Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Smrt je jen začátek, ale až té druhé kapitoly.

W. Shakespeare 1

 

“Crucio!! Myslím, že to pro dnešek stačí, můj milý Severusi. Co říkáš?” ozval se hlas plný potěšení od temné postavy, sklánějící se nad svou zhroucenou obětí.

“Vstaň. Očekávám, tě opět zítra. Nyní můžeš jít.”

“Děkuji, můj pane.”

Severus Snape spěšně opoustil sídlo Temného pána a ve vzdušném víru zmizel z jeho pozemků. Pro dnešek toho měl plné zuby.

 

 

******

 

“Ahoj, Kas. Jak se ti vedlo, zlatíčko,” pozdravila svou kočku mladá dívka kolem dvacítky ve dveřích a vděčně se zhroutila po namáhavém odpoledni do pohodlného křesla. Temné zavrčení ji však vyvedlo z omylu, Kassandra se ještě stále neztotožnila s touhle zkratkou svého jména.

S láskyplným pohledem ve velkých hnědých očích si přitáhla na klín svého domácího mazlíčka a drbajíc ho za ušima, začala se propadat do vzpomínek.

Je to už asi měsíc od dívčina nastěhování se, co se tu objevila. Hned ten první den. Vychtrlá na kost, avšak plná elánu a chuti do života. Černá jako uhel, připomínala jí pumu, žluté oči, mrštné pohyby kočkovité šelmy. Lišila se pouze tím, že měla špičku ocasu úplně bílou, a pochopitelně také velikostí.

Hned si ji zamilovala a Kas jí nespíše vřelý cit oplácela, protože se od ní nehla na krok a před každým ji chránila. I před obyčejným pošťákem.

Málem se na něj, poprvé když zazvonil u jejích dveří, vrhla ze střechy nad vchodem. Jen díky svým rychlým reflexům nezvedenou kočku zachytila dříve, než natropila více škody než užitku.

Pokud se dá vůbec mluvit u téhle malé šelmy o “užitku”. Jediné, co uměla, bylo rozbíjet vše, co se dalo, nádobím počínaje, kytkami kolem domu konče. Proto už žádné raději nesázela, vzdala to, vždy totiž skončily mimo oblast jejich zakořenění. A když ji za to pokárala, dívala se na ni uraženým pohledem. Občas se jí i zazdálo, že jí rozumí každé slovo, které vypustí z úst. Však také když na ni promluvila, pokaždé postřehla v jejích očích určitou odpověď, mnohdy jako by na ni vrhala výrazy plné sarkasmu nad tím, co zase provedla její panička.

Jako tenkrát při snídani, měla své oblíbené müsli s mlékem a k tomu džus. Kassandra se vyšplhala na stůl a vítala se s ní. Jak máchla Kas ocasem, snídaně přistála nejdříve v jejím klíně a následně na zemi. Vyskočila ze židle jako čertík z krabičky i se stejně ďábelským pohledem. Copak o to, oblečení se dá vyprat, ale ta miska byla ještě po babičce, prý starožitná. Zdědila ji. Pěkně se na kazisvěta obořila. Použila výrazy jako: nevycválaná, rozmachující se a hlavně nemožná. A Kas? Ta ji propichovala svým bezelstným žlutým pohledem, jako by říkala, - “Stejně se ti nelíbila, tak co tak trojčíš.” - a s hrdě vztyčenou hlavou i ocasem si ladně odkráčela... A takhle to probíhalo den co den.

 

 

******

Ale zpět do přítomnosti.

“Jsem tak ráda, že jsem konečně doma,” prohodila k rozvalující se kouli chlupů.

Na to vyskočila kočka z dívčina klína a jala se přistrkovat svou misku směrem ke zdroji jídla. A tím nebyl nikdo jiný než ona.

“Ty jsi potvora,” neodpustila si. Už už se natahovala pro kočičí žrádlo, když zaslechla hlasité Prásk!, doprovázené zvukem rachotících popelnic.

Že by zase nějaký bezdomovec? Poslední dobou se jich tu vyrojilo nějak moc.

Bleskurychle zhasla všechna světla a snažila se vyhlédnout oknem ven k příjezdové cestě. Nikoho nenašla.

Chopila se tedy baseballové pálky, kterou si pořídila v jednom z obchodů v Londýně. Již když se nastěhovala do Tkalcovské ulice, nepěkným způsobem zjistila, že není jednou z nejbezpečnějších. Pravda, když bydlela u rodičů, měla určité povědomí o tom, jak může být Londýn zrádný a plný pochybných živlů. Díky Tkalcovské, jak ji důvěrně nazývají její obyvatelé, se její vědomosti jen prohloubily. Když tak na to teď vzpomínala, měla štěstí, že si osvojila zvyk nosit u sebe pepřák. A určitě také nebylo k zachození pár chvatů ze sebeobrany. I když je viděla jen v televizi. Dobře mířený kop do slabin, a k tomu pořádná sprška do obličeje, jí v prvních dnech života zde zachránila před jistým znásilněním. Ještě teď jí přeběhl mráz po zádech při tom pomyšlení. O několik málo dní později byl, i jejím přičiněním, násilník dopaden policií. Čemuž se sama divila, protože spolehnout se na muže zákona není zrovna... výhodné. Proto se naučila, že bez pořádné výbavy nemá šanci. Ihned po nastěhování posledních věcí do domu, si nechala nainstalovat alarm, jen pro jistotu, ovšemže. Avšak cítila se mnohem bezpečněji. Samotná žena v malém domku je až příliš snadný terč. Střelnou zbraň rozhodně odmítala, nechtěla někoho vážně zranit, nedej Bože, zabít.

Znovu šramocení, mnohem tišší než první. To jak se dotyčný zřejmě pokoušel vstát. Pevněji stiskla pálku. Potichu začala otevírat dveře. Nejdříve na malou šterbinku. Stále nemohla dohlédnout dál...

Na světla se v této pozdní hodině, jež se nachylovala k dvanácté, nemohla spolehnout. Polovina jich byla vymlácených nebo jiným způsobem poškozených a město se o to nestaralo, jak jinak.

Proto se rozhodla, že vyjde před dům. Třeba to byl jen zatoulaný pes nebo ježek, i když kdo ví, kde by se tu vzal... když kolem není ani pole ani les. Rozhodla se tedy pro toho psa. Pomalu nakračovala ze schodů. Se svým štěstím by se z nich ještě mohla svalit, proto si dávala pozor. Jeden krok, druhý, třetí, a konečně stála na vytouženém šterku, který pokrýval příjezdovou cestu. V duchu si gratulovala k tomu, jak brilantně to zvládla. Ani nezakopla!

Potichoučku jako myška našlapovala po zrádných kamíncích...

Náhle se jí na jednom zvrtla noha a ona se málem odporoučela k zemi. Ačkoli to ustála, hluku, který způsobila, se neubránila. Ten zaregistroval nevítaný návštěvník. Viděla jen, jak se shrbená postava v dlouhém plášti s kápí pomalu otáčela na narušitele.

Ustrnula hrůzou. Vypadala jako z nějakého hororu, takovou masku viděla snad jen ve Vřískotu, na dálku nepoznala její tvar, ale bílá ve tmě jasně zářila. Na místě přimrzla, nohy ji neposlouchaly. Kdyby na ni v tuto chvíli někdo... co někdo, třeba zrovna osoba před ní, zaútočil, nebyla by schopna odporu a už vůbec ne vydání jediné hlásky, tolik potřebné pro přivolání pomoci. Stěží by se také dovolala. Naproti bydlela nějaká nahluchlá stařenka a vedle z každé strany, dva mladé páry, které v tuto chvíli využívaly možností Londýna, ať už na romantické večeri nebo tanci na diskotéce či v baru.

Stála tam tedy jako přikovaná na místě, hypnotizovaná vetřelcem před sebou. Jako ve zpomaleném filmu viděla, jak se postava konečně stavěla na roztřesené nohy, tento fakt nebylo možno přehlédnout. Odvracela svou “tvář” od té její a zmizela se zavířením pláště v temné noci.

 

******

 

Mňau. Ozvalo se jí u nohou a ona se konečně probrala ze svého tranzu. Kas se vydala na obchůzku kolem domu. Ani si nevšimla, kdy vyklouzla. A teď se dožadovala pozornosti.

Konsternovaně zvedla pálku, která se nějakým způsobem dostala na zem. Nejspíše ji někde během toho zírání upustila. Rychlým krokem se vracela do svého domu. Jen se za ní zaklaply dveře, uzamkla všechny zámky na dveřích.

“To jsem zase jednou vyvázla, že Kas,” s úlevným povzdechem se opřela o hlavní dveře.

Zajímalo by mě, co to bylo za člověka, přemítala. A ta příšerná maska. Že by byl už Haloween! Dost těžko na konci srpna. Lepší nevědět, tahle čtvrť je plná pochybných idividuií. Přejela si rukou po obličeji, náročný den, jen co je pravda. Rázně se rozešla do koupelny, opláchla si obličej, pečlivě si ho osušila a pověsila ručník na věšák. Ještě rychle na sebe mrkla do zrcadla a napřahovala se pro osušku, když se zděsila. Otočení hlavy zpět, znovu dlouhý pohled do zrcadla. Bílá jako stěna, spíše zelená. “Proboha, je div, že jsem neomdlela,” odpověděla svému odrazu. Již párkrát viděla pacienty těsně před zhroucením a stejně vypadala i dnes. Skoro průsvitná pokožka, rozšířené zornice, naježené chlupy. Pečlivě se prohlédla a trošku se poplácala po tvářích. “No to už začíná být lepší, aspoň se mi začíná vracet barva,” zašklebila se na sebe do zrcadla.

Napustila si vanu, rozestavěla vonné svíčky na okrajích a v rozích. Nechala rozpustit sůl z mořských minerálů. Rozhodila dlouhé vlnité vlasy, hnědé barvy, po okrajích a slastně se ponořila do horké vody...

 

******

Mistr lektvarů se pokoušel dostat z hromady nevábně páchnoucích, z části se rozkládajících a hnilobných, odpadků, do kterých se, jemu neznámým způsobem, dostal. “Do Salazarovy řiti,” nadával při tom, samozřejmě, že potichu, “jak jsem se do tohohle přemístil. Proklatý Voldemort!” a Brumbál dodal už jen pro sebe. Ještě jedno Crucio z úst Temného pána a vypovědí jeho nohy brzy službu. To by ale nebyl největším černokněžníkem dnešní doby, kdyby neměl přesně vypočítané, kolik jeho následovníci vydrží. Je až s podivem, jak přesně dokázal odhadnout míru jejich síly, nejen magické. Dříve to na něm obdivoval, dnes by ho ale nejraději poslal do horoucích pekel.

Ovšem nejen nohy byly ohroženy, i jeho mozek byl v povážlivém nebezpečí, o jeho koncentraci ani nemluvě. Díky Merlinovi, že udržel nitrobranu, ale přemístění na něho očividně bylo již příliš. No, zas tak daleko se od cíle neodchýlil. Tohle vše probíhalo hlavou Severusovi, když se pracně zvedal z té pohromy, kterou způsobil svým vpádem.

Banánová slupka to však obávanému profesorovi neulehčila a on se, jak dlouhý, tak široký, propadl zpět do svého “voňavého” království. “Rochním se tu jako nějaké prase,” horoval si v duchu, smrtijedský plášť celý zaneřáděný. Začal se zvedat z té pohromy, oklepal pár slupek od brambor, které mu ulpěly na nohavicích, zbytek bude muset vyčistit v klidu svého příbytku. Už teď se tu zdržoval nebezpečně dlouho. Na hůlku ani nepomyslel, toto je mudlovská čtvrť a nechtěl na sebe přitahovat pozornost. Když už tak přemýšlel nad pozorností, co to právě slyšel? Prudce otočil hlavu.

A kruci, očividně se mu dnes nedaří. Narušitel, a ještě k tomu ženská. To mu scházelo. Měl by jí vymazat paměť? Nebude třeba, jeho smrtijedská maska byla dostatečným maskováním. A i kdyby, jedno Obliviate může pronést kdykoliv. Dostat se do jejího domu nebude nijak obtížné. S tím se otočil a odcházel již důstojnou, ale nejistou, chůzí... Za sebou zanechal jednu duchem nepřítomnou Theresu Lefelle a kraťoučkou cestičku neurčitého lepkavého slizu, jenž se za ním táhl jako žvýkačka.

 


 

1 Citát jsem převzala ze stránky: http://citaty.net/

07.06.2009 19:58:05
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one