Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Na ff.ph.netu Den dvacátý.

As nota: Kdo to počítá to skóre? Řekla bych, že je to 2:1 pro Severuse a Harry dorovnává, dorovnávat bude a brzy ho předčí, až… >:) Až si budou rovni. ;) (I když i to je sporné...)

Severus jen těžko mohl uvěřit tomu, když se Potter navečer vracel ze své ,,vycházky“, jakési pouti, do které, byť byli na ostrově téměř sami, on zkrátka nepatřil, nezapadal do ní, neměl v ní co pohledávat.
Nicméně se Potter vrátil, tvář kamennou, výraz bezduchý.
Měl nutkání zeptat se, jestli Potter odpustil jemu, i když nebyl s to uchopit, co vlastně by mu měl ten darmožrout odpouštět.
Přišel si, na něj se nepodíval. Ulehl do přikrývek v jejich domě s nicneříkajícím chladem uvnitř něj. Snape měl skoro pocit, že spát venku by bylo daleko lepší. Takhle byli odděleni jen na vyměřenou vzdálenost. Totiž kam až zdi sahaly.
Vše se dalo překousnout, namlouval si Snape, když ulehal beze slova do čehosi, co se jen na první chabý pohled mohlo zdát jako postel.
Tak se dnes probudil s mrazivým pocitem. Za který si navíc mohl sám. O to nerudnější v konečném výsledku byl, ač se mu to líbilo sebeméně.

Harry také nebyl nadšený stávající situací. Vlastně by radši byl spirálou uvnitř mixéru roztočeného na sto padesát otáček za sekundu, než strávit jediný den odříznutý – kdekoli – se Snapem.
,Stalo se!‘ okřikoval se neustále v duchu z toho, co rozum chápal, ale vědomí odmítalo přijmout.
Ať už to bylo, jak chtělo, faktem zůstávalo, že za tohle ztroskotání v Nikde nemohl ani jeden.
Obviňovat se navzájem a dělat si na tomto místě ze života peklo bylo více než hloupé.
Přesto si házeli více či méně klacky pod nohy. Skrze to všechno se ani zde, na tomto Merlinem zapomenutém ostrově, nemohli vystát.
Ono to nebyla otázka toho, co mohli a co ne, ale především toho, co chtěli.
Oni od sebe už nic nechtěli.
V tomto případě byl ten vinný Snape.
Ne že by mu to Harry ulehčoval.
Asi oba více či méně dobře věděli, jak podobný byl Harry jeho otci. Harry méně, Snape více.
Zjevně proto se tak nesnášeli. I když, řekněme si to na rovinu, Harry byl takový, jaký byl a Snape by ho nenáviděl stejně, i kdyby se jmenoval Wandersmith. Jen tohle, to Potterovic příjmení tomu dávalo punc starodávnosti, která se promítala v přítomnosti, vlekla se a zůstala stejně uchovalá do budoucnosti.
Občas si Severus pro sebe říkal, co horšího by Potter musel udělat, aby ho nenáviděl ještě víc než teď.
Zzzzabít.
Občas si Harry říkal, jak moc by ho dokázal Snape vyprovokovat – co by udělal? Čeho by byl Harry v tom případě schopen?
Zzzzničit.
Mělo vůbec smysl se dohadovat?!
Nemělo… Oba to věděli.
Ač se snažili své rozdíly – vskutku propastné – demonstrovat sebevíc, důkaz o jejich podobnosti dlel už jen v tom, že zatímco oba přemítali nad tím, jak šíleně se nenávidí, oba se, duchem mimo, dostali do lesa. Mířili na to samé místo.
Bolesssst.
Ani jeden si nedával pozor na cestu.
Zlosssst.
Oba propadli sžíravě zaslepené nenávisti.
Pomssssta.
Oběma se nad hlavami tyčily kmeny a úplně nahoře koruny stromů, které dodávaly temnotě lesa cosi ze své zelené krásy, jak sluneční světlo hledalo mezeru mezi listy flóry.
O nějaké fauně neměl ani jeden z nich zdání.
Harry něco zaslechl.
Zzzzloba.
Severus se sem dostal zjevně jen proto, že ho sem zavedl Potter, aby mu ukázal, jak nad něj vyzrál. To vztek ho sem, přivedl. Ne soudnost, jež si tolik hlídal.
Nenávisssst.
Harry vyhledal ostře ukončenu třísku z jednoho z těch podivných stromů mezi palmami.
Zzáššššť.
Nedíval se. To bylo to jediné, co bylo tak bolestně vepsáno v těch očích, když se mu do nohy zakousl s hlasitým ,ssss‘ had.
Pak se jen zdálky díval, jak Potter jednou dobře mířenou ranou probodl té bestii hlavu a na jeden prchavý okamžik, když se díval do těch smaragdů, pocítil alespoň jedno z mrazivých uspokojení – byl to on, ne Potter. ,Ředitel by na něj byl hrdý. To on. Ne Potter. On se nastavil do rány, on za něj padl a tím ho zachránil,‘ honilo se mu hlavou, než upadl do milosrdné mdloby.
16.03.2013 22:32:56
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one