Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Tač, mé obrovské poděkování teď patří zcela jednoznačně Mioně. Jelikož – nebýt jí, spoustu věcí byste nezjistili nikdy. A myslím, že za komentář a za práci, kterou si s ním dala, si věnování a díky zaslouží. Takže – děkuji. (A dodávám, že dnešní se Ti z čistě prozaických důvodů líbit nebude.) Ostatně… ani vám se líbit nebude. Ale mlčím a uvidím, co vy na to. Komentáře i počet přečtení mě moc těší, tím spíš že komentáře jsou na vysoké úrovni prakticky od vás všech (děkuji za vynaložené úsilí).

Přidávám ještě jedno zvláštní poděkování Šárce a spol. za pomoc s pojmenováním dnešní kapitoly. Děkuji!

„Víš, Harry,“ ozvala se mu za zády Ginny, která na něj už několik měsíců vrhala nenávistné pohledy. Alespoň to tak Harrymu přišlo, „čekala jsem dost dlouho. A nemyslím, že bys mi teď mohl vyčítat necitelnost,“ Ginny se zhluboka nadechla. „Chci jednou pro vždy vědět, co mezi námi bude?“ její tvář vypadala zarputile.
Harry se k ní natáhl a krátce stiskl její ruce ve své: „Promiň,“ řekl jí.
Ginny chvíli stála jako přimražená jeho prostým sdělením: „To je vše?“ vyhrkla nakonec otřeseně. „Dva roky nic a teď mi víc než promiň neřekneš?“
„Chtěl jsem tě chránit. Víš, že jsem tě chtěl chránit a proto jsme se rozešli. Ale, Ginny… ty máš plné právo někoho si najít, zatímco já nechci s nikým chodit. Teď a ani v dohledné době ne. Je mi líto,“ podíval se jí Harry do očí.
„Měla bych tě zabít… nebo něčím přetáhnout, přinejmenším. Rok. Rok jsi mě v tom nechal, i když jsi věděl, že se mnou znova chodit nezačneš,“ vyčetla mu poměrně klidně Ginny.
„Měla bys,“ usmál se Harry chmurně, „ale ty to neuděláš. Na to jsi příliš dobrá.“
„Jdi do háje s dobrá, vím, že jsem, a je to to poslední, co chci slyšet od tebe.“
„Omlouvám se,“ řekl Harry.
„To bys taky měl,“ připustila Ginny. A pak dodala: „Díky,“ otočila se a odcházela. Ještě se zastavila a přes rameno řekla: „Budeš mi chybět.“
Harry se podíval do prázdné chodby a pak odpověděl: „Ty mně taky.“
Ginny se cynicky zasmála – kdy ta se naučila cynizmu? – a ještě přes rameno dodala: „Parchante,“ a odešla. I přesto Harry neměl pocit, že by ho za to nenáviděla.

~~~


Mohl se mstít a nakrásno si říkat, že mu to projde. A pokud ne – že nic horšího než Michaelova smrt po válce, ze které vyšel se slibem, že nikdo nevinný už umírat nebude, než něčí vyhrožování, že nechá Weasleyovi umřít hlady, že zkazí Ronovi a Hermioně život, po vyhazovu pana Weasleyho z práce… že už ho nic horšího nepotká. Nervy měl napnuté až k hranici prasknutí. Slyšel už tolikrát, co mu udělá a tolik výhružek, že příště ho už varovat nebude. A do toho se mu vrývala věta: Musím se přestat chovat nadřazeně. Do mysli, do racionálna, do srdce.
Nebyl nadšený, že se uchýlil k malým, malicherným, hloupým vtípkům na Carrootin účet, aby si pak vše vypil ne jen za ostatní, ale i sám za sebe.
„Musím přestat,“ uniklo mu ze rtů, když systematicky a bez přemýšlení bral přísady ze Snapeových polic, skládal je do krabice a nesl je do třídy. A po celou cestu mu v hlavě zněl zvon bijící: Musím přestat.

~~~


„Už dlouho nebyly na pořadu dne sňatky,“ když to Snape říkal před celou svou nadstavbovou třídou, ušklíbl se. Ani ho nepřekvapilo, že nikdo neprotestoval – tento obor magie byl široký a nikdy se nedal pořádně ovládnout s pochopením všeho. Ani ten největší odborník ve vztazích neovládl a neobsáhl všechny možnosti ze spojení plynoucí. Proto to bylo zajímavé nejen pro budoucí potencionální vztahové kamikadze, ale i pro již dospělé a sezdané kouzelníky.
„Konkrétně se dnes pobavíme o zrušitelnosti a nezrušitelnosti platných svazků.“
Dracovi unikl z úst tichý, mírně otrávený, unavený sten.
Snape ho probodl pohledem, ale protože věděl, že Draco právě myslí na obsáhlost tohoto tématu, nechal ho být. Momentálně.
„V zásadě existují jen dvě možnosti – buď svazek zrušitelný, nebo nezrušitelný,“ všichni se na Snapea podívali jako na blázna. Většinou se nestávalo, že by něco vysvětlil… tak… prostě?
„Zrušitelnost či nezrušitelnost závisí na dohodě. Stejně jako obtížnost zrušitelnosti. Draco?“
„Ano, pane profesore?“ probral se Draco překvapeně.
„Řekneš svým spolužákům, v čem je kouzlo zevšeobecňování?“ ušklíbl se Snape na Draca a Draco pochopil, že mu právě vrátil jeho drzost.
„Dobře… ehm… takže ať už je to svatba dobrovolná, dohodnutý sňatek, bydlení dvou druhů v jednom domě, magický ceremoniál, kouzelný předmět, otroctví… dá se určit, jestli bude – říkejme tomu sezdání – nezrušitelné, a nezrušitelnost nejde vzít zpět, nebo jestli bude zrušitelné… a v tom případě za jakých podmínek. Komplikuje se to už jen mocí sezdávajícího, mocí partnerů, mocí magického předmětu či ceremoniálu, nebo jejich předurčením a původem. Hah… jak bych to?“ Draco se začal škrábat na hlavě, střelil pohledem na Snapea, na zmijozelské spolužáky a pak mu pohled padl…
„Fajn, řekněme, že já – z rodu Malfoyů – si vezmu Grangerovou, mudlov… studentku Bradavic z mudlovské rodiny. A klid, Weasley, ujišťuji tě, že to nemám v plánu. Je to jen čistě hypoteticky,“ zarazil rudnoucího a nadechujícího se Rona, který po tom prohlášení mírně splaskl.
„Takže budu se s ní chtít sezdát. Tak, nejdříve to vezmeme čistě bez spojení magií, těl, životů, duší… a toho všeho ostatního. Budu s ní žít, bude to svazek nezrušitelný. Ale bude to jen na úrovni druh a družka. Svazek bude skutečně nezrušitelný, pokud za á my oba budeme na stejné magické linii. Je nepravděpodobné, že bychom nebyli, jelikož linie se většinou rozdělují dle kontinentů. Nicméně není to nemožné. A už kdyby byly naše linie rozličné, znamenalo by to komplikaci v kolonce „nezrušitelný svazek“. Protože by pak podrobení mé magie nemuselo znamenat to samé jako podrobení její magie. Další věcí, která mě tak napadla, je to, že i u nezrušitelného svazku jsou dvě možnosti. Nezrušitelnost trvá do smrti jednoho, druhého, nebo obou partnerů, a další možností je nezrušitelnost svazku i po smrti. Dalším problémem je – a říkám a naléhám na to předem, že to beze všech předsudků – že já jsem z čistokrevné rodiny, a ona je z rodiny mudlovské. Je to vlastně i jeden z důvodů, proč čistokrevní nemají rádi nečistokrevné. Děti mudlů – dokonce smíšených rodin – mají malou, každopádně reálnou možnost úniku z například dohodnutého nezrušitelného svazku. A čím čistší krev je, tím nezrušitelnější je přísaha. I proto se traduje, že pokud se kouzelník z rodiny ne stoprocentně čisté rozvede s kouzelníkem z rodiny čisté krve, vrhá tak na čistokrevného špatné světlo, stejně jako na celou jeho rodinu – i sebevzdálenější,“ vydechl Draco vyčerpaně.
„No… to není tak těžké, když jste všichni čistokrevní příbuzní se všemi čistokrevnými, že…“ ozvala se skepticky Hermiona.
„Vidím, že jste to vzal detailně, pane Malfoyi,“ prohlásil Snape. Draco při tom prohlášení dostal velkou chuť zaškrtit ho.
„Mohl jste mi říct, jak hluboce chcete toto téma rozebírat,“ drtil mezi zuby.
„Já vím,“ oznámil Snape, a Draco začínal pomalu ale jistě vidět rudě. Proto Snape pokračoval: „Máme to štěstí, že žijeme v Evropě. Většina z vás si bude moct svobodně vybrat, co chce. Chcete nezrušitelnost? Prosím… Chcete nevázanost? Tady ji máte. A nikdo na světě vás nebude nutit víc než vy sami dělat, co nechcete. Každá volba má své pro i proti. Nicméně nebudu lhát, existují výjimky a lidé – více či méně slabí – kteří vás ke sňatku, k partnerství mohou dohnat. Přinutit vás. Rozhodnout za vás. Ale pamatujte, že na tom nezáleží… od určité chvíle si svůj vlastní život zase budete řídit sami. Sami se zasloužíte o to, co ze vztahu stvoříte. Jste generace, která se takových obětí už nemusí bát… vaši rodiče jsou liberální – doporučuji najít si to slovo ve slovníku, abyste si nemysleli, že je to nadávka. Navíc procentuelně se v Evropě vyskytuje žádná celá jedna setina dohodnutých nezrušitelných zmanipulovaných svazků. Je tedy reálná šance, že zvrzat si zbytek života stihnete svépomocí.“
„Takže v Africe a Asii je to procento větší…“ odvodila Hermiona nahlas. Snape přikývl.
„Kolik?“ zeptala se Hermiona.
Snape se zvedl s typickým: „Končíme…“
Na což se zvedla Hermiona, která vypadala dost šíleně i odhodlaně chytit Snapea za ruku a odpověď z něj vypáčit i násilím.
„Buďte ráda, že jste Evropanka,“ nenechal se Snape vyvést z míry.
Kolik?!“ zabodla do něj Hermiona výhružný pohled.
„Dvacet procent,“ a Snape odešel.
Ronova ústa se otevřela: „Co to znamená?“ zeptal se.
Hermiona na něj upřela pobledlý obličej: „Že můžeme být rádi, že jsme Evropani,“ s tím se kolem Harryho a Rona protáhla a odešla do ložnice.

~~~


„Pottere,“ oslovil Snape Harryho na chodbě. Harry by s ním nejraděj dle rad Carrootové nemluvil. Nemohl říct, že by to bylo jen kvůli Carrootové. Ale… ignorovat Snapeův příkaz.
A dřív než si to rozmyslel, Snape k němu přišel: „Zítra budu potřebovat, abyste přišel kolem páté. Jedna třída si bude dodělávat lektvar,“ řekl otráveně. „Upřímně – zítra si tak nějak vůbec nic neplánujte, budete vařit lektvary.“
„Ale…“ Harry zesinal.
„Problém?“ pozvedl Snape obočí. „Měl jsem dojem, že chcete OVCE udělat,“ Snape přimhouřil oči. „Udělat,“ zopakoval. „Nebo jste si to rozmyslel?“ zeptal se, div že to neznělo nadějně.
„Ne, pane. Tedy ano, pane. V sedm?“ pozvedl obočí.
„Ne… v pět. Zůstanete ve třídě a něčemu se přiučíte.“
„Jaký ročník?“ zeptal se a chtěl dodat …měl to neštěstí pokazit něco zrovna u vás.
„Třetí,“ zavrčel Snape, do hlasu přes naštvání protlačil prozíravost. „Možná že byste měl začínat od prvního, ale když zrovna ti tak nešťastně nevyhodili do vzduchu třídu. Začínám si myslet, že nikoho opravdu nadaného na lektvary už nepotkám, všichni jsou ještě tupější než vy a Longbottom dohromady.“
„To se jim podařilo zlikvidovat vzorky i ostatním?“ podivil se Harry nahlas, za což ho Snape spálil pohledem.
„Krom toho, že vám do toho nic není, Pottere, pak ano, ještě jsem je nestihl proti výbuchu pojistit. Teď běžte. Je čas na večeři a já bych nerad, aby se po vás ti vaši dva obdivovatelé začali shánět,“ s tím odvlál a za ním černý plášť.

~~~


„Jenže, pane profesore…“
„Hoodová, mlčte,“ přikázal Snape příkře.
„…ale můj lektvar byl v pořádku, proč bych ho měla dělat znova?“
„Protože jsem váš profesor a přikázal jsem vám to. Ještě něčemu nerozumíte? Ne? Skvěle…“
Kdyby Harry byl ten, kterého Snape sežehl pohledem, ani zdaleka by se tak nebavil. Jenže… on měl tu čest sedět vzadu. A pozorovat. A pozorování této hodiny vydalo za celých sedm let strávených Snapeovým týráním. Tak poučné, tolik napnutá atmosféra.
„Pane profesore…“ ozval se další člověk v hábitu se Zmijozelským odznakem.
„Být vámi, neozýval bych se,“ prohlásil Snape beze špetky trpělivosti.
„Jenže my máme domácí úkol na zítřek. Nestihneme si ho…“
„Dobře vám tak,“ odsekl Snape, přešel od svého stolu ke stolu, kde stál mladík a prohlásil: „Možná jste si tento aspekt vaší zábavy měl rozmyslet ještě předtím, než jste Davisové hodil do kotlíku… za vydatné spolupráce vašich přátel,“ sjel pohledem asi polovinu zmijozelské třídy, „žabí žluč. A ty ledvinky. A pelyněk. Možná by poté kotlík nevybuchl a já nemusel… zase… pořizovat nové zásoby a spravovat celou třídu. Vlastně máte pravdu… tohle je moc mírný trest. Měli bychom to nechat uhradit vašim rodičům. Myslím, že to navrhnu ředitelce.“
S tím se polovina zmijozelské třídy, kterou prve sjel ledovým pohledem, sebrala, přešla ke skříni se zásobami a začala rozdávat – kupodivu všem – potřebné přísady.
Teprve teď se Snape podíval na Harryho. Harryho poněkud vyvedeného z míry, že když mluvil o vybuchlé třídě, neznemožnil ho před třeťáky a nepodíval se na něj v tu chvíli. Nejlépe posměšně. A přitom mu bylo jasné, že to neudělal jen silou vůle.
„Panu Potterovi taky, pane Edwarde,“ pronesl Snape, když si všiml, že jeho kolej se vyhnula při rozdávání přísad Harrymu.
Harry pobledl o to významněji, o co Snape za á jasně poukázal na jeho přítomnost, a za bé že ho neznemožnil činy, ale že ho nechá zničit lektvar před třeťáky.
Trochu nepohodlně vydechl a poděkoval „panu Edwardovi“ za přísady, které mu přinesl.
„Postup máte na tabuli. Pracujte,“ s tím místo aby se šel posadit na své místo, přišel za Harrym. Posadil se k němu svým zvyklým efektivním způsobem – pohodil hábitem, že ještě dlouho poté, co Snape seděl, plášť padal k zemi. Založil ruce na stole a obrátil hlavu k Harrymu.
„Lektvar který připravují je zmenšovací dryák. Věřím, že si ještě vzpomenete, že jste ho ve třetím ročníku připravovali. Soustřeďte se, aby jste ho udělal správně, protože příští hodiny s ním budete dál pracovat,“ zvedl se a konečně odešel ke svému místu. Sednul si a přitáhl si k sobě hromádku pergamenů. Vzal do ruky brk. A podíval se zpět na Harryho.
Zarazil se. Něco se mu nezdálo. A nešlo o Potterův výraz ani to, že i když už měl dávno připravovat kotlík, stále tupě zíral na místě. Šlo o to, že zrovna tady a teď – ve sklepení osvětlovaném jen chabým světlem svíček a okny se zapadajícím sluncem – si všiml, že není s Potterem něco v pořádku. Měl kruhy pod očima… téměř jako Draco, jenže u Draca šlo jednoznačně o nevyspání. Dnes, když už v Bradavicích nestudovali Crabbe ani Goyle, bylo to nevyspání jaksi… jen nevyspáním. Kdežto Potterovy kruhy pod očima… svěšená ramena… nepřítomný výraz… jakási rezignace snoubená s odhodláním. A ten jediný výraz, do kterého se nečekaně vpil, vnímal ho a zároveň se v něm ztrácel, nechápal ho… ten pohled, kterým právě prostoupil. Děsil ho. Nějakým nepopsatelným způsobem ho děsil. Začal si o něm totiž myslet, že byl daleko prozřetelnější a daleko uvědomělejší, moudřejší… než jak se on sám kdy v životě cítil. Možná jím kdysi chtěl být – tím, který určitým úhlem pochopil vesmír. Jen na krátko. Ale nedařilo se mu to. I proto šel ke Smrtijedům – potřeboval cítit něco. Přesně to, co teď bylo v Potterových očích.
„Nějaký problém, Pottere?“ zeptal se. Harry sebou trhl, zavrtěl hlavou a začal pracovat. Ale i tak se Snape po celou dobu na Harryho kradmě díval. A nebylo to – jak bylo původně v plánu – tím, aby ho zarazil, když pokazí postup v lektvaru.
Nějaký problém? Otázka zněla Harrymu v uších. Jistě že problém! Samozřejmě si na zmenšovací dryák pamatoval. Protože si pamatoval na třetí ročník. Sirius… Brumbál… Cedric… byli živí. Kdyby tehdy věděl, co ví teď. Kdyby mu někdo dal šanci… změnit… tehdy byl ještě šťastný a nevěděl o tom. Tehdy, i když měl být popravený Klofan, i když Snape házel ty své jedovaté poznámky na Nevillův pokažený oranžový lektvar. Když se Hermina snažila Nevillovi pomoct, Snape jí to zakazoval. Jak by mohl zapomenout na Malfoyovu fingovanou zraněnou ruku? Jak se Snape choval? Jak přikázal jemu a Ronovi pomáhat mu, jelikož Malfoy nemohl tohle… a nemohl tamto… Jak by mohl zapomenout, že se právě v té hodině bavili o uprchlém vězni Siriusi Blackovi, který se později stal jeho rodinou? V tu chvíli měl ještě šanci zachránit ho. V tu chvíli měli před sebou nádherné dva roky jejich života. A jen málo věcí, které by chtěli změnit, za sebou. Ne… na zmenšovací dryák se zapomenout nedalo, stejně jako na bubáka Nevilla, stejně jako na Siriuse, stejně jako na válku.

~~~


„Pottere, odneste věci do skladu a vraťte se sem s těmito,“ podal mu seznam o dvaceti položkách.
Harry sebral seznam a zamířil ke skladu s bednou přísad do lektvaru.
Šel chvíli a tu ho zastavil nářek. „Harry?“ a Harry se otočil za hlasem. Když uviděl uplakanou Hermionu, položil bednu s přísadami na zem. Hermiona se mu vrhla okamžitě kolem krku.
„Pš-šš, co se stalo?“ zamračil se Harry a opětoval objetí.
„Pamatuješ na ten dopis Rimě Seržjekuvové?“ zeptala se Hermiona a plakala mu přitom do ramene.
„Ta léčitelka? Jistě že…“
„A vzpomínáš, jak já… Hagrid…“ Harry obětí zpevnil. Jak by si nepamatoval? Tehdy se Hermiona zachovala statečněji a rozhodněji než on a Ron. Zkrátila Hagridovo trápení. Hagrida zasáhla ošklivá kletba a on pomalu a bolestivě umíral. Ona vzala Snapeův jed, natáhla ho do stříkačky a… musela proces zopakovat nelidsky mnohokrát, jelikož prudký jed v oběhovým systému působil příliš pomalu. Hagrid jí za to byl vděčný – Harry to na jeho bledé tváři poznal.
„Odpověděla mi, že do svého týmu nevezme nikoho, kdo beztrestně nenechá boží prozřetelnosti život jakéhokoli tvora. Prý jsem pro ni vrah! Rozumíš? To ona byla celou dobu můj cíl, ale jasně mi napsala, že u ní jsem skončila!“ s tím se Harrymu vytrhla z náručí, aby utekla chodbou. Harry ji dlouho sledoval, než byl opět schopný vzít bednu s přísadami. Opět mířil ke skladu.
Chodbou se tentokrát ozval ženský smích: „Snad jste si nemyslel, že zůstanete nepotrestaný?“
„Já…“
„Dnes je to Grangerová. A pokud opět uděláte něco, co se mi nebude líbit, půjde odtud Snape. A pokud pořád nebudete poslušný, letí McGonagallová.“
„Nic jsem neu…“
„Pokud budete pokračovat, dám vám další trest za lhaní,“ upozornila ho ledovým Carrootová.
„Co se to tady děje?“ ozval se třetí hlas.
„Vysvětluji Potterovi pojem pravidla,“ ozval se ženin ledově protahující hlas.
Místo aby se bránil, otočil se a odešel.
Zmatečně pobíhal po skladu a vracel a bral si přísady a neustále si opakoval: „Musím přestat.“ Horečně, nesmyslně. Absolutně nevnímal okolí.
„Musím přestat,“ mumlal a skládal přísady do krabice.
„Pottere?“ ozval se za ním Snapeův hlas. Ale on nevnímal. Dál házel věci do krabice a přecházel od mísa k místu. Snape se opřel o rám, založil ruce na hrudi. Přimhouřil oči. Díval se na Harryho, jak jako zoufalá zmoklá slepice létá sem a tam. Nezastavil ho. Jen se zaposlouchal a zamyslel.
„Musím přestat, musím přestat, musím přestat!“ rozkřičel se a jak neopatrně sáhl po přísadě ve sklenici, sklenice spadla a rozletěla se na stovky střepů. To nejspíš pro Snapea znamenalo povel, aby Harryho počínání zadržel. Jenže Harry na své jméno nereagoval. Severus se tedy rozhodl.
Přešel místnost a chytil Harryho za ruce. Obrátil ho k sobě obličejem – pod očima měl Harry pěkně se rýsující kruhy, u úst bezradnou vrásku, čelo nakrčené, v očích mu hrál zmatek, prázdno a… strach? – přimáčkl vzpouzející se tělo neskutečně lehce k policím s přísadami, zpacifikoval ho. Donutil Harryho pozorovat ho a vnímat.
„Co se děje?“ zeptal se s netrpělivým důrazem na každé slovo. Harry potřásl hlavou.
„Co je špatně?“ snažil se Snapeův praktický a uklidňující hlas dál. Harry se v pokusu vymanit se zavrtěl. Snape jím zatřásl a krčící se tělo povytáhl výš. Prakticky ho z ulity, do které se chtěl schovat, vytáhl.
„O co tu krucinál kráčí?“ vyrazil ze sebe až hrozivě.
Harry se nadechl. Otevřel ústa. Už formoval první slabiku, když tu…
Do dveří vrazila žena v oranžovém. Na chvíli se zarazila, jak nečekaný jí nejspíš přišel výjev, jenž měla před očima. Pootevřela ústa a její napůl zhnusený a napůl vítězoslavný pohled nevěstil nic dobrého. Její pohled plný blesků pochopil i Snape, který se na ni na poslední chvíli otočil, ale Harryho zápěstí přesto nepouštěl.
Snažil se snad něco říct? Harry nevěděl, protože Snape nakonec nevydal ani hlásku. Ale Carrootin pohled plný obvinění jich obou, nevěřícnosti, nadutosti, povýšenosti a interpretace spatřeného zamířil ven ze skladu spolu s majitelkou onoho pohledu.
Snape se otočil zpět a podíval se do Harryho očí, snad s mírným záchvěvem obavy. A u Harryho hledal co? Ujištění, že to co se stalo a to, jak si to žena vyložila, pochopil správně? Jak by mu Harry mohl takové ujištění poskytnout?
Na druhou stranu – jeho letargie se Snapeovým pohledem tázavosti spadla. Harry sám pochopil hrůznost situace i to, co mu Carrootová sdělila svým dokonale vyměřeným pohledem, jež zmapoval v sekundě situaci.
Nechal Snapea Snapeem, setřásl ze sebe jeho ruce a zanechal ho ve skladu ve stejném šoku, ve kterém ho našel ten člověk. Rozběhl se za Carrootovou.
Dohonil ji o poschodí výš. Doběhl k ní, zastavil ji. Zatarasil jí cestu vlastním tělem. Když spatřil v jejích očích neoblomnost a tvrdost, s jakou si ho změřila, klekl si před ni na kolena, sepjal k ní prosebně ruce, vzhlížel k ní.
„Udělám cokoli,“ splynulo z jeho rtů. „Cokoli, jen to nedělejte. Nevyhazujte ho odtud, neobviňujte ho z ničeho,“ vztáhl k ní prosebně ruce.
„Cokoli?“ pozvedla nad ním žena obočí a přes rty jí přeběhl krutý i vítězoslavný úsměv.
„Ano,“ vydechl Harry. Když se jí podíval za záda, spatřil, že je Snape dohnal. A to co před sebou viděl, to ho nejspíš ochromilo, jako by na něj vylili kýbl s ledovou vodou, což ho donutilo zůstat nepohnutě na místě, nebo nějakou žíravinou, která se mu propálila do morku kostí a zmrazila jeho pohyb.
„Seberete si věci a odejdete. Okamžitě,“ řekla žena pečlivě ovládaným tónem. „Jinak víte, co se stane. Už nemůžete couvnout,“ upozornila ho.
A Harry povstal a řekl jen: „Souhlasím.“ Odhodlání mu na očích vykouzlilo neprostupný filtr.
„Velmi dobře,“ usmála se na něj. Pak zrak upřela na Snapea za sebou: „Kolego,“ oslovila ho až mile, „vy ale musíte mít nějakou protekci tam nahoře. Máte obrovské štěstí. Važte si toho,“ otočila se k odchodu. Nechala je tam samotné.
„Nedělejte to,“ Harry poprvé v životě spatřil, že se Severus Snape k něčemu bezvýhradně a otevřeně modlí slovy i očima. „Ať to mělo znamenat cokoli, nedělejte to. Jsou i jiná řešení…“
Místo odpovědi kolem něj Harry zamířil zabalit si věci. Snape ho zastavil, ale Harry se mu vysmekl a šel dál a tak Snape doháněl jeho, na což nebyl zvyklý, ovšem to mu v tu chvíli nedošlo.
„Jiná?“ vysmál se mu Harry. „Myslím, že pokud by existovalo jediné řešení, o kterém byste věděl, abyste tady mohl zůstat i nadále jako profesor, šel byste a udělal byste to. Vyřešil byste to za mě. A dávno.“
„Pottere, vy víte, že to jak si to vyložila, byla naprostá dezinterpretace…“
„A vy víte, že je za tím mnohem víc,“ zarazil ho Harry, zastavil se a podíval se mu do očí. „Nesnažte se mě zdržovat,“ doporučil mu.
„Já ale nechci…!“ rozčilil se Snape.
„Vím, že mi nechcete být dlužný. A taky nejste – naopak já vám splácím dluh z války. Tímhle vás chráním, doufám, že si to uvědomíte a budete se dle toho chovat. A že pomůžete těm, kteří vás zde potřebují.“
„Ale vy si nemyslíte, že to tímhle vaším odchodem skončí, že ne?“ zastavil ho Snape ještě jednou, položil mu ruku na rameno a Harry v jeho očích uviděl, že tomu co Harry dělá, Snape opravdu nerozumí. A Harry na tento aspekt neměl odpověď. „Proč jste nic neřekl?“ ozval se Snape. „Proč jste nám neřekl, co vám dělá, mnohem dřív? Mohli jsme…“
„Mohli jsme přesně to, co zmůžeme teď,“ zarazil ho Harry. „A prosím,“ dodal a vysmekl se Snapeovi, „dávejte tu na všechny pozor. Na všechny,“ vyměnil si s ním pohled plný emocí a pevného rozhodnutí a odešel si sbalit.
Nechal tam Severuse plného úvah o tom, zda nebyla chyba nechat veškeré zjišťování situace jen na Dracovi. Zda to co dělal, nebylo příliš málo. A zjevně bylo, pokud teď může Carrootová přijít a obvinit ho z… ach ano, z kontaktu se studentem.

~~~


„Ale já tomu nerozumím. Proč by chtěl odcházet?“ zeptala se bledá i zrudlá Minerva a těkala pohledem ze zamlklého Snapea k jedovatému posměšku Carrootové.
Pak vstala: „Přesvědčím ho,“ a zamířila ke společenské místnosti plna víry ve svá slova. Víry, nebo zoufalé touhy věřit.

~~~


„Cože jste?“ zeptal se Harry a nechápal, co mu jeho přítelkyně sdělila.
„Jen abychom tě chránili, Harry… Nemohli jsme ti to říct a nemohli jsme nic nedělat, když jsme viděli, jak zřízený ses vracíval. Prosím, odpusť!“ naléhala vzlykající Hermiona. Bledý Ron stál v koutě.
Harrymu jen na setinu sekundy proběhlo hlavou, za koho byl trestaný v době, kdy měla Carrootová všech a všeho po krk, ale nikomu nemohla nic dokázat, a tak si vybíjela svůj vztek na něm. Ale okamžitě to vytlačila myšlenka, že to vše snášel právě kvůli svým přátelům, aby oni nemuseli trpět. A že když odejde, trpět nebudou. Vše, co Carrootová chtěla, bylo zničit jeho, jeho vyštípat z Bradavic. Takže je všemu konec… jeho přátelé už nemusí riskovat místo v Bradavicích, které pro ně těžce vymohla McGonagallová, protože důvod Carrootiny nenávisti a touhy mstít se byl… on. A jeho právě donutila odejít, takže hra skončila. Alespoň doufal, Snape ho poněkud znejistil.
Napadla ho ovšem jiná věc. Otázky na informace, které snad měl právo vědět: „Kdo byl v Druhé Brumbálově armádě a proč že jsem se o tom neměl dozvědět?“
„Harry, prosím…“ žádala Hermiona téměř na kolenou.
„Mluv!“ štěkl Harry nekompromisně.
Ale Miona mlčela.
„Rone?“ namířil otázku do tichého kouta.
Ale i Ronald mlčel.
„Nemohl ses o tom dozvědět. Podívej se, jak ses choval už jen bez našeho pověření… my jsme… nemohli jsme tě kompromitovat ještě víc. Protože to co jsme dělali, bylo kompromitující a nebezpečné! Nemohl ses začít zapojovat ještě víc, Harry, nemohl… Už od začátku jsi to nebral rozumně. Už když jsem ji zakládala, věděla jsem, že tam nemůžeš být. Chytila by tě. Něco by se pokazilo. Prosím, odpusť. Zůstaň!“ opravdu si klekla, plakala a zapřísahala ho právě ve chvíli, kdy klaply Harryho kufry.
„Byl tam i Malfoy? A co Zabinni, Crabbe a Goyle? Kdo všechno v ní byl?“
„Ne, vážně ne, Crabbe a Goyle odešli dřív, než jsme byli kompletní. A Zabini… nedělá nic důležitého, přísahám, prakticky nic neví. A mám ho pod kontrolou, složil přísahu. Harry, prosím…“
„A Malfoy?“ štěkl Harry netrpělivě.
„Harry!“ zaúpěla plačící Hermiona.
Malfoy?“ naléhal Harry.
„Ano! Patří k nám…“ odpověděla Hermiona zničeně.
„Takže ten trest… to si nechal napařit schválně. A jeho chování… Vše co dělal…“
„Chápej, Harry, nikdo ji tady nechce. Prosím, zůstaň! Všechno se dá vyřešit,“ prosila.
„Ne,“ řekl Harry tvrdě a už mu na tom vlastně nezáleželo. „Všechno se vyřešit nedá,“ přešel pokoj, v ruce kufr. Pak se slitoval, nebo se spíš něco pohnulo v něm bez jeho vůle. Přešel k Hermioně brečící a sedící na koberci. Sehnul se k ní, políbil ji na čelo. Na rozloučenou. Ale místo aby ji donutil vstát, jak chtěl, zhroutila se mu na koberec jako hromádka neštěstí. Už neviděla, jak si vyměnil s Ronem pohled. A místo Harryho k ní z kouta přišel Ron a byl jediný, kdo viděl, jak Harry vyšel z jejich ložnice. Vzal Hermionu do náručí.
A když Harry vyšel z ložnice, čekalo ho další pozdvižení. Nikdo nechápal, proč odchází. Všichni se ho ptali a zdržovali ho. Jen pár lidí – Neville a Lenka – mlčeli a souhlasili s důvěrou se vším, co měl udělat. S nimi se tedy opravdu rozloučil.
Zůstali, kde byli. A Harry prošel chodbou a narazil na nejtěžší oříšek. McGonagallová.
„Harry, to nesmíš,“ říkala mu pohnutě. Ale Harry ji moc nevnímal. Díval se i na Snapea a Carrootovou v pozadí. Objal před nimi ředitelkou, rozloučil se. Vrhl pohled na Severuse Snapea – s důvěrou a prosbou v očích, snad věděl, co po něm chce. A pak se podíval na Carrotovou. Úšklebek v jejích očích nepřehlédl. Nepřehlédl ani to vítězství. Pokorně svěsil hlavu. Odtrhl od sebe bědující a žádající McGonagallovou. McGonagallovou, která doopravdy pochopila hrůznost předčasného odchodu Harryho Pottera z Bradavic.
Vzal kufry opět do ruky a odcházel. V duchu se loučil s hradem i jeho obyvateli. A přál jim, aby měli víc štěstí. Už byl u hlavní brány, když vzhlédl na schody. Ten pohled se mu vryl do paměti i do srdce.
Stáli tam. McGonagallové padal pramen přes obličej v souladu se zákonem gravitace. Její oči se mírně zaleskly. I Snapeovy černé vlasy padaly přes jeho obličej. Lenka a Neville, který ji objímal. Všichni jeho známí a přátele. Dokonce zahlédl na něj upřený ocelový pohled, který podívanou jen ztvrdl. Byla tam i spokojená Carrootová a její pohled. Zahlédl i pomněnkové oči, jež na něj hleděly mlčky z obrazu. Mlčky? Nebo říkaly mnoho? Jediný, koho neviděl, byli Ron a Hermiona. Thomas, Dean, Seamus… Ginny… sledovali ho. A nechápali. Podíval se na ten výjev celkově – tolik lidí nahoře na odpočívadle, pod nimi pohyblivé schodiště, v pozadí za hemžícími se lidičkami velké i menší, majestátní obrazy ve zlatých rámech, šeptající si novinky a dívající se na něj, odcházejícího studenta. Obrovský prostor, spousty dveří různě ve stěnách, menší a větší sochy a brnění. Vše k němu vztahovalo ruku a plačky volalo: „Vrať se!“
A on, jako správný hrdina, zapřel se do vstupních dveří, obrátil se zády ke všemu, co bylo jím a opustil kamenné zdi svého domova. Vyšel na slunné nádvoří.
Odešel. Opustil. Odvrátil se.
Procházel bradavickými pozemky. Ohlédl se – vše jako by se za ním mazalo gumou neviditelnosti. Krajina i hrad se měnily v plochu, na které nic nebylo. Jako by Bradavice neexistovaly. Jako by jeho jediné šťastné roky někdo vymazal švihnutím kouzelného proutku.
A když za sebou zavřel i hlavní bránu a poodstoupil, i brána se propadla v krajinu nedotčenou člověkem. A Harry pochopil se smutným úsměvem, co to vše znamená.
Bradavice ho vyhostily.
Už nebyl jimi a ony nebyly jím.
Bylo patnáctého března roku dva tisíce osm.

19.07.2009 18:44:44
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one