Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Mnohokrát vám děkuji za spoustu krásných, nádherných, nepřekonatelných komentářů. I za tu spoustu i za ten obsah. Děkuji. Hm… ještě jedna věc – pokud budete mít cokoli co dodat k… čemukoli… hlaste se. Výjimečně bych se nebránila opravám po zveřejnění před betareadem. :)

Když z Bradavic odcházel, byl naprosto na dně. Chtěl být co nejdál od všech. Snad proto mu Jižní Amerika přišla jako správné východisko z nouze.
Sebral nějaké peníze z Gringottovy banky, zaplatil si první letadlo, které odlétalo, a přistál někde. Někde se nacházelo v Americe. Záhadným způsobem se dostal do v Peru. V Peru na letišti se ho ujal nějaký místní občan.
Nechal si slušně zaplatit, odtáhl ho do nějaké vesnice a tam dostal střechu nad hlavou, přičemž mezi prkny prosvítalo sluneční světlo. Bylo mu to jedno.
Někdo mu tam večer donesl večeři. Na stůl. Ani si nevšiml, že ten někdo vstoupil, byť bylo toto útulné sídlo opatřeno jednou místností s postelí, stolem a židlemi. Tím spíš si nepovšiml, že dotyčný odešel. A když už si všiml polévky, ze které se kouřilo, nejedl.
Další den se opakovalo to samé.
Třetí k němu někdo přišel a mluvil na něj španělštinou. Asi. Nerozuměl.
Čtvrtý den byl tak zesláblý, že k němu zavolali doktora. To se do místnosti nahrnulo kolem deseti lidí.
Jeden z nich byl doktor, jak pochopil. Začal ho prohlížet, ošetřovat…
V místnosti byla i žena, která mu nosila tři dny polévku, kterou nejedl, i muž, který ho sem přivedl. Ještě doktor a nějaký jeho pomocník, který byl nejspíš mladší než Harry.
A pak do místnosti vstoupil nějaký běloch a stařík. Harrymu to bylo poněkud jedno, jelikož ho bolela hlava, zápasil s horečkou a nejevilo se to tak, že by měl zrovna přímočaré myšlení. Tedy – blouznil.
Běloch se s doktorem začal asi španělsky vybavovat. Do toho promluvil stařík. Jenže to španělsky, francouzsky, anglicky ani jakkoli jinak nebylo.
Jejich mluvení zastavil Harry, když zakřičel: „Chci zpátky!“ Někdo mu utřel pot z čela.
„Kam zpátky?“ zeptal se ho běloch anglicky a přimhouřil oči. Dívali se na sebe doktor, běloch i stařík.
„Do Bradavic, prosím…“ žebral Harry.
Muži na něj začali mluvit a běloch jim odpovídal ve španělštině i tom druhém jazyce, který Harry vůbec neznal.
„Oč jde?“ zeptal se Harry, čímž vstoupil do hádky.
Stařík promluvil a muž mu odpověděl.
„Ptá se vás,“ řekl běloch, „jestli jste kouzelník…?“ běloch vypadal poněkud vykolejeně.
„Ano,“ zaskuhral Harry.
Staříkovi se po tváři rozlil úsměv. Doktor, běloch i stařík se opět začali dohadovat.
„Dost,“ zastavil je Harry, „oč jde?“ zopakoval otázku.
„Panovník si vás chce vzít k sobě,“ řekl běloch. „A doktor vás chce vzít do nemocnice,“ dodal.
„Panovník?“ zeptal se Harry nejistě.
„Víte, kde jste?“ ověřil si běloch.
Harry zavrtěl hlavou.
„Ani stát?“ Harry se nad tou otázkou zamyslel, ale nebyl schopný si vzpomenout. „Jste v Peru. Hlavní město je Lima. Ležíme poblíž. Původní obyvatelstvo jsou Inkové. Peruánci mluví španělsky, Inkové u nás kečuánsky. To je jazyk, kterým mluví panovník. A vy jste…?“
„Z Anglie,“ odpověděl Harry, který upadal do spánku.
Zaslechl ještě mluvit toho staříka – jako by po něm zopakoval slovo „Anlgie“ – a pak se mu před očima setmělo.

~~~


Když se příště vzbudil, stáli nad ním už jen běloch a stařík.
„Kde to…?“ zeptal se Harry a pokusil se vstát.
„Jste v útvaru, kterému vládne panovník dnešních Inků – Manqu Yupanki. Tedy Manco Yupanqui. A jak říkal Francisco, přiletěl jste sem letadlem. Pěkně vás natáhl jen tak mimochodem,“ řekl a ukázal na stůl, kde se válela spousta peněz. „Průvodcům z vesnic nesmíte hned všechno věřit.“
„Aha,“ řekl Harry a vzdal pokusy vstát.
„A vy jste…?“ zeptal se běloch.
„Harry, pane, Harry Potter a vy?“
„Harry Potter?“ zopakoval po něm téměř nevěřícně a obrátil se na staříka, kterého pojmenoval Manco. Ten mu něco odpověděl a smál se.
„Co říkal?“
„Říkal, že věděl, proč si vás bral na starost on a ne… ne doktor. Já jsem Matthew. Matthew Windfor.“
„Těší mě,“ odvětil Harry.

~~~


Strávil tam v té vesničce další měsíc. Pochytil něco ze španělštiny, možná i z kečuánštiny. Řekli mu, že má štěstí. Matthew mu to řekl. Že ho Francisco – muž, který ho sem přivedl z letiště – přivedl do jedné z mála okolních vesnic, která se magií zabývá. Že ostatní země i kmeny, pokud mají nějaké čaroděje, odjíždí s nimi rodiče do Evropy, kde jsou nejlepší kouzelnické školy, nebo alespoň do Severní Ameriky. A pokud se najde člověk, který ovládá jen některé odvětví magie, jde sem, k Mancovi. Matthew mu taky řekl, že tohle je jedna ze zastávek dospělého kouzelníka, který chce poznávat svět a způsoby magie, takže až na to, že tohle není turistická kouzelnická sezóna, je tam Harry správně.
Harry smutně pomyslel na Brumbála a nedalo mu to, aby ho nenapadlo, jestli i sem chtěl kdysi zavítat.
Sám Matthew, jak o sobě řekl, byl spíš překladatel. Klasifikovali ho jako motáka, který se nehodil na žádné odvětví magie, ale každopádně o kouzlech věděl. Oba rodiče čarodějové byli. Takže Matthew sloužil opravdu čistě jako spojka.
A že se napřekládal – panovník Manco chtěl s Harrym v průběhu toho měsíce mnohokrát mluvit. Jeden z rozhovorů se týkal i toho, jak panovník poznal, že je Harry čaroděj, jelikož bezpečně věděl, že se panovník o tom, že má Harry nějakou jizvu, dozvěděl, až když ho poprvé uviděl. Panovník mu řekl, že vycítil jeho magii. Že je silná. Harry se ho zeptal, jak to dělá, na což mu panovník odpověděl skutečně podivně. Zeptal se ho, jak to dělá Harry. Harry mu nerozuměl. A tak panovník řekl, že ví, že i Harry může magii vycítit. A rozpoznat z ní spousty věcí. Zda-li člověk bdí, je-li kouzelník, má-li špatné úmysly. A především, především i ovládá jistý druh intuice. Harry na něj nevěřícně hleděl – z jasnovidectví totiž nikdy jeho intuice nešla poznat. A už když toto sdělení Matthew překládal, začal se panovník téměř bezzubými dásněmi nekontrolovatelně smát.
A pak mu odvětil něco, co Harrymu způsobilo šok. Řekl mu, že jeho profesor – Severus Snape – taky neholdoval jasnovidectví, ale že narozdíl od Minervy McGonagallové – která jasnovidectví nesnášela – měl intuici na vysoké úrovni.
A tak se teď Harry a Matthew procházeli po ulicích vesnice.
„Stalo se něco?“ zeptal se Matthew po dlouhém vzájemném mlčení a několika kilometrech v nohou.
„Mělo by?“
„Právě že ne,“ odvětil Matthew jako by zamyšleně.
„Prosím?“ zarazil se Harry.
„Jsi mladý a už jsi i slavný, žiješ, máš celý život před sebou. Tak co ti brání rozptýlit se?“
Harry neodpověděl.
Tak Matthew po chvíli dodal: „Nehledě na to, že jsme z tebe tu kletbu odstranili…“ na což se Harry prudce otočil a zajiskřilo mu v očích.
„Kletbu?“ zopakoval.
„Měl jsi ji na sobě, už když jsi sem přišel. Sám panovník ji z tebe sundal,“ bránil se Matthew.
„Co to bylo za kletbu? Kde jsem k ní přišel?“ začal se Harry rozčilovat, že konkrétně tuto část opomněli oznámit.
Matthew se zhluboka nadechl: „Měla… jak říkají domorodci… ochromit tvou duši. Měla tě uvést do takové deprese, ze které by ses už nedostal. Působila velice pomalu a tak bylo opravdu obtížné sejmout ji z tebe. Ale už by vše mělo být v pořádku, jenže ty v pořádku nejsi…“
„Jak jsem k ní mohl přijít? Kletba se přece neválí na sedadle letadla!“ rozčiloval se Harry a jako správný lev lapený v kleci – přecházel kolem dokola zuřivá kola.
„Tento typ kletby se na tobě většinou uchytí, když na něco pravidelně saháš, systematicky to bereš do ruky, hraješ si s tím. Nějaký čas. Třeba když nosíš pořád stejnou mikinu… nebo piješ ze stejné sklenice. To někdo udělal schválně.“
„Proč myslíš?“ vztekal se dál Harry.
„Protože kletba, která tě má dohnat nejprve k šílenství a později tě zabít prostřednictvím deprese – taková kletba se používá jen na lidi, které skutečně nenávidíme. Nedovedu si představit, že by někdo něco takového udělal u nás ve vesnici. Ta smrt tě má připravit nejen o rozum a cit, má to být horší,“ vyprávěl ohnivě Matthew, „má tě připravit o duši. Stejně jako ten váš Mozkomor. Jenže Mozkomoři – u nich alespoň znáš podobu, kterou mají. Tohle je daleko zákeřnější.“
Harry se zamračil a zamyslel se. Bylo mu až bolestivě zřejmé kdo. Tady žádná spekulace nemohla přijít v úvahu. Ovšem horší věc byla, že Harry netušil jak.
„Vrátíme se?“ navrhl o hodinu později Matthew.
„Ne, potřebuji se dopracovat k tomu jak…“
„Třeba si potřebuješ odpočinout, Harry. Bylo toho na tebe dnes moc. Jak chceš, aby ti to myslelo?“
„Říká ten, kterému se klíží oči…“ odfrkl Harry posměšně.
„Ano,“ zavrávoral ve své rozvaze Matthew, „a taky mám žízeň a hlad a doma na mě čekají. Vážně s tebou nebudu flámovat do tří do rána.“
„Nemusíš,“ upozornil ho Harry.
„Ale musím,“ ušklíbl se Matthew, „ani nevíš, co všechno se tady v noci potuluje, jak se tedy plánuješ bránit?“ po další čtvrthodině přesvědčování a žádném dalším nápadu, čím na něj mohla Carrootová kletbu uvrhnout, souhlasil Harry s odchodem z ulic vesnice.
Zalezl do postele, jakmile se vrátili, a usnul.
Aby se ráno probral a vyletěl do sedu jako na pružině. Ze rtů mu splynulo musím přestat.

~~~


Lenka bloumala bradavickými chodbami. Nahlédla do jedné třídy, ale hned se zase zpět na chodbu. Pokračovala v cestě. Málem by se ani nezastavovala u dveří Velké síně, prošla by dál na pozemky Bradavic a natrhala si pár květin, jenže pohled za dveřmi byl tak jímavý, že se přece jen zastavila a dovnitř nahlédla. Smutným pohledem si přeměřila Velkou síň a posteskla si. Kde jen Harry může být?
Nikdo v síni nechtěl poslední dobou jíst. Ne když jedla Carroootová. Jenom pár lidí našlo v sobě tu odvahu nebo chuť provokovat.
A v čele stolu? Kdo zůstal v čele stolu? Jen ředitelka a ještě pár profesorek. A podle výrazu, který se právě jedné z nich objevil na tváři, usoudila Lenka, že je jich dnes zase o jednu míň. Raději vycouvala a prošla na zelenající se pozemky.

~~~


„Co to děláš?“ přišel v devět ráno Matthew do jeho pokoje.
„Odcházím,“ řekl Harry odhodlaně.
„Ale…“
„Vím kdo a vím jak. A nemůžu nechat své přátele ve štychu. Omlouvám se a děkuju. A poděkuj za mě i panovníkovi, dobře?“
Matthew rezignovaně pronesl: „Dobře.“

~~~


„Už odešel,“ vstoupil Matthew do pokoje.
„Já vím,“ odpověděl Manco.
„Mám poděkovat,“ pokračoval Matthew.
Manco neodpověděl, jen se usmál.
„Vrátí se?“ zeptal se Matthew panovníka.
„Možná,“ odvětil Manco.
„Ale Manco…“
„Matthewe,“ obrátil se na něj panovník konečně, „nechej lidské osudy jejich cestám,“ s tím se Manco opět opřel do křesla.
„Jenže…“ protestoval – nebo se o to snažil – Matthew.
„Ano?“ pozvedl stařík obočí.
„To mi nestačí…“ vydechl Matthew.
„Máš příliš horkou krev,“ ohodnotil jeho slova Manco.

21.07.2009 10:26:02
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one