Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Den padesátý šestý – Za dveřmi je vlk.

Na ff.ph.netu Den padesátý šestý.
Ráno pršelo ještě víc než včera. Bylo pondělí a venku bylo tolik světla, jako by byl pozdní podzimní večer.

Okenní tabulka byla téměř ledová, lampa venku poblikávala do husté, ničím nenarušené tmy.

Jakmile Harry sešel dolů, Vernon Dursley ho seřval: ,,Co si myslíš, ty darmožroute?! Takhle po ránu vyspávat?! Kdo si myslíš, že tě živí?!“ mával zpocenou paží a Harrymu se z toho zvedl žaludek.

Mlčky přešel k plotně s již rozehřátou pánví – divte se! – na slaninu.

Při snídani mlčeli.

Dudley Harrymu velmi nenápadně ukradl jeho jediný plátek slaniny. Harry se nebránil – stejně by ji sníst nemohl. Nikdy ji nejedl. Ne u Dursleyů.

Poté Petunie sklidila jako správná ženuška ze stolu, Dudley zasedl k televizi se křupkami. Dva sáčky.
Jeho otec, vzhledem k tomu, že měl z pro Harryho nepochopitelných důvodů dnešní den volno, ho následoval. Po pár minutách se začali šíleně řehtat.

Harry přistoupil ke dřezu, kde jeho teta se svěšenými rameny umývala nádobí.
Vzal utěrku a začal utírat a vracet talíře na jejich místo.

Po pár minutách úplného ticha, jež porušil opět řehot dvou mužů v obýváku, se Harry zeptal: ,,Co se děje?“
Jeho teta se tak lekla, že upustila jeden talíř. Zbledla.

,,Co se stalo?“ zařval Vernon z obýváku.

Petunie se Harrymu podívala vystrašeně do očí, propadlé tváře a kruhy pod očima měl Harry možnost spatřit až dnes. Mírně zavrtěl hlavou.

Vytáhl hůlku, kterou mu Brumbál po McGonagallové předal hned ten první den, kdy dorazil z ostrova do Bradavic – se vzkazem, že ji našli na palubě lodi, a tišil svou tetu, když jí namířil k zemi, a zamumlal: ,,Reparo,“ a talířek se poskládal do původního stavu a slepil se.

,,N-nic,“ řekla Petunie vyděšeně svému muži, hleděla na talířek jako na zjevení.
,,Co se děje?“ zeptal se Harry ještě naléhavěji, když se vrátili k práci. Putunii se mírně zachvěla ruka.

Hodně dlouho mlčela a Harry si myslel, že i tato otázka jako tisíce dalších zůstane nezodpovězena. Dnes se ke svému nemalému překvapení částečně zmýlil.

,,Poslal nám dopis. Chci, abys věděl, že to nebylo tak, že bych tě nenáviděla,“ Petunie mluvila nesrozumitelně, ale Harry ji nepřerušoval z obavy, že by mluvit přestala úplně, ,,jsi také má krev. Ale Dudley je můj syn a já bych nikdy… nikdy bych nesnesla, aby to s ním bylo jako se mnou. Aby byl odstrčený rodiči jen proto, že nepatří do toho divného spolku těch čárymáryfuků,“ vyplivla poslední slovo jedovatě a pokračovala, ,,svou sestru jsem pro to začala nenávidět. Ty nejsi můj syn. Nedokázala jsem tě začít milovat, ale to…“ povzdechla a na chvíli ustala v činnosti; zase začala rychle dřít z pánvičky přiškvařenou slaninu.

,,Není ani pravda, že jsem tě nenáviděla. Spíš jsi tu jen celou dobu přebýval. A já… to, co dělal Vernon. Omlouvám se, neměla jsem tomu tvému řediteli tenkrát odkývnout, aby ses sem nastěhoval. Myslím, že jsem se tehdy domnívala, že to své sestře dlužím, ale… Jinde by ses měl lépe. To je to, co si neodpustím,“ zadívala se mu do očí a Harry z té změti slov podstatu vytáhl. Nechtěla ho tu. Nikdy. Cítila ale výčitky, že mu neposkytla možnost více lásky v dětství.

,,Na to je už pozdě,“ zamumlal; rozuměla mu, i když jejich téměř ukončený rozhovor přerušil Vernon svým hřmotným: ,,Je pozdě! Padej něco uklízet!“ a vyrazil Harryho z kuchyně.

Po celý zbytek dne se snažili klidit všichni všem z cesty.
Harry šel toho dne už spát, zrovna vstával z křesla, když to začalo.

Na střechu, do oken nemilosrdně bubnoval déšť. Blesky rozdělovaly temnou oblohu na několik částí. Ozval se hrom, jež okamžitě následoval blesk. Žárovky v lampách a lustrech zablikaly. Ozvalo se hlasité zaklepání, až všichni nadskočili. Všichni kromě Harryho.

,,Dojdu tam,“ řekl a mířil ke dveřím, ale vtom ho Vernon chytil bolestivě za ruku.

,,Ne, já tam dojdu,“ vyštěkl a uháněl ke dveřím takovou rychlostí, jakou byste tak tělnatému člověku neřekli.
Harry vyšel z obýváku a přešel ke schodům, aby se mohl podívat, kdo přišel.

Vernon otevřel dveře.

Temná postava na pozadí temné oblohy nebyla pro Harryho zřetelná, ale když se ozval hrom a okamžitě následoval blesk, osvětlil ne jen všechny kapky dopadající na zem z oblohy, ale i mužovu tvář a Harry ho okamžitě poznal. Nevyběhl ale za ním, což bylo jeho první nutkání, ale stále čekal ve skrytu schodiště.

,,Dobrý den,“ řekl Snape poněkud uctivěji, než měl ve zvyku.
,,Co si přejete?“ vyštěkl na něj Vernon Dursley.
,,Jdu si pro Harryho Pottera,“ řekl o něco méně uctivým a také méně trpělivým tónem.

,,A kdo jste, že si myslíte, že tady vůbec nějaký Ferry Motter nebo Totter bydlí? Tady jste u Dursleyů,“ tvář Vernonovi zbrunátněla, podbradek se mu třásl, prasečí očka vyvalená, knír se mu naježil – očividně zuřil. Snad tušil, odkud vítr vane, proč jinak by se tak choval? Řval na příchozího… to nebylo obvyklé… pokud se to nehýkalo Harryho.

,,Tak to jsem tady správně. Domnívám se, že jsem ještě stále Potterův profesor. Profesor v bradavické škole čar a kouzel. Nepustíte mne dál?“ rukou odsunul Vernona z cesty, jako by odhrnoval závěs a vstoupil.

I když pršelo, Snape byl úplně suchý.
,,Z toho spolku bláznů?! A ven!“ zařval, ale netušil, o kolik moc se přepočítal – řvát takhle na Severuse Snapea.

,,Ani o minutu déle tady nehodlám být, než je nezbytně nutné. Ale ještě pořád jsem nedostal svého studenta, pane,“ změřil si ho Snape hodnotícím pohledem – zjevně nebyl výsledek lichotivý, když se ušklíbl.

,,Kašlu na vás! Vyřiďte tomu starému bláznovi, že s ním nechci mít nic společného! Nikdy! My jsme normální!“
,,O tom bych dost pochyboval. Pottere?“ zakřičel, nadále si brunátného muže nevšímal.

,,Ano, pane?“ v klidu vyšel Harry zpoza schodů.
,,Sbalte si. Odcházíme. Jak to tak vidím – nadobro. Takže si nic nezapomeňte.“
Harry přikývl.

Vyběhl nahoru. Mávl hůlkou a věci se mu začaly skládat do kufru. S ohledem a na to, že už mohl kouzlit, využíval toho, jak jen mohl. Což zrovna tady v domě dvakrát často nebylo.

Zvědavost Harrymu nedala. Ještě než se věci dobalily, sešel ze schodů dolů, aby nebyl viděn, ale aby mohl dobře špehovat, co se děje.

Snape a Dursley se měřili zlobnými pohledy.
Vtom vyšla Petunie ze dveří. Podívala se na manžela, pak na návštěvu nevítaného rázu. Chvíli ho pozorovala a pak se jí oči doširoka otevřely v překvapení, ústa se od sebe odlepila a tvořila nehlasné ,,o“.

,,Ty?“ zašeptala po minutě tiše, překvapeně, na nějakou nenávist si v tu chvíli nějak nevzpomněla.

,,Dobrý večer, Petunie, asi jsem se změnil méně, než jsem předpokládal,“ odvětil na její výraz a jen krátký pohled věnoval Harryho drahé tetičce, než se zase stoprocentně soustředil na jeho strýce.

Dudley na to všechno civěl celou dobu s otevřenými ústy za zády tety Petunie.

,,To tys nám poslal ten dopis?“ zeptala se Petunie s o něco větší kuráží.
,,Nikoli – to Brumbál,“ odvětil Snape.

,,Odkud se vy dva zase znáte?!“ rozkřikl se Dursley na svou ženu; evidentně právě prohlédl to, že je jeden z těch, kteří toho v místnosti ví nejmíň.

Do rozhovoru jim vstoupil již připravený Harry.
,,Můžeme,“ řekl, když si dolevitoval kufr ze schodů.
,,Mám pocit, že jsem řekl, že si máte sbalit všechno,“ zavrčel Snape nevrle a bylo znát, že tady již nechce být déle.
,,A já vás poslechl,“ odpověděl Harry pevně.

Snape zvedl obočí, ale už nic neřekl.
Otočil se, že odejdou. Harry vyrazil za ním.

Vtom ho ale Vernon popadl za ruku tak silně, že o modřinách, které se mu tam ještě ten den udělají, nemohlo být pochyb.

,,On nikam nepojede,“ zavrčel Vernon, tváří a postojem připomínal nejvíc mrože.

,,Pusťte ho,“ řekl Snape a ani mu to nestálo za to, aby se na Dursleyho otočil celý. Viděli z něj jen záda, polovinu tváře a Harry tušil ruku na klice.

,,Nikam nepojede,“ opakoval fanaticky Vernon, Harryho ruku stiskl tak silně, až Harry sykl bolestí.
Snape ještě chvíli stál.

Pak se prudce otočil a dřív, než stačil kdokoli cokoli udělat, tyčil se nad Vernonem, což bylo trochu bizarní, neboť Snape byl tak jednou vyšší než Vernon.
,,Říkám Dursley, pusťte ho,“ zavrčel Snape, který si byl naprosto vědom toho, co právě dělá – brání svého studenta.

Dursley se ani nepohnul, zato Snape…
Dřív než se kdokoli nadál, Snape Dursleyovi vrazil jednu do zubů. Vernon Harryho pustil a spadl na zem, Harry se odtáhl od nich dvou co nejdál.

Snape vzal Vernona za flígr a vytáhl ho na nohy, zasyčel mu do obličeje: ,,Jednou si vás najdu,“ pustil ho a Vernon tvrdě dopadl zpět na zem.

Snape mu věnoval poslední zlostný pohled. Téměř u dveří se zarazil, pak pohled stočil zpět na Dursleye; řekl: ,,Rád bych řekl, že mi bylo ctí. Ale až tak nehorázně lhát mě nenaučili,“ a vyšel ze dveří do promáčené ulice, Harry ve šťastném úžasu spěchal za ním, na tváři nedůvěřivý ale veselý úsměv.

To bylo… neopakovatelně úžasně. Vidět Snapea takhle stálo i za famfrpálový pohár… i když. Ale ano, stálo; právě proto, že to udělal pro něj, Harryho.

Kolem Vernona se shlukli jeho teta a bratranec. Harry sebral kufr a věnoval tetě poslední kratičký pohled, než provždy odešel z tohoto domu.
25.08.2008 17:31:51
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one