Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Všem děkuji za komentáře. Přeji příjemné a pohodové počtení. Ehm, pro milovníky aut - pokochejte se, čím by Jasie jezdila, na nákupy do Tesca. http://assez.7x.cz/dura-lex-sed-lex/v-cem-jezdi-karotka-na-nakupy-do.html

Dvacátého pátého dubna. Odešel z Bradavic patnáctého března a dvacátého pátého dubna bylo, když kontaktoval všechny žijící, které Carrootová nějakým způsobem vydírala nebo je měla pod palcem.
Všichni, naprosto všichni se do zničení Jasie Carrootové zapojili.
A všem, naprosto všem stačilo ukázat složku s kompromitujícími materiály. A když viděli, že se ten podvod netýká jen jich, když si uvědomili, že každý má na každého něco, nejen že se jim ulevilo. V té euforii Harryho podpořili a usnesli se na sesazení Carrootové a v rozhodnutí zavřít ji do Azkabanu.
Harry byl nucen tisíckrát přísahat, že širší kouzelnická společnost se zrovna o jejich prohřešku nedozví. A asi stejně tolikrát vysvětlovat, co sám dost dobře nechápal. Proč se to neprovalilo dávno, proč lidé, kteří měli na starost úseky trezorů s kompromitujícími materiály, nepřišli už dávno a nesesadili Jasii mnohem dřív. Proč se nedomluvili, proč je to už dřív nenaštvalo, proč se nechali vydírat. Proč nespojili své síly.
Samotný Harry zrovna nad tím, proč se nechali vydírat, mohl použít významný úšklebek, který jistojistě znamenal, že se nechali vydírat ze stejných důvodů jako ti, jež uklidňoval. Vysvětloval jim, že strážci trezorů byli prostí, většinou chudí kouzelníci, se kterými by si, kdyby Jasii zradili, nedělala žádné násilí a smetla je bez mrknutí oka z povrchu zemského, hůř než ubohého plazícího se červa.
Pro což měla většina pochopení.
Nejhorší pro Harryho bylo skousnout to a přijít i k Dolores Jane Umbidgeové, jejíž složka se skvěla významnými materiály obohacenými o pár skvostů, ze kterých se Harrymu dělalo zle už jen z principu, jelikož on osobně věděl, že je toho Umbridgeová schopná.
Harry si její složku prohlížel důkladně a poněkud ho mrazilo, s jakou až láskyplnou péčí jsou její data srovnaná, a že se v nich skvěl i papírek, který byl například u drahého Charlese, jen s tím rozdílem, že u něj bylo přes papír razítkem přetištěné slovo „exitus“. Přes její ještě ne, ale Harry si snadno domyslel, co papír znamená. Někteří lidé prostě museli být odstraněni. Dolores měla být jedním z nich. Věděl, že ji nic dobrého nečeká, Dolores i Jasie měly být obviněny z Charlesovy vraždy a mudla měl být propuštěný, to už se s ministrem kouzel zařizovalo, Harry dokonce věděl, že to sama Dolores musí pochopit.
A když pomalu vzhlédla, poznal, že za poslední tři roky zestárla a stejně tak poznal, že věděla, co to znamená. Papír i příchod Harryho.
„Pomůže…?“ nadechl se Harry k otázce, ale Umbridgeová ho přerušila.
„Pošlou mě do Azkabanu,“ konstatovala, a tak Harry jenom přikývl. „Pomůžu vám,“ další konstatování, „ale…“ Harry už se začal děsit a s posledními slovy pochopil, že měl proč, „necháte to zcela na mě.“
Harry si ženu dobře prohlédl, zauvažoval, podíval se na Aninu, která s ním šla jako doprovod, vyměnili si krátký pohled a Harry se otočil zpět na Dolores: „Chcete, abychom nechali na vás to oznámení, že půjde zavřít? Abychom…“
„Přesně to chci, pane Pottere, a chci taky, abychom k tomu měly klid,“ promluvila Dolores potichu, rozvážně a nadneseně. Co chystá, to Harry vědět nemohl. A nezáleželo na tom. Hlavně aby ji dostal z Bradavic. A z normálního života, kde měla šanci škodit.
„Souhlasíme,“ řekl pevně, čímž rozhovor skončil. Harry si vzal složku zpět. Jediné, co nechal Dolores v rukou, byl oranžový papír rozhodující o osudu jejího života a smrti.

~~~


„Slyšeli jste to?“ zařval na ně probíhající Seamus, málem se přizabil o kámen, jak se na Rona a Hermionu otáčel, byť stále běžel kupředu, směrem k hradu. „Harry Potter je zpět! Harry Potter se vrátil!“
Dřív než se Ron s Hermionou podívali na sebe a zase zpět na Seamuse, byl Seamus pryč. Bylo slyšet jen jeho hlas.
Ron a Hermiona tedy přidali do kroku a snažili se dojít do Prasinek co nejdřív, jelikož logika jim říkala, že zpráva pochází odtamtud.
Ale když dorazili, bylo ve vesnici prázdno. Vítr si pohrával s papírem nějaké hledané osoby, který byl připevněn dvěma cvočky ke dřevěnému sloupu. Po ulici poskakoval papírový sáček.
Náhle Ron zatahal Hermionu za rukáv a ukázal na místo, kde Hermiona tušila obsluhující Rosmertu.
„Ne, Ronalde, na to teď nemáme čas,“ přesto že se ji Ron neptal a ona tam jít nechtěla, nejmladší syn Weasleyů ji do hospody zatáhl.
Hermiona málem omdlela a měla mžitky před očima, které musela pracně rozehnat, když uviděla skrz nával… „Harry!“ vykřikla, proběhla skrz své spolužáky a spoluškoláky doprostřed, chvíli se rozpačitě dívala do jeho sluncem ošlehané, usměvavé tváře a když se mu konečně úlevně pověsila kolem krku, měla už slzy na krajíčku.
„Taky tě rád vidím,“ zasmál se Harry a objal ji. A když se do nebezpečné vzdálenosti přiblížil i Ron, smetl ho Harry k Hermioně, která se ho nechtěla ani za nic pustit, a k sobě do pevného objetí.
„Jsem rád, že tu jste,“ řekl, když se mu podařilo vymanit se z objetí obou svých přátel. „Všichni,“ dodal, když spatřil Draca, který přišel až po Ronovi a Hermioně, vmáčklého do kouta.
„Co to plácáš, kámo? To my jsme rádi, že tady jsi. Počkat… co tady vůbec děláš?“ podivil se Ron, když si uvědomil ten fakt, že Harry se studia vzdal, stejně jako se tím vzdal možnosti přiblížit se k Bradavicím. Nehledě k tomu, že jim konkrétně nenapsal od odchodu ani jednu řádku.
„Studuji,“ odpověděl Harry pevně.
„Cože?“ podivil se Ron upřímně.
„To je jedno, hlavně už nikam nechoď,“ zavěsila se Hermiona tam, kde byla posledních deset minut – kolem Harryho krku.
Harry ji ze sebe pracně seškrábal, minimálně na tu vzdálenost, aby se jí mohl podívat do očí – protože ona se ho skutečně držela hůř než se drží klíště, tady by ani šroubování proti směru hodinových ručiček a líh nepomohl – a řekl: „Jak jsem řekl – nepůjdu. Studuji tady,“ zopakoval s důrazem na každé slovo, aby to došlo i mírně dezorientované Hermioně.
„Počkej,“ zarazila se konečně, „tys ale odešel… hrad tě vyloučil… nemůžeš se vrátit,“ zamračila se, což jí na čele vykreslilo pár zvláště výrazných vrásek.
„Můžu,“ opravil ji Harry, „ministr mě přijal zpět. Zařídí to s ředitelkou, která stáhne rozhodnutí Bradavic zpět. Zrušil veškeré zákazy Carrootové, stejně jako všechny zákony, které vydala. Ostatně… copak mohou platit zákony člověka, který je trestně stíhán?“
„Jak to myslíš, Pottere?“ nevydržel to už ani Draco opírající se o veřeje.
Všichni se na Draca podívali. A všichni čítalo všechny studenty nadstavbového ročníku, sedmého i šestého ročníku a i podstatnou část zbytku školy. Dokonce Rosmerta se na Draca podívala.
„Myslím to tak, že v Bradavicích právě probíhá něco jako zatčení Jasie Ruth Carrootové, obviněné mimo jiné ze smrti Charlese Braye a za podezření z úmyslného poškození Potlouku s následkem smrti – to za Michaela Cornera.“
Draco mu věnoval jeden nevěřícný pohled, jako mu ho ostatně věnoval každý v místnosti. A jako je tomu u všech takových situací, i nyní se všichni vyvalili z hospody a nejprve šli krokem a později už všichni běželi k Bradavicím.

~~~


Myslel-li by si někdo, že bude královna jinde než na trůně, myslel by si to špatně. V každé případě… Dolores si to nemyslela. A tak její kroky směřovaly – chytla se za velký prsten na prostředníčku a pečlivě ho zkontrolovala – do Velké síně. Do liduprázdné Velké síně.
Již z dálky se na ni usmíval obličej Jasie. Seděla sama na židli patřící vždy jen řediteli školy a obědvala.
„Miláčku! Co ty tady? Nečekala jsem tě. Snad jsi nedávala vědět a já to nějak nezasklila…“ vstala, šveholila a přitom podávala Dolores na přivítanou ruku.
„Posaď se, holčičko, jen jez, vše je, jak má být. Přišla jsem tě navštívit neohlášená. Skutečně mě mrzí, že tě teď obtěžuji, to já nerada…“
„Ty? Jak bys mě ty mohla obtěžovat? Co to říkáš za nesmysly. Posaď se a pojez se mnou,“ a Jasie ukázala na křeslo vedle sebe. Cynická část Dolores alespoň vypravovala v duchu dlouhé eposy o tom, že Jasie sice sedí na křesle ředitele, ale to ona tohle křeslo kdysi vlastnila. A teď by si vyměňovaly role? Nahlas nic neřekla, posadila se na nabídnuté křeslo.
Když si sedala, Jasie zavolala domácího skřítka a ostrými slovy mu cosi přikazovala. Dolores věděla, že buď teď nebo nikdy, otevřela svůj rozložitý růžový prsten, který jí spokojeně seděl na prostředníčku a vsypala jeho obsah do zlaté číše samozvané ředitelky Bradavic.
Když se otočila Jasie zpět, seděla už Dolores pohodlně a spokojeně na svém místě a čekala, co jí skřítci podají.
Po pár sekundách se před ní skutečně objevila pohádková hostina. Spokojena sama se sebou, pustila se do jídla.
Ani si nevšimla, že i na Jasiině části přibyl pohár se zmrzlinou. Jasie nabrala lžičku zelené zmrzliny a ve chvíli, kdy se Dolores otočila po něčem, co se blýsklo v rohu – nejspíš odraz něčeho, co bylo na stole – Jasie využila té nepozornosti a vlila do poháru se zmrzlinou flakón s tekutinou, který měla bezpečně schovaný v hábitu. Flakón vrátila zpět do hábitu a strčila do pusy lžičku se zelenou zmrzlinou. Ještě chvíli trvalo, než ze zmrzliny přestal stoupat zelený sloupec výparů a v tu chvíli významně zapištěla do ucha přítelkyně: „Hmmm, ta zmrzlina je ale dobrá. Tu musíš ochutnat, zlatíčko,“ a přistrčila jí pohár se zmrzlinou. Dolores si zavdala pořádnou lžičku a Jasie, aby skryla úsměv, lokla si pořádně ze svého zlatého poháru s vínem.
„Hmmm, ta zmrzlina je tak dobrá!“ přizvukovala nadšeně Dolores. „Jen jedno jí chybí k dokonalosti.“
Ve chvíli, kdy Dolores nadšeně vypískla: „Oranžová!“ Jasie vypískla: „Růžová!“ a společně se dali do pro nezúčastněného pozorovatele pláč vyvolávajícího, falešného i upřímného smíchu.
Když se uklidnily, zeptala se Jasie: „Potřebovala jsi něco, Dolores, že jsi sem přišla neohlášená?“
„Jasie, drahoušku, nekazme si to výtečné jídlo pracovními záležitostmi. Po jídle…“ přislíbila.
„Po jídle,“ přitakala s falešným nadšením, že Dolores vidí, Jasie.
A ženy skutečně snědly a vypily, co jim skřítci na stůl přinesli. Zapletly družný dialog, jako by to měl být poslední v jejich životě. Smály se, popotahovaly a vyměňovaly si moudré rady do života jako za starých časů, kdy si ještě nekonkurovaly.
Po obědě obě vstaly. Obě přešly před stůl.
„Uhh, to jsem se přejedla,“ postěžovala si se smíchem Jasie.
„Otrávila jsem tě,“ vypadlo z Dolores znenadání. Nebo ne z nenadání, přemýšlela, jestli to Jasii řekne. Možná že přemýšlela příliš dlouho.
„Cože?“ zastavila se šokovaně na ni hledící Jasie.
„Říkám, že jsem tě otrávila. Viděla jsem tu svou složku i s oranžovým papírem. Chtěla jsi mě zabít. Všichni, na které jsi něco věděla, se proti tobě spolčili, víš? Už nevládneš, nejsi profesorka, dokonce nejsi ani zaměstnankyně ministerstva. Nejsi ani zaměstnankyně. Jsi osoba podezřelá z několika vražd, z většiny z nich obviněná, mimo jiné obviněná i ze shromažďování spekulativních a tajných informací. A já jsem tě právě otrávila.“
Jasie se na ni nevěřícně podívala a chytila se za břicho, které ji nepřestávalo bolet.
„Vlastně jsem tě zachránila…“ řekla Dolores obhajobně a postoupila k ní houpavou chůzí.
Jasii se přes tvář přelil škubající se úsměv: „Děkuji,“ řekla až moc klidně. „Pomohla jsi mi. Do Azkabanu bych stejně nešla. A gratuluji, jsem asi vážně tvůj dokonalý žák – protože totiž i já otrávila tebe.“
Dolores se přes tvář mihlo cosi, co se v koutku jejího duše obávalo zemřít. A ještě něco, co obviňovalo ze zrady Jasii: „Já ti chtěla alespoň pomoct a ty? Ty sis plánovala odstranit mě… jak dlouho? Jak dlouho vlastně jsi měla ten jed u sebe?“
„Celý tenhle rok,“ vyprskla nenávistně Jasie.
„Tys mě chtěla zabít celý rok?!“ zeptala se zděšeně a nevěřícně Dolores.
„Ne, zabít jsem tě chtěla už pěkně dlouho, jen tenhle rok jsem to plánovala dokončit.“
„Ty děv…“ její Merlinovi libé slovo přerušil nával ve Velké síni, který se nahrnul dovnitř. Dveře otevřela ředitelka a Snape a mezi nimi byli Harry, Anina, Ron s Hermionou, mezi nimiž trochu více vzadu postával nerozhodně Draco, a za nimi zbytek školy.
„Nápodobně,“ ušklíbla se Jasie. Ztěžka oddechovala a opřela se o Dolores. Tu ji náhle přestalo bavit chovat se ke své jediné přítelkyně tolik odporně, když měla za několik vteřin skončit mrtva. Překousla to. Překousla veškerou zlobu a rivalitu.
„Děkuju,“ zašeptala Jasie a vymáčkla ze sebe slzu.
„Já taky,“ setřela jí ji Dolores, která si evidentně stejně dobře vše rozmyslela.
„Já tě mám ráda!“ vyhrkla Jasie a zhroutila se na zem.
„Já tě mám taky ráda,“ Dolores ještě viděla, že se do popředí protlačili bystrozoři, kteří se k nim přibližovali. A tak sebou raději flákla na zem. A když už byli bystrozoři nad jejich těly, zatmělo se i jí před očima.
*

~~~


Minerva McGonagallová jako by přešla přerodem. Za těch pár týdnů, co tady Harry nebyl, nebo to bylo za poslední rok, jen teď to bylo tak patrné? Jako by strach, který cítila na začátku, byl naplněn. A jak by ne? V jednom roce jí zemřel student, další studenty musela vyloučit, přijala osobu, jejíž nátury se štítila, dopustila, aby Bradavice tiše ovládla další Umbridgeová. Sama před sebou zklamala Brumbála, když dopustila Harryho vyloučení… Myslela si, že nic z toho, co si vytyčila za cíl, nezvládla. Vše to se jí stalo strachem před tím a vše to se naplnilo. Věci, které se Brumbálovi podařily za desítky let, se jí povedly za jeden rok.
Přesto jako by právě tím, že svému strachu hleděla do očí, zjistila, že se vlastně nemá čeho bát. A pokud ano, pak ne tolik, aby ji tento strach ochromil a ona nemohla dělat nic dalšího.
Tak tady stála a konečně se vrátila v celé své nádherné hrdosti, správně vložené pokoře a síle – Minerva McGonagallová.
„Jak na tom jsou?“ zeptala se ředitelka na ošetřovně nad jejich těly, které tam bezvládně ležely.
Slova se ujal bystrozor: „Slečna Carrootová to měla za sebou okamžitě. Slečna Umbridgeová bojovala hodinu. Naneštěstí obě měly v sobě jed přes další hodinu. Ani jeden jed sice nebyl nijak účinný ani nijak zvlášť dobře udělaný, přesto tak dlouhá doba pro ně byla osudová. Nebýt toho, dokázali bychom je přivést zpátky oběm“ a vrhl pohled na obě těla, která v tu samou chvíli přikryli.
„Děkuji vám,“ řekla ředitelka a doprovodila bystrozory i s těly, které levitovaly vzduchem, ke dveřím.
„Můžeme použít krb na chodbě?“ optal se ještě kdosi. Ředitelka přitakala.
Poté se obrátila na Severuse, Harryho, Hermionu, Rona a Draca.
„Co se to tady děje?“ zeptala se naštvaně.
Kolem prošel další bystrozor a zahlaholil nadšeně: „Děkujeme, paní ředitelko. Kdybyste nenašla ten otisk prstu na dveří vedoucích do chlapecké šatny, nenašli bychom proti Jasie Carrootové žádný důkaz, že pana Cornera zabila ona. Ještě se vrátíme řádně to tady prohledat,“ a bystrozor se prosmýkl kolem ní ven.
„Vidím, Minervo, že agentura Stále hledám s. r. o., zůstala i po Albusově smrti,“ pronesl Snape ironicky.
„Ty na mě ani nemluv,“ obořila se na něj ředitelka, „tys slíbil, že až něco budeš mít, řekneš mi.“
Snape – sobě nepodobně – sklonil hlavu.
„Paní ředitelko,“ ujal se slova Harry, „možná bych vám měl vyprávět, co se za poslední rok stalo,“ Harry nechal Hermionu přilepenou na své ruce na místě, kde byla, a i s ní se pohnul směr ředitelna.
Všichni z ošetřovny vyšli až na madam Pomfreyovou: „Chcete si to taky poslechnout?“ nabídl Harry dobrosrdečně.
„Děkuji, pane Pottere,“ řekla ošetřovatelka rázně, „já si raději poslechnu tu verzi, která se ke mně donese o tři vteřiny později, co dopovíte ředitelce poslední slovo,“ mírně se uklonila a zamířila do své kanceláře. Harry se mírně uklonil nazpět a pousmál se i jí, i když to vlastně byla jen její záda, a odešel do ředitelny.

~~~


„Proč jste nic neřekli? Mohli jsme něco udělat,“ vydechla Minerva konsternovaně.
„Snažil jsem se. Ale když jsem vás tehdy slyšel říkat o mně, co jste říkala ředitelům… Ztratil jsem odvahu i důvod chodit za vámi, sdělit vám, co dělala,“ bránil se Harry. „I Brumbál mi ukázal…“
„Chlapče,“ přerušil potyčku obraz, „nikdy jsem nechtěl, abys nabyl tohoto mylného dojmu, že ti Minerva nevěří.“
„Sám jste říkal, že jste mi chtěl něco ukázat…“
„A já chtěl,“ připustil Brumbálův obraz, „ale tys neposlouchal.“
„Poslouchal. A zařídil se podle toho,“ bránil se Harry dotčeně.
„Harry, ten den byla Minerva unavená. A nemyslela to tak. To co jsem ti chtěl ukázat bylo, že Minerva ve skutečnosti nemá ponětí o tom, co se děje.“
Harry ztuhl a podíval se na obraz pozorněji.
„Snad nejsem tak ubohá, aby se mě musel zastávat obraz!“ zavrčela do ticha ředitelka. „Co jsem řekla? Harry, cos slyšel?“
Harry zamrkal a zaměřil se na svou ředitelku: „Něco jako… Že se bojíte, co na události s Michaelem řekne ministr. Brumbál vás varoval, abyste si dávala na Jasii pozor a vy jste mu nevěřila. Tak se oháněl… tady profesorem,“ ukázal na Snapea, „a mnou.“
Minervino obočí se na okamžik stáhlo a pak se rozjasnil její pohled, který vzápětí upřela na Harryho: „Omlouvám se,“ řekla prostě a pokračovala, „vím, co jsem řekla, což můžu vzít zpět – kdyby byla situace stejná jako před lety a ty jsi opravdu Severuse pořád tolik nesnášel, nikdy bys neudělal to, cos udělal. Nesebral by ses a neodešel jen proto, že Severusovi hrozil vyhazov, odebrání titulu profesora, ne-li Azkaban. To byla má chyba. A tvá chyba byla myslet si, že bych s tím, co se dělo, nic nedělala.“
„Paní profesorko,“ zarazil ji Harry, „například o tom brku a že způsobuje hluboké deprese, o tom jsem se dozvěděl až v Americe. Nemáte si co vyčítat.“
„Ale mám. A hodně. To jsem tak špatná, že jsem vám nedala tu jistotu moct si myslet, že za mnou můžete se svými problémy přijít?“
Harry zavrtěl hlavou: „Ale dala. Jenže si většina z nás myslela, že je toho na vás i tak dost. A většina z nás si i pamatovala situaci s Dolores Umbridgeovou,“ opravil Harry její mínění. „A tam ani profesor Brumbál nemohl pomoci.“
„Severusi?“ podívala se na svého kolegu zpytavě Minerva.
„Minervo,“ oslovil ji její kolega s otázkou v hlase.
„Proč jsi nic neřekl, i když jsi mi slíbil, že to uděláš?“
„Nebyla pro to pravá chvíle,“ odpověděl Snape klidně. „Navíc jsem nevěděl ani polovinu z Potterem nyní řečených informací.“
„Až na to žes věděl, z čeho tě chce obvinit Jasie,“ vyčetla mu Minerva.
„To jsem věděl,“ připustil Snape, „ale říct ti to nešlo.“
„Proč ne?“
„Kvůli mně,“ prohlásil Snape zase klidně, ale kdyby to zakřičel, mohlo to vyjít nastejno.
„Chceš říct, že jsi nechtěl říct, že Jasie ohrožuje studenty a školu kvůli sobě?“
„Chci říct, že kdyby se někdo dozvěděl, z čeho mě obviňuje, musel bych se propadnout do země,“ zanotoval Snape jízlivě.
„Severusi,“ zachrčela Minerva nevěřícně a z nevěřícnosti vznikl smích, „znám tě bez mála…“
„A mimo to, že by to neunesla má pýcha a ego,“ přerušil ji Severus rázně a pokračoval v řeči, i když to tak před minutou nevypadalo, „snad si skutečně nemyslíš, že bych ti řekl něco, pro co by ses trápila? Nebo měla pocit méněcennosti? Pokud by stály v protikladu tvé schopnosti, zdravý rozum, únosnost situace se zvládnutelností a to, co si můžeme vyřešit sami mezi sebou, co můžu vyřešit já nebo to, co se dá zvládnou i bez tebe, volím tebe bez újmy na úkor ostatních, ne ostatní na úkor tebe, Minervo. Snad si skutečně nemyslíš, že bych v tomto ustoupil? Kdybych skutečně měl něco, co bych ti mohl dát a zároveň bych věděl, že to můžeš napravit, šel bych za tebou. Ale v tomto případě…“ Snape pokrčil rameny. Minerva náhle práskla do stolu a pomalu se zvedala ze židle, propalovala při tom očima Severuse a pokradmu i zbytek sešlosti: „Severusi Snape, od teď ti zakazuji cokoli mi tajit.“
„Ale…“ Snape zmlkl, když uviděl, když se na Minervu skutečně podíval a uviděl, jak se ta tváří.
„Jednou provždy – já jsem tady ředitelka a ty mě musíš poslouchat. A to platí i pro vás, mládeži,“ otočila se na šokované studenty, kteří ji nikdy takto neviděli vyvádět. „Pokud tady chcete dostudovat, už žádné tajnosti. Vyžaduji od vás úplnou upřímnost a celou pravdu. Pro teď a navždy. Protože pokud se k vám ta novinka nedonesla, já to unesu. A teď ven a učit. Se,“ probodla vyděšenou Hermionu, šokovaného Draca, Harryho i Rona, „nebo jen učit,“ podívala se na Severuse.“
„Pro úplnost informací,“ ušklíbl se Snape a preventivně zvedl ruce na znamení, že se vzdává, „aby sis nemyslela, že ti něco tajíme. Je neděle. Můžu jít učit a nepochybuji, že efektivnost mé přednášky bude stejná s nebo bez studentů, ovšem přece jen pro můj i tvůj klid o řečech ostatních co do mého zdravého rozumu, přece jen bych se raději snažil s těmi pijavicemi vydýchávajícími mi vzduch ve sklepení, než bez nich. Už jen z principu,“ že k jeho hlavě něco letí, si uvědomil neskutečně rychle. Dokonce tak rychle, že dřív než se to přiblížilo na deset centimetrů tam, kde měl hlavu, byl už u dveří. A když se to cosi skleněné tříštilo o něco většího (a tím pádem skleněnějšího), byli už pryč z ředitelny bývalý ředitel, Hermiona – která se v záchvatu sebeobrany Harryho pustila – i Draco. Harrymu se Snape pokusil zavřít dveře před nosem, přece jen se slitoval, když uviděl, že další skleněná věc letí opět jeho směrem a že jí v dráze leží – stojí – Weasleyova hlava. Dveře tedy pustil a nechal oba projít. Věc se klidně a pokojně rozflágla o již zavřené dveře a dopadla na podlahu – v několika kusech.
Harry vzhlédl a když uviděl, že se Brumbál válí smíchy po obraze, měl chuť zopakovat stejné harakiri z ředitelny na chodbě.
„Uznávám,“ přerušil Harryho zuřivé myšlenky a Brumbálův hurónský smích Snape, „že minimálně pro jednoho z vás nápad učit se, sedl,“ zabodl pohled do Harryho.
„Ten jeden se učit bude, ostatně musí dohnat jeden měsíc… ovšem… až si s někým promluví,“ podíval se Harry významně na Draca.
Snape si Harryho přeměřil překvapeným pohledem a pak téměř prosebný vrhl na Draca. Ale Draco se na Severuse ani nepodíval. A ani Harry. A než se stačil nadechnout, Harry prohlásil: „Jdeme, Malfoyi,“ a Draca si odtáhl.
Snape se podíval na zbyvší sebranku. Otřásl se, když uviděl jen Hermiou a Rona, a jako správná černá vlaštovka – zvěstovatelka „vždy dobrých zpráv“, odvlál.

__
*
Dělám s vámi výbrky, vím. Omlouvám se, ale nemohla jsem si pomoct. Vždyť ony se ty mrchy měly asi vážně rádi. Až k smrti. A navíc, myslím, že to nijak tragičtěji po celém roce týrání Harryho a Harryho okolí dopadnout nemohlo. Takže je z toho mírná fraška. Což by nevadilo.
Jen… nemůžu si pomoct, celou dobu co jsem věděla, jak tyhle dvě skončí – a že jsem v této kapitole zaváhala, jestli by nebylo lepší (minimálně by to byl větší trest) poslat je do Azkabanu; jednu, obě… – v mysli mi běžel nápis Shakespearovská tragédie. Myslím, že je fakt, že lidé – dle svého mínění – nedostanou 100% kýženou odplatu. Kdyby skončily v Azkabanu, skutečně je to zničí a my všichni dotáhneme té 100% spravedlnosti, jenže tak to nechodí.
No a když jsme u Shakespeara – věděla jsem, že Jasii někdo zabije. Ale kdo? Harry – to by bylo monstrózní. Ředitelka, Severus… v boji, ovšem. Ale ani u Seva ani u Minie jsem se nezastavovala. U nikoho jsem se – krom Harryho – nezastavovala. A pak mě napadlo – bez ohledu na mlýny a principy pohádky, jak bych to napsala, kdybych chtěla být ultra romantická – proč když už je nenechám dojít té 100% spravedlnosti, proč bych nenechala Jasii zavraždit někým, po kom se to ani nežádá? A proč z toho vlastně neudělat trochu chytřejší zábavu? A prakticky jedna z věcí, kterou jsem věděla od začátku, bylo to, že Jasie umře rukou Dolores. Tak, končím… :)

23.07.2009 09:45:16
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one