Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Někdo by se tu už loučil? Díky za komentáře! assez

Harry před Draca hodil bílou složku. Opíral se o lavici, ruce zapíral do kolena. Sledoval Dracovy reakce.
„Co mi k tomu povíš ty?“ zeptal se a upřeně se na Draca podíval.
Draco chvíli zaraženě hleděl na složku, přebíral si, co vše by v ní mohlo být. Nesla název Malfoyovi, ale v podnázvu bylo i jeho jméno. A podle toho, co vyprávěl Potter, mělo by v té složce být všechno. Opravdu všechno. Natáhl se po té složce, aby zbytečně neříkal víc, než by chtěl, tu ale na složce přistála Potterova ruka, která mu znemožnila vzít si ji. Draco nakonec vzhlédl.
„Neptal jsem se, co bys mi mohl říct, co už vím, ptal jsem se, co mi k tomu, co nevím, ještě řekneš,“ vysvětlil Harry klidně.
„Pottere,“ zavrčel Draco.
„To ti nepomůže,“ byl Harry tak laskav a uvědomil ho a Draco ten dvojsmysl pochopil. Nejen že mu nepomůže vrčení, nepomůže mu už ani lhaní.
„Co v ní je?“ pokusil se tedy Draco – skutečně naposledy.
Harry se nad odpovědí zamyslel: „Je v ní dostatečně dobrý důvod k tomu, aby se ke mně tvůj kmotr choval poslední rok na jeho povahu vřele, je v ní dost dobrý důvod k tomu, abys téměř rok nespal. Je v ní dobrý důvod k tomu, aby zrovna mě a tebe Snape dával dohromady, abychom si mohli… přátelsky pokecat. Co myslíš, že v ní je?“ tak to byla jednoznačně řečnická otázka.
„Já osobně po tobě nic nechci…“ začal Draco.
„Ale já chci,“ přerušil ho Harry nekompromisně, „chci, abys mi řekl, co je o tobě napsané v té složce, chci, abys mi řekl, co chtěl dokonce i Snape, abys pověděl. Řekni to,“ přikázal Harry nakonec.
Draco přimhouřil oči a přikývl: „Myslíš to že mě pokousal upír nebo to, jak Severus chtěl, abys mě dostal zpět do normální společnosti?“ nadhodil Draco konverzačním tónem, elegantně se posadil na židli a překřížil nohy, při tom všem vrhal na Harryho vyzývavý pohled.
„Proč jsi nic neřekl?“ zeptal se Harry odhodlaný ignoroval Dracovu povýšenost.
„Protože po tobě nic nechci,“ zopakoval důrazně. „Už si připadám jako kolovrat, Pottere, pořád vysvětlovat to samé. Já po tobě nic nechci!“
„Pokud je to kvůli Luciusovi…“ nadechl se Harry opatrně.
Draco nesouhlasně zavrtěl hlavou: „O tom se bavit nebudeme.“
„Byl to tvůj otec a já chápu, že mi zazlíváš, že už jsem ho nemohl vrátit zpátky…“
„Pottere,“ zastavil ho Draco, „já svého otce nenáviděl. Ano, kdysi tomu bylo jinak. Ale v posledních dnech války…“
„Já…“
„Ty idiote, pokusil se zabít mou matku, aby mě přinutil vrátit se k Temnému pánovi. Musel bych být stejně pitomý jako ty, abych ho litoval,“ zakřičel Draco rozrušeně.
„Pořád to byl tvůj otec… Viděl jsi mě, jak zachraňuji spousty lidských životů a mnoho jich vracím zpět. Že dokážu, aby se vrátili, i když už byli mrtví víc než hodinu. Chápu, že mi zazlíváš, že to u Luciuse nešlo…“
„Ne, tak to není!“
„Co mi v tom případě zazlíváš, Malfoyi? Že jsem ho nezabil dřív, aby se tvé matky nedotkl? Že se kvůli Luciusově smrti tvoje matka zblá…?“ Harry se zarazil.
Draco, který se snažil dívat se všude jen ne na Harryho, se teď zastavil a na Harryho se podíval. S velkou výčitkou, kterou protlačil do hlasu: „Nenávidím tě, protože jsi ho nepřivedl zpět, abych ho mohl zabít vlastnoručně. Je to to, cos tolik toužil slyšet? Nebo tady je ta hranice, na kterou jsou nebelvíří ouška příliš citlivá?“ Draco vstal. Harry vycítil, spíš než uviděl, že za to co řekl, nenávidí Harryho a ještě víc za to nenávidí sebe. Harry Draca na poslední chvíli zastavil, chytil ho za ruku a přinutil ho podívat se mu do očí.
„Pomůžu ti ať chceš nebo ne, Draco,“ řekl. Na chvíli Draco zaváhal, ale pak se mu stejně vyškubl a odešel.
Tudíž Harryho kroky vedly za člověkem, který o tom mohl vědět nejvíc hned v druhé řadě po Dracovi.
Snapem.

~~~


K Harryho podivu když přišel do Snapeova kabinetu, zaklepal a po vyzvání vstoupil a zavřel za sebou, Snape neklidně postával a listoval v knize – což nebyla obvyklá podívaná. Harry poznal, že jeho návštěvu nečekal. To spíš čekal Draca, ale i tak mu nabídl, aby si sedl.
„Víte už…“ začal Snape, který poznal, co se děje už na chodbě. Ale od něj tyto informace Harry slyšet nechtěl, tedy ho sám doplnil.
„Že Malfoye kousl upír? Vím,“ odtušil.
„Řekl jste…?“
„Řekl,“ přitakal Harry.
„Co Draco?“ zajímal se Snape dál.
„Coby? Odmítl. A klid, tím to pro mě nekončí,“ ubezpečil ho, když se Snape nadechoval k něčemu, co ani nechtěl říct a Harry to ani nechtěl slyšet. Pokračoval: „Potřebuji vědět, jak vážné to bylo a co se děje – jaké komplikace a symptomy má a jaké ne. On mi to neřekne. Jak mi několikrát zopakoval – nechce mě tím zatěžovat,“ řekl cynicky.
Snape se nadechl, jako by chtěl něco říct, ale rozmyslel si to a odpověděl na to, co chtěl Harry slyšet..
„Aha,“ zakončil Harry Snapeův monolog, „takže není upír. Nespal, aby v noci nikoho nepokousal, kdyby náhodou jeho zuby obsahovaly jed. Zajímavé,“ Harry vstal. „Děkuji vám,“ rozloučil se.
„Pottere,“ zastavil ho Snape, „půjde… můžete ho…?“
„Co? Vyléčit?“ nabídl možnou variantu kompletní věty. Snape unaveně přikývl. „To uvidíme,“ odpověděl Harry.
„Pottere?“ oslovil ho ještě Snape, ale Harry odmítl, co uslyšel v jeho hlase, který tak nikdy nezněl.
„To uděláte, až jestli se mi podaří uzdravit ho. A co se zařazení do společnosti týká,“ řekl Harry jen jako by mimochodem, „v tom jsem tak trochu sám na šikmé ploše. Pokud nebude chtít on, nedokážu mu pomoct.“
„Myslel jsem, že kdyby se s vámi někde ukázal…“
„V tom je jeden nepatrný titěrný háček – to já se nikde neukazuji.“
„Kdyby někdy zašel na večeři s vámi a vašimi přáteli…“ pokusil se Severus znova objasnit, co tím myslel.
„To by mohl, kdyby sám chtěl a přestal se chovat, jak se chová. Je to na něm, pane profesore,“ s tím se rozloučil a odešel z kabinetu.

~~~


Druhý den šel Draco z večeře přímo do ložnice. Až na špatnou náladu a opětovnou přítomnost Pottera ve škole to byl zcela obyčejný den.
Vstoupil do společenské místnosti. Na sedačce seděli jen Weasley a Grangerová. Ušklíbl se na ně a šel si svou cestou, i když oni jeho sledovali ostřížím pohledem.
„Draco?“ uslyšel za sebou hlas, který by jeho Dracem nikdy nenazval. Plus zněl docela provokativně. A proto se otočil, aby řekl něco pěkného a od plic o soucitu Nebelvíru, ale když byl tváří v tvář tomu, kdo ho volal, spatřil Potterovu napřaženou pěst a zatmělo se mu před očima. Nejspíš spadl na zem. Uslyšel dívčí výkřik, několik lidí se nad ním sklánělo. Potom omdlel.

~~~


„To jsi ho musel praštit tak tvrdě?“ křičela Hermiona vyčítavě a společně s Ronem k Dracovu tělu na zemi doběhli.
„Musel,“ řekl Harry omluvně, „potřeboval jsem, aby omdlel. Neboj, on zase vstane. Rone, pomoz mi s ním na sedačku,“ Harryho vzal za hlavu, Ron za nohy.
„To si zkontroluji,“ a mezitím co Hermiona kontrolovala životní funkce, Harry se významně díval na nehty.
„To z něj chceš mít upíra?“ zeptal se Harry naprosto nenaladěn na nějaké oprašování Draca Malfoye.
„Řekl jsi, že není upír, jen že ho upír pokousal,“ zavrčela Hermiona.
„To jsem řekl?“ pozvedl Harry bočí. „Dobře, není to učebnicový upír, což neznamená, že tě nemůže kousnout a že se z tebe upír nestane. Tak už ho nechej být. Musím to udělat, než se probere nebo než někdo přijde,“ Hermiona mírně uklidněná tím, že Draca zkontrolovala, odstoupila.
„Fajn, chceš pomoct?“ zeptala se.
„Jo – hlídejte chodbu,“ odpověděl Harry.
„Půjdu,“ nabídl se Ron. „Kdyby potřeboval oživit… nebo tak,“ nakrčil nos, „nepomohl bych.“
„Půjdete oba,“ řekl Harry významně. A tak i tvrdohlavá Hermiona Harryho přání – za vydatné dopomoci Rona – respektovala a odešla s Ronem hlídat chodbu.
„Myslíš, že mu pomůže?“ zeptala se Hermiona úzkostlivě.
„Víš, Hermiono,“ řekl Ron a objal ji, „i kdyby Harry nechtěl, parchanti mají vždycky štěstí,“ čímž si od Hermiony vysloužil pořádný šťouchanec do žeber.

~~~


Když se Draco probudil, pořádně zamrkal. Když otevřel oči, uvědomil si, že z místnosti vyprchává to nejjemnější světlo zlatobílostříbřitého zbarvení.
Pak uviděl Pottera.
„Ty par…“ napřáhl pěst, ale když Harry v obranném gestu zvedl ruce, svůj útok si rozmyslel.
„Co to je?“ zavrčel na něj a ukázal na světlo.
„Ty nevíš?“ podivil se Harry neupřímně. „Už jsi to viděl mockrát… na nemocničním lůžku. Ve válce.“
„Zachraňoval jsi tam nemocné. Ale já nejsem nemocný…“
„Nejsi,“¨připustil Harry.
„No to bych… co?“ zamrkal Draco zmateně.
„Nejsi nemocný, tvé zuby nejsou jedovaté a kohokoli, koho bys pokousal, mohl bys mu tak maximálně způsobit pořádný cucflek. Ale určitě bys z něj neudělal upíra. A pro tohle jsi celý rok nespal,“ zakroutil Harry hlavou a vstal. Stejně tak mohl říct: ‚Ach ti pošetilí Zmijozelové…‘
„Pottere,“ zastavil ho Draco. Nejdřív, aby mu vynadal, pak aby mu poděkoval a nakonec se mu nepodařilo říct ani ň.
„Ano? Draco?“
Ještě ho napadlo připomenout mu, že se o tohle neprosil a taky že mu za to nic nedá, ale pak jen začal mumlat tiše, ale srozumitelně: „Já chápu, proč jsi ho nemohl vrátit zpátky. Nebyl nemocný, byl zraněný. Pamatuji si, žes byl měsíc potom, co jsi z něj udělal málem zombie, naprosto vyřízený. Omlouvám se, že jsem ti to tehdy vyčítal a děkuji za… tohle…“ mávl rukou ke světlu a ke svému tělu na sedačce.
Harry sklopil oči, přikývl a podíval se zpět na Draca: „Nemáš zač. Zbavil jsem tě těch bolestí a částečně i hladu. Se Snapeovými lektvary by jednou za čas syrový steak mohl stačit na dokonale normální život.“
„Normální?“ odfrkl si Draco. „Nikdo mě nechce ani vidět. Pokud se odstěhuji do Afriky a najdu si tam práci, budu jedině rád.“
„Myslím,“ povzdechl si Harry a otevřel dveře, za nimiž stále čekali Ron i Hermiona, „že pokud se budeš chovat o trochu víc mile a o něco míň nepřátelsky, všechno se srovná.“
Na to Draco neodpověděl.

~~~


„Stejně by mě zajímalo,“ řekl Harry a usrkl ovocný čaj, „proč to Carrootová dělala. Nechápu ji a nechápu ani její pohnutky,“ podíval se významně na ředitelku.
„Pořád tak naivní Nebelvír? Člověk by řekl, že se ta nemoc vyléčit dá,“ pronesl Snape jízlivě. Harry se jen z čiré úcty zdržel poznámky. Když si Snape uvědomil, že Harryho nevyprovokoval, pokračoval: „Někteří lidé nepotřebují ani důvod, Pottere. A vy jste jí vyfoukl plán na zničení Temného pána. Copak s tímto výhledem zkažený jinak jistý kariérní postup a překažený možný post ministra není dost dobrý důvod k nenávisti?“
„Nemluvil jsem jen o svém podílu na jejích schopnostech ničit a ubližovat. Myslel jsem vůbec ten sběr informací…“ promluvil Harry přes rameno – tedy na Snapea.
„To už se stejně nedozvíme přímo od zdroje, pánové,“ přerušila jejich potyčku McGonagallová. „Tak co kdybychom se vrátili zpět k věci.“
„Minervo, kdybych věděl, co je ta věc zač, ani bys mě sem nedostala. Takže…?“ prohlásil Snape mila k ředitelce.
„Pro příští rok nám chybí profesor obrany,“ začala McGonagallová. Snape na to protáhl obličej a Harry pozvedl obočí.
„Ale u toho, jak to Potterovi předáte, opravdu být nemusím,“ zašklebil se Snape otráveně.
„Buď už zticha, Severusi, připravila jsem si řeč a tu teď dokončím,“ věnovala Snapeovi jeden úsečný pohled a pokračovala. „Chtěla jsem to nabídnout někomu z Weasleyů, ale Artur dostal skvělé místo a je s ním plně spokojený, všichni ostatní Weasleyové mají buď již jiné zaměstnání nebo se do jiného chystají, včetně pana Weasleyho nejmladšího. S tím mě napadlo zeptat se slečny Grangerové, ale té přišel dopis… něco v tom smyslu, že si to Rima Seržjekuvová rozmyslela… takže ji přece jen přijme. Napadl mě pan Malfoy, ale ten mi oznámil, že bude cestovat… No a pak jsme se trochu bavili tady s Albusem… a dospěli jsme k jistému řešení,“ ředitelka si důležitě propletla prsty a obrátila se na Severuse.
„Severusi,“ oslovila ho sladce.
„Nevezmu si vás,“ zabručel Snape.
Minerva pozvedla obočí: „Nechtěl by ses vrátit zpět k obraně proti černé magii?“
Snape ztuhl. Harry si v naprostém klidu popíjel čaj. Poněkud spokojeně.
„Budu předpokládat, že si to rozmýšlíš. Takže, Harry, co bys řekl na místo profesora lektvarů?“
Harry nejprve vyprskl čaj, kterým se málem zadusil, tudíž ředitelčin stůl měl lusknutím prstů z papíru a dřeva blízko k lepidlu. Teprve poté ztuhl Harry.
Na to rozmrzl Snape: „Tomuhle,“ ukázal významně na Harryho, „já nikdy v životě nedám svoje místo. A musela ses pomátnout, pokud sis byť i jen představila ve své nejdivočejší fantazii…“
„Zadrž,“ umlčela Severusův zajisté velmi zajímavý, zanícený monolog. Obrátila se na Harryho: „Podívej, Harry, vím, že ti lektvary nikdy nešly. Naproti tomu je na ně Severus téměř geniální. Pokud se chceš stát opravdovým bystrozorem, byl by dobrý nápad nejprve zvládnout to, co ti nejde – lektvary. A možná pak zjistíš, že už se bystrozorem ani stát nechceš, že tě učení vlastně baví…“
„Paní ředitelko,“ zastavil ji tentokrát Harry velmi jemně, „velmi si vážím vaší nabídky. Kdybych teď neměl žádné jiné plány, bylo by to pro mě požehnání z nebe, učit zde. Ale už mě do studia bystrozorů přijali, i když ví, jak jsem na tom s lektvary. Jednoho dne bych si moc rád vyzkoušel vyučovat kterýkoli z předmětů… možná až na věštění a jasnovidectví… tady na škole. Ale ne ve chvíli, kdy mám před sebou zkoušky, cestování po světě a bystrozorský výcvik a praxi. Navíc je vám jasné, že pro profesora bude daleko snazší učit oba předměty, než napravovat ještě navíc mé chyby z mého předmětu a učit svůj,“ prohlásil Harry vážně a zcela logicky.
„Pottere,“ ozval se Snape přemýšlivě, „tohle bych vážně říkat neměl a hraji si tak s ohněm a vůbec dělám něco, co je ve Zmijozelu nepřípustné, ale… co až – když – zjistíte, že být bystrozorem není to, co jste chtěl, s čím jste do toho šel a co jste od toho očekával? Co když vás ta profese zklame? Potom nebudete mít kam jít…?“
„No,“ poposedl Harry a pousmál se, „pokud mě zklame, ještě pořád je tady famfrpál. A pokud ani ten nevyjde, budu vždy rád, když po mě budete mít co napravovat,“ otočil a usmál se na Snapea, který otráveně protočil panenky.
„Nerozmyslíš si to?“ zeptala se ředitelka starostlivě, ale naposledy.
„Tento rok?“ ověřil si Harry správnost výkladu položené otázky. „Ne,“ zavrtěl jednoznačně hlavou. „Ale děkuju a s vaším dovolením si tuto nabídku budu pamatovat.“

~~~


Poslední hodinu lektvarů zdvihla Hermiona ruku: „Pane profesore,“ zeptala se, „mohu mít dotaz?“
Snape zvedl posměšně obočí.
„Co byl zač ten lektvar? Myslím, že teď už to prozradit můžete…“
„Kam až jste došli vy, slečno Garngerová?“ odpověděl Snape otázkou.
„Ne dál než na začátku a veškeré stopy nás svedly zpět k tomu, že nejsme schopni ten lektvar dešifrovat, i když ostatní lektvary už tolik náročné na poznání nebyly,“ třídou to zahučelo, zašumělo a zabučelo, takže se Hermiona trochu stáhla.
„Vaši spolužáci mají jiný názor?“ pozvedl Snape opět posměšně obočí. Třída ztichla. „Takže chcete říct, že jste se od začátku roku nepohnuli…“ a Snape si pohledem změřil jen Hermionu a Draca.
„To jste celou dobu zkoumali složení přísad?“ pozvedl Snape obočí a bylo mu přikývnuto.
„Napadlo vás vůbec někdy, že to co jste zkoumali, nebylo několik…“ vzal z Hermionina stolu papír se seznamem – nejspíš vypracovanými postupy pro rozeznání lektvaru, „desítek přísad, ale jen tři?“
Draco a Hermiona se po sobě podívali.
„Kdybych teď jednu z nich řekl, dokázali byste to doluštit?“ podíval se na Hermionu i na Draca. A pokračoval, aniž by čekal na odpověď: „Jedna z přísad byl jed upíra,“ ušklíbl se s pohledem na Draca. „Ten jed, kterým umrtvuje kůži oběti,“ odhodil papír se seznamem zpět na Hermioninu lavici a opřel se o vlastní stůl.
„Elfhas, muškát, spousta dalších aromatických i umrtvujících látek, kyselin… to vše obsahuje upíří jed. Jenže to nebyl úkol – rozebrat jed upíra. Úkol zněl poznat, co je ten lektvar zač.“
„Nebyla náhodou ta další…“ k údivu všech se učebnou rozezněl Harryho hlas, „přísada slza fénixe?“ a ze zamyšleného pohledu někde napůl cesty mezi lavicí a podlahou, podíval se upřeně Snapeovi do očí.
Snape se opatrně nadechl: „Náhodou byla.“
„Ta třetí přísada… šťáva z pijavic?“ zeptal se Harry spíš tipovacím tónem.
„Ano,“ odpověděl Snape stroze. (A údivem zapomněl přimhouřit oči.)
„Takže… to není lektvar?“ položil Harry řečnickou otázku.
Snape založil ruce na hrudníku a pozvedl obočí: „Deset bodů…“ Snape se zarazil a potutelně se ušklíbl, „bych dal Nebelvíru, kdyby tohle nebyla poslední hodina a deset bodů vám stejně k ničemu nebylo. Prozraďte, pane Pottere, co že to tedy má být?“
„Je to přísada,“ řekl Harry klidně. „Když dáte do lektvaru tuto přísadu – do každého, kam patří šťáva z pijavic, například zvětšovací a zmenšovací dryáky – dostanete o něco účinnější zvětšovací nebo zmenšovací dryák, protože upíří jed a slzy fénixe se navzájem neutralizují, ale ani jedna přísada se tím nevypaří, proto zůstávají obě a jsou v lektvaru rozpoznatelné. Což je matoucí. A ještě víc matoucí je to, že se účinnost šťávy z pijavic takto neposiluje. Právě kvůli nedostupnosti a výbušnosti přísad ostatních – jedu upíra a slzy fénixe. Takže…?“ Harry se zmateně podíval na Snapea.
„Být tohle obyčejná hodina, ve které bych vás učil, Nebelvír by měl ode mne historicky poprvé dvacet bodů. Možná,“ konečně přimhouřil a oči pozoroval Harryho, „dvacet pět za neobvyklou a kompletní odpověď od neobvyklého a… studenta.“
„Čeho jste tím chtěl docílit?“ zeptala se Hermiona téměř podrážděně, že na tak triviální odpověď nepřišla sama.
„Chtěl jsem vás upozornit na to, že to že je něco nepravděpodobné, neznamená to, že to neexistuje a tím spíš, že se s tím nikdy v životě nesetkáte. OVCE nejsou jediná věc, která vás v životě potká, na kterou se můžete připravit a která má svá pravidla, mezi něž patří, že do otázek nebudou zkoušející míchat poznání lektvarů od přísad. A teď… nashledanou u zkoušek,“ pokýval na třídu a tím skončila poslední hodina lektvarů.

24.07.2009 09:18:09
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one