Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Díl dvacátý devátý.

Líbilo se mi šalamounské řešení Jim... (díky za něj ;) ) Teď si ho vypůjčím.

Tedy věnováno všem, kteří se ,,obtěžovali" komentovat minulou kapitolu (děkuji) a reagovali na mé články (děkuji mnohokráte). (Víte, kdo to byl, nepovažuji za nutné Vás sem vypisovat.)

Cením si toho. ♥

,,Copak, ponorková nemoc?” poškleboval se Potter.

,,Ale kdepak, jen už se nemohu dočkat, až vás budu mít z krku,” zaševelil Snape a ochotně vzal druhý z batohů. Nemohl Pottera nepodezřívat - byl si téměř jist, že si vzal Harry ten lehčí.

,,To se nedozvíte, budu na něm dokonce spát,” blýsklo se mu provokativně v očích.

Na cestu z Harryho domu se přece jen vydali o dva dny později. Severus tomu byl rád, tvrdil, že by se mu rána mohla otevřít a znova zanítit, kdyby vyšli tak, jak si to maloval on.

On sám se spíše podivil, že ho Garmonini ,,lidé” nevystopovali. Nechali je jen tak se něco přes týden povalovat v jeho domě bez újmy či zájmu na jejich osobách. A to věděli, jak tehdy byli blízko jejího sídla.

Teorie měl Harry dvě. Buď byla Garmona tak lehkovážná a domnívala se, že je Harry nepřijde znova přepadnout. Či měli všichni něco daleko zajímavějšího na práci než nahánět pro změnu Harryho. Když šel tak mezi stromy napadala ho třetí varianta – Garmona se o tomto ataku na její sídlo ani nedozvěděla. Což by mohlo značit, že tam ten den ani nebyla. Pak ale… kde by byla pak?

,,To musí být něco záživného.”

Sžíravě se na něj díval Severus.

,,Nic, oč byste měl zájem,” podal neuspokojivé vysvětlení Harry a zrychlil krok.

,,Nemůžete vědět, o co zájem mám, dokud mi neřeknete, na co myslíte. Takhle se neutíká!” zvolal náhle a Harry se překvapeně otočil.

Severus na něj vraždně zahlížel přes pětimetrový odstup, který si Harry vyšlápl svou rychlou chůzí. Zvedl obočí.

,,Pottere, utíká se inteligentně. Pokud mi míníte utéct, doporučoval bych noc a tiché vypaření se. Takhle mě z vás maximálně klepne a pokud nemíníte utíkat jako děcko, tak takhle nežeňte. Uvidím vás,” dodal, jako by to Harry nevěděl.

,,Okřiknu a chytím… Jen se mi nechce,” dodal podmračeně.

Harry se začervenal a sklopil zrak. Pro Merlina, hlavně rychle…

,,Pardon,” řekl omluvným tónem k Severusovi, který ho právě předběhl. Popoběhl za ním.

,,Je mi jasné, že se běžně naháníte, ale-já-ne! A dokud jdete se mnou, budete to respektovat, jasné?! Protože si nemíním zvykat na novoty jen pro těch pár dní, než se dostaneme do hradu.”

,,Ano pane,” odrecitoval a pak vybuchl smíchy.

,,Co zas?” štěkl Severus otráveně.

Harry nevyprskl smíchy snad jen proto, že by to, nač myslel, bylo tak směšné. Spíš to byla taktika – věděl, co chtěl udělat a nemínil si poslední strávené hodiny se Severusem kazit nějakým mrzoutstvím ať už z jeho nebo ze své vlastní strany.

Potřeboval mít nějaké trochu šťastné vzpomínky, pokud bylo možno. Ty jinde než s někým, koho zná léta – nenachytá je jen tak ve vzduchu – nenajde.

,,Jen jestli pořád trváte na celém oslovení. Že je to s tou popuštěnou morálkou dnešních mladých složitější než bylo u nás… Já jen… co si o tom pak musí myslet nebo co dělají ve společenských místnostech za parodie na…” to už zase nevydržel a vyprskl smích, chytaje se Severuse za ruku, aby se nesvalil na zem.

,,Pottere, kdybych vás neznal i v tomhle stavu: zasekl-jsem-se-na-myšlence, asi bych si pomyslel, že se brzy poč ---,” ale Severus pokaždé, když toto slovo byť i jen načal, Harry ho přehlušil ještě hlasitějším výbuchem smíchu.

,,Pane Pottere, nechci vám brát iluze, ale posilovat se dá i jinak a méně odporným způsobem než se hodiny hlasitě řehtat na celý les…”

Po dalších zhruba deseti vyprsknutí a dvaceti minutách na to se Severus na Harryho, stále se opírajícího o jeho ruku, podíval značně kyselým způsobem: ,,Vždyť to už není ani zdravé!” zahořekoval nešťastně a když už ani to nezabralo, začal vážně uvažovat o pomoci sv. Munga.

Pottera jeho hysterie přešla o dalších deset nekonečných minut později. To už došli i k nějakému potoku.

Nebyla to ta voda, kterou Severus viděl před pár dny – šli opačným směrem, takže tím si byl jistý. Ale CO to bylo za vodu – netušil.

Jeho obyčejně bystrý orientační smysl ve spleti těchto lesů, remízku, vod a vodiček nějak ztrácel svůj smysl a byl otupený možná i tím, že Severus věděl, že se snažit nemusí, že ho odtud Potter vyvede, leč to zde zná nejlépe.

Alespoň v to upřímně doufal, co jiného mu taky zbylo?

,,Nechcete mi ještě něco říct?” houkl na Severuse přes rameno Harry, rozhlížeje se po okolí.

,,Máte na mysli něco konkrétního?” zadíval se na něj Severus zvědavě.

,,Ne, myslel jsme jen tak… Téma hovoru.”

,,Zpříjemnit si pochod…”

,,… dlouhou namáhavou cestu…”

,,… napříč záludným a spletitým středem Norska…”

,,… nějakým ožehavým tématem…”

,,… nové obdoby vnitřního oka Trelawneyové?”

,,Alespoň že doplňování nám jde dobře,” kývl Harry hlavou, sebral svůj batoh ze země a pokročil vpřed.

,,? Už jdeme?” zvedl Severus obočí. ,,Jen že se mi to nikdo neobtěžoval říct,” Harry za ním jen pokrčil rameny.

,,Něco ve smyslu: zůstaň si, kde chceš? To není pěkné, Pottere.”

,,Alespoň upřímné, Snape.”

,,Jako Gringottovi skřeti v bance,” broukl si Severu pod nos než vstal z pařezu a vydal se směr Potterova cesta.

,,Hele Pottere, kam vede Potterova cesta?” neléhal po dosažení Harryho rychlosti a jeho dostižení.

Srovnáni v kroku, každý tak trochu moc odlišný od svého společníka, nesourodí ve své povaze, cílech, myšlenkách a dokonce i ve vzhledu, přece i přes své groteskní rozdíly poněkud… ladili. Nic, co by zajímalo je navzájem, ne však nic, čeho by si nevšiml jejich pozorovatel.

Dokonce ani nic, co by uniklo komukoli… ne jen jejich pozorovatelům.

,,Potterova cesta?” podivil se Harry.

,,Nemusíte po ní jít – dokonce mi po ní nemusíte ani šlapat,” zamračil se na Snapeovy nohy, které překrývaly jeho stopu.

,,Detailisto!” obvinil ho Severus žertem, odstoupil z jeho vyšlapané cestičky. Vytáhl hůlku, něco zamumlal a stopy, které se v blátivém podkladu utvořily, začaly mizet; ať by je sledoval kdokoli, přece jim to Severus neusnadní…

,,Já detailista?! I vy paranoiku!”

,,Kam to tedy jdeme?! Nezamlouvejte…”

,,Domů,” řekl Harry nezúčastněně.

,,TO vím taky, ale KAMA?!” zamračil se na to už i Severus.

,,Unavujete mne,” povzdychl si Harry a přidal do kroku – ne tak rychle jako prve, přece ale o něco svižněji.

Severus už se začínal bát, že jim po tom týdnu dochází téma k hovoru. Harry jen mlčel a šel; pomalu jako mudlovský voják.

Nechtěl se mu plést do… no, ať už dělal cokoli, nechtěl mu do toho zasahovat. Zkrátka se nechal vést.

Za ten den byl utahaný jako kotě, měl pocit, že asi prošli celým Norskem pěšky. Dle jeho mínění už museli tím vražedným tempem, jaké pro ně Harry nasadil, třikrát minout Velkou Británii.

Jeho zmijozelská ješitnost se však uchovávala a on proti čemukoli z toho nic nenamítal.

Přece jen… byla to pěkná procházka…

Od svítání do soumraku.

Ve větru.

Slunce, které svítilo tak ospale, že se ani obtěžovat nemuselo.

Při mínus deseti.

Takových sto kilometrů…

Královsky se bavili. Vážně…

Ten den nic neřekl, nicméně se zapřísahal, že pokusí se o něco podobného Potter i zítra, neudělá mu tu radost. Ať by to měl zařídit jakkoli.

Ale aby si jen nestěžoval. Po tom dni spolu objevili spoustu přenádherných úkazů: kameny, rostliny, bliny, určité typy stromů, příznačné druhy mechů a lišejníků.

Jo, Potter ho vážně táhl skrz celé Norsko pěšky. Něco, co už mu nikdy bez újmy na zdraví neprojde.

Při jakés skále vytáhli věci na spaní a pod spousty kouzel – zahřívacím počínaje, odpuzovacím konče – se uložili k poklidnému, ničím nerušenému spánku plného vzájemného příměří.

Druhý den naštěstí Harry tempo trochu usměrnil, ale i přes to měl Severus nohy bolavé a celé tělo rozlámané: no a co, je snad nějaký Smrtijed, aby byl zvyklý se přes dny poflakovat napříč nějakým státem?! Pěšky?!

Stále spolu moc nekonverzovali, ale Severus měl za to, že to bylo vyřízením veškerých konfliktů v Harryho chatce.

Nedokázal ale říct, jestli ticho jemu samému znělo pouze jako příměří mezi nimi nebo tam bylo i něco víc. Prostě něco takového určit nedokázal…

Ke spánku se opět uložili trochu více v ústraní. Severus si lehl a odhodlal se. Promluví si s ním.

Pohled mu okamžitě padl na spícího muže, od kterého byl do teď odvrácen.

Nebude ho budit, zklamaně si povzdechl.

Ale zítra… Zítra určitě mu bude muset vše vysvětlit.

Severusova hruď se zvedala a klesala v pravidelném rytmu. Harry zatoužil také spát. Nebo… Měl chuť probudit toho muže, který tu tak s klidem dřímal. Dávno se rozhodl, že ho do této záležitosti nezatáhne. Toto, vše jen takový malý a nic neříkající zkrat, je jen pouhou zkazkou na jeho sebelítost; dobrá, alespoň, když už si nemohl pomoci, je toto vyřešeno.

Nic netušíc, že se jejich cesty brzy opět rozejdou, jako se před nedávnem sešly. Mělo tohle smysl? Bylo to fér? Jistě… nebylo. Nutnost, předpoklad, že to on, Harry Potter, bude ten, jež svět zbaví dalšího zla. Předpoklad, který především sdíleli ti z Harryho blízkého okolí. On musel poslechnout. Nešlo jen tak odejít z něčeho, do čeho se sám uvalil. Bude muset tuhle misi nějak skousnout. Jako ve svém životě všechno. A snad, když bude mít štěstí, se se svými dětmi střetne brzy. Velmi brzy, jak doufal.

Nic netušil… to byl ten problém. Věděl, že i kdyby o absurdum tohoto kalibru zdání, nemohl by ho, jak toužil zastavit. Tušil, ale nevěděl.

Problém ne zcela nevyřešitelný, přesto poněkud závažný zádrhel – ale snad se Severus nebude snažit vrátit. Oh ne, věděl, že to neudělá; znal Harryho představy o dokončené práci a i kdyby ho to nenapadlo (jako že ho to napadalo) a překvapilo, udělal by, co si myslel, že je pro něj nejlepší a nejsprávnější – respektive by pokračoval v Harryho cestě. Harry doufal, když už není schopen se s ním o tomto pobavit, musí mít jistotu, že půjde dál a neohlédne se. Měl ji, alespoň na kolik znal Severuse dobře. Severus by neudělal nic proti jeho vůli… za podmínky. Uznával, tady by mohl být problém – na podmínky, že by si myslel, že nedělá Harry nic proti svému zdraví či životu. Prot o jediné a pro nic jiného se bál, že by se mohl otočit a vrátit se zpět.

Povzdechl do chladného, jarního vzduchu. Brzy ráno, několik málo hodin po půlnoci. Hvězdy jasně zářily a Harry si představoval, jak mu jedna polovina ukazuje cestu, kudy jít, druhá se mu vysmívá za jeho pošetilé bláznovství, kterým toto dobrodružství začalo.

,,Nesmějte se,” šeptal tiše, aby neprobudil svého společníka.

,,Neměl jsem na výběr,” stiskl zuby a pevně semkl víčka. Překousnout tohle vše mu dá zabrat víc, než si myslel. Ani si neuměl představit, jak mu budou děti chybět. Ale ony mu chyběly. Prostřednictvím Severuse a jeho příchodu o to palčivěji.

Už se na své… pohledem zbloudil k Severusovi a jeho uvolněné tváři. Už nikdy ne jen jeho, ale jejich, uvědomil si. Harry věděl, byť to Severus jen těžko kdy prozradí, že je miloval daleko víc… jistě, viděl. Ale krom tohoto prostého faktu Severuse – dalo by se říci – znal. To mu jako ujištění o tom, že děti strádat nebudou, postačilo. Tehdy, i nyní, když se rozhodl na další životní křižovatce, jestli se vrátí či jestli dokončí co začal.

On to dokončí.

Věděl to Harry a věděl to i Severus.

Poté se vrátí, bude se se Severusem o ně starat a budou mít… klid.

,Jistě, ale na jak dlouho?‘ dobrý předpoklad. Jen do té doby, než Harryho budou zase potřebovat.

Nemínil si to nechat líbit. A jistě, připraví je, že už s ním nemají jako se svým nástrojem pomsty, ochrany, pomoci, počítat. Což neznamená ani v nejmenším, že budou respektovat jeho slova, pokyny a žádosti.

Harry už teď věděl – nebudou.

Co byste dělali vy, kdybyste museli - jako Harry - odejít? Věděli jste stejně dobře, že když jen tak odejdete, nebude se s vámi dotyčný chtít bavit… přirozeně, až se vrátíte? Co hůř – že by vás mohl sledovat v nejméně vhodnou příležitost?

Harry udělal jediné možné a přijatelné v tomto případě.

Slíbil si už přece, že se sami sobě neztratí – takového přátelství by byla vskutku škoda.

Tak napsal lístek.

Dost provokativní na to, aby Severuse naštval, dost stručný na to, aby jediný, komu se do rukou dostane, poznal, že je to on. Aby si byl Severus jist, že se nemusí starat o bezpečné odstranění lístku z povrchu zemského.

Něco vskutku jízlivého, určeného jen jeho příteli.

Něco takového napsat a ještě v rychlosti nebyla legrace, ale Harrymu se to přece povedlo.

Doufám, že jsi připraven na rozbor, Srabusi. P.S. Nedoufej, mě se nezbavíš. Byť by to tak mělo vypadat.

Teď se jen upřímně modlil, aby to Severus vzal tak, jak to je. Snad i aby si vzpomněl.

Tenký proužek mudlovského papíru přiložil k Severusovu batohu s věcmi.

Ten muž měl pravdu, Harry prvotně nabalil Severuse, aby až do té doby, kdy se dostane k hradu, měl dostatečné zásoby. Harry s sebou nic moc stejně mít nesměl.

Do ticha noci si, z hlouby vzpomínek a myšlenek, duše, povzdechl.

Opatrně, jako kočka, se přiblížil k Severusově spící postavě. Jako už kdysi, kdy se s ním posledně loučil sám pro sebe – v duchu, když nesměl s ním – mu odhrnul černé prameny ze spánku a z obličeje.

Jedna vzpomínka za druhou se míhaly jeho myslí rychleji, než je stačil zmapovat a uvědomovat si jednu po druhé a tak jediné, co mu zůstalo v paměti jako žhavá stopa, byl pocit – nenávist. Ano, nenáviděl všechny, kteří tak bolestně nenáviděli muže ležícího pod ním.

Nebyl krásný, to ne. Ne takhle.

Ano, byl jiný, ano, snad byl víc než ti, kteří ho soudili a Harry je nenáviděl za to, že ho za něco, cokoli, mohli nenávidět, že měli tu drzost posuzovat ho.

Mastné vlasy? Velký nos? A dalo jim to právo nenávidět ho za to a opovrhovat jím? V Harryho očích opravdu ne.

Ani se ho nesnažili chápat a tyranizovali ho za to, jaký je, jen proto, že se lišil. Což Harry pochopit nemohl, protože takové lidi, kteří dokázali víc než on sám, on obdivoval. Nemuseli být ani in memoriam.

V jejich očích si to samozřejmě ospravedlňovali… jak jinak? Ubožáci!

Pokud mohl něco shledat, vše, čím se mu vysmívali, vše, čím opovrhovali – to vše jen ze závisti. Vše měl tisíckrát lepší a dělal tisíckrát lépe už jen proto, že měl něco jinak, odlišně, než ti, jež nemohl ani vystát.

Jak ubohé posmívat se mu kvůli vlasům. Ve skutečnost nad tím moc nepřemítal, ale teď ho to tak nějak divně uhodilo do očí – jeho vlasy byly jen málokdy opravdu mastné. Škodolibá radost se mu rozlila po hrudi a jak jen to bylo možné, byl na toho člověka hrdý; vystál ponížení se skromnou oddaností. Nebyl slaboch. Nemohl být. To oni jimi přece byli…

Severus vážně klamal tělem. Na jeho duši muselo být nutně tisíce jizev i s těmi, které na něj seslali ,,ze zadu”, kdy se ani nesnažil bránit posměchu – ze strachu? Že by se vzdal? Že by TO vzdal? Třeba jen pochopil, že to nemá smysl…

Pravda však byla, že tak, jako nebyl zlý člověk, jak si o něm Harry kdysi myslel – to tehdy, když mu nikdo nebyl ochoten říct, proč by měl zrovna Severuse Snapea vynechat z pátrání po tom, jež chce ukrást Kámen mudrců a dalších věcí – přesně stejně nebyly jeho vlasy mastné, jeho duše nebyla špinavá a jeho osoba mohla mít jen málo společného s hrubým častováním některých omezenců: totiž Smrtijed.

Ano, jeho vlasy tak působily tak. A ano, nikdo, kdo by se tím nechtěl ani zabývat, by to neodsouhlasil. Ale – jak nádherné toť slovíčko – skutečnost je opravdu daleko od zdání.

Harry nepochyboval, že kdyby Severus chtěl, mohl udělat stovky, možná tisíce věcí, aby vypadal… jako princ. Jeho duch však nebyl ani zdaleka tak marnivý a povrchní, aby se něčím takovým zabýval. O to statečnější byl, o kolik věcí a chvil přetrpěl s posmíváním se, co se týče jeho vzhledu, a přece si ho nenechal sebrat jen proto, že mohl.

To bylo…

A snad si i teď Harry tímhle vším jen něco nalhává. I fakta o tomto jako o většině věcech však byla dána. Tak… co si myslet?

I kdyby jeho vlasy byly mastné… na tom se svět nestaví. Byl si jist, že i tak má za co svého profesora, kolegu, obdivovat. A naštěstí i něco, proč je nesnášet a opovrhovat jimi – tedy v té zdravé míře, pokud existovala…

,,Vrátím se,” zašeptal, neochotný připustit cokoli jiného, neochotný ustoupit nebo prohrát.

Sebral svůj batoh a… odkráčel tak, jak mu to sám Severus před dvěma dny poradil.

Uznal zároveň se svým odchodem, že to byly ty necelé dva nejkrásnější a nejodpočinkovější týdny, které za tu dobu pobytu z Bradavic zažil. V závěsu i připustil, že už nemá proč skrývat se před lidmi. Alespoň před některými ne.

Odcházel s jistým ulehčením.

Nebude se muset obávat návratu. Upřímně litoval, že za něj nadávky slízne Severus.

Skrze to vše se na jeho tvář prodral pobavený úsměv a on odcházel s energií jemu vlastní. Jo, pro něco stojí za to se usmívat. Dvojnásob se to týká návratu domů – protože Harry ho opravdu viděl před sebou, jako by viděl stát před ním hrad samotný. Moc dobře si pamatoval každou jeho věžičku i každého studenta, který mu kdy prošel pod rukou. Ulehčeně si dodatečně uvědomil, že Severusovi svým odchodem taky prospěl – určitě se už nemusí bát jeho depresí. Minimálně do té doby – Harry se ušklíbl – než se vrátí zpět.

***

Jak mohl…?!

Jak by nemohl? Už jednou to udělal.

Severus se dílem naštvaně, bezradně, dílem zoufale a rezervovaně, ano, i rezervovaně, ironicky a nevěřícně rozhlížel kol a kolem, ale Pottera nenašel. Až sekundu po té, co vzdal monitorování pohledem, objevil lístek sotva velký na to, aby tam našel nějaký sloh.

S úsměškem na rtech si přečetl vzkaz.

Pěkné, moc pěkné.

Částečně úlevně, částečně podrážděně Severus vydechl.

Kluk si chce hrát… No tak proč ne?

Jen by ho zajímalo, jak asi lístek pošle nazpět…?

Odpověď mu přistála na rameni. Severus šokem nadskočil.

Jistě… opeřenci zemí, spojte se!

,,Fawkesi,” pozdravil nerudně. Fénix na to jen uraženě pohodil krásnou a elegantní hlavou, jako by mu četl myšlenky.

Severusovi nezbylo než se kát a vyseknout mu jakousi mumlanou omluvu. Stačilo to. Fawkes slétl z jeho ramene a čekal.

Severus, když si sedal na svůj spacák, aby mohl vůbec nějak odpovědět, stále upíral veškerou svou pozornost k ptákovi, který si hrál s trsem trávy a Severus se nemohl zbavit představy kuřete na plechu.

Fawkes dotčeně zapěl.

,,Dobrá,” zavrčel Severus s uchopil drobný vzkaz do rukou.

Přečetl si ho poprvé, podruhé, počtvrté si už říkal, že ty Potterovi romány čítává nějak častokrát a poněkud marně a zbytečně – nikdy je napoprvé nevnímá. Zjevně proto, že se mu do podvědomí dostává fakt, že spratek.zase-utekl.

V rychlosti naškrábal: Tvůj rozbor? Nikdy. Neb nemám jak se připravit. P.S. Doufat jsem přestal už dávno.

No co… lepší odpověď stejně nevymyslí a ještě na tak pitomou otázku. Potter věděl, že není. Nebo…? Ale věděl – dost.

Další praktický problém spočíval v tom, že fénix nebyla žádná sova a tak – jak měl předat vzkaz?

Zadíval se na něj a…

Fénix se rozlétl, chňapl po vzkazu zobákem a o dva metry dál už ho nebylo.

Severus měl neodbytný pocit, že ho jen tak neuvidí.

Ale dobrá tedy… tolik se vzkazy a pokud; či ne. To by byl moc velký blázen, kdyby se domníval, že by jejich ,,zmizení” mohl Fawkes vyřešit s Brumbálem za něj. Na tu řadu nadávek ze všech stran… na tu scénu se bude muset připravit sám.

Na druhou stranu…. Kdo ho poslal Pottera hlídat?!

Ha, teď si naběhl… Právě ten samý mu nařídil, že má ,,kluka” dovést zpět do hradu a právě tomu, který ho měl hlídat, kluk (ne)záhadně utekl.

Za vše tedy může kdo? Správně… za vše může a ještě dlouho moct bude Severus.

Sebral věci a zamířil do Bradavic.

Rozčilením nepřemýšlel a ani se nepozastavoval nad tím, že by se mohl otočit a vrátit se pro Pottera. Kdo chce kam…

Už se nesmírně těšil, až všechny znovu spatří, až se shledají a až – jak se s Potterm dohodli v těch dvou týdnech – bude všechny ujišťovat, že je Potter v pořádku, živý a zdravý.

Důkazy? Čert je vem!

Vždyť na co jiného, táže se Severus sám sebe, by měl mistr lektvarů takové bravurní přesvědčovací a diplomatické schopnosti?

Mazaný Potter. A prokletý!

On to všechno nepřipravoval proto, aby šel Severus nejdřív a všechny uklidnil, ale proto, by si byl jist, že až se zdejchne, bude zase vše po jeho.

Nesmírně se těšil, až si po cestě uloví něco k snídani.

Sebral se a vyrazil na cestu…

Již brzy nejméně příjemnou.

Tohle Potterovi bude zazlívat nadosmrti.

Jen tak mu to neprojde.

Toto opravdu ne…

Měl jasný úkol.

A Potter zablokoval každou jedinou možnost, jak jeho úkol, jeho pověření vykonat.

Vysvětlovat Brumbálovi…

Merline! A McGonagallové!

Tisku!

BULVÁRU!

Je přece nějaký bývalý Smrtijed… Špion… Agent! Dvojitý!

Jen tak něco ho nepoloží! Dokonce ani nějaká ubohá veřejnost!

Naprosto ne!

Podá vysvětlení, že z něj budou mít všichni novináři mrákoty!

Severus bude slavný a Potter ještě slavnější a…

Dobře, tohle už vážně JE moc.

Harry nechce být slavnější, stejně jako nechce být slavnější ani Severus.

To by mu neudělal… BYŤ by si to zasloužil sebevíc. Ale má to u něj… To zase ano! To Merlin-Salazar-Godric-Helga-Rowena ano!

Jak rád by nebyl u toho, až bude Brumbál požadovat vysvětlení jeho nepodání zpráv.

Css… A ten trollí mozek mu to ještě ztíží.

Kdo ví, jestli si náhodou ti, o nichž nepochyboval, že všude roznesli, že je Harry Potter mrtev, nevykreslili do novin nějaké… hypogrifiny… třeba že Pottera zabil sám Severus. To by jim bylo podobné. Ani si nechtěl představovat pozdvižení ohledně… Ó Merline, nedopusť, aby Brumbál povolil pohřeb!

Jo… Teď by se měl Severus připravit na všechno.

Doslova.

 


 

Myslím, že toto bude odpověď Kayi na její dotazy? Předpokládám.

A kdesi (>:-Đ) jsem četla, že si dříve či později každá autorka musí poradit se Severusovými mastnými vlasy.

H – no – poradila jsem si? Teď se spíš obávám, že jsme si tak trochu uškodila.

Nechci Vám to nějak růžově vymalovávat, dámy, ale obávám se, že ani TOHLE není poslední slovo ohledně jeho vlasů… (Asi, jestli se k tomu ještě dostanu.)

Nicméně mějte na paměti, že když už jsem to napsala, tak je toto slovo to, které má hlavní váhu a i kdybych to později nepitvala, nebude to vadit, protože… už jsem to zkrátka takhle zadala.

A víte, co? Možná jsem si uškodila daleko méně ve světle budoucnosti, než Vám tady teď tvrdím. Nebojte, stále platí, že spoilery neposkytuji, nicméně pro to, co jim provedu, bude toto… Bude to takové odškodnění. (Vlastně částečně nám všem, i Vám.) Taky to bude mně, jako autorce, a Vám, jako čtenářům, mnohem, mnohem méně… jednak překážet a pak – já to předně budu psát s mnohem méně těžkým srdcem.

Co ještě k této kapitole? J

První heslo – konečně pohyb vpřed. Vím, už jste to chtěly, ale… à

Druhé: nemůžu říct, že by mě tento pohyb vpřed nemrzel. Mrzí mě…

I přesto jsem ho však jednou udělat musela a Vy… myslím, že to, že jsem se pitvala tak dlouho ve středu Norska oceníte až později… Snad. Za podmínky, že to s nervy vydržím já. (>:-Đ Což je podmínka velmi zrádná a nevyzpytatelná a zajisté pro toto nepostradatelná.)

Ale i tak myslím, že to později s odstupem doceníte. Myslím… *krčí rameny*

No, to by jako prozrazení budoucnosti pro dnešek mělo stačit a upřímně doufám, že jste rádi, že jsem… ,,aktualizovala” – oproti očekávání jsem toto zmákla poněkud tryskem.

Vezměte si, že minulý díl (ne, opravdu se nechvástám, jen poukazuji) jsme dopsala 22.(5. … :D 2008).

Hm, to by mě spíš mělo znepokojovat, že ty dříve měsíční, nyní pomalu ale jistě týdenní, aktualizace zkracuji…

No moc neslintejte (spíš se nebojte) – snažím si dělat kabátek na zimu… Co já vím, co bude?!

26.05.2008 16:59:51
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one