Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Tak původně měla být kapitolka už včera, ale po připomínkách od Brnky jsem ji trošku upravila... Tímto za ně i děkuju, i když asi nebudou ty změny takové, jak si přála...:oDD

Dodatečně, Assezce k narozeninám. ;o)

A ještě mému sluníčku Terezce za pátek. Ani nevíš, jak neskonale vděčná jsem za to, že tě mám.

Doufám, že vám aspoň trochu vynahradí tu dobu, po kterou jsem nic nepřidala.

Tereznik

 

Nákupy


Takže po pořádku. Tohle přece musí mít nějaké logické vysvětlení... Hmm, anebo taky nemusí, ale stejně by se ráda dozvěděla, co se tady vlastně, k čertu, děje.

Nějakým nedopatřením, zdá se, se ocitla v příběhu o Harrym Potterovi.

Oooch, to je bláznivé, to nemůže být pravda. Prostě se jí to zdá... Co se v takových případech dělá... jo, štípnutí. Au! To bylo sice silné, ale nějak nezabralo. Takže asi se bude muset s touhle skutečností smířit.

Nervózně začala pochodovat v kruzích po pokoji.

Jak by se mohla do takového průšvihu dostat. Aby si to zrekapitulovala. Podle toho, co jí řekl, ten Severus. Nejspíše přišla díky nějakým Smrtijedům. Jak nějakým, vždyť ona díky té knize, ví o koho se jedná. Pokud ta kniha popisuje vše přesně a dá se v tomto případě použít. To prozatím nedokázala posoudit...

Zpět. Přišla o dům. Proboha, jak se to mohlo stát. Vždyť přece nic neudělala. Jen si spokojeně žila svůj poklidný život... Každý den chodila do práce. Starala se o Kas.

Ano, ještě že aspoň ta je tady. Byl to pro ni jediný záchytný bod.

Ale to je jen další potvrzení jejich slov. Když je tu i ona, asi to vše bude pravda...

Zoufale se chytila za hlavu.

„Dobře, klid,“ uklidňovala se polohlasem. Uf, začíná si počínat jako blázen, už si mluví sama pro sebe... No, vypjatá situace je snad pádným argumentem...

Přešla k oknu, za kterým se skvěla šedivá obloha.

Moment, co tu dělá okno. Vždyť ten dům stojí z dvou stran obklopen domy. A zda-li se nemýlí, na téhle stěně by dozajista okno být nemělo, ovšem u normálních domů, že... Jenže co tady je normální...


Vyhlédla ven. Jediné, co však mohla spatřit byly ocelově šedé mraky, vznášející se nad střechami domů. Svým způsobem to bylo i pěkné. Jemná linie ohraničující jednotlivý mrak, někde zaoblená, jinde kostrbatá. Tam, kde byly nasálké vodou, měly až uhlově černou barvu, postupně přecházející přes všechny škály modré do sněhově bílé. Kontrast světlé a temné, které i přes své rozdíly jako by spolu souznily a vytvářely přirozenou harmonii.

I přesto, jak to bylo nádherné, cítila jako by na ni padaly a tlačily ji k podlaze.

Postupně jí začalo vše docházet. Neměla daleko k slzám. Jestli je všechno, co říkali pravdivé. A o tom už nějak neměla sílu pochybovat. Pak přišla o svůj domov. Jedinou jistotu, kterou ještě měla. Navíc své věci, zdá se, už taky nikdy neuvidí.

A co její práce?!

Panebože, její práce. Rychle mrkla na hodinky. Půl třetí. No skvěle přijde pozdě. Musí přece jít do práce... Upnula se na to zbytky svých sil. Jenže jak se odsud dostane.

Oknem určitě ne... vzhledem k tomu, že s ním asi nebude něco v pořádku.


(Kam se poděje potom, ji nijak zvlášť očividně netrápilo...)


Nejpřednější bylo dostat se z tohohle domu, další problémy bude řešit až přijdou.


Nejlepší je přímý útok. Tudíž jednoduše vyjde ven dveřmi. Tak jak se sem dostala, tak se dostane i ven...

Jak prosté...


Opatrně poodchýlila dveře a vykoukla úzkou štěrbinkou, kterou tím vytvořila. Nikde nikdo. Ideální stav. Málem si radostí zavýskla. Začala otevírat dveře, tak aby jimi mohla dostatečně projít, když se jí za zády ozvalo hrdelní zavrčení. Otočila se. Za sebou uviděla Kas spokojeně rozvalenou na posteli. Očividně protestovala proti tomu, co se chystala udělat.

„No tak Kas. Copak chceš, abychom tu zůstaly?“ promluvila na kočku měkce.

Kassandřin pohled byl výmluvný. Dobrovolně se nehne.

„Jak chceš kočko, bláznivá. Tak si tu klidně zůstaň. Mně je to jedno. Já jdu ale jinam.“

S tím se vyřítila ze schodů do chodby, vedoucí k hlavním dveřím. Cestou nepotkala ani živáčka. Což bylo celkem zvláštní, ale nepřipisovala tomu žádný význam.

S radostným pocitem uspokojení a triumfu sáhla po klice.


Svobodu měla téměř na dosah. Málem cítila ten závan čerstvého vzduchu až překročí práh. Konečně bude pryč od tohohle zmatku. Volná jako pták v povětří. Srdce jí nad tím vesele poskočilo a v žaludku se jí zatetelilo blahem. Nohy jako by ji nadnášely. Nemyslela na nic, jen si užívala ten povznášející pocit.


Stiskla kliku a... nic. Žádné cvak. Povolení zámku. Otevření.


Srdce jí vynechalo jeden tep. Dopadla tvrdě do reality. Zkameněla vzteky a rozhořčením. Nedokázala se od toho okamžiku odloučit. Byl tak opojný a smyslný. A teď. Jak ji tu mohou jen tak držet. Je přece svobodným člověkem, ne trestancem. Ničím se neprovinila.

Z rozjímání ji vyrušila jemně pronesená slova.

„Musíte použít hůlku.“

„To dřevo?“ vyhrkla málem, naštěstí se zadržela. Prudce vydechla, aby si ustálila tep. Následně se odhodlala podívat do očí tomu, jenž ji na takové „nedopatření“ upozornil.

Očekávala, že za ní stojí „pan Vševědoucí“, i když jemu by se ta slova asi nepodobala. Spatřila však jen středně vysokého chlapce s havraními vlasy, trčícími mu do všech stran, a pronikavě zelenýma očima.


Než stačil jeden z nich cokoliv říci. Za jeho zády se otevřely dveře, vedoucí do kuchyně. V nich stanul bělovlasý stařík. To bude asi ten Albus, vzpomněla si na slova Molly....

„Má milá, rád vás vidím. Myslím, že bychom si měli promluvit.“ A pokynul jí, aby ho následovala.


Hodila omluvným pohledem na mladíka a vydala se na nejistých nohách, upřímně pochybovala, že ji donesou až k cíli, protože to zklamání bylo skoro neúnosné, směr kuchyně.

Snad se aspoň dozví něco podrobnějšího, utěšovala se.


Vešla do prostorné kuchyně, jíž dominoval obrovský stůl. Oči se jí rozšířily údivem. Za ten se muselo vejít minimálně dvacet lidí.

Uvnitř byla jen Molly, něco kuchtící u sporáku. Snape, opírající se o zeď v jednom z rohů. A „Albus“, nedozvěděla se zatím jeho příjmení a říkat mu jménem jí připadalo nepatřičné, i v duchu.

„Posaďte se, prosím,“ vyzval ji Albus.

A ona poslušně sklesla do židle. Právě včas.

„Jmenuji se Albus Brumbál.“ Napřáhl k ní srdečně ruku. (Ano! Konečně jí to seplo, ředitel Bradavic.) Pevně ji stiskla.

„Theresa Lefelle. Dobrý den.“


„Nemáš hlad Thereso? Můžu ti tak říkat?“ uslyšela za zády a už se k ní blížil talíř plný polévky.

„Jistě. Děkuji, paní Weasleyová, ale pokud se na mě dívá tolik lidí, nemůžu jíst.“

Střelila vražedným pohledem do koutu, ve kterém stál Severus a upřeně ji pozoroval už od jejího příchodu. Ten jí to oplatil jedním ze svých pohrdavých.

„Nemáš zač, zlatíčko. Vložila jsem na ni ohřívací kouzlo, takže se do toho můžeš pustit i později. A říkej mi Molly,“ usmála se na ni.

Theresa se usmála nazpět.


„Dobře, kde začít,“ ozvalo se z Brumbálových úst.

„Smím-li se zeptat, kam jste chtěla jít, slečno Lefelle?“

„Ehm, no do práce přece...“ vysoukala ze sebe nejistě.

„A potom? Kde byste bydlela?“

„Než bych si našla nějaký nový byt, k Mary-Anne. Ke kamarádce, od toho přece přátelé jsou, aby pomohli v nouzi...“

A na ni se mohla spolehnout, to věděla jistě. Poznala se s ní v práci, a od té doby byly doslova nerozlučitelné.

Shovívavý úsměv. „Bohužel, obávám se, že do svého světa se už asi nevrátíte...“

„A to proč?“

„Nejspíše vám Severus neřekl vše, i když ani on nevěděl, co se přihodilo po vašem odchodu z domu. Poté, co se tam přenesli Smrtijedi. Nejdříve dům prohledali a když v něm nikoho nenašli, buď ze vzteku anebo z čistého potěšení nad zkázou, ho zapálili. Tudíž si všichni myslí, že jste mrtvá...“ Jeho pokračování bylo utnuto výkřikem.

„Mrtvá?! Jak je to možné, pokud vím, nemohou mě přece prohlásit jen tak za mrtvou. Vždyť nenašli mé ostatky. To by mělo být dostatečným důkazem pro to, že nejsem mrtvá.“

„Ale oni vaše ostatky nalezli.“ odvětil s klidem Brumbál.

„Nalezli. Jak mohli něco nalézt, když tu sedím přímo před vámi. Živá a zdravá?? To je přece absurdní!!“

„Pan ředitel to špatně formuloval. Přiměřené by bylo říci, že si ´myslí´, že je našli.“ Vložil se do toho svým hlubokým hlasem Snape.

„Co myslíte tím, ´myslí´?“ zarazila se Theresa.

„Byla jim pozměněna paměť ministerskými bystrozory. Vzhledem k tomu, že se jednalo o Smrtijedy, chtějí to ututlat co nejvíce, samozřejmě, ani kouzelnická společnost o tom nic neví, bylo to oznámeno jen okrajově.“

„Což znamená, že po mě ani nikdo nepátrá?“ otočila se zpět pro odpověď na Brumbála. Stařík byl pro ni přijatelnější než ten arogantní chlap, který si myslí, že všude byl a všechno zná.

„Ne, domnívám se, že ne. Ministerstvo bylo vyrozuměno, že jste přežila bez újmy a nyní se skrýváte. Vyvstává tu však ještě jeden důvod, proč byste měla zůstat zde.“

Na to zpozorněla.

„Jak mi již Severus řekl, zdá se, že nevíte o tom, že jste kouzelnice. A proto by bylo ve vašem vlastním zájmu, abyste tu zůstala, dokud nezjistíte více.“ Povzbudivě na ni mrknul a v očích se mu zajiskřilo.

Co pořád mají s tou kouzelnicí...

„Dobře, zdá se, že mi nic jiného prozatím nezůstává.“ Rezignovala. Neviděla z téhle situace východisko, i kdyby se nějakým zázrakem dostala zpět, o čemž s Brumbálem za zády pochybovala. /Ten stařík má něco za lubem.../ Všechny věci, které jí zůstaly, měla v domě.

„Mohla bych se jít podívat na svůj dům. Ehm, tedy to co z něj zbylo? A zbylo vůbec něco?“

„Ale jistě, že smíte. Dovolím si odhadnout, že Severus vás více než rád doprovodí, nemám pravdu?“ obrátil se na jmenovaného.

„Bude mi nesmírnou ctí,“ odpověděl laxně Snape.

„Pokud již nemáte další otázky, půjdu.“ S tím se začal Brumbál zvedat k odchodu.

„Já... no...“

Přerušila jeho počínání nesměle vyslovená slova od Theresy.

„Ano, slečno?“ otázal se.

Chtěla se původně zeptat, proč na ni někdo zaútočil. Když jí vyvstala na mysl mnohem palčivější otázka a hned ji také položila. Ostatní může vyzvědět potom.

„Totiž nemám tu žádné věci, jako třeba oblečení a tak...“ pokračovala.

Albus si zamyšleně uhladil své vousy, nakonec zřejmě přišel na nějaký nápad. Úsměv mu roztáhl ústa a škodolibost mu jen svítila z očí.

„Myslím, že když už budete jednou venku, nebude problém někam zajít.“ Významně pohlédl na Snapea a odkráčel z kuchyně.


„Jdeme!“ Strohý příkaz od toho nabubřelého chlapa.

„Teď?“ stačila jen nechápavě odpovědět.

Neobtěžoval se s odpovědí a vyrazil dveřmi pryč.



*****


To mu ten starý pošetilec dělá snad schválně. Zuřil.

Nestačí, že má další vinu za ohrožení něčího života.

Teď jí ještě bude dělat chůvu.

Věděl, proč se musel zúčastnit tohoto „výslechu“. Ne, že by Albus nedokázal sám přesvědčit jednu pošetilou ženskou. (Stále nechápal jeho důvody, proč ji chce v Řádu a asi se je jen tak nedozví.) Ale on z něj prostě chtěl vymámit přiznání, nebo spíše omluvu.

Když ji včera viděl v tom úboru, netušil, že se s ní znovu setká jen o pár hodin déle a za takových okolností...

Merline, za co...

Ale on se rozhodně nehodlal vzdát. Dokončí, co začali před... - třemi hodinami?? To není možné, ta ženská opravdu nemá dost. - A pak bude odškodněna dostatečně.

Vytrpěl dost, jen co je pravda...


„Neměla byste ten svetr ve starorůžové?“ zaslechl od „slečny“ Lefelle. (Salazare, proč zrovna růžovou. To nejsou na světě žádné jiné barvy... Například černá!!)

„Bohužel, slečno...“ odpověděla jí uctivě prodavačka.


Dál už radši nevedět. I tak už ví o nakupování v mudlovských obchodech až příliš do konce svého života. Zahloubal se do vlastních myšlenek.


Přemístění se do Tkalcovské, bylo obtížnější, než zřejmě Brumbál čekal, jinak by je tam rozhodně jen tak lehkovážně nepustil... Alespoň si to pokoušel namluvit, i když u ředitele nikdo neví. Třeba chtěl zkusit, zda je ještě dostatečně způsobilý v zachovávání sebe i druhých naživu.

Naštěstí silné zastírací kouzlo fungovalo celkem účinně. Díky Merlinovi. Protože by asi jen stěží do toho stvoření, co mu šlo po boku, nacpal další lektvar. Měl o tom velké pochybnosti.

Už na ten první nereagovala nijak nadšeně. Její škleb celkem přesně vystihoval její pocity. Jasně poznal, že si myslí, že ho chce otrávit. Mírně ho překvapila tím, že ho i proti těmto vyhlídkám vypila...


Když si vybrala dostatečné množství oblečení - netušil, na co to všechno má... těch tašek bylo snad padesát ne-li více. - Požádala prodavačku, zda by jí neporadila, kde najde dobrý obchod se spodním prádlem a hned si to zamířila udaným směrem. Jen co zastavili před vytouženou výlohou, vrazil jí několik bankovek do ruky a odporoučel se s tím, že si zajde na Příčnou ulici. Tohohle se nemínil účastnit. Po hodině, jež jí dal, se navracel zpět. Asi jí to netrvalo zase tak dlouho, protože ji našel o dva obchody dále, kde se nacházela obuv. Když viděl výšku podpatků okolo vystavených bot, nevěřil, že by byla schopná něco takového nosit a navíc v tom ještě ujít nějakou vzdálenost.

V jedné z nákupních tašek, které mu vrazila do ruky, zahlédl světle modrou krajku! Merline, ta ženská má opravdu vkus. Co jí však sloužilo ke cti, jak je letmo přelétl, viděl i černou. Tak že by přece jen nebyla tak beznadějná...


Z obhlídky šatstva ho vytrhla úslužná slova: „Nashledanou. Přijďte zase.“

A následná odpověď: „Děkuji, nashledanou.“

Theresa si to k němu zamířila s vítězoslavným úsměvem na rtech.

„Spokojena? Je to vše?“

„Oh, ještě zdaleka ne.“ odpověděla s potutelným pousmáním. A než mohl mít nějakou připomínku, jako že se k ní už nadechoval, dodala.

„Už jen „drogérka“ a budeme hotovi.“


Sice vůbec nechápal, co to ta „drogérka“ znamená, ale vidina konce tohoto utrpení, ho rozhodně potěšila. Koneckonců, jak dlouho by tam mohla strávit... Tak půl hodiny nanejvýše...

Jediným jeho štěstím bylo, že se nacházeli v jakémsi „obchodním domě“, tak to nazvala Theresa. Tudíž nemuseli přecházet z jednoho místa na druhé a vystavovat se tak nechtěné pozornosti.

I když to množství lidí na jednom místě bylo neúnosné. Navíc byli všichni zavřeni v jediné budově!! Ani nechtěl pomyslet na to, kdyby třeba začalo hořet nebo něco jiného...


*****


Hodina!! Jak to ta ženská dělá, že ho dokáže rozčílit jen obyčejným nakupováním...

Mezitím, co si vybírala, Merlin ví co, prozkoumal pár lahviček a jejich složení vzadu. Nejen, že polovině z toho nerozuměl. Ale vypadalo to tak, že po použití jednoho z „šampónů“, protože to se tak rozhodně nedalo nazvat, by spíše měly vlasy vypadat, než aby jim to nějakým způsobem prospělo. Když to viděla Theresa, drze poznamenala, zda by si nechtěl něco koupit, přitom upřeně hleděla na tu věc v jeho rukách. Probodl ji spalujícím pohledem, po kterém se vzdálila raději o pár regálů dál a mumlala něco o tom, že potřebuje ještě „pěnu na holení“, protože si začíná připadat jako medvěd v zimě...

Nijak to nekomentoval. Sice netušil, na co potřebuje nějakou pěnu, ale nehodlal se tím dál zabývat.


Poté, co oznámila své „Jsem hotova.“, v duchu si poskočil radostí. Na ni vrhl jen zdrcující pohled doplněný slovy - „Bylo na čase.“


Zaplatil.


Ano, zaplatil on. Ještě teď má v živé paměti její výraz, když jí oznámil, že zaplatí on. Nejdříve nefalšovaná zloba, přecházející přes zoufalství do rezignace. I ona musela uznat, že nemá, jak zaplatit veškerou útratu. Její doklady byly při neštěstí v domě společně s její peněženkou a kreditkou. Takže neměla na výběr...

Odebrali se tedy zpět na Grimmauldovo náměstí.

12.07.2009 18:51:36
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one