Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Díl třicátý čtvrtý; věnování: všem, kteří minule napsali komentář k Životu. ♥

(Dada, Kaya, Kys a Sevik99? Správně? ;D)

Ahoj, ahoj! Né-sém vám nó-ví-ný… dobře, to zatím ještě nehrozí – ale. Víte, jak jsem si hrála s rozdělováním kapitol? Perfekt – rozdělila jsem to JEŠTĚ jinak. Protože – kapitola mi vyšla na ještě víc stránek po dodatečných úpravách (Bůh jim žehnej, neboť UŽ jsem si myslela, že na psaní Života nemám – ale ejhle, já mám! Jen to chtělo čas a doplňkové úpravy a napsat, co napsat potřebuji.). Sice nastala situace, že mám v další kapitole jen jednu a třičtvrtě stránky – ale na druhou stranu jsem se tímto tahem přiměla rozebrat TEĎ, co bych musela rozebírat dodatečně, zpětně. No ale uvidíme, jak si s tou další pohraji - třeba tu jen plácám a udělám to ještě jinak. Každopádně stránky dalších kapitol – neosvítí-li mne – se nepohnuly. Mají stejný počet a až se k nim dostanu, budou jich mít zase o něco více (nepočítám s víc jak stránkou a půl, ale s ohledem na to, co tam řeším…) uvidíme. Fuj – říkala jsem, že nemám ráda dlouhé kecy na začátku, že? Ale to je tím, jak často k Životu v poslední době přibývají kapitoly a já mám pak tendenci vysvětlovat a Vy to máte tendenci číst jen proto, že se Vám třeba – byť i jen trochu – Život líbí. No ale za tohle mě nemáme rádi, včetně mě – takže se omlouvám a dodávám poslední dvě věci – jedna – až budu psát jen Duel a Život, keců v téhle části by mělo ubýt - rapidně. Druhá – starší, dávno rozhodnutá část - za kterou se omlouvám Šárce.

Dobře, přece jen se rozepíšu – Život jsem začala psát, protože jsem chtěla přispět za á na poli psacím - spisovatelském, za bé jsem měla jakýs takýs nápad a za cé se mi opravdu hnusily chyby některých spisovatelek. A rok se sešel, uzavřel se a pokročil k dalšímu a sama tu mám chyb víc než málo a víc než středně – víc než dost – a co je horší: vím o tom. Ale nic s tím nenadělám (to je snad ještě horší). Řekněme i, že dokud jsem neměla Šárinku, neměla jsem o některých věcech ani zdání. Teď o nich mám, řekněme, potuchy. Ale stejně to nejsem schopná spravit, vůbec už né sama. Proto tu je i Šárka (za jejíž rady a pomoc jsem opravdu vděčná, nemluvě o dalším… :)). Tak tu máme: dřív jsem psala s chybami, o nichž jsem nevěděla. Dnes dělám chyby, vím, že je dělám, nevím, kde jsou a nebudu to řešit. Ne snad proto, že by se mi hnusily míň. Ale nedostává se mi času vyhledávat je, opravovat je… (dostávalo by se mi ho za cenu šíleného brždění při psaní) a k tomu všemu: uznejme, že na čj nejsem takový borec jako Šárinka, a proto jí to žezlo přenechám celé a nebudu se tak zdržovat s opravami jako do teď. Naučila jsem se trochu opravovat si je po sobě - takže jsem se asi od začátku ,,kariéry” a mé nevědomosti v tomto ohledu polepšila - nevím. Ale teď se - OMLOUVÁM SE, ŠÁRKO! - toho postu kontroly nad psaním a opravováním vlastních chyb vzdám úplně a už se Vám za to ani omlouvat nebudu - prostě tady jsou, proto mám betu. Omlouvám se jednou provždy, ale v dané chvíli nejsem schopna je odstranit. Takže jsem vlastně na tento aspekt psaní kapitulovala a to dobrovolně - viz. dál.), a předně se stalo něco, v což jsem jaksi nedoufala – mám Život ráda už ne jen jako něco, čím jsem si chtěla dokázat, že umím psát bez chyb (výbuch smíchu), zkrácení času mezi dalšími povídkami, které ne a ne přibýt a pokračovat, nebo ne jako něco, co jsem psala proto, že jsem toužila mít svůj příběh, o kterém vím, jak dopadne a můžu veškeré aspekty tak trochu ovlivnit, ne jako něco, kam vkládám své dobré nebo méně dobré nápady – někdy špatným nebo jiným než vysněným způsobem – mám Život prostě ráda jako příběh, mám ráda postavy v něm a směr, jakým se ubírají a budou ubírat a můžu říct, že bez ohledu na to, jak se mi zdá, že ho čte málo lidí nebo bez ohledu na to, co se mi povedlo, co ne do Života vsunout. Mám ráda Život jako samostatnou jednotku, samostatný svět – dokonce i když u něčeho ještě dost váhám, ale asi to nějak umě propojím – To neřešte.

A dokonce z toho dnes vylučuji i ten fakt, že je to mé první dílo, že jsem na něm dost věcí odzkoušela… A dokonce i přes to, že když jsem si Život četla, říkala jsem si asi tisíckrát - Merline, to je nuda! A vystřihuji z toho dokonce i to, že se mi třeba mockrát nepovedlo a ještě dostkrát nepovede napsat scénu tak, jak jsem zamýšlela, i když ji vidím před očima – prostě Život miluji! A - nemusíte mi to ani uvěřit - mám Život ráda i přes to, že vím, že jednou skončí a bude uzavřenou kapitolou mého psaní, a i přesto, že jsem si jistá - protože prostě musím - že se časem naučím věci popisovat tak dokonale, jak je vidím v hlavě (možná snad i lépe), a i když to tady třeba už nedovedu – zdokonalit se na této úrovni… mám Život ráda, což je pro mě poměrně nový objev, takže se mi nesmějte. :)

Ne pasáže, ne scény - prostě Život - mám ráda Život. Zabte mě za to, ale Život forever. :) Fááájn - Váš vytoužený DALŠÍ díl.

(A díky těm, jež měli vůli přečíst – doufejme – jeden z posledních nejdelších proslovů k Životu. Budu se snažit nám tohle už neudělat – ale znáte to, že? Sliby chyby.)

Říkej mi Poutník. Jak proběhlo setkání na hradě? Stálo to za to? A jak probíhá seznamovací akce Popelník versus Nemotora? Pozdravuj všechny, Srabusi, a těš se na rozbor individualit. Poutník.

Harry rychle proletěl vzkaz a dal ho Fawkesovi.

 

Za pár dní měli dorazit. A Harry už se nemohl dočkat.

Fawkesovo puk přivítal jen s nevolí. Zase musel čekat na odpověď.

***

Severus právě opravoval první písemné práce, které stačil mezi studenty rozdat.

Najednou se mu na stole zjevil velký červený pták a Severus samým leknutím rozlil inkoust do prací. Zanadával a vysušil je kouzlem.

Zamračeně na Fawkese civěl. Fénix jen omluvně civěl a natahoval svůj dlouhý krk, jak nejomluvněji uměl.

 

Severus podrážděně vzdychl a Fawkes mu na stůl upustil lístek. Severus si situaci nedůvěřivě změřil.

Fawkes zmizel a Severus se natáhl po lístku.

Podmračaně ho přečetl.

 

Vzal brk a začal čmárat odpověď.

Kde jsi, co se děje a co to k čertu vyvádíš?! Popelník a Nemotora jsou nenávratně rozhádaní. Hysterka vletěla ke mně a ptala se po tobě, stejně tak ke mně vletěla Potrhlice. Okamžitě se ohlas, jinak po Tobě dám vyhlásit celomagické pátrání.

S.

 

Tohle si Potter ještě vypije, sliboval si Severus.

Jak těžké pro něj asi mohlo být rozřešit, kdo je popelník, když on sám vyřkl, že Minerva hází po Brumbálovi popelníky? Jak složité pak bylo domyslet si, že nemotora je Brumbál, který stále nemá tušení, co v téhle situaci podniknout?

 

Ale nyní… nyní ho trápily i jiné věci, které musely být vyřešeny.

***

Vidím, Srabusi, že naše pošta funguje výtečně. Jsem na lodi k Upírovi; mám tam nějakou práci. Nevím, jestli se to k vám doneslo, ale Problém no. 1 je odstraněn. Celomagické pátrání by bylo zábavné, ale musím si ještě něco zařídi – takové zdržení by mi vhod nepřišlo. Pozdravuj robata. Ještě mám problém s tím, kdo je Potrhlice a kdo Hysterka, proto nemohu vhodně reagovat.

P.

***

,,Severusi?” donesl se k němu věcný hlas profesorky přeměňování.

,,Ano?” zeptal se Severus zvědavě. Normálně si ho Minerva nepovolávala. Dnes si ho ovšem zastavila na chodbě a volky nevolky ho dotlačila do svého kabinetu.

,,Potřebovala bych od tebe laskavost. Doneslo se ke mně, že si dopisuješ s Harrym. Je to pravda?” ověřila si nervózně.

 

Jistě, nervózně, když ta informace jí neměla být co známá… pokud věděl, tohle svěřil jen Brumbálovi.

,,Ano,” odpověděl Severus zdráhavě.

,,Musím tě požádat, aby ses ho zeptal, kdy se vrátí,” důkladně si Severuse změřila. Tatam byla bledost, když ho poprvé toho dne uviděla.

,,Děje se něco, Minervo?” na krátkou chvilku jí přes tvář přeběhl posmutnělý úsměv, než se viditelně rozhodla, že bude lhát.

,,Nic, Severusi. Jen se ho na to, prosím, zeptej. Ano?” dožadovala se.

Napjaté mlčení se rozhostilo po ztichlé místnosti.

Severus podrážděně a poraženecky vzdychl: ,,Ano,” odvětil.

Nadechoval se k tomu, že zasáhne a na něco se jí zeptá, nějak jí promluví do duše co se Brumbála týče.

Jenže ona vstala a zanechala ho za sebou ve svém vlastním kabinetu – věc, kterou by nikdy jindy neudělala.

 

Sklady na sukních jí při vstávání tančily, spadaly a zase se formovaly. V černém hábitu byla jen podtržena její unavenost.

***

To se dozvíš, až k nám zavítáš – mimochodem to bude kdy? Robata pozdravíš sám, o Problému no. 1 jsem slyšel.

S., ty PPP

***

Nevím, kdo je PPP, ale neurážej mě, S.! Máš pravdu, robata radši pozdravím osobně. A co k tomu, kdy se vrátím.

Nevím, ale bude to už brzo. Proč – děje se něco?

P.

***Mise Popelník se mnou mluvila. Ptala se na tuto informaci. Je to s nimi špatné. Poutníku, četl jsi ty noviny?

Srabus

***

Znepokojuješ mě, Srabuji. Mimochodem, četl – jak bylo na Hawayi, Srabusi?

P.

***

Sám jsem znepokojený, Poutníku. Na Hawayi bylo jako v Norsku.

S.

***

Asi nemám buňky na Tvůj černý humor, S. Pokusím se vrátit, jak jen to bude možné. Žádnou další Akci mi nikdo nepřipravil.

P.

***

Tak to během tří dnů na palubě lodi probíhalo. Severus odesílal Harrymu zašifrované lístky, Harry mu je vracel. Fawkes byl ochotný – nějak příliš – i dvacetkrát denně letět tam a zpět. Harry, který nevěděl, čím to je, byl celou dobu neklidný.

 

Zato Severus, který věděl, proč Fawkes nechce volné minuty trávit v ředitelně, byl ještě znepokojenější. Nevěděl sice, co přesně se odehrává v ředitelně, ale i tak jen pomyšlení na to, jak nepříjemní na sebe musí být, aby je ani Fawkes nechtěl poslouchat, se mu nelíbilo.

Poškrábal naposledy to ohromné magické stvoření po bradě – tedy po zobáku – a poslal ho za Harrym.

***

,,Halamartare,” kývl na upíra Harry.

Muž-upír cosi zaúpěl a zapadl do bíle vymalovaného domu. Harry usuzoval, že může vstoupit jen díky tomu, že za sebou nechal upír dveře otevřené.

 

Samozvaná návštěva – do jisté míry přesně to Harry byl. Halamartarovi nedal žádnou záminku mysletr si, že by jeho původní nabídky k návštěvě využil tak brzy – a přece tu teď je.

 

,,Co si přejete, Pottere?” vybafl na něj Halamartar rovnou.

,,Pomoc,” usmál se Harry prospěchářsky, ,,a šálek čaje by taky neuškodil, myslím.”

,,To víte, že jo,” utrhl se na něj, ,,já si vás sem pomalu ani nezval. A budu vás tu teď hostit? Pche!” protestoval rozlíceně poloplešatý muž.

 

Harry si toho všiml při více příležitostech, ale až do teď tento stav nijak nekomentoval. Do teď.

 

,,Hořký, děkuji. Ehm, ty vlasy… vzhled – to, předpokládám, není řízeno úplňkem?”

,,Co byste řekl?” sžíravě vyprskl, odpochodoval do kuchyně, aby se vrátil s šálkem čaje a praštil jím o stůl v deklamaci jakési zdvořilosti.

 

Když Harry viděl Halamartara poprvé… když si ho Halamartar rve vyhledal sám v lese, vypadal stejně jako dnes – hrozivý, nebezpečně vyhlížející, hladový upír. Ale když se střetli na moment nebo dva v Garmonině sídle, vypadal Halamartar… velmi dobře. Ušlechtile – snad až poklidně v rozporu s jeho divokýma očima, kterými kolem sebe házel divoké, neusměrněné jiskry okolo.

 

A pak Harrymu došlo, co by mohlo být špatně. Jeho samotné oči potemněly a zaměřily se soustředěně na upíra před ním. Musel se ho zeptat; ale pro Merlina – jak by tato otázka mohla být položena nějakým vhodným, taktním způsobem?

 

,,Řekl bych, že jste dlouho nepil ničí krev. Jak bych vám mohl…?” začal Harry o tom, co tušil, že má jeho chování za následek.

,,Vzkřísíte nám Garmonu?” opáčil uštěpačně upír a bylo vidět, že se neovládá – jenom proto, že má hlad. Alespoň Harry doufal.

,,Měl bych? Ne, to vskutku neudělám,” řekl Harry a upil z čaje.

,,Co ode mne tedy chcete slyšet? Že bych si rád kousl?” znervózněl Halamartar, definitivně vzaly jeho nervy za své.

,,Chci, abyste mi ve dvou věcech pomohl – koneckonců, proto jsme sem přišel,” prohlásil Harry a pohled sklopil na okamžik stranou – ne že by si myslel, že je to vhodné vytahovat TEĎ, ale Halamartar nejevil větší zájem bavit se o jeho vlastních problémech.

,,Chci, abyste mi pomohl s kampaní a chci, abyste mi řekl, kde bych našel slečnu Bernardettovou?” pozvedl obočí Harry, ztělesněná zvědavost.

,,Slečnu Bernardettovou neznám, znám paní Bernardettovou a ta se vrátí z dovolené za dva měsíce. Ale nemyslete si, že se k ní dostanete. Nepřijímá návštěvy,” ucedil kysele Halamartar, něco v očích, něco zlého, mu prosvitlo a Harry poznal, že má upír před ním pomstychtivou radost a cítí zadostiučinění z toho, že se tohle Harrymu nepovedlo. Jako kdyby se mu snad podařilo zkazit Halamartarovi radost po zbytek dne

,,Nemyslím si to. Myslím, že mě k ní dostanete vy,” upřesnil Harry jednoduše.

,,Ha! Tak v to nedoufejte. Ji nikdy nikdo – mimo jejího manžela – neviděl. Ta ženská musí mít… a vůbec – jaká kampaň a co po mně zase chcete…?! Když jsem vám tehdy nabídl pomoc, Pottere, nemyslel jsem si, že za mnou dolezete po pár DNECH!” durdil se Hamartar – ne neoprávněně – dál.

,,Řekl jsem přeci, že budu chtít, aby se děti, které jsou vlkodlaky nebo upíry, dostaly do školy. Do Bradavic, například. Tak co jste čekal? Že na svůj slib zapomenu?” řekl Harry nevšímající si druhé poznámky. Pro něj bylo výhodné tahat jen své karty. A taky – hrál o čas.

 

Moc chtěl konečně vidět své děti.

 

Skoro šest let se s nimi nestřetl a nedá se říci, že by se toho teď neobával, ale zároveň ho sžírala touha spatřit je, vysvětlit jim situaci, do níž se dostal a… moc chtěl vidět i své další studenty, kteří vystudovali po dobu jeho nepřítomnosti, a kterým taktéž slíbil, že se vrátí. Nevrátil – to už nikdy neomluví.

 

Se všemi svými vystudovanými studenty, které sám vyučoval, udržoval nadále styky – s absolutně všemi ze všech kolejí a ročníků.

 

Merline! Ať mu hlavně nikdo neříká, že se za těch šest let stal zodpovědnějším! I Merlin by se musel v hrobě obracet, kdyby to někdo o něm tvrdil!

Nestal se… kdyby tomu tak bylo, neodřízl by veškeré kontakty ode všech a ode všeho jen ze strachu.

Čím déle nad tím přemýšlel, tím spíš si myslel, že ten strach nebyl z toho, aby jeho pronásledovatelé nenapadali jeho miláčky – děti – ale že tkvěl právě v tom, že kdyby se s nimi viděl, psal si s nimi – nepodařilo by se mu přestat. A kdo ví, kde by byla Garmona teď, kdyby se Harry býval byl neovládl a svým dětem a přátelům psal dál a – Merline, nedopusť – třeba se s nimi i vídal?!

Nechtěl domyslet.

 

,,Ne,” řekl Halamartar zděšeně, oči se mu rozšířily, ,,to neuděláte.”

,,Proč ne? Nezdá se vám ten nápad s Bradavicemi?” řekl Harry a usrkl z šálku, který ihned zase položil na stůl.

,,Nic o nás nevíte!” vykřikl zděšeně Halamartar, oči se mu samým děsem rozšířily.

,,Tak se to naučím – od vás,” oponoval Harry s lehkostí jemu vlastní.

,,Nic se nenaučíte… To nejde! Do tří dnů by byla nakažená celá škola. Rád byste víc upírků a vlčků poletujících okolo vás?! Viděl jste někdy křížence upíra a vlkodlaka? Já ano – buďte rád, že vy ne,” nenechal Harryho ani odpovědět.

,,Proč?” zeptal se Harry ostražitě; za tím bylo něco víc, říkal si podezřívavě.

,,Do pár lety ty děti umírají!” vzkřikl už jistojistě zděšeně Halamartar.

,,Vysvětlete mi principy, Halamartare, prosím – takhle se mi bude pracovat…”

,,To nemůžu – nepošlu vás dobrovolně do hrobu. Ne…” kroutil Halamartar nesmlouvavě hlavou dál.

,,Co to…? Ale no tak – víte, že to z vás dostanu a ty průtahy… jsou zbytečné!” uhodil na něj Harry, definitivně rozhodnutý vydolovat z něj ta tajemství.

,,Proč bych vám to měl říkat?! Proč bych to dělal?!” přešel do ofenzívy Halamartar, zoufalý neschopností najít protiargument. Byl na sebe za to rozčilený, Drákula věděl, že ano, ale v jeho stavu se špatně i jen dýchalo, natož myslelo.

,,Možná proto, že zatím nikdo neví, že jste byl Garmonin pomocník? Chcete se ještě někdy objevit v Anglii?” Harry vyčkával, než si to Halamartar promyslí.

 

Nelhal mu – to musel vědět i Halamartar. Zatímco většina aktérů téhle lovící skupiny byla chycena, o Halamartarovi nebyla nikde ani zmínka – snad díky jeho dobrým úkrytům a možná i díky jeho neurčitému zařazení se do této krvelačné skupinky.

 

Ne že by si Harry dělal iluze, že by mu někdo uvěřil, kdyby přišel s Halamartarem – ne v dávno uzavřené kauze… a že to pro Ministerstvo BYLO dávno… Ale něco na Halamartara mít musel.

 

A co je víc než strach o vlastní… osobu? Alespoň pro tvora, který k sobě nemá nikoho bližšího?

 

,,Víte, jaký je rozdíl mezi upíry?” zeptal se Halamartar Harryho, čímž úplně odvedl pozornost od věci.

,,Jaký?” přistoupil Harry na Halamartarovu hru.

,,Zásadní – buď upír pokouše mudlu nebo kouzelníka. Pokud kouzelníka, byť se to nestává často, ten tvor používá hůlku dál. Pokud mudlu… nemění se nic, jen podstata. Ale mudlovští upíři se neumějí ovládat – pokud chcete založit školu a neudělat z toho… pajzl… přizvěte jen kouzelnické upíry,” prohlédl si Harryho důkladněji.

,,Co po mně vlastně budete chtít?” zeptal se Halamartar rezignovaně.

 

Harry se vychytrale usmál; nadechl se a spustil: ,,Budu chtít, abyste mi byl poradcem. Chci, abyste kontroloval mé kroky co se upírů bude týkat. A chci, abyste byl mou oporou a vůdcem upírů, až je budu aklimatizovat do nového prostředí a dělat z nich kultivované…”

,,Z vás se stane svačinka,” ušklíbl se upír a bez dalších řečí zamířil pryč.

,,Mohu tady tedy počkat na paní Bernardettovou?” křikl za Halamartarem a když se ten neozval, s pokrčením ramen usoudil, že může.

***

Minerva už po sté přeskládala své čajové soupravy. S povzdechem pohrávání si s nimi vzdala.

Měla jich plné police – ty, které se daly zavřít nebo začarovat, aby o ní nevešlo ve známost, že je sbírá. Spíše sbírávala a neměla to srdce se jich poté zbavit. Byly nádherné a v pastelových barvách. Dovezené z Číny, Indie. Anglické a americké, francouzské, turecké, alžírské. Z Česka, ze Slovenska, z Maďarska, Německa. Jihoafrické republiky a kdo ví, odkud ještě – možná že neměly nějakou význačnou cenu. Nevěděla, ale byly její… což se o mnoha aspektech v jejím životě říct nedalo.

Alespoň takhle to viděla.

 

Když si poprvé uvědomila, že je posunování a obměňování těch jejích souprav náhrada za rozházený život, přerovnávání nábytku a vybavení, všeho, co její kabinet zahrnoval, chtělo se jí křičet a tu krásu porozbíjet. A pak, když si uvědomila, že za to ty šálky, podšálky, soupravy a podnosy nemohou, ale že za to může jen a jenom ona, s povzdychem se usadila a začala opravovat písemné práce.

 

A teď pokaždé, když se podívala na své soupravičky, zasedla do křesla v dokonale uklizeném kabinetu, který se jí zdál tak prázdný a smutný a urovnaný; složila hlavu do dlaní. Lokty opřené o opěrky. Sklady na suknách pečlivě urovnané.

 

Zadívala se ještě důkladněji. Ne, o tomhle přece život není. Tedy nemůže být ani ten její – to nejde.

 

Nemůže za nastalou situaci Severus, nemůže za to dokonce ani Brumbál – pak za to může jedině ona.

 

Cítila, jak se na ni vše valí a ona si potřebovala všechno srovnat. Potřebovala… na chvíli přestat s tím vším nesmyslným usměrňováním. Zvládnout chaos v sobě a zkrotit přílivy emocí, které neměla ve zvyku ukazovat – ne tak, jak se jí to dařilo v posledních letech.

Ne tak, jak to předváděla v posledních dnech.

 

Trápila své okolí, Brumbála, ale nejvíc sebe. Potřebovala ve svém životě pořádek, ale taky jistotu, že někdo potřebuje ji. A Bradavice jí tu jistotu už léta neposkytovaly.

 

Ví, co udělá, přikývla si pro sebe. Nevěděla to léta, ale Merlin věděl, že dnes už ví, co bude dělat teď.

 

Uvědomění si, že zpackala směr, kterým svůj život vedla, ji k tomu, co se chystala udělat, prakticky předhodilo, zase někam směřovala, ale dnes ji to předhodilo správně přesně sem; na okraj pomyslného rozhraní ,skoč a udělej to‘ nebo ,se vrať a trp dál‘ – ale jak je to zvláštní.

Ještě včera by jí přesně toto definitivum vadilo, snad by to ani neudělala.

 

A dnes je tím, jak malý výběr má, potěšená. Jistěže existovaly další možnosti – ale byly polovičaté a plné ústupků. Přesně ony ústupky byly chyby, které ji přivedly až sem - nač by tedy bylo, opakovat je?

 

Udělala definitivní rozhodnutí – tak, aby nemusel trpět žádný. Byla na něj patřičně hrdá.

Se svou grácií Nebelvíra. S těžkostí ve své lehkosti. Najde to, o čem neví, že to hledá.

Něco být musí. Nemůže přece existovat jen ta prázdnota kolem všude, kam se podívá.

 

Ne, o tom život není. Ani ten její. Ani těch okolo ní.

Jenže ona potřebuje poznat, o čem tedy.

 

Byla to vhodná volba. A svobodná – za tím si i skrz naskrz, vzdor a proti proudu, který ji sem unesl, stojí.

13.09.2008 11:11:43
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one