Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Dvacátý čtvrtý díl :)

P.S. Říkala jsem, že se máte na co těšit, že jo?! :D :D

Uprostřed místnosti stálo velké okno. Pamatoval si na něj jako dnes. Přesně vprostřed stěny. Jen tenký, dřevěný rám. Tak nějak přitahovalo pozornost. Ten rozhled… Oh, Merlin by pro něj vraždil. Přenádherná obloha a západ slunce – to lahodilo oku i duši. Vyvolávalo ve vás pocit naprosté schopnosti ovládat okolí a při tom jste pod kůží cítili, že to není třeba. Výhled tu byl pro každého, kdo by šel náhodou kolem.

Řekla jsem ,,místnost‘‘? I kdeže!

Škoda. Velká škoda, že okno bylo umístěno na chodbě. Že tuhle část s oknem a takovou vyhlídkou okupovaly kamenné zdi a chodba tvaru písmene T.

Abyste se k němu dostali, museli jste téměř neslyšně utéct majiteli domu. To patro, ve kterém se naše okno nacházelo, bylo vcelku vysoko nad zemí. Dávalo pocit, tak falešný, že stačí jen nakročit a letět.

Podívali jste se ven – překrásná, jasně modrá obloha. Pofukující vítr. Bílá oblaka v popředí. Pod vámi z největší části stromy. Poohlédli-li jste se jen mírně doprava, viděli jste jezírko. Pootočili-li jste hlavu doleva, spatřili jste louky a kousek dál – kam až oko dohlédlo, byla pole. Pšenice? Možná…

Ve předu, kus od stromů, začínala tráva a ještě kousíček dál byla obrovská zahrada plná různobarevných květin. Fialová, žlutá a růžová dominovala. Vprostřed té zahrady stála fontána.

Kdybyste vzhlédli, v horizontu mezi zahradou a nebem byste zahlédli mudlovské sloupy. Od elektráren? Snad.

Jenže většina obyvatel této budovy se až sem, do zdejšího patra, dostala jen zřídkakdy. To ať už mluvíme o majiteli domu, nebo jeho ,,nájemnících‘‘ – neboť vlastník nerad viděl, když se mu jeho ,,nájemníci‘‘ poflakovali po domě. K obývání sloužilo výhradně spodní patro.

To, byť byl celý dům z kamene, vypadalo tak nějak více lidsky a zabydleně. Sám majitel nahoru nikdy nechodil – alespoň co měli ,,nájemníci‘‘ možnost vidět. Ostatně… Majitel jim nikdy nedal šanci spatřit víc, než sám chtěl, aby bylo spatřeno.

Ve spodním patře to už opravdu jako na hradě nevypadalo. Celkem byste na ten fakt, že dům původně stavěli účelově jako hrad, ve spodním patře zapomněli. Ani stopa po kameni, alespoň na první pohled, kam oko dohlédlo žádné chladné, nepravidelné kvádry.

Ale dost už o spodním patře.

,,Mistře,‘‘ mladík se hluboce uklonil. Oděn v hnědém, svrchním rouchu. Pro mudly téměř jako mnich.

,,Ano?‘‘

Muž ve starších letech se otočil a zvedl obočí. Byl střední, spíše vyšší postavy, vlasy po ramena, do nich jako by někdo vetkal stříbrné pavučinky – ale to se jen hlásilo stáří. I přes jeho neuvěřitelných osmdesát sedm let – mladík klečící před ním byl obeznámen s jeho věkem již dříve – byly stále vidět tmavě hnědé prameny. Mužova maska nebyla nastavena na klasický ,,dědečkovsky‘‘ milý ani ušlechtilý obličej. Právě naopak – jeho postava nebyla nijak silná, pohublá tvář tedy působila přísným dojmem – jen to napomáhalo utvořit si obrázek o jeho povaze. Obrázek… nebyl vyloženě mylný. Muž byl dokonalým příkladem toho, jak může někdo na první pohled vypadat, takový může ve skutečnosti být.

Přece jen mladík věděl více. O první dojem se staral zřídkakdy. Nyní, tento muž stojící před ním, nebyl výjimkou. Pamatoval si, kdy naposledy se o první pohled zajímal. Ale to by s lehkým srdcem přenechal mladickým a nerozvážným létům. Dnes nesoudil ani tak příkře a vůbec se nenechal odradit prvním slovem, gestem, činem a tedy ani omylem prvním dojmem a pohledem.

V tom byl na rozdíl od ostatních učňů jeho mistra výjimečný. Nepřekonatelný.

Řekneme-li ještě něco – i proto si ho muž, učitel a mistr vážil více než jiných.

Ne pokaždé mu však bylo milé, že jej mladík prohlédl.

Nemohl si zvyknout při učňovu pohledu na něj, že za výhružkami vidí, skutečně vidí, poučení. Pokud na ně křičí, má o ně strach. Jestliže se nestará, souhlasí mlčky s jejich počiny. Zda-li má v očích nenávist, odhalili trpkou zkušenost z minulosti.

Ne, nemohl překousnout, že ,,nájemník‘‘ snad i převýšil – alespoň v něčem – jeho bývalého oblíbence.

Nešlo si zvyknout na to, že za každým jeho činem proti lidským právům, lidským svobodám, proti lidské soudnosti, jejich psychickému i fyzickému stavu viděl bolest z dávných dob. Jeho dob. Dob mládí. Nedokázal se bránit mladíkově zvídavosti.

Bývalý oblíbenec ho chápal – sám kdysi zažil obdobné zkušenosti. Tady i mistr dokázal překousnout, že bývalý učeň… tedy nyní muž, chápal víc než kde který jiný mladík jeho věku. Jenže tenhle mladík – muž, klečící před ním – měl něco více. Mnohem více. Nešlo to přehlížet ani ignorovat.

On nemusel zažít, aby pochopil. Snad proto jemu i jeho oblíbenci byl tolik… vzdálený. Nedosažitelný.

Uklidňovalo ho pouze, že ten stav mezi nimi dokázal popsat. Logicky odůvodnit. Chladně vypočítat.

Ne, že by ho neměl rád. Jistě ho rád také neměl. Jen si to zjevně přebíral jinak než většina lidí.

Stejně to měl se všemi jeho ,,učni‘‘. Velmi podobně pak s oblíbenci.

Jenže nic z toho neuklidňovalo. Ani jednoho z ,nájemníků‘, ,učňů‘, či ,oblíbenců‘. Neboť jeho oblíbenci nebyli… nebyli oblíbenci v pravém slova smyslu obyčejného člověka. Dokázal je mít rád hlouběji než jiné, ale pouze do té míry, do jaké uměl mít rád člověka. Což v přepočtu nebylo zrovna málo, že?

Byl ochoten za ně položit život, nikoli však ruku do ohně. Jeho vztah k nim byl tak… nelidský, vzdálený, chladný a... Daleko ode všech citů a pocitů člověka, který vyrůstal v klasickém typu klasické ,,normální‘‘ rodinky.

Učeň před ním, i jeho bývalý oblíbenec, z něj a jeho chování vycítili, že u každého z lidí počítá se zradou. Proto ta odtažitost. Díky tomu ta ostražitost. Jako by něco z jeho dětství nedokázal překousnout a přenést se z něj a toho okamžiku, či okamžiků, do normálního života.

Háček byl právě ve zkušenostech těch dvou (tří), které se od sebe nelišily a přes to byly tak rozdílné.

Běžný člověk, nebylo by mu to vyčítáno, si o něm mohl myslet, že jeho povahu odráží vzhled. Mistr totiž neučinil nic, aby to ostatním vyvrátil. Vlastně mu bylo jedno, co si o něm veřejné mínění ,,míní‘‘.

Pro větší počet lidí odpudivý, strašidelný. Výraz… zabijáka. Postoj… arogantní. Mimika… hořká. Tak nějak životně hořká. Chování – hraničilo s neotesaným... až hrubým. Hlas neobyčejně hluboký, v naštvání však zněl, jako byste řezali pilou dřevo.

Oblečení působící nepřístupným dojmem – dokonce nepřístupnějším, než jak vypadal on sám. Kostnaté ruce, jako dvě dýky. Dlouhé nehty – žluté a ostré.

Ostré jako jeho slova, když neměl svůj den.

Obočí tenké, tvaru stříšky – hodně, hodně strmé střechy.

Oči nebyly vidět – ne snad proto, že by je měl tak tmavé – mladík znal daleko tmavší oči – nikdy se však neukazoval na slunečním světle (prakticky na jakémkoli světle, alespoň ne ostrém) – jeho pokožka byla zažloutlá, ale oči… ty oči měly barvu rozbouřeného moře. Moře, nad kterým se prohání stovka, možná tisícovka tmavě fialových, téměř černých mračen.

Přesto neřekly člověku nic. Snad jen mluvily o neustálém vnitřním boji, který nedával muž navenek jakkoli znát. Jen ty oči byly… neseděly k němu.

,,Přišla návštěva, mistře.‘‘ Hoch se uklonil ještě uctivěji.

,,Kde je teď?!‘‘ štěkl majitel domu.

,,V přijímacím salónku, pane.‘‘

Chlapec se vzpřímil a trochu se mu blýsklo v očích.

,,Přiveďte ji do pracovny, přece!‘‘ Nerudně se opět obrátil ke starým kukačkovým hodinám, které nefungovaly věky. Měly ale starožitnou hodnotu a muž se jich nechtěl vzdát. Jako ostatně všeho, co měl v domě.

,,Nevypadá nadšeně, pane. Spíš dychtivě. Bude po vás něco chtít.‘‘ Upozornil v dobré víře mladík, na rtech mu pohrával potutelný úsměv.

,,Kdo se prosil o vaše rady?!‘‘ otočil hlavu přes rameno a úsečně, ale přece, ho spražil pohledem.

,,Jistě pane.‘‘ Hoch se uklonil ještě jednou, narovnal se a odcházel.

,,Děkuji,‘‘ vyslovil téměř neslyšně muž v pokoji velikosti středně velké knihovny, obrovská francouzská okna zakrývaly těžké hnědé závěsy. Do pokoje se dostalo jen minimum denního světla, ale na co dopadalo, byly zaprášené knihy kolem oken.

Že by přece knihovna?

,,Přirozeně,‘‘ mladík otevřel dveře a trhnutím je opět zavřel.

Muž v místnosti osaměl.

***

,,Oh, dobrý večer paní O‘Koneyová.‘‘

,,Děkuji vám, mistře,‘‘ odpověděla žena. Na sobě růžovou róbu, na hlavě růžový klobouk s peřím. Útlý pas podtržený fialovým páskem. Na ramenech sytě růžové boa. Úsměv – křečovitý – od ucha k uchu.

,,Co vás ke mně přivádí, madam?‘‘ Sjel ji pohledem od shora dolů – hodnotící, ne však v dobrém slova smyslu, spíše v tom nejhorším. Pozvedl obočí a úsměv, falešný a vypočítavý, kterým ho od prvního okamžiku oslňovala, se teď objevil i na jeho tváři.

,,Neposadíme se?‘‘ optala se jemně žena.

Mělo to vyznít lehce jako nějaký flirt – on si to však přebral do detailu přesně – drzost.

,,Ale zajisté,‘‘ ukázal místo toho doposud nejširší úsměv, rukou pokynul ke křeslům.

,,Ehm,‘‘ paní O‘Koneyová se nervózně ošila, když si stahovala své boa z krku a mevně ovinula své prsty v rukavičkách šňůru s peřím.

,,Mistře… Smím vám říkat…?‘‘

,,Mistře bude stačit,‘‘ zašklebil se na ni rádoby milým úsměvem a natáhl se pro jeden ze šálků kávy, který nechal přinést – podal jej příchozí ženě, než se posadil sám se svou vlastní kávou.

Dáma byla tak mdlého rozumu – narážky si ani nevšimla – že jí stačilo, aby se do ní vpil pohledem a pokýval hlavou, aby pokračovala.

,,Přirozeně… Tedy mistře, víte… Já a můj manžel jsme si říkali… shodli jsme se na tom, že bude nejlepší, když našeho syna tedy svěříme vám… Nikoho jiného neznáme tak dobře. Navíc… kluk to bude mít při cestě. Myslím, že je to jedna z těch lepších voleb.‘‘

Muž poslouchal a sem tam jen vyvalil oči a horlivě přikyvoval ve zdání úplného souhlasu.

,,Tedy… Chtěli jsme se – já a můj manžel – zeptat… kdy může nastoupit? A kdy mu sem máme dovést věci?‘‘

Dáma se snažila působit tak distinguovaně, až připomínala kýč.

,,Áha,‘‘ muž sedící naproti ženě naposledy mocně přikývl, roztáhl rty do ještě většího, nepřirozenějšího úsměvu. Odložil kávu a vstal. Shlížel na ženu sedící před ním. Hlavu měl naprosto čistou a klidnou, vyrovnanou...

,,Madam,‘‘ kývl na ni a rukou ukázal k východu.

Žena nechápavě zamrkala, v ruce svírala boa a oči měla rozšířené v šoku a úžasu.

,,Prosím?!‘‘ vypískla, když jí došlo – což nebyl zrovna krátký časový interval – že ji právě vykázal z domu.

,,Tedy… abych řekl pravdu – pokud je tedy genetická výbava stejná s vámi, tedy… vámi a vaším manželem, řekl bych, tedy, že nebude rozhodně moudré, aby se mnou váš syn spolupracoval. Natož, aby něco tvořil sám. Tedy… spíše abych se nechal ohrožovat, tedy… to mi za to nestojí. Tedy, abychom si kompletně rozuměli – po cestě může mít i hospodu, ve které bude pracovat, že?

Dále pak – abyste znali někoho a dobře, to mi do jedné věty s vámi nesedí, jelikož vypadáte extrémně natvrdle.

Pokud se domníváte, že práce se mnou je jedna z těch lepších voleb, vězte, madam, že údržba na ministerstvu je také velmi důležitá a pro někoho vašeho formátu – potažmo synova formátu – naprosto intelektuálně uchopitelná – a co více… je to práce záslužná.

Na vaše poslední otázky je z předešlého jasná odpověď, že? Nikdy sem jeho věci vozit nemusíte…

Nyní už jen přeji hezký den…‘‘

Rukou ukázal ještě jasněji na dveře.

,,To jako, že mého syna nepřijmete?!‘‘ Žena byla v polovině mužova proslovu rudá jako krocan a ke konci sivá jako holubice.

,,Madam, to je snad to jediné, co jste za dnešní den pochopila nad míru správně. Tak jasnou mysl jsem od vás snad ani nečekal.‘‘

,,Vy drzý, hrubý…‘‘

,,Ven,‘‘ nekřičel, nevztekal se a nerozčiloval. Pouze to pronesl důrazně a jasně.

Žena rychle popadla své věci a klátivou chůzí, zcela uražena, se přemístila ke dveřím, kde se otočila na jehlovém podpatku a pronesla poslední památnou větu: ,,Když mi o vás říkali, že jste hrubý a bezcharakterní, zmetek a parchant, neotesanec, měli pravdu – už vás nikdy nechci vidět – a nemyslete si, že mě čímkoli, co nyní uděláte, přesvědčíte, abych se vrátila!‘‘ a v očích jí při tom problesklo tolik zloby a hněvu, kolika jen byla tato zámožná žena schopna.

Otočila se zpět ke dveřím a za sebou jimi práskla. Hocha, který za nimi evidentně šmíroval, téměř neregistrovala.

Byl to ten samý, který před okamžikem klečel před jeho mistrem a ten samý který nyní proklouzl do místnosti s nevšedně pobaveným výrazem.

,,Provokujete?!‘‘ zavrčel okamžitě, jak ten výraz spatřil, muž.

,,Nikoli, můj pane,‘‘ odpověděl na to ten.

,,Slyšel jste?‘‘

,,Ano, a musím uznat, že mě pokaždé způsob, jakým někomu sdělíte, že je naprosto neschopný existence a tím i lidské podoby, překvapí. Nechápu, jak při tom dokážete být tak nad věcí, jemný a velkorysý. Elegantní, řekl bych.‘‘

,,Dost už, nebo se z té chvály začnu červenat,‘‘ zavrčel muž a oba dva si byli vědomi, že tento muž se nikdy nečervená.

,,Slyšel jste, co řekla?! Prý: ,Jedna z těch lepších voleb,‘ ‘‘ pitvořil se po ní.

,,Vás to uráží? To snad ne, mistře. Já myslel…. Vypadal jste tak vyrovnaně.‘‘

Mladý muž zněl opravdu překvapeně.

,,Je mi to absolutně jedno,‘‘ pronesl ledově.

,,Jistě, neboť jedna žena neotřese vaší pověstí,‘‘ a koutky úst pozvedl v náznaku slabého úsměvu. Ovládl se – měl chuť vyprsknout smíchy. Věděl, že to jeho učitel v sobě dusí, ale neudělá nic, aby vybuchl vzteky, když je v místnosti někdo další.

Po delším oboustranném mlčení se opět ozval hoch.

,,Obdivuji vás, jak se s nimi dokážete vypořádat. Že je to občas i potřeba. Někteří jsou vážně drzí a vulgární, ale…‘‘

,,Jestli,‘‘ přerušil jej muž, ,,mě míníte poučovat, počkejte si, až budete mistr, jako já.‘‘

,,Což v překladu znamená, že jím nikdy nebudu a pokud už, pak ne z…‘‘

,,Jste drzý. Nějak jste nám zvlčil…‘‘ oznámil příkře, víčka mírně přivřená.

,,Ale to ne, mistře, pouze…‘‘

,,Hm,‘‘ usekl ho hned na začátku dalších protestů.

,,Dobrá, mistře, máte pravdu.‘‘

,,V čempak?‘‘ pozvedl tázavě obočí.

,,Přebíráte zrno od plevele.‘‘

,,Mám tedy hádat… ale měl bych jich nechat více projít až sem. Hochu, ne každý na to má.‘‘

,,Já ano?‘‘ udiveně se otázal.

,,Ne…‘‘ zakroutil hlavou, ,,ale máte na to si uvědomit, že na to nemáte. Pozoruhodná vlastnost.‘‘

,,Děkuji,‘‘ opáčil kysele. A když zpozoroval, že muž na něco očividně čeká, dodal ještě honem: ,,Pane.‘‘

Jejich pohovor byl u konce, mladík se tedy narovnal, uklonil se svému mistru a zanechal ho opět samotného. Tentokrát v pracovně.

(Škoda, že Vám nevidím do hlavy, ale Vaše teorie převedené do praktických komentářů by mě opravdu zajímaly... A příště se taky máte na co těšit. :D :D)

22.04.2008 17:00:56
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one