Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Takže pro začátek vím, že je to dlouho, co jsem přidala poslední kapitolu a vskutku hluboce se za to omlouvám, jenže jinak se nedalo...

Věnování bude jednoznačně vám všem, kteří jste komentovali, děkuju srdíčka!!

 Mariana, Hajmi50, A_ja, evi10, elulinek.e, Beruška, nadin, wixie, assez, Šárka, soraki, katie11, Katrin, Janka

A poděkujte těm, kteří mě poháněli svými dotazy k dopsání další.

Ještě jedno speciální věnování soraki, ať už tě minimálně do konce roku nepotkají zlé věci.

A co bylo dál?


Albus Brumbál seděl ve své pracovně v Bradavicích. Jen velmi dobrý pozorovatel by si všiml netrpělivého chvění brku, s nímž psal na zažloutlý pergamen. Z této činnosti ho vyrušil až trylek od Fawkese, sedícího na bidýlku.

Pohodlně se opřel v křesle a sepjal ruce tak, aby vytvořily stříšku.

„Jen dále, má milá,“ vyzval příchozí, ještě než stihla zaklepat. Ve dveřích se zjevila mladá žena s dlouhým pláštěm, zahalujícím celou její postavu, a širokou kapucí, pod níž vyčuhovaly jen černé lokny.

„Dobrý den, Brumbále,“ odpověděla stroze na přivítání.

„Posaďte se, prosím. Smím vám nabídnout šálek čaje?“

„Ne, děkuji. Pokud se nemýlím, chtěl jste se mnou mluvit. Proto jsem toho mínění, že bychom měli raději přejít k věci. Můj i váš čas je drahocenný. Zdvořilosti jsou mezi námi zbytečné, že?“

„Vskutku. Přesto mohou navodit určitou atmosféru...“

„Atmosféru? K čemu?“ podivila se neznámá.

„Jistě sama dobře víte, proč jsem vás sem dnes pozval. Ostatně není to poprvé. Stále nehodláte ustoupit? Obávám se, že pokud jí to nevysvětlíte co nejdříve, může se něco stát.“

„Věřte, že si dostatečně uvědomuji důležitost toho, proč ji potřebujete zpět. Ale sám dobře víte, za jakých podmínek ona sama rozhodla o svém návratu. Mohu vás však ujistit, že to nehodlám odkládat dlouho. Brzy se uvidíme znovu. Teď, pokud dovolíte, se s vámi rozloučím.“

„Och, jistě, má drahá. Ať se vám daří dobře. Nashledanou.“

Pokývla, jak směrem k řediteli, tak k fénixovi a s tichým zaklapnutím dveří odešla.

Albus si spokojeně zamnul ruce a vrátil se ke své předchozí činnosti, přitom si pobrukuje pod vousy.






Přežila. Nemožné, ale přežila nakupování s tím havranem. Sice pořád něco skřehotal a měl připomínky, ovšem vyvázla bez újmy na zdraví. To byla první myšlenka, která jí přišla na rozum těsně po probuzení.



„Thereso, snídaně.“ zavolala na ni Molly, stojící za dveřmi.

„Už jdu. Děkuji, paní Weasleyová.“


Vytáhla ze skříně, kam narychlo narovnala vše, co včera koupila, svetr a navlékla si ho. Ještě se kriticky změřila v zrcadle.

Hmm, nebylo to špatné. Příjemný vlněný svetr ve starorůžové barvě (Měla z jeho koupě radost, a to nejen kvůli ceně. Zachytila pohled toho „černého postrachu“, který se na něj netvářil nijak radostně. Tak si ho s ještě větším potěšením vzala.) doplnila dlouhými černými kalhotami. Odraz v zrcadle jí alespoň na chvíli zvedl sebevědomí.

Se vztyčenou hlavou vyšla na chodbu. Jen co však vstoupila na první schod, začala být nervózní. Zezdola se ozýval halas a smích. Rozhodně tam bylo větší množství lidí, a na to nebyla zvyklá.


No nic. Odvahu. To zvládneš.

Zhluboka se nadechla a sešla dolů.

V kuchyni ji uvítal hurónský chechot. Nechápavě se rozhlížela po příčině, ale nic zvláštního nenašla. Jejich smích byl natolik nakažlivý, že se jí nevědomky koutky úst povytáhly do nesmělého úsměvu.


„A, Thereso, konečně jsi tu.“ všimla si jí Molly a ukázala na židli nejblíže k ní. Jen dosedla, odlevitovala jí na stůl snídani.

„Thereso, tohle je Kingsley Pastorek, Remus Lupin, Alastor Moody a Nymfadora Tonksová, ehm tedy Tonksová. Vážení, tohle je Theresa Lefelle.“

Po vzájemném uvítání a seznámení nastala chvíle ticha. Až se Theresa osmělila.

„Co se stalo, že tu bylo tak veselo?“

„Za to mohla Tonksová, ona totiž...“ rozmluvil se Lupin, ale už nedopověděl, protože se znovu otevřely dveře, dovnitř vešel Harry Potter a zábava se rozproudila jiným směrem.


Hned jak dojedla, omluvila se a vyrazila zpět do svého pokoje. Chtěla si konečně v klidu utřídit myšlenky a vymyslet, co bude dělat dál. Ze stoupání ji vyrušil dusot nohou. Otočila se a před sebou spatřila Harryho.

„Hm, myslím, že jsme si ještě nebyli představeni. Já jsem...“

„Harry Potter, já vím,“ dokončila za něj Theresa nevědomky. Jen to dořekla, nejraději by si nafackovala.

„Odkud to víte?“ změřil si ji podezřívavě.

„Já, no, totiž... z knížek.“ Rozhodla se pro poloviční pravdu.

„A jakých knížek?“

Zase další stupidní otázka, to to nemůže nechat plavat?!

„Kouzelnických, přece.“

„Aha, kouzelnických.“ Po tom prohlášení ji zatáhl do prvního pokoje na poschodí.

„Takže kouzelnických. Nevím, o co se tu jedná, ale očividně jste mudla, proto se asi těžko dostanete ke kouzelnickým knihám.“

„Jak můžete vědět, že nemám třeba příbuzného nebo známého kouzelníka?“ vytasila se s triumfem a doufala, že bude mít konečně svatý pokoj.

„Vzhledem k tomu, že jste ani nevěděla, co je to hůlka… Asi těžko budete znát nějakého kouzelníka.“

„Hmm, pán má postřeh. Dobře, stejně jsem si to všechno chtěla nějak ověřit. Tak proč nezačít hned...“


„V našem světě vyšly jisté knihy, napsané mudlovskou spisovatelkou, o tobě. Tvém životě, abych byla přesná. Bohužel ti je nemůžu ukázat, protože byly všechny v domě při té „nehodě“. Ehm, promiň, ale tykám ti, nevadí? Já jsem Theresa.“

„Mé jméno už znáš, nevadí. Říkala jsi, že by sis chtěla něco ověřit. Tím myslíš něco konkrétního z těch knih?“

„No ano. Kde začít? Nejlépe od začátku, že...,“ usmála se.


Vypověděla Harrymu vše, co se prozatím z knih dozvěděla. O jeho soužití s Dursleyovými, nástupu do Bradavic, souboji s trollem a následné záchraně Kamene mudrců. Objevení hadího jazyka ve druhém ročníku, vstupu do Tajemné komnaty, až se dostala k útěku Blacka z vězení a jeho záchraně před Azkabanem. / A/N: Myslím, že všichni jste celkem obeznámeni s dějem od první až do třetí knihy, takže popisování už řečeného by bylo v tomhle případě asi jako nošení dříví do lesa. Navíc pochybuju, že bych si vybavila všechno, co v těch knihách bylo. Tudíž nějaké obšírné vyprávění vynechám.;o)/


Své vyprávění zakončila tím, že se na něj zkoumavě zahleděla. Nevěděla, jakou by od něj měla očekávat reakci, proto se mu nedívala přímo do očí, ale zaměřila se na zeď za ním. Navíc jí to pomohlo i v soustředění se na každý detail. Teď když viděla jeho popelavou tvář, nadávala si, že s tím vůbec začala.


„Ehm, je ti dobře? Vypadáš, jako by ses měl každou chvíli pozvracet.“ odhodlala se nakonec k otázce.


„Co? Jo, jistě. Jen mě zaskočilo, jak moc se to shoduje, alespoň v těch základních věcech.“ Vrátil jí malý úsměv a nabíral pomalu zpět svou původní barvu.

„Ví o tom ještě někdo jiný? Myslím, že kouzelnický svět je na pokraji odhalení, pokud je někdo schopen vyzradit něco takového. Možná by bylo lepší si o tom promluvit s Brumbálem.“


„Och, jestli o tom někdo ví, to opravdu netuším. Ale nemyslím, že by byla vaše společnost v nějakém ohrožení. Přece jen většina (A/N: tady prostě nemůžu napsat všichni, protože minimálně aspoň já se počítám za menšinu, která by dala nevím co za to, kdyby to byla pravda, takže se počítám mezi blázny, kteří v to doufají...:oD) lidí to považuje za fiktivní svět, vymyšlený pro děti. Něco jako pohádku, která v podstatě neexistuje. Nejspíše díky tomu mohla být vydána i ta kniha. Pochybuji, že by se o tom nikdo z kouzelníků nedozvěděl, a pokud oni to považují za nehodné jejich pozornosti, asi by ses tím neměl znepokojovat,“ uklidňovala ho Theresa.

„Ráda bych se dozvěděla o těch rozdílnostech, které jsi naznačil. V čem je tedy realita jiná?

A pokud to odhaduji správně, už máš za sebou zřejmě více než třetí ročník, ale další knihy se prozatím nevydaly...,“ navázala.

„Uhádla jsi. Po prázdninách nastupuji do šestého. Co se týče rozdílů, to hlavní se shoduje. Jak napadení Quirella Voldemortem, tak Tajemná komnata i Sirius. A tady je zřejmě ten největší zlom. Poté, co byl Sirius osvobozen, dozvěděl se, jak vypadá mé soužití s Dursleyovými.“ Zachytil její tázavý pohled.

„Ano, ta kniha to celkem vystihla. V tomhle se nijak neodlišuje. Pozval mě tedy k sobě a já jsem bydlel spolu s ním tady na Grimmauldově náměstí 12...“ Harry vypadal, jakoby se propadl do jiného světa, i když bylo jasné, že věta bude mít ještě pokračování.


Theresa váhala, jestli se zeptat a přetrhnout tak jeho návrat do vzpomínek, ale zvědavost nakonec zvítězila. „Bydlel?“


To ho vytrhlo zpět z letargie. „Ano, na konci školního roku zemřel,“ odpověděl a uhnul jejímu pohledu.


„To je mi líto.“

Byla z toho smutná, se Siriusem celkem sympatizovala. Něco z jejího smutného pocitu se muselo odrazit v jejím hlase, protože na ni Harry pohlédl. Viděla v jeho očích tolik zármutku a bolesti

Chtělo se jí ho obejmout. Ale jak zjistila, Harryho povaha byla stejná jako v knize, takže by nejspíše nezareagoval na takovou důvěrnost nejlépe, zvláště od neznámé ženy. Proto k němu přišla blíže a stiskla mu předloktí. Záblesk vděčnosti v těch smaragdových očích ji povzbudil a odhodlala se k tomu vtáhnout ho do objetí. Pevně ji sevřel a ona ho konejšivě pohladila po zádech. Chvíli tak zůstali, podpírajíce se navzájem.

Ticho přerušil po pár vteřinách Harry, který se jí jemně vyvinul z náručí se slovy: „Omlouvám se.“ Přičemž zrudnul jako rajče.


„Nemáš se za co omlouvat, skutečně. Asi by bylo nejlepší nechat to na zítra...“


„Ne, to ne. Tedy pokud by ti to nevadilo, rád bych si s tebou ještě povídal. Jen mě zaskočilo, kolik toho víš o mém předchozím životě. Tohle nevědí ani Ron s Hermionou...“


Takže v tomhle měla pravdu, je stejný jako v knihách.


„Kde jsme skončili? Takže během čtvrtého ročníku Voldemort znovu povstal...“


V průběhu zhruba hodiny byla seznámena s Turnajem tří kouzelníků a následným povstáním Temného pána za přispění té krysy Červíčka. Skrkova odhalení. S nástupem Umbridgeové do Bradavic a příchodem Drápa do Zakázaného lesa, jenž přispěl k vyhnání Umbridgeové z bradavických pozemků.

Přitom její vypravěč rozhazoval rukama na všechny strany, zvláště v případě, kdy popisoval pokroky BA, viděla, jak se jeho tvář rozzářila spokojeností a nadšením. Až se dostali k událostem na Ministerstvu. Harry se jen těžce dostával přes popis Siriuse propadajícího se Obloukem. A tehdy mu čelo potemnělo težkým mrakem, který se udržel až po dobu boje mezi Brumbálem a Voldemortem. Pak se odmlčel, vypadalo, že váhá, jestli jí může říci ještě něco více. Zkoumavě si ji prohlížel. Až nakonec nejspíše usoudil, že je toho hodna a vypadlo z něho:

„Tohle jsem zatím řekl jen Hermioně a Ronovi, nemyslím, že by to musel ještě někdo jiný vědět.“

„Nemusíš mi to říkat. Nežádám to po tobě,“ ohradila se Theresa.

„Ne, chtěl bych ti to říct. Ani sám nevím proč. Možná je to o něco snažší, protože už toho tolik víš. Nevím, jestli to tak také cítíš, ale připadá mi jako bychom se znali už dlouhou dobu...“

„Ano, i já to tak cítím. Ale pokud si nejsi jistý, měl by sis to promyslet.“ Zarazila ho.


„Jsem si jistý.“

S tímto prohlášením se dozvěděla o další zhoubě, která zasáhla do Harryho života, nutno poznamenat, že o té nejdůležitější.

Věštbě.



Jak se tak k tomu cestou do svého pokoje vracela, uvědomila si, že nad posledním tématem strávili hezkých pár hodin. Rozebírali ho ze všech stran a stavěli do různých situací, přesto vždy došli k jedinému, neuspokojujícímu, výsledku. Verdikt byl jasný, snad až příliš. Theresa nechtěla věřit, že tomu tak musí být, zvláště když viděla tolik života a touhy v kouzelníkovi před sebou.

Nedalo jí to, aby se nezeptala, jak je to s tímto domem, když Black zemřel. Harry přesně nevěděl, jaké kroky Brumbál podnikl k jeho zabezpečení, jediné co mu bylo řečeno, bylo to, že Krátura byl poslán do Bradavic a dům je bezpečný jak pro Řád, tak Harryho.


„Ale říkal jsi, že Black tě od Dursleyových odvedl, jak to tedy pak bylo s tvou ochranou? Přece jsi u nich zůstával kvůli té ochraně krve. Jak je potom možné, že jsi žil přes prázdniny zde?“ zeptala se zmateně.


„V tomhle se Brumbál mýlil, stačilo, abych se objevil u Dursleyových jen na jeden den a tím byla má ochrana zabezpečena. Nemusel jsem u nich strávit celé prázdniny. Sirius to našel v knihách Blackovy rodiny. Byl jsem neskutečně šťastný, když jsem se to dozvěděl,“ dostalo se jí zasněné odpovědi.


Aby opustila bolestivou chvíli, zeptala se na absenci Rona a Hermiony.

Tehdy se Harryho tvář projasnila. Bylo vidět, že přátelé jsou pro něj vším.

Hermiona prý odjela na pár dní k rodičům, ještě se s nimi rozloučit, a Ron vypomoci dvojčatům v jejich podniku. Zítra by se měli vrátit.



V těchto úvahách došla až ke dveřím svého pokoje. S pohledem sklopeným k zemi je otevřela a s cvaknutím zavřela. Otočila se do středu pokoje a naproti ní se v jejím zorném poli objevila postava, otočená k ní zády, s těžkým cestovním pláštěm přes ramena.


Ach, ne, povzdechla si v duchu. Zase někdo. Bude mít někdy chvíli klidu...

16.09.2009 19:09:05
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one