Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Den čtyřicátý první – Mluvme o Lily.

Na ff.ph.netu Den čtyřicátý první.

Jak píšu na ff.ph.netu - zase jedna přelomová, proto je taky delší. Děkuji za komentáře, oblíbenost povídky, byť mě mrzí, že tím upadl Život v zapomnění, za tuhle povídku jsem ráda.

Děkuji té, která i v době, kdy má nejmíň času, prochází mé výplody a největší provinění a vylomeniny opravuje – děkuji lásko. A děkuji Vám, mí stateční Komentující s velkým Ká. Moc si nenadálých oběvivší se komentářů cením. :)

,,Dobré ráno.“
,,Dobré,“ dnes to byl prví den, kdy na střechu dopadaly jen zbývající kapky deště. Mraky značně prořídly a kolem bylo nějak podivně jasno. Zjevně jasněji, než kdyby pršelo normálně a déšť normálně ustal. Byl to zkrátka nezvyk mít kolem sebe světlo. I když přísun světla byl ještě stále dost omezený. Jenže tady bylo a o to přece šlo. Po tolika dnech tmy jim to připadalo až veselé.

To, že se počasí zlepšilo a tím značně i jejich nálada, mělo za následek ještě jednu příznivou věc - mohli doplnit zásoby. Snapeova noha se zhojila, takže rozhodl, že po snídani vyrazí na sběr právě on.

No a lov… bylo zbytečné očekávat ryby tak blízko břehu, když ještě stále pršelo. Určitě jsou hlouběji, takže se oba shodli, že na lov se nejde.
Snape, dle dohody, odešel okamžitě po snídani v doprovodu Potterova ustaraného pohledu. Severus měl pocit, jako by měl Potter téměř na jazyku něco o ,šťastném návratu‘ a byl nesmírně rád, že si to nakonec nechal pro sebe.

Po pár hodinách Potterova bezcílného bloumání po domě a Severusova pátrání po jídle se Severus vrátil domů s plnu náručí ovoce. Uložil to vše pod prkno, jen dvě příšerné (od slova sladký) nechutnosti nechal vytažené na stole - jejich oběd.
,,Děkuji,“ přemohl se Potter a Severus přímo cítil, jak z něj chce vytáhnout, čím udržuje potraviny čerstvé a poživatelné, tak honem rychle přemýšlel o tom, čím odvede jeho pozornost, i když jedno téma bylo nasnadě, ale Potter ho tak překvapil svým výrokem, že Severus sám cítil, jak ho něco kolem žaludku a hrudníku lechtá a byl velmi blízko pravdě, když se obával, že je to právě ta posvátná úcta. O které se bál, že ji k němu bude cítit, díky čemuž by se už od Potter neodpoutal: ,,Vy umíte čarovat bez hůlky a beze slov, že ano?“ čekal Potter. Čekal na Severusovu odpověď mučivě dlouho, mlčel a díval se na něj.

Jak si Severus uvědomil - jeho taktika. Díky tomu poprvé v životě zalitoval, že ji aplikuje, díky čemuž se to vše obrátilo proti jemu samému.
,,Jen minimálně,“ odpověděl po dost dlouhém čekání.
,,Naučte mě to,“ požádal ho Potter, v očích takovou dychtivost, jakou u něj po šesti letech vyučování nezažil - nebo ji alespoň nespatřil v souvislosti s výukou. Lektvary počínaje, nitrobranou a obranou konče.

Ano, Potter byl v obraně proti černé magii opravdu dobrý, od přírody dobrý - proto až tak nepotřeboval vědět, když to svými schopnostmi spolehlivě vyvážil - až na ta nešťastná neverbální kouzla.
Tím, že vše měl hluboko v sobě ukryté, jen potřeboval ovládnou princip, aby to, co dokázal, uměl dostat na povrch. A to se mu povedlo.
Ale že by někdy opravdu toužil po něčem… naučit se to, dejme tomu, to až na pár výjimek nehrozilo. A teď…
,,Prosím,“ zopakoval Potter svou žádost, ,,naučte mě čarovat bez hůlky a beze slov - opravdu mě to načte.“
,,Proč bych…?“ nadechoval se Severus.
,,Díval jsem se, jak tvoříte lektvary. Vy… umíte to. Myslím, že to doopravdy umíte. Kdybyste se jen z poloviny chtěl svým studentům věnovat tak…“ zmlkl. Jen zopakoval: ,,Prosím.“
,,Dopovězte to,“ požádal Severus tónem… pro něj tak zvláštním, cizím…
,,Pane?“ nechápavě se tázal Harry.
,,Dopovězte tu větu, pane Pottere, žádám vás o to. ,,Kdybyste se chtěl svým studentům věnovat alespoň z poloviny tak…“?“ zvedl Severus obočí.
,,Kdybyste se jim chtěl věnovat z poloviny tak pečlivě, s jakou precizností připravujete lektvary, nebyl by, myslím, problém, aby všichni uměli vše, co znáte a chcete jim předat vy…“
Ne jen, že ho Potter ohromil tím, že použil slovo ,,preciznost“ - taková nadprůměrná inteligence mozku u něj byla tak… nadprůměrná, že mu tím až vyrazil dech… ale on to slovo použil správně a znova mu vyrazil dech i tím, že věta dávala smyl tak i tím, že se nad řečeným Severus zkusil zamyslet.
,,Pottere,“ řekl Severus, ,,mohu se na něco zeptat já vás?“
,,Ptejte se,“ Harry si nebyl jistý, jestli tato výzva nebyla největší chyba jeho života.
,,Jak jste se dozvěděl o věštbě a o mně? O mně a o Lily? Řekl vám to Brumbál?“

Ticho.

Harrymu něco zvenčí tlačilo na útroby.
Ještě si pamatoval pocit, jaký měl, když mu ve třetím ročníku Vrba mlátivá vyrazila dech. Ale tohle bylo tisíckrát horší. Měl pocit, že dokonce i zbledl. Neměl jak si to ověřit, ale i tak to věděl zcela určitě. Místnost se s ním jednou zhoupla, než se uklidnila. Než se i on trochu sebral.
,,Nechejme mrtvé spát,“ řekl žebronícím tónem, tónem, jaký jasně ukázal, že o tom nechce mluvit Při tom jako by věděl, že toho Snape nenechá. Měl pravdu - Severus o tom hodlal vést svou i nadále.
,,To bychom mohli,“ Harry si nikdy nemyslel, že Snapeův hlas mu bude tolik evokovat hlas novináře dožadujícího se svých odpovědí, ,,jenže my nejsme mrtví. Já nejsem mrtvý, Brumbál není mrtvý a vy, vy tak ne, pane Pottere. Copak - kdepak se ztratila vaše vnímavost pro fér a nefér věci?“
,,Zjevně odplula společně s Nef,“ řekl tiše Harry.
,,Ale no tak! Máte právo žádat odpovědi. Musíte přece chtít vědět… co… jak... proč se to událo. Nemohou vám stačit informace od Brumbála, Pottere! To nejde!“ jestli byl Harry trochu vnímavější než obyčejně se zpětně nedozvěděl, ale jasně si byl vědom částečné paniky ve Snapeově hlase.
,,V něčem máte pravdu - Brumbál mi něco vysvětloval. Ale mýlíte se, od Brumbála to nevím. To je vše, co k tomuto tématu chci já a vy byste měl…“
,,Ne, Pottere. Odmítám od tohoto tématu upustit, dokud vám vše nevysvětlím. Chci vám…“
,,Oh, takže vy chcete. Na to, co chci já, se ale neptáte… Hah… proč… Proč by mě to mělo zajímat?“ Harry si Snapea znova změřil odměřeným pohledem. Snapea z něj a z jeho osoby jako takové zamrazilo. Nevěděl ani, proč.
,,Třeba ani tak ne vás… Je to o mně. Potřebuji vaše rozhřešení, myslím,“ zamračil se Severus na Harryho těkající duhovky bedlivě jej studující.
,,Tak…“ Harryho oči byly plné vzteklých, bolestných a smutně dešifrujících slziček, ale podařilo se mu ani jednu neprolít. Své ,,tak“ pronesl s takovou dávkou pohrdání… jako by Snapeovi přišel na to, že krade bonbony, jen prohřešek byl o mnoho horší.
,,To je poprvé,“ hlas mu vzteky přeskakoval; vzteky, pohrdáním, lítostí, ,,co jsme na tomto ostrově a vy si něco ,,myslíte“. Není to trochu ironie?“ vstal od stolu.
,,Vím, Pottere,“ vstal i Snape.
,,Co víte?“ obrátil se na Snapea prudce Harry.
Snape chvíli mlčel - přece jen, tohle bylo dost vážné prohlášení, to, co mínil říct a nebyl si tím stoprocentně jistý. Ale on to chtěl říct a pokud tohle Potter pro to, aby ho vyslechl, potřebuje slyšet, pak Severus nemá důvod mu nezalhat.
,,Vím, že chci vaše rozhřešení,“ pronesl opět tak ploše.
,,Já zase vím, že ani nevíte, co chcete…“ odmlčel se Harry. Severus už to pomalu vzdával, když se znova ozval Potterův hlas, ,,což ale neznamená, že si vás neposlechnu.“
Potter to řekl s tak… takovou… Severus si nebyl jistý, jestli tím Potter víc ubližuje jemu nebo sobě.
Harry Snapea obešel a prudce sebou hodil na židli.
,,S vaší matkou…“ začal Severus s povzdechem; nelíbil se mu ten způsob, ale Potter mu nedal na výběr.
,,… jste se znal dřív, než se ona znala s mým otcem. Dál,“ ucedil Harry skrz zuby, čímž Severuse přerušil. Mluvil, jako by tohle chtěl mít co nejdřív za sebou jako by ho k tomu rozhovoru přinutili. Nakonec - přinutili, že?
,,Ano,“ dosvědčil Severus pouze.
,,Byli jsme přátelé…“ pokračoval, byl ale znova přerušen.
,,… chodili spolu do školy… Nesnášeli mého otce,“ hrubě vyštěkl Harry.
,,Ano,“ přisvědčil pouze Snape. ,,Vaše matka byla okouzlující… Já naproti tomu jsem byl vším odpudivý. Nesnášeli mě. A já s vaší matkou vždy po ruce a se svými znalostmi jsem jim nezavdal záminku, aby tomu bylo jinak.“
,,Jak jinak,“ pronesl Harry cynicky, ,,parchant jste byl a zůstal jste jím,“ bylo zvláštní, jak se během pár minut z oslavovaného mohlo stát v Potterových ústech nenáviděné. Přesto to Severus pominul - pro tentokrát. Ba co víc - souhlasil s tím. Proto přikývl. Nebyl si jistý, jak moc to Potter přes tmu v místnosti viděl, už vůbec, jak moc to vnímal.

V jednom místě, asi málo a špatně zabezpečeném, se ve střeše udělala díra, která jim do domu přinesla zatuchlý zápach, smrad špinavé vody a neustále jim bubnovala na podlahu ,,kap, kap, kap,“ až si oba mysleli - po čase - že se z toho zblázní. Na nervy lezoucí zvuk, který už ani jeden z nich nebudou nikdy chtít slyšet. Dobré na tom bylo to, že díra byla na kraji, daleko od postelí; na žádném dalším se jejich střecha neprotrhla.

,,Začal jsem dělat něco, co vaše matka neschvalovala. Tím jsme se nenávratně odcizili. Miloval jsem ji, víte? Byla úžasná. Úchvatná. Mně na dosah… Zkazil jsem to,“ svěsil ramena, na rtech neveselý úsměšek s příchutí hořkosti.
,,Co vy jste to za člověka?“ Potter nenávistně přivřel oči, kroutil hlavou a v jeho hlase definitivně zaznívala nenávist. ,,Pro Merlina! Jsem její syn! Je mi sedmnáct! Co ode mě chcete? Sejmout všechny hříchy světa, vaše osobní nevyjímaje?“ hlas Harrymu vzteky přeskakoval.
Severus se kousl do rtu. K čertu! Potter měl pravdu. Jestli nikdy ve svém prašivém životě nic nepřehnal, tak teď to totálně podělal. Úplně překročil - přeskočil - jakousi neviditelnou a silnou bariéru mezi nimi - a to definitivně. Tohle se Pottera netýkalo. Proč mu to jen říkal?
Ať byla ta pohnutka čímkoli předtím, teď ji neviděl, nemohl na ni ani sáhnout. K čertu!

,,Omlouvám se,“ řekl provinile.
,,Chci jen…“
,,Zvláštní,“ řekl Potter znenadání, protože teď to Severus nečekal, i když ho předtím Potter přerušoval neustále, ,,ať jsem si o vás myslel kdykoli cokoli, že jste sobec až do teď ne.“
Severus děkoval Merlinovi, že tady teď nebylo světlo a tak se nemusel dívat na Potterův výraz, nemusel studovat črty a rysy jeho tváře - což by nepochybně jinak dělal. Copak byl vážně takový sobec? Copak mu tma zatemnila i rozum? Copak aby byl tak jízlivý potřeboval světlo, protože s ním mohl vidět, když přestřeluje a kdy si může dovolit ještě víc?
,,Pane… poslouchejte. Ano, byl jsem mladý a byl jsem idiot a za svou chybu budu platit do konce svých dní. To mi věřte. To, co jsem udělal… byla mladická chyba. Bylo to… Je to neomluvitelné. Mé důvody…“ Severus přemýšlel, proč Potter mlčí, i když moc dobře cítil, že toho má hodně co říci. Zjevně ho chtěl nechat vydusit se ve vlastní šťávě. Dařilo se mu to.
,,Váš otec měl vše, co mě chybělo. Nakonec dostal to poslední, po čem jsem toužil. Vaši matku. Nedokázal jsem jim to odpustit. Nedokázal jsem se přes to přenést. Tak místo abych poslechl vaši matku a nechal Smrtijedy Smrtijedy, zamotal jsem se do toho ještě víc a udělal svou poslední - osudovou, fatální chybu. Chápeš, proč pro mne bylo nemyslitelné chovat se k tobě po těch šest let jinak, než jsem se choval? Ano, mohl jsem Brumbálovi na sto tisíckrát slíbit, že se kvůli tvé matce o tebe postarám, ale přes to, žes mohl být mým synem, jsem se nedokázal…přenést. Kam jdeš? Slyšíš?!“
Prásk.
Oheň na střeše - tedy obrazně řečeno. Měli problém. Severus si nebyl celkem jistý, jestli byl problém řešitelný či nikoli.
,,Sakra!“ sykl Severus do ticha.

Jak ho Harry nenáviděl za to, že jej nadále nemohl nenávidět; dávat mu vše za vinu.
Jistě, mohl… jenže když začal vysvětlovat… ne. Ještě dávno předtím…

Bylo toho na něj příliš. Chladivé kapky vody dopadající mu do tváře a očí byla přijatelnější náruč než dusno náruči jejich domu, když tam teď byl Snape. Pro teď ne… Musel mít klidnou hlavu. Kdyby ji neměl klidnou, ničemu by to nepomohlo.
Věděl, že by jej teď mohl bez problému třeba zabít. Mohl by…
Celou tu dobu, co se tam Snape vykecával, věděl Harry, že to jen tak nebude - tak proč ho nezastavil?! To vážně tak zoufalecky toužil i po jeho verzi, i když se už dávno smířil s tím, že ji mít nebude?!
Měl se spokojit s tím, co mu řekl. MĚL! Tak proč ho nezastavil?! Jen si to stěžuje!
Potřebuje po Snapeovi, aby byl na jejich straně, až zabije Voldemorat - protože jiná varianta neexistovala. Potřeboval se od něj naučit, jak bojovat a už teď litoval, že mu o tom neřekl dřív.

Tak bolelo z jeho úst slyšet o své matce. Tak moc… Nemohl si pomoct. Nedokázal ho zastavit. Bylo to těžké. Ale bylo to dávno…
Netušil, jak se nadále zařídí. Ale tohle v něm zanechalo hlubokou ránu. Dnes věděl, proč se Brumbál tak horlivě zastával Snapea. Neodpustitelné… A Harry se neustále nějak nedokázal srovnat s tím, že všichni kolem něj měli možnost volby. Jen on byl předurčen, tudíž nebude nikdy moct přestoupit na druhu stranu, aby se jim pomstil; aby jim za svou svobodu volby ublížil. Za tu, kterou on neměl. Nikdy. Oni si vybrat mohli. On ne. Oni ano. On ne… Nespravedlnost.
Jeho život.
Ha!
Směšné…
Jenže Snapeův určitě taky.
NE! Pro Merlina! Ani tohle ho neomlouvalo. Nezáleží na tom, kolika životy už splatil svůj dluh. Kolik jich zachránil. Ne v Harryho očích, protože za poznání Snapea museli zaplatit Harryho rodiče; ON za jeho poznání musel zaplatit…
Byl rád, že odešel z domu. Tohle by nestrávil pohrdlivým slovem, gestem, aniž by na něj nezačal křičet.
Takhle se s tím vyrovná snáz.
16.03.2013 22:21:46
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one