Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Vím, že jsem slíbila, že se v téhle kapitole dozvíte více... jenže ten příběh si jde prostě svou vlastní cestou... A rozbíhá se mi stylem, že aniž bych tušila jak, dostala jsem se sem... Ne, že by to byl špatný cíl. Původně jsem se sem chtěla dostat, jenže jinak... No nevadí.

Tak třeba příště...

S kapitolou jsem celkem i spokojená... takže snad se bude líbit i vám.

Tereznik

 

 

Probuzení

 

 

Ráno se probudila do nádherného dne. Za okny svítilo slunce, jasná modrá obloha byla jako vymetená. Cítila se příjemně odpočatá, ta koupel zabrala. Jen ty sny. Neustále se jí do nich vracela neznámá žena.


Vypadala jako ze středověku. Krátký černý kabátec. Tmavě hnědé, přecházející až do černé, mírně vlnité vlasy, sahající jí do půli lopatek. Na sobě měla korzet, těsně utažený kolem těla, přiléhavé kalhoty obepínající ji jako druhá kůže a vysoké boty. Tohle všechno v temně černé barvě. Pouze sněhobílá košile s krvavě rudým lemováním na rozšířených rukávech narušovala tuto strukturu.


Vždy ale viděla jen, jak k ní natahuje ruce a konejšivým hlasem k ní něco promlouvá. Jednotlivá slova nedokázala rozeznat. Jako by přicházela z velké dálky a než se dostala až k ní, něco jejich přenos vzduchem narušilo a k ní se dostal jen neurčitý šum.


Je zvláštní, jak se poslední dobou kolem ní dějí zvláštní věci. Nejdříve ty sny a teď ten včerejšek. Raději na to nechtěla vzpomínat, protože pak by nad tím začala přemýšlet. A veděla, že to je zbytečné. Tudíž to přešla jen mávnutím ruky. Doufala, že už se nic dalšího zase dlouho nestane, takovéhle vytržení je jen matoucí.


Po snídani, kterou s ní sdílela i Kas, se rozhodla, že si něco přečte. Do práce šla až ve dvě, takže nebylo kam spěchat. Postavila se tedy ke knihovničce.


Hmm, co by si tak mohla přečíst... Že by nějakou fantasy, přemýšlela. Chce to nějakou oddechovku. Něco v čem se může ztratit od reálného světa, protože ten jí připadal čím dál tím podivnější a frustrující.

Ha! přece jen objevila něco, co by se dnes hodilo. Harry Potter a Vězeň z Azkabanu, prozatím poslední díl, i když všichni již věděli, že jich má být kolem sedmi.


Když vycházel první díl, nijak se o tu knihu nezajímala... Její mediální reklama ji spíše odrazovala. Neměla moc dobré zkušenosti s tím, co bylo podporováno médii. Ovšem dostala se do podvědomí jejího okolí. Když jí tu knihu doporučila už třetí kamarádka, přece jen se rozhodla, že to zkusí...

Ten příběh ji okouzlil. Vžila se do čarovného světa, který jako by ji unášel na svých křídlech. Občas potřebovala vypnout a tohle byla ideální možnost. Nenáviděla, smála se, prožívala dobrodružství spolu s hlavním hrdinou... Přemýšlela a hloubala spolu s Hermionou. Bavila se nad vtípky Rona... Pohltilo ji to a nedokázala se ze svodů čtení této knihy vymanit, dokud ji celou nepřečetla. Strávila nad tím mnoho dní i nocí, pokaždé když jí to čas dovolil. Jen nerada se nechala vytrhnout.


Uvelebila se v křesle a plně se oddala svému čtení... Nedošla však ani k druhé stránce, když se dveře se zavrzáním pantů rozletěly tak, až narazily do zdi. V nich stál hrozivý muž v dlouhém černém hábitu s nějakým dřevem v ruce. Než stačila cokoliv vyslovit. Zatmělo se jí před očima.



*****



První, co ji napadlo, když se začínala probouzet, bylo: Au!

Hlava jí třeštila, jako by do ní bušilo deset permoníků. Pokusila se otevřít oči, ale to světlo bylo tak oslňující. Raději je zase zavřela.


„Fajn,“ říkala si. „takže nejdříve zamrkat, aby si oči alespoň trochu přivykly.“


Po pár vteřinách mrkání zamžourala do světla přicházejícího otevřeným oknem. Nad sebou spatřila nebesa v nějaké blíže neurčitelné šedé barvě. Možná to kdysi byla bílá. Nedokázala to odhadnout... Vedle stál stolek a naproti velká hnědá skříň. To bylo vše, co nalezla v této místnosti.


„No není nad jednoduchost,“ pomyslela si.

Jak tak prozkoumávala místnost, nepostřehla, že se dveře vedle ní otevřely. Až teprve, když se jí v zorném poli objevil jí neznámý muž, málem úlekem nadskočila.


Jen se dostatečně vzpamatovala, udeřila na něj první otázkou.

„Kde jsem? Kdo jste vlastně vůbec vy a co jste mi to provedl?“

Na víc se v tuhle chvíli nezmohla, protože jen začala křičet, rozbolela ji hlava natolik, že musela přestat. Proto se na něj jen tázavě zahleděla a čekala na odpověď.


Ten chlap se na ni, ale jen pohrdavě, částečně i zkoumavě, díval. A očividně na něco čekal. I když absolutně netušila na co... Pak jí bez jediného slova na vysvětlenou podal nějakou lahvičku. A pronesl.

„Vypijte to.“


Nevěřícně na něj zírala. Dělá si snad ze mě srandu. To je neskutečné. Poroučí mi, jako by byl mým šéfem nebo co a ještě po mně chce, abych vypila tuhle nevábnou břečku. Vypadá to jako výtažek ze slimáka. To tak... Co když je to otrávené... to vše jí probíhalo hlavou, když ji vyrušila znovu jeho slova, pronesená tichým výhružným tónem.

„Vypít nebo vás znovu uspím a věřte, že to může být i navždy...“


Skvěle, takže nemá na vybranou... buď tak nebo tak... vyjde to na stejno... Možná bude lepší ten jed, při troše štěstí bude rychlý. S tím lahvičku vyprázdnila až na dno. Celá napjatá čekala, co se bude dít...


Jaký byl její údiv, když bolest hlavy ustoupila.

„Děkuji,“ odpověděla nesměle. Ale vzápětí dodala.


„Stejně bych ráda věděla, co to všechno znamená, doufám, že proto, že jsem tady, máte nějaké pádné vysvětlení!“ zmkla pod tíhou jeho pohrdavého pohledu, kterým ji propaloval.


„Jak vidím, udělalo se vám lépe. To jsem nesmírně rád.“ Ironický úšklebek mu proběhl po tváři. „Jsem Severus Snape. A právě jsem vám zachránil život.“


Nevypadalo, že by se s ní ještě podělil o další informace. Ovšem tohle jí tedy rozhodně nestačilo...

„Zachránil život?! Můžete mi laskavě vysvětlit, před čím asi tak... A kde, ksakru, jsou všechny mé věci. Co se stalo s mým domem. A konečně. KDE TO JSEM!“

Byla už nadmíru rozčilená. Ten člověk tady na ni zírá, jako by byla nějaký otravný hmyz a neuráčí se s vysvětlením. Založila si ruce na hrudi a vyzývavě na něj upřela svůj pohled.


„Slušností je představit se na oplátku, ale to zřejmě těžko můžu čekat od vás,“ vypadlo z něj cynicky a chladně si ji přeměřil.

Už už se nadechovala k odpovědi, když pokračoval dále, jako by nepostřehl nic z jejího rozhořčení.


„Jste stále v Tkalcovské ulici, jen pět domů od toho vašeho. Co se týče jeho, je mírně řečeno na padrť. Přesněji zbyly z něj jenom třísky. Pokud vím, sklep zůstal neporušen, jestli vás to utěší. A zachránil jsem vás před Smrtijedy, kteří se k vám chtěli dostat...“


Nevěřícně na něj zírala. Proboha její dům. Až poslední věta ji vytrhla z šoku.

„Eh?“ vyhrkla.

„Kdo jsou ti Smrt... cosi? A co provedli s mým domem. A co znamená dostat? A kde je moje kočka? Mluvte!“

Přemýšlela nad tím, jestli ten člověk, který stojí před ní, není blázen. Protože vymyslet si něco tak absurdního... nešlo jí to na rozum.


„Rád bych, pokud byste mi neskákala do řeči. Vaše kočka? Netuším, kde je. Nejspíše utekla. Smrtijedi jsou přisluhovači Temného pána, ale to byste měla vědět, když jste kouzelnice...“

Znovu se na ni tak zkoumavě zahleděl. Jako by byla pod mikroskopem.


„Kouzelnice?“

Ten chlap se asi opravdu pomátl, co jí to tady vykládá za nesmysly... U všech svatých andělíčků... Až teď jí začalo docházet, co jí ten muž povídá... Severus Snape, Smrtijedi, Temný pán. To je snad zlý sen. Ona zaručeně ještě spí a zdá se jí velmi ohavný sen. Přece se nemohla ocitnout v nějakém smyšleném světě z knihy. To jen zapracovala její představivost, která je asi nějaká přehnaná, protože tohle všechno si vymyslet... začíná být totální blázen. Nejspíš by si měla urychleně zařídit schůzku s nějakým psychiatrem... Rozhodně, jen co tohle bláznovství skončí.


Pevně zavřela oči. „Tak teď je otevřu a probudím se,“ utěšovala se... Pootevřela jedno oko... Nic... Pro jistotu ještě párkrát zmrkala.

Nic, ten bláznivý chlap je tam stále. To je k vzteku. Dobře, bude hrát tuhle hru na... na co přesně? No snad se to dozví časem...


Severus pozoroval tuhle šarádu s mírně nadzdviženým obočím.

Znovu se ozval jeho hlas. „Vzhledem k tomu, že jste celkem bez úhony pozřela kouzelný lektvar a navíc jeho účinky zabraly, nejspíše budete čarodějka...“ pohrdavě si odrknul.

„Teď, pokud dovolíte, přemístíme se na více bezpečné místo...“


„Ale já s vámi nikam nepůjdu,“ ohradila se.


„O tom s vámi nehodlám diskutovat...“ nejspíše chtěl něco ještě doplnit, ale zarazil se a naslouchal. Pak zničehonic odešel.


Než se Theresa stihla jakkoliv pohnout, byl zpět a v ruce držel Kas.

„Jak je vidět, vaše kočka si vás našla sama. Jdeme.“

Během předávání kočky, která se pokoušela vyprostit z bolestivého sevření a přitom prskala podrážděně na všechny strany. Ji dotyčný chytil za zápěstí a pak se jí vidění zamlžilo.



*****



Přistáli v nějaké neznámé ulici.

Jediné, co jí stačilo proběhnout hlavou, bylo, že je to nejspíše Londýn. Pak jí pod nos pan „Všechno vím“, jak si ho v duchu pojmenovala, přistrčil kus papírku. Na něm bylo ozdobným písmem napsáno: Grimmauldovo náměstí 12. Sotva si ho stačila přečíst, už ho muž po jejím boku odhazoval spálený na prach.


Kdyby mohla, řekla by mu k tomu svoje. Jenže se bála toho, že pokud jen pootevře pusu, vše kolem sebe pozvrací. A to rozhodně nechtěla, zvláště když v ruce držela Kassandru. Usilovně se snažila zahnat ten nepříjemný pocit polykáním.


To už se ale Severus Snape rozešel k nějakému domu. Ani si nevšimla, kdy se tam objevil. Podivné...

Poklepal na dveře tím klackem...

Ozvalo se cvaknutí, Snape ji chytil za předloktí a spěšně vtáhl dovnitř. Theresa byla natolik konsternována, že prostě dělala to, co její společník.


Zůstala stát v úzké chodbě a vůbec netušila, co si počne. Ten podivín mezitím někam zmizel a nechal ji tu prostě jen tak(!)...


„Drahoušku! Vítám vás. Jsem Molly Weasleyová. Jen pojďte, určitě jste unavená. Je strašné, co se vám stalo,“ ozvalo se proti ní ze dveří, které nejspíše vedly do kuchyně, protože za tou ženštinou, která v nich stála, bylo vidět pověšené pánve.


„Albus říkal, že se tu za vámi zastaví a vše vám vysvětlí. Teď byste si měla raději odpočinout, máte za sebou určitě příšerné ráno. Jen pojďte ukážu vám váš pokoj...“ a už ji táhla za sebou do patra.


Albus?! Kdo je Albus?


„Jak říkají vám?“ šveholila dál Molly a upřela na ni své oči.


„Theresa Lefelle. Dobrý den.“ Konečně se dokázala natolik sebrat, aby jí alespoň podala ruku.


„Krásné jméno. No, tady je váš pokoj.“

Ukázala jí na dveře v prvním poschodí vpravo.


„Kdybyste něco potřebovala, najdete mě dole v kuchyni. Zatím nashledanou Thereso.“

S tím ji vstrčila do příslušného pokoje a pečlivě za ní zavřela.


No skvěle, to nám ten den hezky začíná... Unaveně se svalila na postel.

22.06.2009 11:15:01
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one