Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Od dosažení mozkové vyzrálosti +

Nebo prostě přečtěte první odstavec, druhý od až po hvězdičky přeskočte a napište mi na mail, řeknu Vám jednoduše a zredukovaně, co se v tom ,mezi‘ odehrálo…není to to nejdůležitější, co byste číst museli

Věnováno tajnému společníkovi, který tento rating vymyslel. :)

Ale konečně věnováno především všem čtenářům… J

Harryho cesta nabrala směr sever. Doprovázet Severuse až na samý jih bral Harry jako takovou odbočku před skutečným cílem.

Zamířil sám svým tempem až k jejímu sídlu – tomu samému, které posledně nedobyli společně s jeho podřízenými.

Věděl, že sám dovnitř proklouzne mnohem snáz.

Když mluvíme o tempu, nesmíme zapomenout, že tentokrát Harry nepoužíval jen chůzi, ale i kouzla, čáry a všemožné zkratky; cestou se prodíral, jak nejrychleji svedl.

Vybavil si, že má ještě menší zastávku v Americe. Doufal, že to vše stihne než začne léto a především – prázdniny.

Upřímně by mu vedra jen stěžovala práci. Garmoně by, naproti tomu, dala nové vyhlídky na další oběti úměrně jejímu gustu. Nechutnému gustu. Čas, který mrhal na chůzi, (a že do ní zapojoval vše, kromě jedné jediné věci, kterou si chůze nikdy nezískala,) bohatě vystačil něčemu, na co neměl čas – pro něj – snad věky.

Nešlo jít do boje s myslí naplněnou bojem. Už viděl ty prohry, kdyby se někdy byť i jen pokusil o takovou hloupost.

Skepse a deprese by podporovaly domněnku, že prohrají, jakmile vstoupí na bitevní pole a možná, co hůř, že to pole ani nestačí zahlédnout. Zkrátka že je napadnou podle zezadu. To by byla asi ta nejhorší věc, která by se mohla bojovníkovi stát.

Tedy to, co do chůze nedokázal zapojit, byla mysl – konkrétně vzpomínání, kterému se celou svou duší při cestě – tak opuštěné – na případnou smrt, oddal.

***

Bylo to poprvé, kdy uviděl Garmoniny oběti. Kdysi by se mu z toho snad zvedl žaludek a pokud by měl hodně špatný den, možná by se i pozvracel.

Uzavřená místnost někde v podsvětí mudlovských ,,kanálů”, kde se obvykle scházely jenom vyděděnci společnosti. Bez oken na větrání nebylo divu, že zde bylo dusno a co hůř, zápach.

Ponuré barvy – tak akorát svádět boj se zdravým rozumem – vás jen stěží nedonutily podřezat si žíly nebo proti sobě neobrátit hůlky.

Ani místnost sama s oprýskanou omítkou a divoce temnými - poněkud vybledle vhlížejícími - barvami nebyla tak hrozná, jako zápach a hnijící hromada přesně vprostřed místnosti.

Po zběžném pohledu jste mohli s nedbalým pozdvižení obočí říct – odpadky. O to horší byla skutečnost.

Byla to lidská těla. Jako by si skupinka upírů a vlkodlaků smyslela, že utvoří shluk těl – ano, ženy, děti a muži vypadali, že postrádají byť i jen kapku krve.

Na bledých tvářích – pro změnu jako by viděli nějakého ducha; vlasy měli téměř všichni stařecky šedivé, zjevně z obavy před NĚČÍM – se jim rýsovala vidina neskonalého strachu, děsu a hrůzy. Dle oděrek a škrábanců, i potrhaných šatů vypadala tato část hrátek na vlkodlaky.

Kusy kůže jako by jim tlapy s drápy vyrvali s neuvěřitelným potěšením ze samotného činu.

Někteří měli stále otevřené oči a strach a zoufalství jim v nich uvízlo navždy – jako popsaná kniha, kterou si někdo z legrace otevřel, nedočetl, ale neobtěžoval se ji uklidit.

Matky své děti křečovitě svíraly ve svých rukou – některým dětem se z toho kdysi pevného stisku dodávajícího sílu, energii, radost a podporu rýsovaly modřiny na malých ručkách – naneštěstí jak matky tak jejich ratolesti neměli dost krve v rukou ani jiných částech těla, proto to nyní vyhlíželo, jako by se kostra ruky matky dotýkala něžně – už navždy jen něžně – kostřičky ruky svého dítěte. Hadrové panenky – tak, jak tam nyní seděli a leželi, tak přesně vypadali.

Žalostný pohled není třeba popisovat. Na všech živých bytostech - jejich tvářích - v místnosti se usadil ten samý, sklíčený a ničím nefalšovaný, lítostný pohled ze zármutku nad utrpení tolika rodin.

Muži ani neměli šanci bránit své děti – něco, co díky Merlinovi a Bohu jeho rodiče udělat mohli. Ne že by z toho aktu byl nadšený, to ne. Někdy se dokonce domníval, že by bylo lepší, kdyby odešel s nimi, jenže to nebylo to, co teď myslel. Spíš přemýšlel o tomto: sám si nebyl jist, o co zoufalejší by byl, kdyby příležitost bránit svou rodinu nedostal on sám. Jak tragičtější by byla jeho ztráta. Představovat si ani nechtěl.

Způsob potupnosti této smrti byl… jako pohled na ně sám - krutí ti, jež měli moc nad životy slabších a svou moc náležitě využili nikoli proti své přirozenosti, ale právě po její vůli. Když oni sami jako tvorové vůli nemívali…

Bylo to tak… Harry přemýšlel nad nejpřiléhavějším slovem, ale než bída, hanba, stud a nevole, žádná jiná slova nenacházel a jen málo to dokázal chápat. Hněv mu zatemnil schopnost myslet na slovíčka.

Ať už cokoli… tohle je nechutné. I kdyby to dělali pro přežití - způsob zneuctění, který si dovolili na ně aplikovat –sebevíc chladně toto pojmenování znělo – byl neomluvitelný. A to se mohl Harry snažit jakkoli chtěl a kohokoli omlouvat. V tomto případě to nešlo.

Věděli, Harry a společníci, že když už riskují vpády – Garmona, její vlkodlaci a upíři – berou celé rodiny.

Garmona samotná přicházela na popraviště či do ,,společnosti” poslední a odcházela jako první – z bezpečnostních důvodů. A pokud jste nepatřili do blízkého kruhu, který ji měl tu čest chránit, nezahlédli jste ji. Mnohdy ani v tom případě, že jste jí sloužili.

Byla to daň za důvěru – podřízení ani nepřátele nespatřili ji jediným okem a za to, že se starali její přívrženci o tohle - její ochrana a tajemnost - ona se starala o jejich bezpečnost v normálním životě – kam až její kontakty sahaly, přirozeně…

Nic nad rámec jejích vlastních schopností. Zarážející, jak podobné vzorce mají ty typy Voldemorta a Garmony, jak neoriginální bývají ve své originalitě.

,,Dobrý?” dal mu herdu do zad jeden z jeho kolegů, vidě jeho pobledlou tvář. Tohle mu ale neměl dělat. Žaludeční kyselina se mu vlila do krku a on musel hodně mrkat a – jak to jen přes zápach hnijících těl šlo – zhluboka dýchat, aby se uklidnil a nepozvracel se.

Asi po nekonečných pěti minutách se mu to i povedlo.

,,Dřív jsme je nenašli – jak je to možné?” osopil se na prvního z vyšetřujících bystrozorů, které potkal cestou – blíž k tělům. Tím my zahrnul veškeré obory, které se mají o tyto záležitosti starat včetně sebe.

,,Dali nám to vědět až teď,” pokrčil lhostejně rameny muž.

,,Kdo?” vytřeštil na něj Harry oči – tedy vlastně… už dlouho nevytřeštil na nikoho oči a kdo ho znal, domníval se, že už to ani neumí. Podobné to bylo u Severuse… ale tam to přece bylo něco jiného. On byl Zmijozel. Byl to parchant a nenáviděný profesor lektvarů, který nikdy nedostane příležitost učit obranu – kdo by mu ji svěřoval?! – a tudíž zůstane navěky zatrpklý, mrzutý a protivný.

,,Ti, co mají na starost tento region,” oznámil mu, pak se sebral a odešel.

***

,,Pane Malfoyi, pane Cogwalde, Defide, Laurene, Areste. Pánové, děkuji, že jste přišli,” uvítal jsem je doufaje, že to zní srdečně. Převážně se ale jen aristokraticky šklebili. Smetánka, nic, co bych nečekal.

,,Pane Pottere,” ozvalo se všeobecně.

,,Madam Gilmore-Van Hugeová, paní Malfoyová, paní Perkinsová, paní Higgins-Coupelová, vítejte.”

,,Děkuji,” usmály se na mě dámy.

Všiml jsem si, jak se k nám nenápadně připojili i Snape a další.

,,Tak co jste potřeboval, pane Pottere?” podíval se na mě Malfoy vypočítavě a já – potlačiv touhu mu jednu vrazit spolu s touhou zmizet z povrchu zemského, nebo alespoň z této akce – nasadil úsměv hodný mudlovského Oskara a spustil: ,,Jen laskavost, pane Malfoy.”

,,Laskavosti nic nestojí,” usmál se povýšenecky a zamíchal s obsahem své skleničky rozmáchlým gestem ruky, které jsem na něm skutečně nenáviděl – mimo jiné.

,,V dnešní době?” podíval jsem se na něj pochybovačně. ,,Vězte, že tato bude stát hodně,” úsměv si sice udržel, ale něco v jeho očích ztvrdlo. O to širší úsměv jsem nasadil já.

,,Mám návrh,” řekl jsem tehdy a byl jsem vskutku rád, že jsem se před touto debatou posilnil dvěma panáky. Nesvedl bych to bez nich. Vycvičený bystrozor nebo ne.

,,Lukrativnost sama,” snažil jsem se je nalákat po dobrém – Merlin ví, že ano.

,,Copak to je?” zažehlo to jiskru zájmu v stařičké paní Florace Higgins-Coupelové.

,,Můžeme se přesunout do salonku?” nahodil jsem laškovný úsměv směrem k ní. Nemohl jsem si dovolit rozebírat to na široké veřejnosti, proto: ,,Je tady na mne moc lidí,” nebyla pražádná lež.

Odebrali jsme se – já a mí budoucí sponzoři plus pár dalších lidí, o kterých jsem si byl jist, že nebudou dělat potíže – přinejmenším téměř všichni – do salónu se stolem pro karetní hry.

Jak příznačné.

Zasedli jsme za stůl – podvědomě jsem vnímal, že je někde blízko mého křesla křeslo Snapeovo. Ale podívat se tím směrem jsem se neodvážil. Již dopředu jsem věděl, že mě za to, co plánuji udělat, odsoudí.

,,Děkuji, že jste přijali mé pozvání sem,” uklonil jsem se jedné části stolu, ,,jako děkuji panu Malfoyovi za to, že nám poskytl prostory pro dnešní schůzi,” uklonil jsem se ke druhé části stolu, kde seděla i jeho žena, na kterou jsem se významně podíval. Ta nemoc ji skolila, ale očividné bylo, že se nevzdává a bojuje do konce a za to si můj obdiv zasloužila. Neskonalý i přese spory, které jsme spolu díky válce s Voldemortem vedli. A krásná, i když teď, na první pohled, spíš politováníhodná.

,,Zkrátka, panstvo,” věnoval jsem jim bodrý úsměv a zapnul jsem tu svou část, která dokázala manipulovat lidmi – něco, co jsem pochytil od Brumbála, ale nikdy to tom nebádal, tak jsem se nyní obával, jak mi to půjde.

,,Vy vykonáte službičku pro mne, já ji vykonám pro vás.”

,,Ale? Jakoupak službičku, pane Pottere?” zeptal se znova Malfoy.

,,Poskytnete mé nadaci peníze a já vám na oplátku slávu,” rozhodl jsme se to nejdřív vybalit a až pak rozehrát psychologickou hru, aby bylo na čem stavět.

,,Kolik?” zeptala se na to madam Gilmore-Van Hugeová a já poznal, že tady už musím být opravdu opatrný. Tahle žena měla větší moc než všichni v místnosti dohromady a urazit ji nebo jí lhát se rovnalo sebevraždě.

,,Hodně, madam,” šel jsem s pravdou ven.

,,Musí to pokrýt jak výdaje založení mé nadace, její provoz a alespoň chvíli její každodenní služby, tak i částku dostatečnou na to, abych mohl podplatit ministerstvo, které mi v této záležitosti odmítlo pomoct.”

,,Co vás vede k názoru, že to s námi bude jiné? Proč by nás měla vaše nadace nebo naše sláva a proslulost – kterou všichni v místnosti již máme – zajímat? Pokud ministerstvo usoudilo, že je nadace k ničemu, pak asi bude,” rozmachoval se Cogwalde, Malfoy se svými peroxidovými vlasy tomu jen přikyvoval.

,,Kus slávy se vždy hodí, ne snad?” nadhodil jsem nadějně.

Většina místnosti souhlasně zamručela.

,,Dále bych vám mohl nabídnout spojenectví a ochranu, kdyby to bylo nutné,” při tom pomyšlení jsem se téměř viditelně otřásl – odporem.

Nikdo ale neřekl nic, nedal nijak znát, že by si toho všimli – snad až na jeden černý pár očí, který mě celou dobu bedlivě studoval. Následně značně znervózňoval.

,,Ještě ale pořád v tom nevidím lukrativitu, pane Pottere a pravdou zůstává – jste stále společensky nepřijatelný. Tím, že tu jsme s vámi, riskujeme víc než bychom od vás případně mohli dostat.”

Imbecilní paní Perkinsová. Zapřela se do opěrek své židle a vyčkávala, jestli jí na to něco odpovím – jako bych mohl!

Když jsem nic neříkal, vstala. A za ní se zvedali ostatní.

Nemohl jsem to tak nechat, musel jsem zakročit, dokud byl čas.

,,Vtip není v tom, madam, dámy, pánové, že tím, že tady se mnou sedíte vy, riskujete svou počestnost a takzvanou bezúhonnost, vtip je v tom, že kdyby se mě novináři – Rita, například – zeptali, co o vás vím, riskovali byste daleko víc a obávám se, že v tom případě by se role obrátily a já tady byl ten, jež si špiní jméno,” řekl jsem to s takovou nenávistí a rozhodností v hlase zároveň, ani jsem si to neuvědomoval – to až jsem se trochu sebral a podíval se na Snapea, došlo mi to. Zahrál jsem si další ze svých ruských rulet – vše nebo nic.

Snížil jsem se k vyhrožování.

Podívali se na mne, jako by moment nechápali, ale já v jejich očích bezpečně viděl, kdy přesně jim došlo, nač narážím. Nikdo si netroufl ptát se před ostatními v místnosti. Sedli si zpět.

Jenže já sedět nechtěl a abych byl teď upřímný, netěšilo mne, co jsem udělal a v této místnosti se mi nadále dýchalo jen velmi těžce.

,,O kolik se jedná?” zeptala se mrtvolně bledá paní Perkinsová.

,,Pošlu vám šek,” řekl jsem a zamířil si to pryč z místnosti rychlostí blesku.

,,Pane Pottere?” zastavil mě ještě čísi hlas, který jsem doteď neslyšel – poslední ženský.

,,Ano, paní Malfoyová?” otočil jsem se uctivě. Narovnala se a pevným hlasem mi oznámila: ,,Podpořím vás,” s tím na mě rozhodně kývla.

Skvěle, ale už jsem nestihl udělat nic víc než poděkovat očima. A vyrazit z místnosti.

Hledal jsem únikový východ, ale vtom mě popadl někdo, u koho bych to nečekal ani v nejmenším a zatáhl mě někam pryč – bodejť by ne, znal to tady lépe než kdokoli z ostatních návštěvníků. K mé úlevně to nebylo do pokoje, ale na balkon, tak jsem se trochu vydýchal a on – k mému údivu – čekal. Sám si očividně promýšlel, co řekne.

,,Co to bylo?!” začal.

,,Obchod,” oznámil jsem bez jakéhokoli nadšení nebo smutku – bezvýrazně.

,,Ani se nezeptali, co budou podporovat. Pottere, co to na ně, kruci, máte?!” pohled upřel do mých očí a těkal jím, já se ho pouze snažil opětovat nebo alespoň vydržet.

,,Neklejte, Snape,” upozornil jsem ho.

,,Kašlu vám na to, chci slyšet pravdu!” odpověděl mi.

,,Pravda je to, co jsem jim již řekl na schůzi. Vy si věřte, čemu chcete,” opáčil jsem otráveně a měl se k odchodu.

,,Víte doufám,” a zastavil mě svou rukou na té mé, ,,že vyhrožovat jim je jako letenka do pekla?” řekl mi s tak nevídanou starostí v hlase

,,Vím,” podíval jsem se mu pevně do očí a opravdu jsem v nich neviděl jen vztek, ale i starost.

,,Stojí to za to?” otázal se mě tak nepřirozeně a já nedokázal dešifrovat, co se skrývá pod touto otázkou.

,,Stojí,” přikývl jsem a řekl pevným hlasem po chvíli, připomínaje si, že to, co jsem nyní vyslovil, je pravda. Stálo mi to za to.

Ještě chvíli na mně hleděl. Pak pokýval hlavou a pustil mě a já se ještě setinu sekundy zdržel, abych viděl v jeho očích a tváři něco, co, jak jsem doufal, budu moci časem rozluštit, ale nyní jsem to nechápal.

Pak jsem se sebral a zvedl těžký závěs, se kterým si i tak vítr pohrával, a odešel z balkonu. Následně z domu. Věděl jsem, že se na mě celou tu dobu dívá. Já se ale nepodíval. Nemohl jsem vidět jeho na balkóně a za ním prosvítající světlo skrz všechny okna a závěsy domu, který mi byl proti srsti. Bylo mi těžko u srdce, že ho tam nechávám a o to těžší to bylo, že jsem věděl, že musím.

Bylo to jako peklo, co jsem opouštěl a jako poklidný ráj, kam jsem odházel – ať už byl cíl jakýkoliv.

Neskutečně mě překvapilo, že i když mu bylo na očích vidět, že ví a nesouhlasí s tím, poznámky ohledně mého alkoholu se zdržel.

Možná vycítil, že bych to jinak nezvládl.

***

,,Nezbláznil jste se náhodou?!”

,,A vy!?”

,,Myslíte si, jaký nejste profesor?! Jste idiot, abych pravdu řekl. Myslíte si, že tím, že je budete přede mnou chránit, jim pomáháte?! Nepleťte se mi do cesty, Pottere!”

,,Máte snad ten dojem, Snape, že jsem o něco méně profesor než vy?! To si klidně můžeme jít vyříkat s Brumbálem!” blýskl na něj nevraživým pohledem.

,,Nemyslete si, že mi můžete vyhrožovat jako těm ubožákům u Malfoye!”

Tak to bolelo. Rána pod pás.

,,Nebojte se ničeho, Snape, vám vyhrožovat nemusím. Na vás si vystačím sám,” vzdorně se mu Potter díval do očí.

,,Ale – jak?”

,,Zkuste ještě jednou mého studenta takhle vystrašit a zakusíte, jak umím nenávidět.”

Nahrbil se a spíš než jako Potter vypadal jako velký vlkodav.

***

,,Proč ho, k čertu, přijímáte?! Nemá žádnou kvalifikaci!”

,,Severusi, posaď se a pojďme si o tom pohovořit jako civilizovaní lidé. Nemusíš se přece ihned…”

,,Brumbále! On je…”

,,Ehm, on je v místnosti, když dovolíte, kolego.”

Probodl ho Harry nevraživým pohledem.

,,A to je ten problém, Pottere,” vyplivl Snape jedovatě.

,,Co je na tom za problém, kolego?!”

,,Nemáte praxi a vůbec… Kdo vás tady chtěl?! Jste labilní jedinec, který je pro děti tak maximálně hrozbou!”

,,Alespoň, že jste mi to řekl, kolego, taky si budu dávat na Smrtijeda pozor.”

Zuřivě se na sebe dívali.

,,Ale chlapci, no tak, to už přeháníte!” zasáhl Brumbál a Severus ho podezříval z toho, že se dobře baví, naproti tomu Harry viděl, že Brumbálovy oči mají jen málo jiskřiček teď, po tom, co si řekli.

,,Přeháníme? Přeháníme! Oh ano, dobrotivý Merline, přeháníme to. Ne, Brumbále, jen si nevěříme.”

S tím mu věnoval poslední naštvaný pohled a vypochodoval z místnosti, jen jednou se zarazil ve své chůzi, když uslyšel Brumbálovo: ,,Nenuťte mě zavřít vás na dobu neurčitou v jedné místnosti!”

Ta slova sice byla mířena stejnou měrou na něj i na Pottera, přesto se na Severuse Brumbál nepodíval, místo toho rentgenoval toho Nebelvíra.

Práskl za sebou.

To by za ním nesměl vyletět Potter.

,,Tak hele,” houkl na něj.

,,Jestli mi budete ze života dělat peklo, fajn, poslužte si. Ale nepočítejte, že vám to vyjde jen tak lacino. A ještě drobnost,” získal si plnou Snapeovu pozornost, tak, že se na něj otočil a viděl, jak k němu Potter téměř hrozivě přistupuje.

,,Už nikdy tohle před Brumbálem,” zadíval se mu do očí a ignorativně přešel tak blízko, že ho odstrčil ramenem. Bylo to rychlé a přece účinné.

Snape nestačil zareagovat.

Důvod byl určitě jenom ten, že byl roh, za kterým Potter zapadl, tak blízko.

***

V prosluněné místnost pokyvoval a kroutil hlavou mladík, na němž bylo znát, že je mladý a nyní velmi šťastný, i když nutno podotknout, že jste si obvyklých ustaraných vrásek, které byly nyní méně znát díky uvolněné tváři, nemohli nevšimnout.

Byla to nedocenitelná podívaná hlavně pro ženské osazenstvo. Na mladíkovu hlavu dopadalo sluneční světlo, jež si hrálo s barvou jeho vlasů a prosvětlovalo ji, snad i podivně proteplovalo. Oči přivřené a ústa roztažená v širokém úsměvu plného perleťových zubů.

Na sobě hábit barvy nepodstatné.

Jeho společník, na kterého také světlo dopadalo, jen méně než a Harryho, se též smál, ale při tom stihl kroutit hlavou a dělat svou práci, která vlastně nebyla jeho, ale Potterova.

Ale asi proto, že ho tak rozesmál právě on a tudíž za to mohl, Potter tedy nebyl schopen svou práci vykonávat, nehlesl a nestěžoval si tedy ani Severus. Neřekl ani jedno nevraživé slovo. Kterého by teď ostatně také nebyl schopen.

Jediné, co Harry s jistotou věděl do dnes, že totiž ten den připravovali něco pro děti a Severus ho rozesmál… jak už dlouho nikdo ne.

To, že byli na ošetřovně, byl nádherný, slunečný den a Harry ani nemohl dýchat, jak se smál – to byla trojkombinace, na kterou už asi nezapomene. Doufal v to, tak trochu…

Bez této šťastné vzpomínky by byl jeho život poněkud ochuzen a byl by smutnější. Jen… těch bylo tolik.

***

,,Profesore, zařaďte to prosím do zásuvky,” procházeli kolem sebe na chodbě a Harry Snapea zastavil jen z nutnosti.

,,Jistě,” vzal od něj složku a míjeli se dál chodbou.

Tak to od dob jejich příměří probíhalo.

Pokud nemuseli, nemluvili na sebe.

Věci si předávali jen když jim někdo nařídil, aby tak učinili. Třeba ředitel – ten byl v tomto ohledu trnem v oku oběma.

Snažil se je ,,spřátelit”, to ,,omlouvalo” jeho psí kusy… Věčné přemisťování částí hradu, které nekončilo.

,,Což takhle posunou ty židle, Harry? A Severusi, támhle ten stůl… Ták, anó, VÝBORNĚ! To je ono… Tak a teď Harry dej Severusovi tu židli, Severusi, nechej ten stůl!”

Tak s ní Harry praštil o zem a zařadil se za stůl, aby ho mohl posunout. Podobné scénáře s jen málo nápaditými obměnami je čekali prakticky každý den.

Ředitel ne a ne ustoupit, ale oba dva se statečně drželi a dál spolu moc řečí nevedli.

Ne jen ředitel měl však nutkavou potřebu z nich udělat šťastný přátelský párek. Občas se jim zdálo, jako by se jim smyčka utahovala kolem krku a jediné, co spolu měli společného, byla právě ta chuť utéct ze všech nesmyslných hloupostí kolem, z podivného, léty ošoupaného a ztyřelého lana, které jim neohrabaně navlékali na krk proti jejich vůli.

Harry se vlastně divil, nakolik polevili. V tom, co mají společného a v čem si byli vzájemně blízcí dříve.

Uvažoval, jestli to není náhodou tím, že válka a různé další podmínky dělají z lidí přátele. Tedy ne jen z těch, kteří by jimi byli stejně, ale právě z těch, kteří by přáteli za normálních okolností nebyli.

Možná.

Stejně bylo nemyslitelé, aby když se potkají na chodbě, se z jedné strany vyřítil Brumbál rychle obíhající kolem nich, z druhé, jen co zmizel Brumbál za rohem, se šouravými kroky přiblížila McGonagallová. Dokonce šouravějšími než Filch, když nemá svůj den. A občas i ten vpadl do této křížové výpravy, kdy se jen o chodbu s PROFESOREM Snapem míjeli.

Jednoho dne, kdy už se i studenti podezřívavě dívali na Brumbála pomalu procházejícího kolem, listujícího v zajisté VELMI zajímavé knize, a když se v blízkosti objevili Harry a Severus, následováni McGonagallovou řítící se po chodbách jak splašená kobyla, smiloval se ne jen Harry nad Severusem, ale i Severus nad Harrym.

Harry, jakožto chodeb-znalý bývalý student Bradavic, pokynul Severusovi nenápadně hlavou na dveře – a když Snape udiveně zaregistroval dveře, podíval se zpět na Harryho, který souhlasně kývl hlavou a jen tak ledabyle naznačil rukou něco, co si měl Severus vyložit až za chvíli. Sám Harry poté pohledem ukázal na dveře, které se začaly rýsovat po jeho pravici, čím více se k nim blížil.

Harry zpomalil, Severus zrychlil, McGonagallová zmizela za rohem a oba naráz – Harry i Severus v rukou stále držící nějaké učebnice – vpadli současně do dveří.

Než stihl Albus odvrátit hlavu od četby, aby po očku zkontroloval ty dva, ztratili se mu z dohledu.

Nechápavě zamrkal, podíval na jednu stranu, kde na něj zpoza rohu McGonagallová dychtící po informacích zvědavě kývala hlavou, pak hlavu otočil na druhou stranu, kde pro změnu Filch slídil s paní Norriovou. Ať se díval sebelépe, ani jednoho nezahlédl. Pokrčil bezradě rameny na oba své společníky a spiklence.

Oba stáli ve vlhké a hladné chodbě ozařované pochodněmi, jejichž světlo sotva dostačovalo.

Harry začal jít směrem ke Snapeovi a Severus sám potřeboval jen chvíli na to, aby mu došlo, že musí jít Potterovi naproti. Že to obsahovalo Potterovo gesto ruky.

Setkali se na konci chodby. Harry přiložil prst na ústa naznačuje tak, že má být Snape zticha. Pro jistotu navázal oční kontakt a vyčkal, dokud Snape souhlasně nepřikývl, až tehdy ho zatáhl za rukáv hábitu a tím oba táhl na místo, kudy přišel Snape.

Tiše oba u svého – společného – cíle, Harry mávl hůlkou a po tom se dveře staly průhlednými. Harry sledoval ředitele, dokud nepřešel chodbu. Až potom se Snapeovi podíval do očí, přikývl, mávl hůlkou, na to se dveře znova zhmotnily, otevřel je a oba z chodby spěšně vymanévroval.

Společně poněkud rychle avšak v tichosti přešli ke kabinetu staršího z profesorů.

,,Tak…” řekl Snape, na co Harry mlčel.

,,Jsme tady,” dodal a nedalo se říci, že by se necítil hloupě. Málokdy se mu stalo, že oznámil něco tak očividného.

,,Vím,” přikývl Harry taktně.

,,Takže...?”

,,Takže…”

,,Chcete dál?” otázal se zdvořile, přesto však neupřímně Snape.

Harry, na chvíli povoliv ruku svírající učebnice, se zahleděl do jeho tmavých očí. Vskutku důkladně zahleděl. Tak upřeně, že z toho začaly Severuse pálit oči a počal se cítit nepříjemně. Ne tak často se stávalo, že mu do očí dělaly milimetr krát milimetr kráter dva zelené smaragdy, které věděly o jasnosti očí své.

,,Ne,” odpověděl Harry a Severus ani nevěděl jak, vyčetl z jeho očí právě strašlivou lež.

Harry se pousmál, kývl mu na pozdrav a odcházel.

Severus, přistihnuv se při civění, zakroutil nechápavě a podrážděně hlavou a odemkl si kabinet.

Tehdy tam Harry vážně nechtěl jít, ať už si Snape myslel, co chtěl. Nevyžadoval ani jeho pozvání, což považoval za malý zázrak ve světle jiné touhy.

Harry vlastně ze všech možností chtěl jediné – aby Severus Snape sám chtěl – Merline, jak katastrofálně nemožné a nepřístojné! – ve svém kabinetu jeho osobu.

Necítil potřebu být v jeho kabinetu tím nezvaným. Potřeboval, aby Snape svou otázku myslel vážně. Harry si byl skálopevně jistý, že pokud mu to vůbec někdy nabídne, bude to dlouhá cesta.

Nebyl tak daleko od pravdy, to se musí nechat…

Alespoň co se týkalo Snapeovy osobní cesty a jeho vnímání jí uběhl téměř trať nad jeho síly. Nebo ještě lépe – doběhl na konec útesu a stál před volbou – skočit nebo ne?

Zdánlivě jednoduchá otázka u něj z pro něj samotného nepochopitelných důvodů vyvolala nelogickou reakci. Skočil. A co bylo ještě nemyslitelnější – nelitoval.

Den za dnem. Týden za týdnem. Čas plynul tak nějak jinak – ne pomaleji, spíše zkostnatěleji, ne špatně, spíše zvláštně a ne uvolněně, ale nepanovalo ani ,,dusno”.

Zkrátka nijaké období s nijakým výsledkem. Pociťoval to tak Harry a důsledkem toho i ostatní.

Brumbál i McGonagallová je od osudného útěku přestali pronásledovat.

Na jednu stranu se konečně cítili uvolněně, jenže každá mince má strany dvě. Problém tkvěl v podstatě. Z podstaty už neměli důvod se byť i jen obtěžovat a pozdravit se. Ani jeden nezdravil druhého z obavy reakce protějšku. Míjeli se na chodbách jako dva duchové – dokonce i ti by byli tak zdvořilí a pozdravili, možná snad dokonce zastavili svůj protějšek a poptali by se, jak jde život…

Severusovi to ticho z nevysvětlitelných důvodu překáželo. Bylo pro něj mnohem více ohlušující.

Pěkná to ironie. Nejprve se nemohou bavit, když mohou, nemají o čem, když nemají o čem, nebaví se, když se nebaví, zasahují do toho ostatní jen proto, aby až přestanou zasahovat, si zase neměli co říct.

Ani to zpropadené ,,dobrý den”! K čertu s tím!

Tak se pozvolna, polehounku stalo, že při první příležitosti Severus na Pottera zřetelně kývl. Pokaždé. Klidně pětkrát za den na chodbě. Po čase mu začal Potter odpovídat – to až se vzpamatoval s údivu.

Později, když u něj Potter doplňoval zásoby a procházel kolem kabinetu, který odemykal, pozdravil ho Severus bez zaváhání nahlas, stejnou měrou mu naopak Potter odpověděl.

Jednou si Severus všiml, že má těch zásob přehršle a pomohl Potterovi vzít to všechno, podruhé zase vše padalo z náruče jemu a Potter mu pomohl to zanést do kabinetu. Pak si uvědomil, kde je a rychle se omluvil, že má něco na práci.

Pravdivost pořekadla ,,některé náhody dají hodně zabrat” si Severus vyzkoušel na vlastní kůži bezprostředně po ,,incidentu”.

Od té chvíle se všemožně snažil, aby ho Potter zastihl opět s takovým množství věcí, které nepobere, ale Potter si dával zatracený pozor na to, aby se Severusovi všemožně vyhnul, i když si Snape všiml, že zásoby jsou dodávány pravidelně.

Nakonec se vykašlal na jednání v rukavičkách a na to, co obhájí a co ne a nepokrytě ho sledoval. Při první příležitosti, kdy v dohledu nebyl nikdo a Potter měl příhodně plné ruce, se zpoza rohu zjevil. Vážně mu slídění jako bývalému špehovi nedělalo potíže. Bez námahy ho od rána sledoval.

,,Ale, pan Potter! Nepotřebujete pomoct?” zeptal se rádoby starostlivě.

,,Co tady děláte? U mého kabinetu?” podíval se Harry zmateně ze dveří svého kabinetu na profesora lektvarů, na kterém jeho pohled spočinul do doby, než mu z rukou vzal jeho věci.

,,Otevřete přece,” popohnal ho netrpělivě, když se Potter ne a ne pohnout.

,,Jako doma,” řekl Harry a již ve svém kabinetu od něj vzal své věci, které uložil a stůl.

Přemístil se za stůl a pokynul Snapeovi, aby se posadil.

Učinil tak a dál mlčel.

,,Potřeboval jste něco?” zeptal se zdvořile a prkenně zároveň Harry.

,,Vlastně vysvětlení…”

,,Oh,” zarazil se Harry a uvolněně se rozesmál, ,,jen to po mě nežádejte. Po pár hodinách výuky…”

Severus, pochopiv, pousmál se také.

,,Chápu,” dodal.

,,Samozřejmě… co jste tedy chtěl…?”

Severus nepromýšlel formulaci předem, tedy si zjednodušil práci: ,,Víte co? Uděláme to jinak. Zvu vás,” oznámil, vstávaje z křesla.

,,Cože, kam?” postavil se zmateně i Harry.

,,Na takový…” ušklíbl se, ,,malý čajový dýchánek u mě v kabinetu. Chtěl bych si s vámi o něčem pohovořit.”

,,A o čem?” nadechl se a stačil v tom i vydechnout Harry.

,,To uvidíte, až dorazíte…”

,,Já nevím, jestli…” použil Harry až otřele známý, výmluvný hlas.

,,Tak si ten čas najdete a na zítra po vyučování ho mít budete,” Snape použil ten tón, kdy mu radši nic nevyvracíte, a do toho se bestiálně zamračil.

,,Dobře pane,” automaticky pronesl Harry. Jak vidno, opět bez přemýšlení.

Snape jen přikývl, změřil si ho hodnotícím pohledem, než z jeho kabinetu konečně odešel.

Jak si Harry pamatoval, právě tehdy začaly jejich ,,čajové dýchánky” bez čaje a tak nepodobné těm Brumbálovým.

Harry tomu byl rád. Takové, jaké vedl se Snapem, by s Brumbálem nepřežil a bylo tomu naopak.

Jak podivně přenádherné.

20.06.2008 12:23:12
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one