Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Den nultý – Nastávají problémy. Zásadní? Nebo je to past?

Na ff.ph.netu Den nultý.

Shrnutí a takové ty pitominky máte dole, tak doufám, že se teď nepůjdete podívat do vyhledávače na překlad – pokud si pamatujete ruštinu, bravó, pokud ne, prosím, čtěte až do konce a tam najdete překlad. A ne jen to. >:-Đ

Děkuji: Šárce (Všechno nejlepší!) za její neochvějnou trpělivost, pomoc... díky ní a pár dalším, vyjmenovaným, jsem se rozhodla, že věnování musí být...

Kaye, Jimmi, Kys, Kukovi, za jejich neustálou podporu. Za to, že jsou... :)

Také Emixce, Breile... všem, kteří čtou, i když nemluví. I pro Vás je tento dík.

A pak děkuji Silwen a Morrigan.

Den jako každý jiný. Obyčejný. Fádní. Nudný. Uzívání hodný.

Pro většinu školáků však přece výjimečný a krásný.

Prázdniny… Vlastně poslední školní den. Stejně tak u mudlů jako u čarodějů. Každá mudlovská škola v Anglii mohla oslavovat - alespoň její dětská a mladická část.

Vedro k uzoufání se táhlo po celé Velké Británii i Irsku. Větřík ani nezafoukal. Mnohdy fatální počasí pro nejstarší občany. Ale to přece nemohlo trápit děti…

Už vůbec ne ty v Bradavicích. Zajisté - i zde jako všude jinde začínaly dva ničím nerušené, pohodové, veselé, volné, zábavné, klidné měsíce plné cestování a oslav.

Možná si ale říkáte, proč vám tady vyprávím o něčem tak obyčejném jako je poslední prázdninový den, když dospělé to nemusí trápit a děti to ví. Jste zvědaví, nač vám tady vysvětluji počasí v Anglii. Jste? Tak čtěte dál.

Hrad, obvykle plný studených kamenů, který skýtal alespoň minimální ochlazení i v těch nejteplejších dnech, dnes studentům a profesorům Bradavic nedopřál vytoužený oddych. Věčně sálající kameny chladem a vlhkostí dnes jako by se spikly s počasím.

Zarmouceni však nebyli ani studenti, ani profesoři, když už se teď těšili domů.

Kde tedy nastal problém v ráji, když ráj problémy obvykle nemívá?

Podívali-li bychom se společně jižněji, hodně jižněji, možná bychom problém zaznamenali. Snad také ne. Vždyť když tohle uniklo i zkušenému oku? Co bychom tam pak moli zahlédnou a poznat my - laici?

Jen… Nepředbíhejme, prosím. Máme na to celý den a noc a den a noc a den a noc a den.

Začalo to…

,,Proč musím všechno dělat já?!” zuřila právě Hermiona Grangerová zhrozena, že její dva přátelé - Harry Potter a Ron Weasley - si nezabalili ani polovinu toho, co měli, a právě dnes odjížděl bradavický expres, který je měl zavést domů.

,,Netuchim,” zahuhlal na to její rudovlasý kamarád, který přežvykoval nějakou kouzelnickou pochutinu neobvyklého tvaru a barvy.

,,Afi plotoe ssi,” uslyšeli hlasité polknutí, ,,ztělesnění ochoty, píle, trpělivosti a pedantství?”

,,COŽE?!” vyjekla na něj.

,,Myslel jsem… jak se to... ó! á!… už vím!… disciplíny!”

,,Drž zobák, ani nevíš, o čem mluvíš – a ty, taky máš tak pitomou výmluvu?!” třískla naštvaně s víkem kufru, přičemž se dívala na Harryho.

,,Je mi hrozné horko,” pokrčil Harry provinile rameny.

,,V takovém vedru je trestuhodné cokoli dělat,” dodal.

,,Skvěle! Takže to vlastně nakonec musím dělat za vás! Na koho se vymluvím ?!” hudrovala, obličej rudý vzteky, zbrocen potem z námahy.

Harry si myslel, že kdyby na to měl sílu, byla by celkem zábava ty dva sledovat, jak kolem sebe chodí po špičkách. Především ale jak se po sobě dívají a nyní - nejzábavnější - jak se vraždí vzájemnými pohledy. Přece to vše mysleli v ,,dobrém”. O to menší zábava je sledovat to ale nebyla.

Nachystaní k odjezdu, Harry, Ron a Hermiona čekali v dlouhé frontě s kufry v rukou na to, až se dostanou přese všechny studenty před nimi do spěšného vlaku. Odtud pak domů.

Alespoň většina z nich domů - Harry byl doma tady. Se všemi studenty a profesory a dal by za to cokoli - i celé své prázdniny, kdyby zde mohl zůstat a nemusel by jezdit k Dursleyovým.

Ani nevěděl, jak blízko je nyní k dosažení svého přání a už vůbec nevěděl, jak blizoučko je k poznání, že některé přání a tužby není radno dostat. Některé modlitby nemají být vyslyšeny a některé žádosti se nevyplácí vyplnit.

,,Uuuf, už tu čekáme půl hodiny!” stěžoval si právě Ron.

,,To bychom si nejspíš bez tebe nevšimli, Ronalde,” zamračila se na něj již tak dost splavená Hermiona.

,,Klid vy dva. Tím, že tu na sebe budeme štěkat, řadu neurychlíme, nemyslíte?” zamračil se na to Harry.

Hermiona a Ron se už už nadechovali k protestu, nějaké poznámce či nadávce, co chtěli říct se však Harry už nikdy nedozvěděl, neb do vstupní haly přišel bradavický ředitel a v patách mu šli obávaný netopýr – Severus Snape a ředitelka Nebelvíru, zároveň zástupkyně ředitele – Minerva McGonagallová. Jako jediná měla ustaraný výraz a v ruce roli pergamenu.

,,Ticho prosím,” vyžádal si ředitel zesíleným hlasem – s největší pravděpodobností kouzlem – a měl roztažené ruce, jako by chtěl obejmout celou místnost a vyjádřit tak svou srdečnost.

,,Děkuji,” přejel je všechny rentgenovým pohledem a o sekundu déle se zastavil u Harryho, ruce spustil.

Harry si toho všiml, ale nic neříkal a tiše čekal, co jim přišel ředitel říct – zjevně proč se řada zastavila.

,,Všimli jste si zajisté – a omlouvám se vám za to předem – že tady stojíte a zástup se nijak nepohnul dobré třičtvrtě hodiny. Zapříčinil jsem to já,” po tomto prohlášení se ozvalo nejprve konsternované ticho smíšené s nesmírným šokem a poté šeptání typu: ,,On?” - ,,Proč?” - ,,Merline, no tohle!”

,,Nechejte mne domluvit, prosím,” zvedl hlas ředitel, na což všichni zpětně umlkli a snad všechny pohledy v sále se na něj upíraly se stejným zájmem.

,,Nebylo bezpečné, aby vlak v tu chvíli odjel a já nechtěl riskovat vaše zdraví a životy,” hodně lidí po tomto prohlášení zalapalo po dechu a někteří vykřikli: ,,Životy? Jakto?!”

Zástupkyně ředitele a mistr lektvarů se dívali do země a jen bezhlese podporovali Brumbálova prohlášení.

Co s tím však má společného Harryho nenáviděný profesor, to Harry zatím netušil. Ale doufal, že se to brzy dozví. Nebo raději ne.

,,Spokojte se s následujícím vysvětlením: přehrada, která držela řeku, přes kterou pravidelně projíždíte, se protrhla a voda zaplavila koleje. Nyní by už vše mělo být v pořádku – tedy brzy vyjedete do svých domovů,” řekl Brumbál, tvářil se při tom mírně skepticky a – Ó, Merline! – provinile!

,,Co to v takových vedrech způsobilo?! Vždyť hladina té řeky je dobrých deset metrů pod kolejemi!” vykřikl jeden hlas rozhořčeně, na což Snape zvedl oči a dotyčného zpražil pohledem.

,,Erm,” odkašlal si Brumbál, což všechny o to znervóznilo, o co si Albus Brumbál neodkašlával – nikdy.

,,Měl jsem vymyslet výmluvu, tvrdilo ministerstvo – popravdě – měli byste znát pravdu, než odjedete domů. Máme podezření, že břehy zvedla černá magie,” řekl a pohledem obsáhl celou místnost, jak to uměl jedině on.

Všichni se po sobě zděšeně podívali.

,,Ať už to však bylo cokoli, je to pryč a já vás žádám – zapomeňte na to a užívejte si prázdniny!”

Vysvětlení se jim nedostalo. Že to ,,je pryč” je pěkné, ne však dostačující odpověď pro Harryho, natož pro takovou Hermionu Grangerovou.

Nicméně tím všechny propustil. Když se řada začala pomaloučku hrnout z hradu – tedy ti, kteří ještě v hradu byli a čekali vysvětlení – jen málokomu uvízla vzpomínka na tyto problémy. Málokdo měl čelo zbrázděné vráskou starosti. Avšak minimálně Harry a Hermiona se tímto vysvětlením stoprocentně neuklidnili. Celý Brumbálův proslov vyzněl divně – nějak moc oficiálně na Brumbálovy poměry.

,,Taky se ti to nezdá?” přisunula se Miona blíž k Harrymu, aby se ho mohla tiše zeptat.

,,Jo,” stačil jí Harry ještě odpovědět, než ho za ruku chytla druhá ruka. On se polekaně otočil a spatřil tvář své kolejní ředitelky.

,,Madam?” zeptal se překvapeně.

Ron a Hermiona se na ni udiveně dívali a čekali, co řekne.

,,Pane Pottere, můžete na chvíli?” zeptala se nahlas, pak přitáhla Harryho do vzdáleného a stinného koutu síně, neboť věděla, že s nimi půjdou i Ron a Hermiona, a ona jim to chtěla vysvětlit – v soukromí, ovšem.

,,Tedy, abych byla upřímná, pane Weasely, slečno Grangerová,” mírně na ně kývla hlavou, ,,měla jsem vám sdělit, že se Harry do vlaku hned vrátí. Je mi ale jasné, že byste po něm pátrali a dělali rozruch, kdyby se tak nestalo,” profesorka se zhluboka nadechla, rukou Harryho stále držela; byl z nich profesorce nejblíže a tak vycítil, že je něco špatně, což jeho dva přátelé nemohli postřehnout, ,,předem vám říkám – nepočítejte, že se vrátí do vlaku. Rone, Hermiono,” přešla do mnohem familiérnějšího tónu, a Harry se až divil, jak neupřímně mu to zní, jak málo jí ho věří, ,,Harry se vrátí domů jiným způsobem. Ve vlaku na něj nečekejte. Dobře?” zeptala se nakonec takovým tónem, který nepřipouští námitek.

,,Ale co -?” chtěla vědět Hermiona, McGonagallová ji však utnula okamžitě s tím, že: ,,Až bude pan Potter moci, pošle sovu. Do té doby ho neobtěžujte.”

Táhla ho napříč chodbou směrem k ředitelně. Síň už se vylidnila, i tak Hermiona přiběhla k profesorce a vztekle šeptala: ,,Ono je to vážnější, než pan ředitel přiznal, že jo? Co se děje?!”

Hermiona byla vždy podezřívavá a na celé situaci jí něco nesedělo hned od prvního Brumbálova slova. Nespokojila by se s odbytým vysvětlením a odsunutím záležitosti stranou. Když pojme podezření, je jako lovecký pes – dokud neuloví kořist, nemá klid.

Zástupkyně jí věnovala takový zvláštní pohled. Miona při něm sebou cukla, jako by pochopila. Zamrkala.

,,Bude v pořádku?” zavolala za nimi.

,,Nečekejte na něj,” řekla doporučujícím tónem, na otázku neodpověděla.

,,Běž, Miono, budu v pořádku,” řekl nakonec Harry, když viděl, že by Hermiona mohla profesorce dělat problémy – profesorka byla zjevně už tak dost nervózní a o další znervózňování nestála.

Ron, do té doby jen přihlížející, ji na Harryho prosebný pohled chytil za ruce a zajistil, že zůstane, kde je. Nakonec ji jemně vymanévroval z hradu.

***

Vedla ho chodbami dál a dál až k točitému schodišti.

Než se Harry nadál, klepali společně na ředitelovy dveře a bez meškání vstoupili.

,,Rád tě vidím, Harry, chlapče,” řekl Brumbál a modré oči vyhlížely nezvykle posmutněle.

,,Pane řediteli,” kývl Harry na pozdrav.

Přeměřil si místnost pohledem – kromě nich tří tu byli k Harryho nelibosti také Severus Snape, Moody a nějaký člen ministerstva.

,,Co se po mně žádá?” zeptal se Harry rovnou unaveně, poté co zvážil všechny důvody, proč by tu mohl být. To jediné, co mu z toho vyšlo, bylo, že ho k něčemu potřebují.

Brumbál, jako by vytušil jeho myšlenky, se na něj snažil povzbudivě usmát. Zato Snape vyhlížel nevraživě. Nějak moc, na Harryho gusto.

,,Asi bychom měli začít tím, proč jste zde vy a co po vás chceme,” ujal se slova ministerský úředníček. Harry se na něj zatvářil pohrdavě.

,,Prosím,” vyzval ho nakonec; založil si ruce na hrudi. Mohl mít v úctě dokonce Snapea, ale neviděl důvod brát si servítky před mužem Rufuse Brouska – stávajícího ministra kouzel.

,,Zavolali jsme vás, abyste nám pomohl, pane Pottere,” řekl muž formálně a škrobeně.

,,To mi došlo,” ušklíbl se. Větší část místnosti tato drzůstka na úkor muže potěšila a pobavila.

,,Temní mágové se shlukují a dělají nám problémy. Chceme po vás jen, abyste zajel s nějakým doprovodem k jednomu ostrovu a zjistil, co se tam děje. Vybrali jsme vás s ohledem na to, kolikrát jste porazil Vy-víte-koho,” ignoroval muž všechny a všechno a svou nabubřelostí Harrymu ze všech nejvíc připomínal Percyho Weasleyho.

,,Aha, takže Voldemort zase něco chystá?” zeptal se a upřímně se bavil, když sebou úředník poděšeně škubl při vyslovení jeho jména.

,,Nevyslovujte ho,” prskl podrážděně ministerský, přikrčený jako krysa.

,,Já jen pro upřesnění. Nikdy nevím, o kom se mluví, když řeknete místo ,,Voldemorta” ,,Vy-víte-kdo”. Myslel jsem, že bude užitečné pojmenovat věci pravými jmény,” pokrčil rádoby nevinně Harry rameny.

I portréty na stěnách navyklé, že Toho, jehož jméno nesmíme vyslovit, stávající ředitel jmenuje ,,Tom” nebo ,,Voldemort”, se nyní dusily smíchy a imaginární slzy jim stékaly po mírně zrůžovělých tvářích.

Profesoři špatně skrývali své pobavení za jistou plentou serióznosti, jen Moody se nepokrytě pobaveně šklebil.

,,Souhlasíte tedy?!” vrátil se ministerský do ofenzívy.

,,A s čím?” zvedl Harry obočí.

,,Pojedete ---,” úředník byl přerušen dotazem: ,,Čím pojedu?”

,,Lodí,” informoval ho a přetékal při tom zlostí. Jeho si evidentně neváží už vůbec nikdo.

,,Aha, pokračujte,” vyzval ho s klidem Harry.

,,Pojedete lodí podívat se ---,” opět byl přerušen otázkou: ,,Kam?”

,,Hhhhhhhh,” ministerský zuřil na nejvyšší možnou míru.

,,Pojedete lodí podívat se na Kapverdské ostrovy do Brava – Vila Nova Sintra ---,” opět přerušen výdechem: ,,Eh? A to má být KDE?”

,,S tím si nelamte hlavu. Jako váš doprovod znám cestu,” řekl ministerský, pomstychtivě se usmál od ucha k uchu. Tentokrát ho vyrušilo jiné odkašlání, na které se málem uleknutím zřítil k zemi.

,,Promiňte, Felegarde, obávám se, že jste se zmýlil. Takhle to nepůjde,” oznámil mu milým, konverzačním tónem Brumbál, hlas prosycen lehkovážnou pobaveností – jako by přesně toto tušil a přesně tomuto mínil od samého začátku zabránit.

,,Co tím míníte, pane řediteli?” zeptal se úředník téměř zděšeně.

,,Míním tím, Felegarde, že Harry je můj student a tudíž já budu ten, kdo rozhodne o jeho doprovodu. Už rozumíte?” v očích mu pohrávaly pobavené ohníčky, díval se na úředníka mírně svrchu.

,,A-a-ale p-pane! To n-nemůžete! Pan mi-ministr mi d-dal jasné pokyny,” brada se mu začala třást téměř dotčeně potlačovanými vzlyky.

,,A vy je beze všeho splníte,” vmísil se Snape do hovoru, úlisným tónem mínil naznačit jakési ,,spojenectví” mezi ním, úředníkem a Brumbálem.

,,A-ale jak?” podíval se poděšeně ze Snapea na Brumbála.

,,Pošlete s panem Potterem zodpovědný doprovod. Pan ministr neřekl, že to musíte být vy…” odpověděl Brumbál.

,,A-ale dal mi j-jasně najevo…”

,,Jeho přání jste si vyložil zle,” řekl Brumbál a Snape mu – div muž nedostal úlekem infarkt, když se to stalo – položil ruku na rameno a stiskl ho v drtivém sevření; muži vhrkly do očí slzy a Snape mu svým pohledem nijak nepomáhal. Gesto vyznělo výhružně, byť by si Snape přece ,nic takového nedovolil‘. Ve skutečnosti tomu bylo tak, že by o tom ministerský úředník nikdy nepolemizoval v jedné budově a jedné zemi s tímto člověkem. Toho využili – Brumbál i Snape.

,,A-ale kdo?” podíval se po všech v místnosti vyjma Snapea.

,,Někdo nadmíru zodpovědný, kdo dokáže Harryho v případě potřeby ochránit. Chápejte, Felegarde – Harry neodešel ze školy, tedy pořád zodpovědnost za něj náleží mně,” řekl Brumbál a usmál se značně vychytrale.

,,Kdo to bude?” vyhrkl znova muž v Snapeově sevření.

Zalétl pohledem – spolu s Harrym – k McGonagallové, která zavrtěla v nesouhlas hlavou. Pak k Moodymu – jen se zamítavě ušklíbl. Poté k Brumbálovi, který se usmál a zvolal: ,,Oh já? To jste mne pobavil, chlapče. Necítím se jako dostatečná ochrana pro chlapce. Nemyslím si, že bych na to ve svém věku měl,” vysvětlil a začal si hrát s vousy na bradě. Bodře se na muže jménem Felegard usmíval.

,,Pak tedy kdo…?” zeptal se zmateně a Harryho náhle polilo horko ze strašlivého podezření. Ne, to nemůže být pravda…

Nesmí být!

Vytřeštil na Brumbála oči. Ten mu jen naznačil, aby počkal s tím, co chce, než odejde úředník.

,,Mám takový pocit, že Severus bude nejlepší ochranou i zvědem, kdyby se něco pokazilo…” pokrčil Brumbál rádoby nevinně rameny.

,,Oh…” zamrkal úředník zmateně. Harry předpokládal, že i když nemá v úctě kohokoliv v místnosti – ne že by někdo měl v úctě úředníka – Brumbála alespoň respektuje. Nebo se ho bojí. Možná obojí. V každém případě to nyní, za dané situace, bylo užitečné.

,,Dobrá,” řekl pomalu a rozvážně. ,,Už abych…”

,,Nechcete si dát ještě šálek čaje, příteli?” zeptal se Brumbál, nadále udržoval konverzační tón, zdvořile. Harry zahlédl, jak dal Snapeovi najevo, že má muže pustit. Poslechl bez váhání.

,,Ne, ne… To je… v pořádku,” usmál se úředník nervózně a bylo na něm vidět, že se těší, až odtud odejde. A že čím dřív, tím lépe.

Pozpátku dovrávoral ke dveřím, s podivem, že se při tom tak třikrát nezabil o stoly a křesla, pokynul Brumbálovi, hodil ošklivý pohled po ostatních a byl tatam.

,,Co to má znamenat?!” ozval se se zaklapnutím dveří rozhořčeně Harry.

,,Nepokoušejte se mě uchlácholit jako jeho,” hodil znechuceně hlavou ke dveřím, odkud odešel úředník. Naznačil tak, že si je vědom faktu, že úředníka obelhali – ať přímo či nepřímo.

,,Neskočím vám na to. Chci vědět, oč jde,” řekl a přistoupil tři velké kroky blíž k Brumbálovu stolu.

Brumbál se, s povzdychem, opřel do židle, na které seděl.

,,Chlapče, jde o to, že ministr chce tebe vyšachovat ze hry a mě tím taky,” objasnil Brumbál. Ne však jasně.

,,Vysvětlete to,” vyzval ho Harry.

,,Poslat s tebou Felegarda je totéž, jako bys šel sám. Tam, na Kapverdských ostrovech, tě s největší pravděpodobností budou očekávat Smrtijedi, nebo alespoň přívrženci Voldemorta. Vsadím se, o co chceš, že jim dal náš skvělý ministr tip.”

,,Proč by to dělal?”

,,Pro slávu? Moc? Ví, že jsi slavnější, než kdy bude on. Tys mu odmítl pomoci vyzvednout ministerstvo v očích kouzelnického světa. On se mstí… Když tě pošle – prakticky bez ochrany – na ostrovy, kde se shlukují naši nepřátelé a hrají si s černou magií a počasím, s největší pravděpodobností tam zamřeš.

Neboť tě mám na starost já – neposlal jsem tě domů, proto jsi stále ,,ve škole” a já mám za tebe nadále zodpovědnost – mohl bych za tvou případnou smrt. Což by pro mne znamenalo sesazení, protože je to to nejzávažnější pochybení, jakého jsem se mohl ve své funkci dopustit,” dořekl mírně unaveně, ne však sklíčeně, což je to hlavní, co na tom Harrymu nehrálo.

,,Máte přece právo to odmítnout…” řekl nejistě.

,,Pravda, měl bych ho mít, ale nemám. Stejně jako nemá Rufus právo s tebou posílat své lidi. Proto jsem vybral někoho, komu důvěřuji, Harry…” podíval se na něj smutně skrze své půlměsícové brýle jako by říkal, že je mu líto, že to Harry necítí stejně.

,,Jakto, že mají právo mě tam poslat?!” snažil se Harry nevzdávat.

,,Oni…” Brumbál si povzdechl. Harry musel uznat, že je v tom kus netrpělivosti a také touhy mít tento rozhovor za sebou.

,,Využívají jednoho práva – jisté okliky – zaručuje jim, že se o nich Vyvolený postará.”

,,Jaké okliky, pane?” zeptal se Harry podmračeně.

,,Ach Harry, kouzelníci mají právo udělat jedinou věc pro zachování více životů. Je to… trestuhodné a přece stále platné právo,” ředitel se tvářil zničeně.

,,Ano, pane?” zeptal se Harry, i když už to bylo prakticky jedno, vzhledem k tomu, že věděl, že se odjezdu nevyhne.

,,Určit logicky nejsilnějšího z čarodějů – kým Vyvolený rozhodně je – a poslat ho bojovat za ně. Nemůžeš se tomu vyhnout, leda bys určil někoho silnějšího než jsi sám. Většinová rada by ho musela odsouhlasit…”

,,Co vy, pane?” zeptal se, aniž by zvážil, jak drze to zní. Byl to pro změnu jeho logický sled událostí.

,,Já…” Brumbál se nuceně zasmál.

,,Promiň, Harry, veškerou svou iniciativou proti ministerstvu jsem si zajistil, že mě jako silného nepovažují – považovat nesmí. Neodsouhlasili by mě. Je pro nich mnohem jednodušší mě na stará kolena sesadit způsobem, jakým jsem ti vysvětlil prve. I kdybych se snažil sebevíc, Harry, já ti od tohoto břemene nemohu pomoci – ministerstvo mě blokuje,” smutně se na Harryho podíval.

,,Pane - vy máte moc…”

,,Harry, chlapče zlatá – nevybírají sílu logiky, hlasu a míru, nýbrž bojeschopnosti, svalů a… mládí.”

,,To je diskriminace!” zvolal Harry rozhořčeně.

(,Imbecil,‘ na to Severus s očima již delší dobu v sloup.)

,,To je smutná pravda. A věř – nevadilo by mi to, kdyby tím neohrožovali tebe. Naneštěstí se za to mohu zlobit jen a jenom na sebe. Věděl jsem, že mě jednou dostihnou. Doufal jsme ale, že to nikdy nebude v tak zásadní věci. Ale chlapče, budeš-li mít štěstí, bude stačit se tam podívat a zjistit, že se nic nekalého neděje a vrátit se okamžitě nazpět…” řekl Brumbál nadějně, na což Harry odpověděl: ,,Tak to se rovnou můžu jít připravovat k boji…”

,,Trochu optimismu, chlapče!” snažil se ho Brumbál povzbudit – bez úspěchu.

,,Já dávám přednost realizmu, pane řediteli,” opáčil Harry protivně. Na jeho mládí nezvykle, cize a kriticky.

Všichni v místnosti nechali ředitele a Harryho mluvit, nijak nezasahovali a ani jednomu se do toho nijak nechtělo. Byli rádi, že nemusí…

Brumbál na to odpověděl vševědoucím kýváním. Díval se na Harryho a čekal…

Harry však stále nedostal všechny své odpovědi. Ptal se dál.

,,Kdo se mnou tedy půjde…?”

,,Severus…”

,,PROČ?!” zařval navztekaně.

,,Jako doprovod ho absolutně odmítám,” oznámil.

,,Žel, Harry, já ho jako doprovod už dávno schválil.”

Podíval se na Snapea, který se tvářil vskutku kysele. Mastné vlasy spadaly do obličeje, žluté zuby cenil jako bestie.

,,Pak nikam nejedu,” umanul si Harry.

Povzdech z ředitelových ústy byl prozíravý, smutný, smířený s jakýmkoli jeho rozhodnutím.

,,Nemusíš, ve skutečnosti máš možnost odmítnout a hledat za sebe náhradníka, jak dlouho budeš potřebovat, ale ministr předpokládal, že bys nevystavil takovému riziku nikoho dalšího – třeba i někoho ze svých přátel.”

,,Ano, pane Pottere,” protáhl Snape jízlivě a Harry se rozčileně podivil, proč se zase plete do rozhovoru…?!

,,Spoléhal na vaši -- nebelvírskou čest a obětavost. Proto tam s vámi musím já…” Povzdechl a zatvářil se kysele – dokonce ještě kyseleji než doposud. Harry by přísahal, že až na tu vzdálenost cítí jeho zkažený dech a už jen z toho důvodu se mu chtělo při pomyšlení jednoho stráveného dne ve společnosti s tímto umaštěným parchantem zvracet; tak strašně ho nenáviděl.

Ten se na něj jen nenávistně díval, jako by vycítil jeho myšlenky. A chtěl se mu za ně náležitě pomstít. Potom.

,,Nebojte, chlapci, s vámi bude na lodi ještě posádka.”

Jako by je to snad uklidnilo… Pomysleli si zároveň a také se tak zatvářili.

,,To má být vše?!” zděšeně se snažil kontrovat Harry.

,,Sbaleno máte oba, tak… Jen kdybys měl ještě nějaké otázky?” pokrčil ředitel rameny a otázka, kterou položil, byla více méně řečnická.

Harry otevíral a zavíral nasucho ústa a nebyl schopen vymyslet cokoli, čím by mohl oddálit tu tragickou cestu. Ehm, nešťastnou

,,Jak dlouho tam budeme?” vykřikl ještě ve dveřích.

,,Jen tak dlouho, jak bude nezbytně nutné. Musíte se přesvědčit, že se tam nic neděje.”

,,A děje?” zeptal se zděšeně, když ho Moody tlačil dveřmi. Pravda – nyní se zastavil a všichni vyčkávali na Brumbálova slova. Jen McGonagallová vypadala, že by každou chvílí nejraděj omdlela.

,,Jistěže ne, klid, chlapci,” řekl, Moody konečně prostrčil Harryho dveřmi a značně neochotně se po nich protáhl pryč i Snape. Na Brumbála ani McGonagallovou, kteří si vyměnili pohledy, se ani nepodíval.

Když se za ním zavřely dveře, McGonagallová po paměti našla křeslo a zhroutila se do něj, upírala při tom na Brumbála vyčítavý pohled.

,,No to jsem jim měl říct pravdu?!” zeptal se podrážděně. ,,Víš, co by to bylo teprve?! Severus by odmítl spolupracovat a Harry?! Nechci je znepokojovat… Počítám s tím, že je tam nenajdou… a v klidu se vrátí domů. Žádný problém…”

,,Ha! Můžu si to zrekapitulovat? Fajn… Takže: my o tom, že se tam děje něco nekalého, víme, posíláme tam Harryho a Severuse bez toho, aby o tom něco věděli, spoléháme na to, že je nenajdou, i když VÍME, že tam jsou! My…”

,,… to neovlivníme! Poslali by je tam tak jako tak, Minervo. Poslyš: takhle můžeme říct, že nic nenašli a nikdo se to nedozví…”

,,Co když ti mágové přijdou na to, jak ovládnout počasí?! To budeme taky jen tak stát se založenýma rukama a tvrdit, že Harry nic neviděl ani neslyšel?! Když jsme měli tu možnost říct mu o tom?! Víš, jak bude naštvaný, až se dozví, že jsme mu mohli sdělit, že nás měl možnost případně zachránit?!”

,,Dělám to pro jejich dobro. Museli by tam zůstat…”

,,Takhle ani neví o možném nebezpečí, Brumbále!”

,,Jdou tam s tím rizikem! , že se tam můžou zdržet s tímto… problémem. Vědí, proč jsou tam posláni. To není jako když je pošlu hledat Amigangkhu a oni nemají zdání, že je to sfinga… Prosím, věř mi v tomhle.”

,,Když… Budou se zlobit, Brumbále! Naštvou se, až se dozví, že mohli zabránit naší zkáze…” podívala se na Brumbála prosebně.

,,Já tam pošlu Řád. Ale Harry o tom nesmí vědět. Ministerstvo…”

,,Nikdy neposloucháš ministerstvo, Albusi.”

,,Jsou věci, Minervo, které neovlivním dokonce ani já.”

Ale vyznělo to jako tak pustá výmluva, že se nad tím sám Brumbál zarazil.

,,Co se stane, pokud se jim povede nás dostat na lopatky?! Co až…”

,,Já… nemám zdání. Ale budu se snažit všemi dostupnými prostředky zajistit, aby se to nestalo,” povzdechl si nešťastně.

,,Jde jim o životy. Našim chlapcům, Albusi. Lidé, které budou pronásledovat, jsou nebezpeční. Ani nevíme, jestli jsou s Vy-víte-kým, nebo pracují na vlastní pěst…” řekla a vztáhla k němu ruku s pergamenem.

,,Alespoň Severusovi jsme to říct měli. On by se o to dokázal postarat.”

,,Minervo, jak znám Severuse, je dost podezíravý a přezíravý na to, aby si zajistil daleko víc informací, než jsme mu poskytli. Uklidni se a… nechej mě jednat. Dobrá?”

,,Mám na vybranou?” zvedla k němu unaveně oči. Věnoval jí jeden ze svých úsměvů – těch, které se vám nelíbí a líbit nebudou ani až uběhne století…

,,Kam to jdeme?” zeptal se Harry Moodyho - jejich doprovodu, což vyloženě vytáčelo Snapea - což následně moc bavilo Harryho.

,,Co bys řek‘?” Moodyho zdravé oko pořád sledovalo cestu, ale jeho umělé na něj zaostřilo, než se začalo zase protáčet všemi možnými i (a hlavně) nemožnými směry a sledovalo jejich okolí, dohlíželo na ,,čistý vzduch”.

,,Jdeme si stopnout jednu kocábku…” a mrkl na něj zdravým okem, než se začal šíleně smát - hned se smát přestal a úzkostlivě se otáčel sem a tam, jestli je někdo nesleduje.

Ale vypadalo to, že cesta je poklidná a nikdo jiný - kromě Snapea - je nešmíruje.

Ten, ruce složené na prsou, výraz já-tady-být-nemusel, mastné vlasy vlály za ním jak ulepený papír od hořčice; pohled nechutný tak, že by si ho Harry taky odpustil, i ve vedrech stále svůj černý plášť, až se Harry zarazil, jestli v něm nemá poschovávány nějaké jedy pro případ… Měl na zádech batoh barvy špinavé šedi - téměř splýval s jeho hábitem a, pravda, kdyby ho Snape neměl jen přes jedno rameno, asi by si toho batohu nevšiml – vlál jako nějaká nechutně vyhlížející plachta za něj jen tak náhodně zachycená. Šel pět metrů za nimi.

Celou dobu mlče a dával najevo, co si o nich o obou myslí.

Pokud měl Harry na těchto započatých prázdninách najít něco pozitivního, bylo to jediné: nemusel k Dursleyovým… zatím.

,,Kde bude kotvit?” vyptával se dál zvědavě.

,,Víš, kde je Bristolský záliv?” odpověděl Moody otázkou.

,,Jo.”

,,Říká ti něco městečko Mildford Haven?”

,,Ne…”

,,Fajn, to neva! Tam totiž nemíříme!” začal se Moody zase šíleně smát.

,,Tak kam?” zeptal se znova a docházela mu trpělivost. Vážně nevěděl, jak to s ním na lodi vydrží?!

,,My míříme do Cardiffu. Tam na nás čeká naše kocábka.”

,,Wow, to zní zajímavě.”

,,Vážně, Pottere,” ozval se náhle Snape, kroutil při tom nevěřícně hlavou, ,,jak můžete nevědět, kde jsou Kapverdské ostrovy nebo Mildford Haven? Vidím, že mezery ve vzdělání nejsou problémem pouze u lektvarů. Kašlal jste na to už i u mudlů!” podotkl jedovatě.

Harry ho náležitě ignoroval.

,,Tak kocábka,” Harrymu ta loď vyrazila dech. Stál a ohromeně se díval na obrovskou loď.

U ucha se mu znenadání ozvalo: ,,Původně jsme pro vás měli nachystanou Karaku, ale nakonec, po důkladném zvážení, jsme vybrali tuhle krasavici – Nef,” řekl muž. Na sobě tričko s bílými a modrými pruhy a kalhoty – celé bílé. V puse fajfku a jedno oko zakryté klapkou. Harry se pořádně vyděsil, když na něj bělovlasý muž promluvil.vznikl ve třináctém století ve vodách okolo britských ostrovů. Jeho vývoj přímo navazoval na karvy a langskipy normanských Vikingů, jejichž trup byl převzat téměř beze změny, stejně jako i způsob oplachtění. Francouzská obdoba lodi keel. Jednalo se o lodě obchodní i válečné, charakterizované na obou koncích střeleckými stanovišti – plošinami – takzvanými kastely.
Trup lodi má většinou délku od dvaceti do třiceti metrů, šířku asi sedm metrů a ponor přibližně jeden a půl metru. Výtlak se pohyboval – a pohybuje – okolo dvou set tun. Poměr délky k šířce byl zpravidla tři ku jedné. Trup je zhotoven klinkerovou obšívkou. Kýl a oba vazy v bočním pohledu měly zaoblený tvar, u některých lodí měla příď i záď stejný polokruhový tvar. Konce vazů bývají u nejstarších lodí zdobeny hlavami zvířat. Bachratý profil trupu s plochým dnem umožní plavbu v mělkých pobřežních vodách. Ovládání lodi je umístěno v ose lodi. Stěžeň je většinou jen jediný a na jeho vrcholu se již začíná objevovat takzvané vraní nebo čapí hnízdo, které je dalším střeleckým stanovištěm.
Oplachtění bylo provedeno jedinou příčnou - ráhnovou - plachtou. Plachta je ovládána jednak pomocí lan upevněných na konci ráhna – zvratičky – odkud vede na záď, jednak pomocí lan přichycených k dolním rohům plachty - otěže. Některé nefy měly již na přídi čelen, který sloužil k uchycení lan, která upevňovala stěžeň a zachycovala sílu větru v podélné ose lodi – stěhy – a pro zavěšování kotev. Kotva připomíná svým tvarem kotvu admirálského typu. Ke zmenšení plochy plachet při jejich nadměrném zatížení nebo pro snížení rychlosti plavby se snímala – dodnes snímá – spodní část plachty, nazývaná bonet. Výjimečně se ke stejnému účelu plachta podkasávala. Pohon lodi byl ještě doplňován vesly.

,,Těší mne, jsem nějakej Hopkins,” a podal Harrymu ruku.

Ten ji stiskl se slovy: ,,Co je Nef?”

Muž se tomu srdečně zasmál, sundal klapku z oka a zatřepal hlavou – z vetchého stařečka se proměnil člověk ve zralého muže s tmavě hnědými vlasy a svaly – nyní na něm šatstvo plesnivého dědy tak nějak podivně viselo. Usmál se na Harryho a tím odhalil zářivě bílé zuby – až nezdravě bílé.

,,Nef -

Dovolím si ke konci tvrdit, že obyčejně nejsem ani tak výřečný a ani tak nudný… A že Nef se Nef opravdu jmenuje a je to holka.”

,,Oh, zajisté…” a ne, že by se Harry neztratil někde u karvy a langskipy, byť nevěděl, co to je. Nicméně to vypadalo, že tento muž své práci ne jen rozumí, ale že ho i baví. Proti gustu…

,,Kdybyste s Hopkinsem cestoval tak dvakrát do roka, tuhle říkanku byste znal zpaměti,” oznámil mu Moody a Snape se tvářil jako vždy – znuděně a otráveně.

,,Nasedat, panstvooo!” křičel kapitán – ten u kormidla, opálený, hnědovlasý muž, který Harrymu vysvětlil celou historii lodi – na jejich roztodivnou ,,skupinu” – on, Moody… Snape.

Posádka obsahovala mimo nich tří zhruba patnáct lidí, o kterých Harry věděl.

Stáli se Snapem uvnitř lodi a shlíželi na Moodyho přes zábradlí, když loď třikrát zatroubila klaksonem (nebo kouzlem?), Harry zrovna přemýšlel, jak ho s tou nohou dostanou na palubu.

,,Hodně štěstí, mládeži,” ušklíbl se Moody.

,,Cože?!” zděsil se Harry, ,,Vy s námi nejedete?!”

,,Co tě to popadlo, kluku?! Kde bych k tomu štěstí já přišel?!” a přes jizvy po tváři vyšla jeho grimasa úsměvu podivně neupřímně, byť Harry nepochyboval, že se teď dobře baví.

,,Ale… Ale… CO my teď TADY SPOLU?! SAMI?!” vytřeštil na vzdalujícího se Moodyho - podivné, ještě téměř byli u sebe břeh s molem… - oči.

,,Přeji hodně štěstí!” naposledy se křivě usmál a zamával jim - posměšně - než se otočil a vydal se zpět. Harry téměř mohl vidět, jak se za nejbližším rohem přemisťuje od nich.

,To bychom měli,‘ pomyslel si naštvaně a hodil po Snapeovi znechucený pohled vyhrazený jen a jenom jemu.

Jak on toho člověka nenáviděl!

S každým úšklebkem a každou poznámkou toho bastarda nenáviděl víc.

Na svůj vlastní účet přišel na to, jak je možné, že se tomu říká ,,mořská nemoc” – zjevně pochopil během půl hodiny princip.

Nebylo to v tom jen jet za nosem a nechat prohánět vítr vlasy… šlo o to hrozné a nesnesitelné houpání, kterého jste měli během pěti minut po krk a když už jste se domnívali, že by to mohlo přestat, loď zrychlila a tím – proti všem očekáváním – způsobila, že se začal svět houpat ještě víc. Houpání bylo neúprosné a nezmenšovalo se s tím, jak vám bylo špatně, co hůř – právě s tím se zvětšovalo a nedávalo čas žaludku uklidnit se.

Harry měl nejkrásnější výhled – přes palubu a pusu plnou oběda.

Snape se na něj pořád díval se založenýma rukama – prý, aby se mu náhodou nepodařilo přehodit se přes palubu – s úšklebkem a viditelně se bavil jeho utrpením. Harry, ať se snažil sebevíc ho odehnat, vyšel s nepořízenou…Nenávidí ho, nenávidí!

 

Obrázky: První obrázek

Druhý obrázek

Třetí obrázek

Čtvrtý obrázek

*jen drobný (faktický) detail: má Nef je uměleckého zpracování – což prakticky znamená, že si s ní má chorá mysl pohrála. Nef v této povídce je moderně pojatá a má různé vymoženosti díky kouzlům – tedy ano, je to čarodějnická přepravní loď. Ale to vylepšení ve vzhledu, které u mě získala, spočívá v jedné stěžni navíc. Takže kromě více okýnek v podpalubí a stěžně s plachtou navíc vypadá stejně jako ta modrá loď v odkazu pod tímto textem. :)

Zdroj: http://www.piratskelode.wz.cz/1nef.html

Tady je ten samý text o Nef, abyste si nemysleli – sice jsem génius, ale až takový ne… A o lodě, vzhledem k tomu, že jsme vnitrozemský stát, se také moc nezajímám. Jo kapitán, jo kormidlo, jo příď/záď… A jo, záchranný člun, vesty a kruhy, paluba, podpalubí, ponor… Ale cokoli navíc – chtěli byste po mně příliš. Ale takhle je to lepší, můžete si představit, jak vypadá Nef opravdu. (A hádejte, proč jsem vybrala tuhle lodičku?! :D Správně, přívrženci Anglie! :D)

Dále – jsem opravdu znechucena délkou této kapitoly a moc se Vám za to omlouvám. Prapůvod měla být jedna stránka – jeden den. A já to hodlám dodržet, jen ty začátky… jsou obtížné; že to sami znáte? ;)

Todlencto je sonda každým jedním dnem. Nic víc, nic méně, OK? Oh ano, berte to jako letní osvěžení, dobrá? ;)

Zkrátka mé osudové pátky a má postel – kombinace přímo vražedná. :D

Kapitol toto dílečko bude mít 63 – 64. (Hádejte, proč?!)

Název v překladu zní Podivné prázdniny, tak doufám, že si to někdo nehodil do překladače dřív, než jsem řekla…? (>:-Đ)

Hmm… Za zmínku zní tolik – chtěli jste další kapitolovku – fajn. Já chtěla něco (VELICE) originálnějšího, co bude důsledně stopovat a mapovat opravdu den po dni jejich životy – jedny prázdniny. :D .

Něco, co se bude – pokud ne diametrálně, alespoň dost – lišit od Života a bude to oddechovka. Taky je i dost možné (opovažte se to někdy přiznat!), že tohle se Vám bude líbit víc než Život, s koncem budete daleko nespokojenější (i když…) a bude to mít jistý opravdový pohodový podtext moře, palem, vln a západů slunce (sem tam nějaké to dobrodrůžo…).

Proč? Prostě proto (dobrá, nikdy to není prostě…), že tohle má jasně nejasný (nejasně jasný?) spád. Dostanete to každý den v týdnu – každý. Řekla bych, že se některým bude i zamlouvat méně ,,psychologickýh” sond do života – protože mně se třeba zdají důležité a v Životě je budu řešit a řeším je…(asi budu víc později). Jsou to ale nicméně věci, které nemusí trápit Vás. Ne snad proto, že by to bylo na ,,šestnáctku” málo vyspělé, ale právě proto, že je to pořád jen hemz šestnáctky… A Vás to buď nezajímalo nikdy, nebo jste se už odnaučili ptát se… (Assez, ty jsi blbec!) Dobře – dost Života v Prázdninách… (Teď mě napadlo – asi tomu budu spíš říkat Podivíny. ;) :D)

ALE! (Pardon… :)) Možná i tím, že Život je, byl a bude daleko rozvláčnější a některé pasáže jsou a budou zdlouhavé, až nezajímavé. Já se opravdu omlouvám, nemůžu si pomoct… prostě mám neodbytný pocit – nevím, proč, asi se z Vašich chvál stávám nabubřelým a samolibým člověkem – že tohle bude oblíbenější. Nebo se toho prostě obávám. Protože tohle nemá strhnout veškerou pozornost na sebe od Života a právě proto si myslím, že se z neúmyslu stane… No, posuďte, prosím, sami, jestli jsem se ve svých výpočtech sekla či nikoli… Vážně jsem zvědavá, co se v širé veřejnosti uchytí víc, lépe a spíš…

Proč dál… taky proto, že už je to pokus č. 2… Už jsem hrubou práci udělala u Života a tohle je čistý štít. A ještě jeden důvod by byl – tady opravdu zdůrazňuji, co má být vidět a víc si pohrávám s… s dějem a pasážemi, protože na to mám daleko více času, odvahy a prostoru. Proč prostoru? Neboť kvóta zní - stránka=den. Prakticky to znamená jediné – můžu si se stránkou vyhrát. Což už u Života tak stoprocentně možné není. U Života nemohu plánovat den po dni – v tomhle mi Podivíny daleko více vyhovují.

Klid, taky to tady má své mouchy (hlavně díky mně). A Život má taky své nesporné a nedocenitelné klady. O Duelu – ze ,,zabití času” k ,,citové záležitosti” – nemluvě. :)

 

Tenhle plán se zrodil v jednom – já, jakožto ne jen Vánočka první, ale i Prázdninka (Letnička) první, jsem měla hrozně ráda Ztracený svět (TENTO, nikoli Jurský park…!) a při jeho sledování jsem měla takové zážitky z prázdnin, jaké jsem od skončení tohoto seriálu neměla (i když mě ten konec hrozně rozlítil).

A když jsem nad tím uvažovala, zjistila jsem, že to bylo tím, že jsem se měla každý všední den na co těšit a já – protože Vás mám ráda, i když nekomentujete (slavná to čest výjimkám) – jsem chtěla, abyste také zažívali alespoň pár minut denně chuť a radost číst… (A ne, teď se nevytahuji, ani si nefandím.) Je to zkouška. Chci, abyste se měli o prázdninách na co těšit a právě tím si je zapamatovali (a líp už to nevyjádřím, tak mě netrapte! ;) :D)

Huuu – šššš – huuu!

Doufám, že budete ochotni se mnou tímto experimentovat. ;) :D Vaše Asséza. :D

Jo ještě – to jen, abyste viděli, že si Vás vážím, ne jen, že to tak tvrdím do větru… Chápejte – slova jsou slova, tohle je čin. :D

 


30.06.2008 18:02:05
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one