Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Den čtyřicátý devátý – Nečekaná záchrana se blíží, neztrácejte naději! (Problém je ale v tom, že o ni dnes nikdo nestál.)

,,Co teď?“ usmál se Harry další den spíš než na Snapea na zeď před sebou.

Teplo se mu zdálo tak akorát, všechno bylo světle modré nebo zelenkavé a Harrymu se ta barva náramně zalíbila.
,,Nic,“ odvětil Snape prostě a jako by lhostejně.

,,Nic? Jakto - ,,nic“? Vždyť toho máme ještě hodně co…“ divil se Harry nechápavě, úsměv na rtech mu zmrzl a otevřel nechápavě ústa, nohy na protější stoličce mu ztěžkly natolik, že je musel spustit dolů a opřít se rukama o sedadlo své vlastní stoličky.

,,Upozorňoval jsem vás, abyste pak nebyl zklamaný…“ pokrčil Snape zase lhostejně rameny, jako by se ho to ani netýkalo, jako by toho všeho byl jen náhodným pozorovatelem.

,,Ale počkejte…“ zarazil ho Harry, zmateně po něm civějící, ,,chci se učit dál! Chci vědět, co víte vy. Chci to vše umět používat,“ říkal nyní již dotčeně a zkroušeně Harry.

Z jejich hašteření je vytrhlo něco, co se nápadně podobalo houkání parníku. Oba jako draci vyletěli ze dveří.
,,Pottere, běžte zapálit strašáka na skále. HONEM!“
V dáli zřetelně viděli proplouvající parník.

Jak Harry zalitoval, že poté, co pracně poskládali písmenovou SOSku, jim ji déšť a vítr smyli z povrchu zemského.

Každopádně vzal neuměle vytvořenou pochodeň a běžel s větrem o závod ke skále, kde poté zapaloval větvičky a cáry hadrů.

Po tom slejváku, který je zastihl a trval celé dny, se vážně podivili, že když jim to písmena sebralo, panák vesele stojí.

Parník si to ale dál plul směrem od nich.
Zoufale křičeli a mávali, jako kdyby je to mělo stát život; hlasivky jim div nezačaly krvácet z toho křiku, z očí a nosů jim teklo, ze zoufalství už nevěděli, čím jiným na sebe upoutat pozornost lidí na parníku.

A parník plul a plul, dokud se jim neztratil z dohledu.
Zklamaní, vypadali jako umučení Kristovo, shrbení, se zoufalstvím a smířením v očích - došli do domu a tam se svalili na židle.

Postele měli od té doby, co přestalo pršet, zase co nejdál od sebe, i když dnes už se jim usínalo lépe ve vzájemné společnosti, než tomu bylo, když sem přijeli. Vlastně… sem nedopatřením tak nějak připluli. Vlna je sem donesla… no jak chcete…

Mlčky vyhlásili zoufalství, vytáhli prapor bídy. Ani jeden z nich záchranu neočekávali. Po TAKOVÉM zklamání už ne.

Mlčeli a dýchali do ticha domu, a mlčeli a prázdné pohledy upírali do protějších zdí, a dýchali, i když to se jim už také moc nechtělo vykonávat… tak přebytečný pohyb.

Nevěřili, že by se ještě někdy mohlo rozednít.
Vtom začal někdo pokřikovat. Jako by se to neslo ze vzduchu. Snape se tak tak doplazil k oknu, aby se bez hnutí brvy díval na mladou Tonksovou. Bezvýrazně. Bez emocí. Bílý jako stěna. Harry se ani neobtěžoval vstát.

Tonksová a další tlupa, která se sem snesla z nebes – přijeli na testrálech – se rozběhla ke dveřím.
Zvláštní, že Severus poznal jen Tonksovou.
,A poznal?‘ podivil se sám sobě a své dedukci, když necítil nic blízkého tomu, že by se snad mohl dostat zpět do Bradavic. Nebo domů. I když – byl v tom rozdíl?

,Zvláštní,‘ pomyslel si opět Severus, když sklouzával dolů k zemi, protože nohy ho už nedržely. Kolena ho zradila. A to, proč se podivil, byl mylný předpoklad, že po dopadu na zem to bude bolet. Bude to… nevěděl… myslel, že něco ucítí. Místo toho ale cítil kolem sebe pevné paže, které mu nedovolily se sesunout a odporoučet se tím k zemi.

Koutkem oka zahlédl Harryho bílou tvář, oči, které překryla víčka, a tak se mu z dohledu ztratila zelená smaragdová barva, kterou si z tohoto ostrova bude asi pamatovat nejpalčivěji, neboť ho všude – ať chtěně či nechtěně – doprovázela. Viděl tedy, jak Potter omdlel na židli a jak ho Tonksová, McGonagallová a Kingsley zachytili před dopadem.

Matně si uvědomoval Pošuka, který se nejprve také chtěl přihnat k Potterovi, ale poté změnil kurz a mířil k němu; na to souboj sám se sebou vzdal. Řekl si: ,Když může Potter na židli, proč ne já? Navíc mě ty ruce nepustí… a pokud, pořád je lákavější představa skončit na zemi než u výslechu před Pošukem Moodym,‘ trpce a uštěpačně se usmál, než stačil následovat Potterova příkladu.
16.03.2013 22:07:38
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one