Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Díl dvacátý pátý

Zveřejněn dens jen proto, abych Vám dokázala, že v nahlížení sem nesmíte polevovat. :D :D

(A taky proto, abyste nikdy neříkali nikdy.)

P.S. Opět platí, že do Vašich hlavinek nevidím a teorie mne jen potěší (postraší, jak moc jsem čitelná... :D)

,,Zlatíčko? Pomůžeš mi, prosím, s tím tácem?‘‘

,,Ale jistě, drahoušku.‘‘

I přes svá slova chvíli stál a pozoroval ji.

,,Děje se něco?‘‘ zeptala se zmateně žena v bílé zástěře.

,,Víš, že jsi s tím upatlaným obličejem hrozně sexy?‘‘

,,Prosím?‘‘ Teď byla zmatená i pobavená, ale přesto nechápala, kam tím míří.

,,Ale obávám se – tedy těší mne – že ty bys byla sexy i v pytli od brambor, že?‘‘

Hodil po ní povýšenecký úšklebek. Zamilovaný, ovšem.

,,Vážně?‘‘

Podívala se na něj žena, jak nejnevinněji uměla. A že uměla.

,,Nevěříš mi?‘‘

,,Mám ti věřit…?‘‘ V jejích očích se teď objevila i nejistota.

,,Proč bys…?‘‘

,,Stačí přece, aby se kolem tebe mihla jiná sukně. Máš na výběr, jsi… Jsi… Ty jsi…‘‘ a nějak nemohla dokončit větu, nešlo začít a ještě méně šlo pokračovat.

,,Pojď sem,‘‘ šeptl a přešel k ní, vzal jí tác z rukou, položil ho na kuchyňskou linku. Objal ji.

,,Bezpodmínečně, holčičko. Asi sis toho nevšimla, ale já tě miluji. Upřímně.‘‘

Mírně se odtáhla a zamračila, dívala se do jeho očí a nyní se opravdu cítil, jako by ho studovala.

,,Ale co tvůj ote…?‘‘

,,I kdyby se mezi nás postavil ty – víš – kdo. Nenechal bych je vyhrát.‘‘

,,To jsou pěkná slova, dokud je nemusíš doka – ‚‘‘ umlčel ji polibkem. Vášnivým. Přece ale měla žena pocit, že je myšlenkami tak trochu jinde.

Na tohle nechtěl myslet. Jenže ona měla vlastně pravdu. Byla to jen slovíčka, dokud neudělá něco. Věděl, co. Věděl, kdy to udělat. I přese všechno věděl, jak častý je tenhle rozhovor. Snad ani neznal pár, který by jej za společný život nevedl. Chápal její pochybnosti a přes to je nechtěl… řešit. Nechtěl, aby stáli v cestě jejich vztahu. Nechytěl, aby vůbec existovaly.

Dobrá… tohle byl poslední hřebíček. Udělá to. Pochyboval, že to ženu, jakou ona je, přesvědčí stoprocentně, ale tušil, že se alespoň začne zabývat něčím jiným.

Odtáhl se s mírným úsměvem, vzal tác a se slovy: ,,Půjdu to položit na stůl,‘‘ odešel z kuchyně a zanechal ji tak naprosto nevysvětlitelně smutnou a prázdnou.

Sama a tak opuštěná vprostřed obrovské kuchyně, kde chystala pro otce svého přítele a jejich kamarády, kamarády jejich kamarádů a ,,tatínkovy‘‘ kamarády malou svačinku – o šesti chodech.

Jeho otec… je opravdu zvědavý na jeho reakci. Ale to se dozví až jindy. Později. Teď s tím obeznámí jen ji.

Pak vystrojí přepychové zásnuby. Jak jinak? Vždyť je potomkem TOHO VELKÉHO rodu…

Nádherný podvečer. Bílé stoly a bíle židle. Plno lidí.

Zatáhl ji velmi nevybíravým způsobem do domu.

Zadíval se jí do očí.

Jeho pohled statečně opětovala. Věřila, že by jí neublížil. Alespoň… Ne, neublížil by jí.

Když si klekal, jeho pohled z ní nesklouzl. Držel ji za nohy a šeptal: ,,Máš stále pochybnosti, Mon Amour?‘‘

,,Mon Cherry?‘‘ Těkala pohledem nechápavě a šťastně zároveň. Mírný zamilovaný úsměv značil, že pochopila, oč se jedná. K čemu se teď schyluje.

,,Znám jen jedno gesto, kterým bys mohla pochopit, že bych pro tebe hory přenášel, oblaka stáhl k nám na zem a i ďábla bych ti ochočil místo domácího skřítka. Chci, abys věděla,‘‘ vstal a stiskl ji v náručí tak pevně, až cítila, jak bije jeho srdce a měla, na jedinou sekundu a možná i celou věčnost, pocit, že jejich srdce bijí ve stejném rytmu – jako by jí tím ukazoval a dokazoval, jak vážně to myslí – těkal pohledem a snažil se prokázat neprokazatelné, ukázat, co ukázat nešlo, ,,opravu věděla, že tě miluji. Vezmeš si mě jednoho slunečného dne, nebo třeba až bude mrznout? Vezmeš si… ?‘‘

Ještě chvíli ji hypnotizoval pohledem, než z hábitu vytáhl malou, sametovou krabičku a v ní – světe, div se! – prsten s obrovským bílým kamenem a kolem něj snad další tucet maličkých kamínků; tvořily jakýsi tvar – vlnku – a ona měla, navzdor zvlhlým očím, skrzevá které viděla rozmazaně, podezření, že to všechno byly pravé diamanty.

,,Ano,‘‘ bylo všechno, na co se zmohla. Byla rozrušená a šťastná a… neschopná slova nebo myšlenky. Později si to snad i vyčítala s tím, že nevyjádření jejích okamžitých dojmů nebo pocitů byla škola, ale… pravda byla, že i to odzbrojivé mlčení, po kterém spojili své rty, mělo své kouzlo.

***

,,Miláčku?‘‘

,,Hmm?‘‘ zamručel.

,,Kdy jim to chceš oznámit?‘‘

,,Jim? Tím myslíš otce a…?‘‘

,,Přesně,‘‘ odpověděla žena.

,,Dnes ne…‘‘

,,Ale copak…?‘‘ už už chtěla žena něco podotknout, když ji zastavil jeho dech na jejím uchu.

,,Tak nedočkavá,‘‘ poznamenal, ,,nemáš se čeho bát. Miláčku… já si tě vezmu, ať se proti nám staví třeba celý svět. Neobávej se, že pokud teď setrvávám v mlčení, budu se později vykrucovat – nebudu, věř mi to, prosím. Ulehčíš nám…‘‘

,,Tak proč jim to nechceš říct teď?‘‘ opět se žena vpila do jeho očí.

,,Chci, aby se to dozvěděl jen nejbližší kruh našich přátel. Chci, aby při tom byli i tví rodiče a lásko… myslím, že bude moudré, schválí-li ti to ten tvůj potrhlý přítel.‘‘

,,Neříkej mu tak,‘‘ zamračila se a okřikla ho okamžitě.

Po chvíli ticha, se stále zamračeným výrazem, se zeptala: ,,Proč si to myslíš? Že by tady měl být taky?‘‘

Muž na její vkus mlčel nebývale dlouho a taky příliš vyhýbavě odvracel oči.

Nakonec, jako by se o něčem rozhodl, oči pevně upřel do jejích.

,,Myslím si to, lásko, neboť cítím, že ty by sis až do konce našich dní vyčítala, že jsi mu to neřekla a on by to potom vyčítal tobě.‘‘

,,On takový…‘‘

,,…není, já vím. Vím, jaký na to máš názor, ale lásko, já nejsem slepý…‘‘

,,Mýlíš se, pokud si myslíš, že ho ještě… Miluji tebe.‘‘

V očích jí viděl, jak upřímně a vážně to myslí. Věděl, že chtěla, aby to… a svým způsobem to snad i pravda byla.

Znal ji však příliš dobře a jednoho dne si řekl, že tohle zkrátka jim oběma, své budoucí ženě a jejímu potrhlému příteli, dluží.

Chtěl, aby to, co cítí a co si myslí, byla pravda. Bez jejího starého dobrého přítele se to pravdou nestane. Nepotřeboval požehnání… To spíš vycítil, že jej potřebuje ona.

On by naproti – nebo s tím? – tomu pro ni cedil krev. Tohle nebyla zase až taková oběť. Ne v porovnání s tím, co by ztratil, kdyby ji neměl.

,,Já vím,‘‘ šeptl a vstal. Vzal do rukou tác.

,,Budu tě čekat,‘‘ řekl a ten úsměv byl poněkud posmutnělý.

Počkala, než odejde, jen aby mohla říci: ,,Nebudeš muset čekat.‘‘

A do té jediné věty vložila tolik odhodlání a touhy, nejistoty a statečnosti… znal ji lépe, než se znala sama.

Je tohle, pro Nebelvírův meč, možné?!

Jak se oni dva dostali až sem?!

Ať to bylo jakkoli, neměnila by.

23.04.2008 19:18:14
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one