Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Díl třicátý pátý, věnovaný Šárušce a Kukovi s přáním brzkého, vydařeného návratu. Taky si ještě dovolím věnovat partě komentujících - Kys, Kaya, Dada, Hope. O nich vím, že i když nestíhají, tak se snaží komentovat. Ale já bych moc ráda, aby našel odvahu i někdo další něco tady prohlásit (z těch 13ti hlasujících, kterým bych to – tedy zbytku – taky ráda věnovala). Chápejte mě - potřebuji názory z více úhlů pohledu. Jak jsem psala, je pro mě jako autorku něčeho opravdu důležité vědět, že má smysl tohle psát (i mimo vlastních pohnutek, díky kterým píšu to co píšu a jak to píšu. Neb i po roce mám pocit, že jsem totální amatér.). Díky. ;)

,,To se děje u každého upíra?” zeptal se Harry jednoho dne, který mu Halamartar vyhradil na otázky o upírech.

,,To, že mám jednou husté vlasy a jsem krásný a podruhé jsem plešatý a ošklivý? Ne, ne tak docela,” odvětil upír s úsměškem, který mu zkřivil ústa.

,,Tak čím to je?” požadoval Harry. Upír si povzdechl a sednul si do křesla. Harry následoval jeho příkladu, usadil se naproti němu.

,,Mou podstatou, tím co jsem kdysi dávno udělal. Víte, pane Pottere, mnoho upírů, zvláště ti, jež mají děti a také jim předali své posti… svůj handicap… se rozhodlo žít z milodarů. Krysy, potkání, zajíci… Veverky, lišky… Je to nechutné, ale dá se s tím vyžít. Většina dětí, které mají upírství po rodičích, nepotřebuje k jídlu krev, pokud se na ni nenaučí. Ale rodiče, pokud se tedy rozhodnou, bývají většinou zodpovědní. Zakazují jim pít krev. Ví, že kdyby s tím děti začaly, je to pro ně svým způsobem vězení. Nepřipustí tedy, aby se taková chyba stala. No… ne nutně je každé dítě, které upír zplodí, také upír. Jen když se něco pokazí, a nebo když to upír sám zařídí záměrně. A zatímco pokousaní lidé, nyní upíři, jsou opravdu nebezpeční, musí pít krev a nákazu předávají dál, stárnou velmi pomalu… jejich děti pít krev nemusí, nákazu předávají jen ve výjimečných případech a… rostou. Děti po kousnutí a předání jedu upírem už nikdy nedospějí, ale děti upírů mají tu výhodu, že vyrostou, zestárnou. Ale také zemřou - jako smrtelníci. Přesto je ta situace velký problém a je to odsouzeníhodné, mít u nás děti, když jste upírem. Je to ostuda. Buď ostuda, že jej nevychováváte a nevedete být pravým upírem, nebo ostuda, že jste přivedl na svět upíra, dalšího tvora, který je postižený jako tisíce dalších s tím rozdílem, že mu to někdo předurčil, být takovým. A tak existují rodiče, kteří své děti vedou k řádnému upírství. S těmi nic nesvedete. Vaše jediná šance je nabídnout to rodinám, které jsou půl napůl.”

,,Půl napůl?” zvedl Harry tázavě obočí.

,,Matka člověk nebo kouzelník, otec upír nebo naopak a mají dítě upíra.”

,,Dobrá, ale řekl jste, abych se vyvaroval dětem pocházejícím od mudlů alias nekouzelníků.”

,,Ano, těm se vyhněte. Ale i tady jsou platné principy. Tak jako existují mudlovští šmejdi, existují upíři KOUZELNÍCI - vzpomeňte, taky jsem o tom mluvil. Jedná se tady výhradně o dítě - je-li upír nebo ne. Vysvětlím vám něco, co jsem vám řekl, když jsme se potkali poprvé,” oči mu při té vzpomínce - tom, že si ho sám vyhledal a přepadl ho, když se dozvěděl, že ho Harry kvůli Garmoně shání - zalil matný lesk.

,,Kouzelničtí upíři hůlku mívají, i když ji většinou nepoužívají - nemají k čemu. Mají hůlku, umí kouzlit, umí se chovat. Nejsou nebo nebývají agresivní, pokud se nepřidají k nějakému vyšinutému maniakovi. Ale když je pokousán mudla, přichází o rozum, jed mu zalije a zastře něco, co způsobuje, že je mudlovský člověk soudný, schopný uvažovat. Vzteky přestanou myslet a začnou jednat. Povaha kouzelníků je plně podporována magií, u mudlů nemá co ji podporovat. A tak mudla zešílí a hledá jídlo, hledá uvolnění z bolestí, které jsou způsobeny pro ně nepatřičnou, jimi neovladatelnou mocí. Tuto moc magie u kouzelníka usměrňuje, i když se kouzelník změní. U mudlů to znamená úplné a celé pohlcení jejich já. Příčetnosti, vnímání. Nepatřičná moc jim zatemní rozum.”

,,Takže takhle. Upír s magií své upírství ovládá, používá - byť málokdy - hůlku, pozmění se jeho já. Mudlové mají tendenci nákaze podlehnout. Dobrá… Přiklání se upíři k někomu nebo něčemu většímu než jsou sami?”

,,Třeba k Drákulovi, pane Pottere?” posměšně se zeptal Halamartar.

,,Třeba k vám…” pokrčil Harry rameny.

,,Nad námi někdo je - nad námi nade všemi. Máme tady svůj úkol, své poslání. A máme si tady odpykat tresty a hříchy.

Ale pokud se mě ptáte na mě, na Drákulu… na nějaké naše bůžky… odpovím vám toliko. Je hodně postů nad obyčejnými upíry sahající třebas i k samotnému peklu. Ale oni nemají zájem plést se nám do všedního života, převychovávat nás, bránit nám ve školení našich nejmenších. Nezajímáme se o ně - tedy většinou - a ani my nezajímáme je. Nezmění se to. Kdysi dávno jsme mohli být vyvražděni - nic. Jednou jsme mohli plně a všichni podlehnout zlu - nic. Jednou naopak tomu, co se rádo definuje jako dobro. A co myslíte? Nic. Nechávají nás žít, míjí nás a pomíjí, nezajímáme je, nestarají se o nás, jsme jim volní. Takže buďte v klidu, proti vaší malé demonstraci nepodniknou ani krok.” S tím se zvedl a odešel. A to byl všehovšudy konec dnešní lekce.

Harry se s kroucením hlavy uchechtnul. Opět se dozvěděl jen tolik, že se nedozvěděl to, co potřeboval… nebo spíš chtěl.

***

,,Nesmíte je srovnávat s ostatními – jsou to jednotlivci a málokdo si uvědomuje, že jsou zuby nebo měsíček ,,handicap” – v tomto budou přístupnější vlkodlaci; je přeměna alespoň bolí,” zkřivil ústa Halamartar, jako by ho bolely zuby. Uplynuly dva měsíce od doby, kdy se sem Harry ,,nastěhoval”.

,,Až přijdete k Bernardettové, čekejte od ní nějakou zkoušku. Má ráda koně. I teď, po tu dobu, co jste byl u mě, byla na dostizích. A pokud možno – než se ustálíte a uvedete u ní, mě nezmiňujte,” říkal Halamartar o překot, při tom všem ho stihl pakovat a zapisovat na vznášející se pergamen brkem nějaké poznámky.

,,Klid, Halamartare, já to zvládnu,” ujistil ho Harry a těsně předtím, než se zavřely dveře Halamartarova domu, uviděl na jeho tváři výraz, jaký by přisoudil někomu, kdo má bolesti zubů, kousl do něčeho kyselého, napil se něčeho horkého a začal lízat něco studeného.

S ,,lehkostí v duši” vyrazil na cestu.

 

Se Severusem už, na rozdíl od prvních pár dní, nebyli tak často v kontaktu.

Poslední zpráva obsahovala, že se všichni trochu uklidnili, a že se na něj všichni – Severus vyloženě sebe z tohoto výpisu vyloučil – těší.

 

Na to Harrymu ani úšklebek nestačil. Moc dobře věděl, že pokud Severus sebe vyškrtl, znamenalo by to u každého normálního člověka láskyplné, něžné vyznání stýskání si po něm.

***

Severus mnohokrát přemýšlel nad svou výbušností v jednom pokoji s Potterem. Bavilo ho to, dílem děsilo, ale i tak měl ty okamžiky iracionálnosti rád. Znamenalo to, že se poblíž plížil TEN Harry Potter, syn Jamese Pottera, který ho tak neskutečně štval.

Zároveň tady ale existovalo jeho přesvědčení, že Harry nebo dokonce on sám se změnili a vyrostli natolik, že se dokázali shodnout, dokázali si povídat, diskutovat, přemýšlet. Spolu, zvlášť, nicméně dohromady.

 

Uznávali víceméně stejné hodnoty a principy. Rádi uvažovali nad stejnými věcmi, i když Harry stále nebyl lektvary posedlý a Severusovi říkal famfrpál něco jen proto, že se s Minervou rád sázel, která kolej vyhraje, případně která prohraje. Nikdy na Nebelvír nevsadil.

Pamatoval si, kdy naposledy chtěl být dobrý ve famfrpálu. Bylo to v době, kdy se chtěl vyrovnat a předčíst Jamese Pottera a tu jeho bandu. Ale to ho pustilo už v momentě, kdy zjistil, že je on ten lepší na lektvary přirozeným citem a on ten pracovitější v obraně, takže i když k tomu měl Potter přirozený talent, Severus ho svými znalostmi mnohokrát předčil.

To bylo to, v čem vynikal a tak se předně toho držel.

 

Pamatoval si moc dobře i tu vášeň Pobertů pro všechna ta magická stvoření. On ji nikdy nesdílel. Ano, uměl ocenit prach z jednorožcova rohu, uměl docenit všechno magické jako ingredienci. Ale lásku, tu vřelou k živým, pobíhajícím, smrdutým a živoucím zvířátkům - ne, tu nesdílel.

Všiml si ale, že Harry ano. A zarazil se, když poprvé zjistil, že ho ta stvoření dokonce poslouchají. Jako kdysi poslouchala Lily.

A tak i v tomto byl osamocen, ale nebyl sám.

 

Pamatoval si moc jasně, že se mu oči rozšířily údivem, když si všiml, že Harryho fénix poslouchá a tak časem - a že to trvalo mnohem delší dobu než komukoli jinému - získali on a Fawkes mezi sebou respekt. Víc než jen více kvůli Harrymu, a protože Fawkes věděl, že Severus je mocný kouzelník a Severus zase věděl, že Fawkes je neobyčejně bystrý fénix, nemilovali se, zlobili se a škádlili, ale trpěli se a svou přítomnost uznávali. Snášeli se.

 

Tehdy, když ho Fawkes zachránil na Harryho četné žádosti, když byl fénix unavený z tolikerého zachraňování životů a přece se pro něj našly slzy, které ho přivedly zpět k životu - tehdy se poprvé pro ně samotné jejich vztah prohloubil.

Severus si uvědomil, že je to moudré mýtické zvíře, které není radno jenom tak odsoudit proto, že není člověk nebo savec dvounožec nebo protože nemá mozek jako lidé.

A i když si po celou tu dobu byli vědomi, že je k sobě svedl Harry, uznávali se dnes natolik, že když byl nepokoj v ředitelně - jako tomu bylo dnes - a když se Severusovi i Fawkesovi po Harrym stýskalo, Fawkes - jako nyní - sedával poslušně na rohu Severusova stolu. Ocas visel ze stolu, Severus zapisoval nějaké poznámky do papírů a pergamenů. Občas se podívali do očí, Severus povzdechl, Fawkes zamrkal a pak se každý vrátili k tomu svému.

Fawkes k rozjímání o budoucnosti a Severus k pergamenům, úkolům a rádoby úkolům na stole.

 

Severus si byl docela jistý, že nějaké valné sympatie stále k magickým tvorům nechová - i přesto, že Harry ano a že se ho snažil v tomto ohledu poněkud popostrčit svým směrem. Ale i Severus - i když si Fawkese v jednom kuse dobíral asi jako Harryho - a kde se pak berou ty jejich hádky, že? - uznal a uznat musel, že je Fawkes a pár dalších stvoření a bytostí hodno jeho obdivu. Tedy ne jen moudří lidé, ale i moudrá magická stvoření.

Harry měl ale k milovníkům zvířátek vždy o hodně blíž - i k těm mudlovským. Severus opravdu ne - uznával je, ale plně to pochopil až tehdy, když si s Fawkesem poprvé vzdychali v jedné místnosti po jejich společném příteli, v tichosti a v téměř stejném naložení.

Severus se dokonce ušklíbl, když si uvědomil, že mu Fawkes v mnohém připomíná Harryho - totiž že toho ví hodně a rozhodně víc než Severus, ale ani za živého Merlina to nikomu neprozradí.

***

,,Těší mě, jsem Harry Potter,” oznámil, když mu nějaká žena – přes hlavu kápi – pootevřela dveře a zadívala se na narušitele.

Harry by klidně prošel až na hlavní pozemky, kdyby se neobával, že po dlouhé, klikatící se cestě nezabloudí a neskončí někde úplně jinde, nejlépe u sousedů.

,,Mohu vás požádat, abyste mě zavedla k paní Bernardettové?” zeptal se zdvořile staré ženy.

,,Paní není doma,” zaskřehotala stařena a práskla mu před nosem.

Harry jen zamrkal překvapením a snažil se dál: ,,Ale no tak - tohle je důležité! Jsem TEN Potter a potřebuji její pomoc!” všude bylo ticho.

,,Prosím,” zařičel Harry jako poslední pokus před odebráním se dál po pozemcích. Halamartar mu dal jasně najevo, že k němu do domu už se vracet nemá. Byla to povaha nevstřícná a zatvrzelá, ale Harry ho měl prostě v malíku. I když ani nevěděl, jak se mu to podařilo.

 

Dveře se se skřípáním otevřely. Harry obezřetně vešel.

,,Paní není doma, pojďte dál. Co jste jí chtěl?” zeptala se žena a přešla k něčemu podobnému kuchyňské lince. Harrymu se její náhlá vstřícnost nepozdávala, ale přesto přešel do středu místnůstky. ,,Je to osobní,” usmál se zdvořile.

,,Paní přede mnou nemá tajemství!” vykřikla žena skřehotavým hlasem, panovačným tónem.

,,A nejste náhodou VY ta paní?” zeptal se Harry podezřívavě, načež žena ztuhla a falešně se zasmála.

,,Jste dobrý,” řekla a kývla mu ke stolu. ,,Tak co chcete?”

,,Vaši pomoc,” usadil se Harry a nezodpovězení otázky vzal přirozeně jako souhlas.

,,S čím?” odvětila žena.

,,Obávám se, že s něčím, s čím mi může pomoci jedině… žena s oblibou koní?” zkusil Harry poupravit téma do prostředí, kde se jí mělo údajně líbit.

,,Co prosím?” zeptala se žena udiveně.

,,Říkali mi… že máte ráda koně,” pousmál se Harry manipulativně, ,,asi máte ráda všechny živé tvory?”

,,A kdo to řekl?” podivovala se žena bez touhy odpovědět na druhou část dotazu.

,,Můj nejmenovaný známý… společník. Pomůžete mi?” řekl Harry a doufal, že už by mohli začít s problémem samým. Nějak měl čím dál tím méně trpělivost s tancováním kolem ohně.

,,Když máte toho vychytralého, všeho znalého… společníka? Proč bych to dělala?” zeptala se žena a Harry měl podezření, že se dobře baví.

,,Protože to, co chci prosadit, nebude s naším ministerstvem jednoduché - a to ani pro mne,” povzdechl si Harry.

,,A co to je? Smím-li to vědět…” zeptala se žena s jen mírným zájmem.

,,Chci prosadit klauzuli pro handicapované děti,” řekl Harry do ticha místnosti. Žena povzdechla a přisedla si těžce ke stolu; vrásčitá ústa – která kápě jediné odhalovala z jejího obličeje – se roztáhla do pobaveného šklebu.

,,Klauzule ohledně sirotčinců v kouzelnickém světě vám nestačila?” hrála žena udivenou.

,,Tak přece jen víte, kdo jsem,” zajiskřilo Harrymu vypočítavě v očích.

,,Jistě – to, že nejsem z Anglie, ještě neznamená, že jsem troll!” řekla žena a Harry vycítil, že tahle dáma má hodně co dočinění s emancipací žen v kouzelnickém světě.

,,To si tady taky nikdo nemyslel,” pokrčil Harry rameny.

,,Zajisté – co je to za klauzuli tentokrát, že tehdy jste potřeboval přesvědčit jen přední smetánku Anglie a dnes se uchylujete k americkým zbohatlíkům?” opovržlivě ohrnula ret.

,,Chci podstrčit našemu ministrovi požadavek vyučovat handicapované děti v normálních školách,” řekl Harry, jako by se bavil o kvalitě dřeva použitého na stůl.

,,V normál… v Bradavicích? A jak ,,handicapované”? Vysvětlete mi to,” dožadovala se Bernardettová.

,,Upíry a vlkodlaky,” když ho přerušila něčím podobným dávení se, předběhl ji a začal překotně vysvětlovat: ,,V minulosti už se to osvědčilo. Spousta dětí musela žít ve stínu, schovávat se před spolužáky… protože to nebylo povoleno. Mnozí profesoři napomáhali krýt ty děti! Dnes jen… Dnes to uděláme jen ve větší měřítku. Povolíme jim mít vzdělání. Prosím…”

,,Co chcete ode mne, pane Pottere?” zaměřila se na jeho výraz Bernardettová.

,,Plnou podporu před anglickým ministerstvem a před tiskem, možná ještě sem tam nějakou finanční dopomoc…” vydechl Harry.

,,Proč bych to dělala?” odměřeně ho pozorovala.

,,Ze soucitu?” navrhl Harry.

,,S upíry? Nebo vlkodlaky? Víte vy vůbec, kdo zabil mého muže?” vyslovila žena nevěřícně.

Harry pobledl: ,,Upíři a vlkodlaci?”

,,Nikoli – jejich lovci,” změřila si Harryho a i přesto, že jí Harry do tváře neviděl, odhadoval, jak štiplavý by ten pohled pod kápí mohl být.

,,Nelovím je, chci jim jen pomoct,” upřesnil Harry zoufale toužící po jejím svolení, upínající se k nejpravděpodobnější možnosti - dokonalého prostředku pro získání svého cíle.

,,A Garmona?” zeptala se úsečně. Harry pochopil, že tím myslí její smrt – Garmona byla jedna z mála všeobecně uznávaných upírů. Upírů, kteří se jako upíři nechovali – ne stoprocentně. A přesto jimi pro masy byla. Pro masy, které o ní věděly- tedy upíři, vlkodlaci a pár zasvěcených.

,,Drby se nesou rychle,” řekl uštěpačně.

,,Ještě rychleji,” řekla bez zájmu.

,,Garmona… byla zkáza. Netýkalo se to její krvelačnosti nebo toho, že by si nemohla pomoct, týkalo se to jí a jejích činů,” snažil se Harry objasnit něco, co si sám nedokázal srovnat v hlavě a jen mohl doufat, že se ten chaos v tomto ohledu časem změní.

,,O kolik si myslíte, že jsou lepší ta stvoření, která míníte bránit?” zeptala se paní Bernardettová ledově.

,,Budou řádně vychováváni – to je to, co potřebují,” řekl Harry, aniž by si připouštěl cokoli jiného.

,,Ale stačí to? Jen - výchova? Je to tak triviální, jak mi tady podáváte? Ne, pane Pottere, geny… pudy a instinkty - ty se nezapřou,” zavrtěla paní Bernardettová nesouhlasně hlavou. ,,Není to ani zdaleka to, co potřebují,” řekla podrážděně, vstala a přešla k oknu.

,,Vy jste vážně ochotný riskovat životy vašich malých svěřenců – a to bez ohledu na to, že jste se s nimi neviděl již… pěkně dlouhou dobu?” pozvedla obočí sama pro sebe, protože to pod kápí nebylo vidět a ani šero v domě nepomáhalo.

Harry se nadechl k okamžité odpovědi, ale pravda byla, že ji postrádal. ,,Věřím v zázrak? Nebo možná uznávám, že ne jen mé děti mají právo na lepší život, na další šanci, tu, kterou jim surově odebrali?” pozvedl obočí Harry ve snaze přijít na nějakou lepší odpověď. Neměl ji. A pokud ano, nevěděl o ní.

,,Dobrá,” otočila se k němu na podpatku vrásčitá žena.

,,Když přijdete na to, co před vámi skrývám já, přislíbím vám svou pomoc,” zahleděla se na Harryho, obešla ho a vyšla ven ze dveří.

Harry, zkoprnělý, neschopný uvěřit tomu, co právě slyšel. ,,To se může stát jenom mně!” nakvašeně zapištěl do ticha a vydal se tryskem za ženou, která rozhodovala o mnohém - i o jejich budoucnosti.

28.09.2008 18:14:29
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one