Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Díl dvacátý osmý

Věnování: Katherin, Siri, Sevik99 a Primrose

A jinak Vám, ,,lepší zbytku"...

Nevím, zda-li čtete a číst budete, ale asi jste něco přečetli a jak ,,ti lepší" vědí, věnování dávám asi všem, kteří se k četbě kdy přiznali... (a občas ani nečetli - ale tak světlé výjimky... :D)

Užijte si to, máte proč (:D :D :D) - ale počkejte, nemyslela jsem, že je to TAK DOBRÉ, ten dnešní díl, ale mínila jsem, že už brzy bude přituhovat, až ztuhneme úplně. ( >:-Đ O:-) )

A když už do ložnice vpadl, podíval se překvapeně na batoh, který právě Harry pakoval. Měl neblahý pocit. Nevěděl, proč, ale měl ho.

“My někam jedeme?”

“Ano, zítra nebo pozítří odcházíme. Nedělám si iluze, že by mě Garmonini poskoci nehledali. Jsme roztříštění po celém Norsku a Merlin ví, kolik lidí mě vidělo ,,umírat” a kam až se tohle rozneslo,” ale po celou dobu, co Harry mluvil, byl od Severuse odvrácený. Neodvažoval se mu říct pravý důvod, proč chce odtud co nejdřív.

Severus nějakým podivným a přeneseným způsobem vycítil, že spíš než by tohle měla být záchrana, že je to útěk. O to mrzutěji toto zvedání kotev bral.

“Pokud chcete mluvit, mluvte,” vyzval ho Harry opatrně detekujíc, že Severus zabloudil myšlenkami trochu dál než by měl.

“O čem?” nechápal ten.

“O… Yoxillhe?” pozvedl obočí.

Severus se cítil podivně zraněný a nechtěný, ba co hůř, odkopnutý. Což bylo v porovnání s minulými lety, kdy by to všechno považoval za hloupou hru, poněkud zvláštní. Kolik se toho jen změnilo… Severus cítil nějak pod kůží, podvědomě, že i tohle víko tajemství bude muset jednou odkrýt, ale zatím se mu do porovnávání své minulosti se současností pranic nechtělo. Ještě nebyl připravený. Ne, ještě ne…

“Myslím,” zamračil se a vzhlédl, “že si raději půjdu sbalit,” dořekl, vycouval ze dveří a práskl jimi za sebou. Jak to uměl jen a jedině on…

Harry se odvrátil od batohu na posteli, nedíval se ani na něj, ani na zavřené dveře, jeho pohled někde napůl cesty. Sice tohle nesnášel, ale ještě víc nesnášel myšlenku, že právě tohle je nutné.

I zanechat Severuse samotného bylo třeba. Rozejít to… Prostě i když věděl, že tady žádné věci nemá a tudíž nic balit nepůjde, nemohl jít za ním. Jeho odchody a příchody nepravidelné jako jarní počasí by nezvládal ani později.

A právě to nešlo… on musel odcházet.

Jak mu kdysi velmi ochotně vzpomněl Kornelius… právě to je jeho povinností. Musí. Pro to… pro to všechno… z minulosti.

Neměl, ale udělal... Vlastně to, co udělal, ani zvrátit nechtěl. Jen nesnášel, jak únavné mohlo být vzpomínat na své chyby. I sama minulost uměla tížit dost na to, aby o ní už nechtěl slyšet, a přece se neustále vracela jako živá vzpomínka. Upomínka připomínající, co mohl změnit. Něco, co se mu v minulost tak docela nepodařilo a on dostal šanci vyřešit věc jinak. Jenže jak to tak chodí, převážně se nepoučíme. Ani on nebyl výjimkou. Většinou. Snažil se jí být, ale mohl si své pokusy připsat na seznam dalších únavných věcí v jeho životě.

Zatřepal hlavou a zamrkal, počal opět balit pár nezbytností, aby je to po cestě příliš netížilo.

Poslední, co si mohl dovolit, byla nerozhodnost kvůli čemukoli. Takhle se bitvy nevyhrávaly. Byl si vědom, že Severusovi neřekl pravdu, ale ani nelhal. Pouze se spokojil s kompromisem.

Není snad pravda, že ho Garmonini lidé budou hledat? Aby ho odstranili? Aby ho uklidili z cesty Garmoně a jejím plánům? Z těchto a dalších důvodů – prostě si nemohl dovolit ohrožovat ještě Severusův život. Potřebovaly ho děti. On ho potřeboval… aby hlídal děti. Nebo aby… Tak tuhle kapitolu ještě neotevře on. Pro změnu.

,Severus ví víc než je ochoten si sám přiznat,‘ přesvědčoval se, protože to bylo snazší, nenechávat sebeobvinění jen na své košili. Když bude mít vinu i Snape, daleko snáz se mu bude odcházet. Vše bude snazší…! Tak proč to nechtěl Severus akceptovat? Ale co si to tu celou tu dobu nalhává? Samo sebou to byla jeho záležitost a teď se jen divil své vlastní drzosti, jak si mohl dovolit jen myšlenkou cokoli svádět na Severuse.

Dobrá, asi bude nejlepší, když si s tou likvidací Garmony pohne… Protože už mu to vážně lezlo na mozek.

Severuse nenapadlo nic lepšího něž jít pryč ne jen z pokoje, ale odejít z celého domu.

Skrz dveře se přehnal jako přeháňka, pomalu se ani nerozhlédl a kráčel dál. Dost rychle na to, aby ho za pár minut Potter nedostihl a přece dost pomalu na to, kdyby chtěl opravdu utéct.

Mimo to, že odejít nemohl, ani nechtěl. Jen potřeboval čas pro sebe. Na rozmyšlenou.

Nedíval se doleva doprava, šel přímo za nosem. Přiblížil se nedalekému lesíku, když začalo mírně mrholit. Naštěstí pro něj: konečně se dokázal volně a zhluboka nadechnout.

Obloha byla silně zatažená, to ale Severus nevnímal. Vlastně byl celkem potěšen sám nad sebou – asi poprvé v životě se mu vážně podařilo nepřemýšlet nad ničím. Potterem počínaje, lesem před ním konče. Zarazil se, ale pokračoval dál: zvláštní, vážně neměl tendence přemýšlet nad tím, co bude. Ani nad tím, nad čím přemýšlel – potěšený nad sebou samým, což vnímal také jen okrajově.

Šel dál a dál a pranic si nevšímal, že začalo pršet. Nevšiml si toho, když procházel skrz les, nevšiml si toho, když obcházel jezero a ignoroval hustý liják i tehdy, když přišel k nějakým domům.

Až pohled do jednoho okna ho vrátil zpět. Uvažoval, jak daleko se dostal. Sám…

Prekérní toť situace. Nevěděl, kudy zpět do jejich domu; jejich? Byl přece Potterův.

Bezradně pohlédl zpět. Ale ne, vážně nevěděl, kudy přišel.

Vztekle se opřel o jeden ze stromů na čísi předzahrádce a zachmuřeným pohledem propaloval jednu z popelnic. Vyčkával bez sušícího kouzla uprostřed lijáku, snad aby si pro něj přišel Potter, snad aby se už nevrátil.

Škaredě se podíval na kapičky, které se mu vpíjely do hábitu a způsobovaly tím, že Severusovi začala být poněkud zima z té mokré a studené vody... Ani jeho hábit nebyl nepromokavý.

Pohled na nějakého blázna, jak si jen tak stojí uprostřed deště, by v něm za normálních podmínek vyvolalo jeho škodolibé já, které by se jistě tomu neohrabanci posmívalo.

Teď jen uvažoval, jak zpět. Přemístit se znova před dveře jeho domu mohl jen těžko, když ochranu proti přemisťování zvedal sám prakticky ihned, jakmile dorazili do domu. Stejně jako na dům použil kouzlo nevystopovatelnosti.

Tak tedy fajn… byl opravdu… dobrý. Někdy až moc, jak si vzápětí až téměř hořce pomyslel.

“Jednou z geniálních vlastností mučících nástrojů,” ozvalo se mu za zády a on se div nezřítil na zem – tak neopatrně tam stál opřený o ten prohnilý strom, “je ta, že ne všechny musí být vystavěny ze dřeva nebo kovu. Ti lepší na to nepotřebují ani mučírnu – i když musím uznat, že vaše sklepení, profesore, se mučírně častokrát velmi nápadně podobalo; nevíte náhodou, jestli to skutečně dříve mučírna nebývala? Filch by mi jistě velmi ochotně tyto informace poskytl, kdybych se zmínil byť i jen náznakem o znovuobnovení… – vy mezi ně rozhodně patříte, není-liž pravda? K těm lepším,” dodal a celý svůj monolog nesl v duchu nadlehčené konverzace, která se za všeho nejvíc podobala rozhovoru o počasí, což bylo v tak hnusném dešti vskutku nevhodné.

“Co tu děláte?!” zavrčel značně podrážděně, mokrý na kost, zmrzlý jako blecha v lednici, oči zúžené vztekem.

“Nechci, aby to vypadalo, že jsem vás sledoval…”

“Vážně?! Ale vypadá to tak…”

Harry na to nic neřekl, jen výmluvně mlčel a měl zvednuté obočí, což bylo přes hustý déšť vidět jen nezřetelně.

“Ah… Ale na to…”

“… jsem neměl právo? A co takhle poděkovat, že vás tu nenechám? Nedám vám záminku, Snape,” zavrčel Harry, “nesledoval jsem vás, jen jsem se před bouří dal na vaši stopu a pokud nechcete, aby z vás byl hromosvod, doporučoval bych brzký návrat do domu…”

V tom okamžiku mocně zahřmělo.

“To je mi ale legrace, což?” parodoval ho, ve skutečnosti by nepřiznal, že je rád jeho objevením se zčistajasna. Nač, když nemusel?

“Ohromná,” řekl, popadl ho za hábit a Severus se tak tak stačil chytit ruky, která mu pevně svírala jeho oděv, než se mu celý svět zatočil před očima a o chvíli později ho to vyvrhlo doprostřed norského domku Harryho Pottera – který mimochodem nikdy neviděl radši.

“Až se vám začne ozývat rána, ke mně si pro pomoc nechoďte,” plivl na něj urážlivě než se stačil opět kontrolovat, protože moc dobře věděl, že by měl Potter odpočívat, ale přestal Harryho popichovat, když zahlédl, jak mu tvář zkřivila bolest.

“Měl jste tu zůstat,” řekl naštvaně Severus a vmanévroval ho do křesla. Aby mu podal lektvar a aby si odpočinul.

“Neměl jste odcházet,” odvětil Harry a oba měli svým způsobem pravdu a oba to opět pouze svým způsobem věděli a akceptovali – dokonce se o tom už ani nebavili.

“Ať je to jakkoli – zítra ještě nemůžeme odejít. Ne ve vašem stávajícím stavu. Možná pozítří.”

“Určitě pozítří,” probodl Harry Severuse pohledem, který mu ho neméně intenzivně oplácel.

“Fajn,” sykl Severus a čekal, až pohledem uhne Harry. Ten jím uhnul a hned těšně v závěsu jím uhnul i Severus.

“Tak to bychom měli,” řekl a zadíval se na otevřenou okenici, která větrem narážela do věcí a míhala se tam a zase zpět, než ji Severusova pevná ruka chytila a zavřela.

Ozval se další hrom a v závěsu blesk.

Když si tak zpětně uvědomoval svou cestu, něco se mu nezdálo.

I když byl teprve brzký začátek jara, v ovzduší byl cítit sníh. Nedalo mu to.

“Začne sněžit…?” pohled stočil z okna zpět na Pottera. Ten pochopil.

“Brzy.”

Chvíli mlčel a při tom se mračil než dopověděl: “Ale to už tu nebudete.”

“Sem musí zima přicházet dost brzo… Na to bych si nikdy nezvykl.”

“Zvyknete si na všechno…” – “Počkat,” zarazil ho Severus, “co jste to řekl?”

“Říkal jsem: zvyknete si na všechno.”

“To předtím,” zavrčel nevraživě na Harryho, který se na něj podíval poněkud zmateně a zmoženě zároveň; vážně si ten člověk, který předním stál, myslí, že si pamatuje, co… co říkal. A jéje…

“Co myslíte?” hrál dál nechápavého. Jaká škoda, že Severus zpozoroval přesně, kdy mu došlo, nač naráží. A proto nedělal nic, jen se díval. Velmi, velmi významně…

“Že budete pryč?” optal se po chvíli vzájemného přeměřování se a zkoušení síly ticha.

Jak Harry nepříjemně zjistil: ticho je mocná zbraň pro ty, kteří ho umí bezpečně bravurně využít. Uměl to, jen ne tak dobře, jako Severus. Škoda. Velká.

“Co myslíte slovíčkem: “BUDETE”? Jak to u všech všudy myslíte?!” nešlo o to, že by Severus nechápal, jak to myslí, šlo spíše o to, že nenáviděl, když si z něj dělali blbce lidé, kteří si neuměli pohlídat inteligentnost svého oblbování. A Severus věděl, že to Potter umí, tak co ta neopatrnost?! O to víc ho zasáhlo to, co s největší pravděpodobností udělá Potter, a o to lépe si jej mínil pohlídat. Nesnášel neopatrnost a nemotornost. Tohle nebyl ani důkaz jisté úcty k objektu, který jste podváděli…

“Myslel jsem MY budeme… Není to…?” snažil se Harry, který vycítil chybu.

“NE, NENÍ,” vřískl Severus a okamžitě se přemístil ke dveřím ložnice, načež s nimi třískl absolutně neSnapeovsky. Prostě jen řádně, beze vší té elegantnosti z hrubosti, kterou do toho obyčejně vkládal.

Harry teď mohl jen rozjímat nad tím, jak si ho udobřit.

Nelépe něčím rafinovaným, aby odvedl jeho pozornost, něčím, čím by mohl zaměstnat jeho mysl po dobu, kterou spolu ještě stráví.

Potřeboval něco, co měl rád.

Jenže to byl problém… Severus měl rád máloco. Na druhou stranu… pokud to s ním bude řádně umět, třeba… Chtělo to zkrátka NĚCO.

***

Zaklepal.

Nic.

Zaklepal znova.

Ještě zabedněnější nic.

Zaťukal ještě jednou. V jedné ruce dvě skleničky s něčím ostřejším, druhou ruku prázdnou – na přemlouvání a klepání.

Pořádné a trucovité nic.

Za dveřmi povzdech.

“Profesore?” zkusil.

Nic.

“Pane profesore, potřeboval bych s vámi probrat jednu záležitůstku,” zkusil taktiku.

Černotemné ticho.

To si Harry nemyslel, že by mohla mít tma barvu… Jistě, kdysi to byla černá, pak tma a poté už se o tom nepřemýšlí… Nyní měl důkaz, že tma a černá lze použít ne jen na tu opravdovou tmu, ale i na nefalšované ticho.

“Prosím… Asi tady brzo bude plno střepů, pokud mi neotevřete…” další plné ticho, během kterého si stihl prohlédnout svůj strop – no fuj, tohle mu dělat neměl.

Dveře se rozletěly, Harry vstoupil s pohledem plným výčitek.

“Tak tohle jste přehnal! Strop jste mě nechal studovat naposledy ve druhém ročníku!”

“Hm…”

“Snape…” drbnul do něj a přisedl si – nic.

Ruce měl složené na klíně, a tak mu jednu sklenici vrazil do ruky. Nereagoval. Harry sice Severusovy trucovité stavy znal, ale neměl na ně náladu… lépe řečeno náladu je nějak jemně a nenásilně rozmotávat. Neřekl zatím nic, jen svou sklenici přiblížil k jeho a přiťukl jim.

Napadla ho hloupá fráze “na zdarví”, ale měl nepěkný dojem, že by to Severus v tuto chvíli nedocenil, tak se čehokoli takového vyvaroval a napil se. Na rozdíl od Severuse…

Ten to okořenil – zarytým mlčením.

“Občas jste horší než ty děti,” povzdechl si Harry a sledoval dění z okna.

“Co přesně máte v plánu,” ozval se znenadání.

“Co tím míníte?”

“Míním tím, co uděláte, až se vrátíme do hradu? Nebo předtím? Co mi uniklo?”

Jak rád by teď Harry řekl “já”, ale pak si uvědomil, jak by to vyznělo, div, že se neušklíbl, teď mlčel on, neschopen jakkoli reagovat na jasnou otázku, pro kterou nebyla zcela jasná odpověď; to on ji neměl.

“Až přijde pravý čas, poznáte to.”

Rozhodl se nekomplikovat to. Jistě, mohl lhát… Jenže to by pro něj znamenalo jenom samé další problémy a ty on nějak neměl v lásce, i když si ho častokrát našly samy…

“Až přijde pravý čas, až budu moct, až budu smět, až naprší a bude sucho, až to nikomu neublíží,” pitvořil Snape a skleničku s přípitkem “na nás” – kdy se Harry rozhodl, že to bude přípitek zrovna na ně dva?! – nechal dopadnout na zem s tříštěním skla, s klidem jemu vlastním ignoroval Harryho vytřeštěné oči a pokračoval v “přednášce”, “kdy to nastane?! Máte v plánu mi cokoli vysvětlovat?! Nebo si jen tak hrajete?! Myslíte si, že mě to baví?!”

“Ne, myslíte si, že to baví -,” nenechal Harryho doříct a znova ho přerušil. – “NE! Vy se ve svých tajnůstkářských piklích přímo vyžíváte! Máte RÁD – ne, ZBOŽŇUJETE to tajemno, kolem kterého pořád tancujete, které kolem sebe pořád vytváříte. Vy si ho pěstujete, vyžíváte se v tom, jak na vás všichni nepokrytě hledí, když něčeho dosáhnete – SÁM, bez pomoci – jste v tom jako ryba ve vodě a nevzdáte se toho jen proto, že byste tím mohl někomu ublížit; to je za slávu a bohatství příliš malá oběť. A obětovat se přece něco musí, no ne?”

“No ne?! No… Tak hele, Snape, neprosil jsem se vás, abyste mě šmíroval a lezl za mnou, a pokud čekáte uznání zásluh, než odejdete, fajn, uznávám vám je a arrivederci… Ale! Nemáte zdání, z čeho mě obviňujete, tak radši mlčte – varuji vás jednou a naposledy. OK?”

“NE, to není OK, myslíte snad, že mě tím uchlácholíte?! Myslíte, že přesně tohle mám říct dětem? Až opět budete odcházet!? To že je to, nač čekají?! Ne… já za vás už nebudu dělat “maminku” – je to vaše práce, kterou jste nám nechal na krku.”

“To já vás mám po krk, Snape. Bedlivě mě teď poslouchejte,” tou dobou už byli oba na nohách a měřili se vražednými pohledy plnými sebeobvinění, touhy po opravdové hádce a v očích se jim zračilo tolik sebejistoty ohledně vlastní pravdy, až to bolelo, “chcete slyšet pravý důvod toho, proč mi pořád vyčítáte, že jsem odešel?! Ne, to není dětmi ani tím, jak se stýská jim. Není to dokonce ani o tom, jak se stýská vám! Je to prachsprostá ubohost, to, že se snažíte, abych cítil výčitky svědomí. A víte, doufám, proč?! NE… Samo sebou, že ne, tak hluboko jste nechtěl pitvat a ani byste nepitval. Bojíte se totiž, co byste zjistil. On není problémem můj odchod jako takový, není dokonce problém ani to, že jsem odešel po naší hádce a bez “rozloučení”. A ať si vezme nějaký prsten třeba čert! To taky nebyl problém! Nikdy! Šlo o to, že se bojíte!”

“Čeho asi?!” vřel už i Snape a to bylo to jediné, nač se zmohl.

“Je to tím, že máte strach z odpovědnosti! Bojíte se té odpovědnosti, té samé, kterou jsem si já uvázal na krk dobrovolně. Jste nebojácný, když máte dvanáctileté dítě vystrašit k smrti, ale starat se o děti, o opravdové děti, na to jen nějaké výhružky a nadávání nestačí. Potřebujete daleko víc, než je okřiknout. A to už ani nemluvím o tom – nedej Merlin – kdybyste se k nim měl nějak citově zavázat! To je to, čeho jste se bál nejvíc?! CHA!

Víte, z čeho to pramení, že ano?! Musíte je milovat, ať udělají cokoli, i kdyby vás nenáviděli! I kdyby zabili a kradli, kdyby dělali miliony věcí, se kterými nesouhlasíte. VY! VAŠE NÁZORY A MÍNĚNÍ! Na nich právě při tom absolutně nesejde! Nenávidíte mě jen proto, že jste se dokázal otevřít i někomu jinému než jen Brumbálovi a sklence brandy!”

Myslel si, že mu jednu pěknou ubalí, tak nepěkně rudý v obličeji jeho bývalý profesor byl.

Místo toho, i když nutno podotknout, že Harry přímo viděl jeho mozkové pochody od chuti ho praštit, přes vstřebání informací, po urovnání všeho do toho “správného šuplíku”, se zhluboka nadechl a promluvil, hlas se mu třásl potlačovaným vztekem.

“I kdybyste ve svém dlouhém, přímo hodinovém, monologu měl jistou pravdu, neomlouvá to ani v nejmenším váš odchod. Neomlouvá to vaše extempore, ani vaši příšernou povahu věčného dobrodruha. Pokud chcete cestovat, nepořizujte si děti.”

Harry tušil, že to Severus chtěl, ale i tak jeho slova zasáhla skrze jeho obranu a brnění hlouběji, než by myslel. Samozřejmě měl pravdu. I když neznal celé pozadí… ale za to vlastně mohl on, takže neřekl ani víc a ani míně, než co směl říct, a on toho pouze využil. Nedalo se to brát jako nic, co by mu Harry mohl později vyčítat.

Nejhorší na tom všem bylo, že tato celá hádka byla naprosto absurdní. S ohledem na to, že bylo dávno rozhodnuto… Bez ohledu na Harryho přání nebo tužby.

Měl kdysi volbu a on volil. Nesnášel ta dlouhá nahánění Garmony, vyhledávání jejích sídel, jejích stoupenců.

Asi jen on sám ví, jak blízko měl v tuto chvíli k tomu, aby Snapeovi řekl, že má jít na lov jeho protivnice s ním. Prostě jen z hecu a aby si vyzkoušel, jak “jednoduché” a “zábavné” toto nahánění bylo.

Přece to neudělal. Přece radši skousne Severusovu zlobu.

“Věčný mučedník,” dodal Severus kousavě, jako by mu četl myšlenky.

A když kolem něj znechuceně procházel, Harry zavřel na jedinou sekundu oči a v tom jediném okamžiku, který se mu protáhl a zdál se být dlouhými minutami, si Harry uvědomil, jak dospělí on a Severus jsou, a zároveň jak těžké to je. Náročné při vzájemném vyčítání, obtížné tím, o kolik věcí se musí sami postarat a jak odporně se řeší ty “dospělácké” hádky. Už na to snad zapomněl?

Nikoli.

Problém tkvěl především v tom, že si Harry i za tu dobu, co “dospěl”, na některé věci “dospělých” nezvykl. Dost špatné na tom byl fakt, že ho ani toto neomlouvalo. Ostatně ono neomlouvalo Zlatého chlapce naprosto nic…

Nádech. Výdech. Povzdech.

Sebral se a vyšel z ložnice.

Severuse našel, jak zachmuřeně pozoruje pohovku, div ji nepropálí tím svým temným pohledem.

Ruce složené na hrudi, duchem nepřítomen.

Na druhou stranu si ho okamžitě všiml, takže až TAK mimo nebyl.

Harry ho nejprve pozoroval ze dveří než vešel do místnosti a na ono zmiňované křeslo se posadil.

Kupodivu Severus neprotestoval a Harry ho nemusel k posazení ani vybízet.

“Slibuji, že si své záležitosti vyřídím co nejdřív.”

“Já,” Severus se odmlčel.

“Popravě upřímně pochybuji, že jste si to naplánoval takhle. Myslím, a jsem přesvědčen, že jste nepočítal s více než pár měsíci pro tuto… záležitost. Ale mi to dává jistotu, že ani dnes nevíte, kdy se vrátíte domů. Nenaháněl bych vás ani… “nešmíroval”. Pochopte – to Brumbál mě do této situace vmanévroval.”

“To on umí,” usmál se záhadně Harry.

Severus se zamyslel.

“A není jediný.”

Harry zvedl obočí v tázavém gestu.

“Nemíním tím říct ani víc a ani méně než to, že se od něj učíte rychle…” ochotně dovysvětlil Severus.

“Měl na mě při výchově značný vliv,” připustil Harry.

“Obrovský; přímo nešťastně fatální, řekl bych,” poopravil ho Severus.

“Nebylo a není tak zle…”

“Máte pravdu, mohlo být hůř,” odsouhlasil Severus.

“Myslím, že to, co myslíte, ve mně již je, jen se to projeví o něco později.”

“I nestrašte!” řekl Severus.

“Máte na výběr jen dvě možnosti. Pravdu nebo lež.”

“Zapomínáte na třetí.”

“A to?” pozvedl Harry obočí.

“Kompromis,” připomněl mu jeho vlastní způsoby.

“Nemám rád zevšeobecňování,” zamračil se Potter na to.

“Zajímavé; zrovna vy ho máte ze všech z nás nejraději – kompromis. To vy jste ten, který tu zevšeobecňuje.”

“Tak zaprvé – to se nevylučuje,” reagoval na zevšeobecňování Harry dosti pobaveným a hravým tónem, “a pak vás musím upozornit, Snape, na mě měli vliv ne jen jeho způsoby, ale i ty vaše… které jsem si v určitých situacích poněkud hodně oblíbil. Jako i způsoby vašich lží, pravd a kompromisů…”

“A?”

“A…?”

“Co tou průpovídkou míníte, Pottere – vysvětlete mi to!”

“Míním tím, Severusi, jen jedno. Víte, kam si máte jít stěžovat…”

“Hm, tohle na mě nesvedete, Pottere, v tom mají roli hlavně geny.”

“A výchova,” zarecitoval škodolibě zpěvně Harry.

“Tak výchova! Kdybych vás vychovával já, nebyl by z vás taková hrozný spratek!”

“Tak na to pamatujte,” rozšafně na něj mrkl Potter, když zacházel za dveře ložnice, a tak nemohl již spatřit, jak na to Snape kroutí nevěřícně, zhnuseně a pobaveně zároveň hlavou.

***

Severus uprostřed noci nahlédl do ložnice.

Jak jinak – batoh ležel uprostřed místnosti, Potter si pomalu nezul ani boty a že by se obtěžoval se zakrýváním? Nehrozilo.

Severus se zamračil do tmy, nešťastně si povzdechl, sebral tašku, položil ji na židli, přesunul se k posteli. Zkontroloval Harryho puls a teplotu – po lektvaru stabilizovanou.

Když zpod Harryho páčil přikrývku, uvědomil si, že by tohle mohl být dobrý trénink pro děti; taky se občas nepřikryly. Tak to dělal za ně. Jenže je většinou vzbudil. Tady si může vyzkoušet, jak “dítě” nepřekulí z postele a dokáže ho – proti vůli “dítěte” – přikrýt.

Nedá se říci, že by to Severusovi nepřipomnělo něco z minulosti. Jako by ho někdo kdysi dávno také přikrýval.

Ale podrobnosti si nevybavil. Vlastně… ani si pořádně nevzpomínal, kdy a jak ho zakryla jeho matka.

Bylo to tak lepší, asi… že si nevzpomněl.

Potter měl v něčem z řečeného pravdu. Tehdy vážně nešlo ani o prstýnek, ani o velkou lásku k matce.

A teď přikrýval Pottera, u něhož si mohl být stoprocentně jistý, že matku zbožňuje a neméně jistý, že své “továrničky pro děti” stvořil právě díky úctě ke svým rodičům. Smůla – tohle tedy společné neměli.

Nad takovou hromadou sentimentu ale nemohl Severus udělat nic víc než… protočit oči v sloup. Přešlápl z nohy na nohu a pak, poslední pohled upřel na Harryho, se sebral a šel se vyspat – na postel, kterou si vlastnoručně přičaroval do obývací místnosti...

22.05.2008 19:18:43
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one