Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Tak zase po dlouhé době... Co vás možná potěší, už je napsaná i poslední kapitola, teď ještě se k ní dohrabat a dopsat to mezitím... :DD

Kapitolka je věnována všem, kteří vydrželi a těm, kteří přečtou.

Pokud najdete nějakou chybu, řekněte, budu vám za to vděčná. ;o)

Váš Terezník

 

Ztracená


„Thereso, už na tebe čekají,“ ozvalo se po rázném zabouchání na dveře.

Co to sakra bylo? Nechápala rozespalá obyvatelka pokoje.

Kolik je proboha hodin, že ji musí budit?

Pohled na hodinky na levém zápěstí jí prozradil, že skoro devět.

Och, to ne, zaúpěla.

Naházela na sebe to první, co jí přišlo pod ruku, což bylo právě to oblečení od včera. Ústní hygiena je také důležitá, tudíž pominout ji by bylo nemyslitelné. A na závěr alespoň něco málo provést s vlasy, to se jí bohužel nedařilo již dříve, a dnešek rozhodně nebyl výjimkou. V napůl bdělém stavu se vyřítila ze dveří. Ale už cestou jí začalo docházet, proč že to na ni čekají. S postupným uvědomováním si skutečností se snižovalo také tempo chůze, až se téměř zastavilo. Nerozhodně postávala před kuchyňskými dveřmi, za nimiž nebylo naprosto nic slyšet. Nic, prostě vůbec nic! K vzteku! Nejspíše nějaké kouzlo proti odposlouchávání, i Harry jedno použil při jejich rozmluvě.

Nepřítomně zírala na suk ve dveřích. Připadala si obdobně. Jako by byla něčím, co sem nepatří, vyčnívajícím z jednolité struktury, rušivým elementem jinak dokonalého díla. Věděla, že vstupem dovnitř přijme nabídku a její svět se tím změní, jen netušila, jestli to skutečně chce. Risk je zisk, vzpomněla si na to pošetilé pořekadlo. Tak proč se jím jednou neřídit? Třeba bude k užitku…

Spěšný klapot podrážek a černá šmouha, prosvištící kolem, jí málem přivodila zástavu srdce. Severus Snape, řítící se okolo rychlostí famfrpálového potlouku, ji div nesmetl vírem přívalu vzduchu, který se od něho šířil při tom, jak se dychtivě sápal po dveřní klice.

„Lefelle, budete tu překážet dlouho?“ ukončil její rozjímání a rázným trhnutím otevřel tichého společníka.

Tím také nevědomky přeťal její přemýšlení nad nevyhnutelným osudem. Přičemž ji málem zpětný náraz znovu porazil.

S hlubokým povzdechem se vydala vstříc do jámy lvové.


Co ji překvapilo, bylo nejdříve to množství lidí v té příliš malé místnosti. I když byla zřejmě magicky zvětšena, stále to nestačilo. Následná absence Kassandry její podezření jen znásobila. Opravdu neočekávala, že by se toho rituálu, nebo co si měla pod tím vlastně představit, účastnil takový dav... Copak si skutečně myslí, že bude nějakým pokusným králíkem v laboratoři (spíše ve vitríně, jak to tak vypadá), kde by se na ni všichni dívali?

Jen vešla, postrčila ji Molly k jedné z prázdných židlí u stěny. Tak nejnenápadněji, jak jen zvládla, se na ni usadila a nevydala ani hlásku. Nepotřebovala být středem pozornosti, raději poslouchala a naslouchala nikým neobtěžována. K jejímu podivení se nikdo nezeptal na to, co tam dělá, jen Moody z ní nespustil své oko, jako by se chtěl vnořit přímo do její hlavy, a podezřívavě na ni civěl.

Jak vyrozuměla z toho, o čem Brumbál mluvil, zjistila, že se nějakým nedopatřením nejspíše ocitla na schůzce Řádu. Nic z proneseného nechápala, ani jí to nic nepřipomínalo, proto využila své výhody nepozorované a prohlížela si lidi vůkol. Většinu z nich nikdy neviděla, bylo tu pár známých jako Tonksová, Lupin a Pastorek, ale jinak nikdo jiný. Ano ještě také větrná pohroma Snape, trocha ohleduplnosti by mu nezaškodila. Když už se tak na něj zaměřila, dnes vypadal podivně bledší a možná i žlutější (?). Každopádně z něj zvláštním způsobem sálalo něco ne nepodobného nadšení? Jestli to v jeho případě bylo možné. Čím to? Kdyby to byl někdo jiný, myslela by si, že je rozjařený, ale to se k tomuhle bručounovi zrovna nehodilo. No, pokud by zrekapitulovala vše, co o něm doposud věděla, jediné, co by připadalo v úvahu, by mohl být nějaký lektvar.

Druhým mužem, jenž upoutal její pozornost, byl samotný Brumbál. Dnešním dnem skutečně vypadal na svůj věk. Téměř sinalým obličejem by směle mohl konkurovat i omítce ulpívající na zdi za jeho zády. Neměl ani svůj obvykle rozverný hábit v nějaké křiklavé barvě, spokojil se jen s tmavě modrou. To ji překvapilo natolik, že se přiměla k tomu, vyslechnout si něco z jeho řeči. Ta ovšem k její neskonalé smůle právě skončila a ředitel se vydal jejím směrem. No vydal, spíše se o to pokusil, ale několik lidí mu zastoupilo cestu.

Jejímu zmatku ani nepřidala slova pronesená Snapem, když procházel kolem ní: „Nashledanou večer.“ Jež ještě umocnil zvrácený úšklebek, pohrávající mu na rtech.

Než se nad tím stihla více zamyslet, už se k ní dostal i ředitel.

„Dobrý den. Rád vás zase vidím,“ začal Brumbál.

„Dobrý den. I já vás. Jen nechápu, proč jsem tady?“

„Doufal jsem, že by vás pár novinek z kouzelnického světa potěšilo, ale nezdálo se, že byste o ně projevila zájem,“ pronesl nezaujatým hlasem a pobaveně se na ni usmál.

Theresa by v tu chvíli mohla směle konkurovat nejvyzrálejšímu rajčeti, nebyla ze sebe schopná vydat ani hlásky, jen na prázdno polkla.

„Ale to není to, o čem jsem s vámi chtěl mluvit. Nevím, zda jste byla informována o tom, že dnes večer bychom se rádi pokusili o to, navrátit vám zpět vaši paměť?“ načež tázavě nadzvedl obočí, na odpověď nečekal a plynule navázal. „Proto bych vás rád požádal, abyste se připravila, v devět hodin vás zde vyzvednu.“

S tím odkráčel.

Jak skvělé! To se toho dozvěděla, a zase bude jen čekat. Co teď?

Nakonec se rozhodla, že pomůže Molly v kuchyni, aby se alespoň nějak zabavila…



Stmívání ji zastihlo v knihovně, netušila, proč sem lezla, ale bylo to takové utěšující místo. Mezi všemi těmi knihami se cítila dobře. Knížky měla ráda, i když některé z nich vypadaly dost nebezpečně a tajuplně, i přesto místnost své kouzlo neztratila, navíc to bylo ideální místo pro pohroužení se do myšlenek a i útěkem před realitou…

Z okna mohla vidět nejen okolní domy, ale také oblohu postupně přecházející z oranžové, pokrývající horizont a ulpívající na omítkách, vytvářející tak pitoreskní barvu, přes růžové odstíny červánků, pokrývající nachově zbarvenou modrou oblohu, splývající místy až do temné modři.

S hlubokým povzdechem odtrhla oči od té malebné podívané a shlédla na své hodinky, které nemilosrdně odpočítávaly vteřiny, minuty a hodiny den za dnem. Nastala hodina zúčtování s minulostí.

Sejít těch pár schodů, jí činilo čím dál tím větší potíže. Pod schody na ni, nutno řečeno, že dosti netrpělivě, čekal ředitel Školy čar a kouzel v Bradavicích, proto se donutila zrychlit tempo.

„Chytněte se mě,“ jednoduchý příkaz, který nedával příležitost pro to být nesplněn.

Sotva její ruka dopadla na tu Brumbálovu, pocítila tah, jako by se ji někdo pokoušel protlačit trubicí, která byla příliš úzká. Vše se s ní točilo a nemohla se ani nadechnout. Když už si myslela, že ten tlak nepřežije, dopadla na pevnou zem, křečovitě svírajíc ruku vedle sebe jako opěrnou hůl a jen díky ní neskončila na travnaté zemi.

„Vítejte v Bradavicích,“ přivítal ji Albus Brumbál a rukou obsáhl horizont, na kterém se skvěl bradavický hrad v celé své kráse. Ten pohled ji skutečně uchvátil. Než se z toho mohla vzpamatovat, měl Brumbál namířeno obrovskou branou před nimi přímo k výše zmíněnému hradu. Pospíšila si, aby ho dohonila.

„Je nádherný,“ vydechla směrem k řediteli a nedokázala odtrhnout zrak od hradních věží. Tudíž si nemohla povšimnout potěšeného úsměvu, který se objevil na jeho tváři.

Když se dostatečně vynadívala, rozpomněla se na otázky, jež mu chtěla položit. Vrhla se tedy do toho rovnou po hlavě.

„Jak to vůbec bude vypadat? Co se mnou míníte provádět?“

„O tom bych se tu zde nerad rozpovídával. To víte, uši jsou všude a nikdy si nemůžeme být jistí, zda nás někdo neodposlouchává, včas se vše dozvíte. Nebojte se,“ zakončil a otevřel jí galantně dveře.

Znovu vypadala jako tele, které kouká na nová vrata. Jenže tohle se prostě vymykalo všem jejím představám. Vstupní síň byla překrásná, ty klenuté stropy a v dáli mohla zahlédnout i pohybující se schody. Božské.

„Tudy prosím,“ ozvalo se zleva. Neochotně se rozešla udaným směrem.

Cesta se před nimi klikatila stále hlouběji, a jak mohla vypozorovat, sestupovali do podzemí. Měla nepříjemný pocit, že dnes pozná nechvalně známou učebnu lektvarů. Byla zvědavá, zda to na ni zapůsobí stejně jako na prváky. Když o pár minut později zastavili, tam kde předpokládala, ani ji to zas tak nepřekvapilo. Její společník jí pokynul dovnitř, proto otevřela zmiňované dveře. Za nimi našla mimo Snapea také Kassandru, která se ležérně opírala o učitelský stůl, a zdálo se, že na ni vůbec nepůsobí prostředí, ve kterém se nachází, ani nasupené pohledy, přicházející od mistra lektvarů, jež stál na druhé straně stolu vystřený jako pravítko. Mezi nimi probublával v kotlíku jakýsi lektvar, jehož výpary vytvářely hustě zelenou mlhu, vznášející se těsně pod stropem.

Napětí v místnosti se po jejich příchodu částečně zmírnilo, ale bylo znát, že ani jeden si toho druhého nijak neoblíbil.

„Severusi,“ prolomil ticho Brumbál, „byl byste tak laskav a seznámil slečnu Lefelle s průběhem?“

„Jistě, i když pochybuji o tom, že se nějak bude lišit od těch ubožáků, které učím, takže si nebudu dělat marné naděje, že něčemu z toho porozumí. Ceremoniál…“ začal hladce se svým výkladem, přehlížeje rozhořčené námitky od Theresy.

Aby pravdu řekla, když si na to později někdy vzpomněla, skutečně moc nepochopila, o co tam šlo. Snape k tomu přidal až moc té „omáčky“ kolem a několik slov, kterým naprosto nerozuměla, ani je nikdy neslyšela, takže na konci byla ráda, že pochopila alespoň to základní.

Což se sestávalo z následujícího:

Do připraveného lektvaru, na kterém, jak ji upozornil ten postrach alias mistr lektvarů, pracoval celou noc, a to velmi intenzivně, což zdůraznil, a jež je vysoce nestabilní, musí přidat svou vzpomínku, která by spojovala jak její předchozí život, na který zapomněla, tak i „umělý“ život, který žila doteď. Prý to bylo důležité z toho důvodu, aby si zachovala vzpomínky na oba světy. S tím jí následovně přeochotně pomohla Kassandra, takže spolu po delší debatě vybraly jedno ráno, ve kterém je Kassandra jako kočka – jako pojítko s ní jako zvěromágem z minulých dob. To však nebyl konec útrap.

Poté si bude muset lehnout na připravené lůžko, protože se předpokládalo, že upadne do jakéhosi magického kóma – v lepším případě – v tom horším... ji čeká smrt. Nikdo to totiž nevěděl jistě, vzhledem k tomu, že každý účastník reaguje jinak. Jen co vypije na „svém“ loži tu odporně vypadající břečku, musí kouzelník, v tomto případě to bude Brumbál, pronést magickou formuli, která nasměruje působení lektvaru, tak aby mohl fungovat správně, a zároveň se dozví, pokud by vše neprobíhalo úplně v pořádku.

Jak prosté!

Když uléhala na tu prokletou postel s lektvarem v ruce, moc příjemné jí to nebylo. A když se pak navíc podívala do tváří zúčastněných, nijak jí to na náladě nepřidalo. V Brumbálově tváři se zračila lítost spolu se strachem, v Kassandřině obava smíchaná s láskou? Od toho teď raději dál, proto se zaměřila na Snapea, a tam našla dychtivost s lačností. Už se nemůže dočkat toho až zkapu, pomyslela si trpce. Pozvedla oči ke stropu a s hlubokým nádechem do sebe lahvičku obrátila.

Obklopila ji neproniknutelná tma.

06.02.2010 18:28:21
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one