„Dále! Ó, Harry! Vítám tě zpátky…“
„Chci na zátah. Okamžitě!“
„Ale Harry… Je půlnoc. Nebudu TEĎ tahat své lidi z pos…“
„Já - chci - jít - na - ten - zátah!“ díval se na něj s hlavou tak těsně hrudníku, že bylo vidět jen bělmo jeho očí.
„Dobrá, dobrá… Podíváme se, co s tím půjde udělat,“ na znamení, že se vzdává, mu ukázal dlaně a pokrčil rameny.
***
„Pottere, nikdo s vámi teď hned nikam nejde.“
„Na to se ještě podíváme,“ usykl a ze židle, na které doteď trpělivě vyčkával, se vymrštil. Směrem k pánským pokojům.
Nekompromisně zažehl jednu z obrovských lamp.
Po všeobecném bručení, mrmlání a nadávání prořízl hluk Harryho ostrý hlas.
„Kolik lidí, zatímco vy si tady v poklidu spinkáte, přichází touto sekundou o život?“ tím si zajistil pohledy všech přítomných.
„Kolika lidem se dnes ztratí živitel domácnosti? Kolika dětem matka? A kolik babiček a dědečků dnes přijde o své děti a vnoučata jen proto, že vám-se-chce-spinkat?“ hlas měl krutý, jak u něj prozatím Popletalovi muži nezažili.
„Hmm? Sire Chambrelanie?“ otočil se na něj, protože si oba dobře uvědomovali, že spolu ještě nemají vyřízené účty.
Ten jako na povel vstal a začal se oblékat a Harry, který se po přestálém napětí poněkud uvolnil, to vyjeveně sledoval. Nikdo z nich si nedovolil protestovat.
Sbaleno všechno potřebné měli do půl hodiny – tedy trhli osobní rekord.
„Kam vlastně máte namířeno?“ poškrábal se na hlavě Popletal.
„V jedné zemi jsem viděl její příbytek. Vlastně ve více zemích. Prostě půjdeme a poničíme je.“
Dral se ze dveří ven. Jeho snaha odejít neprodleně z místnosti byla zmařena.
„Ale kam….?“zvolal za ním Popletal zoufale.
Harry se jako opařený otočil a nevěřícně se mu zahleděl do očí.
„Po tom,“ přibližoval se nebezpečně pomalu a jeho hlas by udělal z vařící vody do dvou sekund led, „vám snad nic není.“
„A – ale jsou to mí…“
„Pak jste si mě neměl přibírat do party,“ otočil se na podpatku a zmizel a celá Popletalova družina ho bez mrknutí oka následovala.
Popletal jen poděšeně kroutil hlavou. Ten chlapec se evidentně nechal příliš ovládat od jistých nepatřičných složek. Nikdy nemluvil tak nadneseným a ironickým hlasem. Nikdy předtím.
Popletal tušil, odkud vítr vane. Nad něj už ve vyjadřování, chování a ironických poznámkách měl jen jediný člověk.
Řečený momentálně velmi příhodně sledoval odcházející skupinu.
Oh ano, tentokrát se Popletal nezmýlil.
***
Severus se po pohřbu nemusel na Brumbála ani podívat. Vlastně v této chvíli byl prost těchto ambic. Ne… Teď se Brumbálovi do očí dívat nechtěl. Bez rozloučení kývl na McGonagallovou, otočil se a vyšel z přelidněné místnosti jen proto, aby mohl Pottera zase špehovat.
Mohli mluvit o neuvěřitelném štěstí, když se na chodbě před síní potkali. Potter nebo kdokoli nepatřičně zvědavý, a že tam pár takových Severus zahlédl, by se mohl ptát, proč profesor Bradavic nejde na pohřeb ruku v ruce s ředitelem a zaměstnavatelem jeho školy.
Zkrátka měli štěstí. Smůla pramenila spíše z podstaty – Severus nemohl referovat osobně, co a jak se dozvěděl. Nebyl na to čas. Ani na mluvení o dětech. Příliš málo soukromí… Hostina pěkná… Pěkně mnoho supů. Teď nějak nemohl Pottera nelitovat.
Když ho o pár hodin později uviděl krást se zpět do jejich norského základního tábora, zaradoval se. Později netušil, proč tak pošetile. Snad doufal v odvolání jeho osoby z Brumbálovy akce. Neuvážené, hloupé a především… bezdůvodné.
Dostatečně dlouhý dopis ho informoval. Ne… Neodejde dřív, než se Harry James Potter dostane bezpečně do hradu a tam stráví celý zbytek života. Tehdy Severus pochopil, že jeho nynějším životním cílem je bezcílně se bloumat a nechat se vláčet Potterem, který prokazoval jasné známky toho, že netuší, kam se má jít. Ještě to mohlo být tím, že se nezdál, či to pouze hrál… o čemž Severus se svým bystrým úsudkem pochyboval.
Názor změnil o něco později…
***
Harry občas uměl klamat tělem. Alespoň tehdy, když hrozilo nebezpečí jemu nebo jeho přátelům.
Dnes měli zcela jasně namířeno do jedné z lesnatějších částí Finska. Garmonino sídlo v této zemi bylo nenápadné a nenákladné. Harry to všechno rozhodl za ně. Ne, už ji nebudou honit. Kdepak… Zničí jí všechny příbytky a až poté se střetnou.
Finské sídlo bylo spíš podobné chatrči. Polorozpadlé a prázdné. Nevyužívané a špinavé. Krev byla cítit všude. Ta kovová pachuť. Neustále kovový zápach. Nemuseli to poznat ani Erik ani sir Chambrelanie, ale on, Harry, to poznal pro tu nezaměnitelnost. To a ještě jedno bylo jasným a nezvratitelným důkazem Garmoniných sídel.
V tomto duchu procestovali spousty dalších zemí a poničili hromady dalších sídel. Občas, to když Harry zaslechl o Garmonině přítomnosti v něčí zemi, se jí obloukem vyhnul a změnil kompletně plány.
Pro Severuse také bylo čím dál tím obtížnější ho najít a sledovat, neztratit stopu. Čas od času to vzdal úplně. Počkal poblíž, než se Potter opět objeví, aby se k nim mohl přidat.
A jednou, to bylo tehdy, když ho málem načapali, jak je špehuje, se rozhodl pro lektvar neviditelnosti, který následně používal pravidelně.
Čas od času se nějakých těch demolic Garmonina majetku zúčastnil. Z čiré zvědavosti. Většinou to byly chatrče. V těch minimálních případech, kdy nebyly, a to musel uznat, že je mu naprosto jasné, že si Potter zpočátku vybíral menší cíle, si posteskl nad tou škodou. Přece jen – Potter mohl použít tento majetek pro děti. Ale to zase né… Na to byl Potter moc velký Nebelvír. Krást? To snad nikdy…! Celý svět a jeho hluboce zakořeněná čest by se zhroutily a rozpadly v prach. Potter a krást! Zkrátka a dobře pod jeho úroveň.
Ty paradoxy, o které se Garmona starala, byly občas tak čitelné, tak bijící do očí, až to bylo nechutné. Člověk by předpokládal, že ta dáma, když už má tolik majetku a moci, si svá nejlepší sídla bude stavět ve Francii, v Anglii, klidně v Monaku. Ne, ona si je nechá postavit v takových zemích, jako je Irán, Moldávie, Barma, Angola…
Její zákeřnost by byla snad i odpustitelná, kdyby nevyhledávala a nevraždila lidi. Lidi! Chodící, dýchající bytosti. Jen a jenom pro zábavu. Na druhou stranu – co čekat od ženy Fenrira? Ubohého, zesnulého.
A pak, jednoho dne… Je škoda, že často vídáme tak naprosto čitelnou ironii v těch skvostných slovech. Je fakt, že vám to nikdo nemůže mít za zlé, když tato slova s sebou vážně přináší… nebezpečí.
***
Vítr burácel. Jeho poryvy nakláněly stromy do neuvěřitelných úhlů. Harry Potter měl poradu se svými spolubojovníky, kteří mu vděčili za život, neméně on jim.
„Už jen tohle tažení, vydržte to, prosím. Pak si dáme přestávku. Potřebuji ještě něco zařídit.“
„Přestávku? A co když…?“ ozval se jeden z nich.
„Ne, na to ani nepomýšlejme,“ zelené oči probodly dotyčného, ten už nepromluvil.
O pár plánů a půlhodin později vyšli z úkrytu jejich stanu a vyrazili.
Kupodivu se našlo jedno ze sídel na úplném jihu Norska.
Prodírali se dotěrným větrem, stromy, kapkami deště a Severus s nimi statečně držel krok – tedy v závěsu za nimi, jak zmoklý pes dostatečně věrný svému pánovi. Tentokrát skryt pod temným pláštěm, kdykoli připraven se přemístit, případně zasáhnout. Nutno podotknout, že za svou nynější prozíravost a neuvěřitelnému štěstí byl později neskonale vděčný. Tím měl na mysli nepoužití lektvaru neviditelnosti.
Tentokrát byla jejich výprava něčím jiná, něčím výjimečná. Cítil to každý z nich, ale ani jeden to nedokázal popsat. Téměř to ani neidentifikovali.
Čím blíž byli sídlu, tím nervóznějšími se stávali. Žaludek jim dělal kotrmelce v předtuše.
Od stromu po Harryho pravici se něco pohlo. Přes dunivý vítr bylo i tak patrné, že to nebyl ani jeden z členů Harryho spolubojovníků, zvíře nebo ten dotěrný, pouhopouhý vítr.
O pár sekund později se dostali doprostřed bitvy, ani nemohli tušit jak.
Samozřejmě že paranoidní Garmona si nechávala hlídat víc než jen své pozemky. Zde už zasahoval okraj pozemků, které nepatřily nikomu nebo všem. Správné místo pro její kumpány.
Zvláštnější na tom všem byl ovšem fakt, že Garmona v sídle momentálně evidentně nebyla.
Přesto ho upíři a vlkodlaci - její posluhovači - hlídali. Tento postup u ní nebyl obvyklý.
Harry se rozmachoval hůlkou nejčastěji. Z jeho úst padaly nejmocnější kletby. On smetl nejvíce protivníků. Naneštěstí Garmoniných stoupenců bylo víc. Měli převahu a Harry nechtěl vidět, jak tohle skončí. Nedal však komukoli jinému sebemenší záminku jakkoli to vzdávat a pral se jako pravý, hrdý lev.
Severus s úšklebkem zjistil, že má po „srandě“. Mohl tušit, že tohle je až moc primitivní a jednoduché, než aby to vyšlo. Zezadu se k němu plížil jeden upír. Myslel, jak nenápadný není. Severus o něm přirozeně od počátku věděl, stejně však považoval za svou prohru, že ho něco tak pitomého objevilo.
S povzdechem se prudce otočil a strhnul z obličeje kápi hábitu. S vřelým „úsměvem“, kterým upíra obdaroval, mu jednu ručně vrazil a pak vytáhl hůlku s výkřikem „Expelliarmus“.
Upíra to, ne zrovna elegantně ani jemně, odhodilo dost daleko. Zastavil se až o strom, ze kterého na něj popadalo jehličí i pár šišek. Dle dost hlučné, dunivé rány Severus odhadoval, že až se probudí, bude ho pořádně bolet hlava. Nad tím pouze pokroutil hlavou.
Otočil se zpět k bojišti právě včas, aby se podíval tváří v tvář vlkodlakovi, tentokrát už se absolutně neohlížel na to, kdo ho vidí a kdo vnímá, vlkodlaka položil jednoduchým „mdloby na tebe“.
Upírů a vlkodlaků bránících Garmonino sídlo rapidně řídlo, o to vztekleji však bojovali ti zbylí. Šípy, které se vzaly kdoví odkud, nadělaly mezi nimi pěknou paseku. Dost často protivníci nechtěně pozabíjeli sebe navzájem.
Harry, bojující s kdoví kolikátým upírem, se pomalu a nebezpečně blížil k jakémusi ostrému srázu.
Velmi blízko se pohybovali všichni čtyři té propadlině. Severus měl moc dobrý výhled na Pottera; byť byl dost blízko, stále byl, kvůli svahu terénu, o něco výš. Tedy kdyby Potter vzhlédl a otočil hlavu mírně doleva, měl by na Severuse stejný pohled. Ten byl ale natolik zaneprázdněný nerovným bojem, že si nemohl prohlížet, kde která vlaštovka letí…
Proto se Severus kochal tím pohledem, uvědomuje si, že jeho anonymita bude brzy odhalena. Ne, o Pottera se nebál, ani si nemyslel, že by mu něco ti tři přidrzlí frajírci provedli. Kdepak. Na něho nemají.
Obloha byla tak zatažená, jak jen být před bouřkou mohla. Přitom nijak rapidně neomezovala světlo, které se přes mraky dostávalo a které se stejně za pár okamžiků mělo utlumit do téměř naprosté tmy. Teď ale ještě ne… Momentálně i obloha čekala.
Potter nejdřív sejmul toho grázlíka nejdál od něj, potom toho jemu nejblíž, nakonec si hleděli do očí s tím posledním. Veškeré dozvuky boje odeznívaly. Už bojovali jen Potter, Erik a ještě další dva z jeho skupiny. Každý z nich měl evidentně navrch nad svým nepřítelem.
Severusovi se na malý okamžik zdálo, že si se svým protivníkem Potter skutečně hraje. Později vůbec netušil, proč žádnému z nich nepomohl dorazit zbývající upíry a vlkodlaky.
Odkudsi se opět ozval pokřik. V jediné kopě se na ně valila další vlna této směsice vlkodlaků a upírů. Těsně předtím ale Potter zabil posledního protivníka.
Harryho pohled padl na něco, co ho zaujalo. Na něco, co tam být nemělo. Alespoň dle jeho názoru a úsudku.
Hleděli si do očí a Harry si musel připustit, že celou tu prachmizernou dobu o Severusovi věděl, pokud ne opravdu, aspoň ho cítil poblíž, a tedy by bylo krajně nefér mu teď cokoli vyčítat.
Něco ucítil. Ostrá, bodavá bolest v hrudi ho přinutila podívat se dolů – z jeho srdce trčel dřevěný šíp s ostrým, kovovým hrotem. Ten hrot proletěl Harrymu skrz tělo. Kovová špička trčela z jeho zad. Nechápavě pohlédl zpět na pobledlého Severuse, sám bledší než stěna.
V tom okamžiku v bradavickém hradu zalapala po dechu Minerva McGonagallová, rukou poslepu a pozpátku nahmatala křeslo, aby se mohla usadit. U srdce ji právě nevysvětlitelně a nepopsatelně bodlo. Sama o pár vteřin později pobledla. Byla ráda, že ve sborovně nebyl nikdo, krom pár obrazů. A ty něco tak podružného nebudou nikomu vyprávět…
V ředitelově pracovně právě Brumbál chodil ve svých obvyklých kruzích po pracovně, když ucítil neskutečný chvilkový tlak u srdce. Mírně ztratil barvu. Náhle byl nervóznější než obvykle a na čele se mu usadila ustaraná vráska. Vzhledem byl starší o dalších nejméně sto let. Zase začal pochodovat ve svých obvyklých kruzích.
Severus ani netušil, odkud ten šíp letěl. Viděl jen, jak se zabodl do Harryho těla. Na sekundu ochromil jeho vlastní tělo neuvěřitelný šok. To když na něj Harry pohlédl – stále ještě nevěřil tomu, co vidí. Harry padal…
Rozběhl se, cokoli podružnějšího, jako byla například bolest, nevnímaje.

14.03.2008 19:19:33
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one