Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Díl třicátý druhý.

Za chyby se omlouvám předem – s něčím jsem si i po přepsání fakt nevěděla rady; ona je moje betulinka opraví. :)

Jinak – chtěla jsem Vám vyhrožovat Životem, abyste šli na Bratry, ale nějak jsem zjistila, že je to pod mou úroveň – vyhrožovat Životem. A taky že o něj není takový zájem, jaký by být měl a jaký jsem očekávala. No nic.

Každopádně… kapitolu věnuji 4 závislákům stupně maniak a mojí milované Šárince za opětovné ujištění, že u ní Život vede. :)

Díky!

Vešel dveřmi hradu.

Na zemi opravdové mramorové kachličky.

Schodiště. Monumentální schodiště. Schodiště, ze kterého právě scházel…

,,Vy?” splynulo z Harryho úst napůl překvapeně, napůl pohoršeně.

,,Asi se mi jen něco zdálo… myslel jsem, že jsme se dohodli,” zazněl Harryho odměřený, ledový hlas.

,,A já myslel, že jste pochopil, že už jen z principu se nedohodneme,” zjevil se Halamartarovi na tváři lehkovážný úsměv.

,,Nedohodneme?” opakoval Harry jen lehce překvapeně; ve skutečnosti se musel hodně přemáhat.

,,Vy jste čaroděj a mentalitu upírů, vlkodlaků a ani HOUSENKY nemůžete chápat, pane Pottere,” Halamartar na to jak vypadal, když se prvně shledali, dnes působil velmi civilizovaně. Husté hnědé vlasy, darebácký, při tom poučený úsměv.

,,Proč?” vyšlo z Harryho úst dřív, než se dokázal zastavit, protože i když věděl, že jsou upíři povahy přelétavé, že nedokáží plnit slovo… myslel… domníval se, že se dohodli.

Teď ho vidí stát na schodišti, jít k němu a úlisně se usmívat neúsměvnému - to vše v jejím domě… Garmony. Ženy Fenrira Šedohřbeta.

Doufal, že Halamartarovi vysvětlil, že jen co se otočí, Garmona nebude váhat a bodne jim kudlu do zad – všem svým stoupencům. Myslel, že tomu upírovi řekl jasně, že jej dokáže ochránit… že jemu a jeho společníkům dokáží Harryho lidé poskytnout přístřešek, domov, školy jejich dětem… zjevně buď něco vysvětli špatně, nebo mu ta proradná lasička něco neuvěřila. Kdo ví.

,,Pane Pottere, Garmona nám dává něco, co vy nám nikdy poskytnout nemůžete,” při tom se podíval do vzdáleného okna napůl chladně a napůl téměř… soucitně. Harry nevěděl, jestli ten soucit cítil k sobě samému nebo k němu, k Harrymu. Opakoval jen svá stará slova...

,,Co? Co je to, co bych vám já nedal?” a možná, že se Harry snažil tak moc jen proto, že věděl, kolik upírů může tenhle jeden ovlivnit. Jak… nespravedlivé. Jak normální.

,,Krev? Pro začátek… Také způsob života nám nenahradíte,” odříkával, stál si tam, ruce složil na prsou. Na sobě oděv šlechty předminulého stolení.

,,Vše tohle v porovnání se svobodou mysli, možností učit se mezi normálními dětmi? Máte pravdu, je to nicotné,” opovržlivě řekl Harry.

,,Vidíte! To je ten problém,” zvolal upír vítězoslavně, ruce spustil podél těla, ,,proč nás rozdělujete na normální a nenormální? Už i v tom je kus odsouzení, kus diskriminace. Ani jste nás nepoznal…”

,,Vy námi, předpokládám, námi a našimi názory předem neopovrhujete…” odměřeně na sebe Halamartar a Harry hleděli.

,,Udivuje mě a zároveň obdivuji vaši nezměrnou vytrvalost, pane Pottere. Možná proto jsem stráže odvolala. Máte pět minut dostat se z hradu. Pět minut a ani sekundu než na vás pošlu vlky. A své podřízené…”

,,Já za vámi chtěl do Ameriky,” vyplivl Harry pobaveně, jako by to byla ta nejpošetilejší věc na světě.

,,To raději nedělejte,” ztvrdl upírův pohled.

,,Nebojte, neudělám,” otočil se Harry; rozběhl se. Protože měl přesně pět minut k tomu, aby se dostal po cestě více jak desetiminutové pryč z Garmoniných pozemků.

Jak se mýlil… Halamartar je jedním z nich. Jedním z jejích přívrženců.

Tak dobrá… V nejmenším si teď ověří, jak moc věrný je zbytek vlkodlaků a upírů, který svolil stát s ním po boku ve zlém. Ten zbytek. A to jich byly stovky.

Jde najít své lidi. Jde najít Garmonu a jde s ní jednou pro vždy skoncovat.

***

Čekal různé bludy, ale že si všichni myslí, že jsou on i Potter mrtví… to ho opravdu dostalo.

Hleděl na Bradavice jako na zjevení před sebou. Mírně šťouchl třemi prsty do brány – jako by se bál, se ho kousne.

Procházel bradavickými pozemky. Nakonec se rozhodl ztratit se v lese. Dnes měli mít pohřeb… podle toho výtisku. Na kousek se chtěl podívat.

***

Rychlými kroky mířil ke stanovišti, na kterém právě byli jeho podřízení.

Trhnutím plachtu ochraňující vchod odstranil z výhledu.

Všichni na něj zkameněle zírali, jednomu ze lžičky skápl jogurt. Nikdo nevěřil vlastním očím.

,,Pane?” otázal se první odvážlivec.

Harry zpozoroval, že se v rohu krčí sir Chambrelanie. Evidentně vedoucí jeho skupiny poté, co ,,zemřel”.

,,Pottere?” ozvalo se za jeho zády. Otočil se a uviděl Erika.

,,Kde je mistr?” zeptal se spoře.

,,Šel na váš pohřeb,” pípl sir Chambrelanie vyděšeně, stále se krčil v rohu; brada se mu třepala strachy.

Harry kývl.

,,Vím, kde je Garmonino sídlo. Vím, že tam během několika hodin dorazí Garmona. A vím, že sám ji nezpacifikuji. Pomůžete mi?”

Muži, značně zmatení, během pár minut stáli na nohou – připraveni k boji. Harry se na to prozíravě usmál.

Ano, na tohle čekali dlouho. Možná až příliš. Jeho muži si takovou příležitost nenechají ujít, i kdyby snad měli jít zabít Garmonu v doprovodu zombie. Natož s jejich údajně mrtvým, bývalým nadřízeným.

***

,,Vážení přátele,” počal stařík rozmlouvat k davu lidí patřících mezi bradavické studenty, profesory, ministerské zástupce, ministra samotného a zbytek lidí posazených kol dvou hrobek.

,,Sešli jsme se zde, v tento překrásný avšak smutný den, abychom uctili památku dvou válečných bojovníků, dvou přátel, profesorů, mužů a v neposlední řadě skvělých lidí. Je pro nás všechny obrovskou tragédií, že právě tito dva muži skonali v tak raném věku."

Jak lichá byla slova muže, jež dva z jejich známých znal tak málo. Jak krátký se zdál jejich přátelům život Severuse a Harryho – jako jeden přelet kukačky, jako jedno mávnutí motýlích křídel. Jen jeden úder zvonu, jeden nádech. Jedno bodnutí.

Do jeho proslovu bylo slyšet neustálé štkaní, vzlyky a občas i nepokryté brečení zúčastněných dam. Pánové si povětšinou zachovávali odstup a jakési chladné dekorum, přesto jejich tváře vypadaly ztrhaně. I když... našli se lidé, kteří se, aby se nemuseli přímo smát z radosti, netvářili nijak.

Například taková Dolores Jane Umbridgeová. Kdyby někdo věděl, kolik sil ji stálo nepřijít ve své obvyklé růžové a místo toho si vzít decentní šedý hábit... Kdyby někdo viděl to její nutkání natáhnout se v šatní skříni opět po své růžové… nevěřil by vlastním očím.

Nebo třeba takový Antonin Dolohov; tvář měl vyloženě spokojenou.

Ale i přes výjimky se dalo říci, že všichni stojící venku před hroby, nebo čekající v hradu na nějaké úlomky zpráv, upřímně a z celého srdce truchlí.

Lucius Mlafoy oděn v té nejtmavší zeleni, jakou kdy kdo viděl, že ještě z půl metru by se vám každý dušoval, že vidí černou. Ginny Weasleyová, obličej rudý a celý promáčený, opírající se o muže s polodlouhými plavými vlasy, který, vzdor očekávání každého, vypadal taktéž zmoženě a nešťastně; Draco Malfoy se svou přítelkyní držící se z otcova dosahu, jak jen bylo možné.

Popletal, poněkud škubající se svou osobou, jak se snažil nebrečet. Artur, tvář zcela nečitelnou. Jeho zbývající děti napolo nešťastní, nevěděli, jak se tvářit.

Lenka Láskorádová, zastupující svou redakci Jinotaj; po otcově náhlé smrt se jí ujala tak skvěle, až ji zvelebila k nepoznání. Tento její plátek nyní patřil k těm serióznějším – v rámci možností – ale rozhodně k nejprodávanějším a nejčtenějším, k nejoblíbenějším a v současné době nejoceňovanějším. Její tvář – bledá a uslzený, pohled zamlžený a jako by mimo tento svět – nepřítomný. Po boku jí stála Rita Holoubková; tvář sice pečlivě pěstovanou a k jejímu věku velmi zachovalou, ale přesto byl znát její zármutek nad tím, že už nikdy o slavném Zlatém chlapci nikdy žádný skandál nesepíše. Některých věcí se vzdává těžko.

Mezitím se bouřila, dupala, vztekala se, plakala a prosila uvězněná uvnitř hradu Melissa a zbytek jejích malých kouzelnických přátel; bratrů a sester, kterým tak jako jí nebyl dovolen vstup na pohřeb jejích dvou oblíbenců.

Jen Merlin ví, jakou práci dalo Brumbálovi zadržet ty malé; ne jen kolik přemáhání ho stálo udržet je v hradu, ale i to, jak moc se mu chtělo je přizvat, třebaže věděl, že to pro ně není vhodné. Jeho rozum nakonec zvítězil nad city a pocity a teď stál, po boku statečně se držící, i když poněkud značně pobledlé, Minervě McGonagallové na pohřbu jeho dvou chlapců; jen stěží si dovedl představit větší tragédii. Vždyť on měl být ten, který půjde první… Ale snad vzdor tomu se mu stále nechtělo věřit, že by byli opravdu mrtví jeho dva synové.

Co to tady vůbec dělali?! Pohřbívali prázdné hroby na památku dvěma mužům, o nichž si byl skutečně jist, že ještě žijí, že jim žilami proudí krev stejně tak, jako jemu a jeho úchvatné, dlouholeté nebelvírské přítelkyni, která tady se svým hávem smutku stála a vypadala nádherně ve své smrtelné bledosti a neschopnosti dát své instinkty nad své vědomosti.

Albus chápal, jak důležité jsou znalosti, ale věkem se i naučil, že instinkty jsou někdy důležitou součástí. O to byl zkušenější než jeho přítelkyně, která na něj byla momentálně naštvaná a přes to by po ní nikdy nechtěl žádat, aby se zachovala mimo své hranice a možnosti, aby přestala respektovat své znalosti a vrhla se do něčeho po hlavě beze známky… beze stopy rozumu.

Nikoli... tohle po ní nikdy žádat nebude.

Ale právě proto se teď trápila. On, sebevíc to nechtěl, mohl jí to vyvracet. Protože přesně to by udělal, přesně to by porušil, kdyby po ní chtěl, aby věřila, že jsou Harry a Severus v pořádku.

Oh... snad jen Merlin a on sám věděli stejně dobře, jak moc tato zásadová žena milovala Harryho a jak moc se snažila zabránit Albusově hlouposti dát Harryho do péče Dursleyovým. Že tu lásku nedávala plně znát znát, že Albusovi jeho vinu nevyčítala otevřeně… obojí věděl moc dobře a také obojí chápal – byla o to méně vydíratelná. Navíc mohla k bodu s Harryho předáním Dursleyovým říci, že mají ona a Albus alespoň jednu společnou vzpomínku jen sami pro sebe, ona a on. Proto zrovna toto nešířila. Ona byla vůbec zvláštní. Nepila, nevydírala, nekradla, pokud nemusela, nevraždila; pokud musela, nesmírně toho litovala; nepomlouvala, neodsuzovala, byla loajální, věrná, důsledná, přísná. Ano, Albus ji a její povahu rozhodně shledával okouzlujícími.

Protože vždycky to bylo ona a... Jak litoval, že to mohla být jen ona.

Doufal, že jednou... ale ne, nebude tak bláhový, aby věřil pohádkám. Nikdy nebude jen on a ona a hrozně si vyčítal, že to byla právě jen a jenom chyba jeho samotného. Takhle se trápili oba.

Muž s chomáčovitými bílými vlasy stále mlel a mlel dokola a alespoň Albus byl vděčný za to, že mezi tím, co pronáší ta cizí, k oběma mužům absolutně nesedící slova, on sám pak může přemýšlet.

Minerva měla nesmírně ráda i Severuse; vážila si inteligentních a schopných lidí a uměla si jich cenit. Znala ho od dětství a i když jí svou povahou nikdy nepřilehl k srdci tak, jako její vlastní Harry, také ho nesmírně milovala. I v těch dobách, kdy se hrával famfrpál a Severus ji nehorázně dráždil svými ujištěními, že příště vyhraje zase Zmijozel, nebo naopak ona jeho, že vyhraje Nebelvír, i když ji uměl Severus vytočit k nepříčetnosti, vždy si našli cestu promluvit si o něčem méně přízemním, čím famfrpál dozajista byl.

To se táhlo i v dobách, kdy Severusovi přidělil jeho vlastní kolej a jediné, co ho brzdilo to udělat, byl právě strach, aby jejich, Minervin a Severusův vztah, nepokazil. Naštěstí pro všechny se přes to, i s narůstající rivalitou, oba dokázali překlenout. Stále se dokázali hádat na jakési úrovni: starší, zkušenější žena, mladší, vychytralejší muž. Ani jeden tuto posloupnost nepokazili, ani jeden se jí nezřekli a ani jeden ji neutopili Merlin-ví-v-čem.

Teď, po takové době nalézání a ztrácení se sobě navzájem, kdy ani jeden z nich nepředpokládal, že Albus a Minerva budou pohřbívat právě Harryho a Severuse, se to dělo. Před jejich očima a oni se řítili z piedestalu štěstí do piedestalu bahna. Nedokázali tomu nijak zbránit a čím déle se neobjevovali ani Severus, ani Harry, tím více ztrácel Albus naději, že jeho předpoklad, že útok přežili, je správný. Ale ještě nemohl všechnu svou naději odhodit; zhroutil by se a na pohřeb by nedošel, to věděl. Nevydržel by to; o to více pak obdivoval Minervu se svou skálopevnou jistotou, že jsou oba mrtví, že sem přišla a ani nebrečí; přišla a statečně snáší symbolický pohřeb, který se – jako ostatně většina pohřbů – odehrává spíše v podobě frašky. Obdivoval ji za její statečnost a za to, že to ustála.

Ženy jsou vážně silnější stvoření, pomyslel si Albus.

***

Dobrá… život k Harrymu možná vážně nebyl fér. Pravdou byla nicméně i druhá strana mince. Halamartar vždy plně věřil tomu, co říkal. A to co se o něm Harry dozvěděl… no. Řekněme, že pod zuby by mu skončit nechtěl.

Vliv ale měl, to se muselo nechat. Soudnost zjevně taky, když mu jasně řekl, že má Garmona během zítřka… tedy už dneška… být zpět na svém sídle. Dohonil ho, jen co se Harry dostal z pozemku. Do kapsy hábitu mu vrazil lístek, které po přečtení shořel.

Harry se rozhodl mu uvěřit. Tohle byla jeho poslední příležitost zařadit se k nim. K Harrymu. K Harryho lidem.

Mohl být svět krásnější? Slunce svítilo a jeho muži, upíři a vlkodlaci vyšli do boje. Do závěrečného boje.

S Garmonou…

***

Procházel lesem do bradavické zahrady k zadní části; tam, kde tušil právě probíhající pohřeb. Noviny a časopisy jsou mocná média i na cestě, po které kráčí uprchlík.

Procházel po měkké trávě a víc než kdy dřív si vážil, že tady smí žít.

Prošel až do místa konání pohřbu nepovšimnut davem plným vzlykajících a smutných tváří toužících oživit jejich padlé ,,anděly”. Přesto Severus odhadoval, že bílá hrobka patří Harrymu - tedy bílý anděl a ta černá jemu, což přijal s úšklebkem - takže padlý černý anděl. To je vděku. Najednou...

Jeho rozjímání přerušily vyděšené výkřiky; nejdříve jen pár, slabých, až nabraly sílu a moc rozlehnout se po celých pozemcích, takže všichni přítomní zvedli hlavy a podívali se, čeho že se to jejich přátelé i příbuzní tak vyděsili.

Všichni strnule hleděli na Severuse, který do té doby také strnule hleděl na hroby a rozjímal nad životem... jak že to říkal Harry...? - nad životem chrousta? Cvrčka? Žížaly? No... ať to byla jakákoli mudlovská havěť, smysl byl dost jasný - nad hloupostmi. Přemítal tak pitomě nad takovými hloupostmi, že se úplně zapomněl. Opomněl, co četl v novinách, opomněl své předpoklady, své teorie. Hroby a truchlící ho dostali…

Vyvážil to; narovnal se a počal přecházet k hrobům skrze uličku lemovanou židlemi, na nichž seděli bradavičtí studenti, jeho studenti, kteří na něj hleděli s neskrývaným děsem, se zájmem, s úžasem.

Ovšem zastavil se, než uviděl jak se Minerva McGonagallová, která na něj taky hleděla plna šoku, začala poroučet k zemi – omdlévala.

Albus byl naštěstí tolik duchapřítomný, že ji hned při podlomení kolen zachytil.

Vypadali zvláštně, jak tam tak stáli; Minerva spočívala pohodlně v Albusově náručí a ten se díval tu na Severuse, tu značně starostlivě na ni.

,,Co se to tady děje?!” podíval se pronikavě na Brumbála, snažil se o co nejpodivenější a nejprocítěnější tón, pln překvapení, jaké jen svedl.

,,Severusi?!” vyslovil Brumbál značně ulehčeně jeho jméno a barva, kterou normálně míval v tvářích, a která si asi vyšla spolu se Severusem na procházku, se mu zase nalila do tváří. Energie mu začala opět viditelně pulsovat v žilách.

,,Máš něco na probuzení?” zvedl Brumbál obočí a opřel ji - jak bizarní - o Severusův náhrobek, div že ji na něj přímo nepoložil.

Kouzelník pronášející řeč vztekle zaklapl knížku, z níž četl; pod fousy si něco zamumlal nerudně o znesvěcování mrtvých a o věčném odpočinku, který porušují; odcházel.

,,Jistě,” řekl Severus a zalovil v hábitu - hledal ampulku, kterou vložil Brumbálovi do ruky. Právě pro ni byla jedna Brumbálova ruka natažená.

***

Trhli rekord v procházení lesem skrz několik zemí až do Nizozemska. Z Norska do Nizozemska to byl přece jen pěkný kousek cesty a Harrymu se nesmírně líbilo, jak někdy kouzelníci procházeli jednou zemí třeba i pět dní a pak se znenadání ocitli rozlohou přes pět takových zemí v pár hodinách. Kouzelníci byli zvláštní stvoření.

Leeuwarden ve Frísku. Pouze okraj, abychom byli přesní.

Harry nestačil zírat jak nechutnou Garmona je. Přitáhla sem před pár lety a od té doby loví lidi hlavně zde. Pobývá hlavně zde.

Mudlovským očím neviditelný palác. Jen zvenčí skrze okna byly vidět rozsvícené lustry. Křišťál… nebylo pochyby.

Poslední dům, který společně se svými lidmi zničil… byl plivátko podle tohoto honosného paláce.

Žádný hrad – zámek. Při patra, půda; hluboké, hluboké sklepení.

Harry byl několik desítek metrů od jejího velkolepého sídla a přece cítil pach krve a strach dnes už mrtvol před jejich smrtí. A cítil i šílenství… to by svým mužům neřekl, ale uvnitř sebe… před sebou samým si neměl na co hrát.

Děsuplně krásné místo.

Muži odění napůl ve svých hábitech a napůl ve stříbře vyčkávali na Harryho pokyny.

Rozmístěni tak, aby je nebylo vidět - za každým stromem, sudem, kamenem a květináčem se vtěsnalo hned několik mužů, upírů nebo vlkodlaků. Dýchali zrychleně. Ostražitě sledoval každý pohyb v domě.

Harrymu se zdálo, že se kolem okna jednou nebo dvakrát motal Halamartar. Ten upír byl neskutečný. Ne jen že mu dal adresu s vážnou tváří; ale ještě před Garmonou samotnou je vyhlížel.

Konečně vydal Harry povel. Všichni se nahnali ke dveřím brány, jak nejrychleji a zároveň nejtišeji mohli, jak jim jen byť odlehčené, tak stále těžké stříbro dovolovalo.

Během pár minut usmrtili dva strážce brány. Harry, v polovině všech mužů, právě když probíhal bránou a díval se na dvě ušlapaná těla, pomyslel si, jestli by mu ty smrti, k nimž dnes bezpochyby dojde, k nimž už došlo… jestli by to ministerstvo schvalovalo.

Vlastně… co je mu po ministerstvu? Schvalovali by to lidé?

Neměl moc čas nad tím bloumat. Zrychlil tempo a dostal se dopředu, před všechny své lidi.

U vchodových dveří se střetl se svými kolegy stejné hodnosti. Pokynul jim. Zatlačil za kliku.

Měl pravdu, když odhadoval, že lustry jsou jen zlomek z toho, co se tady nachází.

Nad čistou, chladnou krásou už ale, žel Merlin, neměl čas uvažovat. Než se na něj vrhli Garmonini strážci, Harry neměl představu, kolik z jeho lidí udupalo nebo zabilo kolik útočníků po cestě. Teď, v první linii, si to představit dokázal o mnoho lépe.

Ze shora se ozval děsivý ryk. Když ničili její poslední sídlo, bylo slyšet neustálé tříštění skla.

Tady to bylo horší. Daleko horší.

Možná to bylo třikrát tak větší pyramidou skleniček z pravého křišťálu, nikoli skla. Stála uprostřed haly na křišťálovo-dubovém stolku. Je i možné, že to bylo křišťálovými lustry, dubovými doplňky, dveřmi a skříněmi okolo. A všechno se tříštilo a ode všeho létaly třísky.

Harry ji vycítil. Přenechal veškerou drobotinu hrnoucí se proti jeho podřízeným svým mužům a utíkal nahoru.

Po krásných schodech s ostře červeným kobercem na dubových schodech stáčejících se podél stěn ze dvou stran. Oba konce ústily nahoře v chodbě se třemi dveřmi. Lidé zděšeně sbíhali dolů ve snaze uprchnout. Netušili, co se děje. Křičeli.

Byl to křik plný zoufalství a beznaděje, strachu o svůj život doplňovaný lomozem a tříštěním křišťálu, padáním sem tam nějakého lustru z bezpočtu dalších lustrů zavěšených nahoře na stropě, ještě stále dostatečně osvětlujících místnost.

Harry si pamatoval ty výkřik, bědování a modlení se o přežití a byl si naprosto jistý, že tenhle zvuk vydávaný jednotlivci, slévající se v jediný - jak bude živ, nezapomene.

Buch, buch.

Slyšel, jak Garmona řvala a bezradně utíkala. Téměř viděl, jak se odtrhla od své jediné záchrany - osobních strážců - a utíkala zmateně od pokoje k pokoji. Harry měl sekundu.

Dveře napravo, blesklo mu. Poslechl instinkt.

Utíkal dlouhou chodbou jako o život, nevnímal dveře po bocích a běžel dál, až se chodba změnila v místnost se stolem a klavírem uprostřed, se zděšeným lidmi a pěti dveřmi.

Třetí zleva.

Téměř si formoval její divoký obličej, jak byla vysoká, jaké vlasy měla.

Hůlku svíral stále křečovitěji. Proběhl jedněmi, druhými dveřmi.

Náhle, dřív než se nadál – spatřil ji.

Probíhala pokojem, skoro si ho v přesvícené, nikým netknuté místnosti nevšimla. Pak se zarazila. Pomalu se, stojící těsně před dalšími dveřmi skrývající únikový východ, zarazila. Otočila se na Harryho. Zbledla, oči se jí rozšířily. Těžko říci, jestli překvapením, strachem, nevěřícností.

Vypadala přesně tak, jak si ji Harry představoval.

Divoký, strhaný obličej. Temně zrzavé vlasy stáčející se do kudrlinek tak titěrných, že by si jeden pomyslel, že si je točí na propisku, možná dokonce na svazek brků.

Harry zdálky odhadl její výšku na sto osmdesát centimetrů. Měla podpatky a na to, v čem si žila, poněkud ušmudlaně vyhlížející, potrhané oblečení.

Šílenství ve výrazu tváře bylo… ano, bylo podobné Belatrix, ale ne tolik, jak si myslel. Jako kdyby každé šílenství bylo způsobeno jinou pohnutkou a díky tomu se ve výrazu tváře odráželo tak nějak jinak.

Potom se ta žena začala smát. Smála se a smála, odhalovala bílé zuby. Hysterie, problesklo mu hlavou.

Pak smích znenadání ustal. Žena se vznesla do výšky a vystartovala po Harrym.

,,Stůjte,” zasyčel Harry, couvl, ale žena se přes celý pokoj dál hnala jeho směrem, pár stop nad zemí, očividně jemu usilující o život.

Harry se neměl nad čím rozmýšlet, když vykřikl: ,,Avada kedavra.”

Žena padla mrtvá na zem sotva pár centimetrů od něj stojícího s napřaženou hůlkou a zvláštním výrazem.

Harry byl zklamaný. Tak dlouho se těšil, až se za všechny ty živé lidské bytosti končící jako potrhané, zneuctěné hadrové panenky pomstí. Copak nemůže být nějaká spravedlnost? Copak nemůže cítit alespoň zadostiučinění?

Ale on nemohl…

Ne snad proto, že by si to ta žena ležící před ním s pažemi rozhozenými po podlaze v nelichotivé a nepřirozené poloze díky výšce, z jaké spadla, nezasloužila. Ale copak se vůbec dá radovat ze smrti někoho šíleného? Když víte, že ani pořádně nedokázal za své činy zodpovídat? Ležela na břiše a byla Harrymu odporná - sám si byl odporný, že necítil ani radost, ani lítost.

A pak byl Harry opět přerušen a to nadobro ve směru těchto myšlenek. Do pokoje vtrhli Garmoniny bodyguardi. Harry si uvědomil, že to všechno se odehrálo během několika sekund - oh! Jak proklatě málo na to cítit jakoukoli pohnutku, jakoukoli emoci. Byl donucen rozběhnout se a utéct.

Přes rameno házel po svých nepřátelích kletby. Poutací, kosti drtící, odhazovací, svazující, oheň vyvolávající, dech beroucí.

Utíkal dál a dál; za svými muži.

***

,,Severusi!” vzkřikla Mel a rozběhla se k Severusovi, málem se po cestě zabila, nestačila ani dýchat. Ale nic z toho nevadilo. Byl tady! Vrátil se. ŽIL! Co mohlo být, Merline, lepší?!

Všichni stojící napůl zděšeně napůl nevěřícně na chodbě lapali po dechu. Druhý, kdo se rozběhl, byla Eriel.

Se životem o závod.

Melissa doběhla a zavěsila se shýbajícímu se Severusovi okol krku tak pevně, že Severus nemohl dýchat. Pevnost jí opětoval v sevření náruče; v tu chvíli si byl víc než na svůj život jistý, že už ji nikdy nepustí.

Eriel doběhla k Severusovi a i s Mel ho sevřela, jak nejpevněji dovedla, v náručí.

Severus vracel objetí dvojnásob. To už se přiřítil zbytek a všichni se na Severuse zavěsili, Severus každého zvlášť sevřel v náručí. Nikdo nebyl dost starý na toto objetí, nikdo neprotestoval. A i když Severus svíral všechny své děti v náručí, Mel ani Eriel nepustil. Melisa byla stále zahákla okolo jeho krku a Eriel ho držela za ruku.

Albus se zpovzdálí usmíval; nebylo pochyb, že Severuse ty děti zbožňují. Nebylo pochyb, že je to láska opětovaná. Stále lehce podpíral Minervu, která pořád vypadala na zhroucení.

Severusovi se mezi dětmi nedařilo myslet; nechtěl přemýšlet. A i když už se ho všechny ostatní děti pustily a usmívaly se na sebe a šťastně štěbetaly; Mel a Eriel se ho nepouštěly a on nepouštěl je. Pak se kolem něj vrhly všechny dívky, narušili mu jeho osobní prostor – čemuž se očividně nebránil, a začaly natahovat a plakat. Nejusedavěji ale Eriel a Melisa.

,,Severusi? Můžeš…?”

,,Oh, jistě,” došlo najednou Severusovi, že přislíbil Albusovi vysvětlit, co se stalo.

Pořádně se ještě jednou rozloučil s každým jedním pevným stiskem, Melissu vložil do náruče darebáku Stuartovi, Eriel svěřil Derickovi, nejstaršímu z jeho nejmenších. Se slibem, že se k nim připojí jakmile bude moct, odešel s Brumbálem do ředitelny.

Tam na ně netrpělivě čekali Umbridgeová, Popletal, Kingsley a ministr Brousek. Každý byl netrpělivý z jiného důvodu.

,,Můžete mi to nějak vysvětlit?” obořil se na něj Brousek okamžitě.

,,Mysleli jsme, že jste mrtví! Kde je Potter?” dodal rozzuřeně ministr.

Severus si ho změřil pohledem ,idiot‘.

,,Copak mohu za to, že jste se domníval, že jsme… mrtví? Vlastně,” otočil se Snape záměrně na Brumbála, ,,pane řediteli, pan Potter se těší plnému zdraví a už se nemůže dočkat návratu zpět na hrad,” uvedl Severus s lehkým úsměvem na rtech.

,,Tak kde je? Kdy se vrátí?” vyštěkával ministr dál. Netrpělivě gestikuloval a na spánku mu tepala dost ošklivě vypadající žíla. Tenhle ministr se většinou ovládal; Severus nevěděl, co za tím vězí, že je tomu dnes jinak. Žralo ho to.

,,Žel Merlinovi, pan Potter mě výslovně požádal, abych tyto dvě informace nesděloval. Zejména pak vám, pane ministře,” mírně se uklonil na již brunátného Brouska. To, co držel v ruce - nějakou ozdobnou tyčku - přelomil ve dví. Popletal se snažil nesmát se a nepadnout úlevou do křesla.

,,Pročpak si z nás tropíte žerty?!” pořád se snažil ministr, ale Snape byl vždy tvrdý oříšek.

,,Nevím, o čem mluvíte,” řekl smrtelně vážně, do čehož se bavily dva obrazy a Phineas dělal, že neposlouchá - všechny tři obrazy nad tou vážností vyprskly smíchy; Severus byl tak unavený, že se ani nedokázal nechtěně zasmát. Jinak, pravda, nebýt té únavy, asi by se přidal.

Takže se měřili s ministrem pohledy; Umbridgeová pod ministrem jen nepěkně klepala špičkou boty, stahovala rty a McGonagallová měla na mále, aby jí nevjela do vlasů. Možná jí v tom zabránila Brumbálova ruka, která se z ničeho nic omotala kolem jejího pasu; možná Severus a ministr, mezi nimiž bylo takové napětí, že by se dálo krájet.

,,Tohle si ještě pěkně slíznete. Brumbále,” sklapl ministr podpatky k sobě a měl se k odchodu. Všichni mu uhnuli ze dveří dřív, než je stačil odstrčit. Napolo se otočil a nenávistně zašeptal: ,,Ať se pan Potter ke mně dostaví, až se uráčí přijít.”

Vyšel ze dveří; poslušně jej následovali Umbridgeová, Kingsley; Popletal se zdržel jen o vteřinku, když se zastavil u Severuse a zeptal se: ,,Je to pravda?” a bylo víc než jasné, že tím míní Harryho.

Severus přikývl.

Popletal z místnosti vyletěl jako namydlený blesk. Zjevně… do toho svého kutlochu v Norsku, což bylo veřejně známé tajemství.

Brouk letící nad místností udělal ve vzduchu poslední piruetu, než zcela zmizel pootevřeným oknem ven.

Brumbál mezi tím stihl usadit McGonagallovou na křeslo.

,,Severusi,” vyrazil ze sebe a ve zlomku sekundy se dostal přes místnost k Severusovi, stiskl ho v objetí, o což už stál Severus, na rozdíl od toho, když se vítali spolu s dětmi, míň.

Podvolil se jen na vteřinu z té nekonečné čtvrt minuty a objetí přijal. Pak z něj Brumbálovy paže zmizely.

,,Severusi… Kde je Harry? Co se stalo? Mluv!” přikázal, v očích starost. Nedočkavě točil prstenem na ruce, oči mu podivně svítily.

,,Jistě, Albusi,” přitakal.

,,Pojď se posadit,” vyrazil ze sebe Brumbál spěšně.

Přešli ke stolu; sedli si a Brumbál zadal pokyn čajové konvici, aby Severusovi do prázdného šálu před ním nalila vařící čaj. Citrónový.

,,Potter a já jsme se dostali do přestřelky. Asi lidi manželky Fenrira Šedohřbeta,” pokrčil Severus lhostejně rameny.

,,A?” znervózněl Brumbál.

,,A Potter tu srážku málem nepřežil - žije,” dodal rychle, když viděl, jak strašlivě sebou Minerva cukla.

,,Mimo téma - jak jste se dozvěděli o možnosti našeho úmrtí?” obrátil se Severus na Brumbála.

,,Jeden z Popletalových lidí…” odmlčel se Brumbál, viditelně se mu nechtělo pokračovat. Pak se ale přemohl: ,,Viděl, jak vás zabili.”

,,Áha,” protáhl Snape. ,,Asi vidí špatně. Postřelili jen Pottera,” zaměřil se na Brumbála; ušklíbl se.

,,Ano – šípem. On nám tehdy vlastně sdělil jen tolik, že Harry zemřel. A že ho někdo unesl. To já jsem vydedukoval, že musíš být taky mrtvý, když ses neozval; nepodal žádnou zprávu,” Albus probodl vražedně pomněnkovýma očima Severuse; viděl, jak mistr lektvarů pobledl.

,,Albusi… kdybych…” Severusovi se v očích i v mysli míhala myšlenka za myšlenkou. Albus nebyl s to nějak déle ho napínat.

,,Já vím, drahý chlapče, já vím…” kolik tíhy z té staré tváře přešlo do neznáma, sklouzlo z ní jako tíživá maska.

Byl rád, že se vrátil alespoň jeden z jeho chlapců; nehledíc na příkaz, že musí přijít oba. Severusovo ujištění o Harryho životě, zdraví a bezpečí mu alespoň dnes postačovalo.

,,Ale teď povídej – jak proběhla cesta?” a Severus, když uviděl Brumbálovy jiskřičky, pomyslel si, že z něj ta tíha jejich úmrtí sklouzla nějak rychle.

Otočil se na podivně tichou Minervu. Celá bledá seděla hluboko v křesle. Rozechvělá; oči roztažené v šoku.

,,Myslím, pane řediteli – pojďme pokračovat v rozhovoru. Ale na ošetřovně,” vstal a přešel k McGonagallové.

Brumbál pochopil.

Severus vzal Minervu za jednu ruku, Brumbál za druhou.

Oba cítili, jak ledové jsou její ruce a Severus opatrně nahmatal puls, aby zjistil, že je tu přehnaně rychlý, tu nenormálně pomalý.

Ještě než vyrazili, Severus pohledem zabloudil k bidýlku, které si obvykle uzurpoval majestátní Fawkes; dnes bylo jeho místečko prázdné, fádní a bez fénixe zašlé. Zaprášený a tmavý kout místnosti.

Možná, říkal si Severus, je to takhle lepší… Nevěděl, jak by se měl tvářit, kdyby ho bystrýma očima sledoval ten pták. Pták, který jediný zajišťoval kontakt mezi ním a Harrym a nyní tomu je už několik dní, kdy se ta hrdlička, co má na vše svůj vlastní názor a dává ho patřičně všem okolo znát, kdy se pták nikde neobjevil.

Nechtěl si to připustit, ale začal se o to opeřené kuře obávat a přemýšlel, jak by Albusovi vysvětlil, že mu ztratil tu nejcennější hračku, jakou kdy Albus mohl mít. A to ani nepomyslel na to, jak je tenhle ředitel na tu krůtu citově navázaný.

Se zvířaty jsou samé potíže…

***

Ze zprávy se dozvěděl, že to někteří lidé přežili, jiní padli ve jménu kouzelnického společenství. Někteří bezejmenní s největší pravděpodobností zmizely nepovšimnuti a snad dokonce nehledáni.

Garmona nadobro zemřela. A to jen díky jemu. Ale to ve známost veřejnosti nevešlo. Vše by se prý zhoršilo, říkal Popletal, čímž jen tlumočil ministrova slova, kdyby lidé věděli, čeho se Harry dopustil.

Ono to bylo jinak – jim by dělalo problémy, že se Harry nelegálně dostal ke zbraním a k lidem – k organizaci – a že pod jejím velením a vedením měl nějaký úkol, když bylo dávno známo, že Harry nehodlá užívat svou funkci bystrozora. Zkrátka by byly problémy – jenže pro ministerstvo a ministra osobně, nikoli pro Harryho osobu. Harry to věděl a nic s tím neudělal. Přešel to s úsměvem – prozíravým – na rtech.

Stávající ministr jeho mistrovi… oh ne, už ne. Popletal nadále nebyl jeho mistrem, takže zkrátka Popletalovi.

Popletalovi poděkoval za jeho službu. Řekl, že bude v zájmu všech, dá-li v soukromí Popletalovi jeho ocenění a víc o něm už neuslyší.

Jak typické pro ministerstvo. Všechno zametat pod pěkně drahý, perský kobereček a už o tom nikdy nepromluvit.

Harry se musel spokojit s tím málem – mohl se vrátit k dětem a žít zase svůj život. I když to už tak ,,málo” nebylo. Znamenalo to pro něj nejvíc. Na nic jiného už se tolik netěšil, nic jiného tak nechtěl.

Usmál se do své ruky opřené o pusu. Nad otevřenou správou z ministerstva.

Vytvořili z toho pěknou banalitu. Přiznali ani ne čtvrtinu vražd. Zato když objevil dokumenty o všech Garmoniných sídlech… samo sebou, že majetek připadl britskému ministerstvu.

Z toho dne většina civilistů přežila. O život jich přišlo deset. Deset, jež se nalezli ještě předtím, než nějaký génius vyhodil její sídlo do povětří. Pod sutiny už nikdo nešel – prý to měli již překontrolované. Harry věděl, že pokud, tak určitě jen povrchně, narychlo a ne dle norem. Vlastě, v podstatě, klasicky odvedená práce ministerstva.

Nesnášel na Popletalových lidech tu surovost. Bezohlednost. Až na jeho skupinu to všichni byli vandalové a bandité. Popletal vybíral pěkně, když k Harrymu přidal tu slušnější část.

Zařídil, aby se kolem Harryho vůbec vyskytovali jen ti ,,slušní”. O zbytku, o jejich existenci vůbec, se Harry dozvěděl až na konci a nehodou. Doslova.

Nyní Harry a pár dalších Popletala - s jeho srdečnými ,,díky” – opustilo; opustilo skupinu. Skupina jako taková pod vedením Popletala ,,přestala existovat”. V praxi to znamenalo pouze to, že se víc rozdrobili po celém státě – někdy se vydali dále, do světa… - a dělali menší… ne zrovna legální zakázky. Ale ,,legální zakázka” nebyl ani hon na Garmonu, takže...

Vypadalo to, že si svého muže vzala Garmona rok před Fenrirovou smrtí. A to prosím pěkně jen pro jeho ututlaný majetek, který během půl roku - za války - zdvojnásobila. Padla tedy Harryho představa – jak se kdysi opravdu domníval – že si Garmona Fenrirův majetek jen neprávem nahrabala. Pravda – ona si ho sice nahrabala; ale vždy se majetek rozrůstá lépe, když má dobré kořeny. Garmona se k těm svým jen přivdala. Kdo by jí to mohl po jeho rozrůstání zazlívat, že?

Po Fenrirově smrti, říkalo se, ho dokonce zdvacetinásobila. A to i přes své choutky, které určitě nebyly laciné. Krytí své gardy, mnohdy placení jejich… slušného… života. Splácení jejich dluhů z jejich bývalého zhýralé života, jež nyní přesunuli do jejích rukou. Občas si platila… alespoň tak se to říkalo… za muže. Prý razila heslo, že je ještě mladá. A protože je i bohatá, nemá důvod nedělat si, co chce. Chlapa na stálo k tomu ale rozhodně nepotřebovala. Na druhou stranu se kolovalo, že pár z těch lidí, které ten večer Harryho lidé zabili, byli jejími stálými milenci. Kdo se teď dobere konce kraje? Ani zastírání vraždění a popíjení cizí krve nevyšlo lacino navzdory tomu, jak se to mohlo ostatním zdát.

I když sama konec konců nebyla to, čím ministerstvo upíry definovalo.

Halamartar skon Garmony a všech jejích přívrženců přežil. Ten den se vytratil z paláce sice poněkud pozdě, ale zase dost brzy na to, aby ho někdo nechytil nebo nezabil. Vrátil se zpět do Ameriky a Harrymu přislíbil, že pokud bude něco potřebovat, ať zkusí dát vědět.

Harry si zvykl, že je většina lidí stejně ochotných, jako Severus… za svých mladších let - a bral to od Halamartara jako velké gesto.

A vlastně ještě jedna velká změna se udála v jeho životě. Věděl, čeho dalšího chce dosáhnout.

Chce to ve jménu Remuse Lupina, sebe a svých přátel. Ve jménu přátel svého otce. A ve jménu svých dětí.

Zařídí, aby se v Bradavicích a všech čarodějnických školách mohly učit děti upírů a vlkodlaků. Protože lykantropie jako touha po krvi přece nebylo nic jiného než nemoc. Tak proč děti s handicapem odstrkovat ještě víc, než už se musí v dnešní společnosti cítit odstrčení?

Proto přece zřizoval dětské domovy. Aby nebylo dalších nešťastných vyrůstajících kdo ví kde… Proč tedy neudělat ještě vít pro zbývající?

Měl zase životní cíl. Měl pro co žít. Měl být jak užitečný.

Byl spokojen. Co víc od téhle mise mohl čekat, než další geniální nápad? Další ujasnění priorit?

Nadchlo ho to. Uvědomoval si to. Ale nedokázal si pomoct. Severus by ho zabil, pomyslel si a málem se rozesmál. Tohle byla jen taková jejich hra. Nicméně občas byla atraktivní – například Severuse plísnícího jeho osobu zato, jak málo se dokáže ovládat.

Co ho ale čeká teď? Teď… směr Amerika.

***

,,Žádný lektvar? Nic?”

,,Žádný,” dosvědčil Severus. Pak pokračoval: ,,V průběhu cesty a sledování Pottera mi už téměř došly; tenhle byl jeden z posledních. Měl jsem ještě nějaké v kabátě, ale… Ty jsou nenávratně pryč i s kabátem. Když se Potter probral, zjistil jsem, že jsem měl zásobárnu lektvarů jen pár kroků od místa, kde jsem seděl,” bylo vidět, že i po té době ho to užíralo zevnitř, štvalo a stravovalo ho to. Nevědomost Severuse vždy vytáčela. Ta jeho dvojnásob.

Minerva jejich rozhovor upřeně sledovala. Mlčky.

Vždy předtím, než měla něco závažného na srdci, mlčela. Ano, někdy to pak vychrlila ze sebe najednou – ale.

Ne, pokud se to týkalo Brumbála a bylo to… OPRAVDU vážné. V tom případě si počkala, až budou sami. A pak spustila…

,,Profesore… mohl bych teď jít za dětmi?” zeptal se Severus obezřetně.

,,Jistě, chlapče… Jen ještě – kde je Harry teď?”

Severus se zarazil, zastavil se a otočil se na ředitele.

Madame Pomfreyová pobíhala po místnosti s hadrem, zaběhla k McGonagallové, vrazila jí do ruky sklenici s vodou a pak zase poletovala okolo třeba jen proto, aby urovnala postele.

,,Pane řediteli… Já – nevím to,” vydechl nakonec.

,,Cože?” zeptal se Brumbál nevěřícně; na to poplašeně Minerva vzhlédla. Přejela pohledem z Brumbála na Severuse a z něj se zavrtala pohledem opět do sklenice.

,,Sebral se a odešel. Nic mi neřekl,” vysvětlil Severus.

,,Ani zprávu nezanechal?” Brumbálova naděje pohasínala čím dál tím znatelněji. Jako tonoucí stébla se Brumbál chytal naděje na cokoli – jakoukoli akci – z Harryho strany.

,,Vlastně… Ne o tom, kam jde. Zanechal jen osobní vzkaz. A když už jsme u toho – odpověď měl zanést váš fénix, řediteli. Nevíte náhodou, kde je? Všiml jsem si…”

,,Oh, jistě. Také jsem ho poslal něco vyřídit,” vypadalo to, že chce Brumbál ještě něco říct. Když ale nepromluvil delší chvíli, než se pokládá za samozřejmé a slušné… Severus se jal opět odcházet.

,,Severusi?” přece jen, říkal si Severus.

,,Fawkes si sám vybírá vhodnou chvíli pro sdělení zpráv,” řekl Brumbál a otočil se k Severusovi zády, což v praxi znamenalo, že s ním domluvil.

,Úchvatné, takže ta drůbež nedoručí poštu co nejdřív, ale co nejpozději,‘ zanadával Severus v duchu. Vyšel z místnosti a zamířil…

***

,,A to nás vážně chcete opustit?” přemlouval Popletal ne moc dobře.

,,Vážně,” ignoroval Harry Popletalovu bodrost.

,,Zůstaňte alespoň…”

,,Ne, dnes už ne,” uklonil se Harry a vyšel ze dveří ozdobených na dnešní rozlučkovou oslavu. Ne, na některé věci se zapomenout nedá a některé se dokonce nedají odpustit.

S jedním batohem na zádech vyšel vstříc svému novému osudu, svým novým šancím a novým cílům.

***

Brumbál se snažil Minervu všemožně rozptýlit, snažil se jí pomoct. Byl svým profesorům vděčný, že se za něj zbavili všech lidí na bradavickém pozemku. Nejprve všichni vyhazovali ministerské a Albus si dovedl představit, jak pak budou všichni zbylí vyhazovat cizince a pak jeho profesoři všechny ,,přátele” Harryho i Severuse. Až nezbude nikdo. Kromě… Proud jeho myšlenek byl přetržen.

,,Věděl jsi to?” řekla McGonagallová a Albus by se zapřísahal, že ji v takovém stavu ještě neviděl.

,,Věděl co?” zeptal se mírně.

,,Věděl jsi, že žijí?” zopakovala Minerva rozechvělým hlasem; byla celá na zhroucení.

,,Jak bych to mohl vědět?” zeptal se Brumbál rádoby rozveseleně, ale pochopil, když se k Minervě přiblížil s napřaženýma rukama a ta je odstrčila od sebe co nejdál.

,,Minervo,” snažil se o usměrňující tón, když se narovnával.

,,Věděl?” přešla do nebezpečného šepotu.

,,Já… Tušil jsem…” připustil a ani nestačil doříct, protože na to se Minerva vymrštila ze sedu a naštvaně a pokořeně odpochodovala přes ošetřovnu ven; při odchodu práskla dveřmi.

07.08.2008 19:39:06
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one