Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Den pátý – Kde nás to vyvrhlo?! Kudy zpět?!

Na ff.ph.netu Den pátý.
Slaný vzduch, slunce ho pálilo do zátylku, pusu plnou nějakého pití. Nikdo ho neshání, nikdo nevolá… Ráj!
Počkat! Tohle není Anglie! Když jsem bděl naposledy… pršelo! Rozhodně mě někdo potřeboval! To pití… to je slaná voda! No nazdar!
Otevřel oči, rozkašlal se. Vypliv veškerou slanou vodu z pusy. Do čela ho bodal písek, tak při dostávání vody z plic si začal stoupat. Zapřel se za unavené ruce, odrazil se od země. Přes kolena si stoupl.
Jistě… ráhno je uhodilo do břicha a smetlo z lodi s… Potterem!
Kde je Potter?!
Začal se zoufale rozhlížet v jakýchsi kruzích po písečné pláži. Nikoho nenacházel ležet kdekoliv poblíž. Popoběhl tedy kousek dál. Heuréka!
Ležel tam jako hadrová panenka s potrhanými šatičkami. Přiběhl k němu. Opět si klekl, jen aby mu srdce jednou vynechalo, dech aby se zadrhl v hrdle – Potterův hrudník se nezvedal.
Severus se snažil – jakmile se sebral – najít puls. Ale nebylo to snadné.
Sáhl do kapsy hábitu a… ne! Hábit byl pryč. V hrozivé předtuše sáhl do kapsy po hůlce… nebyla tam. Zbledl.
Jenomže zrovna teď potřeboval Potter pomoct. Z hlouby své paměti vyhrabal vzpomínku na mudlovsou první pomoc.
Zvedl se mu žaludek, přeměřil si Pottera pohledem, jestli mu za tu nechutnost, co plánuje provést, vůbec stojí.
Pak – při vzpomínce na Brumbála – se hluboce nadechl, zavřel oči a myslel na Anglii (:Đ) – zacpal Potterovi nos, otevřel ústa a… přepnul se na mód zachránce, protože tohle by v normálním stavu vědomí jen tak nestrávil.
Udělal to jednou, zopakoval podruhé, potřetí a… heuréka!… Potter se rozkašlal, vyplivl – skoro na něj – vodu z plic, při čemž mu Snape vydatně pomohl tím, že ho chytil za ruku, vytáhl do sedu, do zad mu dal takovou herdu, že se Harry málem utopil podruhé.
Vhrkly mu slzy do očí – potřeboval zhruba jednu sekund na to, aby se zorientoval – což Severus s povděkem kvitovat nemohl, protože to dokazovalo jeho počínající senilitu či snad hůř: naivitu.
,,Kde to jsme?“ vyhrkl na něj okamžitě.
,,Dle slanosti vody, popisu místa, rostlin, které na ostrově rostou, skal, které zde ční, písku a jeho štěpnosti, pohybu proudů a vzduchu a dle slunce bych usuzoval, že jsme v pěkné pr…“
,,Stačí,“ utnul ho Harry dřív než stačil Snape tu sprosťárnu vyslovit.
,,Na to jsem se ale neptal, měl jsem na mysli…“
,,Vím. Ujišťuji vás, že je to právě to, co jste měl na mysli. Já měl totiž to samé.“
,,COŽE? Vy mi tvrdíte, že nevíte, KDE TO ZATRACENĚ JSME?!“
,,Tak jest. Mimo řeč – zkontrolujte si, zad-li máte hůlku…?“
Harry zašátral v kapsách protrhaných kdo-ví-čím s nadějí, že se stal snad jakýsi zázrak, a když nestal…

(Následující scény nebyly vhodné pro použití do této povídky ani uším jejich čtenářů, redakce se omlouvá za jejich vystřižení. Doufá, že tímto krokem zabránila případné újmě na čemkoli a těm, kteří jsou za vystřižení scény naštvaní, vzkazuje: sprosťáci! Na kvalitě neubude a vy byste po mně chtěli, abych tady hanobila své jméno a čest?! Co teprve čest stránky – určeno mým stránkám - a povídky?! Že se nestydíte! Věřím, že si to domyslíte i tak… Chápejte… nesnížím se přece na Potterovu úroveň!)

Náhle ztratil ze samého křičení hlas. Přestal vnímat realitu. Rozhlížel se kolem, ale vlastně nevnímal, co vidí. Dýchání z plných plic začalo dělat potíže, motala se mu hlava, ruce nepřirozeně vzdálené od těla, jako by každým krokem hledal oporu.
Není to pravda, nesmí být…To nejde.
Rozhodl se ignorovat vše okolo.
Musí něco najít, MUSÍ!
Rozešel se jako v mrákotách. Vlastně viděl rozmlženě. Stále se mu dýchalo stejně špatně, ale už nevnímal nic víc. Jen šel. Aby se přesvědčil, aby Snapeovi dokázal, že to není pravda. Šel dál a dál. Podél moře a pláže.
Snape ho sledoval, jen a jenom sledoval. Šel za ním – nemohl si uvědomit, nedokázal pochopit, proč se Potter chová takhle. Pokud ano, jen minimálně.
Harry šel hodiny. Snad dvě, možná víc…
Prošel kolem jedné sály, která se nápadně podobala… té, kterou míjel jako první.
NE!
Zpanikařil, rozběhl se. Snapeovi trvalo tak tři sekundy, než si uvědomil, co chce Potter dělat – rozběhl se za ním taky.
Pitomý, nejhnusnější západ slunce! Harry byl úplně zničený.
Doběhl ho, když padal, křičel při tom ,ne‘ a snažil se potlačit všechny vzlyky.
Snape ho nechal, jen mu stiskl jedno rameno, aby věděl, že tu je, i když se nenáviděli. Měl totiž pocit, že právě teď na Pottera dolehlo všechno to – že jsou tady, bez civilizace; Snape už nekomentoval, že kdyby se ho zeptal, řekl by mu to – kluk se prostě potřeboval přesvědčit sám.
Možná si i nezřetelně uvědomoval, že se odsud nedostanou. Ale to počkalo do zítřka.
Teď se museli někde uložit.
Snape pochopil správně, že nyní nemůže s Potterovou pomocí počítat.
Jenže to, že neměli hůlku, podstatně stěžovalo situaci.
Rozhlédl se kolem. Potter opomněl střed ostrova, ale tam se nechtělo ani jemu.
Stejně do něj ale musel pro něco, čím by si udělali oheň. Přístřešek. Nechtěl domyslet, jaká zvířata tady žijí a žila před nimi. Absolutně už ne, co se tady děje v noci.

Bylo to jako horor. On a Snape, okolo moře a na dohled žádná jiná pevnina. Ani z vyprávění takové místo neznal. Vždy kolem bylo něco.

Jen matně si uvědomoval, že mu Snape něco řekl, vzdálil se, aby se vrátil s náručí plnou dřeva. Rozdělal oheň. Celou dobu na něj mluvil, ale on to nevnímal. Za celou dobu se nepohnul.
Až upadli únavou v spánek. Oba.
Ten nebyl… sny se jim prostě nezdály ani jednomu.

____

Prázdniny (Podivíny) jsou vše, nač v Životě čas nezbyl. Jsou něco, čeho se v Životě dotknu tak minimálně, že mi to můžete i vyčíst. To je z toho, že vás nechávám domyslet si… Neříkám, že obdobu nerozebírám/nerozeberu i v Životě, ale jen ve vzpomínkách, protože tam tento práh už dávno po tom, co jsme začali příběh, překročený byl. Navíc za úplně jiných podmínek. (Hele, paní učitelka – bhééééééé! Příští rok už ji neuvidím! :ˇ/ - se mě zeptala na zvláštní věc: Jestli jsem brala inspiraci z předešlého slohu – co myslíte, není to svým způsobem krádež a plagiátorství? :D :Đ)

A ano, uznávám, že jsem se v tomto díle snažila vžít do pocitů Harryho, který se ocitl na opuštěném ostrově úplně sám nebo s doprovodem, o kterém si nikdy nemyslel, že bude ideální, takže ten jako by ani nebyl.

No… nevím, nevím, jestli se mi to povedlo. :)

16.03.2013 22:48:54
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one