Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


 

Ehm, tady si dovoluji. Nekamenujte mě, prosím, moc. Vím, že aktualizace by mohla být častěji... Snad vám to kapitola vynahradí, i když o tom silně pochybuji.

Věnování všem, kteří přečtou. ;)

Quo vadis? (Kam kráčíš?)

 

Severus stál nahrbený nad tiše bublajícím lektvarem, ale i přesto stále skřípal nenávistně zuby. Ředitel si opět dovolil ho odpálkovat jako malé dítě a ještě s takovým klidem! Teď v něm hlodal pocit malichernosti nad tím, jestli jít zakroutit krk Brumbálovi za jeho předpoklady o tom, že budou s Lefelle spolu „výtečně“ vycházet, nebo jít rovnou podat nějaký vhodný lektvar „nemocné“ a její společnici, aby se jednou provždy těch užvaněných ženských zbavil. Při té druhé představě se mu nálada vrátila opět do normálu, možná i trochu pozvedla. Natolik, že odstavil kotlík z ohně a přelil jeho obsah do předpřipravených nádob. S uspokojením dobře vykonané práce se odebral do svých komnat.

 


Kassandra nebyla ve své kůži, i když by to na ní nikdo na první pohled nepoznal. Nebyla z těch, co by své city dávaly najevo ani výrazem ve tváři, natož změnou chování. I přesto se zdálo, jako by něco Brumbál vycítil, poznala to podle jeho soucitného pohledu, který na ni vrhl na poslední schůzce Řádu.


Nyní seděla u Theresiny postele, která jí spíše evokovala smrtelné lože a dívala se do její tváře. Pokožku měla téměř průsvitnou z toho, jak byla upoutána na lůžko.


 

Živě si vzpomínala na to, jak za ní Brumbál tehdy přišel, že se Theresa bude muset přesunout na ošetřovnu, a se slovy: „Profesor Snape nemá takovou kompetenci jako ošetřovatelka Pomfreyová,“ začal připravovat její přesun.


„A to vám řekl on sám?“ odvětila mu přezíravě.

„Kassandro, skutečně byste v něco takového věřila? Myslím, že už jste si za tu dobu udělala celkem dobrou představu o Severusově lpění na pocitu hrdosti a důstojnosti.“ Přičemž zvedl nemocnou z postele a odlevitoval ji do krbu. 



Tak tu již ležela něco málo přes týden ve stále stejném nehybném stavu. Lékouzelnice ji sice po důkladném vyšetření ujistila, že je to jen dočasný stav, ale přesný den probuzení jí nedokázala říci.

„Kassandro?“ ozvalo se jí ochraptělým hlasem po pravici.

Nevěřícně obrátila svůj zrak od okna, kam jí při vzpomínání zabloudil pohled.

„Tess! Jak je ti?“

„Jako by mi tisíce malých permoníků kutalo do mozku, a k tomu tancovali dupáka.“

„Slečno Thereso, už jste vzhůru! To je skvělé,“ zvolala nadšeně madam Pomfreyová a už si to cupitala k nim.

„Jak pro koho,“ přišla podrážděná odpověď z postele.

Mezitím co ošetřovatelka běhala kolem pacientky, přemýšlela Kassandra, jak by se vytratila před tím výbuchem, který měl přijít. Nenápadně se podél zdi začala sunout směrem ke dveřím.

Rozzuřené: „Neopovažuj se odsud ani hnout!“ zmařilo její pokus. Marně si lámala hlavu, jak ji mohla vidět, když ošetřovatelka stála mezi nimi a zastiňovala tak svým tělem její úprk.

Po naléhání nemocné a za pomoci z Kassandřiny strany se jim podařilo donutit Pomfreyovou odejít.

„Jak jsi to mohla dovolit, věděla jsi, že si nepřeji, aby se to někdy stalo.“ Theresiny oči zůstávaly zavřené, ale z výrazu tváře a napjatosti těla bylo patrné, že je rozzuřená na nejvyšší míru.

Nejspíše se očekávalo, že jí na to něco tázaná odpoví, háček tkvěl v tom, že jaksi přesně nevěděla co.

Než stačila říci b, c, vysvobodilo ji z ošemetné situace zjištění, že pacientka před ní znovu usnula. NIC méně ani více si nemohla přát. Vydala se tedy za Brumbálem oznámit mu tu radostnou novinu, přičemž radostná mohla být stěží pro někoho více než pro něj.

 

Schůzky Řádu byly opravdu nepříjemnou záležitostí. Pokud zrovna někdo nepřinesl zprávy o napadení nějaké rodiny, popřípadě únosu některého z členů. Rokovalo se, lépe řečeno překřikovalo, o údajné loajálnosti, či spíše její absenci, Severuse Snapea a víru v jeho informace. A to, prosím pěkně, nebyl ještě ani přítomen. Theresa si raději ani nechtěla představovat, jak by to vypadalo, kdyby byl zmiňovaný v místnosti. (I když je pravdou, že před ním by se někteří neodvážili tak vehementně odporovat.)

 

Události posledních několika dní pro ni nebyly radostnou vzpomínkou. Potom, co se vzbudila podruhé, mohla si nerušeně brouzdat svou myslí a že jí měla co nabídnout. Byl školní den, tudíž nevítaný návštěvník nepřicházel v úvahu a Kassandra se kamsi vytratila. Smrt rodičů na ni znovu dolehla se stejnou intenzitou jako poprvé v onen neblahý den. Potřásla hlavou ve snaze zahnat veškerý smutek a hořkost. Leč jak to tak bývá... snaha by byla, jen ten výsledek je jaksi nulový.  Pomyšlení na smrt rodičů není něco, co by člověk odehnal z hlavy mávnutím kouzelného proutku kdykoli se mu zachce. A že by se jí chtělo, o tom žádná. Protože podobné vzpomínky bolí a bolest v přehnané míře oslabuje. Konečně - možná to chce prostě čas. To je jeden z mála - alespoň částečně - osvědčených receptů. *

To, že se jí Kassandra vyhýbala, jí v konečném důsledku přišlo vhod. Nejenom kvůli smutným a tíživým vzpomínkám, ale protože s nimi přicházelo i uvědomění si zážitků z posledních dnů, takže už nic nepotřebovala vysvětlovat. Co jí nepřidávalo na klidu, byla i skutečnost, že netušila, co s ní Brumbál zamýšlí. Poslat ji zpět do Francie nebo využít jejích schopností na něčí ochranu… A když už byla u těch schopností… Bezradnost, kterou teď pocítila, se jí zračila i na tváři.

Tahle část paměti se někde zapomněla a ne a ne vylézt na sluneční světlo, což bylo vcelku frustrující, protože ředitel to jistě očekával. Copak si ten blázen skutečně může myslet, že něco takového dokáže?!

Oživování mrtvých je přece naprosto snadné, jak by ne. Nepotřebuje k tomu ani znalosti, které se nechtějí vrátit, ani kouzelné formule, na které si nevzpomíná. Vždyť je to tak snadné jako Wingardium Leviosa. Sem tam se své zálibě v ironii až podivovala, zvláště v tak vypjatých případech kdy jde opravdu do tuhého. Pravdou bylo, že se tím skvěle uvolňovala nahromaděná frustrace, i když její obavy o to, co ji čeká, to nezahnalo. Připadala si jako vysušená neužitečná švestka.

Ale ona se nevzdá, je kouzelnice, a to zatraceně dobrá. Ne nadarmo byla vychovávána těmi nejlepšími kouzelníky. Minimálně v Přeměňování byla stejně dobrá jako Minerva McGonagallová, alespoň podle toho, co dosud vypozorovala. Věděla, že s kouzly proti černé magii příliš nekamarádí, ale od toho tu měla ještě Kassandru. Ta jí mohla pomoci zdokonalovat se. Když už tak o ní přemýšlí, mohla by se už někde objevit, aby se konečně dozvěděla, jak je na tom, protože ta malá zákeřná kočka ví vše. Jednou by ráda věděla, jak to dělá. (Není to špatná schopnost a mohla by se i hodit.)

„Thereso, mohu s vámi mluvit? O samotě, prosím?“ modrá se jí zabořila až do morku kostí. Jak na to říci něco jiného než ano. Podvolila se a vydala se všanc své Nemesis.

„Posaďte se, prosím, neublížím vám,“ jemný úsměv a pokývnutí směrem k protějšímu křeslu.

Ocitli se v přijímacím salonku rodiny Blacků nyní už bez jediného přeživšího člena. Usedla a zaujala obrannou pozici s pažemi překříženými před sebou. Musí se připravit na vše.

„Jak jste si nejspíše už domyslela, rád bych věděl, zda se vám vrátily „všechny“ kouzelné schopnosti,“ naklonil se dychtivě ředitel jejím směrem.

No ten to vzal hopem. Koneckonců nač otálet. Ale jak má těm nedočkavým očím, lpícím na každém jejím slově, říci svůj ortel... Nedá se nic dělat. Nějak to vyjde.

„Myslím, že vás neuspokojím. Ty schopnosti, o které se zajisté zajímáte nejvíc, se bohužel neobjevily.“

A je to. Teď nezbývá, než začít uvažovat nad tím, kam se uchýlí, až ji vykopnou.

„Ale má drahá, to není žádná překážka,“ přerušil tok myšlenek muž naproti ní.

Překvapeně vzhlédla. Vyrazil jí tím dech.

„Nepředpokládal jsem, že by se objevily tak brzy.“

(Aha, on si myslí, že se to zlepší.)

„Věřím, že vaše přítelkyně vám bude aktivně nápomocná, pokud by se nedařilo je získat zpět. Prozatím byste mohla pomoci madame Pomfreyové na ošetřovně. Zvěděl jsem, že jste více než zběhlá ve všech léčitelských praktikách, jak kouzelnických, tak mudlovských.“

To byla pravda, na léčitelství nepomyslela, a přitom bylo jednou z jejích předností, na které mohla být hrdá, a snad i právem.

„Mám však pro vás i jiný úkol, pro jeho objasnění bych byl raději, kdyby tu byla přítomna jak Kassandra, tak profesor Snape. S vaším dovolením se odeberu ke krbu a vy byste mohla kontaktovat naši milou přítelkyni.“

To se mu lehce řekne, ale hůř dělá.

„Patron, má milá, jste kouzelnice, nezapomínejte.“ V těch očích to zase pobaveně jiskřilo

Občas si opravdu připadá jako naprostý pitomec. „Expecto patronum!“ musela to vyslovit opravdu nahlas, aby si dodala jistoty, že to po tolika letech zvládne. Z napřažené hůlky vyskočil stříbřitý patron ve tvaru lva s mohutnou hřívou kolem hlavy. Ještě dnes se jeho tvaru podivovala, protože jedinou spojitost se lvem viděla v tom, že se narodila do jeho znamení.

Po chvíli se ozvalo klepání na dveře a zároveň se v krbu rozhořely zelené plameny.

„Brumbále,“ ozvalo se z krbu ještě dříve, než bylo vidět přenášející se postavu, „je nepřípustné, abyste mě vyrušoval uprostřed hodiny, zvláště pokud je oměj v rukou těch zvrhlíků Longbottoma a Pottera...,“ pobouřený proslov byl ukončen v okamžiku, kdy v celé své kráse a s planoucíma očima vyšel z ohniště sám sklepní pán.

Současně s tím se Kassandra usazovala do křesla po pravici Theresy a bylo na ní vidět, že si tuto scénu nesmírně užívá.

Snape nasadil svou odměřenou, škarohlídskou a nepřístupnou masku, a bez hnutí se usadil po Theresině levici. Což ji nutilo neustále po něm očkem pokukovat, jestli se náhodou nějak nezmění jeho pevně nasazená fasáda.

To ji má na sobě neustále nebo ji alespoň občas sundá? Bohužel se tomu neubránila, ani když začal Brumbál přednášet svou řeč.

Ze zadumání ji vytrhlo až ředitelovo důrazné odkašlání a pohled plný opovržení, který se k ní zleva stočil a nyní ji bodavě propaloval. Zčervenala jako rajče, zavrtala se hlouběji do křesla pod sebou a rychle odvrátila zpět svůj zrak na hovořícího muže.

„Nuže, abych začal s tím nejdůležitějším,“ nenechal se odradit Brumbál děním v ředitelně. „Mám důvodné podezření, že Tom pátrá po jistém artefaktu. Prozatím se mi podařilo zjistit následující.“

Ředitel se sehnul k šuplíku ve stole a vytáhl z něj pergamen s jakousi kresbou. Otočil ho a rozložil na desce. Museli se naklonit, aby rozeznali jednotlivé obrysy. Byl tam nakreslený kříž obklopený kruhem.

„To, co leží před vámi, je Sluneční nebo také Odinův kříž, název je různorodý, podle toho do které části světa zavítáte. K našim účelům poslouží označení Sluneční kříž. U starých Slovanů, s jejichž legendami se Voldemort seznámil při své cestě do Albánie, byl tento kříž spojován s bohem Svarogem. Nejsem přesně obeznámen s mýtem, který se kolem něho rozprostírá, protože výkladů je hned několik. Za důležité považuji to, že má silný magický potenciál. Podle některých svému majiteli propůjčuje „moudrost věků“ a také nesmrtelnost duše. Do jaké míry je toto tvrzení pravdivé, posoudím, až ho budu mít u sebe,“ dal jim chvíli na prozkoumání znaku.

„Rád bych vás poprosil o pomoc při jeho vypátrání, kterého se bohužel nezúčastním, ale pevně věřím, že to mohu svěřit do vašich rukou. Posledním známým vlastníkem byl, a jsem přesvědčen, že Voldemort to ještě nezjistil, protože by si dotyčného jinak považoval. Brutus Malfoy.

 

*Za tento odstaveček děkuji Sisi, protože Theresa vychází z ní a jejích pocitů, bylo nasnadě, aby ho napsala ona.

25.04.2011 23:05:48
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one