Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Díl dvacátý třetí.

Fajn. Neděle. To abyste přežili týden. Pak abyste nezanevřeli a nezapomněli - já pšu. Fakt, že jo. Taky jsem tohle nechtěla natahovat a říkala jsem si: ,,Radši nepiš vůbec nic.'' A vidíte mě? Píšu!

Drobnůstka - i mimo zasazení se ,,nepřidávat‘‘. Přidala jsem, ale jde teď spíš o obsah této kapitoly.

Říkala jsem si, jestli bych tohle neměla dát 12+. Ale na začátku psaní povídky jsem si dala slib, i když nevím, jak moc ho dodržuji, když píšete, že z toho máte takového nerva (pořád nevím, proč). Ten slib byl, že tohle nemá a mít nebude věkové omezení a i přes to, že jsem přemýšlela nad 15+ u téhle kap., není tam nic takového, co by opravdu odůvodňovalo toto opatření. Sama jsem patnáctka, takže by to bylo takové... :) My víme - ale ani tak ne kvůli mně ani kvůli mým slibům nebudu dávat omezení - nedám ho sem čistě proto, aby to Vás, čtenáře, nesvedlo do úplně jiných vod, než v jakých to je. Neboť jsem si plně vědoma skutečnosti, že tato kapitola může zavádět. Radši budu mlčet a mlžit, jako vždy. Prostě - ať už Vám to bude navozovat jakýkoli pocit, vězte, že je to tak myšleno od začátku. No a já mám další práci, tedy přeji příjemné počtení a pěknou nedělku. ;)

Assez

Prohledal hlavní místnost skrz na skrz než se mu podařilo najít deku – červenou. Jak příhodné…

Trhnutím ji rozprostřel a myslel, že Pottera zabije. Z deky se a něj vyvalil obláček stoletého prachu.

S povzdychem otevřel dveře a deku vyprášil.

Lehal si před krb, když se Potter objevil znova, na tváři darebácký úsměv, v ruce peřinu.

,,Ale ale… Copak to provádíte, profesore?‘‘

,,Jdu si lehnout, co byste řekl, Pottere?‘‘ zavrčel nepříjemně. Stěží si mohl všimnout, kdy se dveře Potterovy ložnice opět otevřely a z místnosti se do obýváku jako velké voda přihnal Zlatý chlapec. Ať to bylo jakkoli, teď už to věděl. Nezamlouval se mu to…

,,Aha, ale postel je tam,‘‘ Potter velmi výmluvně ukázal na dveře své ložnice. Severus se přistihl při myšlence, že by trhal… Proč? Tušil. Až nepříjemně tušil. Stačilo se podívat na Pottera.

,,Co já s tím?‘‘ zavrčel úsečně.

,,Vy? No vy se teď zvednete a půjdete… spát? Třeba?‘‘

Navrhl.

,,Vy nebudete spát, Pottere?‘‘

Nyní mu Harry věnoval tak nechutně přeslazený úsměv, že spíš než chuť trhat měl Severus chuť zvracet. Ale co se dalo dělat, že?

,,To víte, že budu, profesore. Ale já jsem zvyklý spát na zemi… V posteli bych se nevyspal. Achjo… Návyk je svinstvo. Zato vy… vy si půjdete lehnout tam.‘‘

Opět zvedl ruku a gestem poukázal na svou ložnici a svou postel.

,,Asi se, pokud vám to neodkývnu, nedostanu spát, že?‘‘

Zmučeně na Harryho pohlédl.

,,Myslím, že jste to trefil.‘‘ Přikyvoval Harry.

Severus tedy vstal, hodil nevraživý pohled na Harryho a přesunul se do ložnice i s červenou dekou v podpaží.

Byl poněkud překvapen, že ač Harry třímal v ruce svou vlastní peřinu, ta, která byla v ložnici minule, se jevila totožná s tou, která na posteli ležela nyní. Severus hodil červenou deku na židli. Nějak si nepamatoval, že by tu byla. Promnul si oči a spánky a zjistil, že to bude únavou.

Potter měl určitě několik peřin – sám jich pár viděl, když vytahoval tu jednu před krb pro Pottera.

Merlina, kam se poděla ta před krbem?

No… Severus to zabalil, povzdychl si, skopl si boty a jediné, co si přál, bylo okamžitě lehnout a usnout.

Harry ve vedlejší místnosti toto přání se Severusem naprosto sdílel. Oba si lehli ve stejnou chvíli a oba ve stejnou chvíli zavřeli oči. Vyčerpaní, doufajíce, že se jim podaří okamžitě usnout. Smysly neskutečně otupené. Únava jako by jim lezla po těle.

Oba ve stejnou chvíli oči otevřeli.

Ne, takhle to zkrátka nešlo.

Severus se, a Harry to slyšel, jako by to bylo u jeho vlastního ucha, začal smát. Nejdřív se to ze všeho nejvíc podobalo afektovanému pochechtávání a později – to už byl opravdový hysterický smích.

To Harryho probralo dokonale. Vstal a šel se podívat.

Severus ho přímo šokoval – když vstoupil do místnosti, utichl a zahleděl se na něj s otázkou na rtech.

,,Není to směšné? Tolik dní bez spánku… nemůžu usnout.‘‘

Výmluvně pokrčil rameny.

Něco v Severusových očích řeklo Harrymu… ne, potvrdilo Harrymu, že se děje víc, než by byl Severus ochoten přiznat.

Harry vyčerpaně zavřel oči, spíš více pro sebe pokýval ve dveřích hlavou, oči otevřel a přešel k němu na postel. Posadil se do nejvzdálenějšího rohu.

,,Tak?‘‘

,,Copak? Hrajete šachy?‘‘ zdánlivě beze smyslu se zeptal Severus.

Normálně by Severuse Harryho pohled a lá Brumbál utvrdil o jeho hlouposti. Že pronesl něco, co nepatřilo k tématu. Že si moc dobře všiml změny v konverzaci.

Severus to vše ale statečně odignoroval.

,,Severusi,‘‘ ten povzdych prošel skrz Harryho zuby – znělo to téměř jako mdlé syčení.

,,Harry?‘‘ podíval se na něj téměř překvapeně Severus.

,,Prosím…‘‘

,,Nemám, co bych dodával.‘‘

Pohledem jen tak bezděčně uhnul k oknu – ven z místnosti, kde se schylovalo k dalšímu nepříjemnému hovoru. Ale co… vždyť který rozhovor je příjemný?

Severus byl přinucen pohlédnout Harryho směrem – to když zaregistroval nějak moc pohybu na jeho vkus.

,,Co to děláte?‘‘ v jeho hlase byla ostražitost spolu s… bolestí? Harry, byť si toho byl vědom, přešel to s křivým pousmáním.

,,Lehám si. Vadí?‘‘

,,Vaše postel… Dělejte si, co je vám libo.‘‘

,,Když to bylo naposledy, nevadilo vám to. Předposledně také ne.‘‘

,,Jiné okolnost,‘‘ zabručel.

,,Máte ten dojem?‘‘

,,Jistěže…! Tehdy to…‘‘ zamračil se. Nestávalo se mu to často, ale nyní mu hlas odumřel někde v polovině cesty mezi jeho mozkem a hrdlem.

Harry, již naprosto rozhodnutý, se do postele položil a vzal si polovinu jeho (vlastně své) přikrývky. Byl dál okna, ale to nevadilo. Ne tady a dnes.

A Severus…? Byl uprostřed té obrovské postele. Vlastně se toužil přesunout pryč. Dál od Pottera. Dál od světa. Dál od sebe.

Jenže, jak si uvědomil, to nebylo řešení. Takže se nakonec přistihl nehybný přesně na tom samém místě.

,,… bylo to…?‘‘ napomáhal Potter.

,,… něco…‘‘ snažil se najít slova Severus.

,,… jiného?‘‘ dopověděl Potter za něj.

,,Správně!‘‘ Severusovi se blýsklo v očích.

,,Proč?‘‘ Zeptal se Harry nevinně.

,,Protože nejdřív jsem si myslel já, že umíráte a pak jste byl na mém místě vy. Byl tam rozdíl.‘‘

,,Proč?‘‘ Zeptal se Harry jednoduše znova.

,,Pro Merlina, Pottere!‘‘

Ze Severusova tónu byla znát rozmrzelost.

,,Protože to teď dělám o svobodné vůli? Protože jsme jen dva chudáci, kteří nemohou usnout a nic víc? To musíte umírat, abych si k vám lehl? Nebo prostě jen…?!‘‘Harry se zarazil – sám se přistihl při něčem, co ani nechtěl říct. Nad čím sám nepřemýšlel. Ale stalo se a on, jak si záhy uvědomil, bude muset Severusovi podat vysvětlení. Nejhorší na tom bylo, že si celou dobu říkal podvědomě: ,,Dobře ti tak.‘‘

,,Až do teď jsem měl pocit že mluvíme o dávné minulosti.‘‘

Probodl ho jedním ze svých nejhroznějších pohledů. Harry nemohl dělat nic víc než vzhlédnout a jeho pohled opětovat a proti své vůli si opět připadal jako přišpendlená můra na posteli.

,,Co jste měl na jazyku, Pottere?‘‘

,,Severusi,‘‘ Harry se snažil o smířlivý tón, ,,hele, víš, že kdo se ptá, nikdy se celou pravdu nedozví. Co víc – nemyslím si, že by tady bylo něco, co bys opravdu CHTĚL slyšet, takže… jestli jsi rozumný, tak se nezeptáš.‘‘

,,Nemám se ptát, protože to po mně chcete?‘‘

Optal se nedůvěřivě Snape.

,,Ne, protože jsem to tak nemyslel a nepřemýšlel nad tím a hlavně proto, že by vám to mohlo jen zbytečně přitížit…‘‘

,,Co nechat taková rozhodnutí na mně, Pottere?‘‘

,,Ale to jsou má slova a pokud se rozhodnu vám svou myšlenku nedovysvětlit, pak…‘‘

,,Pak zbývá nitrozpyt?‘‘

,,To byste neudělal.‘‘

,,Proč ne?‘‘

Tváří Harryho se mihl stín obav snoubený s něčím komplikovanějším a ponuřejším a Severus si uvědomil, že to vlastně ani vědět nechce. Raději tohle nezkoumat. Ne u Pottera.

,,Takže?‘‘ teď už ani tak moc nenaléhal na ,,dopovězení‘‘ nevyřčeného. Čistě ze sobecké obavy, co by se o sobě ještě mohl dozvědět.

Harry se zhluboka nadechl, zavřel oči, pak je opět otevřel a zadíval se na Severuse, hlas udržoval hluboký a klidný.

,,Nebo prostě jen nejste schopen a ochoten pochopit, že ne všem jde o to samé? Nejste schopen přijmout možnost snahy o přiblížení se k vám bez podmínek? Jste tak strašně sobecký a cynický, že vám na ničem jiném než na vaší osobě a vašem prospěchu nezáleží? Nebo jste prostě jen idiot?!‘‘

Severus se na chvíli zastavil, aby vstřebal a pochopil, co Potter řekl.

,,Sobecký?‘‘

,,To už je dávno…‘‘

,,Cynický?!‘‘

,,Nejste snad?‘‘

,,Po tom všem – to myslíte vážně?!‘‘

,,Snape, uklidněte se. Víte moc dobře, že většina z toho už není pravda.‘‘

Severus jen lapal po dechu, neskutečně vytočený, Harry mohl vidět, jak se barva ze Severusovy tváře vytrácí. Nikoli šokem, nýbrž hněvem.

V náhlém popudu ze sebe Snape odhodil přikrývky přesvědčený, že vypadne z téhle postele, z téhle místnosti, z téhle chatrče, nadále neschopný s Potterem dýchat stejný vzduch.

Vymrštil se a chystal odejít, ale Harry byl po čertech rychlý a chytil Snapea za paži, strhl ho zpět do postele a Severus se ani nestačil divit, když si Potter na něj obkročmo sedl, chytil obě jeho zápěstí a zíral mu zuřivě do očí.

Sám, být o trochu vzteklejší, mohl se dostat nahoru pro změnu on. Nicméně… čekal, že vzteklejší bude, tedy jen na Pottera vražedně civěl.

,,Vaše reakce je neadekvátní.‘‘

Potter, ne nepodobný jemu samotnému, mu vrčel do ucha evidentně více než jen rozčílený.

,,Pusťte mě, Pottere,‘‘ zavrčel Severus nazpět, přiblížil jeho hlavu k Potterovi, aby se mu mohl lépe zadívat do očí. Ten, a to Severuse dopálilo tak moc, že Harryho opravdu dostal pod sebe, se začal hloupě šklebit, téměř smát.

,,Je tady něco směšného?!‘‘

,,Vy!‘‘ Odpověděl drze, tentokrát bez úšklebku, zuby vzteky téměř cenil.

,,Takže já?‘‘

,,Ano.‘‘ To Potter pronesl s takovou dávkou nenávisti, až Snapea zamrazilo.

Potter využil pro změnu Severusovy chvilkové nepozornosti a dostal ho opět pod sebe.

,,Já nejednám…‘‘

,,Jak, neadekvátně?! Že se sbalíte, nedáte nikomu vědět a…‘‘

,,Chováte se jako žárlivá manželka,‘‘ vyprskl Harry.

,,Vy zase jako nějaké neuhovené děcko.‘‘

Něco nepopsatelného projelo Severusovýma očima.

,,Uklidněte se, nebo vás nepustím.‘‘

Na chvíli bylo tíživé ticho, oba vypadali, jako by se chtěli vzájemně sežrat a pak se Severus opět přehoupl a byl nahoře.

,,Prosím?!‘‘ Ne každý by tomu tónu nebo tomu slovu rozuměl, ale Harry mohl být snad i hrdý na to, že on patřil k těm, kteří tento postoj, tón, hlas a trochu snad i chování, chápali.

,,Taky se tady po sobě můžeme válet do rána…‘‘ Navrhl neochotně Harry.

,,Je ráno,‘‘ informoval Severus, hlas zněl surově a naštvaně.

,,Proč se nechcete svěřit?‘‘

,,Proč neříkáte pravdu?‘‘

,,Slovem jsem nezalhal.‘‘

,,Slovem?! A řeknete mi to na tu vaši nebelvírskou čest? Nebo je to jako s Brumbálem – nevyřčení celé pravdy přece není lež?!‘‘

,,Vy to víte nejlépe, že?‘‘

To Severuse poněkud zkrotilo.

,,Uleví se vám.‘‘

Harryho hlas byl naléhavý.

Severus na Harryho ještě shlížel, pevně ho držel a bylo to jako věčnost. Tak pomalu teď ubíhal čas… zhruba jako tehdy, před lety, než se ten nevděčný zmetek sebral a odešel. Jako by to bylo to samé a nic se nezměnilo a přece… To ,,přece‘‘ mělo asi největší váhu ze všeho řečeného. I z toho nevyřčeného.

Díval se Potterovi do očí a… nemohl přijít na nic, na žádný důvod ba ani způsob, jak se dostali až takhle daleko… Severus věděl jediné – už se nechce hádat. Ne… byl tak unavený.

Nakonec, s povzdechem, z Harryho slezl. Opět si lehl na své místo.

,,Co se děje?‘‘ Optal se Harry téměř nešťastně.

,,Nic… Já. Hm. Mohl jste zemřít, že? Mohl jste…‘‘ Severus prakticky vyslovoval okamžitě myšlenky.

,,Ale nestalo se,‘‘ přerušil ho preventivně Harry.

,,Ne. Jistě… Jistě, nestalo se… Ale...‘‘

,,Severusi.‘‘ Tón ne nepodobný utěšování.

,,Harry?‘‘

,,Hmm?‘‘ Zabručel v zájmu Harry opatrně.

,,Měl jsem strach,‘‘ pak pevně semkl víčka, jako by se bál reakce Harryho a možná i celého světa – jak neodůvodněné a neopodstatněné.

,,Já vím,‘‘ šeptl Harry a, neboť ho nic lepšího nenapadlo, posadil se, natáhl ruce a přitáhl si Severuse – který se už, jen tak mimochodem, blížil sám k Harrymu tělu svým vlastním, jako by padal, jako by potřeboval nějakou záchranu – do náručí.

Harry pokrčil kolena – jedno více, druhé méně, opřel o ně Severuse, pravou ruku sevřel v pěst, položil ji na Severusovo levé rameno a opřel si o ni bradu.

Byla to podivná sestava a ještě podivnější podívaná, jak se tam tak Harry opíral o Severuse a Severus, se stále zavřenýma očima, o Harryho. Jakmile to Harrymu došlo, trochu trhaně, trochu zmoženě, ale přece, se začal usmívat až z toho vznikl tichý chechot.

,,Hm?‘‘ Obrátil Severus svou pozornost na Harryho.

,,Pamatuješ, kdy a jak to bylo poprvé?‘‘

A Severusovi zabralo jen chvilku než si uvědomil, o čem to Harry mluví a než se začal i on sám smát.

Vpravdě… Poprvé.

Oba měli problémy akceptovat se navzájem, takže takováto náklonnost nějak nebyla vítaná a přece přišla.

Neočekávaně, nechtěně, ale takové věci si přece člověk nevybírá.

S jistotou mohli oba, Harry i Severus, dnes říci, že byli rádi, že si TAKOVÉ věci člověk nevybírá.

Stačilo jen zapátrat v paměti.

Poprvé to bylo jednoho květnového večera. Foukal vlahý, jarní větřík. Měsíc na obloze vládl. Mladí milenci si šeptali slova lásky a vyznání.

A Harry Potter bojoval o svůj život na ošetřovně.

Nyní, kdy měl již všechny rány zašité, kdy veškeré jedy, které prošli jeho kůží přes oděrky a přes řezné rány, byly z jeho těla odstraněny, Harry bojoval o svůj život v horečkách.

Neschopen dostat se z vlastních stínů. Neschopen uniknout osudu. Neochoten při jeho navracení do života. Doufající ve smrt a toužící po tom, nic necítit – jedna z mála kapitulací, které u něj Severus zažil a vcelku to, alespoň tentokrát, chápal.

Být v jeho kůži sám by tápal… Netušil, jestli by se chtěl vrátit

Opět viděl umírat – bezmocný. Nemohl jim nijak pomoci. Sám byl na tom bídně. Ale on byl Nebelvír a to znamenalo pomoct druhým v každém případě – i v případě obětování sebe sama.

Něco, co Zmijozel, jako byl Severus, zkrátka nedovedl pochopit.

Co ale chápal, byla ta beznaděj, která se ho určitě zmocňovala, pročež zkrátka nechtěl bojovat o svůj život.

Severus sám se pak den po dni musel díval na Brumbála, jak se ztrácí ve svých myšlenkách, ponořen ve své skepsi a už nadále nedůvěřující, že by se chlapec sám od sebe chtěl vrátit zpět na tento svět.

Severus, když ho viděl a věděl, pamatoval si, kolik on sám je mu dlužen, když se podíval po všech, kteří by oplakávali chlapcovu ztrátu a možná by to ani neunesli, něco se v něm zlomilo.

Zželelo se mu ne jen Brumbála a ostatních, ale i chlapce samotného.

Nějak si na něj zvykl a ta představa, ten pohled na vytrácení se barvy chlapcovy kůže, na vyprchávání vůle žít, dívající se, jak ho neustupující horečka sžírá, přisedl se k chlapci. Nejprve.

Poté, po pár hodinách, požádal všechny, aby chlapce přenesli k němu do sklepení a nechali ho s ním samotného, dokud neřekne jinak.

 

Opravdu ho k němu do sklepení po půl hodině nastěhovali a všichni – Albus mu věnoval poslední strhaný pohled – opustili jeho sklepení. Jeho království. Jeho všechno.

Nějak neměl chuť Harryho šetřit. Začal tedy opatrně, ale vytrvale s Harryho probouzením.

Když otevřel oči, byly stále pokryty něčím zvláštním… jako by se mu v hlavě stále promítal sen.

,,Pottere?‘‘

,,Echeuhm?‘‘ vyšlo z něj.

,,Potřebuji, abyste mi tady s něčím pomohl.‘‘

,,Uhm?‘‘

,,Potřebuji, abyste mě nechal projít skrz vaše vnímání do vašeho mozku a vaší mysli.‘‘

Jakmile zahlédl Harryho výraz, uvědomil si, že to nebude tak jednoduché. Pokud mu nechce trvale a nenávratně ublížit, Potter mu musí začít důvěřovat.

Pche, důvěřovat… Jako kdyby to bylo něco podstatného… Jako kdyby důvěra existovala.

Pokud, tak maximálně v Nebelvírské koleji. Jenže on nebyl Nebelvír, díky Merlinovi, ale Zmijozel. Takže měli problém…

,,Pottere,‘‘ nasadil tón ne nepodobný domlouvání malému dítěti, ,,pokud nemá dojít k poškození vašeho mozku, musíte mě hladce pustit do vašich vzpomínek. Musíte se snažit. No tak…‘‘

,,Ne,‘‘ zněla jeho prostá odpověď. Severus překvapením zvedl obočí.

,,NE?‘‘

,,Ne…‘‘ potvrdil Harry.

,,Nevěřím vám, že chcete nechat utrápit Brumbála a celý svět, který vám rád a pokaždé padá k nohám, a víte, co vám věřím ještě méně? Že se vám chce vážně opustit tento svět. Vy nemáte ponětí, co to znamená,‘‘ Severus zněl vytočeně, ale jako by tento prostý fakt chlapec nevnímal nebo ho to zkrátka nezajímalo.

Jeho okoralé rty se pohnuly, naprázdno polkl a pak se zadíval na Severuse. Zeptal se otázkou, která, ač nevěděl, proč, mu vyrazila dech.

,,Vy…? Máte ponětí, co znamená smrt?‘‘

,,Já,‘‘ Severus k němu přistoupil a vztekle Harrymu vrčel do ucha, ,,viděl Pána zla vraždit. Viděl jsem tolik krve a tolik zmařených životů, kolik se vám ani nesnilo. Viděl jsem, jak je mučil, jak z nich mačkal i to poslední soudné, co v nich zbylo. Žebrali o ni a Pán zla jim ji dopřál mučivě pozdě. Tak pozdě, že bylo jedno, jestli se smiluje nebo ne. Oni už to nevynímali. Tolik šťastných nebo vzdorných tváří bylo zbaveno jejich výrazu. Tolik…‘‘

,,Dost.‘‘ Byla to spíše než cokoli jiného prosba.

,,Proč?‘‘ V Severusových očích byl teď čitelný zmatek. Potter ho přerušil tak prazvláštním způsobem. Konečná – to nebyla jen prosba. To, co dle jeho názoru mělo způsobit chlapci nevolnost jako by… Nedokázal to popsat, ale bylo to zvláštní.

,,Protože nemůžete vědět, jestli se mi snilo nebo nikoli.‘‘ Odpověděl prostě než vyčerpáním… omdlel.

Severus se přistihl, jak na něj strnule hledí neschopný slova nebo pohybu. Že ho první otázka rozčarovala? Pokud by mluvil o rozčarování v prvním případě, tak v TOMHLE by se mluvilo o úplném vyvedení z míry.

Co to, do háje, mělo znamenat?! Co tím chtěl chlapec, u Salazarova kolena, naznačit?!

Pak jeho slova prošla skrz Severuse a ten jen přitiskl jeho prsty k jeho ústům z obavy, že by snad vykřikl. Nevykřikl sice, ale i ten zbytek barvy, kterou jeho tvář disponovala, se vytratila.

Chlapec nechtěl nic naznačit, on se prakticky doznal.

Harry se probral o pár desítek minut později. Vycítil, Severus si nebyl jistý, jak, že s ním chce něco prodiskutovat. Nebo tak nějak…

Snape seděl na židli, díval se na něj skelným pohledem a sám zaznamenal, jak moc se chce chlapci spát.

,,Čemu vděčím té náhodě, že jste ještě tady?‘‘

Severus se zamyslel.

,,Vy jste u mě ve sklepení, pane Pottere.‘‘

,,Vážně?‘‘

,,Ano.‘‘

,,Smím vědět, co tady…?‘‘

,,Mám za úkol dostat vás z toho stavu, ve kterém se nacházíte. Vy mi mermomocí nechcete pomoct.‘‘

,Jak prosté‘, pomyslel si Severus.

,,Nechci…‘‘ Přikývl Harry.

,,Ale pomůžete. Ať se vám to líbí, nebo ne.‘‘

,,Jak mě donutíte?‘‘

,,Máte dvě možnosti,‘‘ oznámil mu Snape hned z kraje, ,,buďto vám dám lektvar a pak se vám začnu hrabat v hlavě, ať se vám to líbí či nikoli, ale počítejte s nenávratným poškozením mozku – pravděpodobnost devadesátiprocentní, nebo, a to bych byl raději, mi dopomůžete.‘‘

,,Dopomůžu?‘‘ Na Harryho úsměvu bylo něco vypočítavého a nepopsatelně… frustrujícího.

,,Pomůžete mi projít do vaší mysli nitrozpytem bez násilí.‘‘

,,To jak?‘‘ Podíval se na něj Harry stylem ,,úplný cvok‘‘.

,,Budete mi muset důvěřovat.‘‘

,,Důvěřovat? Až tak, že se mi budete moct hrabat v hlavě?‘‘ Nasadil Harry nevěřící tón.

,,Ano.‘‘

,,Nemohu si pomoci – představujete si to jako pohádku…‘‘

,,Prosím?‘‘ zeptal se Snape upjatě.

,,Jak chcete, aby vám mé podvědomí pomohlo, sebevíc bych chtěl o své vlastní vůli nebo sebevíc bych se snažil?‘‘

,,No…‘‘

,,Tak vidíte, sám nevíte. Co potom já?!‘‘

,,Pottere.‘‘

,,Profesore. Dobrou noc.‘‘

S tím se otočil a snažil se usnout.

,,Okamžitě se ke mně otočte.‘‘ Rozkaz.

,,Ani ve snu,‘‘ broukl Harry.

,,Okamžitě.‘‘

,,Donuťte mě.‘‘ Výzva.

Tak Snape vstal, jedním dlouhým krokem přikročil k posteli, vzal ho za zápěstí a otočil k sobě.

,,Pusťte,‘‘ křikl na něj Potter.

,,Ani ve snu,‘‘ zvedl Snape obočí.

,,Co chcete dělat teď? Lehnout si ke mně?! To by vás pak mé podvědomí určitě pustilo, nemyslíte?!‘‘

,,Dobrý nápad.‘‘

,,Co?!‘‘ Křikl Harry poděšeně.

Snape pustil jeho ruku, přikročil k nedaleké skříni, chvíli se tam přehraboval. Pak očividně našel, co hledal. Vrátil se k posteli a podivný záblesk se mihl jeho očima.

,,Pijte,‘‘ rozkázal opět.

,,Ne.‘‘

,,Pijte, nebo vám to naliji do krku.‘‘

Harry si jen neochotně vzal od Snapea lektvar, přičichl, ušklíbl se a nalil si ,jed‘ do krku.

,,Co to je?‘‘ Zeptal se zpětně po zkřivení rtů v nechuti.

,,To? To, pane Pottere, je lektvar, po kterém budete spát.‘‘

Harry rozšířil oči v údivu a pak ho něco napadl, než stačil usnout.

,,Nelehnete si ke mně, že ne?!‘‘

Mohl vidět jen škleb, který se rozhostil na Snapeově tváři, než usnul.

 

Byl krásný dubnový podvečer.

Sluníčko zapadalo. Přes den ještě nedosahovalo své plné síly, ale to nevadilo. Bylo krásně.

Nad ošetřovnou se však stahovaly mraky.

Severus Snape ležel na posteli. Byl do půl pasu svlečený. Přes hrudník měl obvaz. Stejně tak na jeho pravém předloktí a jeho znamení zla.

V nohách postele stál mladý muž, stále se nervózně díval z okna ven a zase na Severuse. Jeho pobledlý obličej vyjadřoval nejistotu, obavy a starosti.

Do místnosti opatrně, aby Severuse nevzbudila, vstoupila ošetřovatelka. Nikdo jiný, jenom on… Harry ho, nemohl si pomoci, podezříval z toho, že věděl, na co sahá a jaké to bude mít pro něj následky.

Kletba. Merline! KLETBA! Severus Snape se v životě setkal s TOLIKA kletbami… Harry pak nemohl věřit, že by nějakou další věc, nějaký další předmět, prokletý předmět, nepoznal.

Zájem o obsah předmětu byl nulový, pak tedy…

Ošetřovatelka přistoupila k posteli, zkontrolovala, jestli je Severusův stav stále stabilizovaný a pak se vrátila do své kanceláře.

Zanechala tam Harryho samotného – na jeho vlastní žádost.

Žádost? Směšné… Spíš by se to dalo nazvat výhružkou.

Slunce už téměř zapadlo. Místností se nesly dva zvuky. Harryho hluboký, utrápený povzdych a Severusův zrychlený, ale nepravidelný dech.

Harry sice občas své pohnutky nechápal, ale to nebylo v tuto chvíli to nejpodstatnější. Ne. Daleko podstatnější bylo, aby se Severus probral.

Merline! Jestli měl Harry pravdu… Pokud Severus věděl, že byla ta kniha prokletá… mohlo to znamenat jen jediné. Tuto variantu nechtěl Harry domyslet. Nechtěl si připustit, že by Severus… ne. Nesmysl. Holý nesmysl.

Absolutně nemyslitelné ve světle událostí. Nějaký hlodající červík napovídající mu, že by se mohly události změnit, v něm sice vrtal, ale Harry ho nechtěl pustit ke slovu.

Ne… Severus Snape by nikdy… už jen to slovo – smrt. Opravdu něco nemyslitelného spojené v jedné větě se Severusem Snapem.

Severus byl bojovník. Od narození. Pokud by to nebyl dost dobrý důvod k žití, lepší byl jen důvod, že byl Zmijozel a měl svou hrdost. Nikdy by se k něčemu pro něj tak ubohému nesnížil.

Přes to tady teď ležel, přerývaně dýchal, zraněný z bitvy i z ,,bitvy‘‘ a jeho stav byl… minimálně nejasný.

Co se pokazilo?

Místnost osvětlovaly už jen slabě narudlé paprsky a Harry konečně odtrhl oči od slunce úplně. Zadíval se na Snapea.

Něco se mu vybavilo. Zvláštní… byla to velmi podobná situace, jen na lůžku ležel Harry a Severus byl ten, který ho ošetřoval. Ten, který rozhodoval o jeho životě. Vůli. Budoucnosti.

Staral se. Tehdy tvrdil, že to děla kvůli Brumbálovi a zbytku světa. Snad to byla tehdy i pravda.

Ale Harry si dal dvě a dvě dohromady. Měl jistotu, že to, ten den, byl jeden ze zlomových. Jeden z těch, kdy se z něj a Severuse stávaly přátelé. Zajisté těch dnů bylo víc. Tenhle byl ale nějak zvláštní. I přes podrobnosti, které se Harrymu vybavovaly jen mlhavě.

Byl zvláštně důležitý. Den, kdy nechtěl Harry bojovat. Den, kdy to chtěl vzdát. Přes to, že Nebelvír se nevzdává. Přes to, že ON se nevzdává. I přes to, že měl život rád.

Později to bral jako zkoušku ne jen jeho vůle žít, ale i vzájemného navazování přátelství mezí ním a Snapem. Nutno dodat – věděl, že v tomto nebyl sám.

Uspěl? Když teď jeho přítel bojuje se smrtí? Vzdává to? Nic mu není drahé? Jde si za SVÝM cílem a nehledí na to, komu by to ublížilo?! JEHO kapitulace?!

Pak se mu vybavilo… další vzpomínka. To, na co teď myslel, bylo… Msta. Žádal ho, aby to nedělal a Snape kašlal na jeho žádosti.

Nežádal? No… to nebyla pointa. Snape věděl, že nechce, aby lezl k němu do postele.

Moc dobře si však pamatoval, že to udělal. Neposlechl ho a vážně si k němu lehl.

Pamatoval si, jak se později jemně a s jakou pečlivostí probíral jeho myšlenkami a vzpomínkami. Myslel si, že si to Harry nebude pamatovat. Ale spletl se. Harry si pamatoval.

Harry, když však sundával boty a lehal si k němu na lůžko, neměl na mysli mstu, ale naprosto jiný důvod, proč to dělá.

Vtom si uvědomil něco, co na chvíli zmrazilo jeho pohyb.

Došlo mu, že kdyby to mělo zachránit Snapeův život, kdyby mu to mělo pomoci, Harry by za něj položil život, šel do pekel, udělal sebebláznivější a sebetrapnější věc. Cokoli, a to doslova i v těch nejnepředstavitelnějších věcech, které si byl schopen teď vybavit. A že si toho vybavil… Ale zjistil, že by to pro Severuse Snapea udělal.

Ne pro Brumbála polomrtvého strachy o Snapea, ne pro zbytek kouzelnického světa a snad dokonce ani pro něj samotného, ale jen pro Severuse.

Něco chmurnějšího mu přišlo na mysl… něco vzdáleného a… ne, se stejnou jistotou, s jakou věděl, že by ho zachránil z pekla, cítil, že pokud by ho o to Snape požádal, pokud by si to přál, zabil by pro něj. Byl ochoten zabít pro Snapea jak sebe – slavného hrdinu, tak, kdyby to Severus chtěl, kdyby o to žádal, jeho samotného – mistra lektvarů.

Neskutečné… ta jeho mysl.

Najednou si uvědomil, že ho probodávají dvě černé oči.

Dokončil pohyb, přikryl se a otočil se k němu.

Severus stále mlčel. Díval se a po nějaké době se mu zase začala klížit víčka.

Severus byl v bezpečí. Cítil to. Věděl to. Proto mohl usnout a spát klidně.

Harry, opřený o jednu ruku, se předklonil k němu a do ucha mu pošeptal: ,,To máš za to.‘‘

A Severuse nenechalo ani sekundu na pochybách, co měl mladý muž na mysli.

Usínal s malým úsměvem na rtech.

Teď… hluboko v norských lesích o několik let později spali bok po boku jeden mladý muž, který toho ve svém životě vytrpěl nepřiměřeně mnoho, rudá jizva se táhla na jeho čele v předzvěsti neustálého navracení se k minulosti, výraz byl uvolněný – mimořádně uvolněný.

Vedle něj, muž ve středních letech, neobyčejný kouzelník a neobyčejný člověk, černé vlasy dokonale rozprostřené na polštáři, rysy taktéž uvolněné.

Oba, bok po boku, jen jemně se dotýkající rukama, spali klidným, ničím nerušeným spánkem.

Kdyby měl možnost je teď někdo sledovat, viděl by, že spí společně a jen díky tomu jsou neskutečně a neopakovatelně uvolnění a…?! …?! Šťastní?!

Ano.

Protože se konečně dohnali. Pocit, že na sebe počkali… i po tolika letech, že je vše v pořádku – tom nejlepším pořádku – je naplnil neočekávaným štěstím.

Dnes tak nějak podvědomě tušili, že tohle – tento moment – vypovídá vše. Je to důležité a… neměnné. Nikdy nebudou sami. Ať se stane cokoli, cokoli, oni zůstanou.

Oni na sebe počkají.

Proč vlastně ne, když už to vydrželi do teď? Do dneška?

Ať už se v příštích dnech, měsících či letech odehraje cokoli, počkají na sebe. Nikomu jinému by to nevěřili, jen sobě navzájem. Úchvatné, jak je právě toto důležité. To poznání. Ten pocit.

Úchvatná představa. Ne neočekávatelná vzhledem k tomu, čím si prošli v letech uplynulých, pro ně však tak nedocenitelně překvapující.

Kde brali tu jistotu? Kde ji budou brát příště? Ale ano… věděli. Jistota tam byla. Zkrátka a prostě… byla.

Počkají.

13.04.2008 12:39:30
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one