Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Díl dvacátý druhý

Zjistila jsem, že to jaksi není uzavřené, tedy věnování patří třetímu tichému společníkovi, Jimmi a nekomentující Emixce - při čemž doufám, že je to holka. (No co, výjimky tvoří pravidla! :D)

DĚTI, DĚTI, já si vážně myslela, že to budou MAXIMÁLNĚ tři stránky. Ale nebojte, ty další by měly být po půl stránkách... :D

Zmínka o pravděpodobné smrti Harryho Pottera a možné smrti Severuse Snapea, kterého do tohoto problému zatáhl Brumbál pro jistotu včetně, se hradem roznesla jako mor.

Všichni měli pocit, že Brumbál útrpně snáší veškeré otázky na toto téma a statečně odpovídá na každý položený dotaz.

Jedině děti, které tento pocit neměly, byly ty, o něž muselo – být – postaráno.

Všichni ostatní sdíleli stejný dojem, ale byli rádi, že do toho nemuseli být zataženi. Sami profesoři či odborný dohled pak nechtěli na cokoli odpovídat. Tudíž Brumbálovu málomluvnost na toto téma s dětmi ani v nejmenším neodsuzovali.

Jediný člověk se choval poněkud odtažitě jak vůči řediteli samotnému, tak vůči dětem. Spolu s Brumbálem odmítla starat se v tuto dobu o nejmenší děti a vyhýbala se prostoru, ve kterém se pohybovaly, jak nejlépe svedla.

Se stejnou vervou a statečností Nebelvíra unikala ředitelně a ředitel ji, k podivu všech, nechal. Nenutil ji jakýmkoli způsobem chodit na schůze ani se s ním samým stýkat.

Až sama zástupkyně to jednoho dne nevydržela. Přesně určení bylo o pár dní, šedesát otázek, tři ututlané nadávky studentů, pět nadávek jí samé, šest hrníčků na čaj, dvě drahé, čajové konvice a tři dny protestní ,,hladovky‘‘ později.

 

,,Pardon. Ven.‘‘ Jediným pohledem přelétla všechny v místnosti. Hlas se jí chvěl hněvem a přesně kvůli tomu samému ruka, jíž ukazovala na dveře.

A všichni se na její rozčilený pohled zvedli a zmizeli v neskutečně krátkém čase z ředitelny.

Profesorka, jejíž pocity by se daly přirovnat k vzpupnému, drzému puberťákovi, si – pořád v demonstrativní a demolující náladě – prudce sedla na židli před ředitelem se slovy: ,,Nemusíte mi nabízet židli, já se ráda posadím i bez nabídky. Vždyť co zrovna vám říká slušnost?! Leda tak abyste měl nemístné poznámky.‘‘ V očích patrný hněv, při těch slovech, kterým se dalo jen sotva rozumět, protože byly pronášeny v takové rychlosti a takovém naštvání, jakého mohla dosáhnout jen sama profesorka.

Proto bylo Brumbálovo: ,,Říkala jste něco, kolegyně?‘‘ oprávněné a nebylo míněno jakkoli provokativně, byť si to ,,kolegyně‘‘ vzala osobně. Řekněme jen, že na to měla taky právo…

,,Ale vůbec nic, Albusi. Už neskutečně dlouho jsme…. nemluvili.‘‘

,,Máte naprostou pravdu, Minervo.‘‘ Obdařil ji bodrým úsměvem.

,,Já vím.‘‘ Usmála se; úsměv však vypadal falešně a Brumbál nemohl přijít na to, proč.

McGonagallová sebou přímo praštila do křesla a nohu přehodila přes opěradlo, druhou přes nohu – něco jí tak nepodobného.

,,O čem jste se mnou chtěla mluvit, Minervo?‘‘ Optal se opatrně.

,,O všem. A o ničem. Klidně pokračujte v práci.‘‘ Další zlomyslný úsměv.

,,Minervo - .‘‘

,,Pokračujte, prosím.‘‘ A její ,,pokračujte‘‘ mělo tak drtivou váhu, že Brumbál vzal brk a pokračoval v rozepsaném pergamenu, očima však pořád značně nedůvěřivě kontroloval profesorku, která seděla v jeho křesle a – s bradou tak vysoko, až se obával, že si vyhodí nějaký obratel – pozorovala ho s úsměvem, který jí snad nepatřil a který jí propůjčovala sama zášť. Protože takhle se nechovala a ani Albus sám si nebyl celkem jistý, jak dlouho vydrží to tíživé ticho, které se rozprostřelo v ředitelně. Porušovalo ho snad jen to nesouvislé škrábání brku na pergamen a on si – asi poprvé v životě – připadal, jako by jeho ruka nenáležela jemu a jako by ji neovládal. Přesto věděl a viděl, že to, co píše, je z jeho hlavy a hlava vede jeho ruku. Už jaksi automaticky, přesto... jen vzdáleně.

Ona se dívala, mlčela a chladně se usmívala. A Brumbál za celý svět nemohl přijít na to, proč jí ten úsměv nevěří. Proč mu připadá její úsměv za ta léta tak neznámý.

Ani jeden z nich hodnou chvíli nepromluvil a McGonagallová nejevila snahu začít jakýkoli rozhovor. Brumbál si – teď už nějak často – připadal, že za celý život se necítil víc vlastním vězněm.

Vždyť Minerva se zlobila a on ani pořádně nevěděl, proč. Prostě mu nechtěla nic říct a on, sebevíc by se snažil, neměl šanci to z ní dostat, pokud ona sama nebude chtít. Na to ji znal až moc dobře… alespoň… v tomhle směru.

Opravdu, Minerva si situaci užívala čím dál tím víc. Tu převahu cítila. Cítila, že dnes je jí ticho pomocníkem. Že dnes není ta, která by se měla cítit vinná tichem. Konečně jí ticho hrálo do karet a ona si ho náležitě užívala.

,,A-.‘‘

,,Pššt!‘‘ Okřikla ho a zamračila se, o chvíli později se jí ústa roztáhla do toho samého, samolibého úsměvu, jako předtím.

Sklonil hlavu a dalších deset minut jen psal.

Pak už zase nevydržel mlčení přerušované škrábáním. Už to nesnesl a ani fénix Fawkes se neměl k tomu, aby mu pomohl svým melodickým zpěvem. Dělal, jako by byl neviditelný. Vlastně pomáhal zástupkyni. Ředitel si nemohl vzpomenout, co mu tak hrozného provedl, že se proti němu spikl už i on.

Střelil po něm tedy pouze nevraživým pohledem a poté se zadíval na Minervu.

Ta pozvedla obočí.

,,Něco je špatně?‘‘

,,To bys mi měla říct ty, ne?‘‘

,,Já myslím, že ticho je… nádherné, co říkáš?‘‘ a při těch slovech se tvářila tak uchváceně, až se to Brumbálovi přestalo líbit.

,,Co jsem…?‘‘

,,Tak… všeříkající. Co myslíš?‘‘

,,Minervo, udělal jsem něco? Něco, co tě naštvalo?‘‘ Ani její strohost se mu nelíbila. Co provedl?

,,Kde jsi nabyl toho dojmu?‘‘ Sama profesorka se na chvíli, která trvala krátce, nechala unést představou panujícího ticha. Celou tu dobu, celý ten čas neustále myslela na Harryho se Severusem a neustále jí hučelo v hlavě. Ale teď... Ten klid… To tich před bouří. Jak ráda by ho protáhla na neurčito. Až nyní si byla jistá, že jí Brumbál neunikne, ať na něj uhodí kdykoli. Tak proč si chvíli neužít blaženého klidu?

Přesto – byla Nebelvír. Ta chvíle se zlomila, rozdrtila se v prach a ona věděla, že to, ta věc, ten problém… nepočká. Její zodpovědnost ji přemohla a z úsměvu, který se jí hnusil, zůstala pachuť hořkosti. Přesně té, který obsahoval i její úsměv. S tím rozdílem, že po této hořkosti zůstala stopa – bolest. Bolely ji svaly mimiky a bolel ji svět a ona věděla, že tohle si musí vyřídit hned, jinak si to s ředitelem nevyříkají nikdy.

Škodolibá radost z převahy ji přešla tak rychle, jako se jí vkradla do srdce a ona neměla nic, než své argumenty, o které se chtěla opírat až do toho okamžiku, kdy ji těmi svými protiargumenty přebije ředitel. Ale dnes ho nechtěla nechat vyhrát, protože přece přesně věděla, že pravda je na její straně.

To, co z ní udělal, mu nemohla odpustit. Nešlo to. Poslední, co zbývalo, byla hra. Na kočkou a na myš.

Alespoň chvíli.

Chvíli, než se její morální převaha rozplyne v mlžnou páru. Co na tom teď záleží, že z toho budou nakonec žabomyší války?

,,Já – . Vypadáš naštvaně a nešťastně zároveň. Mohu za to?‘‘ Pozvedl své stříbřité obočí. Jedno, jenom jedno.

Už vás někdy zradily úsměvy? Dech? Vůle? Minervu ano.

Tak moc se chtěla uchechtnout nebo mu věnovat sarkastický a neupřímný úsměv, tak neupřímný, jaké rozdával on a tak neupřímný, jako byl Albus Brumbál sám. Ale ona taková přece nebyla. To proto to, zatraceně, nedokázala. Její pohled byl nyní zoufalý.

,,Ne. Jak bys za to mohl? Kde jsi na to vůbec přišel? Ty? A něco pokazit? Nesmysl…‘‘ Slova jí odcházela z úst téměř jako kdyby jí z nich odkapával jed. Byla zraněná a snad proto se jí občas při mluvení stalo, že přešla do zlověstného šepotu plného zoufalství a beznaděje, nebo že se zadrhla.

,,Minervo…‘‘

,,Neříkej mi tak.‘‘

,,Co?‘‘

,,Neříkej mi jménem, Albusi Brumbále.‘‘

,,Ale – .‘‘

,,Nepřeji si to.‘‘

,,Jak jen myslíš.‘‘

,,Myslím. Oh ano! Něco, co Ty v poslední době považuješ za… zbytečný luxus?‘‘

,,Mi… Jak Tě mám asi oslovovat?‘‘

,,Já se o to, že ty si už něco vymyslíš, nebojím.‘‘

,,Ale tohle je směšné a ani nemám tu – .‘‘

,,Mlč!‘‘

,,Cože?‘‘

,,MLČ! Lháři.‘‘

,,Minervo.‘‘

,,Neříkej mi tak!‘‘ zaječela hystericky.

,,Uklidni se, prosím. Ať je to cokoli.‘‘

,,Mlč už!‘‘ zakřičela, vymrštila se z křesla a po tváři jí stekla osamělá slza. Jen jedna. V očích jich však měla… celou studnu. Až teď si uvědomila, že musela vzteky svírat opěradla v ruce, protože je měla rudé a bolavé.

Brumbál sám se postavil.

,,Profesorko,‘‘ snažil se o seriózní tón.

,,Slíbil jsi…‘‘

,,Co jsem slíbil?‘‘ pobídl ji.

,,PŘÍSAHAL JSI, ŽE SE O NĚ POSTARÁŠ!‘‘

,,O…‘‘ najednou mu to došlo. Sklaplo mu a podíval se do země. Sám měl co dělat, aby se uklidnil.

,,Vykašlal ses na děti. A oni tě potřebují! Oba nás potřebují! Zvláště teď, když jsou – .‘‘ Hlas se jí zlomil, ale stačilo jen polknout a nadechnout se. Pokračovala.

,,Ty – jediné, na co se zmůžeš, je vykašlat se na ně! Na nás na všechny!‘‘ To byla dost pádná výčitka.

,,Já… Minervo…‘‘ Kroutil hlavou v nesouhlas.

,,Potřebují nás. Ne zhroucené a nemohoucí, ale silnější než kdy dřív. Chtějí znát odpovědi! Potřebují je! My jim je musíme poskytnout, copak to…?!‘‘

,,Souhlasím.‘‘ Řekl po krátké odmlce smířlivě. Kdo však smířlivý nebyl, byla Minerva.

,,Severus! Taky ses na něj vykašlal, když tě nejvíc potřeboval. Nechal jsi Pottera a spol vyhrát. Vykašlal se na Severuse i tehdy, když tě nejvíc potřeboval.‘‘

,,Ale – .‘‘

,,Pak Harry! Tys ho mohl stejně dobře ochránit, jako ten dům, kterému kvůli tobě musel říkat domov! Mohl sis ho nechat a ochraňovat ho! Nic by tě to nestálo! A teď, až ho oni dotvoří k obrazu svému, si myslíš, že máš právo řídit jeho život. Ale ty, Albusi, nejsi Harryho nic! Nemáš právo se mu plést do života a řídit jeho osud! A když tě nejvíc potřeboval…? Překvápko!? Nikoli! Opět ses na něho vykašlal! Ale víš, co od tebe byla největší chyba, Albusi Brumbále?‘‘ hlas už jí téměř neposlouchal. Tak dlouho ustavičně nekřičela ani nepamatovala.

Brumbál se zmohl jen na pokroucení hlavou.

,,Měl jsi je chránit! Měl ses o ně postarat! Měl jsi za ně zodpovědnost! A zase ses na to vykašlal a poslal je na smrt! Víc už jsi opravdu udělat nemohl… Bravo!‘‘ to už propukla v opravdový pláč.

,,Vypadá to, že máš talent na to někoho nechat ve štychu. O sobě už nemluvím.‘‘ Pronesla to tak zklamaným hlasem, že to Brumbála přinutilo zvednou hlavu a zadívat se na ni.

Vypadala tak zuboženě. To si opravdu nepamatoval.

Co se pokazilo?

,,Doufám, že prožiješ šťastný a spokojený život plný pokrytectví. Z celého srdce ti přeji přátele, kteří ti to zbašti i s navijákem. Promiň, Brumbále. Já už nemůžu.‘‘

Vydala se zamyšleně ke dveřím. Brumbál se mezitím sesunul zpět na své křeslo.

S rukou na klice mu věnovala poslední ztrápený pohled. Mluvila tak tiše, že se Brumbál jen těžce přesvědčoval, že to bylo na něj a ještě těžší byl opětovný návrat k vědomí, poněvadž byl už dávno pohroužen ve svých vlastních myšlenkách.

,,Takhle sis naši rozpravu – tu… VELKOU – nepředstavoval, že ne?‘‘ oči plné slz. Další otravná ukápla na zem. Mokré cestičky utřela nevrle do rukávu. Téměř ji to utírání bolelo, nedala však tuhle bolest znát a Brumbál si byl jistý, že až odsud vyjde, o slzách budou tak maximálně vypovídat zarudlé oči.

Neschopen slova nebo většího pohybu na ni upřel pomněnkové oči. Bez jiskřiček.

McGonagallová měla smíšené pocity. Napůl byla ráda, že vyhrála, že si stála za svým a že mu řekla, co potřebovala. Že konečně zvítězila nad jeho vševědoucím pohledem a úsměvem a byla naplněna něčím zvláštním při vědomí, že tohle – ten pohled bez jiskřiček – dokázala způsobit právě ONA. Na druhou stranu… jaké tohle bylo vítězství?

Bezesporu mu řekla to, co měla na srdci a co už si nemohla nechávat jen sama pro sebe. ALE. Něco se v ní podivně lámalo – tohle chtěla podat jako pravdu a fakta a nechtěla, svým ženským způsobem, aby ho až takhle zničila a odrovnala. Chtěla respekt a uznání a možná byla chyba chtít ho víc, než se jí od něj dostávalo. Jenomže dílo už vytvořila. Nechtěla svá slova brát zpět – to ani omylem. Jen… Snad měla volit jiný způsob. Nebo…? Tak zmatená. Až tak ho ranit nechtěla.

Proč, u Salazarovy bradavice, je to tak složité? Proč to nemůže nechat plavat? Proč se tím musí pořád zaobírat? Na tohle neměla… Zatáhla za kliku a tak, jak předpokládal Brumbál, nikdo by na ní přestálou hádku nepoznal. Jakmile vystoupila ze dveří, udělala krok, byla to stará známá profesorka McGonagallová, učitelka přeměňování. Přesto nějak jiná…

Na Brumbála už se dívat před odchodem nepotřebovala.

Stačilo.

Brumbál věděl, že měla pravdu. Cítil, o co víc ji má rád a jak neskutečně je to podivné vzhledem k tomu, co všechno mu vyčetla. Cenil si ji nade vše. Nebo alespoň téměř nade vše. Zároveň cítil, že chtěla – co víc, potřebovala – víc. Mrzelo ho, že jí to nebude nikdy moct dát. Byla úžasná.

Teď… Dnes a tady v této chvíli si uvědomil něco… nádherného. Něco, co ho, i přes dobu, která mezi nimi zavládla, těšilo, obohacovalo a dávalo naději zároveň. Téměř hřálo u srdce.

Kdyby to řekl kterémukoli nebelvírovi, věděl, že by mu to nevyčítal a rozhodně by souhlasil.

Za předpokladu, že by měl někdy ukázat Nebelvíra – čistého a surového jako diamant zároveň, kdyby si měl ze všech lidí vybrat jediného opravdového a nefalšovaného zástupce Nebelvíru, nebyl by to nikdo jiný, než ona. Ona, Minerva McGonagallová.

Byl na to nesmírně hrdý, hrdý na fakt, že měl tu čest ji poznat a pracovat s ní, i když ona to neviděla a nikdy by mu takovou ,chválu‘ neodsouhlasila. Sám ale věděl, že by se do příkladných Nebelvírů zařadil už jen stěží. A Harry? Věděl, že Harry by souhlasil. Sám o sobě přeci s hrdostí právě před ním prohlásil, že je to čistokrevný Nebelvír čistokrevně říznutý Zmijozelem. Že ,,ve Zmijozelu by to nepřežil a raději by se odstřelil. Na svou kolej je hrdý. Ale nejvíc je hrdý na to, jak pěkně se ty správné vlastnosti promíchali s jeho Nebelvírskou ctí, oddaností, rytířskostí a věrností.‘‘

A i on sám, Brumbál, uznával, že nejryzejší charakter má právě takový člověk ,,říznutý‘‘ jinou kolejí, ale Minerva McGonagallová – to bylo něco. Byla to kapitola sama o sobě.

Něco mu došlo. Neměl ponětí, jak na to mohl nepřijít hned. Věděl, proč Minervin úsměv vypadal falešně, cize… ,Nedostal se jí k očím.‘

Místností se ozvalo hlasité ,,ach‘‘ – a pak už jen Fawkes mávl křídly a byl pryč.

***

,,Drž se nás!‘‘

,,Byli jste tam už někdy?‘‘ optala se zvědavě dívenka.

,,Víte vůbec, kudy jít?‘‘

,,Samozřejmě, že víme,‘‘ prskal navztekaně Alex.

,,Tak chceš vědět, co je s Harrym a Severusem, nebo ne?‘‘ uzemnil ji Stuart.

,,Jo.‘‘ Pípla dívenka.

Šli po ztemnělých chodbách. Každý stín jim naháněl strach. Dívenka – Melissa – šla uprostřed a za ruku ji vedli její momentální opatrovníci Alex a Stuart.

Když se dívce zdálo, že míjí tytéž záchodky popáté, uhodila na ně znova: ,,Jste si jistí, že víte, kudy jdeme? Nevypadá to tak. Byli jste tam vůbec někdy?‘‘ zamračila se.

,,Nooo….‘‘ Protáhl Alex.

,,Slyšeli jsme, kudy se tam má jít.‘‘ Prohodil Stuí konverzačním tónem, ovšem daleko nervózněji, než měl původně v plánu.

,,COŽE?!‘‘ křikla zděšeně dívka. ,,To tady budeme bloudit nadosmrti?!‘‘ vytřeštila tmavě hnědé oči.

,,Ne, pouze dokud nezemřeme, někdo nás nenajde a neodklidí hnijící z chodby,‘‘ broukl Stuí napůl úst.

,,To víš, že si Stuart dělal legraci, Mel. Byli jsme tam, jak jinak.‘‘ Uklidňoval ji Alex ne zrovna dvakrát přesvědčivě a využil chvilkové nepozornosti dívenky, obrátil se na Stuarta s tak ošklivým pohledem, že se Stuart až začervenal.

Po pár dalších minutách se konečně dostali na správnou cestu a po dalších pár chvílích už jeli po schodech do ředitelovy kanceláře.

Nesměle zaklepali a čekali, že je někdo vyzve. Nic se ale ni nepohnulo, bojácně tedy vstoupili.

Ředitele tak vytrhli ze zamyšlení. Téměř ho vyděsili. Ředitel sám se ale rychle zkonsolidoval a obdařil je milým úsměvem, jak nelepším v tuto chvíli dokázal na své tváři vykouzlit.

,,Kde máte doprovod?‘‘ podivil se po chvíli.

,,Kde je Harry a Severus a kdy se k nám vrátí?‘‘ vyjel na něj Stuart okamžitě.

,,Jo! Kde jsou? Oba slíbili, že se vrátí a my jim věříme!‘‘ V Alexových očích plály ohníčky vzdoru a Brumbál mohl téměř s jistotou tvrdit, že oba chlapci skončí v Nebelvíru.

,,Víte – .‘‘ Začal ředitel.

,,Kdybychom věděli, nemuseli bychom sem chodit!‘‘ Odsekl Stuart.

Melissa se k Brumbálovi rozběhla, vytrhnuvši se z rukou chlapců. Začala se řediteli škrábat na klín. Brumbál si ji tedy vzal.

Obtočila ručky, co to jen dalo, kolem Brumbálova krku a optala se se psíma očima: ,,Kde jsou?‘‘

Brumbál svým způsobem věděl, že není tak nevinná, jak se v tuto chvíli snaží být. V ,,tahání‘‘ informací měla rozhodně praxi. Brumbál ji nechal… přece jen – dítě.

,,Víš Melisso…‘‘

,,Slíbili nám to.‘‘

,,Harry a Severus, oni… .‘‘

Dívka nečekaně vyjekla a sklouzla z Brumbálových nohou. Couvala před ním.

,,Oni – jejich těla nebyla nalezena, ale… Asi – .‘‘

,,Ne.‘‘ Šeptla dívka. Vyděšeně na Brumbála teď zírala neschopna slova.

,,Jak to, že tomu věříte? Slíbili, že se vrátí. A oni svůj slib dodrží! Proč se od nás odvracíte? Všichni?‘‘

,,Melisso, tak to není… Já – přijdu. Slibuji.‘‘

Vtom se ale Melissa rozběhla ven z kanceláře a Stuart a Alex na Brumbála ještě stačili vrhnout nevraživé pohledy plné bolesti a nedůvěry, než se rozběhli za svou skoro – sestrou.

Tohle byl jeden z Brumbálových nejhorších dní. Jak se to všechno mohlo takhle pokazit? Tak zvrtnout? Naděje… Něco, co s sebou přinášela Harryho přítomnost a co teď všichni v hradu plné černé a šedé barvy postrádali.

***

,Konečně!‘ problesklo Severusovi hlavou, když viděl, jak se Harryho víčka chvějí a o chvíli později už otevřel – konečně – oči. Kdyby Severusovi někdo četl myšlenky teď, to jediné slovo by zachytit dokázal.

Harry se po tak dlouhé době KONEČNĚ probral.

KONEČNĚ mu přes kůži prošel všechen jed. KONEČNĚ si bude Severus moct odpočinout. Nebo zalést do vany. Nebo obojí, pro jistotu.

Ještě ale z posledních sil sáhl dolů na Harryho čelo. Při tom nečekaném pohybu ho probodly a následně podezřívavě sledovaly dvě zelené oči. Zmatené oči.

,,Skvěle, teď, když mě omluvíte, Pottere.‘‘ Odporoučel se do vany. Viděl to na pár hodin v ledové vodě. ,Ledové? Klidně i horké...' zarazil se sám nad sebou.

Jak ale nechal naplnit vodu po okraj vany, shodil ze sebe oblečení a vlezl do vany, začaly ho nepohodlně tlačit výčitky. Proto se, o deset minut později, jedné vypuštěné vaně a jedné sprše, vrátil do hlavní místnosti, kde seděl na zemi Potter s nechápavým výrazem.

Severus se nad tím spíš více pobaveně než uštěpačně ušklíbl, opřel se o zeď a asi minutu ho pozoroval. Přesně tak dlouho, než to Potter nevydržel a vybuchl: ,,Na co to pořád civíte?!‘‘

Severus odpověděl mírným odražením se od stěny a ještě větším úšklebkem. Začal se k němu přibližovat a KONEČNĚ odpověděl: ,,Pojďte, Pottere. Jdeme.‘‘

,,Ale kam?‘‘ optal se zmateně. To už se nad ním tyčil Severus.

Harry se za vydatné Snapeovi dopomoci zvedl.

,,No tak! Kam jdeme?‘‘

,,Kam byste si tipoval, Pottere?‘‘

,,Nevím. Jdete mě utopit do místního jezera?‘‘

,,Trefa.‘‘

,,CO?!‘‘

,,Tak skoro trefa…‘‘

,,Proč mám nepříjemný pocit, že si své převahy náležitě užíváte?‘‘ Měřil si ho nedůvěřivým pohledem.

,,Asi proto, že užívám?‘‘ navrhl Severus. Celou cestu ho držel za ruku. Pro Pottera štěstí. Jinak by už byl tak po páté na zemi.

,,Ale klid. Já a převahu nad vámi?! To už jste to vzdal?‘‘ zvedl obočí dívaje se do země.

Odpovědí mu bylo ticho, takové, že se po Potterovi překvapeně podíval.

Co mu měl Harry odpovědět? Říct ,,ano‘‘ nemohl stejně dobře jako nemohl říct ,,ne‘‘. Takže zvolil způsob vskutku bezbolestný – mlčení.

Severus se radši neptal. Místo toho řekl: ,,Jdeme tam, kam jste se už drahnou chvíli nepodíval. Uhodl jste tedy, že to bude mít co dočinění s vodou.‘‘

,,Hmmm?‘‘ byla řada na Harrym, aby se podivil.

,,Říká vám vůbec něco pojem kou – pel – na?‘‘

,,Hmmmmmmmm?‘‘ vyvalil oči ještě víc.

,,Merline, za co?!‘‘ zaskučel Severus.

,,Pro dobrotu na žebrotu…‘‘ trhl Harry rameny a… sykl bolestí.

,,Idiot,‘‘ zašeptal Severus otráveně, dobře si vědomý odposlechu, který byl zavěšený na jeho ruce.

,,Možná vás to přímo šokuje, ale já jsem jen pár centimetrů od vašich hlasivek a tudíž vím nejlépe, co jste říkal.‘‘ Nedal se odposlech s velkým P.

,,Pokud, Pottere, nezmlknete, přísahám Salazarovi, že vás v té vaně utopím a to vlastnoručně. Dám si tu práci vás vysušit, vykuchat, vycpat vás a pověsit si vás do kabinetu jako nějakou prachsprostou trofej, a budu vás prodávat zhruba ve stejné cenové relaci, za kterou jste pořídil ty parohy tak příhodně visící nad vašimi dveřmi. Nebojte, vy budete nad mým KRBEM, nikoli dveřmi… Mimo jiné byste se tam ani nevlezl.‘‘ A sjel Harryho takovým pohledem, že minimálně po cestě do koupelny už nepromluvil. Přece jen – tušil, že svou přísahu a kor Zmijozelovi, by byl nucen splnit. Neposkvrnil by vlastní Zmijozelskou čest, že?

Ovšem mlčenlivost z něj opadla, jakmile vešli dovnitř, do koupelny.

,,Ale já za tu trofej nic neplatil.‘‘ Severus po něm střelil pohledem. ,,Vážně ne!‘‘ bránil se.

,,Mám vám pomoct s vyslékáním?‘‘

,,Co prosím? Oh tak… NE. Hm, ne, díky. Zvládnu to.‘‘

Severus si ho změřil a jeho chuť znovu mu překontrolovat teplotu byla evidentní.

,,Fakt!‘‘

,,Dobrá… Tak já…‘‘ kývl hlavou ke dveřím.

,,Jistě.‘‘

Severus sice vypadl z koupelny, nic to neměnilo na tom, že měl Pottera neustále pod dohledem. Když pak po pěti minutách zaslechl z koupelný hlasité: ,,Profesorééé?‘‘, byl rád, že tak učinil.

Vrazil bez klepání do dveří.

,,Co?‘‘ zavrčel a hodil temný pohled po vaně plné vody a Pottera rochňajícího se v ní.

,,Asi by to chtělo oblečení?‘‘ povídá.

,,Vážně?‘‘ rádoby užasle Severus.

,,Zajisté.‘‘ Odpověděl Harry vážně.

,,Tak si pro něj… skočte,‘‘ v očích výraz šílenců.

,,Nojo… Mám chodit nahý po…?‘‘

,,Pottere, co po mně vlastně chcete?‘‘ unaveně.

,,Abyste zašel do ložnice a prohrabal skříň. Dík.‘‘ Harry, který se do teď namáhavě otáčel, aby na Snapea viděl, obrátil se zase zpět do původní a pohodlné pozice.

,,Je vám doufám známo, že nejsem váš skřítek ani nic…‘‘

,,Jistě.‘‘

,,Fajn.‘‘ A při odchodu práskl dveřmi.

Pár minut na to: ,,Chtěl jste být jen otravný, nebo neumíte chodit?‘‘ kysele Snape.

,,Ale já myslel, že když už jste mi zachránil život, tak a….‘‘ rádoby nevinně Potter.

,,Pottere, víte co?‘‘ hlas byl nepříjemně jízlivý.

,,Ne pane, co?‘‘ v zelených očích pohrávaly malé jiskřičky, mírně se usmíval.

,,Trhni si.‘‘ S tím po něm hodil oblečení, voda – nevoda, a odkráčel.

,,A jéje,‘‘ protočil Harry oči v sloup, ,,to zas bude příjemný den – společnost.‘‘ Soukal se z vody. Jediné, čeho litoval, byly ty rány. Kdyby to nebolelo jako čert, odkvačil by, ani by se neohlédl. Ale takhle? To si koledovalo leda o průšvih. Navíc – Snape je přece na jeho území, tak proč by se měl stahovat on?

Obával se, že se ani neobleče, ale nakonec, s vypětím všech sil, se mu to povedlo.

S vypětím všech sil? To doslova.

Okamžitě, jak vykročil, přestal cítit nohy. Všechno ho zradilo a on už se nezmohl na víc, než na psychické připravení se na pěkně bolavý pád a jedno zanadávání (stále v duchu). Padal a padal… ale žádný prudký dopad nenásledoval. Dalo se říct, že se víc než jen podivil.

Cítil na sobě dvě silné ruce a bylo to zvláštní.

Vzhlédl.

Zelené oči se střetly s těmi staršími, tmavými v očekávání nadávky, pohlavku, prokletí, čehokoli… . Ale nějak se nedělo.

Nakonec z toho vyšel jeden zmatený, zelený pohled a jeden nečitelný, černý.

,,Když přeskočíme díky za vaši prozřetelnost a díky Merlinovi za tu neskutečnou náhodu, oh ne, štěstí, že vás sem poslal, měl bych vám asi poděkovat, že?‘‘

Teď pro změnu zarytě mlčel Severus. Mlčel, když Harryho postavil na nohy. Mlčel, když ho vedl přes koupelnu a mlčel, když procházeli ,,chodbou‘‘. Harry ho zastavil.

,,Moment, potřebuji jít do těch druhých dveří po naší pravici.‘‘ *)

*)Má logika sahá až tam, že když šel Severus z obýváku, měl je po pravé straně. A vzhledem k tomu, že dvoje dveře jsou na jedné přepážce, v čele taky dvoje a jedny jsou od koupelny – další poloviční přepážka v úrovni začátku koupelny a kuchyně – tam přece není stěna – , usoudila jsem, že když jdou hoši z koupelny, bude to po jejich pravici. Pokud to mám blbě, opravte mě, děkuji za pozornost. :D

,,Ty jsou zamčené, Pottere.‘‘ Podíval se na Harryho jako na trolla.

,,Ale já mám klíč… počkat! Vy jste slídil!‘‘ falešně užasle.

,,Co?! Ne, neslídil.‘‘

,,Ale jo, slídil!‘‘ Harrymu se na tvář dral potutelný úšklebek.

,,Ne, pouze jsem prozkoumával teritorium.‘‘

,,A budete i značkovat?‘‘

,,Prosím?!‘‘

,,Ale nic. Můžeme?‘‘

,,Když se tam dostanete sám…‘‘ pokrčil Severus rameny.

,,Prosím?!‘‘

,,Ale nic.‘‘

,,Jdeme,‘‘ rozhodl Harry.

Harry zašeptal pár kouzel, vytáhl klíč a odemkl si.

Severus stál těsně za ním a na truc se dovnitř ani na Harryho nedíval, i když byl zvědavý, co to tam má za krámy, když to má tak dobře zamknuté.

Úplně nehorázně ho to vytáčelo – boj mezi jeho zvědavostí a tím odporem, který cítil kolem prostoru těch konkrétních dveří.

Myslel, že se jen podívá a bude dělat, jako by nic. Podíval se, to ano.

Ale kdyby to nebyl Severus Snape, dovolila bych si napsat, že mu spadla čelist. ,Vytřeštil oči‘ mi snad odpustíte.

Severus Snape vytřeštil oči při pohledu na místnost. Nebylo to ani víc a ani míň, než místnost pro vaření lektvarů se zásobami lektvarů a ingrediencemi k tomu. Vypadalo to na kompletní vybavení.

Přejel místnost pohledem až si pohled sám našel Pottera, který se právě snažil vytáhnout lahvičku s… lektvarem proti bolení hlavy.

,,Vy!‘‘ to nebyl nebezpečný šeptot, to bylo něco mezi hysterickou výčitkou a zavytím a Harry netušil, o co jde. No… Možná… tušil.

Severus se obrátil na podpatku, oči stále vypovídaly o jistém druhu šoku, vyletěl ven ze dveří, proletěl obývací místností až pošel ven úplně a za sebou pořádně práskl dveřmi. O tom pro změnu svědčilo nahnuté paroží nad nimi.

Harry zamrkal, hodil lahvičku do kapsy a zamkl za sebou před odchodem dveře. Potom se snažil odbelhat, jak nejrychleji mohl, k domovním dveřím, odkud právě jako vzteklá fúrie vyletěl Severus.

Jediná myšlenky, na kterou se v domě dokázal Severus soustředit, byla: ,Potřebuji vzduch.‘ Ten jediný ho teď mohl trochu vzpamatovat.

Byl neskonale rád, když vyšel ven a zjistil, že je něco kolem nuly.

Měl chuť ječet, křičet, přizabít Pottera, rozkopat to tady, podpálit, přizabít Pottera, udělat tady z toho kůlničku na dříví, srovnat se zemí a mnoho dalšího, ale nejvíc ze všeho měl chuť Pottera přizabít. A křičet. Nebo se smát. Jakkoli dát najevo to, co cítil.

Seřvat ho. COKOLI! Tohle vážně není možné! Není to pravda! Prostě se mu to jen zdá… Odmítá uvěřit – .

,,Profesore?‘‘

,,… a ten drzý spratek…‘‘ pokračoval ve svém vnitřním monologu, jako by se nechumelilo.

,,Co…?‘‘

,,CO?!‘‘ nádech, výdech. Počítal asi do padesáti než otevřel oči, o kterých ani nevěděl, že by je měl zavřené.

,,To vás, Pottere, vážně ani nenapadlo, že byste mi mohl oznámit, že – máte – lektvar – který – by – vás – z – toho – stavu – dostal – ihned?! Místnost, ve které bych ho mohl připravit? Mám vám věřit, že jste nevěděl, jak říct LEKTVAROVÉMU MISTROVI něco o možnosti použít lektvary?! Že vás ani nenapadalo, že by mi to stačilo? Že vás nenapadlo, že bych TO – MĚL – VĚDĚT?! Měl jste na to zhruba HODINY! Mohl jste mi o té podě… o té místnosti říct!‘‘ koktal už hlasem jen mírně podbarveným vztekem, co ale Harryho překvapilo víc, bylo, že vztek byl cítit a vidět v jeho očích. To nečekal. Severus Snape se ovládal vždy a bravurně. Tak co je tohle?

,,Já…‘‘

,,Než slyšet lež, radši mlčte.‘‘

A Harry mlčel.

,,Půjdeme,‘‘ zavelel teď Severus. Ale zjistil, že jeho vůle a nohy přestaly poslouchat jeho rozum a on tam stojí, odvrácen k Harrymu zády a prohlíží si horizont. Znovu nabývá zpět svou sebekontrolu. Uvědomil si, že kašle na to, jestli bude nachlazený on nebo Potter, ale že jediné, na čem mu záleží, je jeho vůle a kontrola nad sebou samým.

Do té chladné noci plné tmy mu někdo vpadl. On si nebyl úplně jistý, jestli to chce dopustit, zároveň si byl vědom faktu, že s tím nic nesvede.

Potter se přiblížil těsně za něj. Čekal ještě okamžik, než se postavil do Severusova zorného pole.

Ještě počkal dalších pár okamžiků než si dovolil opatrně položit jednu ruku na Severusovo rameno. Severus se ale nepohnul a stále se díval před sebe.

,,Řekl byste, profesore, že už je čas na otravné, zbytečné, neužitečné otázky plné sentimentu a patetičnosti?‘‘

Zafoukal mírný větřík aby si pohrál s Harryho pláštěm a Severusovými vlasy. Čistě pro efekt, možná.

,,Máte vůbec výčitky svědomí, Pottere? Nebo je vám to jedno?‘‘

,,No…‘‘ Harry se ani nestačil pořádně nadechnout a Severus pokračoval.

,,Záleží vám vůbec na mém morálním kreditu? Nebo jste tak zabedněný, že vám ani nedošlo, že o další zmařené životy kolem sebe nestojím?! Hlavně, že Pottříček nestojí o to, aby někdo trpěl. Pochopil jste vůbec, Pottere, že ze všeho nejvíc mi přijde hrozná smrt někoho, koho znám zhruba tak dlouho, jako vás? Nebo skrze své růžové obláčky nevidíte?! Já omítám uvěřit, že může být někdo takový pitomec, jak se mi taky snažíte namluvit.‘‘

,,Ale? Snad vám na mě nezáleží?‘‘

,,Nezáleží mi na VÁS, je to čistě sebestředná záležitost! Nechci si špinit ruce dalšími přebytečnými mrtvolami. Ještě tak zbytečně mrtvými! Chá… chápete?‘‘

,,Ano.‘‘

,,Jste s Brumbálem stejní,‘‘ prskal dál.

,,Já měl pocit, že se Siriusem…?‘‘

,,Máte pocit, že jste vyhrál?‘‘

,,Severusi?‘‘

Ticho… po pěšině.

,,Pojďme dovnitř.‘‘

Severus stál nehybně. Poté mrkl a pohled stočil na Harryho. Přikývl.

***

,,Nejsem si jistý, že dokážu…‘‘

,,Vyčtěte mi to.‘‘

,,Hm?‘‘

,,Vyčtěte mi, co vás tak pálí na jazyku a já se vám klidně zapřísáhnu, že vám to nikdy nevyčtu.‘‘

Zamyšleně si Severuse prohlížel.

,,To by bylo moc lehké.‘‘ Oba se ve stejnou chvíli posadili do křesel.

,,Oh, to jsem nezdvořilý, skotskou?‘‘

,,Hmm.‘‘

Harry vstal.

,,Nebudu vám nic vyčítat, dokud nebudu znát pravdu.‘‘

Pohled upíral do ohně.

,,Tak to tady máme problém číslo jedna, prosím,‘‘ podal mu sklenici.

,,Díky. Ne, není to problém, jen…‘‘

,,…jen je to problém, dokud vám neřeknu všechno?‘‘

,,Co jste to vlastně chtěl tak vehementně probírat?‘‘ povzdych.

,,Vás. Sebe. Sentimentální vzpomínky, budoucnost…‘‘

,,Mě? U mě není nic k probírání.‘‘

,,Začneme odjinud.‘‘ Oznámení.

,,Ale? A odkudpak?‘‘

,,Co je nového v Bradavicích?‘‘

,,Pche… Kromě poděšeného Brumbála, zuřící Minervy a…?‘‘

,,Prosím, nepřestávejte, to ,,a‘‘ mě zajímá zdaleka nejvíc, jak se mají?‘‘

,,Jak to mám vědět?‘‘

,,Severusi…‘‘

,,Nemám nejmenší po – .‘‘

,,Viděl jsem vás, když měla Melissa horečky. Spal jste u ní jako nemluvně. Měl jste o ni strach.‘‘

,,Já? To se vám nejspíš něco zdálo.‘‘

,,I kdeže, nezdálo. Ten den si pamatuji velmi dobře. Nastupoval jsem k Popletalovi, přimluvil se za vás u Brumbála a rozloučil se s dětmi.‘‘

,,Nevypadalo to tak. Když jsem odcházel, taky pěkně zuřily. Vzpomínaly vás.‘‘

,,Tak přece…‘‘ samolibý úšklebek.

,,Dobrá… Má to cenu? Když jste se za mě… přimlouval?‘‘

,,Jak se jim daří?‘‘

,,Stýská se jim po vás.‘‘

,,To i po vás, Severusi.‘‘

,,Hm. Taky by mě zajímalo, co jste jim nakukal, že mě tak rády viděly. A vídávaly.‘‘

,,A ještě rády uvidí. A co zbytek? Co ostatní domovy…?‘‘

,,Jezdím tam. Občas. No dobrá, párkrát jsem tam byl. Když jsme u toho… Albus jedno dítě – jediné, které se u nás objevilo po čas vaší… nepřítomnosti – poslal do Francie. Netvářil se, že kdybyste tam byl, vadilo by vám to. Můžete mi to nějak… osvětlit?‘‘

,,Osvětlit?‘‘ Harry se zamyslel a po čas ticha praskal v krbu oheň.

,,Nemám o tom nejmenší ponětí, Severusi. Určitě se na to Brumbála přeptám.‘‘

,,Dobrá. Co dál?‘‘

,,Už byste chtěl jít pryč? Ani jsme nazačali.‘‘

,,Ach Merline… To je trest?‘‘

,,Rád byste, abych vám to takhle řekl? Odsouhlasil? Odcházelo by se vám pak… lépe?‘‘

,,Lépe než… ?‘‘

,,Líp, než kdybyste musel uznat, že ten čas, kdy si spolu musíme promluvit, jste tady strávil dobrovolně.‘‘

,,Nemám pocit, že bych něco takového zmiňoval…‘‘

,,Já si ale myslím, že je to pro vás těžší, než se mi snažíte namluvit.‘‘ Podíval se na něj pátravě.

,,Pottere…‘‘ zavrčel.

,,Uznejte to.‘‘

,,Ne, protože i kdybych snad takové nutkání měl, je mi naprosto jasné, že mi to nebude nic platné a vy mě tomu výslechu stejně podrobíte.‘‘

,,Tak to máte pravdu. Stejně si ale myslím, že by se vám pak mluvilo snáz.‘‘

,,Snáz? Když uznám, že se rozhovoru s vámi vyhýbám – tedy pardon – tomu méně příjemnému – a když si cucnu pár skleniček až vyžahnu veškerý alkohol v domě, tak se mi má mluvit lépe? Otevřeněji? Pottere, vy jste horší než Zmijozel a Nebelvír dohromady!‘‘

,,Snad… byste mi to nezazlíval?‘‘

,,Vám? To by mě stálo další drahocenný čas, který nemám…‘‘

,,Snažíte se odvrátit pozornost od jádra tématu?‘‘

,,Myslíte tím, když vám povídám, že McGonagallová málem hází po Brumbálovi popelníky přeměněné na sršně? Ne… to je pouze koření konverzace – aby řeč nevázla.‘‘

,,Pokud…‘‘

,,Pokud?‘‘ to Severuse evidentně zaujalo a Harry si musel něco rychle vymyslet – právě popíjel a Harrymu to docvaklo.

,,Pokud, čistě v zájmu nadcházející konverzace, jsem vám do skotské nehodil Veritasérum.‘‘

Ano, Harry občas míval dobré nápady.

Severus to totiž zřejmě nečekal a obsah, který měl v puse, vyprskl do ohně, který se tak trochu… zesílil.

,,Ale no tak, profesore, víte, že i kdybych to udělal, ten zbyteček už by vás nezachránil…‘‘

,,A udělal?‘‘

,,Mám to vyzkoušet?‘‘

,,Ne!‘‘

,,Kdy jste si naposledy čistil zuby?‘‘

Severus čekal, že poví něco nemístného, ale žádné nutkání odpovědět nepřišlo – hlasitě si oddechl.

,,Budete mi muset víc věřit.‘‘

,,Mohl jsem mít i pitomější otázku.‘‘

,,Kdy jste měl naposledy ženu, například?‘‘

,,Například,‘‘ řekl dutě.

,,A není to proto, že vám nevěřím – tedy ne přímo. Ale chápejte – váš otec, kmotr a Brumbál, přímo vražedná kombinace – a vy byste to mohl brát pouze jako žert. Ten názor bych s vámi nesdílel, přirozeně.‘‘

,,Přirozeně. Ale… kromě jiného bych si to ani nedovolil.‘‘

,,Myslíte, i kdybyste v tom viděl mé dobro?‘‘

,,Vida, přece mi nevěříte.‘‘ Smutný úsměv.

,,No v tomhle ne… to máte pravdu. Mýlím se?‘‘

,,Ne.‘‘

,,Tak jak mi to můžete vyčítat?‘‘

,,Já vám to nevyčítám, jen říkám – .‘‘

,,A když se vám nedá věřit…‘‘

,,DÁ se mi věřit.‘‘

,,Od kdy si hrajeme a kdy to začíná být vážné? Dávejte si pozor na tu tenkou linii, když ji překročíte, už nebude cesta zpět,‘‘ upozornil Snape.

,,Vím, vím, já to vím, jen… myslím, že je to těžší pro nás pro oba víc, než jsem myslel.‘‘

,,Hmm. Ano, to je. Ale vyžadujete to vy, nikoli já. Nezapomínejte na to.‘‘

,,Nebojte, nezapomenu.‘‘

Na chvíli se mezi nimi rozprostřelo ticho a pak: ,,Vidíte, to je přesně to – proč o tom nemůžeme normálně mluvit?! Vždyť to nic není! Nic, co by…‘‘

,,Merline, ochraňuj nás a nedopusť…‘‘ protáčel Severus oči v sloup a zabořil se do křesla ještě víc, jako by si snad myslel, že to pomůže.

Nepomohlo…

,,Ale vážně…. Vždyť jsou to jen prkoti….‘‘

,,Hlavně doufám, že ode mě nebudete chtít na ty ,,prkotiny‘‘ odpovědi… nečekáte odpovědi, že ne, Pottere?‘‘

,,Chci s vámi normálně diskutovat. Chci možnost něco prodebatovat bez urážek, možného znemožnění u třetí strany, chci…‘‘

,,…chcete zkrátka nějakého mimozemšťana, protože lidi tohle neumí a nepraktikují.‘‘

,,…ani vy?‘‘

,,Jsem já snad mimozemšťan?!‘‘

,,To byla otázka?‘‘

,,Proč?‘‘ ostražitě.

,,Nemyslím, že byste chtěl slyšet odpověď. Nelíbila by se vám…‘‘ uštěpačně.

,,Áha.‘‘

Mlčenlivé ticho. Už jsem ho vzpomínala?

,,McGonagallová málem hází po Brumbálovi popelníky?‘‘ zeptal se pobaveně Harry.

,,Ono to zas tak zábavné není, pane Pottere, když přihlédneme k tomu, jaké je tam dusno, když se ti dva hádají.‘‘

,,Popelníky?‘‘ podíval se Harry na Severuse nevěřícně a pobaveně zároveň.

,,Kde by k nim Minerva přišla? Snad jste mi to nezbaštil?‘‘ úšklebek.

,,Magor,‘‘ naznačil Harry neslyšně ústy a přivřel oči, kroutil při celém tom procesu hlavou.

,,Prosím?‘‘ podíval se na Harryho se zaujetím Snape.

,,Jestli nechcete mango?‘‘ nahodil Harry opět konverzační tón. Severus to ignoroval.

,,Už se těším, až se vrátíme do Bradavic. Mám plán, jak je dát dohromady.‘‘

,,Minervu a Albuse?‘‘

,,Ne, krokodýla Dundeeho a Johanku z Arku.‘‘

,,Haha,‘‘ odvětil Potter.

,,Co máte v plánu, co se stalo?‘‘

,,To uvidíte, až tam dorazíme.‘‘ Obdaroval Harryho záhadným pohledem.

,,Jo tááák, tak to jo.‘‘

,,Dál?‘‘

,,Co dál? Jaké ,,dál‘‘?‘‘

,,Pottere – .‘‘

,,Dobrá, dál. Vážně si nedá – .‘‘

,,Celkem se těším do postele, zatím co vy jste si spinkal, já tady…‘‘

,,Tvrdě pracoval a uklízel, že?‘‘

,,Nepovídejte mi, že vy jste tady někdy uklízel,‘‘ a hodil pátravý a zvědavý pohled na vše okolo něj.

,,Nepovídám, ani slovem jsem nic takového nenaznačil,‘‘ oznámil mu uraženě.

,,Dobrá, tak já začnu.‘‘

,,No skvěle!‘‘

,,Proč jste zdrhl z Bradavic?‘‘

,,Áha, a jéje, výslech.‘‘

,,Myslel jste snad na něco jiného?‘‘

,,Ne, Snape, opravdu jsem nechtěl tenhle rozhovor vést v duchu výslechu.‘‘

,,Zatím, Pottere, nevedete nic. Takže čekám na odpověď.‘‘

,,Tak TO kdybyste mi nevysvětlil, to nepochopím.‘‘

,,Všiml jsem si, že s chápáním máte problémy.‘‘

,,Všiml jsem si, že vy těch problémů máte daleko víc.‘‘

,,Na vás stejně nemám.‘‘

,,K čemu to teď vlastně mluvíme, profesore? K té nebohé předložce?‘‘

,,Jo, schytala to za nás. Chudák medvěd, odpráskli ho před stoletím, ale ještě teď je tam díra po kulce.‘‘

,,No tak to si protřete oči, žádná díra po kulce tam není, protože nezemřel žádnou mudlovskou zbraní!‘‘

,,Chudák, chcíp‘, jen vás uviděl, Pottere, to není příjemné smrt. Tu bych nepřál DOKONCE ani tomu medvědovi.‘‘

,,Jste sprostý.‘‘

,,Jako bych to už někde slyšel…‘‘

,,Jste zvíře!‘‘

,,Já?! Kdo zabil toho nebohého medvěda?‘‘

,,Nikdy jsem netvrdil, že jsem ho zabil já, profesore.‘‘

,,Vykuchal jste ho alespoň, profesore Pottere?‘‘

,,Ještě chvíli a začnu se nad tou nebohou mrtvolkou válet smíchy.‘‘

,,Nad? Vy míníte levitovat nad mrtvolou? CHUDÁK medvěd. Ani po smrti nemá klid.‘‘

Výbuch smíchu…

,,Jinak totiž netuším, jak jinak byste se chtěl válet smíchy NAD medvědem – obyčejní lidé se když už, tak válejí POD medvědem. Od toho slovo válet – obyčejně to bývá na zemi, víte, pane Pottere? Ale vy vlastně nejste normální, to by to všechno vysvětlovalo – vy jste chlapec, který přežil, tak to ano, to vám dává právo válet se i nad medvědem…‘‘

,,Ale, profesore, ten medvěd na rozdíl ode mne neutrpí žádnou psychickou újmu.‘‘

,,Jste si tím jistý, chlapče?‘‘

,,Naprosto.‘‘

,,Termín zombie vám nic neříká?‘‘

,,U medvědů?‘‘

,,NE, u Potterů.‘‘

,,Hmm?‘‘

,,U Potterů je možné všechno…‘‘

,,To zní jako reklama.‘‘

,,Přemýšlím, co vám říct, aby to znělo…‘‘

,,…neobyčejně?‘‘

,,A ne moc…‘‘

,,Fádně?‘‘

,,Zalezte, Pottere!‘‘

,,Taky mi to nerýmuje.‘‘

,,Myslím, že jste s tím pitím přejel, Pottere.‘‘

,,Nikoli, profesore, to je normální stav.‘‘

,,Normální stav Potterů nebo normální stav Nebelvírů?‘‘

,,Pořád lepší než kyselý Zmijozel.‘‘ Zpražil ho Potter.

,,Mám pocit, že jsme ujeli od tématu.‘‘

,,Nikoli, VY uhýbáte od tématu.‘‘

,,Já? Jak jsem k tomu zase přišel já?! Ptal jsem se, jak to, že jste utekl a vy jste neodpověděl.‘‘

,,Dobrá… Odešel jsem, protože mě Popletal potřeboval.‘‘

,,Kvůli upírům a vlkodlakům?‘‘

,,Kvůli… mým zkušenostem.‘‘

,,Kvůli Potterovým zkušenostem z Války,‘‘ brblal pod nos Snape.

,,Kdo tu mluvil o Válce?‘‘

,,Evidentně vás baví mluvit v hádankách, Pottere.‘‘

,,Ano, Snape, teď, když k tomu máme klid a čas…‘‘

,,Myslíte, že máme čas, kolego?‘‘

,,Myslím, že ho máme víc, než by nám bylo kol a kolem milé.‘‘

,,Proč?‘‘

,,Jsem ještě pořád zraněný…‘‘

,,Och, tohle…‘‘ protáhl.

,,Neříkejte to takovým tónem, jen tak ,,mimochodem‘‘, profesore, já JSEM zraněný.‘‘

,,Dobrá.‘‘ Další povzdech.

,,Severusi? Co bylo s tím prstenem? Jak se ho Brumbál zbavil?‘‘

Severusovy oči se naplnily něčím temným a přitom nečitelným.

,,Nemám zdání. Dal jsem mu v této záležitosti volnou ruku.‘‘

,,Nezajímá tě, kde…?‘‘

,,Myslím, Harry, že stačilo se kvůli němu pohádat jednou, ne? Pár let a ty toho máš stále plnou hlavu.‘‘

,,Kdyby jen toho…‘‘

,,Začneš?‘‘

,,Měl jsem nastřádaných otázek… tolik. Ne že bych nevěděl, odkud začít. Nevím ani, co bych měl pokládat za otázky… Já… Neuvědomil jsem si, jak těžké je, ptát se na rivalitu našich kolejí. Ptát se na své rodiče, na váš vztah k mému otci a… matce. Vzpomínat na předešlé události… Válku, smrt mých přátel… Zatraceně…‘‘

,,To říkal váš přítel.‘‘ Poznamenal náhle Snape.

,,Co říkal?‘‘ udiveně se na něj podívaly zelené oči.

,, ,Zatraceně‘. Jeho hlášky byly typicky Weasleyovské…‘‘

,,Mám strach,‘‘ přiznal Harry.

,,Z čeho?‘‘

,,Že se jednoho dne vzbudím a… nebudu si pamatovat barvu jejich očí. Těch, které jsem zabil já a těch, které zabili mně. Pamatujete si je vy?‘‘

,,Jestli ses chtěl vyptávat, jaké to je být smrtijedem, vraždit a…‘‘

,,Ne! Ne… to jen. Ne tak docela,‘‘ ustoupil nakonec Harry.

,,Zahrnovalo to i tuhle část, že?‘‘ to bylo spíš než cokoli jiného konstatování a Harryho tím uvedl do rozpaků – nevěděl, jak reagovat. Tak se znova začal vyptávat.

,,Nechápu… nerozumím jim. Nikdy je nepochopím? Nastane chvíle, kdy mi to bude jedno? Jako vám?‘‘

,,Zjevně vám uniká, Pottere, že nevím, co máte na mysli. Nepodělil jste se…‘‘

,,Přece lidi, koho jiného?‘‘ Zoufale se po něm ohlédl.

,,A…?‘‘

,,Co bylo to, co jsem cítil, když jsem utíkal? Lhostejnost nebo letargie? Vůči nim? Mě… Na jednu stranu mě nenáviděli a na druhou mě oslavovali. Nechápu…‘‘

,,Chtěl byste na tom pochopit…‘‘ snažil se ho Snape trochu popostrčit.

,,Děláte si legraci?‘‘

,,Snažím se vás pochopit.‘‘

,,Jak mě můžete pochopit, když se nechápu sám?‘‘

,,Někdy… ale opravdu jen někdy je prostě potřeba vidět trochu světla na konci tunelu a být si jistý, že to není protijedoucí lokomotiva…‘‘ pokrčil Severus rameny.

,,Když nedůvěřuji? Co když si rozhodně stojím za svým tvrzením, že mě ta lokomotiva za pár sekund sešmelcuje?‘‘

,,Pottere…‘‘

,,Vím, nemůžete mi v tomhle směru pomoci…‘‘

,,Býval jste optimista.‘‘

,,Tak teď chce být Vyvolený pesimista, problém?‘‘

,,Ne, ne u mě. To vás to ničí.‘‘

,,Ničí… Jaký jste měl vztah k matce, Severusi?‘‘

,,Komplikovaný.‘‘

,,Musíte mít na vše rychlou a jasnou odpověď?‘‘

,,Pokládejte těžší otázky.‘‘

,,Dobrá… Kdyby tohle měl být poslední rozhovor nás dvou, kdybychom se rána nedožili, kdybych už neměl příležitost…‘‘ vstal, přešel k oknu, zadíval se z něj a hned se vrátil zpět, aby se posadil před krb na kožešinu, ,,s vámi někdy vést tyhle hovory, jaké otázky by měly být ty poslední? Ty... něčím výjimečné? Jak bych se měl ptát?‘‘ vpil se už po tolikáté za ten čas, který spolu strávili, do Severusových očí hledaje v nich náznak nebo stopu odpovědi.

,,Proč se Země točí byste vědět nechtěl?‘‘

,,A proč…?‘‘

,,Pottere… víte, že to nemám rád.‘‘

,,Dobrá, proč by si tedy, kdyby nás dnes poslouchal někdo, kdo nás znal z let, kdy jsme se nenáviděli, myslel, že jsme se zbláznili…? Nebo – nevím – co – horšího? Proč lidé hledají víc za tím, kde nic víc není, proč tolik ,,proč‘‘ a ,,kdyby‘‘ a žádné odpovědi? Snaží se o nedosažitelné? Závidí nezáviděníhodné, odsuzují nehodné odsouzení, pociťují potřebu soudit, přesto na to nemají právo? Vytahují práva jako argument, není však důvod ta práva vytahovat, sami na ně totiž nemají nárok…? Jsou tak… NESNESITELNĚ povrchní – soudí dle vzhledu a pozlátka a přitom… nejsou sebekritičtí. Faleš, přetvářka, hry… V ničem jiném žít ani neumí. Tak arogantní ve svém vlastním mínění. Nepřipustí svou chybu. Nesnesou odlišnost. Tak… závistiví… podlí! Nepoučitelní z vlastních chyb natož z těch cizích. Vážně povrchní a… . ‘‘

,,Ale?‘‘

,,Lidé… Pokud se to vezme v globálu… jak mohu odsuzovat jednotlivce za masy?‘‘

,,Lidé,‘‘ Severusův úsměv byl posmutnělý, jako by vzpomínal.

,,Uznávám, není to s nimi snadné. Jsou to krysy… a Merlin požehnej lidem, jako Brumbál, kteří v nich vidí jen to dobré. Jestli tě to uklidní, také to neumím.‘‘

,,Nicméně se lepšíš,‘‘ Harryho úsměv byl nějak podivně šťastný.

,,Lepším?‘‘ udiveně se zeptal Severus.

,,Dřív jsi… s nimi nedokázal vyjít a teď? Můžeš říct, že tě někdo má rád. Nemyslím tím jen Brumbála.‘‘

,,Koho?‘‘ ještě větší údiv.

,,Severusi, vím, že tvá povaha je taky dost komplikovaná – ,‘‘

,,Taky?‘‘ zvednuté obočí.

,,ALE když tě někdo pozná – ty mu to dovolíš – jsem si naprosto jistý, že se od tebe může zamilovat. Ty děti… kušuj, Snape, ty děti tě bezpochyby zbožňují a nepotřeboval jsem o tom žádnou zprávu, nemusel jsem tě šmírovat, abych to poznal. Právě děti, ty neposkvrněné duše, vidí v lidech, kteří chybovali, jen to nejlepší. Já se teď už jen neodvažuji tvrdit, jestli je pohled naprosté, čisté a nezkažené naivity lepší nebo horší než ten pesimistický a nedůvěřivý. Třeba to k tomu má blízko. Třeba jsou to jen dvě strany jedné mince jako láska a nenávist. Třeba je mezi tím stejně tenká hranice. Jen mi potvrď, Severusi, že ty děti si nelze nezamilovat. Jsou tak… křehcí a dávají pocit důležitosti. Ne, tohle nelze hledat u ostatních lidí v té nejčistší formě, ne u těch, kteří z dětství nenávratně vyrostli. Mohou to poskytnout jedině ty čisté duše. Chápeš?‘‘

Severus na to nic neříkal; mlčel a Harryho si dlouho a zpytavě prohlížel.

,,Jsi šílenec, víš o tom?‘‘

,,Zcela určitě ano, Severusi.‘‘

,,Na tohle myslíš každý den nebo jen obden?‘‘

Harry se suše zasmál.

,,Myslím na to každou volnou minutu. Máš pocit, že by to mohlo být z nedostatku práce?‘‘ Pozvedl jedno obočí.

,,Změnil jsme se, jak jsi doufal? Jak jsi mi napsal v tom... dopise?''

,,Ano.''

,,Jak?''

Úsměv v odpověď.

,,Dobrá tedy, ty hledáš odpovědi na…‘‘ pokračoval Severus.

,,Severusi – třeba nehledám ani tak odpovědi. Možná, že jen chci mít jistotu, že nejsem jediný, kdo odpovědi postrádá. Že v tom nejsem sám. Rozumíš?‘‘

Severus těkal pohledem po všech věcech kolem, než odpověděl.

Cítil na sobě Harryho oči, ale než odpoví, potřebují mít jistotu.

Rozjímal nad tím, kdy si Harryho pustil tak blízko k tělu. Nejen k tělu.Prazvláštním způsobem cítil, že kdyby se s tímhle Nebelvírem mělo něco stát, nebyl by mu to jedno – a to bylo ještě mírně řečeno.

Nejhorší na tom všem byla jistota – v žádném z případů, kdy si říkal, že je to zlomový okamžik, to nebylo. Takže si k němu Potter našel cestičku a Severus ani nevěděl, … kdy?! Tohle se mu vážně kdysi nestávalo.

Ironie, osud. A cokoli, co by na něj Potter vytáhl.

Ruce zapřel do opěrek a předklonil sek Potterovi, který teď před ním klečel.

,,Pravda je, že… odpovědi na většinu vašich otázek také nemám. A povede ještě dlouhá cesta k tomu, abych vám ten zbytek, o kterém vím ,,víc než Brumbál‘‘ – vašich rodičích, snad i mých rodičích – prozradil.‘‘ Odhadoval, jak by na tohle Potter měl reagovat a jak by na to reagovat mohl. Ale to, co on udělal, nespadalo ani do jedné z vymezených kategorií.

Okamžik se ještě měřili pohledy, pak se Potter sebral a vstal.

,,Omlouvám se,‘‘ řekl.

,,Za co?‘‘ zeptal se Severus.

Harry povídá: ,,Za to, že jsem vás přinutil říct a přiznat víc, než by bylo vašim zkušenostem a vašemu rozumu milé.‘‘

Poté se otočil a zmizel, jak nejrychleji to dokázal, v ložnici.

Severus se otočil, aby zahlédl, jak z okna prosvítají první paprsky dnešního slunce.

Nešlo mu na mysl, kde udělal chybu. Neměl ponětí, jak dlouho tomu klukovi bude trvat, než zdolá i jeho pevné hradby ale s politováním zjistil krutou pravdu – i sebevětší snaha by ho od této pohromy neuchránila. Teď… už je příliš pozdě.

Odložil skleničku na kuchyňský stůl – Potter ho už nesčetněkrát překvapil – jeho vlastní reakce ho však překvapila daleko víc. Zahlédl sklenici Pottera, zjistil, že pokud si upil, nebyl to víc než jeden doušek. Sám měl upito jen půl sklenice. Jeho tělem projel napůl strach – a ten netušil, kde se v něm vzal asi stejně, jako panika, kterou pociťoval okrajově – spolu s šokem, rychle se však uklidnil – i v tom měl praxi – přesně v ten okamžik si totiž uvědomil, tomu pak přikládal i zbývající pocity, že celá tato konverzace se – navzdory jeho mínění – odehrávala s naprosto střízlivým Potterem a to jí dodávalo daleko realističtější ráz. Kdepak, Potter ani nežertoval a ani ho nepřemohlo alkoholové opojení. Myslel to smrtelně vážně.

Zbývalo poslední.

Severus se se značnou nedůvěrou zadíval na dveře, kudy Potter prošel a byl na to schopen i něco vsadit, že mu tam tu skleničku nechal Harry schválně.

Co by od něj taky čekal? Celý Brumbál… má plán i za tím, kde by ho nikdo jiný nehledal.

29.03.2008 10:51:58
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one