Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Díl dvacátý sedmý

Tohle je ten důvod, o kterém jsme mluvila - proč děkovat opět Šárince.

Šárinka si minulý týden hrozně stěžovala, že už jsem jí dlouho nic nevěnovala. Řekla jsem jí, že Život už přece věnování nemá - už jsme to dávno oznámila. (A jednou porušila.)

No a ona, abych jí teda aspoň věnovala samostatnou povídku.

Jsem řekla: ,,Nech to na mě."

Nechala... Ale já se - ze samé dobroty - rozhodla, že zrušení věnování zruším. ☺☻

Tak to tady máte.

První řada věnování: Šárinka (již tradičně :D)

Druhá řada: staří známí čtenáři (mám Vás vyjmenovávat? Kayo, Jim, Breilo, Emixko...)

Třetí řada ,,ti noví přistěhovalci" : Kys... Petava... Melanithe... Mandy... Polgara. A teda teď nevím, jestli Primrose a Sevik99 budou číst dál - dejte vědět, věnování byste vyfasovali příště. ;)

,,Jak to, že jste mi včera neodporoval?‘‘

,,Co prosím?‘‘ otevřel oči beze známek únavy. Jako by ho Harry právě neprobudil…

,,Ptám se, jak to, že jste včera vše odsouhlasil beze známek ironie nebo pohrdání, bez pokusu mi něco vymlouvat…?!‘‘

,,Ach tak… Já nikdy nevymlouvám lidem blouznícím horečkou jejich řeči…‘‘

,,Cože?! Ne…‘‘ Harry se opřel o lokty a tentokrát to byl on, kdo Severuse propaloval pohledem; rudý v obličeji staženém jakousi nevírou a zklamáním.

,,Já to… to nebylo v horečkách a já to myslel smrtelně vážně!‘‘ křičel a stahoval podmračeně obočí, snad aby kompenzoval věk se svými zkušenostmi, které, jak Severus věděl, nebyly vyrovnané.

Severus ale mlčel a dělal, že se probírá. Pokud by mu snad měl přiznat, že s ním v něčem z řečeného souhlasil, rozhodně to nepoví jen tak – Potter se bude muset více snažit. Když už mu bylo lépe…

Promnul si oči. Pokusil se vstát. Něco ho však drželo dost silně za ruku a nějak se to nechtělo pustit. Severus vzhlédl k majiteli ruky, zatvářil se kysele a pokusil se mu vytrhnout znova. Harry však nepovolil. Mlčky na sebe zlobně hleděli.

,,Pottere, abych řekl pravdu… nemám na vás dnes náladu.‘‘

,,Tak to je asi smůla, profesore, já na vás ano,‘‘ zavrčel mu do obličeje.

Chtěl něco odseknout, vážně chtěl… místo toho jen stiskl až bolestivě zuby. Naštvaný pohled opětoval se stejnou zarputilostí, jakou měl vepsanou v obličeji Harry sám. V houževnatosti si už neměli ani jeden co vyčítat.

,,Já…‘‘

,,…vím,‘‘ přerušil ho Severus kývající nejdřív na souhlas a až poté v nesouhlas.

Harry jeho ruku pustil, společně si sedli na kraj postele.

,,Měl bych se podívat na zranění,‘‘ přerušil ticho Severus.

,,Jsou v pořádku,‘‘ odbyl ho Harry.

,,Co tedy není?‘‘ a Harry ke svému obrovskému šoku vycítil, že Severus pochopil mnohem víc než pověděl. V podstatě to ani říkat nemusel… bylo to… jako dřív… jen nějak… lepší? Ano, bylo to hlubší, důvěrnější a pevnější. ,To‘ – jejich vzájemné pochopení. A Harry věděl, že pokud se na to Severus znova nezeptá, projeví tím neskonalou loajalitu a pokoru vůči němu… snad i nějakou… oddanost? Harry se to zdráhal zakřiknout, ale ano, byla tam i oddanost. Nějak věděl, že když teď uhne od tématu, Severus se nezeptá. O to víc si ho cenil.

,,Severusi?‘‘

,,Harry…‘‘ vyzval ho klidně. Ano… Harryho hlas jako rozbouřené moře vůči Severusovu, pevnému jako přístav.

,,Budeme si ještě sedávat spolu? Povídat si v Bradavicích? O všem a o ničem…?‘‘

Severus chtěl něco odvrknout, ale uvědomil si, že to Harry myslí vážně, že mu na tom záleží. Opravdu záleží. Byla to jedna z těch nebelvírských věcí, kterým neporozuměl a ani nejspíš neporozumí.

,,Nemám na mysli nic jiného než kladnou odpověď…‘‘ odpověděl pevný a odhodlaný dodržet, co řekl a přislíbil až do konce… až co to dá.

Harry mu věnoval kradmý úsměv a vstával, tentokrát byl zase chycen a nepuštěn on.

,,Copak?‘‘ zvedl obočí unaveně jen co – setrvačností – dosedl zpět na postel.

,,Ale ale… Vy máte tisíce otázek a mně žádnou nenecháte?‘‘ pozvedl obočí. Vážně Harry nyní v tom hlase slyšel škádlení? Tak tohle mu na jeho cestách tolik chybělo? To bylo to, co tolik postrádal? Zajímavé…

,,Poslužte si,‘‘ odvětil mile.

,,Teď… po letech, podotýkám…‘‘ zastavil se a zadíval se mu do očí. Čekal na vyzvání.

,,Ano?‘‘ jemně se zeptal.

,Když Severus jinak nedá…‘ ušklíbl se v duchu. Ve skutečnosti ho ty hry bavily. Takže ,,poznámky v duchu‘‘ k tomu jen a pouze patřily. Harry by mohl odhadovat, že zrovna poznámky v mysli si dělají oba dva.

,,Mohl byste mi prozradit, Pottere, proč jste poprvé odešel…?‘‘

Harry mu věnoval hravý úsměv a zase vstával, jen aby opět spadl na postel díky silné ruce, která ho stále držela.

,Jak nepodobné jemu samému…‘ ušklíbl se zase.

Nyní si ho jeho ruka přitáhla ještě blíž, takže teď to byl Severus, kdo vrčel do obličeje jemu.

,,Já si taky nehraji,‘‘ upozornil ostře.

,,Já vím… vím to.‘‘

,,…!‘‘ věnoval mu Severus jeden ze svých nejvíce zdrcujících pohledů.

,,Má odpověď zní: je ještě moc brzy. Proč jsem odešel se dozvíte, ale později. Ještě stále mám co ztratit, ještě stále je to důvěrná informace, kterou prozradit, žel Merlin, nesmím.‘‘

,,Kdybyste směl…?!‘‘

,,Pak bych ji v této fázi s největší pravděpodobností také neprozradil.‘‘

Harry se stále usmíval a Severusem viditelně projelo něco, po čem své sevření uvolnil a pustil Harryho. Ten ještě chvíli setrval vsedě, mlčky a s úsměvem na něj hleděl, než se zvedl a zamířil si to do koupelny.

Strávil tam dobrou hodinu, Severus se už obával a říkal si, jestli se nemá podívat dovnitř, rozumně však usoudil, že by mu měl dát čas. A Harry skutečně z koupelny vylezl.

Severus na něj ve dveřích hodil nevraživý, rozmrzelý pohled, než za sebou zapráskl dveře. Sám se tam zavřel na celou hodinu a s údivem zjistil, že na něj má ta nekonečně dlouho očekávaná koupel blahodárné účinky. Rozhodně už se mu po probuzení neklížila víčka. Ospalost opadla a odplula spolu s vodou z vany do útrob trubek vedoucích k nějakému kanálu. Až se Severus podivil, že tady, v té pustině, vůbec něco takového existuje. Že se to někdo obtěžoval zabudovat…

Vylezl z koupelny a zaznamenal, že na sobě Potter, sedící nyní v křesle, již nemá své triko, ale hábit. Světlo, které částečně do místnosti proudilo skrze závěsy zvenčí a dílem světlo ozařující pokoj z krbu, odhalovalo zkresleně barvu oděvu. Totiž černá a sem tam nějaké červené prošívání nitek. Severus to shledal zajímavou prací toho, kdo hábit vyráběl, u čehož si netroufal odhadovat, kdo to vlastně byl. Nicméně Harry v hábitu vypadal podivně seriózněji a odměřeněji. Více starší a vážnější.

Zamyšleně hleděl do ohně, což mu na rozpustilosti také nepřidalo.

Severus neměl potřebu ho v tomto počínání rušit. Zamířil zpět – tedy do kuchyně – kde vytáhl dvě sklenky a nalil do nich fernet – pro sebe a jahodový čaj – pro Harryho.

S nápoji zamířil zpět k ohni, položil je na stolek a vzal si do ruky svou sklenici. Posadil se na druhé křeslo vedle Harryho. Zahleděl se do plamenů a uchoval uvolněné mlčení, které vládlo v místnosti po dobu jeho nepřítomnosti. Zamyšleně svíral sklenici a ponořil se do vlastních myšlenek, až se mu pokoj před očima zamlžil a stal se nepodstatným.

Tohle sezení nebylo v Bradavicích neobvyklé. Harry si sem tam zaskočil na návštěvu k němu, nebo naopak on na oplátku přišel okupovat jeho kabinet. Aby mluvili hodiny, nebo aby je strávili mlčením. Obojí bylo správně. Obojí bylo snesitelné, dobré a dokonce i vítané.

Jen matně si Severus uvědomoval, že s každým Harryho zmizením, prvním, druhým a i tímto posledním, třetím zmizením, se ticho měnilo a dostávalo jiný, neocenitelný ráz. Druh tíživého ticha se s léty prohluboval, ale podstata se neměnila, kdežto nenapjaté ticho, to, které mezi nimi vládlo teď, obsahovalo pokaždé něco jiného, něco pronikavějšího a smysluplnějšího.

Jen koutkem oka a mysli zaznamenal nějaký pohyb a než se dostal ze svých myšlenek do reality, seděl už Harry zpět na svém křesle, v ruce svíral hrnek s čajem a Severus zrovna zpozoroval, jak se po jeho usrknutí ušklíbl.

,,Copak? Jahodový vám nechutná?‘‘ Severus tomu gestu věnoval úsměšek.

,,Je na mě trochu moc sladký,‘‘ usmál se Harry omluvně. ,,Přes to vám za něj děkuji.‘‘

,,Oh, není za co. Odkdy je pro vás cokoli moc sladké? Mohu ho vylít a uvařit vám bylinkový,‘‘ nabídl Severus.

Harryho úsměv se ještě víc rozšířil a prohloubil, téměř byl milým, když odpovídal: ,,Myslím, že to pro jednou přežiji… Kdybyste se jen trochu víc díval, věděl byste, že sladké čaje už dávno nepiji, stejné nebo obdobné je to i s druhou částí dvojsmyslu.‘‘

Z čaje upil doušek a zanechal tak Severuse analyzovat své vlastní dvojsmysly, z čehož byl poněkud rozmrzelý. Mrzutě, jak bylo ostatně vlastní jen jemu a jeho pověsti, začal poznávat Harryho schopnost inteligentní rozpravy, nadávek a urážek, které se rok od roku zlepšovaly, což ho na jednu stranu děsilo – to, že by ho mohl jeho vlastní ,,žák‘‘ předčít – na druhou nekonečně bavilo – mohl si ho urážet, jak bylo libo a byl si jist, že mu to bude vráceno i s úroky. Že mu Harry zkrátka nezůstane nic dlužen. Jeho schopnost odvracet pozornost od věcí zásadních byla bravurní. Stejně jako byla obdivuhodná jeho schopnost mlžit. Což sice obvykle nebývala vlastnost oceňovaná a vítaná, ale přesto to Severuse nutilo přemýšlet a to bylo něco, co ho nesmírně bavilo a těšilo. Jak by to pak mohl vyčítat svému přít… Potterovi?!

Částečným potěšením a určitou hrůzou z jistoty, kterou nabyl, mu ztuhla krev v žilách – ano, Potter ho jednou předčí. Nad tím se nedalo neušklíbnout.

,,Život…? Růžové brýle – optimistické…?‘‘

,,Sice to není přímá odpověď na mou řečnickou otázku, nicméně to je geniální odvození od řečených slov. Ano, přesně to.‘‘

,,Čekal jste snad ode mne méně, Pottere?‘‘

,,Ani v nejmenším, Snape. Má očekávání jste zcela naplnil…‘‘

,,Nepředčil?‘‘ podíval se na něj hraným, sklíčeným pohledem a do hlasu vložil tu nejlépe zinscenovanou lítost. Takže to pro Severuse znamenalo, že neočekával tak vážnou odpověď, jaké se mu dostalo.

,,Až má očekávání předčíte, poznáte to,‘‘ promluvil Harry zcela vážným hlasem.

,,Jak?‘‘ zeptal se po chvíli ticha Severus.

,,Kromě toho, že vám to řeknu? Myslím, že to bude tak silný zážitek, že to poznáte i sám…‘‘ nechal svého momentálního spolubydlícího vstřebat dané informace. Což on dělal prakticky vždy.

,,Takže se mi to ještě nepodařilo?‘‘ svraštil obočí.

,,Ne, profesore, asi ne. Vše, co jste do dneška udělal, spadá do mého obrazu o vás.‘‘

,,To nebude moc pěkný obrázek.‘‘ Pozvedl obočí v pokusu o dosažení odpovědi.

Harry mu pouze věnoval další ze svých tajemných úsměvů – nechtělo se mu odpovídat. A Severus to se zklamaným povzdechnutím respektoval. Tušil, že to je jedna z těch věcí, které se dříve či později dozví.

 

Když se někdy zamýšlel, proč si dříve šli tak po krku, napadla ho i tato varianta. Totiž že jemu samotnému Potter intelektuálně nestačil; zmiňovat to, že se pomalu tato domněnka obracela o sto osmdesát stupňů, raději nebudu. Bylo to hloupé, domýšlivé děcko. Všechno znal, všechno věděl. Ale až války a boje, život sám ho začal formovat a vše zlé je k něčemu dobré. Alespoň v tomto vztahu ano. Harry dospěl a vyzrál a byl schopen inteligentnější rozpravy než: nechápu – neudělám – neumím – nenávidím vás. To byl dřívější logický řetězec, který nyní neplatil.

Shledával však zajímavým, jak tajemný, tajuplný a vychytralým umí Potter být.

Pokud chce. Jestliže má náladu… jenže tu právě míval přímo před Severusovýma očima a Severuse občas nevědomost doháněla na pokraj nepříčetnosti, jenže povětšinou ho to bavilo a tak i nedořešené záležitosti nechával tak.

,,Co jsem řekl včera, jsem myslel vážně. Nebyl to výplod mé fantazie ani blouznění horečkou,‘‘ mrmlal pod nos a tvářil se při to jako ublížené zvířátko. Evidentně si se Severusem hrál. Stejně tak však obsah sdělený tak nedůstojnou formou myslel vážně. Občas Severus, když na to zase měl chuť a náladu on, shledával ohromujícím, jak uměl Potter skloubit dvě zásadní a odlišné věci v jednom hlase a jedné myšlence dohromady. Neuměl si pomoci, nevěděl si s tím rady, zařadil si to do nepřipustitelné skutečnosti a nehodlal to nikomu říci, ale prapodivným způsobem ho hřálo u srdce, že i skrze všechno, co si mladý muž sedící před ním prožil, ještě stále uměl žít, milovat, chránit, hrát si, podvádět, přetvařovat se a těšit se. Třeba i z maličkostí, patetických a nedůležitých. Ale Severus věděl, jaké jsou doby, kdy to nedokážete a jak zbytečné a bizarní se po depresích dny zdají. Z neznámého důvodu nechtěl, aby to zrovna u Pottera někdy zašlo až tak daleko.

,,Jen z vaší nouze ctnosti, je to tak?‘‘

,,Není!‘‘

,,Hmm,‘‘ věnoval mu Severus při vstávání úšklebek; dost špatný na to, aby Harry poznal, že si s ním nyní také hraje a dost dobrý na to, aby mu neukázal, do jaké až míry si z něj dělá klubíčko pro kočku. Jeho hobby, jeho koníček, jeho parketa…

,,Severusi?‘‘

,,No?‘‘

,,Co děti?‘‘

,,Děti?‘‘ podivil se ten. Jak tohle nesnášel. Nevěděl ani jak, a byl v hovoru někde úplně jinde.

,,Severusi, prosím, víš, jak dlouho jsem je neviděl?‘‘ dožadoval se Harry: měli jste chuť ho utěšit, jak zoufale a prosebně se tvářil. Ale Severus, z neznámého popudu, nechtěl cokoli říkat. Nechtěl dopustit, aby Potterovi jeho únik prošel jen tak.

,,Půjdu,‘‘ oznámil tvrdě a rozhodně.

,,Ale Severusi, já…‘‘ v hlase Harryho silně zaznívala panika a zmatenost.

,,Ty? Ty mi především nemíníš ani říct, k čemu byl ten útěk – neopodstatněný. Nemám, co bych dodal. To ty jsi byl ten, který od nich utekl,‘‘ zakončil nelítostně.

,,Vážím si tvé upřímnosti, Severusi,‘‘ řekl znatelně klidněji. Snažil se ovládnout. Vážně ano. Jen to nešlo tak dobře, jak měl prvně v plánu.

,,Pak jsme na tom stejně,‘‘ oznámil a měl se k odchodu.

,,Potřebuji tvé slitování. Víš, že bych za ně dal život.‘‘

,,Tak proč jsi je nechal v nevědomosti?!‘‘

,,Teď mi můj odchod zazlíváš z tvé nebo jejich strany?‘‘

,,Tohle je podpásovka. Jistěže ze své. Ale nezapomínej, že těch několik let jsem se o tvé svěřence musel starat já! A co jsem z toho měl?‘‘

,,Konečně přátele?‘‘

,,Na co mi ti jsou?‘‘ prskl Severus jedovatě.

,,Dnes už mě neodradíš, Snape.‘‘

,,Pokud jsem tě kdy odradil, Pottere, pak jsi mi za to nestál,‘‘ jeho oči byly tak náhle naplněny takovou zlobou a vztekem, až to Harrymu vyráželo dech a přes to hodlala bojovat dál.

Co na tom momentálně záleželo, že Severusova slova nebyla tak docela pravdivá?

,,Ty děti jsou tam kvůli mně! Poznal jsi je díky…‘‘ v očích vzdor a bojovnost.

,,Ať si! Nechal jsi v tom TY NÁS! Jen aby bylo jasno!‘‘

,,Ty… počkat!‘‘ a v očích se mu mihlo překvapení následované úplným pochopení. Jak seděl zkormouceně na křesle, teď se v něm narovnal a zahlížel na Severuse nevěřícně.

,,Zdá se mi to, nebo jsi majetnický? Ty na ně … žárlíš?!‘‘ a Severuse to obvinění tak sebralo; vše, na čem pracoval s Brumbálem… veškeré sebeovládání a pokusy o přetržení jakýchkoli nezdravých pout… všechno, v co doufal, že už se neobjeví… může být pravda, že se zase jeho nepřiměřený vztah k nim opět ukázal ve své plné síle? Ale to ne… to zatraceně ne! Vždyť už se dokázal ovládat. Už ho to přešlo…

,,Nikdy to nepřejde,‘‘ informoval ho Potter.

,,Snad mi nečtete myšlenky?‘‘ vypískl Severus v šoku.

,,Není třeba. Tváříte se, jak kdybyste byl přistižen při loupeži třešní z maminčiny kuchyně. Nebojte, nikomu to neprozradím… pokud mi povíte, jak na tom jsou.‘‘

,,Skvěle,‘‘ zavrčel a měl chuť se propadnout, místo toho se zavrtal ještě hlouběji do křesla, ve kterém byl usazen, když usoudil – moudře – že to bude na delší sezení.

,,Rozveďte to,‘‘ blýskl po něm zlobným pohledem.

,,Například… proč vás zrovna má osoba dohnala k nepříčetnosti… z obavy, že byste je ztratil…? Proč?!‘‘

,,Protože vyvolenému se vždy vše podaří a vždy se mu musí uhýbat z cesty!‘‘

,,Není to pravda, Severusi. Víš to. Takže… proč?‘‘

,,Mají tě radši,‘‘ broukl pod nos, ale dívat do očí se mu při tom tvrzení neodvážil.

,,Idiote,‘‘ déjà vu? Vskutku… jestli Potter zase uteče – pro jistotu vzhlédl s nesmírnou obavou, že v Potterových očích uvidí to samé, co viděl kdysi, když utekl naposledy. Jenže to, co v nich viděl teď, ho dozajista víc než odrovnalo.

Potterovy oči byly plné emocí, které ve svém stavu Severus nedokázal popsat a ani zaznamenat.

Harry si povzdechl.

,,Dobrá tedy – máš na to právo. Neviděl jsi je...‘‘ a při tom nedokončeném tvrzení se podíval z okna.

,,V tomto mi budeš muset věřit ty – milují tě a to nesmírně. Což už jsem ostatně říkal. Ale pokud potřebuješ ještě důkaz…‘‘ pokrčil rameny a zvedl obě obočí. Téměř unaveně.

Severus chvíli přemýšlel, než odpověděl: ,,Ne.‘‘

,,Hmm,‘‘ to neznělo ani nesouhlasně ani souhlasně; spíš jako že se nebude hádat, ale nevěří mu to.

,,Můžete tedy…”

,,Dobře,” zavrčel už nerudně.

,,Odkud tedy začít? Anetta je absolutně nepoužitelná k jakýmkoli obranným kouzlům, Derick nezvládá lektvary, Stuart nejspíš přijde do Mrzimoru, Natálie nezvládá přeměňování, Jan a Markéta nedojdou ani na toaletu, Alice bude vynikající na věštění a Eriel je zralá na vraždu, takže pokud jí její pokusy nevyjdou, budu jí muset pomoct. Z Alexe jsou všichni na lektvary – rozhodl se jen tak létat po pokojích. Alespoň že Melissa nám všem dělá radost a zvládá všechno naráz: lektvary, přemě– ,” zarazil se, když si všiml, jak se Harry tváří. Pobledlý, ve tváří naprostý šok smíšený s něčím, co by se dost dobře dalo popsat jako schizofrenie – jedna jeho část Severuse hodlala zabít, druhá se smát, třetí uvažovat, jestli to všechno není náhodou pravda a Severus nemínil jen tak stát a přihlížet tomu, jak ho bude Potter kouskovat, takže když říkal: ,,Ve skutečnosti je to všechno přesně naopak,” už dávno stál a byl – smrtelně vážně – připraven utíkat.

,,Sedněte!” zahučel Potter tak vražedně, až to Severuse přibilo zpět na křeslo, i když byl ještě stále ochotný a připravený kdykoli vyskočit a utíkat.

,,Je myslím dost jasné, že jste se mi snažil přivodit infarkt. S velkým sebezapřením jsem se rozhodl vše, co jste teď vypustil z pusy, ignorovat, a přejít na to, jak se děti mají a co dělají opravdu. Protože, jestli jste nelhal…”

,,Ale ne, Pottere, snad jste se vážně nenechal nachytat?” udiveně opáčil Snape, položil se – teď už pohodlně – do křesla a zíral na Harryho jak na vánoční stromeček.

Ten nelenil, zvolal: ,,Accio kniha,” a jakmile mu dosti objemný svazek přistál v ruce, mrštil jím naproti sobě – do křesla, ve kterém byl usazený tak spokojeně se tvářící Severus.

Zalitoval jediného – že to byla pouhá příručka, tedy neměla tvrdou vazbu.

,,Dobře, dobře… mají se… dobře. Skoro všichni mají úplně jinou barvu vlasů, než když jsem je poznal. Je tohle zajímavější téma?”

,,Mnohem,” souhlasil Harry.

,,Z Alexe se jednou a provždy stal blonďák. Víš, jak to nejdřív vypadalo – že bude brunet…”

,,Zajisté, jeho popelavá blond. Takže měl pravdu, když říkal, že hodlá být blonďákem,” Harryho úsměvem proběhlo pobavené zamyšlení.

,,Zato Alice je pořád zrzka.”

,,Ještě pořád se jí za to smějí?”

,,Nesmějí, a už to dokonce snáší lépe. Obávám se toho dne, kdy začne své vlasy nosit stejně hrdě jako bradu,” řekl Severus, ale v koutcích úst mu škublo a Harrymu bylo jasné – nesmí jeho slova brát tak vážně, jak byla pronesena.

,,A Anna?”

,,Anetta je také blondýna.”

,,Nechala si je dlouhé?”

,,Měla tendence je stříhat – když ji za ně škubali hoši… Ale od té doby, co se naučila bránit, tendence mít přestala. Nejdřív jsem jí je nedovolil ostříhat já a teď mi to předhazuje – když jí je chci zastřihnout.”

Harry se válel smích v křesle.

,,Nezblázni ses, kolego?” povytáhl obočí. ,,Nic TAK směšného jsem neřekl…”

,,Jen jsme si představil, jak spolu zrovna vy dva bojujete.” Dodal umírněným omluvným tónem.

,,Zdůrazňuji pouze slovo zastřihnout…”

,,Ví co chce,” pokrčil Harry rameny.

,,I tak se to dá vyložit. No nic – Eriel… Ta má vlásky modročerné. Černé s modrými odlesky. Jsou opravdu zvláštní…”

,,Jak ona?” optal se Harry.

,,Přesně jako ona. Jsou stejně atypické.”

“Netypicky typické pro ni…”

“Proč netypicky? Vždyť černé…”

“Ano, černé vlasy má opravdu kde kdo, ale ukažte mi člověka, který je má s modrými odlesky…? Když si hlavu ani nenabarví?”

,,Nenaco?!”

,,Nena… no, to je jedno. Co Stuí?”

,,Je pořád stejně plachý. I když… je na tom lépe.”

,,Cos mu provedl?”

,,Já?” zeptal se dotčeně.

,,Ty,” odpověděl podezřívavě.

,,Jestli myslíš na lektvary, tak ses šeredně sple…”

,,Věřím, že jsi schopný horšího…”

,,Jen jsme mu vysvětli, jak to chodí,” bránil se jen málo úspěšně Severus.

,,A jak že to chodí?” a samou hranou zvědavostí k Severusovi Harry přistrčil ucho.

,,Ehm,” odkašlal si Severus nervózně. ,,Natálie si nedávno ostříhala svoje černé vlásky. Prý je: ,,Nebude mít stejně dlouhé jako já, nebo by se jí ve škole smáli.” iluze o tom, v kolika se chodí do školy, jsme jí nebral. Stejně to má z pár…”

,,Je senzační! Dostala mě a ty taky…” dusil se Harry smíchy. Stačilo jen pomyslet na děti a měl v očích tolik světla… a štěstí.

,,Ano, jen škoda, že to ,,nedávno” jsme bral od té doby, co jsem odešel a to mezidobí jsme nějak nebral v potaz. Kdo ví, jak dlouhé je teď má.”

Najednou zněl zase unaveně. Nechtěl, ale ovládat emoce se mu nějak zvlášť – po tak dlouhé době odloučení od nich – nedařilo.

,,Vrátíme se k nim,” dodal Harry trochu pozitivní nálady Severusovi.

,,Jsem si jistý, že až se objevíme oba, zblázní se radostí, tak dál: z Jana je brunet a Markéta má kaštanově hnědé vlasy,” nějakou dobu, po kterou byl Harry mimo, se Severus rozplýval nad tou barvou a jak se vydařila.

Ano, Severusi, jen kdybys věděl… chvíli na něj zahlížel poněkud smutně: díval se, jak gestikuloval a přikyvoval, jako by mu věnoval svou plnou pozornost. Nechtěl, aby se na to Severus ptal znova. To bylo to poslední: lhát se mu opravdu nechtělo. Ne jemu.

,,… a Derick má hnědé vlasy. Jsou… no, na můj vkus trochu moc neposednézamračil se Severus. Zamrzelo ho to; nějak nevěděl, jak k tomu přišel, ale zrovna při tom ,,rozplývání se” pochopil, že to, že děti mají i Harryho je pro něj výhodné. Ne jen proto, že se o mohou dělit o jejich starosti ohledně dějí – starostí a starání se o nich – ale i proto, že se spolu mohou radovat. A to bylo něco… Severus musel přiznat sám sobě, že krásného.

Nebylo to o důvod víc, proč pana Pottera nenávidět – jak se původně domníval. Bylo to o důvod víc, proč ho mít rád a vážit si ho.

,,Poslouchám… Melissa má vlasy husté, černé, středně dlouhé vlasy…” odrecitoval – vysypal ze sebe naráz.

“Aha, pardon,” zamračil se, jako by mu to vůbec nevěřil, ale pokračoval: “je to suverén. Je opravdu…”

,,Zlatíčko? A říkáš jí tak, Severusi?” namířil první otázku, která ho napadla, aby odvrátil pozornost od jiného – důvodu, který ho rozptyloval od plného poslouchání Severuse.

,,Jak?” podivil se ten.

,,Mel?” odvětil prostě Harry.

,,Jistěže ne!” odpověděl podmračený Severus. ,,A proč?”

,,Jen že to vypadalo, jako bys jí tak v duchu říkal dávno. Ale to se tobě nepodobá – dát jí najevo, že je pro tebe důležitá.”

Harry se zvedl a nechal tam Severuse překvapeného jeho reakcí. Vážně těm Nebelvírům nerozuměl… Nechápal, proč se teď Potter zvedl a proč to vypadalo, že je uražený a dotčený.

Neměl být! Nic neřekl, kruci!

,,Ještě jsem nemluvil o Yoxillhe,” křikl na prázdnou místnost, aby si byl jistý, že ho Potter uslyší. Ale ten nereagoval a dveře od ložnice zůstávaly dál zavřeny.

11.05.2008 18:31:02
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one