Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Díl třicátý šestý. Hm - hehe. Ehm. Manipulativní - to ne. No... Horzní. (Nřt.;))

Šli bok po boku směrem k jejímu domu.

Harry se poněkud divil, že stále nevidí dům, který očekával. Bylo to, jako kdyby se paní Bernardettová zaměřila na průzkum pozemků a ne na dům, kde bydlela.

Jestli nešli hodiny, Harrymu to tak připadalo. Jediné, o čem věděl, že má jakous takous střechu, byla ta polorozpadlá, třípokojová budova na hranicích pozemku momentálně daleko za jejich zády.

 

A pak se náhle po okolí rozprostřel stín. Jako by zapadlo slunce.

Harry vzhlédl, ale jediné co uviděl, byla obloha bez mráčku a jasně zářící slunce na obzoru.

Podíval se na paní Bernardettovou.

 

Ta se ani nepodivila a šla stále dál. Na krátkou chvíli se zastavila a pak… Harry jako by sešel z kopce a prozřel, uviděl, co bylo jeho očím skryto.

Před ním byl úzký sloupec, pouhopouhá část domu. Plno oken skrze něž bylo vidět schodiště vedoucí vzhůru; schody vyplňovaly celou část tohoto příbytku, na pokoje nebo cokoli jiného nebylo místo. Tedy jen schody, nic víc. Harry vzhlédl.

Uviděl něco, co vidět před tímhle vším nemohl.

 

Na sloupci z kamenů stál palác – rozlehlý, kruhového tvaru. Přesahující logiku byl tvar a rozložení zbytku paláce – tenký sloupec by sotva mohl udržet tak velké sídlo na něm postavené, udržující se očividně ve vzduchu bez zjevné opory, kontaktu se zemí - mimo sloupec ukrývající schodiště.

Jako houba s gigantickým kloboukem – to proto ten stín, nejprve bez očividného důvodu.

Ale Harry věděl, že pro kouzelníky je jen máloco nemožné – již od druhého ročníku, kdy o prázdninách navštívil Doupě, to věděl.

 

,,Pojďte,” pobídla ho stařenka v kápi a Harry za ní poslušně šel; setřásl veškeré překvapení. Nebyl na takové paláce zvyklý – ne po těch Garmoniných sídlech převážně pravidelných tvarů.

 

Zatímco stoupal výš a výš po schodech, cestou dolů scházely služebné. Černé šaty, bílá zástěra, stříbrný podnos.

Každá jedna se na Harryho zaculila a vysekla mu pukrle v rámci svých možností.

 

A zatímco Harry nechápal, jak se stará žena může po schodišti pohybovat tak mrštně, už Harryho provázela po všech pokojích, až mu ukázala na ten, ve kterém měl Harry od teď spát.

***

Harry se spřátelil se služebnými.

Velmi spřátelil.

Dokonce tak spřátelil, že zjistil, že Halamartar neměl pravdu v tom, že nikdo skutečně neví, jak paní Bernardettová vypadá.

 

Prý byl její manžel, když si jej vzala, starý – hodně starý na to, kolik je jí teď. Od toho bylo pro Harryho jen krůček k tomu zjistit, co před ním ona tajemná žena skrývá. Malé flirtování se služkou – jak si Harry všiml, v domě byly samé služebné a jeden starý majordomus, který se obvykle neukazoval a Harry na něj natrefil jen náhodně, když v bludišti chodeb… zabloudil - mu poskytlo potvrzení jeho domněnky.

 

Paní Bernardettová je mladá.

Moc mladá.

Opravdu hodně moc mladá - dokonce mladší než Harry sám.

Co měl znamenat ten převlek za stařenku bez zjevného důvodu, to Harry netušil. Že by rozmary bohatých?

***

,,Mimo to, že nejsem příznivcem zotročování, pane Pottere, mí předkové byli mudlovští a já žádného skřítka nevlastním,” uvedla paní Bernardettová hned zkraje.

,,Což není tak docela pravda, že?” odporoval jí Harry s radostí.

,,Jak to myslíte?” podivila se žena.

,,Váš manžel jich měl zotročených víc než dost - za vás za oba,” vysvětlil Harry a upil z šálku.

,,Můj manžel nejsem já,” odvětila dáma stroze.

,,Tak v tom máte pravdu, paní,” přikývl Harry uvážlivě, ,,za vaším manželem bych se neodvážil přijít.”

Paní Bernardettová si pohrdavě odfrkla: ,,Vy a někam neodvážil? Nebuďte směšný - tohle vám ještě někdo z těch, co vás znají, spolkne?”

,,I s navijákem,” odvětil Harry se stále stejným úsměškem na rtech.

,,Chtěla bych toho domýšlivého slepce vidět,” řekla ironicky.

,,Rád vás s nimi seznámím,” upil z čaje.

,,Nimi?” podivila se znova. ,,Svět je nemožný,” odfrkla pohotově.

,,Hm, co naděláte? Na druhou stranu vyšlechtí bělásky, kříží rasy, vede odboje a vyrábí neskutečně dobrý čaj,” opět si Harry upil a s uspokojením zjistil, že se dostal právě k tomu, k čemu se tento den dostat potřeboval.

Už to bylo dobře dva týdny, kdy se snažil úplně odhalit to tajemství, které by mu přiblížilo možnost s ní manipulovat a dostat ji k té myšlence pomoci pro děti… Zatím - až do dnes - jí byl vzdálený jako čas dělil jeho a jeho děti v Bradavicích.

,,Och… vyšlechtí bělásky a při tom z nich udělá mnohem choulostivějí druh, zkříží rasy a vznikne z toho kentaur s hlavou domácího skřítka a já se ptám - co je tohle za výhru? Vede odboje a také je náležitě prohrává. A s tím čajem… také to většinou není taková sláva a pokud ano, později se dovíme, že je na něj většina populace alergická, protože brambory do toho použité přehnojili mudlové…” pokrčí rameny.

Harry se zamyslel.

,,Jedině co je pomíjivé, může být krásné. To, že se jim občas něco nepodaří… je v lidské přirozenosti. Vedou se odboje, ale jen máloco se povede prosadit - pravda; nenapasovali bychom to na něco velice obdobného pomíjivosti? A ten čaj…” Harry se ušklíbl.

,,Pamatujete si, paní Bernardettová, kdy byl vyroben ten?” ukázal přes místnost na čajovou konvici na obraze, která sama lila do hrnku vařící čaj. Na šálku bylo napsáno Pichamghen, jahoda, banán, borůvka.

Harry věděl, že byla posedlá sbíráním čajů - mimo jiné tohle o ní věděly jen její služebné. A právě na tom se ji pokusí dostat.

,,Tři roky po vašem narození?” odhadla.

,,Správně,” usmál se Harry, ,,tamten?” ukázal na obrázek, jehož šálek nesl název Vicomt Malcom, záhadné směsy potřetí.

,,Mezi léty tisíc devět set osm až tisíc devět set deset. Proč?” zeptala se opatrně.

,,Kolik je vám?” uhodil na ni Harry v - jak doufal - nestřeženém okamžiku.

,,Co prosím?” odtáhla se zpět do křesla.

,,No tak, už jsem to tajemství rozluštil - jste mladší než já. Kolik je vám? Třicet? Třicet dva? A proč vůbec nosíte tohle a měníte si podobu? Mám být uražený - nejsem tu vítán?” dotazoval se Harry.

,,Jak jste na tohle…?” lapala žena uraženě po dechu.

,,No, ledacos jsem si domyslel a ledacos se šeptalo,” pokrčil Harry rameny.

Paní Bernardettová se na chvíli zarazila: ,,Mám dost peněz na to vyměnit všechno služebnictvo v domě - nemyslíte si doufám, že po tomhle zaváhám udělat to, že ne?”

,,Nenašla byste ale služebnictvo loajálnější,” připomněl Harry.

,,Podle toho, co udělali…”

,,Všichni věděli, že jsem zoufalý a věděli, že potřebuji vaši pomoc - co víc, věděli, že vám tím nijak neublíží - že vám neublížím . Prosím, pomozte mi…” Harry ji propaloval zoufalým pohledem.

Na chvíli se zarazila a zamračila se: ,,Co po mně chcete nyní?”

,,Jen příslib, že až vás zavolám, odpovíte na to a přijdete, ať už budete v tu dobu dělat cokoli, ať kdekoli budete,” řekl Harry s napětím, které bylo patrné jak v očích, tak v ramenou.

,,Nic víc? Zdržujete se tady s mým příslibem?” zamračila se.

,,Abych pravdu řekl - kdybyste našla někoho dalšího ochotného nás sponzorovat… nebránil bych mu v tom,” vydechl Harry poněkud úlevně. Nevěděl proč, cítil, že vyhrává.

,,Co to má co společného s vlkodlaky a upíry? Vždyť finance potřebujete i na tu vaši… školku…”

,,To zajisté taky - popsal bych všem a do detailů, nač byly jejich dary pro dobročinné účely využity,” usmál se Harry vychytrale - až moc.

Pokývala hlavou.

,,Na váš dotaz - věřím vašemu příslibu, paní,” sklopil Harry hlavu, než se jí zase podíval do očí, ,,potřebuji vás pro tu roli, kterou v kouzelnickém světě zastáváte,” dopověděl Harry na rovinu.

Během hodiny Harry z jejího domu odešel. S úsměvem na tváři.

,,Madame,” vysekla poklonu jedna ze služebných mladé, hnědovlasé dívce v rudo-zeleno-modrých šatech.

,,Ofelie?” otočila se na svou služebnou dívka se světle hnědýma očima.

,,Mám vám donést čaj?” zeptala se služka.

,,Nechtěla bys radši mlčet a přestat flirtovat s významnými hosty?” navrhla.

,,Madame?” zeptala se dívka v černých šatech s bílou zástěrkou šokovaně.

,,Nebylo to TO tajemství, které měl odhalit… a přece jsem ho nechala vyhrát. Příště, Ofelie, tě vyhodím - to si zapamatuj,” utrhla se na ni a otočila se zpět k oknu.

,,Co bylo to tajemství?” pípla dívka nesměle.

,,To ti tak akorát budu povídat - běž,” vyhodila ji. Okamžitě uposlechla.

Copak měla vážně potřebu někomu vykládat, že to tajemství, které měl pan Potter odhalit, mělo co dočinění s její jezdeckou vášní?

***

Ne zrovna, že by si Harry myslel, že má vyhráno – věděl, že nemá.

Ale byl to posun vpřed. Ve skutečnosti – věděl o všech předních zbohatlících ze všech zemí a obejít je… ministerstvo u sebe doma by měl v malíku.

Ale za á by to nebyla taková zábava, jako když jsou síly vyrovnané a za bé nechtěl se tak dlouho zdržovat.

Když šel navštívit Halamartara, doufal, že už za pár dnů uvidí své děti… Ale nekonalo se a věci se jako vždy protáhly - mají tu nepříjemnou tendenci, pokud jde o povinnosti.

Ale aby byl upřímný – děsil se toho, že po šesti letech zase vidět své děti. Budou z nich… Pro pána, z většiny teenageři! Dospělí, v mnohých dalších případech.

Snad se mu zpětně ukáže, jestli udělal dobře nebo ne.

 

Protože omlouvat sobě samému svou nepřítomnost u dětí v těch letech, kdy vyrůstali, bylo daleko snazší, než omlouvat se před nimi.

Vlastně těm průpovídkám, které si vysnil, že jim jednou řekne, o statečné záchraně jejich životů do budoucích let, ani nevěřil. O tom, jak díky němu budou moct žít, mít děti a rodiny... Pche.

 

Což bylo teď, v době, kdy se k nim vrátí, smrtelně nebezpečné. Nebezpečnější než střet s Halamartarem, Garmonou, paní Bernardettovou a všemi hladovými upíry a vlkodlaky dohromady.

Taková hloupost! Měl jim napsat dopis… nebo alespoň něco.

Zvláštně směšné – nemůže žít bez nich ani s nimi.

Nedokázal se vzdát jejich přítomnosti na hradě - ani až se vrátí na hrad, nepodaří se mu to - ale ani si nedokázal v tuto chvíli představit, jak ho budou za to, co jim udělal, nenávidět.

A vlastně – co kromě Severusových slov ho vedlo k tomu, že si ho ještě budou pamatovat?

Propána – co si pamatoval on z doby, když mu bylo sedm? Že ho teta a strýc zavírali do přístěnku? Že ho Marin pes honil po zahradě? Dost kusé informace.

Jenomže Severus... neměl důvod Severusovým slovům nevěřit. Pamatovaly si ho, musely!

 

Vzpomněl si náhle na to, že je jeho bývalá rodina nazývaná rodinou jen ostatními okolo něj prakticky po smrti, vyvražděná a všechno to postrádalo smysl, důvod vzpomínat na ně bledl a stával se nejasnějším, nezřetelným, matným, mdlým a kalným, zbytečným.

Proč, tázal se sám sebe, ještě teď házet vinu na své mrtvé příbuzné?

 

A mezi tím vším půjde hezky do svého pronajatého bytu a odpočine si ode všech a ode všeho.

Den, říkal si, poslední den a pak se pustí do skutečné snahy prosadit klauzuli umožňující dětem postiženým jak touhou po krvi tak nutností proměnit se o úplňkové noci ve vlkodlaka.

Ministr se ještě bude divit.

 

O pěkný kus cesty dál. Harry si nemohl pomoci. Nevadilo, jakou dobu trvalo, až i na tohle přišla v jeho mysli řada. Uvažoval, proč Severus dělá to, co dělá. Proč se chová asi o dost jinak, než se choval, když byl Harry na škole.

Dospěl k prostému, ale ne příjemnému závěru - válka.

Byla pravda, že se od té doby změnili všichni. Někdo více, jiný méně. Ale změna proběhla. Někteří si to ani neuvědomovali. Harrymu samému trvalo hodně dlouho, než si uvědomil, že díky ní docenil váhu přátelství. Možná to bylo tím, že ztratil Hermionu a Rona, naopak prohloubily se jeho svazky s Brumbálem, s Minervou. A nakonec se Severusem. I když tady vedla ještě poněkud delší cesta k prohloubení.

Vlastně tehdy poprvé pochopil, co se děje - když se navzájem zachránili, kolem byl kruh Smrtijedů. Severus tam málem umřel a kdyby nebylo Fawkese... Jen myslet na to bylo příšerné. Harry věděl, že Severusovi dala válka možnost daleko více projevovat to co cítí navenek. Už neuvažoval a nežil jen uvnitř sebe. Přesto že mu Harry vytkl, že nežije, moc dobře věděl, že je to s ním daleko lepší než kdysi. Navíc - nenarážel v tom dopise jen na tuhle stránku věci

 

To, že se kdysi zachránili, jim nyní otevřelo dveře. Nezáleželo na tom, jak moc se do sebe pouštěli. Nesešlo na tom, jaké to bylo zezačátku ani na tom, kolikrát Harry utekl. Šlo o směr. Oni jej měli stejný.

 

Severus dával tak najevo své city a nálady - a už ne jen ty negativní, jako tomu bylo do té doby, než se seznámili blíž.

Severus byl uzavřený člověk. Ale uměl mít rád, i když se snažil předstírat, že ne. Harry ho podezříval, že se mu kdysi přihodilo něco, co ho poznamenalo.

Důležité bylo, že na tom dnes už nesešlo. Byli tady, oba, oba žili a dýchali. A šli stejným směrem, což bylo zvláštní pomyšlení. Málokomu se něco takového podaří.

 

Tehdy ta válka, to, kolik společných známých viděli umírat. Jak se kryli. Jak bojovali. Za kým stáli. A proti komu - nešlo přehlédnout záchvěv Severusových rysů - tak netypický pro jeho chladné grimasy plné neúčastnosti při jakékoli příležitosti - tehdy, když těsně vedle něj dopadlo tělíčko jedné jeho studentky. Harry měl možnost vidět jeho obličej zblízka a i když jeho podvědomí a vědomí zaměstnával přízrak těla bez hlavy, stačil si všimnout i Severusova šoku a znechucení - tehdy poprvé pochopil, že se nejedná o znechucení z těla zmasakrovaného, ležícího pod ním, ale o znechucení ze situace, ze znechucení nad tvorem, který něco takového mohl udělat nebohému děvčátku s šaty v nebelvírských barvách.

Ale i tehdy se Severus sebral neskutečně rychle a když viděl, že jejich směrem létají další kletby, které by mohly zasáhnout Harryho, případně jeho samého, odtáhl zkoprnělého Harryho vyjeveně, nevěřícně civějícího na tělíčko kolejního spolužáka.

A Harry po přestálém šoku pochopil, jako už mnohokrát předníma (ještě víckrát potom), že mu Severus chce pomoci, že Severus stojí tam, kde Harry.

 

Ač se to zdálo neuvěřitelné, i přes svou zatvrzelost, kterou Harry dával stále výrazně najevo, naslouchal i Severusovi. A Severus Harrymu. Ne přátelství, ne sympatie, hrozivá válka neskonalých rozměrů je tmelila dohromady. A vháněla z rukou šílence do jejich rukou lidi, kteří už si zoufale přáli konec té války, kteří dřív věřili idejím lorda Voldemorta, ale dnes už nevěřili ničemu krom naděje - v Harryho rukách.

Ano, to válka Severuse a Harryho a jejich směry spojila. Nadále nešlo přehlížet se.

Když poté skončila, bylo to poprvé, kdy se Harry odříznul od Bradavic a ode všeho s nimi spojeného. Od lidí, od zážitků. Nestáhl se sice hned, ale jen ubohý rok, rok a půl ho dělil od prvního sbalení věcí.

Byla to zvláštní, napjatá doba. Lidé truchlili po svých příbuzných a přátelích. Zavrhli Harryho, místo aby mu děkovali, neměli ho rádi, nesnášeli jej jen proto, že si všichni mysleli, že bylo v jeho moci zastavit Voldemorta dřív. Byla to pro Harryho těžká, krušná a obtížná doba, ve které se měřila Severusova podpora s jeho vlastními zkouškami vůči Harryho osobě. Ale Harry se ještě nesebral dost na to, aby byl na ty zkoušky připravený. Utekl.

Skutečně poprvé právoplatně utekl nejen před přáteli, kteří mu zbyli - do nichž už se Weasleyovi nepočítali, jelikož Artur a Molly, šílení žalem po smrti jejich dětí, zavrhli Harryho tak jako zbytek světa - ale i před sebou samým, před tím, jak se choval, než vypukla válka samotná.

Ten útěk, druhý útěk, ani tento poslední u Severuse neprošly - to Harry věděl. A přece se s tím oba srovnali a šli. Ale bez vysvětlení z Harryho strany. Harry mu to měl v plánu říct - ví, že musí. Jenže ještě pořád nemůže. Ještě pořád cítí zodpovědnost, tu, kterou na něj kladou jeho lidé. Ti, kteří jej nesnáší za to, že Voldemorta nezabil dřív a nepomáhají mu - nikdy nebudou. Jsou to lidé... Jenže Harrymu to nebrání - cítit se vůči nim dál zodpovědný. Nikdy nebránilo.

Řešili to se Severusem mnohokrát, poté, co se poprvé vrátil. Respektive mu to Severus mnohokrát vytýkal.

Ale Harry vždy věděl, že tak docela nepochopil úlohu, kterou na sebe vzal, když Voldemorta zabil. Nemohl ani pochopit to vše, když se mu dosti informací nedostávalo.

Severus se tedy hodně změnil. Ale nebyla to změna na škodu - alespoň Harry si to myslel. Být přístupnější mu přece jen neublíží. Ano - riskuje tím víc. O hodně. Ale Harry upřímně doufal, že i víc získá. Jeho získal - o tom žádná.

Tak tedy proč - co ten prvopočátek? Odkud ta Severusova impulzivnost, která dříve bývala daleko více potlačená?

Co to způsobilo? Jejich čaje? Harry pochyboval. Ten člověk ji v sobě měl vždy.

Otázka je, jak je možné, že věděl, že Severus bude vyvádět, až zjistí, že Harry zase utekl (a Harry to věděl) - měl tezi. Zněla: víceméně na sobě byli on a Severus závislí.

Není pravda, že by si bez sebe nezavázali tkaničky, nebo že by si neuměli ohřát čaj. Spíš šlo o závislost z blízkosti člověka, kterého jste znali. Občas jste se o něj postarali vy, občas on o vás. A měli jste o sebe starost vůbec.

Harry si domýšlel, že to, že si ho Severus nebude moci pohlídat, že jeho a jeho hloupé nápady nebude mít pod dohledem - neměl stejně, jelikož Harry dost mlžila zatajoval, no zkrátka se nedal -, že to všechno způsobí, že to Severusem otřese.

Do té míry, že studenti uvidí do té doby věci od profesora lektvarů nevídané.

Harry Severuse tak rád dostával do prekérních situací, situací nestandardních - tak rád ho vyváděl z míry! Jen aby viděl, jak bude reagovat.

Ale platilo to i opačně. Kam Severus mohl, tam ho poslal a tvař se a dělej, jak a co umíš. Bavilo to je oba.

Minimálně od doby, kdy spolu pili čaj a povídali si o životě nebo o zítřejším ránu, se v tom vyloženě vyžívali.

Takhle to vzniklo - pro tu vzájemnou potřebu po blízkosti druhého, dýchajícího člověka. Nehledě na to, kolikrát se zachránili.

Harry nebyl manipulativní - Severus měl stále svou hlavu a byly stále věci, které by Severus ani kvůli Harrymu neudělal, ale je fakt, že výcvik, válka a celý Harryho dosavadní život Harryho přiměly naučit se, jak s lidmi zacházet tak, aby ho poslechli.

Dařilo se to, ve většině případů - minimálně dohodu měl s téměř každým živým tvorem na planetě zajištěnou. Až tak si byl svými schopnostmi jistý.

Jednou z mála výjimek, pro což ho Harry přímo zbožňoval, byl právě Severus osobně.

Nikdy by Harryho neposlechl, nepodřídil se mu. Tady musel Harry vždy přistoupit na Severusova pravidla, na Severusovy dohody.

Myslel si o Severusovi, že je to dobrý člověk - a Severus vskutku byl. Jen k jeho vlastní škodě jen málokdo se obtěžoval, aby to o něm zjišťoval.

Harry, Albus a Minerva ano - takže alespoň někdo.

Ale Harry věděl - a i to tím dopisem naznačil - že to zdaleka nestačí. I přes svou závislost na Severusově osobě bude Harry vždy ten, který bude Severuse prosazovat nad sebou. A bude protěžovat předně jeho zájmy.

Jeho zájmy rovnalo se nyní více přátel. A partnerů. Merlin věděl, že Severus Snape potřebuje k sobě nějakého partnera.

A Harry do toho mínil zasáhnout, když už to neudělá Severus sám.

Ale vážně se Albusovi nepodobal a vážně se z něj nestával manipulativní zmetek - to ne.

04.10.2008 18:55:37
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one