Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Překopíruji to sem z FF, zvláště a hlavně jen proto, že bez ohledu na mé milované komentující broučky čtenáře, taky by mě zajímalo, co se děje s těmi zbývajícími čtyřiceti úchyly. (Občas, když byla sezóna, klidně i sto osmdesáti, ale nechci dráždit.) Takže: cink! Pěkné čtení.

Dnes to bude docela náročné (ne víc, než když jsem se přinutila překontrolovat chyby a přepsat detaily přes ty tři komentáře na víc než sto „přečtení“), tak doufám, že jste odpočatí. A pro ty, kteří nekomentují, vyloženě nekomentují: Až tady nebudu a vy si budete krátit čas , dlouhou chvíli, nudu zase u jiných, nevzpomínejte na mě, buďte tak hodní. A neurážejte mě tím.

…a další den, bez jakéhokoli předchozího varování, přišla zástupkyně komise pro podporu, rozvoj a rozmach famfrpálu, Adriana Huwinová, přivedla tři bystrozory a odtáhli bez vysvětlení zmateného Rona, nereagovali na žádosti ředitelky ani jejího zástupce, aby to vysvětlili. To vše jen proto, aby ho ten samý večer vrátili. Když Ron vrazil do vstupních vrat a podíval se na shromáždění – ředitelka, zástupce, jeho sestra, Hermiona a Harry – prohlásil s přivřenými víčky, neskonale vyčerpaný, zmatený, jaksi chladný a lhostejný k situaci, bez kousku ochoty vysvětlovat cokoli navíc: „Mám zákaz hrát famfrpál, ať už ve škole, doma a zejména jako profesionál.“
Ginny i Hermiona se na něj pokusily vrhnout, McGonagallová si zakryla rukou ústa, aby nemusela soucitně vykřiknout, i když si Harry uvědomoval, že by nevykřikla, Harry sám popošel několik kroků a v očích se mu taky zračil soucit, a Snape? Snape se díval, jako by se jednalo o něco, při čem vždy ženy přehání a každý muž, který by je v tom chtěl podporovat, by byl hlupák – zkrátka jako by se jednalo o hlouposti, která je k životu naprosto nepotřebná.
Ale Ron je všechny umlčel jediným zamítavým gestem ruky, prošel okolo nich a zamířil do sklepení, do společenské místnosti, a do ložnice, aby se svalil na postel a usnul. A nebo prostě… aby se převaloval a přemýšlel.
Zatímco Harry…
„Proč?“ rozrazil dveře kanceláře Carrootové.
„Ani za tak dlouhou dobu jste nenašel uspokojivou odpověď?“ hrála Carrootová nechápavou.
„Když se vám vysmívají, dokonce když se vás snaží shodit, vybijete si to na mně. Tvrdíte, že za tu můžu já. A já se nebráním. Tak proč jste to udělala Ronovi?“ křičel na ni, ukazoval prstem na dveře a při tom měl na mysli člověka o několik pater níž.
Hlas Carrootové už nezněl rozverně – přešel do výhružného šepotu: „Varovala jsem vás. A vy jste neposlechl.“
„Já jsem nic neu…“ bránil se Harry rozhodně.
„Vloupal jste se mi do kabinetu a rozházel po chodbě moje věci. Vyhazujete do vzduchu učebnu, schováváte se s Malfoyem, kterého BRÁNÍTE a CHRÁNÍTE, v ředitelčině knihovně. Mám vám snad věřit? Kdo ví, co jste mu tam navykládal. A věřím, že jsem si tímto pojistila, že od teď už nebudete provokovat.“
„Ale já nepro…“
„A nebudete se naprázdno vybavovat se svými profesory, nebudete je dráždit, aby vám museli dávat školní tresty, které byste si odpykal v jejich kabinetech. ROZUMÍME SI?!“
„Ano, madam,“ řekl Harry a pak, když se Jasie otočila, dodal, „žádnou z těch zlomyslností jsem neudělal ani neinicioval já.“
„Ticho!“ otočila se na něj a podívala se tak, až vycouval z jejího kabinetu.
A náhle – byť pozdě – pochopil. Trestá ho, ať něco udělá, nebo ne. Otupěl. Bylo mu to jedno. Takže…
Proč že se vlastně neměl podílet na nějakých těch… lumpárnách?

~~~


„Co to píšeš?“ zarazil se Harry, když procházel společenskou místností.
Hermiona se na něj zamračila: „Ron se mnou odmítá mluvit… tak jsem si řekla, že napíšu Seržjekuvové už teď.“
Harry pochmurně pokýval a pak se zarazil: „Kdo je Seržjekuvová?“
„Tys o ní ještě neslyšel?“ ozvala se Lenka z křesla. V poslední době u nich ve společenské místnosti trávila poněkud hodně času. Ale nikomu tam nevadila, ba právě naopak.
„Ne,“ zavrtěl Harry zamyšleně hlavou. Zrovna zahlédl podezřelé pohyby. Podíval se, co mu nesedí. Uviděl, jak se Thomas opatrně vykradl z místnosti.
„Je to léčitelka,“ řekla Lenka, to už ji však Harry moc nevnímal.
„Vážně?“ pozvedl obočí. Za Thomasem se kradl i Dean.
„Jistě. Můj otec o ní psal v…“
„Promiň,“ zarazil ji s omluvným úsměvem a rukou na rameni Harry a přitom blýskl vypočítavým pohledem na dveře.
Své dvě přítelkyně zanechal ve společenské místnosti a vyrazil za vyhlédnutými osobami.

~~~


„Thomasi, Deane?“ Harry jako strašidlo vystoupil zpoza rohu. Nebelvíři se tak lekli, že málem upustili skleněnou nádobu.
„Pro Merlinovy spoďáry, Harry!“ okřikl ho Dean.
„Málem jsme měli po legrácce!“ přidal se Thomas s výčitkou.
„Chci vám pomoct,“ zvedl Harry ruce na svou obranu. A usmál se. Usmál se víc než nebezpečně. Usmál se tak, až se na sebe Dean a Thomas podívali s kouskem obavy v očích.
„A… jak?“ zeptal se oparně Thomas.
„Prozraďte, co chystáte, a já vám povím, jak to dotáhnout do dokonalosti,“ prohlásil Harry.
„Tohle jsou dřevožrvaí švábi,“ vyhrkl Dean nadšeně, za což si od Thomase vysloužil velmi nehezký pohled.
„Pojďme alespoň z té chodby,“ řekl naléhavě a otevřel první dveře učebny, na kterou narazili. V místnosti byla tma.
„Chceme jí je hodit do kabinetu,“ dokončil Dean o hodně obezřetněji.
„Rozežerou jí nábytek?“ hádal Harry zamyšleně.
„Ne, doslova rozleptají vše, co je dřevěné,“ řekl Thomas.
„Od koho je máte?“ zeptal se Harry.
„Promiň, obchodní tajemství nevyz…“ říkal Dean, aby mu do toho skočil Harry.
„Takže z krámku Freda a George,“ řekl bez zamrkání, „kvalita…“ pokračoval zamyšleně.
„Ano, to je,“ ujistil ho Thomas, „ale Harry… máš s ní už tak dost potíží. Nemyslím, že bys měl…“
„…že by ses měl do tohohle zaplétat,“ dokončil Dean Thomasovu myšlenku. Jaksi úpěnlivě. Harry se na Deanův a Thomasův pohled jen usmál.
„Potrestá mě za to, ať to udělám, nebo ne. Takže…“
„Harry?“ přerušil ho Thomas. „Nechceš nám něco říct?“
„Co se tam nahoře děje, když s ní míváš tresty, Harry?“ ptal se Dean. „To není jen třídění přísad nebo psaní na pergamen, že ne?“
Harry se na oba vážně podíval.
„Nechceš nám něco…?“ zeptal se zase Thomas starostlivě.
„Ano,“ ujistil ho Harry, „chci, aby až tam tihle dřevožrvaí broučci…“
„Švábi,“ opravil ho Dean.
„Až do kabinetu tihle broučci zalezou, aby odtamtud vyhnali skutečného škůdce.“
„A jak to chceš provést?“ zeptal se Thomas zaujatě, a raději upustil od vyptávání se, protože vlastně netušil, co by dělal, kdyby mu Harry přiznal, co se tam děje.
„Myslím, že než tam ty broučky pošleme, napapáme je. Napapáme je něčím, co, jakmile se to dostane do kabinetu, a začne to…“

~~~


„Ááá!“ ozvalo se z kabinetu Jasie Carrootové. Na což se otevřely dveře a vřískající žena vyběhla ze svého kabinetu s kašlem, lapala po dechu a chytala se za bok. Za ní se vyvalil hustě oranžový, nedýchatelný dým.
Oblaka dýmu se vznášela ke stropu. Protiva je snaživě foukal z chodby zpět do kabinetu. Ale moc úspěšný nebyl, spíš se začal šíleně řehtat a poletoval dokola v šílených kruzích.
„Co se stalo?“ okamžitě se zeptala Minerva, jakmile k profesorce Carrootové doběhla, a před obličejem si držela rukáv, aby alespoň trochu mohla dýchat. Za ní šel Snape, který se nezastavoval u profesorky, vběhl do kabinetu a začal dým odstraňovat.
„Do kabinetu se mi navalila hromada brouků. Tak jsem… tak jsem se je snažila zašlápnout a…“ ukázala na dým v bezmocném gestu porcelánové panenky. „Vyvalilo se z nich tohle.“
Mezitím Snape skutečně odstranil dým. Otevřel okno, čímž rozproudil vzduch v místnosti, a poslal oranžové zbytky pryč. Rozhlédl se po místnosti.
„Profesorky?“ zavolal zevnitř poněkud nepatřičně nejistě.
Když ženy vstoupily, otevřela se jim bezděky ústa údivem. V místnosti zůstaly jen látky a holé kameny Bradavic. Vše co bylo ze dřeva… už nebylo.
„Mé oranžové obložení!“ spráskla ruce a podívala se nešťastně na stěny. Dalo jí na začátku roku tolik práce, aby dřevo jako oranžové viděla jen ona a ostatním aby se ukázalo obložení světlého buku. Zaplakala by, když si na to vzpomněla.
„Má drahocenná skříň!“ podívala se do roku, kde místo skříně byla hromada oblečení. „Všechen můj starožitný předrahý nábytek!“ hněvivě si sedla doprostřed oranžového koberce, který ležel uprostřed místnosti a trucovitě se rozhlížela po troskách své kdysi oranžové kanceláře. Bledé tvářičky ožehlé oranžovým dýmem.
Zato studenti na chodbě měli o zábavu postaráno. Smáli se, až se za břicho popadali – samozřejmě ve společenské místnosti. Plácali se po ramenech, blahopřáli si, líbali se a gratulovali si, jako by to byla jejich zásluha. A v tu chvíli nikoho nezajímalo, kdo to skutečně byl – protože tento vtípek se stal nejpodařenějším za poslední dobu. Tím spíš momentálně nikoho nezajímalo, kdo za to bude potrestaný.

~~~


„Co čarodějky vládnoucí jednou mocí?“ zeptala se Lenka.
„Co myslíte?“ zeptal se Snape a zpytavě si ji měřil.
„Čarodějové, kteří dokáží jen… zmrazit život, zastavit čas, vládnout ohni, vodě, zemi… Třeba nechodí ani do školy. Existují?“ zeptala se.
Hermiona sedící vedle Harryho a Draca se nadechla a zadržela dech. Ron opovržlivě odfrknul. Harry se zadíval na Lenku.
„Přirozeně…“ odvětil Snape nedotknutelně. „V Africe jsou tyto důkazy magie běžnější než naše organizované vyučování. Lidé tam věří v přirozené získávání jen mála sil, které později utvrdí a síly stanou se součástí jejich bytostí, jejich podstatou. Žijí takzvaným šamanstvím. Mudlové a kouzelníci tam mají k sobě mnohem blíž. Spousty magických rituálů provádí kouzelníci před zraky mudlů. Aniž by se báli odhalení. Patří to do všeobecné kultury. Ale nikdo z nich o sobě neprohlašuje, že je kouzelník, mocnější než kdokoli z jeho ubohých poddaných, a nepokouší se ovládnout svět. Proto k nám byli dřív – například ve stavu války – tolik vzdálení. Oni mají jiné ambice. Většinou spjaté s přírodou. Ne s ovládáním lidí, jako se to dělo donedávna u nás. Lidé si o nich myslí, že jsou hloupí. Že nemají vzdělání jako my… není to pravda. Jsou velmi inteligentní, jejich inteligence se ovšem odvíjí od způsobu života. Ostatně stejně jako i naše inteligence.“
Ve společenské místnosti se rozhostilo ticho. I ten nejtupější tvor v místnosti by si uvědomil, že Snape – sklánějící se jen před mocí, inteligencí, jakou dosud znali oni všichni, znalostmi, věděním a poznáním – má k šamanům respekt. Hluboký. Rozhodně hlubší než k nim všem sedícím v kruhu jako nějací idioti.
„Prý jste tam byl,“ ozval se Draco bez uštěpačnosti. Snad jen díky tomu ho Snape vyslyšel.
„Ano,“ odvětil opět lhostejně.
„Mají tam vzácné rostliny. Dovezl jste si odtud něco?“
„Ano,“ zopakoval Snape stroze a Draca Severusův pohled varoval, aby se dál neptal.
„A co tady?“ zeptala se Hermiona na nevyřčené. „Taky se v naší zemi pěstuje individuální přístup k magii?“
Snape se podíval na Hermionu jaksi uštěpačně. Pohled jasně říkal: „Vy nevíte?“
Pak řekl: „Jako i u nich existují školy, lidé hrabiví a toužící po moci a ovládání jiných lidí, i u nás existují mágové se specifickými schopnostmi. Spíš mudlové než kouzelníci, žijící jako mudlové, nestýkající se – alespoň většinou – s kouzelnickou společností, velmi podobní motákům. S o něco vypěstovanějším smyslem pro magii. A narozdíl od našeho všeobecného vzdělání, oni skutečně žijí svou jedinou schopností. Většinou neumí dělat více kouzel. Ma…“ a Snape se historicky poprvé zarazil.
Nastala minuta ticha a země se zatřásla. Domy se zbořily, vzduch zhoustnul, teplota stoupla a uškvařila plíce všech živočichů. Všichni padali v mdlobách. Půdu zaplavily oceány, láva a nepostižený zbytek se propadl na dno oceánské.
Muselo to tak být – protože Snape se nikdy nezarazil. Nikdy.Vždy to co chtěl říct, dořekl.
A pak se zázrak apokalypsy rozpadl, když Snape udělal to, co dělal vždycky. Založil si ruce na hrudi, ušklíbl se a řekl, co měl říct rovnou: „Maximálně vaří lektvary nebo jsou nadáni věšteckými schopnostmi. Ovšem netuším, nač to druhé, když pokaždé takové… čarodějky budoucnost změní. Také na to jim slouží jejich věštecký smysl - aby budoucnost měnily,“ bylo cítit ve vzduchu, že narozdíl od kmenových šamanů, anglickými vědmami a Merlin ví, co se tam venku ještě potuluje, pohrdá.
Napětí prasklo, když – Merlin sám a ten člověk ví – někdo pronesl do nastalého ticha tak tiše, že se nedalo poznat, čí hlas to byl: „Někteří netuší ani nač jsou ony lektvary, že…“
A všichni až na pár výjimek v čele s přezíravým pohledem sedícího Snapea, který nasadil pohled dívám se na hloupé děti, se začali bláznivě smát.

~~~


„Severusi…“ snažila se Minerva vyžehlit, co neměla čas žehlit večer pro samý spěch způsobený odjezdem jejích dvou studentů.
„Ne,“ odpověděl Snape na Minervinu snahu.
„Ale prosím tebe! Všechno se dá nějak… no, vždyť… dobře, lektvary mu nejdou, ale to přece…“
„A nikdy nešly. A pokud se na to podíváte racionálně, ředitelko, pochopíte, že mu nikdy ani nepůjdou.“
„A jak by mu také mohly jít, když jste se nikdy nesnažil naučit ho je, kolego profesore!“ vypálila Minerva z druhé strany.
„Narozdíl od něj, všichni mí ostatní studenti měli alespoň tolik slušnosti a naučili se základy,“ zamračil se Snape zatvrzele.
„Žádného Nebelvíra jsi nikdy nic neučil, Severusi, buď jim to šlo, nebo ne. U tebe nikdy nic mezi. A já tě žádám…“
„Minervo, podívej, já rezolutně odmítám ho učit. Cokoli. A můžeš se tady tasit klidně samotným Merlinem, ani Brumbál ti nepomůže. Rozhodl jsem se. Konec.“
„Ale…“
Konec,“ Snape se na McGonagallovou podíval velmi ošklivým způsobem.
Minerva mu chvíli hleděla vzpurně do očí. Pak se opřela v křesle a prohlásila zcela klidně: „Inu ano. Vždy jsi měl pravdu…“
Snape povytáhl obočí. Moc dobře věděl, že by s tímto sdělením měl utíkat dolů do sklepení, zabarikádovat se tam, aby už pokračování tohohle nemusel slyšet. Protože ono to mělo pokračování. A vzápětí hořce zalitoval, že jako malý kluk neutekl: „Měl jsi ji, když ses rozhodl stát Smrtijedem. Když jsi šel za svým Pánem s věštbou. Když jsi utekl za Brumbálem, aby ti pomohl zachránit Lily. Dokonce když ses rozhodl místo pro Lily pro Toho-jehož-jméno-se-neříká. Měl jsi ji, když ses rozhodl chránit Harryho a být tak i naším spojencem, místo abys zůstal u svého Pána. Nemýlil ses ani se Siriusem Blackem, známým vrahem, ničemou, který zapříčinil smrt Jamese a Lily. Nespletl ses, ani když ses musel ke Smrtijedům vrátit. Ne, kdepak,“ usmála se Minerva spokojeně, „nemýlil ses ani když jsi Harryho vyhodil ze svých hodin nitrobrany. Jak by ses mohl mýlit, co se týká vyhazovu Harryho z lektvarů?“
„Minimálně polovina z vyřčeného je sporná…“
„…jen proto, žes to nikdy nepřiznal!“
„…a druhá půlka se netýká jen mých chyb. Pottera na svých oficiálních hodinách nechci víckrát vidět,“ s tím vstal a odešel.
A Minerva se vítězoslavně usmála. Nikdy není pozdě začít budovat vztahy, dokonce ani mezi Severusem a Harrym.
„Kdo říká, že je to zadarmo?“ promluvil Brumbál na spokojenou ředitelku, čímž zkalil její radost z nenadále mazaného vyložení Severusovy interpretace odmítám Pottera učit. Jelikož touto skulinou Minervě jasně uvedl ´, že nehodlá Harryho učit v hodinách, nikoli vůbec, čímž původně vyhrožoval.
„Prosím?“ posadila se Minerva znepokojeně.
„Nechci tě lekat, Minervo, ale ani já jsem od něj nedostal a nevymohl z něj nic zadarmo. A když si neřekl cenu…“ Pomněnkové oči blýskly po zavřených dveřích očima.
Minerva otevřela pusu. Zavřela ji. A pak rozhodně prohlásila: „Běž za ním a zeptej se. Ale honem, než si vymyslí něco nesplnitelného!“
Brumbál se mírně uklonil, pousmál a šel vyjednávat. A po cestě si s uspokojením pomyslel, že se jeho žačka učí velice rychle. Rychleji než předpokládal.

~~~


„Tak?“ vyhrkla přecházející Minerva napjatě, když se Brumbál vrátil ze své cesty do sklepení.
Pokrčení ramen a vráska přes čelo jí byly odpovědí: „Odmítl svůj požadavek prozradit. Řekl, že něco vymyslí. Řekl, že až přijde čas, řekne, co chce na oplátku.“
Minerva se pomalu usadila zpět na křeslo a vydechla: „Ajéje.“

~~~


„Pane Longbottome,“ štěkl Snape a provrtal Nevilla pohledem.
„A-ano pane?“ zeptal se Neville nešťastně.
„Ještě jste se na nic nezeptal. Nepravte to. Pokud možno hned,“ poručil Snape jízlivě.
„Když… mě nic nenapadá,“ přiznal Neville.
„Neve, no tak, něco tě určitě zajímá…“ snažila se mu pomoct Hermiona, ale to moc neocenil Snape.
„Stačí, že mu pomáháte s lektvary. Když už ani to nezvládá, mluvit by snad mohl, co myslíte?“ pozvedl Snape obočí. A pohledem opět propálil Nevilla.
Harry se nadechl a vysypal ze sebe: „Skutečně by mě zajímalo, jestli všichni bradavičtí profesoři mají v Bradavicích byt, nebo jestli je to jenom fáma.“
Snape se na Harryho výhružně otočil. Drtil mezi zuby velmi nepěknou poznámku, ale Harry jen nevinně dodal: „Ještě jsem se na nic nezeptal…“
A tím spíš naštval Snapea, jelikož když byl u něj na začátku roku vykonávat trest s Malfoyem, sám viděl, kam Snape odchází. Věděl, že tím zachraňuje Nevilla, a tak mu nezbylo nic jiného než: „To jste vážně takový hlupák, Pottere? Nebo si na to jenom hrajete, abyste nevypadl ze cviku? Co byste řekl vy…? Myslíte, že profesoři večer co večer a den co den sednou na koště a letí třeba z Francie až do Bradavic?“
„Mohou třeba použít letax,“ zchladil Snapea Harry pohledem. „Ostatně řekl jste, že cestování pro kouzelníky není takový problém jako pro mudly.“
Snape ho sjel skutečně ledovým pohledem, pak odpověděl už normálně: „Letax, přenášedlo i přemisťování je nepravděpodobné. Většina z nás – co vím – máme v Bradavicích něco jako „byt“. I když je možné, že se najdou blázni, kteří rádi neustále cestují tam a zpět.“
„Proč Bradavice nepoznají, když do nich vnikne nepovolaná osoba… jako kdysi Skrk junior… a nevyhlásí něco jako poplach?“ nadhodila obratně Parvati. A Harry jí byl velmi vděčný, protože tím Snape na Nevilla docela zapomněl. Nebo už minimálně necítil touhu potopit ho ve svém sarkasmu.
„Magie je velmi složitá záležitost,“ řekl Snape unaveně – nebo to tak téměř znělo.
„Proč? Co třeba kouzlo na principu věkové hranice? Přes tu se taky nikdo nedostal…“
„Vážně?“ prohlásil Snape jaksi posměšně. „Musíte si uvědomit, kdo ji kreslil. A že kdyby se našel silnější čaroděj než Brumbál, i věkovou hranici by obešel.“
„Hrad je naplněný dostatkem mocných kouzel. Když se všechna spojí, jak se může najít momentálně v jedné době nějaký kouzelník, který by takové kouzlo prorazil, obelstil či obešel?“ podotkla Hermiona.
„Máte utkvělou mudlovskou představu, že magie je všemocná,“ ušklíbl se Snape. „Pro dnešek končíme,“ dodal a vstal.
„Ale…“ podívali se na Snapea téměř všichni ublíženě.
„Nashledanou příští týden,“ dodal nekompromisně a zmizel ze společenské místnosti.

~~~


Bylo obtížné vymyslet něco, aby Draco dostal stoprocentně trest u Carrootové a ještě navíc s Potterem, jak po něm bylo žádáno Snapem. Draco ze Severuse rozhodně chtěl vyrazit, jak to má udělat, ale… neřekl mu k tomu absolutně nic.
Takže… mohl do konce školního roku s grácií vymýšlet krásný elegantní plán hodný Zmijozelu, jak si zajistit u Carrootové trest nebo…
„Malfoyi!“ zaburácel Filch přes celou chodbu.
„Jejda,“ snažil se Draco vypadat co možná nejvíc lapen při činu v plných rozpacích.

~~~


„Paní profesorko,“ otevřel dveře od kabinetu Carrootové Filch. Carrootová rudofialová vzteky sjela školníka pohledem.
„Co se stalo?“ podívala se i na Draca, který byl tažen za límeček u košile celou cestu k jejímu kabinetu.
„Snažil se vám vloupat do učebny!“ žaloval bezostyšně Filch.
„Je to pravda, pane Malfoyi?“ podívala se na něj Carrootová s něčím blížícímu se zklamání.
„Ano, madam,“ řekl Draco hodně provinile. Než sklopil hlavu, stačil zaznamenat, že se na něj Potter z křesla přes rameno dívá tázavě.
„Proč?“
„Potřeboval jsem s vámi… probrat…“ sakra, takže improvizace, klid, Draco, to zvládneš, uklidňoval se mezitím Draco, kterého sice napadla převratná myšlenka nechat se načapat a dovléct ke Carrootové, ale nějak mu nesepnulo, že by si měl vymyslet i výmluvu. Uvidíme, kolik hereckých schopností z dob výchovy Luciusem mu zůstalo. „Jedno kouzlo, které se mi stále nedaří pochopit… z knížky,“ dodal nejistě.
Carrootová pozvedla obočí, což mohl Draco vidět jen těžko, když měl pořád sklopenou hlavu…
„Proč jste za mnou nepřišel… sem?“ zeptala se.
„Já přišel, jenže vy jste neotvírala…“
„A proto jste se ke mně do učebny chtěl vloupat? Po večerce?“ zeptala se ho s něčím blížícímu se rozpravě moudřejšího s idiotem.
„Nemohl jsem usnout bez toho, abych nepochopil váš úkol…“ dodal Draco, zvedl – konečně – hlavu a nevinně zamrkal.
„Pusťte ho,“ poručila školníkovi. Ten poslechl a Draco ostentativně vrátil košili do ramen prudkým škubnutím.
„Jděte, pan Malfoy…“ Carrootová vrhla pohled, kterým by mohla házet po lidech rozžhavené žehličky, existoval-li by přístroj chrlící rozžhavené žehličky (nic není nemožné!) na Harryho a pak dodala, „si se mnou odbude dnes večer trest. Tak jděte, co tady ještě pohledáváte?“ štěkla na něj nevrle.
K Dracovi pak dodala: „Sedněte si. A napište mi pojednání na téma, proč se nemá vnikat do učeben,“ s tím vytáhla hůlku, přičarovala další pergamen a brk Dracovi a posadila se za stůl.
Draco usedl a úkosem se podíval na Harryho. Dost opatrně, aby ho neviděla Carrootová. Chtěl, aby Potter věděl, že se na něj dívá, ale nemohl si tím být jistý, když Harry už zase začal psát svůj trest.
Usedl tedy a zachytil před začátkem svého trestu Carrootinu poznámku – jen velmi mlhavě, než se začal snažit upoutat Harryho pozornost, což mu trvalo zatraceně dlouho – „Pokud budete něco chtít vědět, zeptejte se mě v pondělí. Budu jen ráda,“ a vytáhla pergameny ze stolu a začala sama pracovat. Co tam tu hodinu, kterou tam Harry a Carrootová strávili, dělala do teď Draco nevěděl. Zato chtěl skutečně vědět, co se tam děje, když se nikdo nedívá, ale neměl šanci, jak brzy pochopil.
Chopil se brku a monotónně škrábal dvojsmysly, které se daly vyložit i ironicky. Při tom stihl studovat Pottera, jak chtěl Severus. O to snazší to bylo, že je Carrootová nesledovala, ale skutečně pracovala. Rád by věděl, z čeho ty dva vyrušil.
Hm, vypadal unaveně. Stále překvapeně z jeho příchodu – a i tak byl ochoten ostentativně Draca ignorovat po celou dobu (a Draco věděl, že už ví, že se na něj dívá), co ho pozorně sledoval a studoval – jaksi vyčerpaně. Vyčerpaněji než z obyčejného psaní nějaké věty. Ztrhaněji než bylo obvyklé. Mohlo to být smrtí Michaela? Nebo to… Draco se zarazil. Slýchal, že Umbridgeová používala ten její brk, aby do kůže vrýval větu, kterou student dokola psal na pergamen. Ale jak docela rychle poznal, když se Potterovi povytáhl rukáv – brk nebyl ten, co ho používala, což opravdu jen slyšel, protože on byl přece její oblíbenec, Umbridgeová. Trochu ho to uklidnilo. A pokračoval ve studování. Ale o moc víc na něm nezjistil. Ještě si úkosem prohlédl, co píše.
Musím se přestat chovat nadřazeně.
?
Hm, alespoň mu to trochu srazí ten jeho hřebínek, náfuka jeden, Draco by lepší větu zrovna Potterovi nevybral.
Velmi brzy poté, co se soustředil na svůj trest, udělali mu Carrootová i Potter čáru přes rozpočet. Carrootová Potterovi řekla, že má jít. A vzala od něj papír i brk.
A Draco tam trčel další tři hodiny.
Tomu se říká dobře strávený večer. Tak to mu Severus zaplatí!

09.07.2009 17:32:51
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one