Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Díl třicátý první.

Taky se Vám tak stýskalo po Životě? Mně nesmírně. Jak jsem slíbila, věnováníčko dnes přistane Kaye. :) Žijte blaze (pardon, to jsem si nemohla odpustit…)!

P.S. Je mi úplně jasné, že už nevíte, o co v téhle povídce go… ale mně to, prosím Vás, neříkejte. Udělali byste mi tak maximálně zle. Děkuji.

Jelikož Severus Snape nezůstával nikdy pozadu ve směru myšlenek Potterových, začal na jeho vkus poněkud nostalgicky vzpomínat také. Alespoň tím oddálil neodvratné. Totiž příchod do Bradavic.

***

Upamatoval se na ten bál.

Většina v kostýmech.

Jen pár lidí to považovalo za přežitek.

Například Malfoy se svou povýšenecky zvednutou bradou, saténovým hábitem, majestátní hůlkou v ruce, na níž had se svýma zelenkavýma očima působil přebytečně.

Nebo také Potter. Ošuntělý hábit - tak podobný tomu, který nosíval Lupin, ochozené boty, strhaný výraz. Pár jizev navíc. Hlavu nese zdviženou, pohledem provrtává tu povrchnost kolem. Pohledem dvou smaragdů. Matka by na něj byla pyšná, tím si byl jist.

Také on na sobě neměl masku ale jen obyčejný hábit. Z trochu kvalitnější látky; té samé - pro něj typické - barvy. Ne že by mu vadila ta konvenčnost, s jakou dámy nesly své masky a šaty, jež by zaplatily potraviny pro země třetího světa. Ani ne proto, aby všichni viděli, jak je hrdý na svůj zevnějšek. Dokonce ne proto, aby všem ukazoval své nevlídné pohledy. Prostě jen proto, že ho ten přebytek, s kterým by se musel tahat, čímž maska rozhodně byla, nelákal, obtěžoval ho. Nechtěl-li mít masku, neměl ji.

Pán tohoto domu - Malfoy manor - byl naštěstí tak solidní vůči jeho osobě, že mu už o nějaké masce ani nemluvil, když ho sem zval.

Severus se za to na oplátku nezlobil - přece to byla svým způsobem nezdvořilost. Co kdyby si ji vzít chtěl?

Pro takové případy společenská pravidla žádala pokaždé upozornit hosty na to, co si mají vzít na sebe, případně s sebou.

Severuse ale daleko více zajímala konverzace, která se uskuteční, než to, jestli se Lucius Malfoy dopustil nebo ne společenského přestupku.

Jak totiž viděl, právě se schylovalo k bouři.

Potter přešel k Malfoyovi. Severus měl co dělat, aby se zástupy nořící se a mizící kolem něj prodral co nejblíže Potterovu a Malfoyovu hovoru včas.

Později, když zkoumal tu situaci, přišel na to, že jejich rozhovor trval sotva pár minut a podivil se, že přišel opravdu včas. Nepozorován si stoupl za rostlinu, která mu umožňovala výhled, zároveň ho velkoryse kryla. Vzal do ruky sklenici, pohled stočil na postarší páry na parketu, jež se pohupovaly do rytmu hudby.

,,Stejně mi není jasné, jak jste přišel na tolik informací tak dobře skrývaných kolem tolika významných lidí,” mudroval zrovna Malfoy.

,,Mám dobré přátele;” zavrčel v odpověď Potter, ,,i já jsem dobrý přítel. Doufám tedy, že po mne nevyžadujete, abych vám prozrazoval věci, o nichž si myslím, že by mé přátele stály v mnoha případech život? Ale o to se nyní nejedená. Dáte mi tu finanční půjčku?”

,,Jistě,” probodl ho pohledem Malfoy. ,,Jako mluvčí naší… našich přátel vám to říkám za všechny. Navíc… má žena vám to slíbila,” podrážděně opáčil, kysele povzdechl, upil ze skleničky; nasadil opět svůj povýšenecký úsměv.

,,To je sice pravda, ale nevidím důvod, proč byste měl dodržet její slovo. To vy jste správcem majetku, není-liž pravda, pane Malfoy?” Severusovi jeho podezřívavost ze všeho nejvíc připomínala novináře. Nikomu nedůvěřoval, nedal na ničí slovo, vše si důkladně ověřoval…

Pottera na to probodly dvě ledové oči, až, když se na to Snape podíval, v něm hrklo.

,,Má žena umírá. Je víc než slušností jí nyní plnit její přání. Byla mi dobrou partnerkou, diskrétní družkou. Ženou na úrovni a v neposlední řadě mi porodila syna. Nemůže se jí nikdo rovnat,” tón, jež neznal diskuzí, podrážděnost v něm, která se s obvyklou Malfoyuvou lehkovážností v interpretaci věcí neshodovala. Tedy zvyklostí u něj hájit jeho ženu nebylo. Kdysi by ji býval pro peníze zabil – vzal si ji. Zabil by ji, kdyby ji viděl podvádět – sám podváděl. Lezla mu krkem – a hleďme! Nyní se jí zastává. Stojí za jejími rozhodnutími. Svět se zbláznil… klasická domovina Luciuse Malfoye, proč to tedy po letech Severuse ještě stále tolik překvapuje?

,,Syna? Váš syn mi má být zárukou? Ten syn, jehož jste vyhodil ze svého domu? Vydědil jej?”

Harry se mu vysmál se zvednutým obočím – velká výzva pro někoho s příjmením Malfoy.

Malfoyovy ledové oči ztvrdly ještě více.

,,Nevyhodil jsem ho, odešel. Ani jsem ho nevydědil. Odmítl si svůj majetek sám.”

Nastalo mezi nimi tíživé ticho. Dlouhé a překvapivě nic neříkající.

,,Dobrá,” ozval se nakonec Harry.

,,V pořádku. Teď – neříkejte, že víte všechno,” Malfoy družně přivřel oči a Harry v tom neviděl opět nic víc než zvídavost smíšenou s bezcitností. Teď říct něco Malfoyovi znamenalo potopit ostatní. Vyzradil by to. Použil by to proti nim. Harry to věděl. Věděl, že by to Malfoy bez mrknutí oka udělal.

,,Všechno,” přisvědčil jen Harry.

Malfoy Harrymu věnoval přezíravý úsměv.

,,I o…?”

,,… tom, jak paní Perkinsová podvedla svého manžela na veřejných záchodcích Statybarry hall s rodinným finančním poradcem, se kterým měla v úmyslu svého manžela přivést k bankrotu a veškerý majetek ponechat sobě a svým třem synům? Jistěže.

Nebo že Madam Gilmore-Van Hugeová získává své peníze ne zrovna košer způsobem? Zotročuje spousty jí podřízených kouzelníků a čarodějek z chudých rodin v Africe a své drahocenné šperky ukládá dost daleko ode všech a ode všeho, co by jí její minimajeteček mohlo jakýmkoli způsobem znehodnotit? Ode všech, kteří by jí ho mohli ukrást? Předchází potencionálně nebezpečnému. Ví vše o všech. Je až paranoidní…”

,,… to vy zřejmě také…”

,,Pan Cogwalde, Arest a Laure jsou zapojeni v ne zrovna solidním podniku, který má okrást spousty dalších slušných rodin jen díky nepozornosti. Dokázal by dokonce potopit ne jednu rodinu střední třídy. Defide je potažmo mafián a paní Higgins-Coupelová v jedné větě se světicí, jak o sobě ráda prohlašuje, je zkrátka směšné pomyšlení. Pak vaše rodina…”

Harry ztišil hlas a odpor se mu zračil v smaragdových očích svědčících o vině všech – téměř všech v místnosti.

,,To by stačilo,” řekl Malfoy rezervovaně.

,,Ne. Nestačilo. Bývalí Smrtijedi. Všichni v rodině. Celá spřízněnost, kam až paměť sahá. Všichni máte co dočinění s nejkrutějšími zločiny proti lidskosti.

Mučení, týrán, znásilňování. Ovládání. Nic z těch nejnechutnějších praktik vám není cizí. Tolik propraných peněz. Tolik pusté země za vámi.”

,,Dost, přestaňte,” žádal Malfoy zdrceně; zvláštní pomyšlení – jedna věta a v ní ,,Malfoy” a ,,zdrceně”? Směšné… přece přesně tohle Severus z Malfoyova tónu dešifroval. Podezříval Pottera, že na tom není jinak. Jenom… proč byl Malfoy z těchto praktik… ,,zdrcený”?!

,,Za žádným z vás nezůstal kámen na kameni. Do čeho vy jste se pustili…

Jde za vámi krvavá stopa, Malfoy, i těm ostatním to tlumočte – jsem prakticky jediný, kdo ji může trochu zředit z čistě rudé na nachovou, pak snad i na růžovou vodu, pokud nebudete skoupí. Nebo hloupí. Pamatujte – jediný, kdo dokáže zmást z té stopy případné zvědavce. Mějte to na paměti.”

Tolik lehkosti, vážnosti, pohrdání a sebeobětování. Duchapřítomnosti. Protichůdných pocitů z Pottera vycházelo a dostalo se až k Severusovi.

Severus si kývl hlavou pro sebe. Je dobře, že to Potter dotáhl do konce. Je moc dobře, že mu řekl, co o nich ví.

Jen ta necitlivost, ten chladný hlas jindy procítěného Nebelvíra… Bylo zvláštní slyšet ho mluvit takhle.

Bylo zvláštní být přítomen jeho způsobu orodování; být přítomen způsobu, jakým dosahuje svého cíle.

Neuvěřitelné, jak dokázal odlišit práci od věcí důležitějších; jak správný poměr uměl uložit na misky vah.

Alespoň že je v něčem přesný.

Nebyla to z Potterovy strany ironie. Jen schopnost v potřebné chvíli umět improvizovat, schopnost dosáhnout svého cíle kultivovaně inteligentním způsobem.

,,Tak a teď… tančeme!” rozkřikl se Malfoy radostně. Neradostné, jak očividná jeho přetvářka pro Severuse byla. Severus ho znal na tolik dobře, aby skrze clonu nezájmu a chladné radosti uviděl i prázdnotu, bolest a ublíženost; vše skryté za závěsem, který Malfoyovi nikdy neposouvali. Ani o centimetr ne.

***

Klepání na dveře ho donutilo vzhlédnout. Příchozí nepřicházel – Potter zjevně zase něco nemohl překousnout – tak s otráveným povzdechem vstal, přiřítil se ke dveřím. S galantností pět týdnů nenajezeného vlka otevřel trhnutím dveře.

Takže první, co Potter viděl na přivítanou jako předzvěst příjemného hovoru, byl jeho podmračený pohled, který se jen trochu pozměnil po tom, co ho Snape vyzval, aby šel dál. Na tu příležitost sebou dokonce trhl a ustoupil mu z cesty, když tam Harry tak minutu postával a jen se na Snapea tázavě díval. Za ním se zavřely dveře, ale nebyl dost odvážný na to, aby se posadil sám od sebe u něj. Bez předchozího vyzvání.

,,Posaďte se. Kávu?” napadlo Snapea nakonec.

,,Čaj,” věnoval mu Harry nesmělé pousmání.

,,Jistě.”

Zapadl za nějaké dveře; vrátil se s čajem.

,,Ruský, jiný nemám,” položil svou kávu a jeho čaj na stůl.

,,Pak si na příště připravte ovocný, děkuji,” oznámil Harry prostě, když si ze stolu bral čaj; začal pít co to dalo, aby se na Snapea nemusel dívat.

Ten, naneštěstí, dělal to samé. V souladu pili. Mlčeli. Srkali. Chladili si horké jazyky a zase pili.

Harry už hleděl do téměř prázdného hrnečku, když si uvědomil nelehkost situace pro obě strany.

,,Shrnu to,” řekl mile, jak jen se dalo mluvit se Snapem mile.

,,Říkal jste tedy čajový dýchánek? Dobrá. Budeme potřebovat téma, co říkáte?” zadíval se na něj Harry s odleskem naděje v očích.

,,Prozatím jen trnu, co vymyslíte vy, Pottere.”

,,Otázky!” Harry nadšeně poposedl na židli.

,,Prosím? Asi jsem nepochopil, co jste to vymyslel za genialitu…” díval se na něj asi tak, jako by se díval na o něco více neschopnějšího Longbottoma.

,,Budu se vás na něco ptát… dejme tomu. Sdělovat vám… klepy… Říkat, co mám na jazyku, na srdci…”

,,… což jste, předpokládám, do teď nedělal. Doufám, že nedoufáte, že vám něco budu sdělovat já?!”

,,Bude to na vás…” pokrčil rameny.

,,Jak myslíte,” kývl hlavou unaveně, ale ještě nezačal litovat toho, že Pottera pozval.

,,Dobrá.”

Potter mlčel. Pořád mlčel. Byl zticha tak dlouho, až to nevydržel Severus.

,,Na co jste se chtěl zeptat?!” vyštěkl.

Chvíli zase ticho a pak: ,,Kolik je hodin?”

Víte, co dělá za zvuk kočka, když se dáví? Nebo pes? Tak si představte takovou směsici vycházející z krku profesora lektvarů.

,,Dotaz? Toto měl být TEN dotaz, Pottere?!” nerudně se zatvářil. Převrátil oči.

,,Co jste čekal? To vy jste mě sem konec konců zval. Co já vím!”

,,Ano. Jistě. Ale proto, že jste to vy očekával.”

,,Pak jste se spletl,” řekl chladně a vstal z křesla.

,,Počkat,” na to Snape mrazivě ledovým hlasem.

,,Nač?” zakroutil hlavou Potter.

,,Plácáme se v tom! Merlin ví, jak dlouho se známe a my se v tom plácáme! Jak si… jak si to vysvětlujete?! Chci například vědět, proč jste očekával to pozvání…” zoufalá naléhavost v Severusově hlase.

,,Zjevně si nemáme co říci. Nehodlám komentovat něco, co jste si vybájil v představách. Já nechtěl vaše pozvání,” zamračil se; takhle si to OPRAVDU nepředstavoval.

,,Bývalo tomu jinak,” nyní už stál i Snape, ignoroval poznámky o jeho utkvělých domněnkách, zaměřil se na to údajné ,,že si nemají co říci”.

,,Ano. Bývalo. Neznamená to ale, že si máme co říci i nadále.”

K Harryho údivu – Snape na tohle neřekl zhola nic. Oči zabodl do desky stolu. Nerozhodně vzhlédl, aby zase sklopil zrak.

,,Když mne omluvíte,” s mírnou úklonou rozhodně vycházel.

,,Nedovolím,” a řekl to tak tiše, že se Harry sám musel přesvědčit o tom, jestli to vůbec vyslovil.

,,Podívejte, já…” začal Harry. Byl Snapem přerušen.

,,Vy se podívejte. Ještě předtím byste se mohl opět posadit,” významně posunkem ukázal ke křeslu. Do kterého si Harry musel sednout.

,,Oba víme, co se stalo. Oba víme, že toho naši... přátelé nenechají, dokud nás neuvidí si rozumně povídat. Domnívám se i, že víme oba stejně dobře… Že stejně dobře oba vidíme naši mimoděčnou snahu o opětovné navázání… komunikace…”

Harry se díval do stolu. Přikývl. Polkl. ,,Omlouvám se… já… budu se snažit…”

,,Nebránil bych tomu,” utnul ho Snape včas. Vzhlédly k němu dva nechápavé smaragdy.

,,?”

,,Řekl jsem, že bych se nebránil opětovnému navázání komunikace. Mám dojem… beze vší té přetvářky, bez předstírání… máme si ještě pořád co říci. Chceme ještě pořád o tom druhém vědět… víc. Unavuje mě běhání za přeludy, běhání ode zdi ke zdi ve směšných, nepolapitelných kruzích, které mezi námi vznikly. Snad mohu jen na důkaz toho všeho říci – já to chci.”

Pohlédl Potterovi upřeně do očí. Viděl v nich, že zrovna tohle Potter na srdci a jazyku před minutou neměl, viděl v nich šok.

,,Co mi chcete říci vy, Pottere?” napomohl mu Snape.

Harry párkrát polkl, stačil se vrátit pohledem tak desetkrát ze Snapea na podlahu, knihovnu, stůl a zase zpět. Mezi tím vším se Snape opět pohodlně usadil ve svém křesle za stolem.

Potter se sykavě nadechl.

,,Fajn,” pronesl rozvážně; Snape nemohl zabránit úsměšku, který se mu už už dral na ústa, protože moc dobře věděl, že ač se Potter snažil o sebevyrovnanější, seberozvážnější a sebenenucenější tón hlasu a jednání, skončí to někde úplně jinde. Vlastně u nebelvírské výbušnosti, což Potterovi s ohledem na to, že si tuto cestu vyvolil sám, s dopomocí jeho kolegů, jak jinak?, nemohl vyčítat.

,,Pamatujete na druhý ročník?” povytáhl stále ještě elegantně a klidně, nenuceně obočí.

,,Na čí, pane Pottere?” ověřil si Snape klidně, i když tušil, že jeho ročník tím Potter zcela jistě nemyslel.

,,Na můj, přirozeně,” odvětil Harry, jako by se této zdvořilostní konverzace chtěl co nejdřív zbavit a přejít k jádru věci.

,,Co konkrétně v něm si mám vybavit?”

,,Víte, jak jsme s Malfoyem bojovali v tom souboji? V tom, do kterého vybral Lockhart Rona a vy… jste místo něj vybral Malfoye?” použil na něj vyčítavý tón, což se Severusovi moc nelíbilo.

,,Ano,” přitakal opatrně.

,,Pamatujete se ještě, jak vyčaroval toho hada?” vyptával se Potter dál.

,,To mu ještě pořád nemůžete odpustit?” zeptal se Snape hravým tónem, což Harryho jen popudilo.

,,Tak pamatujete?”

,,Ano,” dosvědčil nakonec.

,,Jak jsem na něj mluvil v hadím jazyce?”

Snape chvíli vyčkával: ,,Ano,” řekl jen prostě.

,,Já tehdy toho hada vážně proti Justonovi Finch-Fletchleyovi nepoštval,” ze všeho nejvíc tohle Severusovi znělo, jako by mezi sebou s Potterem měli ještě nedořešené věci. Vyúčtování pak Harry cítil jako svou povinnost. Možná dokonce nebelvírskou povinnost.

Co mu ale na tohle měl, pro Merlinovy rány, říct? Co chtěl od něj slyšet? Po tolika letech?

Proč měl, u všech všudy na světě, ještě vtíravější pocit, že tohle je jen začátek dalších přívalů omlouvání svých činů sám pře sebou, které na Severusovu adresu ještě vysype?!

Později věděl, že tehdy nemohl udělat nic víc. Jen pokývat hlavou. Snad na znamení toho, že slyšel. Toho, že rozuměl nebo možná dokonce toho, že to bere na vědomí.

Bral to svým způsobem vážně, i když uznával, že toto ospravedlnění dávných činů byla z Potterovy strany poněkud dětinské… dobrá, hodně infantilní.

A nebo možná spíš… zahleděl se mu pátravě do očí; nemohl si nevšimnout, jak nepříjemné to Potterovi je, jak moc si právě v tu chvíli asocioval na Severusovo místo Brumbála… ale když se Severus opravdu pozorně zahleděl, zjistil, že se se svým závěrem ohledně Potterovy infantility přepočítal.

Potter mu mezi tím pokýval na rozloučenou, což Severus bezmyšlenkovitě opětoval.

Ne… za tím doznáním… obnovením starých křivd bylo víc. Jen kdyby Severus věděl, co.

Ale každou svou částečkou duše věděl, nějak podvědomě, skrytě, přesto skálopevně, že to pro Pottera důležité bylo. Hodně důležité. Sám se pak mohl jen dohadovat, jaký dopad to bude mít později na něj, případně na Potterovo okolí vůbec.

Tolik k jejich prvnímu ,,čajovému dýchánku”.

***

Kolik cest a křižovatek mezi tím vším ušli. Cesta domů se zkracovala… a Severus nebyl s to, aby se přinutil zrychlit.

Rozhodl se, že se staví po cestě ,,domů” v Prasinkách.

Každá výmluva se hodí, když se mu nechce zpět, že?

***

Tak, během několika málo hodin, vlastně během několika dní, se krkolomnou cestou dostal do Prasinek.

Nějaká malá blondýnečka si tam hrála uprostřed cesty se švihadlem, otočená k němu zády. Musela ho vycítit. Pomaloučku a opatrně se otočila. Mohla mít pět. Světlé šatičky, červená čelenka. Dcera někoho místního.

Jakmile ho spatřila, otevřela pusu. Zbledla. Upustila švihadlo. Sebrala nohy na ramena a rozběhla se pryč.

Pod odpadkovým košem si vítr pohrával s nějakým papírem. U nich, v kouzelnické společnosti, papír obyčejně po pár dnech ošklivě zežloutl. Tak bylo na první pohled poznat, že jsou některé noviny a novinky uvnitř staré. Nějaké opatření tisku… dozvěděl se kdysi Severus. Ruce vám po styku s takovým papírem nepříjemně páchly po tiskařské barvě. Papír se téměř rozpadal. Ale naštěstí tyto noviny ještě nebyly tak dlouho vydány, aby se opravdu po Severusově dotyku rozdrolily na prach. Sebral noviny a přečetl si titulek. Jednou. Dvakrát. Nevěřil.

Polorozpadlé noviny pevně sevřel v ruce; ukryl se s nimi v jedné z temných uliček.

Tohle sice byla jedna z jeho hypotéz, ale…

Žádná ale! Proč ho to tak překvapuje?

Přes to všechno… bledý se opřel o stěnu, vděčný, že tam stěna je.

Jak tohle asi vzal Brumbál? A zbytek…?!

Nevěděl. Vpravdě to vědět nechtěl.

14.07.2008 12:30:52
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one