Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Díl dvacátý

Tvrzení, že tuto noc prožili naši hrdinové dobře, by byla bohapustá, zvrácená a postavená na vzdušných zámcích.
Jeden trpěl nesnesitelnými bolestni a horečkou, oba pak nedostatkem spánku. Povídali si dlouho do noci a dlouho po ní. K závažným tématům, které Harry nakousnul, se již nevraceli.
Krásná na tom byla ta volnost – mohli pomlouvat kohokoli z Bradavic a dotyčného by ani nenapadlo jim to vyčítat. Zvláště pak ne, pokud by zrovna jeho jméno zachránilo Harryho Pottera ze spárů zrádné Smrti.
Ten den, respektive noc, mohli říct, že se ve své disharmonii doplňují přímo harmonicky. Štvavá podstata věci – že se oběma klížila víčka – je podivně ladila a sjednocovala dohromady a o to víc se snažili této přirozené věci vzdorovat. Společnými silami… To už se oba obávali, že víc, než se poznali za války, se nepoznají. Přesněji – vážili si jeden druhého, znali se dost dobře, měli určitý směr, kde by se sobě navzájem nemuseli ani oddálit, především ale si svých poznatků o tom druhém neskutečně vážili a nemysleli si, že by snad tuto hranici byli schopni překonat – problém tedy netkvěl v nedocenění jejich stávajícího příměří, co víc, přátelství. Víc než kdy dřív si uvědomovali, že tkvěl v nedostatku jejich otevřenosti. O to víc se těšili z možnosti, že probádají i ta místa, ty prázdné díry, které dříve pouze neviděli, ale byly tady. A cítili i přes svou stávající otevřenost – ne, nedokáží se teď a tady, dokonce ani v této situaci, navzájem svěřovat. Ne úplně. A nepředpokládali, že by tohoto snad i docílili. Cíle se stávaly úměrné jejich zkušenostem. Snad by nebylo ani tak daleko od pravdy tvrzení, že Severuse Harry přitahoval svým mládím a Severus Harryho svými zkušenostmi. Severuse Harryho dřívější schopnost sebeobětování se, posléze jeho realistické, snad až tragické já, které nemuselo vypadat nijak okatě, vzhledem k tomu, na co až měl právo. Nevyužíval ho… Další věc, kterou si mohl na Harrym cenit. Harryho pak Severusovy schopnosti a dovednosti a v neposlední řadě jeho přístup k životu, který chtěl taktéž pochopit, aby ho byl jednou světu schopen ukázat tak bravurně, jako sám Severus Snape. Ale to už bychom byli daleko…
Tedy si celou probdělou noc povídali. Podařilo se jim i přes neskutečnou únavu neusnout do oběda, do tří hodin, do pěti… Něco neskutečného – nespali celý předešlý večer, přestálou bitvu, ze které byli patřičně unaveni, celý den a večer předtím plánovali, tedy také nespali. V tomto ohledu měl minimální náskok Severus – po skutečném, několikahodinovém spánku si zdříml na dvě hodiny, zatímco Harry a jeho – vlastně Popletalovi – lidé plánovali poboření „hradeb“.
Jak mi ale zajisté rádi dosvědčí ti, jež si takovýto spánek někdy vyzkoušeli, nestačí… Některé šťastnější unaví ještě víc. To když s ním neumí správně hospodařit. Ale tak jako tak – v konečném důsledku přijde vniveč i tento spánek.
A pak, už ani nevěděli, co dělají, jim konečně víčka sama od sebe po asi dvouvteřinové pauze bez hovoru klesla. Severus se svezl pozpátku a položil se na kožešinu. Byli to povedené T-čko. Harry s hlavou stále na nohách Severuse Snapea. Společně spokojeně oddechovali.
Jako by se jim a jejich neštěstí nádherná jarní příroda vysmívala do obličeje. Sluníčko spokojeně prohřívalo domy, ťukalo na nerozvité květy, vytahovalo z okolí spadlou ranní rosu. Na obloze ani mráček. Po předešlé bouřce ani stopa.
Všem ochotným naslouchat klepalo sluníčko do oken.
Nejinak tomu bylo v jedné, velmi konkrétní chatrči. Víčka rámovaná hustým hnědým obočím, olemovaná černými řasami, vše v kontrastu se zažloutlou, pobledlou pletí, se zachvěla.
O zlém snu vypovídala kromě jiného i vráska mezi obočím, nyní staženým – jako bouřkové mraky – jistými obavami a zmateností.
Severus mírně ale prudce vydechl. Znáte ten pocit, kdy se bojíte byť i jen pohnout, abyste někoho nevzbudili? Já ano. A Severus nyní taktéž. Na rozdíl ode mne, či od většiny z vás, kteří jste nepoznali a tedy ani nepochopíte, Severusův strach byl mnohem horší v té pravdě. V tom nekonečnu. Ztrácel se a topil v pocitu strachu – tak odůvodněného. Ne... Nyní již vím, že můj strach by nikdy nemohl být tak živočišný, vycházející z hloubi duše a srdce, ochromující celý můj mozek a mé soudné myšlení, jako ten Severusův. Nemohl… já se nebála o život přítele. Naštěstí.
Obava z pohybu – ta ochromuje. Severuse o to víc, že jeho pohyb ovlivní jeho život až do konce. Pohne-li se a Harry, jehož hlavu ještě stále cítí na svých nohách, neprojeví známky života, bude vědět… nepřežil. Nebo spí… Když se pohne… Když se probere… Potom – bude to vítězství? Teď nevěděl nic. Měl jen jistou předtuchu, že to první by ho, snad i proti jeho vůli, zarmoutilo daleko víc. Měl by si přát, aby to Potter přežil už jen kvůli sobě. Co by pak ztropil za skandál Brumbál? Zajisté doposud nevídaný. Co se zbytkem kouzelnického světa?
A na sobecký, prachmizerný okamžik si vzpomněl na svou sebestřednost, když si poprvé uvědomil, co pro něj ty děti znamenají. Vzápětí se cítil mizerně. To díky jemu jsou teď děti jeho vším – založil ty instituty, přijal je bez rozdílu. To on ho dokázal rozptýlit v jeho nejhorších dnech. On ho dokázal krotit, když to bylo třeba. On a jedině on byl ten, kterého děti potřebovaly znova vidět. Ne Severus – ztracená existence. Tolik se podobal své matce – i teď by ho byl schopen bránit před ním samým. Nepovažoval ho za nulu, nic, ztracenou existenci. Ale nebylo tohle všechno příliš nedůstojně lítostivé na někoho, jako je Severus Snape? Nebylo tohle vše náhodou ve jménu oddálení nevyhnutelného?
Jak daleko se dalo odsouvat zjištění? Stejně existují jen dvě možnosti. Živ versus mrtev.
Zahnán do slepé uličky se Severus pohnul. Nic… Pohnul se podruhé, potřetí… Žádná stopa života. Už to nevydržel – prudce se posadil. Ochromily ho dvě věci, dva pocity najednou. Prve to byla obrovská a nesnesitelná bolest hlavy – ani si neuvědomoval, že by se snad uhodil – a následné zatmění před očima.
Sekundární ale neméně důležitá informace se do Severusovy mysli dostala ještě dřív, než se mu začaly dělat mžitky před očima. Totiž že hrudník Harryho Pottera se… ZVEDAL! On žije… Ne… Neuvěří něčemu tak krátkému. Není přece idiot, aby se hnal za nadějí.
Až neskutečně otravně dlouho čekal, než se před ním místnost opět objeví.
A potom, o hodně, hodně později si uvědomil, že musí vypadat jako trouba, když se s úsměvem na rtech dívá na pravidelně se zvedající a zase klesající hrudník Harryho Pottera, chlapce, který zůstal naživu.
Jakmile už tato hodnotná informace došla do Snapeova mozku, nebylo návratu a po zpracování se vlády opět ujala chladná logika – v duchu se pokáral za tu neskutečnou hloupost. Jak se mohl nechat takhle zdržet, když bylo Potterovi viditelně zle?! Měl horečku a on se na něj… tlemí.
,Opravdu, BRAVO, Severusi!‘ stačil se ještě vzteknout, než přivolal hadru namočenou do studené vody, a mezitím tahal z vnitřní kapsy hábitu lektvar proti horečce jako šitý – vlastní výroby, jak jinak…
Své roztržitosti a ničemu jinému mohl poděkovat za to, že nevyždímal hadru. Celý mokrý netrpělivě zavrčel, vedle kožešiny vodu vyždímal a položil ji jemně, opatrně, jak jen dokázaly jeho léty praxe zvyklé prsty, na Harryho čelo. Z jeho hrdla se přes ústa dostal výkřik leknutí. Nevypadal ale na to, že by se probral. Severus mu tedy opatrně nadzdvihl hlavu a nalil mu do úst lektvar.
V rychlosti vstal a prohlédl všechny místnosti; prakticky nevnímal, co vidí. Teď chtěl být u Pottera. Proto, když našel ložnici, zchmatl podušku a vrátil se zpět do přední místnosti. Přikryl jí Harryho a opět vstal. Hledal ještě nějaké tekutiny. Prohledal snad vše, třikrát a důkladně – jeho hledání přišlo vniveč, tedy se posadil zpět k Harrymu.
„Hledáte pití?“ neotevřel oči a nebýt toho, že dýchal nepatrně rychleji, Severus by se domníval, že se přeslechl.
„Nevyčítejte si to, není proč,“ usmál se a Severus měl každý sval napnutý v nesouhlas. Ještě potřeboval spánek a vysilovat se mu…
„To pití najdete v ledničce – ta bílá krabice v rohu místnosti – tady,“ zvedl namáhavě ruku a prstem ukazoval místo, kde se lednice nacházela.
Severus v nesouhlas přitlačil jeho ruku zpět na pokrývku.
„Našel bych ji,“ obočí stažené tak křečovitě – jako by to napětí měly ne jen svaly, ale i mimika jeho obličeje.
„Spěte, já si poradím.“
„Nepochybuji,“ Harry, sotva to dořekl, upadl do hlubokého, nerušeného a po dlouhé době klidného spánku. Věděl, že si to smí dovolit. Byl tady Severus. Ten se o jeho klidný a ničím nerušený, nepřetržitý spánek postará. Jemu by ho do rukou svěřil, protože si byl jist jeho Zmijozelskou ctností a hrdostí – on by jeho spánek, alespoň v tuto chvíli, bránil nade vše.
***
Severus se posadil na židli za stolem. Věděl, že tohle bude na dlouho. Přesto by člověk řekl, že mu bude vyčkávání na obtíž. Dnes ale ne… Trpělivě, neskutečně a neopakovatelně trpělivě vyčkával.
Přečkal Haryho horečky.
Přečkal pocení, vzdychání a sténání ze spánku.
Severusi Snapeovi – neochotnému člověku – teď ani nepřišlo, když vycítil, že Harry potřebuje něčí přítomnost, přijít a zůstat, dokud se zase neuklidnil.
Trpělivě čekal, než se jed z Harryho těla dostane. Vůbec mu to nepřišlo jako oběť. Pokud snad ano, jako pravý galantní Zmijozel o tom pomlčel.
Přečkal i pravidelné vyměňování obkladů, dodávku lektvarů z jeho hábitu do Harryho úst – to vítal jako příjemné zpestření.
A celou tu naprosto šíleně nekonečně dlouhou dobu přečkal v poklidném mlčení, s nečitelným výrazem a očima přivřenýma soustředěným přemýšlením.
Časy se mění… Kdo by si to byl pomyslel ještě před lety, které mu připadaly neskutečně nedávné a jaksi přítomné, že se bude tak ochotně starat o Harryho Pottera? Syna jeho živoucího úhlavního nepřítele?
Ani on sám to nepředvídal. Teď si sedí a měří si ho kalným pohledem.
Přerušení v této chvíli by mělo za následek narušení proudu nezachycených myšlenek a pocitů – kdybyste se ho na ně někdy zeptali, neodpověděl by. Sám totiž netušil, kterým že to směrem se ubírají.
O pár chvil nebo století později dostal Harry další ze svých záchvatů. Severus z otupělosti nevěděl, co dělá. Uvědomil si to až v půli cesty mezi židlí a Harrym. Ta židle nebyla nijak daleko a přesto byla vzdálená na hony.
Severusovi proletělo hlavou jediné – to proto to zaváhání, to proto to zastavení se – pokud svou pouť teď přejde, pokud si teď klekne k Harrymu a opět ho bude utěšovat, už to bude nenávratné. Už se z tohoto počínajícího „něco víc“ nikdy nevyvleče. Nikdy mu už nebude moct dát „košem“. Tahle cesta nebyla první a nebyla poslední, ale byla jediná symbolická.
Znal to. Podobně tomu bylo s Brumbálem. Jak časem moudře usoudil – Brumbál se stal jeho povinností a závislostí v jednom. Do té doby nikoho nepotřeboval. Do té doby neznal rozdíl mezi ,samotou‘ a ,společností‘.
Až Brumbál mu ukázal, o co „přichází“ a co tím „ztrácí“.
A Severus přese všechnu svou povahu, své priority a své zásady musel uznat, že to, co společnost bere, stonásobně dává. Alespoň ta pravá.
Jednou pevně stiskl oči a pročistil si mysl.
Udělal krok. Váhavý.
Druhý. Ten už tak váhavý nebyl.
Třetí vypovídal o jisté jistotě.
Čtvrtý – lehký ve své těžkosti.
Pátý…

20.03.2008 13:04:52
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one