Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Díl dvacátý první

„Pane Pottere,“ ozvalo se mu těsně u ucha. Samým leknutím upustil lahvičku i s lektvarem na kamennou podlahu. Ta se roztříštila.
„Ale, ale… Zase nedáváte pozor?“ Snapeův jízlivý hlas se nesl po ztichlé sklepní místnosti.
„No… Já…“
„Vy?“ vyslovil pečlivě a povytáhl jedno černé obočí.
„Co byste řekl na to, kdybych si vás teď vyvolal k tabuli, pane Pottere?“
Harry, ať už si myslel cokoli, mlčel. Vyčkával.
Byl si totiž moc dobře vědom Snapeovy snahy vyprovokovat ho. Ne, tuhle radost mu dnes nedopřeje.
„Upadl vám snad jazyk?“
„Ne, pane,“ podívaly se na něj dvě vzdorné, momentálně vzteklé oči. Dalo by se o nich tvrdit, že přetékaly nenávistí k tomuto muži.
„Strhávám vám deset bodů,“ oznámil strojeně lehkovážně.
„Za co?“ utrhl se na něj Harry.
„Dalších deset.“
„Ale pane -“ pípla Hermiona.
„A dalších deset. Mám tušení, že bude-li mi ještě někdo dávat hloupé otázky, bude drzý nebo bude nevhodně komentovat mou hodinu, strhnu každému po dvaceti bodech a věnuji každému zvlášť školní trest u pana Filche.“
Malfoy se ze své lavice uchechtl. Ten zvuk se ještě teď ozýval celou sklepní místností, ale nezdálo se, že by to Snapeovi vadilo. Už vůbec se nezdálo, že by s tím hodlal něco dělat.
„Neodpověděl jste mi, profesore. Za co že nám to strháváte body?“ teď už vystoupil zpoza lavice a mířil si to uličkou přímo k němu. Hleděl mu vzpurně do očí. Z pravé strany slyšel vyděšený přidušený výkřik, něco, co se velmi podobalo slovu „drzý“, ale nezdálo se, že by to vnímal. V celé své výšce se narovnal a stál tak krok před Snapeem.
„Pane Pottere, myslím, že by bylo vhodné, abyste si sedl zpět na své místo. V opačném případě to mohu brát jako útok na svou osobu. Následky, které bych v tom případě vyvodil, by se vám nelíbily.“
Harry se ještě přiblížil a mírně naklonil k Snapeovi. Šeptal, jak nejvíc to šlo, aby mu rozuměl jen Snape a nikdo jiný: „Ale, profesore, snad se mě nebojíte?“ povytáhl obočí v dokonalé napodobenině Snapea.
Severus jejich vzdálenost ještě zúžil tak, že se jim obličeje vzájemně rozmazávaly, a zašeptal vztekle ještě tišším, zlověstnějším hlasem: „Bát se? Vás? To opravdu nehrozí, Pottere.“
Kromě nervozity mohl Harry na své tváři cítit i drobné kapičky slin, které ho nyní pálily. Toho člověka už opravdu nesnesl mít tak blízko těla. Více už ne.
Potom mu něco projelo hlavou, posléze celým tělem. Jako by se spálil. Jako by se lekl. Nejistota se mu příhodně zračila na tváři. A Snape si toho všiml.
Couvl. Krok. Další. Pak se otočil a utekl. Než se ale stačily dveře sklepení s nehlučným ,klap‘ zavřít, zvolal Snape za Potterem: „Dnes v sedm v mém kabinetě.“
Sice cítil, ale tohle dopustit nemohl. Pokud má Potter nějaké problémy a jsou vážné, musí to řešit. Ale bez jeho pomoci. Od tohohle se distancuje. S Potterovic klanem nechce mít nic společného. Definitivně si nad ním myje ruce.
Co záleží na tom, že neměl pravdu a že to bylo nefér? A že o tom moc dobře věděl? Dnes zjevně… nic.
„Pane Pottere,“ ozvalo se mu těsně u ucha. Samým leknutím upustil lahvičku i s lektvarem na podlahu. Ta se roztříštila.
„Ale, ale… Zase nedáváte pozor?“ řekl Snape jízlivě. Byla to pouze řečnická otázka. Nicméně vyvolala vzpomínky.
„No – jak bych to jen? – á, už vím – rušíte, Snape.“
„Nepovídejte,“ povytáhl obočí.
„Budeme tady debatovat nad životem chrousta nebo budeme pracovat?“
„Nad životem - ?“ podíval se na Harryho tázavě.
„To je fuk,“ vztekle stáhl plamen, praštil kotlíkem o pracovní desku a otočil se k odchodu, aby se následně vrátil – v náručí bednu plnou třpytícího se prachu.
„Chroust? Není to to ubohé, opomíjené –“
„Řekl jsem – je to FUK!“
„Ale -“
„Nechtěl byste se raději starat o váš kotlík?“
„O – ?“ Nechápal Snape.
„Váš kotlík!“
Snape rychle sklopil zrak, aby viděl, jak něco přepískl. Rychle udělal hůlkou pár tahů a párkrát jí švihl do vzduchu, kotlík zmizel. Stejně jako Potter.
,Kruci!‘ pomyslel si. ,Já Brumbálovi říkal, že na tohle nejsem dobrý. Proč si pokaždé na takové pitomosti vybere mě?! Já – přece – neumím – utěšovat! Ještě to tak.‘ Přesto vrhal poněkud smutné pohledy na dveře kudy, jak mohl jen tušit, Potter před pár vteřinami zmizel.
Potter sebou neklidně házel celou noc, potil se a měl horečku. Nic neobvyklého. Severus musel i tak uznat, že to zvládá lépe, než by se dalo předpokládat. Otrávený šíp? Vždyť Pottera nepřemohl ani Voldemort!
Uvědomil si, že by asi bylo vhodné konečně se tady trochu porozhlédnout. Stačilo počkat dalších pár hodin, aby se Potter trochu uklidnil a horečka nepatrně klesla.
Severus vstal. Rozhlédl se. Nevypadalo to tady Merlinvíjak, přesto jste tady mohli žít klidný život, aniž by vám něco chybělo.
Celou dobu – dny leželi – seděli v hlavní místnosti. Dům, chata nebo srub, jak chcete, byl poměrně velký. Celý ze dřeva. Tato místnost byla společná a z každého trochu temnějšího rohu na něj vykukovaly dveře.
Velký krb, před který Harryho Severus na začátku položil, zaplňoval téměř polovinu stěny, ale vzhledem k jeho poloze – přesně uprostřed – se to dalo jen těžko odhadnout. Byl masivní, tvořený z balvanů.
Před ním se rozprostírala kožešina a dvě křesla. Severus si nebyl jistý, ale odhadl to na světle vínově červenou. Podlaha, jak jinak, ze dřeva – světlého dřeva.
V obou rozích místnosti, kam se nedostalo světlo z krbu, byla tma. Tudíž se Severus mohl jen domnívat, že zahlédl malý skleněný stolek. Kontrolovat se mu to nechtělo. Naproti krbu byly vchodové dveře, nad nimi paroží. Severus netušil, co to mělo znamenat. Přešel to s pokrčením ramen.
Stál nyní zády ke krbu. Mírně vlevo od něj bylo vidět stůl. Ne moc dobře, ale bylo. Stěny tady totiž byly posunuté, Harryho obydlí netvořilo žádný pravidelný tvar. Severus prošel zúženým místem a nahlédl dál. Výhled měl nyní na celou kuchyňku oddělenou pouze policemi – a to jen zčásti. Tedy volný průchod, vzdušný prostor. V ní se nacházela lednice, spíž, poličky s kořením, skříň a v ní nádobí. Jídelní stůl se šesti židlemi.
Linka, dřez. A ještě dalších pár drobností.
Pak průchod, ve kterém se Severus nacházel a odkud pozoroval jak část obýváku – hlavní místnosti – tak část kuchyně. Očima přejel patery dveře.
Vstoupil do těch prvních po své levici. Vypadalo to na skladiště již nepotřebných věcí – pro černočernou tmu to ale Severus nemohl říct jistě. Vycouval opatrně zpět a jal se otevírat druhé dveře. Ty ho razantně odmítly – byly zamčeny a vypadaly pevně. Severusovi se do nich ani vstoupit nechtělo – z pro něj nepochopitelných důvodů. O dalších věděl, že patří ložnici.
Zběžně si prohlédl dvojlůžko a dubovou masivní skříň, noční stolky a okno, které sem propouštělo nepatrně světlo. Vyšel a přešel k dalším.
Ty byly taktéž zamknuty.
Páté. Vešel a místnost se sama prosvítila jasným světlem, které pálilo do očích. Ani nevěděl, proč ho překvapilo, že narazil na koupelnu. Byla poměrně prostorná. Ale něco mu tu chybělo. Co? Porozhlédl se a nakročil dovnitř. Dominantní, čistá vana, umyvadlo, záchod, skříňka… A skříňka nad umyvadlem. Přešel k ní.
Celá místnosti byla z bílých kachliček – už to bylo poměrně zvláštní vzhledem k dřevu, které všude jinde převládalo.
Podíval se přímo před sebe.
,Zrcadlo,‘ uvědomil si.
Opatrně zvedl ruku – překvapilo ho, že na ní vidí nějakou lepkavou špínu – která byla tažena podvědomím. Otevřel skříň a v ní, na jednom dvířku, bylo zrcadlo. Mírně sebou cukl.
Odraz ukazoval zvláštní věci – on, Severus. Na čele zaschlá krev. Rozcuchané vlasy. Tváře špinavé od hlíny. Najednou mu to došlo – to, co viděl na svých rukou, byla krev. Jak mohl zapomenout na základní potřeby? Voda? Jídlo? Toaleta?
A kam se, k čertu, podělo jeho sebeovládání a chladné, přímé uvažování?
Víc než sám sebe se lekl toho faktu, že nebyl ve své kůži. To bylo to, co nastartovalo jeho mozek zpět do reality. Zrcadlo.
Věděl, co musí udělat. Jak je možné, že mu tohle nedošlo již dříve?
Rychle se upravil, umyl ruce a ostatek věcí potřebných. Zaváhal, když uviděl vanu. Věděl, že Pottera v horečkách by neměl nechat samotného. Stejně dobře si uvědomoval potřebu probudit se z té několikadenní letargie. Nakonec vanu zavrhl. Na to bude času dost i později. Přešel do kuchyně a našel nějaké jídlo.
Trochu zcestně si při pojídání potravy vzpomněl na mučení u Pána zla. Tam toho musel vytrpět daleko víc – najednou Harry zakřičel a věřte nebo ne, Snape byl v mžiku u něj.
„Neeeeeeeeeeeeeee!“
„Pšš, ticho, to je v -“
„Není, Remus -“
„Bude dobře,“ to už si Severus téměř povzdychl. Posadil se k němu.
„Chceš jídlo?“
Ale Harry si matně vybavoval sen. Živý sen. Sen o minulosti. A Remuse. Taky padal, když umíral. Nikdy neviděl nikoho tak dlouho padat. Ale vše je jednou poprvé, že?
Tonksová měla asi pravdu. On, Harry, za jeho smrt mohl.
Celou dobu do něj Severus něco hustil, ale on ho nevnímal. Až zaslechl něco, co se nápadně podobalo slovu. Jménu. Popletal…
„Popletal… Kdyby po mně nechtěl, abych byl hrdinou, tohle se vůbec nemuselo stát.“
„Nebo kdybych ti neřekl to, co jsem řekl.“
„Spíš, kdybys nebyl tak tvrdohlavý a paličatý.“
„Cítíš se na to to teď rozebírat?“ podíval se zpytavě do jeho tváře. Pobledlé tváře.
„Ne, teď ne. Ale potom -“
„Ano, potom.“
„Severusi?“
„Hmm?“
„Nechci říct, že za to nemůžeš, ale… než si o tom promluvíme, nevyčítej si to, prosím, ano?“
„Budeš si ty vyčítat Remusovu smrt?“
„Já -“
„Pak po mně nechtěj věci, které sám nedokážeš řídit. Teď spi.“
„Ale –“
Pak, nevěděl proč, opět upadl do snění. Tentokrát bez spánku. Poslední myšlenka mohla patřit tomu: ,Jak to ten Snape dělá?‘
***
Popletal běžel, co mu síly stačily. Před ním jeho neposlušná ovečka. Za ním sir Chambrelanie.
Bývalý ministr s rudými tvářemi doběhne právě včas, aby slyšel, že doběhl pozdě.
Ve své zbídačenosti se jeho poskok právě plazí před jeho odvěkým nepřítelem. Všichni okolo něj utvoří štítivý půlkruh.
„Pane… pane řediteli – já – je mi to neskutečně líto, mrzí mě, že – prosím, odpusťte…“
„Ale co?“
Všichni ze schůze upírají oči jen na toho ubožáka klečícího před Brumbálovýma nohama.
„Nedokázal jsem ho zachránit. Já – viděl jsem… My viděli!“ v očích měl při těch slovech vepsaný neuvěřitelný strach: „Viděli jsme, jak Harry Potter zemřel. My tomu nemohli zabránit… My… Šíp. Byl to šíp s jedem! Nikdo z nás… Spousta jiných zemřelo také… On zmizel. Já – viděl jsem, jak ho ukradli! Ukradli jeho tělo. On! To on nechtěl, abych vám to říkal,“ ukázal roztřeseným prstem na Popletala, který se ve dveřích chytal za srdce. Nebyl jediný. Krve byste se nedořezali ani v jediném z nynějších obyvatel této místnosti.
Minerva, která se taky chytla za srdce, pak ruku posunula výš – na krk, jako by nemohla mít s Popletalem nic společného, se sesunula vyděšeně na křeslo, které bylo naštěstí přímo za ní, bledá jako smrt.
Brumbálovy oči byly prázdné, když se podíval nejdřív na Popletala a pak na profesorku, svou dlouholetou přítelkyni.
Každého, kdo zahlédl ředitelův pohled, to ještě víc vyděsilo. Nikdo nebyl s to promluvit. Každý se bál byť i jen nadechnout.
To už přišel i sir Chambrelanie, na kterého se Brumbál podíval naposledy. Přišel snad jen proto, aby tuto skutečnost potvrdil či vyvrátil, a on jen němě kývl hlavou na souhlas.
A… Brumbál nějak podivně věděl, přesně stejně podivně, jako to věděla zástupkyně ředitele, že je to pravda. Strašná a strašidelná a v této chvíli neututlatelná.
Oba si, v ten samý okamžik, vzpomněli až bolestně podivně na to píchnutí, ten tlak u srdce, a v ten moment naprosto přesně věděli, kdy Harry Potter zemřel. Věděli, že poslové nelžou. Tohle byla pravda.
Co ale Severus? Co jeho informace? Zemřel s ním? Snažil se ho chránit? Pokud ne, kde teď vězí? Proč to neoznámil Brumbálovi jako první?
To Brumbál nevěděl. Jen si uvědomoval, že ještě v momentu, kdy si sedal, všichni jeho kolegové odcházeli dveřmi ven. Bylo to tak lepší.
Kde je pravda teď?

24.03.2008 13:07:34
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one