Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Cosi shnilého v království bradavickém *

Překopírovávám z FF, abyste se kvůli své zvědavosti nemuseli trmácet těch několik kliknutí:

* jistěže Shakespeare, Hamlet, tuším

Slyšela jsem něco jako že vás provokuji (či odrazuji?)… hm. To je taky těžké – neprovokovat vás a neodrazovat. Nechť tedy za mě mluví jiný: Když bude nevzdělanec převracet v rukou korán a potěžkávat ho, prohlížet kresbu písmen a zlatou iluminaci, nikdy tím nezachytí podstatné. Protože podstatným tu není nicotný předmět, nýbrž božská moudrost. Tak jako není na svíci podstatný vosk, který zanechává stopu, nýbrž světlo. (Pro změnu jiný klasik. Kdo uhodne, má u mě… vřelý úsměv.)

„Harry? Harry!“ Hermiona celou cestu běžela až sem, aby jí nakonec odpovídaly jen prázdné ozvěny společenské místnosti. A přece se něco uvnitř mlčenlivých zdí pohnulo.
„Co tu hulákáš jako na lesy, Grangerová?“ zeptal se Draco otráveně.
„Malfoyi, neviděl jsi Harryho? Potřebuji s ním…“
„Ne,“ utnul její drmolení Draco, otočil se a práskl za sebou dveřmi. Hermiona se na dveře chlapecké ložnice zamračila, ale neřekla nic a otočila se, aby málem vrazila do dvou příchozích. Poplašeně vykřikla.
„Děje se něco?“ zeptal se Harry starostlivě.
„Kromě toho, že jste mě vyděsili vy dva k smrti? Ano! Pojď,“ a to už Harryho táhla za sebou a Ron oba následoval.
„Co se to…?“ mračil se Harry, ale otázka mu odumřela v hrdle. Díval se před sebe, jako by viděl přízrak. Na chodbě, do které ho dovlekla Hermiona, se válela spousta oranžové barvy.
„Jasie, tohle se vyřeší. Nehodlám dopustit, aby…“
„Stop, Minervo,“ řekla Jasie, prohlédla si zástup studentů na scénu přihlížejících, až konečně narazila pohledem na Harryho. A Harrymu se ten pohled vůbec nelíbil. „Vyšetřování nebude potřeba. Příště si svůj kabinet a komnaty zabezpečím tak, aby se tam žádný vetřelec nedostal. A nechci slyšet ani jedno ale! Rozumíme si?“ usmála se falešně a Harrymu z toho – aniž by si uvědomoval proč – zamrazilo.
Příští den si ho odchytila při odchodu z oběda. „Velmi dobře, pane Pottere,“ pronesla zlověstně, „dnes večer vás čekám u mě v kabinetě a vymyslíme pro vás za ten včerejšek přiměřený trest, co říkáte?“
„Já to ne…“ vyletělo z Harryho automaticky, ale zastavil se a opravil: „Jistě, paní profesorko,“ za což mu byl věnován potutelný úsměv a žena odešla.
Harry pokračoval na hodinu lektvarů.

~~~


„Úroveň vaší schopnosti soustředit se, Pottere, je dnes na tak vysoké úrovni, že i když byl Longbottom v prvním ročníku, měl silnější pud sebezáchovy, který mu propůjčoval dostatek rozumu, že dával při hodinách alespoň POZOR!“ při posledním slově Harrymu tlesknul před očima, a Harry se s tím se zamrkáním probral.
„Omlouvám se, pane,“ vyhrkl Harry.
„Nemusíte se omlouvat,“ pronesl Snape to nejpodezřelejší, co mohl. Aby následně dodal: „Dnes vás nevyhodím ze své třídy, což bych normálně udělal. Absolutně odmítán nechat vás to dodělat kdykoli jindy. Tento lektvar buď doděláte teď, nebo propadnete z lektvarů. Takže tohle,“ štítivě ukázal prstem na kotlík, z něhož se valil hustě šedý, nakysle zapáchající dým, „vylijte a ihned připravte něco alespoň vzdáleně podobného protijedu na lektvar lásky. Ihned!“ zdůraznil, když se Harry neměl k vylití té břečky.
Harry poslechnul, lektvar vylil a dal se ihned do práce. Někde mezi třetím zamícháním ve směru hodinových ručiček a nakapáním osmi kapek z vlaštovičníku dostal lektvar sytě fialovou barvu. Sice měl být lektvar v této fázi čirý, ale kdo by se o to staral? Zvláště pak když ten někdo přemýšlel nad trestem, který mu může posmtychtivá profesorka udělit. Co udělá? Vyhodí někoho z okna? Otráví? Koho nechá vyloučit z Bradavic nebo mu vezme místo? Pan Weasley si doposud práci nebyl schopen najít a nutno podotknout že ne proto, že by se snažil málo.
Harry právě desetkrát míchal proti směru hodinových ručiček a zesílil oheň. Chmatnul po lahvičce s nažloutlým obsahem, ujela mu ruka a místo třiceti kapek vylil do lektvaru čtvrtinu lahvičky. Harry se zamračil a silou vůle se přinutil rozhodnout se, že bude dávat pozor. Přišlo mu ovšem zvláštní, že jeho lektvar měl náhle téměř stejný odstín žluté, jako měly lektvary jeho spolužáků, kteří měli půlhodinový náskok ve vaření. A když se podíval pod ruce znova, lektvar měl barvu sytě červenou. Sáhl po lahvičce, kterou použil jako zhušťovací tekutinu. Podíval se pořádně a krve by se v něm nedořezal, když si všiml, že sáhl po lahvičce mírně nažloutlé místo na lahvičku s opravdu čirým obsahem. Nemusel ani moc přemýšlet a vzpomínat, aby si uvědomil, co se stane.
„Profe…“ nestačil to ani doříct a Snape – oči měl vážně vytřeštěné, což Harrymu připadalo téměř legrační, protože se vše kolem něj zpomalilo a on si neuvědomoval, co se stane, jen věděl, co se děje, což mu v hlavě neprobudilo patřičný poplach – otevřel dveře a všechny vyhodil ven.
Zabil by toho fracka – to jedné si Severus stačil uvědomit, když se na Pottera podíval a viděl, že toho kluka ani nenapadlo se pohnout z místa. Jen civěl na své ruce, ve kterých měl dvě na první pohled podobné lahvičky, nechápavě se díval na své prchající spolužáky a sledoval jeho počínání. Hned na to se podíval na Potterův kotlík a vypočítal, že ať udělá cokoli, vyběhnout ze třídy oba nestačí. Když byl pak na půl cesty ne z učebny, což by bylo jen logické a pochopitelné, ale pro Pottera, sám by si za to nejraděj jednu vrazil. Proč mu zachraňuje krk? A jak to že měl tolik zodpovědnosti, aby zavřel dveře a ochránil tak ostatní studenty od výbuchu, ale tak málo rozumu, aby se za ony dveře schoval sám?
A když popadl ruku toho idiota a utíkal s ním co nejdál od kotlíku, když byl za řadami všech lavic úplně vzadu, když smýkl s Potterem na podlahu a onu poslední lavici převrátil na hranu, když sám padal na podlahu, k smrti nenáviděl svou iracionální oddanost mrtvému pošetilci Brumbálovi.
Když pak těsně před výbuchem, který vše zbarvil do ruda a ohlušil úplně všechno kromě jeho vlastních myšlenek, překryl vlastním tělem Potterův obličej, říkal si, jestli ono není úplně jedno, co dlužil Brumbálovi, že kdyby nechtěl, vykašlal by se na celého slavného Pottera. Pak už se netěšil na nic jiného, než že umře, potká tam někde Brumbála a tohle všechno dá za vinu jemu, začne mu křičet do očí a pronášet odporné zmijozelské nepravdy, ale hlavní bude, že se mu od takového břemena, jakým Potter byl, nesmírně uleví. A to pro něj bylo obrovské něco, na co stálo za to těšit se.

~~~


„Je mi to nesmírně líto, paní ředitelko. Dělali jsme, co jsme mohli,“ oznámila léčitelka od svatého Munga ředitelce Bradavic. Ono se vždy těžce sděluje, že něčí student nebo přítel zemřel.
„Ale jak…“ podívala se ředitelka ženě do očí.
„Někdy se stav prostě prudce zhorší, i když už to vypadá, že se z celé hrozné události student dostane,“ prohlásila léčitelka smutně.
„Říkali rodiče, kdy bude pohřeb?“ optala se Minerva opatrně.
„Patrně by měl být pátého února,“ odpověděla léčitelka a vyprovodila ředitelku ze své kanceláře.

~~~


„Velmi dobře,“ rozlehlo se kabinetem Carrootové. „Evidentně jste pochopil, že dělat mi potíže se nevyplácí. Bylo od vás nad míru šlechetné, že jste se mi klidil z cesty, i když to mnohdy srazilo vaše spolužáky ke dnu. Ale evidentně jste nepochopil, že nepotřebuji záminku, abych vám dělala ze života peklo. Piště,“ osopila se na něj, když se Harry na chvíli zamyslel, a přestal psát své: „Musím se přestat chovat nadřazeně.“ Na její vyštěknutí pokračoval.
„Mou nelibost k vám nemůžete změnit. Ale smíte si vybrat. Krásný to svět, že máme možnost voleb, že?“ opřela se o opěradla křesla, na kterém Harry seděl.
„Nudím se…“ navázala Jasie tam, kde přestala. „Ta vaše ředitelka je pěkně otravná pijavice. Snape je stejně neschopný jako byla McGonagallová, když byla na jeho místě. A já mám moc to změnit. Přetvořit tvář Bradavic. Udělat z nich… impérium. Velmoc. Svou základnu. Jak by se vám líbilo mít z Bradavic ministerstvo, Pottere?“ zeptala se a rozchechtala se. Ale Harryho ta představa už nemrazila. Ne jako poprvé, když tento svůj plán zmínila.
„Aby bylo jasno,“ přestala se smát a narovnala se, „já se nerada nudím, zato ale ráda ničím. A vaše volba je prostá – cokoli co od teď udělám, je ve vašich rukou. Vyhodím Snapea za váš vybuchlý kotlík? Zničím vaše přátele? Odstraním… McGonagallovou…? Měla bych. Měla bych Snapea vyhodit za to, že vás nechal zdemolovat celou třídu. A vás bych měla taky nechat vyloučit. Ale… ne. To by bylo moc jednoduché. Vy ještě budete škemrat, abyste směl odejít sám. Budete mě na kolenou prosit, abych vás nechala z Bradavic odejít. Ale všechno bude něco stát. Od teď, Pottere, zakazuji vám bavit se s kterýmkoli profesorem mimo vyučování. Jelikož váš dnešní úskok – nebo exces? – s kotlíkem byl velmi rafinovaný, ale mně se nelíbil. A nelíbí se mi, o co se tím snažíte. Zakazuji vám mluvit se svými přáteli o čemkoli víc než jen o povrchních věcech. Rozuměl jste?“ počkala, až přikývl.
„Dobrá. Za každé porušení pravidel vás čeká trest. Pro teď – pokud nedodržíte má pravidla a nebudete-li mi po vůli, můžete rovnou Ronaldu Weasleymu říct, že skončil jako famfrpálový hráč. Rozuměli jsme si?“
Harry opět přikývl.
„V tom případě můžete jít s myšlenkou, co bude následovat při vašem protivenství. Ale příště tak mírná nebudu. Příště, pane Pottere, nebudete vědět, jaký krok podniknu jako váš trest. Dobrá?“ zeptala se téměř něžně.
„Ano, paní profesorko,“ řekl Harry.
„Běžte,“ štěkla jen a Harry se sebral a okamžitě utekl do společenské místnosti, proběhl jí – prázdnou – do ložnice, a lehl si do postele.
Jenže mu bylo tak nevolno, tolik potřeboval s někým mluvit. Hlava mu třeštila, žaludek se mu houpal. A nic nepomáhalo. Proto si raději sedl na posteli, skrčil nohy a přitáhl si kolena k bradě. Začal se pomalu rytmicky houpat dozadu a dopředu, a v hlavě mu zněla jedna věta, ze které by se byl pozvracel, kdyby si palčivě neuvědomoval, že takový počin by vzbudil podezření a rozruch.
Zhluboka dýchal a při tom mu nějak samovolně z úst plynulo: Musím se přestat chovat nadřazeně. Opakoval to pořád, kýval se přitom dozadu a dopředu, zhluboka vtahoval do žaludku vzduchu, pravidelně a jen slabě útěšně, a z očí se mu spustila slaná kapka. Potáhl nosem, zuřivě ji z obličeje setřel. Ale hlava ho bolela tolik, že mu už nakonec slzy jen pomáhaly. A jak postupovala noc, slzy zasychaly. Začal poslouchat místo své šeptem dokolečka odříkávané věty – nebo si to říkal jen ve své hlavě? – poslouchat své chrápající nebo oddechující spolužáky. Nevzbudil je, uvědomil si úlevně. Počítal, kolik lidí oddechuje. Jenže když se dopočítal, chyběly mu tři lidé. U jednoho si už zvykl, že nespí. Ale co další dva? Začal i přes své myšlenky na pohromu v učebně lektvarů, Carrotovou a informaci, že Michael Corner podlehl zranění, poslouchat pečlivěji dění v místnosti…

01.07.2009 18:19:38
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one