Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Díl dvacátý šestý

,,Pššš,‘‘ lekl se, nečekal, že by se vzbudil do… no, neočekával, že by se probral a měl na hlavě ledový obklad. Kolem postele rozprostřeny lahvičky s lektvary.

Severus ležel stále vedle něj, ale opíral se o lokty a upíral na něj ustaraný pohled. Natáhl ruku.

,,Zase horečka… vážně, Pottere, to jste musel tak vyvádět?‘‘ káral Harryho jako nějaké malé dítě.

,,Vyvádět?‘‘ K Harryho ještě většímu údivu shledal, že je ještě pořád zmatený; evidentně ho sužovala horečka už alespoň hodinu. Horečka… ta by to vysvětlovala. Ale počkat, nemluvil už Severus o horečce?

,,Pottere?‘‘ jeho tón byl vyloženě podezřívavý. Dokonce se posadil.

,,Ano?‘‘

,,Jste dezorientovaný?‘‘

Místností se rozlehlo tíživé ticho.

,,Myslím, že jste trefil do černého, Severusi,‘‘ uznal nakonec Harry.

,,Mohu?‘‘ pozvedl Snape obočí a chvíli trvalo, než si Harry uvědomil, o čem to vlastně ten muž hovoří.

Chtěl se podívat na jeho ,,válečnou ránu‘‘. Tu od šípu. Tu, po které mu jizva zůstane s největší pravděpodobností nadosmrti.

Němě přikývl.

Severus se nad něj sehnul; ne že by od Pottera potřeboval povolení… ale byla to více či méně slušnost – je Zmijozel, nebude se přece komukoli bez povolení hrabat pod trikem.

To už nevydržel a při stahování onoho zmíněného trika se ušklíbl, což efektivně přitáhlo Harryho pozornost.

,,Děje se něco?‘‘

Severus do něj šťouchl, aby se opět položil, a než odpověděl, zohnul se a zadíval se na ránu. Nejdříve na hrudi a poté na zádech. Shledal, že rána začala i přes všechny lektvary, které podával, hnisat. Což v daném stavu rozhodně nebylo dobře.

Dobrá… nebylo to nepředpokládatelné – aneb dalo se to čekat – a tudíž si sem, než se Potter vzbudil, natahal pár ,,zcela základních lektvarů‘‘.

,,Myslíte kromě toho, že vás tady svlékám? Nic…‘‘ pokrčil rameny a donutil Harryho vypít obsah jednoho lektvaru, pro který se před okamžikem natáhl. Potter se zašklebil.

,,No fuj, Snape, to vás vážně nikdy nenapadlo zředit ty lektvary vodou nebo džusem?!‘‘ zavrčel na něj vcelku podrážděně.

,,Máte pravdu, Pottere, to vy jste tady přes lektvary, že ano? Pro vaši informaci: ředěním se účinnost lektvaru snižuje.‘‘

Harry neodpověděl, pouze se předloženou informaci ušklíbl.

Tu se Severus natáhl pro další věc – tentokrát žádný lektvar, nýbrž jakási mast.

,,Nebudete to…?‘‘ začal podezřívavě Harry; byl přerušen.

,,Ale to víte, že ano…‘‘ pozvedl Snape obě obočí, než jeden prst ponořil do masti a pak ho přiložil k ne zcela zhojené, hnisavé ráně.

Harry sykl, neboť ho nenapadalo, že mast bude studená. Navíc si nebyl zcela jist, zda ho zranění bolí nebo nikoli.

Byl poněkud zvláštně otupený a byl by přísahal, že sen, který se mu zdál před pár minutami, se opravdu stal těsně před pár okamžiky… nebo dny?

,,Měl jsem to předvídat,‘‘ řekl Snape a do hlasu protlačil emoci, kterou u něj Harry doposud slyšel málokdy, nebo možná taky vůbec.

Sebeobvinění.

Ale proč…? Na to Harry nějak nedokázal najít odpověď. A ke všemu myslet bolelo.

Zavřel tedy oči, pevně je semkl a nechal se unášet přesvědčením, že pokud usne, přestane se mu celý pokoj houpat před očima. Jestli se ponoří do snění, přestane ho bolet hlava, začne ji mít čistou jako obvykle, nebude muset přemýšlet nad pocitem až přespříliš blizounko u srdce – vlastně, proč si to nepřiznat – i na ruce, nebo spíše majitele těch rukou, a proč že mu to vlastně pomáhá. Poněkud ho mátlo, že skrze své otupení si je zcela vědom, že cítí i něco víc než zcela fyzický kontakt. Upamatovat se, že tomu tak bylo vždy, když se ho muž dotýkal – jen pokaždé ze zcela jiných důvodů, dnes nějak nešlo.

Jako by se mu pár dní vymazalo. Jako by se mu vymazalo vše až na dávnou a zakořeněnou minulost.

Zapomněl na svého zachránce, Severuse Snapea. I na ty nebývale studené ruce – proč byl u všech všudy tenhle člověk nervózní? Jeho ruce bývaly obvykle teplé, co si měl možnost vybavit. Také se obvykle neocitaly na jeho hrudi… nahé.

Proč nedokáže myslet jasněji? Proč se mu chce tak spát?

Taky přemýšlet…

Nad majitelem…

Rukou…

Absolutní chaos.

Pak z něj ty ruce zmizely a on si uvědomil, že ho něco – a dokázal si přesně představit, co to bylo – velmi silně uspávalo – tedy zčásti i proto ta dezorientace. Jakmile z něj však Severus ruce sundal, chuť spát ho, jak si s mrzutostí sobě vlastní uvědomil, opustila. Nahradila ji chuť povídat si.

Severus do této chvíle stál od něj odvrácený zády a když se k němu otočil zpět, zamračil se. ,,Co že nespíte?‘‘

,,Chci si povídat,‘‘ odvětil prostě.

,,Povídat si?‘‘ podivil se muž. ,,Povídání ze včerejška vám přivodilo tento stav. Vážně myslíte, že mám náladu si povídat…?‘‘

,,…s takovou bábovkou?‘‘ dořekl za něj zcela něco jiného Harry.

Severusovi se při tom blýsklo v očích – výzva? Dobře…

,,Ano, s takovou bábovkou,‘‘ poznamenal suše, než se od něj opět odvrátil, aby si utřel ruce od masti a zamířil zpět k posteli. Posadil se.

,,Bez toho neusnu.‘‘

,,Usnete,‘‘ použil ubezpečující tón.

,,Já zapomněl, že o mně víte víc, než o sobě vím já sám. Tak to pardóóón…‘‘

Oba se měřili pohledy. Dlouho. Severusovi už to začalo připomínat souboj. Nedovolil si mrknout, ale ten spratek se neostýchal…

Tak tam tak seděli a leželi, měřili se očima a každému byl na nich znát vzdor.

,,Měl bych vás upozornit, Pottere – nejsem ten, kdo se lehce vzdává,‘‘ pronesl nakonec vážným tónem Severus. Kupodivu byl jeho hlas tak hluboký a tak zaujatý, že kdyby mluvil ještě chvíli takhle, Harry James Potter by jistojistě usnul.

Místo toho vzdorně pronesl: ,,Tak si počkáme.‘‘

Jeho záměr dívat se mu neustále do očí nebyl zmařen. Severus ale začal úplně normálně mrkat – a že i to bylo poněkud pomalu na Harryho únavu a chuť spát – a znova se položil na postel a opřel se o lokty.

Zábavné, ale Severus si tak náhle, jako usnul minulou noc, uvědomil, že Potter potřebuje spát, načerpat energii.

Jen na sekundu proběhla jeho pohledem rezignace.

,,Jaké zase otázky, Pottere?‘‘ vrčení.

,,Můžu tedy?‘‘ nevinně.

,,Pokud budete souhlasit s mým limitem, pak klidně,‘‘ odevzdaně.

Nedá se však říci, že si Severus neuvědomil, jak na mladíka v… no, v té samé posteli jeho hlas působí. Teď toho hodlal plně využít. Účel tedy světí prostředky, že ano?

,,Jaký je to limit?‘‘ optal se Harry opatrně, v hlase bylo slyšet uvažování.

,,Pět.‘‘

,,Beru,‘‘ oznámil okamžitě, až se Severus téměř lekl… téměř.

,,První otázka?‘‘ vybídl ho opatrně Severus a hlas udržoval stále stejně hluboký.

,,Dobrá…‘‘ ale na rozdíl od Severusova očekávání se Harry nezeptal ihned. To až měl téměř pocit, že mladík usnul, ten vyslovil první otázku – oči měl při tom zavřené.

,,Nebelvír versus Zmijozel.‘‘

Nyní se musel zamyslet Severus. Byť čekal sebetěžší otázku, tato konkrétní ho zaskočila. Co o tom měl vypravovat? Jaký na to měl mít názor? Pak ho prostě napadlo, že se Harry neptá na to, jaký názor by mít měl, nebo jaký , ale co si o tom všem vůbec myslí.

Určitým způsobem si oddychl; netušil, co by mu vykládal, kdyby se zeptal, proč tak nenáviděl Nebelvír. Ale o tomhle se snad rozvyprávět mohl. Snad.

,,Pokud bych měl najít kvality obou kolejí,‘‘ začal, ,,nebylo by to moc slavné. Přesto že, pane Pottere, vy svou kolej budete bránit do roztrhání těla, což je pochopitelné, já váš názor sdílet nemusím. Věřte, že ho nesdílí většin Zmijozelských.‘‘

,,Uznávám, Severusi, jenže naopak vy musíte uznat, že ten zmijozelský názor není nejlepší – přece jen – Nebelvírský má podporu tří kolejí. Kolik lidí by, kromě Zmijozelských, podporovalo Zmijozel?‘‘

,,Vždy je většina hlupáků, Pottere, na to se nedá vázat. Zmijozel by ti na tohle řekl jednoznačně: jsme elita. Proto není třeba shlukovat se. Nemáme to za potřebí. Jsme si vědomi své pravdy a tu jako jedinou skutečně ctíme.‘‘

Harry přešel mlčky veškeré Smrtijedy plus jejich shlukování; místo toho zauvažoval a otázal se zvědavě: ,,Co když není vaše pravda správná?‘‘

,,Myslíte, když uznáme, že jsme se spletli? To potom nasadíme zmijozelskou masku a…‘‘ chtěl snad dopovědět něco jako: ,Hrajeme svou roli dál, takových Zmijozelů, kteří poznali svou chybu, bylo…‘, ale nedostal se k tomu.

Harry ho zastavil nesouhlasným zavrtěním hlavou.

,,Ne, mám na mysli… a myslím, že vás to také napadlo, Severusi – jste pořád Zmijozel, když se to stane?‘‘

Severus na něj konsternovaně zíral. Harry měl oči stále pevně semknuté.

,,Máte snad dojem, že většina lidí je šťastných a spokojených, že se o svých chybách nikdy nedozví? To už mi skoro zavání tvrzením: ,,Udělal chybu, není člověk!‘‘ a to přece neplatí, nebo snad ano?‘‘

,,To jsem ale neměl na mysli. Nic takového jsem ani neřekl. Ptám se na váš názor… váš pocit. Zklamete?‘‘

,,Zklamu…?‘‘ teď už mu Severus nerozuměl dočista.

,,Cítíte, že mezi ně patříte méně, když víte o svých chybách, které Zmijozel nikdy nesmí udělat?‘‘

,,Nepochopil jste podstatu, Pottere,‘‘ schladil ho Severusův ledový hlas. ,,Zmijozel nejste proto, abyste se nemýlil, jste jím proto, abyste svou chybu nikdy nepřiznal a vždy se z ní bravurně vykroutil. Říci, že jste udělal chybu, znamená, že jste porušil pravidla. Nedokázal jste najít vhodnou obhajobu svých činů. Teprve TO se Zmijozelovi neodpouští.‘‘

I přes tíživé ticho, které se mezi nimi rozhostilo, a které cítili oba dva, Harry oči neotevřel.

,,Děkuji,‘‘ řekl nakonec a přemýšlel o další otázce. Takové, která by Severuse nenutila otevírat se mu příliš, a ze které by se nemusel vykrucovat – a že to byla sisyfovská práce…

Severus oproti tomu uvažoval, jestli neprozradil na Zmijozel až příliš. Toto téma nebylo běžné ani mezi Zmijozely. Natož pak, aby jejich osobní záležitosti přetahoval na největší rivaly – Nebelvíry. Až moc to zavánělo mícháním kolejí. Severus moc dobře věděl, že takové míchání kolejí nikdy dobře nekončí.

,,Co byste mi řekl o povahách?‘‘ přerušil Harry proud Severusových myšlenek.

,,O povahách,‘‘ zadíval se Severus na jakýsi vzdálený bod zamyšleně.

,,Vždy čestný Nebelvír a vždy vychytralý Zmijozel. Něco takového?‘‘

,,Přesně.‘‘

,,Jen taky mezi řečí… je ti jasné, Pottere, že už jsi vyčerpal…‘‘

,,Nikoli, Severusi, nevyčerpal jsem více než jednu otázku.‘‘

,,Ale to…‘‘ pokoušel se Severus.

,,Severusi, ta dodatečná vsuvka na objasnění záležitostí se nedala považovat za právoplatnou otázku.‘‘

,,Věděl jsem, že budeš švindlovat, Pottere.‘‘

,,To já neumím, Snape.‘‘

,,Co po mně…?‘‘

,,Znova pouze tvůj názor, Severusi.‘‘

Povzdech.

,,Nebelvír…‘‘ zauvažoval nahlas.

,,Kolej plná dobrosrdečných lidí. Myslí, že když budou přemrštěně upřímní a nerozumní, vše se vyřeší. Jsou to horké hlavy beze smyslu pro detail. Neradi prohrávají…‘‘

,,..to i Zmijozelští,‘‘ podotkl Harry.

,,…a pokud mě necháš analyzovat nejdřív vás, dostanu se i k porovnání. Možná. Jste příliš…‘‘ zadíval se na Harryho a odmlčel se.

,,Hmm?‘‘

,,Příliš zasvěcení. Vše, co děláte, děláte na sto procent a když to pak nevyjde, jste hrozně zklamaní a nešťastní. Svůj neúspěch si nikdy nepřipouštíte předem. Jako byste s ním ani nepočítali. K čemu to vede? Nemáte pak chuť pokračovat.‘‘

,,Řeknu ti ten rozdíl, Severusi. Rozdíl spočívá v tom, že my pro nezdařené věci truchlíme na rovinu, otevřeně a upřímně, kdežto vás to zžírá uvnitř a pomalu vás to zabíjí.‘‘

,,Nevidíme potřebu litovat se na veřejnosti, Pottere.‘‘

,,To je ta chyba, Snape, kdybyste to zkusili, věděli byste, že není třeba být v tom sám.‘‘

,,Spíš jsme poučení životem a společností, ve které vyrůstáme a tím i vidíme ty podrazy, které vy si nepřipouštíte. Když něco děláte stoprocentně, nevyjde to, jste zničení. Kdybyste se zeptali Zmijozela, věděli byste předem, že se na nic nesmíte fixovat a třeba byste svou ,,dokonalost‘‘ dotáhli k ještě lepším výsledkům.

Dále pak… jste hrozně majetničtí. Ochranářští vůči lidem a věcem, kteří o to ani nestojí. Ale to vidět nechcete.‘‘

,,Nestojíš o to?‘‘

,,Co prosím?‘‘ Severus na něj pohlédl v mírném šoku.

,,Odkdy jsme to vztáhli na NÁS?!‘‘

,,Vždy to bylo o nás, Severusi. Jsme Zmijozel a Nebelvír.‘‘

,,Mluvíme všeobecně. Všude se najdou výjimky a všude…‘‘

,,To jsi ještě neslyšel další otázku,‘‘ pronesl pobaveně.

,,Jakou?‘‘ podrážděně na to Severus.

,,Co říkáš vztahu Nebelvíra a Zmijozela. A proč se, u všech všudy, tak vzdálili ale ještě spíš, co si myslíš, že bylo za jejich přátelstvím? Něco za tím být muselo…‘‘

,,Jo, Pottere, zjevně byl Nebelvír podlézavec a lezl Zmijozelovi do zadních partií,‘‘ prskal Severus.

,,Ale Snape… To se spíš podobá tobě a tvé koleji. Ale teď… ještě jsi nerozvedl Zmijozel.‘‘

,,Pottere, mám pocit, že jsem za dnešek Nebelvírovi, jako jsi ty, prozradil až až… Nemyslíš?‘‘

,,Chci víc…‘‘ odvětil opět prostě.

,,Někdy víc mít nemůžeš,‘‘ odpověděl na to Snape.

,,Pravda, dnes to však neplatí, že?‘‘

Severus si poněkud zaskočeně uvědomil, jak nesnesitelně ukecaný Potter je, že by ho teď nejraděj omráčil pěkně mířenou ranou do hlavy – pro dobré spaní. Proč? Zjistil, že snaha ho uspat svým hlasem se nedaří, neboť Potter do konverzace – samozřejmě – musí taky vstupovat a mít komentáře k neúplnostem. A to by ho ještě před nedávnou dobou za perfekcionistu nepovažoval… co naplat.

Severus si podrážděně odfrkl.

,,Zmijozel uznává hladký průběh. Pokud něco trvá neúměrně dlouho, raději to vzdá jako ztrátu času. Což ovšem neznamená, že ve svých záležitostech není vytrvalý. Pokud si něco umane, většinou to dostane.‘‘

,,Nemohu si pomoci… asociuje mi to Malfoye,‘‘ prozradil Harry.

,,Nejspíš proto, že to je čistý příklad Zmijozela, nemyslíš?‘‘

,,Jako křišťál,‘‘ dodal jízlivě.

,,Dobrá… Zmijozelové uznávají inteligentní a schopné lidi. Umí to ocenit.‘‘

,,Nebelvírové snad ne…?!‘‘

,,…Zmijozelové ale uznávají mnohem méně věcí – o to vzácnější a šlechetnější jsou pro ně inteligentní lidé. A, Pottere, ještě jednou mi skočíte do řeči a já vám na vaše poslední dvě otázky neodpovím!‘‘

,,Tři.‘‘

,,Co zase?!‘‘

,,Zapomínáte na Godrika a Salazara?‘‘

,,Salazare!‘‘ Severus zněl téměř zoufale, jako by se ho skutečně dovolával.

,,Chce to klid a dýchat zhluboka,‘‘ poradil světácky Harry.

,,Hlavně že to teoreticky ovládáte, Pottere.‘‘

,,Občas i prakticky, Snape.‘‘

,,Hmmm…‘‘

,,Hm.‘‘

,,Čím déle ležíte, tím jste protivnější.‘‘

,,Tak tato slova jsou vám nepodobná, Severusi.‘‘

,,Jsou pravdivá,‘‘ odvětil ten.

,,Když to říkáte vy…‘‘

,,…tak mám nejspíš pravdu…?‘‘ zahrál nadějnou otázku Severus.

,,Tak si nejspíš o své nevyvratitelné pravdě myslíte své a já s vámi nepohnu.‘‘

,,Už nemáte otázky? Fajn…‘‘ nadhodil Snape.

,,Myslím, že téma Zmijozel versus Nebelvír zavedeme v Bradavicích. Tady je to trochu nepohodlné.‘‘

,,Alespoň se nemusíte bát, že vás uslyší jejich duchové chodící po hradě.‘‘

Harry prudce otevřel oči a podíval se směrem do stropu, kam právě mířil i Severusův pohled.

,,Kdybych se mohl smát, asi bych vás zabil.‘‘

,,Příliš nelogické, Pottere. Oh! To jsem zapomněl… Zmijozelští nesnáší nostalgii a sentiment.‘‘

,,Pročpak to?‘‘

,,K ničemu nevede,‘‘ podal Severus další jednoduché vysvětlení, při kterém krčil rameny.

,,Asi si myslíte, profesore, že jste za ta léta opravdu poznal všechny koleje, že?‘‘

,,Ne, pouze Nebelvír. Ten mi totiž hýbal žlučí odjakživa…‘‘

,,Jen klid, i vy jste na to odborníci.‘‘

Harry zavřel oči a hlavu položil na polštář, jako ji měl položenou předtím.

Severus se opět zahleděl do dáli. Nepřítomný pohled upíral před sebe do jedné ze stěn místnosti.

,,Možná chápu, proč se měli zpočátku Nebelvír a Zmijozel… rádi? Co já vím, co mezi nimi bylo?! O tom přece dějiny nemluví… kamarádi. Dobře, možná chápu, proč se přátelili.‘‘

,,Hmm?‘‘ zamručel Harry zvědavě.

,,Podezřívám je, že se navzájem více než zabavili a i z toho, že se skvěle doplňovali.‘‘

,,Při vymýšlení této logické dedukce jste myslel na nás dva?‘‘ ještě zvědavěji.

,,Spíš jsem měl na mysli sebe a Brumbála,‘‘ dodal zcela vážným hlasem, což Harryho přimělo oči opět otevřít.

Zadíval se na Severuse tázavě.

,,To byla legrace,‘‘ prohlásil Severus a v hlase mu splývala pobavenost s pohrdáním a ledovým odstupem. Ani jeden se nezasmál.

Harry pokýval zvednutou hlavou, zase ji položil na polštář a zavřel oči.

,,Zhasnete?‘‘ promluvil ihned. Severus chvíli mlčel a ani se nehnul, pak se však postavil a těch pár svíček v místnosti sfouknul.

Sedl si – oh, Salazare, po kolikáté už?! – na postel.

Harry i přes tmu a zavřené oči cítil, jak ho ty Severusovy propalují.

,,Myslím,‘‘ promluvil Harry do ticha téměř šeptem, ,,že máte se Zmijozelem a Nebelvírem pravdu. Dozajista to bylo tím, že se vzájemně doplňovali. I tím, že se navzájem uměli pobavit. Co ale přispělo k jejich rozpadu?‘‘

,,Povahy…? Ty nezapřete, Pottere. Každý se ubíral směrem, který pro ně byl, dle jejich mínění, nejlepší a nejsprávnější.‘‘

,,Neshody… zajímavé. V tom případě to ale nemohlo být přátelství… nebo spíš…‘‘ zmlkl. V mysli to analyzoval způsobem, jakým by pohlížel na skleněnou kouli plnou světla a dýmu. Připomínalo mu to, jako by shlížel na objekt zkoumání. Vlastně… nahlíželi.

,,Na co myslíš?‘‘ přerušil Harryho vnitřní zkoumání Severus.

,,Jak mohli překonat vzájemné rozdíly, žít s nimi třeba i roky a být přáteli, dokonce postavit celý hrad a vybudovat v něm školu a přitom se rozejít…?! Jen tak? To pro to Nebelvír nic neudělal?‘‘

,,Zmijozel dokáže být přesvědčivý…‘‘

,,…ne tak, jako Nebelvír,‘‘ nesouhlasil Harry.

,,Vždyť ani nepoznáš, kdy si z tebe střílím a kdy to myslím smrtelně vážně! Nepoznáš ani, kdy se dobře bavím. A věř, že kdybych chtěl, poznal bys toho ještě méně. Já nejsem… tedy, hm, Zmijozelové jsou i výteční herci. Bez ohledu na mě a mé chování. Každý z nás to v sobě má a každý to dokáže plně uplatnit. Jednomu věřit můžeš: pokud ho chtěl Zmijozel obelstít, Nebelvír neměl sebemenší šanci.‘‘

K Severusovu podivu se Harry uchechtnul. Neveselý smích prošel skrz jeho ústa a Severusovi na jediný okamžik přešel mráz po zádech.

,,Mám pocit, Severusi, že ses spletl. Mám dokonce pocit, že se šeredně zmýlil Zmijozel, pokud si myslel to samé, co si myslíš ty. Neboť pokud Zmijozel plánoval odejít – i když pomineme jeho podivné chování, když stavěl Tajemnou komnatu, uzavíral se více než obvykle a ty ostatní věci, které na něm zpozorovali zbylí tři zakladatelé, i když to všechno opomeneme a budeme předstírat, že se Zmijozel a Nebelvír stále ,,přátelili‘‘ – dám za to ruku do ohně, že Nebelvír věděl více, než ve skutečnosti slavnému Salazaru Zmijozelovi prozradil. Myslím, že věděl přesně, co dělá a taky, že bude chtít utéct. Jako prašivá krysa, jako…‘‘

,,Proč ho nezastavil?‘‘ utnul jeho výklad Severus.

,,Pokud je tomu tak, jak tvrdíš, proč ho nezastavil? Proč…?!‘‘

Harry se zhluboka nadechl a na kratičký okamžik otevřel oči, jen aby si Severuse prohlédl. Aby si dodal odvahy a aby řekl to, co říct chtěl, i když tušil, že ne jen to bude pravda. Ne jen to, co řekne nebo řekl. Nebelvír měl jistě i jiné důvody… Ale Harry zkrátka chtěl, aby to bylo více skutečností, než už to je.

,,Přátelství, Severusi, se neomezuje jen na: ,,Žiješ tady, dýcháš stejný vzduch a musíš být tady se mnou, mít více povinností vůči mně, pokud chceš být přítelem. Tím jediným, skutečným, opravdovým a nejlepším.‘‘.

Přátelství je nezávazný vztah. Dávej a bude ti dáno, ber a bude ti bráno. Pokud by ho držel, nebyl by to přítel. Jestli věděl, že Zmijozel potřebuje víc – byť by to obsahovalo jeho úplnou volnost, opuštění hradu… - není divu, že jej pustil a pokud bychom předpokládali, že byli takoví přátelé, jak si myslíme, nedivil bych se ani v nejmenším, že ho Nebelvír dokonce podporoval v tom, co Zmijozel dělal. Možná mlčky. Určitě beze všeho. Nebo nároků na vracení jeho vlastní loajality nazpět.

Mám pocit, že Zmijozel věděl, co se po něm žádá a určitě Nebelvírovi vracel stejnou měrou. Ať už si o jeho moudrosti myslíš cokoli, nebyl hlupák… Nevím, co Zmijozel cítil skutečně… ale to je nepodstatné – nyní. Každopádně… nebyl hloupý ani Salazar Zmijozel a už jen kvůli tomu Nebelvírovi vracel jeho přátelství – v rámci jeho možností a schopností, samozřejmě... Snad i tou zištnější stránkou.

Ano, Nebelvír hrál asi naplno. Možná taky postrádal tu stránku, která… tak nějak opravdu stmeluje přátele. Nebelvír ho však za přítele považoval a to udávalo směr – proto se zachoval na sklonku jejich přátelství právě tak, jak se zachoval. Chceš slyšet paradox, Severusi?‘‘

Severus mlčel. Ponořil se hluboce do svých vlastní myšlenek.

,,Paradox je,‘‘ pokračoval Harry po odmlce dál, ,,že Zmijozel k němu opravdové a nezištné přátelství pocítil až když viděl, že ho Nebelvír pustí… a že ho pustil.‘‘

Severus se vytrhnul z myšlenek. ,,Jak to víš? Jak si tím můžeš být tak jistý?‘‘

,,Jsem si naprosto jistý, že až tehdy se stali přáteli. Opravdovými a nerozlučnými… třebaže se znali léta předtím. Nejspíš si i léta poté chyběli.‘‘

,,Jak…?‘‘

,,Měl jsem tu čest se Zmijozeli, snad nezapomínáš, Severusi?‘‘

,,Vpravdě nechápu, Harry, jak to myslíš? Jako že Nebelvír byl oddaný Zmijozelovi… který ho využíval a na oko se s ním přátelil. A až tehdy, kdy se sobě vzdálili, se stali přáteli?‘‘

,,Jak jsi to shrnul… myslím, že jsem opomněl něco důležitého: Nebelvír nejspíš to, že ho Zmijozel neuznává hodného svého přátelství – při tom, jak jsou Zmijozelové komplikovaní a jak mál mají skutečných přátel – celou tu dobu věděl. Věděl to a přes to… mu byl ochoten pomáhat. To je snad horší, to přátelství, než svazek manželský!!‘‘ oddal nevěřícně.

,,Dle toho, jak to popisuješ…‘‘

,,Ano.‘‘

Chvíli mlčky každý bloudil svými myšlenkami. Po nějaké době se ticho stalo tíživým a přes to, že měli chuť říci něco jak Severus, tak Harry, oba mlčeli a čekali.

Harry si v hlavě přebíral tolik otázek. Chtěl jich Severusovi ještě tolik položit… ale.

Měli čas… nebyl si tak úplně jistý tím, co teď pociťoval, ale někde uvnitř sebe věděl, že mají čas. Že není kam spěchat… dokonce ani s otázkami ne. Tohle, například, čas potřebovalo. Dozajista se ještě mnohokrát pohádají s problematikou Nebelvír versus Zmijozel. V mnohém se shodnou a mnohé budou cítit protikladně. Ale Harry to svým způsobem ctil, vždyť… i proto měli ty pravidelné ,,dýchánky‘‘. Ctil Severusův názor a chtěl ho slyšet. Ne vše má však být uspěcháno.

Nedokázal si představit, co by se stalo, kdyby se rozešli jako Nebelvír a Zmijozel – jejich hádky a pře by mu rozhodně nesmírně chyběly. Ale věděl, že by ho jít nechal.

Vzdor tomu všemu ale věděl, že na zbytek otázek – stovky, které mu nyní víří hlavou – bude ještě mít čas se zeptat; nevyvodil to z logické dedukce ani žádné jiné, hmatatelné jistoty. Prostě to jen cítil hluboko pod kůží… a to bude muset stačit. Takže poslední otázka, na kterou se zeptá, rozhodně nebude nesprávná. Neměla šanci být…

To už je oba téměř unášel sen, když…: ,,Za jak dlouho nás budou chtít najít a zabít?‘‘ zamumlal ospale.

Ještě ospaleji odpověděl Severus: ,,S tím si nelam hlavu…‘‘

Nejdřív usnul Severus, který si pomyslel, že Harry vlastně to ,,Zhasnete?‘‘ za otázku počítat nemusel, jeho příkladu následoval Harry, který dostal přesně to, co si představoval – usínal s potměšilým úsměškem na rtech.

Kdo ví, kolik se toho při svých pravidelných setkáních o sobě ještě dozví, že ano?



Autorský vyblych:

Někdo tady dyndal, že se odpovědí nedožije… a já, neb mám vysoké standardy, jsem si řekla, že můžu ustoupit ze závěrečných slov a něco Vám prozradit již nyní, neb… :D jako, kdybych jen proto, že něco prozradím, měla být neschopná napsat ,,další‘‘ a dotáhnou to do konce, nebyla bych ta správná autorka a nemohla bych své dílo ctít. O:-)

,,Nechceš začít psát detektivky? Tu stopa, tam stopa ... a trapte se.‘‘ --- optal se mě nejmenovaný čtenář (hádejte, který, že jo, Kayo?! :D :D ).

Pokusím se to sem napsat nějak méně rozvláčně a lítostivě, než jsem to už napsala do závěrečné. (Mimochodem, Kayo, když jsi říkala, že nejsi inspirativní ve smyslu, že mi s vylepšením psaní nijak nepomůžeš, nemyslela jsi asi na to, že díky Tobě začnu psát závěrečnou řeč teď(!!!), že ne? J )

Proč tři vykřičníky… (ale nebojte se, k Vašim otázkám se taky dostaneme… :D) … neboť nepředpokládám, že nejsme ještě stále dál, než v první čtvrti a to mě pořád napadají oživující prvky… a to jsme si to chtěla nechat na další povídky. :D :D Ale spíš se asi pokusím vypracovat se na téhle povídce… neboť… chci, aby ve svých čtenářích, které si našla (!!!), zanechala hlubší poznatky/prožitky/ještě nevím co, ale máme věčnost zjistit, co přesně chci ve Vás poučného zanechat… chápejte, hledající se puboš… a povídka trpí. Ale pokusím se, aby to nebylo znát na ní – právě té povídce :D –, nebo alespoň co nejméně. :D :D – proč tři vykřičníky po II.hé… :D – jelikož a protože se skutečně divím, že to někdo čte, což ví, že se divím, ti, kteří četli původně stavěná Pravidla – původně proto, že už to tam nepíšu a smazala jsem to.

Karel Gott mě přivedl na krásnou myšlenku a jen v těch největších dílech vídám tento aspekt.Tj… neříkejte lidem, že je něco špatného, neboť pokud na to ukážete, lidé se právě na problematiku zaměří. U něho je to hlas, takže problematiku (u)slyší, u mě text, takže problematiku hledají v textu. A proč dělat dobře rýpalům, že ano?

Proto budu – a už to i dělám – věřit sobě a svému dílu tak, jak chci, aby bylo dobré; mám dojem, že právě v této fázi byste měli vědět, byť se to ,normálním lidem‘ může zdát divné, neboť je to ,jen povídka, jen smyšlený text a jen smyšlené postavy, nic skutečného‘ --- rádi by mě poslali do blázince, občas si to taky myslím, ale to už statečně nějakou tu dobu odsouvám na vedlejší kolej :D :D :D ---, že své dílo beru smrtelně vážně. Že se vůči němu i tak chovám. Tak ho beru. Přiznám se, že jsem se to bála přiznat, ale vůči skalním čtenářům a fanouškům tohoto světa, kteří zabloudí AŽ KE MNĚ (jak neuvěřitelné!), je to fér.

OK, zpět k otázkám a prvnímu dotazu Kayi – detektivky psát nechci. Zaprvé je nemám ráda já… datuji opravdu ke dnešnímu dni a dnům předešlým… Výjimku tvoří Můj přítel Monk, Sue Tommas a Směj Jih, nebo jak se to jmenovalo… kanadská jízdní, ten černovlasý fešák s tím kámošem… víme, že? :D

Ale tam to začíná a úspěšně i končí. A jediné, co k tématu dodám, je to, že právě detektivní prvky mi spolu s popisy v této povídce nejvíce zavařili… Prostě… nemám k tomu vztah a tak to asi i vypadá, když to píšu. Jo… popis… cha, zažrat se do něj sice umím, dokonce se do něj umím zamotat, ale to je taky tak vše. Je obtížné ,,zdržovat se‘‘ v tak dlouhé povídce s popisy. Mně to jde, pokud to je jednorázová záležitost… slohy, například. Ale zase, že bych Vám popsala, jak se dostat k zastávce (a nedej Merline anglicky), to nehrozí…

Šárko… také jsem Ti chtěla odpovědět, jen jsem si tak všimla, že jsi nepoložila žádnou řádnou otázku, pouze spekulaci… na kterou přirozeně odpovědět nemohu, jelikož se týká a dotýká úzce děje. Omlouvám se, vynahradíš si to asi jindy… :D

Opět… beru na vědomí, že nechceš, aby se můj mistr za pár let choval jako náš mistr – aneb tento spletitý uzel nevysvětluji. :D

A přece jedna otázka, která mě dovedla až sem… právě od Tebe, Šárko. A s politováním musím říci, že se to netýká jen Tebe. K věci…

S tentokrát velkým politováním jsem si všimla, že zapomínáte. Zapomínáte na drobnosti… smrti. Ty, které jsem nijak nerozváděla. Ale na neštěstí… Vy si absolutně nepamatujete, kdo umřel nebo jiné malé nuance, ale z nuancí už Vás nechci obviňovat/podezřívat, neboť to tak jistě nevím. Rozvedeme tedy smrt. Vidím, že aby ve Vás smrt zanechala odkaz, abych ve Vás JÁ zanechala odkaz, budu se k tomu ještě muset vracet – dokonce ještě víc, než jsem měla v plánu. Neříkám, že nechápu, jak je možné, že se Vám všechny příběhy slévají v jedno… já to chápu. Věřte mi, že ano, ale nezmírňuje to to, že mě to mrzí. O něčem, co tady nebudu rozmazávat, to vypovídá.

Budu muset udělat NĚCO. :D Ale to na Vás neleží, tak se s tím netrapte. ;) No… ale vážně klid… já to opravdu chápu… bodejť by se Vám to neslévalo, když je těch povídek na internetu tolik…

Dobře, chyba nejni na Vašem přijímači a já se vypínám, zdarec v komentářích! :D

28.04.2008 15:32:56
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one