Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Doslov k podivným prázdninám aneb poslední polibek

Přesně stokrát jsem si říkala: nemůžu! Praštím s tím! Už to nejde! A přesně sto dvacet osmkrát jsem si řekla: dokážu to! Já to dopíšu!

Téměř dva měsíce plné Podivín. Přes sto stran. Nadpisy ukončené vždy (dodávám jen, že záměrně) interpunkčním znamínkem - přece jen jsem asi víc rebelka a radši bojkotuji pravidla, než jsem si myslela. :)

Původně byl doslov plný patetických, sebelítostných keců, které jsem tam nemohla nechat už jen z úcty k sobě samé. I když to bylo o spoustě ponaučení a já chtěla, abyste to věděli, nakonec jsem přišla k závěru, že poučení jako takové má tiše promlouvat ke mně a ne křičet na mé čtenáře.

Takže pravda, které zbyla:

Podivíny mi toho neuvěřitelně vzaly, ale taky to převýšily tím, kolik mi toho daly, smím-li být tak neskromná a říct o svém vlastním díle, že mi něco dává...

Potřeba si něco určitého dokázat, touha potěšit Vás, mé čtenáře - tohle byly pohnutky a takhle vznikly Podivíny. Jsem na sebe neuvěřitelně pyšná, že jsem si dokázala to, co jsem potřebovala.

Podivíny jsou mé první miminko… První kapitolové dokončené miminko.

Pokud jsem tím potěšila jediného, stálo to za to, pokud jich bylo víc, jsem šťastná, i když se obávám, že jsem zabrala první sedadlo v těch ,,potěšených” a teď už se jen šklebím.

Zjistila jsem toho díky PP spoustu o mně, o Vás jako o lidech a o Vás jako čtenářích.

Jednou z věcí, které jsem zjistila, je, že nepíši veledíla. Dnes už to mohu říci beze stopy emoce - nebo alespoň teď, když to píšu, ano. :)

Proto se jednoho dne vzdálím. Až dokončí vše, co mám rozpracované, přirozeně.

A AŽ se vrátím, doufám, že to bude s tím, co si sama představuji - jaký model jsem si vyhlédla pro ,,veledílo”. Ale je dobré vědět, že to zatím nesvedu – a to pěkně předem.

 

Ale dobrá, to není ani tak o PP, jako o všem, na čem pracuji.

(Občas si říkám - nejsme my lidé OPRAVDU skutečně neskromní, když nejsem spokojená už s tím, JAK píšu já a když si pořád říkám - ano, něco takového bych chtěla napsat.

Ale to bych potom nebyla já ten, kdo to či ono píše, že? Tak co ta neskromnost - buď, děvče, spokojená už s tím, že píšeš TAKHLE…

Ale víte, co? Ono to nestačí.

Buď musím uhnout jednomu nebo druhému - jako dva parní válce rozjíždějící se proti sobě.

Buď ustoupím lidské nespokojenosti a polevím, nebo jí neustoupím a budu neskromná, což pro mne není zrovna lehké… Ať na tom či onom poli, ale to už jsme někde ÚPLNĚ jinde. :) Takže zpět.)

Dopsala jsem Podivíny a dílem se mi ulevilo od neuvěřitelně těžkého břemene a jako pokaždé, když něco končí - mrzí mě to.

Tak jako Vás… jen asi z jiného úhlu pohledu.

Přesto si tohle neodpustím: snažili jste se mi naznačit, abych v tom všem pokračovala. Mám pro Vás jednu zprávu - ne. Ne proto, co jsem si uvědomila, když jsem psala a ne proto, protože na to nemám čas. Už ne… Ale víte, proč hlavně říkám ne? Žádné věcí, které byly dodatečně připsány, nebyly ani zdaleka tak dobré jako první série. Ano, občas se to podaří u seriálů – ale většinou se všechno pokazí. A já to neudělám sobě, neudělám to Vám a neudělám to Podivným prázdninám.

Teď trochu odjinud: jsem ráda, že jsem do této povídky vložila pár svých nápadů, které jsem toužila NĚKDE zveřejnit. Jako třeba bitka Severus versus Vernon. (Ano, na toto neměly patent Podivíny a přesto, když jsem si na tento nápad vzpomněla, neodolala jsem…)

Což mě přivádí k…

Byla spousta otázek… tedy já to vnímám jako spoustu, protože takhle přímo se mě nikdo na nic neptá – většinou. :)

Například: Proč jsi zmiňovala kapitánovu homosexualitu? Kdo byl ten člověk, kterého Harry viděl? Proč šel had nejprve po Harrym?

Alespoň tahle trojka mi utkvěla v paměti a ráda bych na to odpověděla.

,,Proč jsi zmiňovala kapitánovu homosexualitu? Co s ním dál, do budoucna?” – Ano, odpovím, ale ještě předtím – dělám to nerada. Vy máte své vlastní představy o té které postavě, o tom kterém příběhu, o tom, jak se kdy kdo pohnul a já je jen nerada ničím a trhám, takže odpovědi na tyhle otázky jsou vyloženě zanedbatelná vsuvka.

Bylo podstatné kapitána a jeho orientaci zmínit. Díky němu jsem dosáhla něčeho – proto jsem se o něm TAK rozepisovala. Co nevidím jako podstatné je jeho budoucnost, protože v tomto příběhu OPRAVDU nijak nefiguruje… je jenom prostředkem. Takže, kapitána vidím jako muže, který se za pár let opravdu zamiluje a jeho láska skončí nešťastně - zůstane do konce života na lodi a bude z něj ten nebo o něco málo jiný dědek, který na Harryho poprvé vybafl. Jeho homosexualita – vyložená nástraha pro Harryho.

A Harry se chytil. A Severus mu dopomohl.

Harrymu tím pádem prostřednictvím Severuse otevřel kapitán oči… díky němu se dozvěděl, jak to v kouzelnickém světě chodí… nebo alespoň přibližně.

Kdo byl ten člověk, kterého Harry viděl? – Toto je otázka, kterou nechám zcela nezodpovězenou. Je jen na Vás, jestli v něm uvidíte – byť je to nemožné – Severuse, nebo číhajícího Voldemorta… Nebo kohokoli jiného…

Proč šel had nejprve po Harrym? – V tom vidím takový malilinkatý příběh: Harry – s největší pravděpodobností – chytil hada potloukajícího se u Bradavic a pak ho – na Snapeův rozkaz – rozkrájel do lektvaru.

A ten had šel po Harrym, protože Harry hadovi rozkrájel právě příbuzného. Ne syna nebo otce… spíš bratra nebo bratrance… :) Had byl taky jenom nějaký prostředek.

Taky jsem s jen malým překvapením zjistila (na což pěkně správně kápla Kaya), jak se k sobě mé povídky hodí. Jak navzájem pasují.

Abych řekla pravdu - v této fázi nedokončeného Života a rozepsaných Zápisků to dokáži jen těžce vysvětlit.

Je to jako několik skládanek, které můžete použít všechny, vzájemně je smíchat - každá jiná značka mluví o něčem jiném, ale docela pěkně fungují spolu, i když jsou na sebe nevkusně poskládané - díky rozlišnosti barev materiálu.

Ne, nebudu Vám říkat, jak to máte cítit Vy ani Vám rozhodně nebudu vnucovat, že některá povídka navazuje na nějakou jinou povídku nebo jednorázovku...

Nechám na Vás a Vaší fantazii, co si o tom myslíte.

Já myslím, že Podivíny ve skutečnosti NEJSOU minulostí Života, ale MOHOU jí být, pokud budete chtít Vy.

Vlastně tady teoreticky chybí jedna povídka, abych z toho udělala… abych z toho mohla udělat to něco, co by je - Život a Podivíny - spojila dohromady.

Ale já to neudělám - neudělám to, protože ve většině mých povídek se vyskytuje prostor pro Vaše domněnky a myšlenky a PŘEDSTAVY.

Nechávám Vám prostor, abyste mohli vzít část povídky a její konec nebo prostředek odmítnout a domyslet si vlastní - pro Vás lepší.

Já si totiž myslím, že když někdo něco chce, musí si to udělat sám.

Pokud chcete číst o něčem konkrétním, musíte si to napsat - víte, že to říkám pořád.

Já nemůžu napsat slash 18+, protože prostě nemůžu…

Ale Vy, mí čtenáři, a Vaše fantazie může opravdu cokoli - i proto píšu to, co píšu.

Pouhá inspirace, pouhé náměty.

Mnohdy jsem se ani pořádně nedokázala vcítit, nedokázala se otočit - vše jsem totiž psala rychle a na moc. O to víc si nyní vážím Života.

Ruku na srdce - dala jsem Podivínám kus ze sebe, takový kus, jaký se dal za dva měsíce stihnout vložit do tohoto díla. (A já doufám, že to dílo je.)

A teď mne omluvte, musím si odpočinout. Musím se učit (nebo se alespoň budu muset učit). Musím si zase něco dokazovat…

Ale ať už je tu cokoli, proč cítím to, co k Podivínám cítím, děkuji svým Múzám, že se u mě střídali, své Inspiraci, všem těm, jež mi udělili psát Podivíny za to, že mi dali kus své Štěstěny a já dotáhla svou práci do konce, jak jsem si umanutě vzala do hlavy (jak mi ostatně bylo řečeno).

Protože především Vám patří můj dík, mé dámy a případně i pánové. :o) Vám, mým Dárcům, mých Nápadů a vám, mým Drzostem vést mi ruku a psát za mě. Děkuji!

(A není-li to moc velká drzost, stůjte při mně dál.)

A konečně – díky Vám a Vašim neustálým dotazům se staly Podivíny jednou z nejpropracovanějších povídek, jaké v současné době mám rozepsané. Spousty věcí jste mě donutili dopsat a přepracovat. A já Vám děkuji – kéž Vám to vydrží. ;) :D

Assez

02.09.2008 18:15:36
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one